Language of document : ECLI:EU:C:2013:485

STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

ELEANOR SHARPSTON

přednesené dne 18. července 2013(1)

Věc C‑60/12

Marián Baláž

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Vrchním soudem v Praze (Česká republika)]

„Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech – Rámcové rozhodnutí 2005/214/SVV o uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a pokut – ‚Příležitost k projednání věci před soudem, který je příslušný též v trestních věcech‘ “






1.        Rámcové rozhodnutí 2005/214/SVV(2) (dále jen „rámcové rozhodnutí“) rozšiřuje uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a pokut. Vyžaduje, aby členský stát vykonal rozhodnutí jiného členského státu o uložení peněžitého trestu nebo pokuty, jestliže takto rozhodl inter alia jiný orgán než soud, za předpokladu, že dotčená osoba měla „příležitost k projednání věci před soudem, který je příslušný též v trestních věcech“. Touto žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce je Soudní dvůr tázán, jak má být tento výraz vykládán. Zodpovězení této otázky bude vyžadovat od Soudního dvora nalezení odpovídající rovnováhy mezi vzájemným uznáváním a vymáháním takových trestů a pokut na straně jedné a účinnou ochranou základních práv na straně druhé.

 Právní rámec

 Unijní právní úprava

 Rámcové rozhodnutí

2.        V bodech 1, 2, 4 a 5 odůvodnění rámcového rozhodnutí se uvádí:

„(1) Evropská rada na zasedání v Tampere ve dnech 15. a 16. října 1999 schválila zásadu vzájemného uznávání, která by se měla stát základním kamenem soudní spolupráce v občanskoprávních i trestních věcech v Unii.

(2) Zásada vzájemného uznávání by se měla uplatňovat na peněžité tresty a pokuty uložené soudními nebo správními orgány, aby bylo usnadněno vymáhání těchto trestů a pokut v jiném členském státě, než ve kterém byly uloženy.

[…]

(4) Toto rámcové rozhodnutí by se mělo vztahovat také na pokuty ukládané ve vztahu k dopravním přestupkům.

(5) Toto rámcové rozhodnutí ctí základní práva a zachovává zásady zakotvené v článku 6 Smlouvy o Evropské unii, které jsou vyjádřeny i v Listině základních práv Evropské unie […], zejména v kapitole VI uvedené listiny. […]“

3.        Rozhodnutí, která se podle rámcového rozhodnutí uznávají, jsou vymezena v čl. 1 písm. a) bodech i) až iv). Článek 1 písm. a) bod iii) stanoví:

„ ,rozhodnutím‘[se rozumí] pravomocné rozhodnutí požadující úhradu peněžitého trestu nebo pokuty fyzickou nebo právnickou osobou, jestliže takto rozhodl:

[…]

iii)      jiný orgán vydávajícího státu než soud ve vztahu k činům, které jsou podle vnitrostátního práva vydávajícího státu považovány za porušení právních předpisů, za předpokladu, že dotčená osoba měla příležitost k projednání věci před soudem, který je příslušný též v trestních věcech.“

4.        Článek 1 písm. b) stanoví:

„ ,peněžitým trestem nebo pokutou‘ [se rozumí] povinnost uhradit:

i)      peněžitou částku uloženou rozhodnutím na základě odsouzení za trestný čin nebo přestupek.“

5.        „Vydávající stát“ je definován v čl. 1 písm. c) jako „členský stát, v němž bylo rozhodnutí ve smyslu tohoto rámcového rozhodnutí vydáno“.

6.        „Vykonávající stát“ je definován v čl. 1 písm. d) jako „členský stát, jemuž bylo rozhodnutí předáno pro účely jeho výkonu“.

7.        Článek 3 je nadepsaný „Základní práva“ a stanoví:

„Toto rámcové rozhodnutí se nedotýká povinnosti dodržovat základní práva a obecné právní zásady podle článku 6 Smlouvy.“

8.        Článek 4 upravuje předávání rozhodnutí spolu s osvědčením na jednotném formuláři(3) „členské[mu] státu, ve kterém má fyzická nebo právnická osoba, proti níž bylo rozhodnutí vydáno, majetek nebo příjmy nebo ve kterém má fyzická osoba obvyklé bydliště nebo právnická osoba sídlo“.

9.        Článek 5, nadepsaný „Oblast působnosti“, vyjmenovává trestné činy a přestupky, v jejichž případě se na základě rámcového rozhodnutí uznávají a vykonávají rozhodnutí. Článek 5 odst. 1 stanoví:

„Za podmínek tohoto rámcového rozhodnutí a bez ověření oboustranné trestnosti činu jsou podkladem k uznání a výkonu rozhodnutí tyto trestné činy a přestupky, pokud jsou trestné ve vydávajícím státě a pokud jsou vymezeny v právu vydávajícího státu:

[…]

–        jednání, které porušuje pravidla silničního provozu […]

[…]“

10.      Článek 6, nadepsaný „Uznání a výkon rozhodnutí“, stanoví:

„Příslušné úřady vykonávajícího státu uznají bez dalších formalit rozhodnutí předané v souladu s článkem 4 a neprodleně přijmou veškerá opatření nezbytná pro jeho výkon, neodvolají-li se na některý z důvodů k odmítnutí uznání nebo výkonu podle článku 7.“

11.      Článek 7 uvádí důvody k odmítnutí uznání a výkonu. Článek 7 odst. 3 v souvislosti s některými z těchto důvodů stanoví, že:

„[…] příslušný úřad vykonávajícího státu [se] před rozhodnutím o plném nebo částečném uznání a výkonu rozhodnutí poradí veškerými vhodnými způsoby s příslušným úřadem vydávajícího státu a v případě potřeby jej požádá o neprodlené poskytnutí veškerých potřebných informací.“

12.      Článek 20 odst. 3 stanoví:

„Každý členský stát může odmítnout uznání a výkon rozhodnutí, pokud osvědčení podle článku 4 vede ke vzniku otázky, zda nedošlo k porušení základních práv nebo obecných právních zásad podle článku 6 Smlouvy. Použije se postup podle čl. 7 odst. 3.“

 Listina základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“)

13.      Článek 47 Listiny stanoví právo na účinnou právní ochranu.

14.      Článek 48 Listiny upravuje presumpci neviny a právo na obhajobu. Tato práva mají stejný smysl a rozsah jako práva zaručená čl. 6 odst. 2 a 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“)(4).

15.      Článek 49 odst. 3 stanoví, že „[v]ýše trestu nesmí být nepřiměřená trestnému činu“.

16.      Článek 52 odst. 3 stanoví, že pokud Listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným EÚLP, „jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá [EÚLP].“

 EÚLP

17.      Článek 6 EÚLP stanoví právo na spravedlivý proces před nezávislým a nestranným soudem. Článek 6 odst. 2 stanoví právo být „považ[ován] za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem“, ve prospěch „každého, kdo je obviněn z trestného činu“, zatímco čl. 6 odst. 3 vyjmenovává minimální práva, která musí být zaručena, a to právo:

„a)      být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu;

b)      mít přiměřený čas a možnosti k přípravě své obhajoby;

c)      obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují;

d)      vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě;

e)      mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví.“

 České právo

18.      Podle českého práva se peněžité tresty a pokuty uložené soudy jiných členských států uznávají a vymáhají v souladu s trestním řádem. Ustanovení § 460o tohoto řádu ve znění platném v rozhodné době stanovilo:

„1)      Ustanovení tohoto oddílu se použijí na postup při uznávání a výkonu pravomocného odsuzujícího rozhodnutí za trestný čin nebo jiný delikt nebo rozhodnutí vydaného na jeho základě, pokud bylo vydáno v souladu s právním předpisem Evropské unie,

a) kterým byl uložen peněžitý trest nebo pokuta,

[…]

pokud bylo vydáno soudem České republiky v trestním řízení [...], nebo soudem jiného členského státu Evropské unie v trestním řízení anebo správním orgánem takového státu za předpokladu, že proti rozhodnutí správního orgánu o trestném činu nebo jiném deliktu je přípustný opravný prostředek, o kterém rozhoduje soud s pravomocí i ve věcech trestních [...].“

19.      Ustanovení § 460r odst. 1 znělo takto:

„Krajský soud rozhodne po písemném vyjádření státního zástupce ve veřejném zasedání rozsudkem o tom, zda se rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie o peněžitých sankcích a plněních, které mu bylo zasláno příslušným orgánem tohoto státu, uzná a vykoná, nebo zda se jeho uznání a výkon odmítne. Rozsudek doručí odsouzenému a státnímu zástupci.“

 Rakouské právo

20.      Rakouský právní systém rozlišuje mezi delikty, které představují porušení „správního práva trestního“, a těmi, které porušují „soudní právo trestní“. V obou případech mají osoby obviněné z deliktu přístup k soudu nebo tribunálu. Správní delikty, které zahrnují řadu dopravních přestupků, projednává v prvním stupni Bezirkshauptmannschaft (krajské hejtmanství). Po vyčerpání jakýchkoli opravných prostředků u tohoto správního orgánu může být proti rozhodnutí Bezirkshauptmannschaft podáno odvolání k Unabhängiger Verwaltungssenat, nezávislému správnímu senátu.

21.      Řízení o správních deliktech upravuje Verwaltungsstrafgesetz (zákon o správních sankcích) z roku 1991. Naproti tomu závažné delikty jsou projednávány pouze prostřednictvím soudů. V případě těchto deliktů se použije Strafprozessordnung 1975 (trestní řád).

 Skutkový stav, řízení a předložené otázky

22.      Marián Baláž, s bydlištěm v České republice, byl dne 22. října 2009 v 00:40 hodin blízko města Kufstein, Rakousko, zastaven policií při řízení nákladního motorového vozidla registrovaného v České republice. Poté, co rakouská policie vozidlo zvážila na mostní váze, mohl pokračovat dále.

23.      Dne 25. března 2010 vydal Bezirkshauptmannschaft, Kufstein, Rakousko, rozhodnutí (dále jen „rozhodnutí“), v němž konstatoval, že M. Baláž se dopustil dne 22. října 2009 dopravního přestupku, konkrétně řízení vozidla s hmotností převyšující 3,5 tuny na silnici, kde to bylo podle značky zakázáno. Tímto rozhodnutím byla M. Balážovi uložena pokuta 220 eur, nebo pro případ jejího nezaplacení, trest odnětí svobody v trvání 60 hodin.

24.      Dne 2. července 2010 Okresní soud v Teplicích, Česká republika, doručil rozhodnutí M. Balážovi. Ze spisu vyplývá, že M. Balážovi byla (pravděpodobně) předána kopie rozhodnutí (které uvádělo, že lhůta k podání odvolání je dva týdny) přeloženého do češtiny, spolu s dokumentem informujícím o jeho právech podle českého práva. Není jasné, zda mu bylo sděleno něco dalšího (a pokud ano, co přesně) o jeho právech podle rakouského práva buď rozhodnutí napadnout, nebo uplatnit polehčující okolnosti, anebo to, že lhůta 2 týdnů k napadení rozhodnutí běží od 2. července 2010 (nikoliv od 25. března 2010, data rozhodnutí Bezirkshauptmannschaft)(5).

25.      Dopisem ze dne 19. ledna 2011, adresovaným Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen „Krajský soud“), Česká republika, požádal Bezirkshauptmannschaft o uznání a výkon rozhodnutí v České republice. Dopis obsahoval osvědčení na jednotném formuláři, v němž bylo uvedeno, že rozhodnutí bylo přijato jiným orgánem než soudem ve vztahu k činům, které jsou podle vnitrostátního práva považovány za porušení právních předpisů, v tomto případě pravidel silničního provozu. Osvědčení uvádělo, že M. Baláž byl poučen o svém právu podat proti rozhodnutí opravný prostředek k soudu, který je příslušný též v trestních věcech, a o lhůtách k jeho podání. Osvědčení dále uvádělo, že dotyčný proti rozhodnutí nepodal opravný prostředek, a že tedy rozhodnutí po projednání v písemném řízení nabylo dne 17. července 2010 právní moci.

26.      Na jednání konaném dne 17. května 2011 u Krajského soudu argumentoval obhájce M. Baláže tím, že rozhodnutí nemůže být vykonáno, protože podle rakouského práva by odvolání proti rozhodnutí projednával Unabhängiger Verwaltungssenat, což není „soud, který je příslušný též v trestních věcech“.

27.      Krajský soud tento argument odmítl a rozhodl, že rozhodnutí musí být v České republice uznáno a vykonáno. Marián Baláž se odvolal k Vrchnímu soudu v Praze. Tento soud považuje za nezbytné určit, zda rozhodnutí spadá pod čl. 1 písm. a) bod iii) rámcového rozhodnutí, a splňuje tedy podmínky uznání a výkonu. Má však pochybnosti týkající se výkladu výrazů „soud, který je příslušný též v trestních věcech“ a „příležitost k projednání věci“. Přerušil tedy řízení a předložil následující otázky:

„1)      Je pojem ,soud, který je příslušný též v trestních věcech‘ v čl. 1 písm. a) bodu iii) [rámcového rozhodnutí] třeba vykládat jako autonomní pojem práva Evropské unie?

2a)      Je-li odpověď na otázku 1 kladná, jaké obecné definiční znaky musí mít soud státu, který z podnětu dotčené osoby může projednat její věc týkající se rozhodnutí vydaného jiným orgánem než soudem (správním orgánem), aby mohl být označen za ,soud, který je příslušný též v trestních věcech‘ ve smyslu čl. 1 písm. a) bodu iii) rámcového rozhodnutí?

2b)      Lze rakouský nezávislý správní senát (Unabhängiger Verwaltungssenat) považovat za ,soud, který je příslušný též v trestních věcech‘ ve smyslu čl. 1 písm. a) bodu iii) rámcového rozhodnutí?

2c)      Je-li odpověď na otázku 1 záporná, má být pojem ,soud, který je příslušný též v trestních věcech‘ ve smyslu čl. 1 písm. a) bodu iii) rámcového rozhodnutí vykládán příslušným orgánem vykonávajícího státu podle práva státu, jehož orgán rozhodnutí ve smyslu čl. 1 písm. a) bodu iii) rámcového rozhodnutí vydal, anebo podle práva státu, který rozhoduje o uznání a výkonu takového rozhodnutí?

3)      Je ,příležitost k projednání věci‘ před ,soudem, který je příslušný též v trestních věcech‘ podle čl. 1 písm. a) bodu iii) rámcového rozhodnutí zachována i v případě, kdy dotčená osoba nemůže dosáhnout projednání věci před ,soudem, který je příslušný též v trestních věcech‘ přímo, ale musí nejprve napadnout rozhodnutí jiného orgánu než soudu (správního orgánu) opravným prostředkem, v důsledku jehož podání se rozhodnutí tohoto orgánu stane neúčinným, dojde k zahájení řádného řízení před stejným orgánem a teprve proti jeho rozhodnutí v tomto řádném řízení lze podat odvolání, o němž rozhoduje ,soud, který je příslušný též v trestních věcech‘?

      Je třeba v souvislosti se zachováním ,příležitosti k projednání věci‘ řešit i otázky, zda opravný prostředek, o němž rozhoduje ,soud, který je příslušný též v trestních věcech‘, má povahu řádného opravného prostředku (tj. opravného prostředku proti nepravomocnému rozhodnutí), nebo mimořádného opravného prostředku (tj. opravného prostředku proti pravomocnému rozhodnutí) a zda ,soud, který je příslušný též v trestních věcech‘ je na základě tohoto opravného prostředku oprávněn přezkoumat věc v plném rozsahu jak po skutkové, tak po právní stránce?“

28.      Písemná vyjádření předložily rakouská, česká, italská, nizozemská a švédská vláda a Evropská komise. Na jednání dne 12. března 2013 rakouská a česká vláda a Komise přednesly vyjádření a odpověděly na otázky položené Soudním dvorem. Marián Baláž písemné vyjádření nepředložil a na jednání nebyl zastoupen.

 Analýza

 Úvodní poznámky

29.      Rámcové rozhodnutí 2005/214 je součástí série opatření zavedených v průběhu posledních let, která uplatňují zásadu vzájemného uznávání na věci související s trestním právem. Jeho účelem je usnadnit vymáhání peněžitých trestů a pokut v jiném členském státě, než ve kterém byly tyto tresty a pokuty uloženy. Ochrany dotčeného jednotlivce – jako protiváhy vzájemného uznání peněžitého trestu nebo pokuty – je dosaženo zaručením (článek 1) toho, že podle rámcového rozhodnutí mohou být vzájemně uznána, a tedy vykonána pouze rozhodnutí (i) „soud[u] vydávajícího státu ve vztahu k trestnému činu podle práva vydávajícího státu“ (čl. 1 písm. a) bod i)) nebo (ii) „soudu s pravomocí též v trestních věcech“ (čl. 1 písm. a) bod iv)) nebo rozhodnutí (iii), u nichž byla „příležitost k projednání věci před soudem, který je příslušný též v trestních věcech“ (čl. 1 písm. a) bod ii) a iii)).

30.      Z praktických důvodů budu nadále pravomocné rozhodnutí o uložení peněžitého trestu za spáchání trestného činu nebo přestupku uvedeného v článku 5 označovat jako „rozhodnutí o uložení peněžitého trestu“. Při označení členského státu, v němž byl peněžitý trest uložen, jako „vydávajícího státu“ a členského státu, v němž je požadován výkon tohoto trestu, jako „vykonávajícího členského státu“ se budu držet rámcového rozhodnutí.

31.      Rámcové rozhodnutí je založeno na zásadě vzájemného uznávání (bod 1 odůvodnění), přičemž ctí základní práva a zachovává zásady zakotvené v článku 6 SEU, které jsou vyjádřeny i v Listině základních práv (bod 5 odůvodnění). Článek 3 nadto výslovně stanoví: „Toto rámcové rozhodnutí se nedotýká povinnosti dodržovat základní práva a obecné právní zásady podle článku 6 Smlouvy.“ Úmyslem zákonodárce tak jasně bylo usnadnit přeshraniční vymáhání peněžitých trestů a pokut a zároveň zachovat pro jednotlivce, vůči nimž mají být tyto tresty vykonány, odpovídající záruky.

32.      Za tímto zdánlivě nesporným tvrzením se skrývá řada výrazně méně nesporných otázek, kterými je třeba se zabývat. Zaprvé, je za seznamem rozhodnutí o uložení peněžitého trestu, na která se vztahuje rámcové rozhodnutí, nějaká zvláštní logika? Zadruhé, jakou ochranu měl přesně v úmyslu přiznat zákonodárce jednotlivci? Zatřetí a vzhledem k tomu, že skutečná hospodářská sankce vyplývající z uložení finančního trestu záleží zcela zřejmě na situaci osoby, které je tento trest uložen, kde má být v tomto mechanismu posouzena přiměřenost sankce?

33.      Seznam trestných činů a přestupků uvedený v článku 5, v souvislosti s nimiž mohou být rozhodnutí o uložení peněžitého trestu vykonána, je nesourodý soubor, který byl zřejmě původně inspirován trestnými činy uvedenými v článku 2 rámcového rozhodnutí 2002/584/SVV o evropském zatýkacím rozkazu(6). K tomuto seznamu však byla přidána řada dalších trestných činů a přestupků: pašování, porušení práv k duševnímu vlastnictví, vyhrožování a násilné činy vůči osobám, poškození cizí věci, krádež a – což je pro účely tohoto řízení nejpodstatnější – „jednání, které porušuje pravidla silničního provozu“.

34.      Přiznávám, že moc nerozumím logice vedoucí zákonodárce k tomu, aby do rámcového rozhodnutí, které se jinak (v zásadě) zabývá tím, co lze nazvat „obecné trestní právo“, začlenil posledně uvedený prvek (odhlédnu-li od toho, že pro členské státy je samozřejmě užitečné zajistit, aby takové tresty mohly být vykonány vůči projíždějícím motoristům z jiných členských států). Ať je tomu jakkoliv, je jasné, že samotný postup stanovený rámcovým rozhodnutím odkazuje ve značném rozsahu na instituty trestního práva(7) a má zajistit, aby před tím, než ve vykonávajícím členském státě může být rozhodnutí o uložení peněžitého trestu vykonáno, byly plně dodrženy odpovídající záruky – jaké jsou správně vyžadovány v rámci trestního řízení. Vzhledem k tomu, že „jednání, které porušuje pravidla silničního provozu“ je rovněž mezi vyjmenovanými trestnými činy a přestupky, plyne z toho, že v případě, kdy má být vykonáno rozhodnutí o uložení peněžitého trestu přijaté v rámci porušení pravidel silničního provozu, musí být dostupné stejné záruky jako například v případě rozhodnutí o uložení peněžitého trestu za korupci, nedovolený obchod s omamnými a psychotropními látkami nebo pašování.

35.      Jinak řečeno, systém vzájemného uznávání rozhodnutí o uložení peněžitého trestu zavedený rámcovým rozhodnutím znamená vysoký stupeň vzájemné důvěry mezi členskými státy. Evropská rada ve svém Stockholmském programu nicméně uvedla, že „[o]chrana práv podezřelých a obviněných osob v trestním řízení je základní hodnotou Unie a má zásadní význam pro zachování vzájemné důvěry mezi členskými státy i důvěry veřejnosti v Evropskou unii“(8). Z tohoto důvodu je třeba mít pravděpodobně za to, že ochrana přiznaná občanovi tím, že měl „příležitost k projednání věci před soudem, který je příslušný též v trestních věcech“ (jak je stanoveno v čl. 1 písm. a) bodu ii) a iii) rámcového rozhodnutí), má být rovnocenná ochraně, kterou poskytuje „soud vydávajícího státu ve vztahu k trestnému činu podle práva vydávajícího státu“ (čl. 1 písm. a) bod i)), nebo která vyplývá ze skutečnosti, že rozhodnutí vydal „soud, který je příslušný též v trestních věcech“ (čl. 1 písm. a) bod iv)).

36.      To svádí k myšlence, že jelikož je „jednání, které porušuje pravidla silničního provozu“ svou podstatou méně zavrženíhodné než terorismus nebo vražda, má osoba, které byl uložen peněžitý trest za prvně uvedené jednání, menší potřebu celé škály ochrany podle trestního práva než osoba odsouzená za posledně uvedené činy. Podle mého názoru nelze takový přístup přijmout. Rámcové rozhodnutí za použití velice mírně se lišících formulací obsažených v čl. 1 písm. a) upřesňuje, že předchozí podmínkou výkonu je ochrana prostřednictvím přístupu k „soudu vydávajícího státu ve vztahu k trestnému činu“ nebo „soudu, který je příslušný též v trestních věcech“. Vycházím z předpokladu, že obě formulace jsou ve skutečnosti rovnocenné a že v rámci jednoho a téhož právního nástroje (rámcového rozhodnutí) nemohou existovat dva výrazně odlišné standardy ochrany v závislosti na tom, zda je uvedený trestný čin nebo přestupek vedoucí k rozhodnutí o uložení peněžitého trestu považován za více či méně závažný. Jak uvádí Stockholmský program, „[j]e nanejvýš důležité, aby opatření na vymáhání práva i opatření na ochranu práv jednotlivců, právního státu a pravidel mezinárodní ochrany sledovala společný cíl a vzájemně se posilovala“(9).

37.      Stručně řečeno, podstatou otázek předložených Vrchním soudem je, jak má být vykládáno rámcové rozhodnutí, aby zajistilo účinnou soudní ochranu občanů Unie, kterým jsou jako M. Balážovi při výkonu jejich svobody pohybu v rámci Unie uloženy peněžité tresty nebo pokuty v jiných členských státech, než je stát, ve kterém mají obvyklé bydliště(10).

38.      Při přezkumu otázek, které vyvolává tato věc, mám na zřeteli, že M. Baláž nepředložil písemné vyjádření a nebyl zastoupen na jednání. Vzhledem k tomu, s jakou vervou napadal vnitrostátní řízení o výkonu, a v rámci toho předložil verzi skutkových okolností (podporovanou svědectvím alespoň jednoho svědka), která byla naprosto v rozporu(11) s verzí, z níž vycházelo správní řízení o porušení pravidel silničního provozu a peněžitý trest, který mu v nepřítomnosti uložil Bezirkshauptmannschaft, vzbuzuje neexistence zastoupení u Soudního dvora znepokojení. I když peněžitý trest mohl být uložen v rámci správního řízení, k jeho výkonu dochází v rámci trestního práva. Nevylučuji možnost, že M. Baláž mohl mít pocit, že jako řidič nákladního vozidla s českým platem (pro nějž mohla být znepokojivá již perspektiva, že bude muset s velkou pravděpodobností zaplatit 220 eur) nemá prostředky k hrazení dalších nákladů plynoucích z pověření právního zástupce jeho zastupováním před Soudním dvorem. Nejsem si rovněž jistá, že si byl nutně vědom (omezených) možností požádat Soudní dvůr o právní pomoc.

39.      Z těchto důvodů mám za to, že musím přinejmenším identifikovat určité skutečnosti, které mohou mít význam pro otázku, zda M. Baláž skutečně měl (či neměl) „příležitost“ k projednání věci před „soudem, který je příslušný též v trestních věcech“ (předběžná podmínka toho, aby rozhodnutí o uložení peněžitého trestu vůči němu bylo vykonatelné, stanovená v čl. 1 písm. a) bodu iii) rámcového rozhodnutí). To učiním dále v tomto stanovisku, když se o těchto skutečnostech zmíním pouze z hlediska principu(12). Tyto skutečnosti jsou praktické povahy – běžná náplň práce obhajoby v trestních věcech. Sahají od otázky, zda má dotčená osoba informace nezbytné k výkonu práva na opravný prostředek k trestnímu soudu po otázku posouzení přiměřenosti uložené sankce. Vnitrostátnímu soudu jakožto jedinému soudu rozhodujícímu o skutkových okolnostech bude příslušet provést všechna nezbytná ověření, až se věc k němu vrátí.

 Otázka 1

40.      Svou první otázkou se předkládající soud táže, zda je třeba vykládat pojem „soud, který je příslušný též v trestních věcech“, použitý v čl. 1 písm. a) bodu iii) rámcového rozhodnutí, jako autonomní pojem práva Evropské unie.

41.      Nizozemská a švédská vláda mají za to, že smysl tohoto ustanovení je třeba určit v souladu s právem vydávajícího členského státu. Naproti tomu předkládající soud a rakouská, česká a italská vláda zastávají stejně jako Komise názor, že jde o autonomní pojem práva Evropské unie, který musí být vykládán jednotně.

42.      Souhlasím s posledně uvedeným názorem.

43.      Soudní dvůr konstantně rozhoduje, že z potřeby jednotného uplatňování unijního práva a ze zásady rovnosti vyplývá, že znění ustanovení unijního práva, které výslovně neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení svého smyslu a dosahu, musí být zpravidla vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celé Evropské unii, s přihlédnutím ke kontextu tohoto ustanovení a k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou(13).

44.      Cíl sledovaný rámcovým rozhodnutím již byl určen: výkon rozhodnutí o uložení peněžitého trestu prostřednictvím vzájemného uznávání(14). Pojem „soud, který je příslušný též v trestních věcech“ použitý v čl. 1 písm. a) bodu iii) hraje klíčovou roli při určení působnosti rámcového rozhodnutí, jelikož vymezuje kategorii rozhodnutí o uložení peněžitého trestu, na kterou se vztahuje vzájemné uznávání, a tedy i výkon. Jiné části rámcového rozhodnutí sice skutečně odkazují na vnitrostátní právo(15), avšak zde taková zmínka není.

45.      K dosažení sledovaného cíle a působnosti rámcového rozhodnutí tedy navrhuji, aby Soudní dvůr zvolil stejný přístup, jaký již zaujal k výkladu rámcového rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu(16), které se podobně týká vzájemného uznávání soudních rozhodnutí v trestních věcech. V obou rozsudcích Mantello(17) a Kozłowski(18) Soudní dvůr dospěl k závěru, že pojmy, které jsou určující pro působnost tohoto rámcového rozhodnutí, musí být vykládány jednotně(19); jejich smysl nelze ponechat na posouzení soudů každého členského státu na základě vnitrostátního práva.

46.      Potřeba jednotného výkladu je obzvláště důležitá tam, kde (jako v tomto případě) předmětné ustanovení zakotvuje záruku pro jednotlivce. Přístup k „soudu, který je příslušný též v trestních věcech“ zaručuje odpovídající a účinnou soudní ochranu před tím, než vůči tomuto jednotlivci může být vydáno rozhodnutí o uložení peněžitého trestu, které lze proti němu vykonat v kterémkoliv členském státě Evropské unie. To brání tomu, aby se záruka mohla mezi jednotlivými členskými státy výrazně lišit. Sdílená důvěra v záruky, které mají osoby obviněné z trestných činů, je totiž základem zásady vzájemného uznávání rozhodnutí v trestních věcech. Jednotný výklad pojmu „soud, který je příslušný též v trestních věcech“ vytváří vzájemnou důvěru, na níž musí být vzájemné uznávání založeno.

47.      Obtíže spojené s upřednostněním jednotného výkladu před výkladem tohoto ustanovení vycházejícím z vnitrostátního práva jsou podle mého názoru spíše teoretické než praktické. Je samozřejmě pravda, že každý členský stát má svou vlastní specifickou soudní soustavu a že ani toto rámcové rozhodnutí, ani žádné jiné se dosud nepokusilo o žádný stupeň harmonizace v této oblasti. Zdůrazňuji však, že z praktického hlediska to, zda výraz „soud, který je příslušný též v trestních věcech“ je vykládán jako autonomní pojem nebo s odkazem na právo vydávajícího státu, neznamená pro soud ve vykonávajícím státě žádný skutečný rozdíl. Stále stojí před základním problémem, že mu (pravděpodobně) není příliš známa soudní soustava vydávajícího státu. Bez provedení dalšího šetření tedy nemusí být schopen se ujistit o tom, zda soud vydávajícího státu splňuje tuto definici, či nikoliv.

48.      Navrhuji tedy, aby Soudní dvůr na první otázku odpověděl tak, že pojem „soud, který je příslušný též v trestních věcech“ v čl. 1 písm. a) bodu iii) rámcového rozhodnutí je autonomním pojmem práva Evropské unie.

 Otázka 2a

49.      Otázkou 2a se předkládající soud táže, jaké definiční znaky musí mít soud, aby mohl být označen za „soud, který je příslušný též v trestních věcech“ ve smyslu čl. 1 písm. a) bodu iii).

50.      Předkládající soud a česká vláda mají za to, že tento pojem musí být vykládán tak, že se jedná o orgán (který musí být soudem), jenž rozhoduje v řízení, které má trestní povahu. Rakouská a italská vláda uvádějí, že to musí být soud, u něhož dotčená osoba požívá záruk obsažených v článku 6 EÚLP. Švédská vláda má za to, že (jedná-li se o otázku unijního, nikoliv vnitrostátního práva) to, zda daný soud je „příslušný též v trestních věcech“, je třeba určit podle materiálních, nikoliv formálních znaků. Nizozemská vláda se domnívá, že je věcí vydávajícího státu posoudit, zda jeho soud tuto definici splňuje. Komise zastává názor, že čl. 1 písm. a) bod iii) odkazuje na soud, který je příslušný ve věcech formálně kvalifikovaných ve vydávajícím státě jako trestní. Tento soud může být příslušný rovněž v jiných, netrestních, věcech. Avšak za účelem splnění požadavků čl. 1 písm. a) bodu iii) přezkum rozhodnutí o uložení peněžitého trestu musí vykonávat trestní oddělení soudu.

51.      Souhlasím s předkládajícím soudem a s těmi vládami, které mají za to, že definičním znakem „soudu, který je příslušný též v trestních věcech,“ je, že rozhoduje v trestním řízení a uplatňuje trestní záruky bez ohledu na to, zda je či není rovněž příslušný v netrestních věcech.

52.      Jak jsem již uvedla(20), trestné činy a přestupky vedoucí k vzájemnému uznávání a výkonu, které jsou vyjmenovány v článku 5 rámcového rozhodnutí, zahrnují věci považované za trestní ve všech členských státech, jako je „terorismus“, ale i věci považované za trestní v některých členských státech, ovšem v jiných nikoliv (kde jsou řešeny v rámci správního, nikoliv trestního práva). „Jednání, které porušuje pravidla silničního provozu“, spadá do posledně uvedené kategorie. Záměrem zákonodárce tedy bylo usnadnit vzájemné uznávání rozhodnutí o uložení peněžitého trestu vydaných v souvislosti s těmito delikty bez harmonizování pojmu „trestný“ čin. Pokud je delikt uveden v článku 5, může vést ke vzájemnému uznání bez ohledu na to, zda právo vydávajícího státu či vykonávajícího státu označuje delikt za „trestní“.

53.      Z neexistence harmonizace pojmu „trestní“ vyplývá, že pojem „soud, který je příslušný též v trestních věcech“, nemůže vyžadovat jednotný výklad toho, co je „trestní věc“.

54.      Proto se nedomnívám, že lze přijmout výklad navrhovaný Komisí. Kdyby definice pojmu „soud, který je příslušný též v trestních věcech“ zahrnovala pouze ty soudy, které projednávají „trestní věci“, jak jsou definovány podle práva vydávajícího státu, vedlo by to k nezamýšlenému omezení oblasti působnosti rámcového rozhodnutí. Členské státy, v nichž některé z deliktů vyjmenovaných v článku 5 nejsou kvalifikovány jako „trestné“ a jejichž soudní soustava je taková, že správní rozhodnutí týkající se těchto deliktů jsou přezkoumávána soudy, které jsou oddělené od soudů projednávajících trestní věci, jak je definuje vnitrostátní právo, by nemohly využít postupu vzájemného uznávání v souvislosti s rozhodnutími o uložení peněžitého trestu za takové delikty. To je podle mého názoru v rozporu se záměrem zákonodárce deklarovaným zařazením takových deliktů do seznamu v článku 5, a tudíž s cílem rámcového rozhodnutí.

55.      Zákonodárce však vedle zjednodušení vzájemného uznávání rozhodnutí o uložení peněžitých trestů rovněž výslovně zaručil, že budou dodržována základní práva dotčené osoby (viz bod 5 odůvodnění a článek 3 rámcového rozhodnutí).

56.      Jestliže se oba tyto cíle spojí, mám za to, že čl. 1 písm. a) bod iii) musí být vykládán tak, že rozhodnutí o uložení peněžitého trestu přijaté správním orgánem povede k vzájemnému uznání a následnému výkonu za podmínky, že dotčená osoba měla řádnou příležitost napadnout toto rozhodnutí u soudu, který zajišťuje, aby byla dodržena její základní práva. To pak znamená, že soud, který je příslušný k přezkumu takových rozhodnutí o uložení peněžitého trestu ve vydávajícím státě, musí být soud, jehož zřízení, postupy a rozsah přezkumu zajišťují minimální záruky platné podle článků 47 a 48 Listiny v případě obvinění osoby z trestného činu. Jinak řečeno, i když příslušný soud nemusí být nutně soud, který ve vydávajícím státě projednává věci, jež jsou podle práva tohoto členského státu formálně označeny jako „trestní“, musí přesto poskytovat stejné procesní a hmotné záruky.

57.      Práva zakotvená v článcích 47 a 48 Listiny výslovně zahrnují právo na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem předem zřízeným zákonem, možnost poradit se, být obhajován a být zastupován, omezené právo na právní pomoc a obecné ustanovení uvádějící, že „je zaručeno respektování práv na obhajobu“. Článek 52 odst. 3 Listiny poté výslovně stanoví, že „pokud tato listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným [EÚLP], jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá [EÚLP]. Vysvětlující poznámka potvrzuje, že v případě článků 47 a 48 Listiny je referenčním bodem v EÚLP článek 6(21).

58.      Článek 6 EÚLP obsahuje v prvních třech pododstavcích důležité záruky pro osoby obviněné z trestného činu. Přezkumný orgán tak musí být zřízen zákonem, být nezávislý a nestranný. Musí dbát na to, aby byly dodrženy následující záruky. Obviněný musí: být považován za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem, být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu, mít přiměřený čas a možnosti k přípravě své obhajoby, mít možnost obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují, být oprávněn vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě, a mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví.

59.      Do jaké míry lze ochranu těchto základních práv u osob obviněných z trestného činu považovat za nezbytnou rovněž u osob, jejichž delikt je podle vnitrostátního práva kvalifikován jako správní, nikoliv trestní, ale jejichž jediná ochrana před téměř automatickým uznáním a výkonem(22) rozhodnutí ukládajícího jim peněžitý trest spočívá v záruce obsažené v čl. 1 písm. a) bod iii) rámcového rozhodnutí: že musely mít „příležitost k projednání věci před soudem, který je příslušný též v trestních věcech“?

60.      Zdá se mi, že by restriktivní výklad, který by vylučoval odkaz na záruky „trestního řízení“ obsažené v čl. 6 odst. 1, 2 a 3 EÚLP, byl z řady důvodů nevhodný.

61.      Zaprvé, samotné znění rámcového rozhodnutí je proti takovému výkladu. Text čl. 1 písm. a) bodu iii) hovoří výslovně o soudu, který je příslušný v trestních věcech. Jaký by byl smysl těchto slov, kdyby poté tento soud neměl povinnost k výkonu této působnosti se zárukami pro jednotlivce, které tato trestní příslušnost implikuje?

62.      Zadruhé, možnost přezkumu ze strany takového soudu je jedinou ochranou jednotlivce proti následnému vzájemnému uznávání a výkonu rozhodnutí o uložení peněžitého trestu. To hovoří ve prospěch širokého, nikoliv restriktivního výkladu ochrany, která je přiznávána.

63.      Zatřetí je možné, že osoba, které je uložen peněžitý trest, zastává odlišnou verzi skutkových okolností, na kterých je tento peněžitý trest založen. Kdyby byla přijata její verze, mohlo by to vést k tomu, že by nemusela zaplatit žádný peněžitý trest nebo jenom trest výrazně nižší. Jestliže nemá být narušena vzájemná důvěra, na které je vzájemné uznávání založeno (a výrazně oslabena důvěra veřejnosti v takové vzájemné uznávání a výkon a jejich akceptování), je zásadní, aby existovala možnost řádného soudního přezkumu rozhodnutí o uložení peněžitého trestu (což vyžaduje přezkum skutkového stavu, nejen právního posouzení, a může to zahrnovat předvolání a výslech svědků).

64.      Začtvrté mám za to, že při vzájemném uznávání a výkonu rozhodnutí o uložení peněžitého trestu v přeshraniční situaci jsou jazykové požadavky obzvláště významnými zárukami spravedlivého řízení. Z povahy věci bude rozhodnutí o uložení peněžitého trestu uznáno a vykonáno podle rámcového rozhodnutí pouze tehdy, když se dotčená osoba nacházela v době spáchání deliktu v jednom členském státě (vydávajícím státě), ale nyní se nachází v jiném členském státě (vykonávajícím členském státě). Unie právě získala další úřední jazyk, chorvatštinu(23), která se přidala k 23 úředním jazykům již odrážejícím rozmanitost a kulturní bohatost jejích národů(24). V kontextu Unie zahrnující zásady volného pohybu osob a svobody usazování má ochrana jazykových práv a výsad jednotlivců obzvláštní význam, což Soudní dvůr již uznal v rozsudku Bickel a Franz.(25)

65.      Samotný úspěch jednotného trhu znamená, že litevský řidič nákladního vozidla může být zastaven policií, když při doručování zboží do Belgie projíždí Polskem nebo Německem. Pokud by nastaly okolnosti vedoucí k uložení peněžitého trestu řidiči nákladního vozidla, je z hlediska členského státu pochopitelné a důležité, aby tato sankce byla vůči dotčenému řidiči vykonatelná u něj ve Vilniusu. Je stejně tak důležité, aby základní práva tohoto řidiče byla náležitě chráněna.

66.      Mám tedy za to, že definiční znaky „soudu, který je příslušný též v trestních věcech,“ pro účely čl. 1 písm. a) bodu iii) rámcového rozhodnutí jsou, že (a) přezkumný orgán musí být soudem a (b) musí zajistit, aby byly dodrženy minimální záruky vyžadované článkem 6 odst. 1, 2 a 3 EÚLP.

67.      Co se týče výrazu „též“, vzhledem k neexistenci harmonizace soudních soustav v rámci Evropské unie a s ohledem na to, aby byla zajištěna plná účinnost rámcového rozhodnutí, je třeba jej vykládat tak, že pokud má soud vedle příslušnosti ve věcech, v nichž rozhoduje v trestním řízení, příslušnost rovněž v netrestních věcech, není vyloučen z působnosti definice uvedené v čl. 1 písm. a) bodu iii). Je však zásadní, aby soud při přezkumu rozhodnutí o uložení peněžitého trestu musel rozhodovat v řízení, které dodržuje minimální záruky stanovené článkem 6 odst. 1, 2 a 3 EÚLP.

68.      Lze namítnout, že definice, kterou navrhuji, povede k omezení zásady vzájemného uznávání, kterou schválila Evropská rada na svém zasedání v Tampere v roce 1999 a která se má stát základním kamenem soudní spolupráce v občanskoprávních i trestních věcech. Předpokladem vzájemného uznávání rozhodnutí v trestních věcech je však vzájemná důvěra členských států ve své systémy trestního soudnictví, a zejména to, že práva podezřelých nebo obviněných osob jsou chráněna podle společných minimálních norem. K tomu je třeba poznamenat, že závěry dosažené v Tampere zahrnovaly konstatování, že „by měla být zahájena práce i na těch aspektech procesního práva, u nichž jsou pro snazší uplatňování zásady vzájemného uznávání považovány za nezbytné společné minimální normy, přičemž budou dodržovány základní právní zásady členských států“(26).

69.      Ačkoliv byla zavedena řada opatření, která upravují vzájemné uznávání a výkon soudních rozhodnutí, včetně tohoto rámcového rozhodnutí, k dnešnímu dni bylo dosaženo výrazně méně stran stanovení společných minimálních norem pro procesní záruky. V roce 2009 Rada přijala cestovní mapu(27) pro posílení práv jednotlivce v trestním řízení, kterou Evropská rada uvítala a prohlásila ji za součást Stockholmského programu. K dnešnímu dni byla přijata dvě opatření na této cestovní mapě: směrnice 2010/64/EU,(28) která upravuje právo na tlumočení a překlad v trestním řízení, a směrnice 2012/13/EU(29) o právu na informace v trestním řízení. Existuje rovněž návrh směrnice o právu na přístup k obhájci v trestním řízení a o právu na komunikaci po zatčení(30).

70.      Obě přijaté směrnice se mají vztahovat na řízení před „soudem s příslušností v trestních věcech“, který rozhoduje o opravných prostředcích proti rozhodnutím přijatým jiným orgánem než soudem ohledně sankcí za méně závažné přestupky: viz bod 16 odůvodnění směrnice 2010/64/EU a bod 17 odůvodnění směrnice 2012/13/EU. Jakmile uplyne lhůta k provedení těchto směrnic (27. října 2013 v případě první směrnice, 2. června 2014 v případě druhé), soud, který je příslušný též v trestních věcech, ve smyslu čl. 1 písm. a) bodu iii), tedy musí při přezkumu správní sankce v rámci výkonu své trestní působnosti uplatňovat společné minimální normy stanovené těmito směrnicemi(31).

71.      Navrhuji tedy, aby Soudní dvůr odpověděl na otázku 2a) tak, že čl. 1 písm. a) bod iii) rámcového rozhodnutí musí být vykládán v tom smyslu, že „soudem, který je příslušný též v trestních věcech“, je soud, u něhož dotčená osoba požívá při projednávání věci práv zaručených článkem 6 odst. 1, 2 a 3 EÚLP.

 Otázka 2b

72.      Otázkou 2b se předkládající soud táže, zda rakouský Unabhängiger Verwaltungssenat má být považován za „soud, který je příslušný též v trestních věcech“ ve smyslu čl. 1 písm. a) bodu iii).

73.      Příslušný orgán vykonávajícího členského státu ověří nejprve na základě znění samotného rozhodnutí o uložení peněžitého trestu a osvědčení předaného s tímto rozhodnutím v souladu s článkem 4 rámcového rozhodnutí, zda rozhodnutí o uložení peněžitého trestu je rozhodnutím, které by mělo být vzájemně uznáno, a tedy vykonáno podle článku 6 tohoto rámcového rozhodnutí (neuplatní-li se některý z důvodů k odmítnutí uznání a výkonu uvedených v článku 7). Podle čl. 11 odst. 2 vykonávající stát může rozhodnutí buď uznat a vykonat, nebo neuznat a nevykonat. Nemůže provést přezkum: o žádosti o takový přezkum může rozhodnout pouze vydávající stát. Má-li být zachována rovnováha mezi vzájemným uznáváním a výkonem na jedné straně a ochranou základních práv na straně druhé, je tudíž proces ověření klíčový.

74.      Článek 7 odst. 1 a 2 rámcového rozhodnutí uvádí seznam okolností, za kterých mohou příslušné orgány vykonávajícího státu odmítnout uznat a vykonat rozhodnutí. Článek 7 odst. 3 v souvislosti s některými z těchto důvodů stanoví, že – před rozhodnutím o plném nebo částečném uznání a výkonu rozhodnutí – „se příslušný úřad vykonávajícího státu […] poradí veškerými vhodnými způsoby s příslušným úřadem vydávajícího státu a v případě potřeby jej požádá o neprodlené poskytnutí veškerých potřebných informací“.

75.      Podstatnější však je, že do působnosti rámcového rozhodnutí spadá pouze „rozhodnutí“, které splňuje podmínky stanovené v jedné ze čtyř kategorií taxativně uvedených v čl. 1 písm. a), vycházející ze spáchání některého z trestných činů a přestupků vyjmenovaných taxativně v článku 5. Pouze takové rozhodnutí musí být vzájemně uznáno a vykonáno. Pokud si příslušný orgán není v tomto ohledu jist (protože má například pochybnosti o tom, zda „dotčená osoba měla příležitost k projednání věci před soudem, který je příslušný též v trestních věcech“ v souladu s požadavky čl. 1 písm. a) bodu iii)), měl by podle mého názoru podobně (tj. v přímé analogii k čl. 7 odst. 3) kontaktovat příslušný orgán vydávajícího státu a požádat o poskytnutí veškerých potřebných informací. Po obdržení těchto informací musí příslušný orgán vyvodit odpovídající závěry, ve světle definice poskytnuté Soudním dvorem v odpovědi na otázku 2a), aby určil, zda dotčený orgán je „soudem, který je příslušný též v trestních věcech“(32). V případě potřeby je možné využít rovněž kontaktních míst Evropské soudní sítě(33).

76.      Rakouská vláda uvedla v písemném vyjádření předloženém Soudnímu dvoru určité skutečnosti, které mu umožňují být předkládajícímu soudu nápomocen při učinění závěru. Rakouská vláda konkrétně potvrzuje, že Unabhängiger Verwaltungssenat je povinen uplatňovat rakouské správní trestní právo (Verwaltungsstrafgesetz 1991) a je povinen zaručit práva stanovená v článku 6 EÚLP, včetně záruk, které musí platit, je-li osoba obviněna z trestného činu (čl. 6 odst. 2 a 3). Sám předkládající soud uvádí, že Evropský soud pro lidská práva (dále jen „štrasburský soud“) dospěl k závěru, že Unabhängiger Verwaltungssenat je soudem(34) ve smyslu čl. 6 odst. 1 EÚLP a uplatňuje presumpci neviny(35). Předkládající soud rovněž poukazuje na to, že v rozsudku Kammerer(36) štrasburský soud konstatoval, že právo na osobní slyšení nebylo vždy zaručeno. V tomto ohledu rakouská vláda uvádí, že ze zjištění štrasburského soudu v této věci nevyplývá obecné neuplatňování tohoto práva ze strany Unabhängiger Verwaltungssenat.

77.      Skutečnost, že soud příležitostně nedodrží některou z procesních záruk, které se musí uplatnit, nebrání tomu, aby se na něj vztahovala definice „soudu, který je příslušný též v trestních věcech“. Nicméně nedodržení takové záruky v konkrétním případě v souvislosti s rozhodnutím o uložení peněžitého trestu by podle mého názoru znamenalo, že by příslušný orgán vykonávajícího státu nebyl povinen uznat a vykonat toto rozhodnutí podle rámcového rozhodnutí. Při uznání a výkonu takových rozhodnutí příslušný orgán uplatňuje právo Evropské unie, a musí tedy dodržovat práva zaručená články 47 a 48 Listiny, která odrážejí práva zakotvená v článku 6 EÚLP(37). Jestliže některé z těchto práv bylo porušeno, může příslušný orgán po využití postupu umožňujícího získání informací od vydávajícího státu podle čl. 7 odst. 3 odmítnout podle čl. 20 odst. 3 rámcového rozhodnutí(38) uznání a výkon rozhodnutí.

78.      Navrhuji tedy, aby Soudní dvůr odpověděl na otázku 2b) tak, že vnitrostátnímu soudu přísluší, aby s ohledem na jemu dostupné informace určil, zda je Unabhängiger Verwaltungssenat „soudem, který je příslušný též v trestních věcech“ ve smyslu čl. 1 písm. a) bodu iii) rámcového rozhodnutí.

 Otázka 2c

79.      Vzhledem k odpovědi, kterou navrhuji na první otázku, není třeba na otázku 2c odpovídat.

 Otázka 3

80.      Svou třetí otázkou se vnitrostátní soud zaprvé táže, zda čl. 1 písm. a) bod iii) rámcového rozhodnutí má být vykládán v tom smyslu, že „příležitost k projednání věci“ je poskytnuta za okolností, kdy dotčená osoba musí rozhodnutí správního orgánu nejprve napadnout u tohoto orgánu, a teprve po přijetí dalšího rozhodnutí tímto orgánem může podat odvolání k „soudu, který je příslušný též v trestních věcech“. Zadruhé se táže, zda soud rozhodující o odvolání musí věc projednat před tím, než se rozhodnutí stane pravomocným, a zda musí být oprávněn přezkoumat věc v plném rozsahu jak po skutkové, tak po právní stránce.

81.      Předkládající soud a všichni zúčastnění, kteří k této otázce předložili vyjádření, mají za to, že nic nebrání tomu, aby přístup k soudu byl umožněn až po další správní fázi. Česká a italská vláda, stejně jako Komise dodávají, že soud musí mít neomezenou pravomoc rozhodovat o sporech jak po skutkové, tak po právní stránce. Česká vláda dále uvádí, že rozhodnutí nesmí před umožněním takového přístupu k soudu nabýt právní moci. Naproti tomu italská vláda nepovažuje pro účinnou soudní ochranu dotčené osoby za nezbytné, aby rozhodnutí ve správní fázi nenabylo právní moci.

82.      Souhlasím s předkládajícím soudem a s vládami, které k této otázce předložily vyjádření, že podmínka mít „příležitost k projednání věci“ je splněna, pokud příležitost nastane až poté, co dotčená osoba vyčerpala další fáze správního řízení. „Příležitost k projednání věci“ soudem však nesmí podléhat podmínkám, které její využití znemožňují nebo nadměrně ztěžují. Kdyby tomu tak bylo, nebyla by zajištěna účinná soudní ochrana dotčené osoby(39).

83.      Zde je třeba mít na paměti, že základní práva zaručená článkem 6 SEU a články 47 a 48 Listiny se netýkají teoretického přístupu k soudu. Týkají se účinné ochrany konkrétního občana. Stejně jako je důležité definovat „soud, který je příslušný též v trestních věcech“ způsobem, který zajistí odpovídající a účinnou ochranu, je také podstatné vykládat výraz „příležitost k projednání věci“ způsobem, který zajišťuje, že záruka není bez významu a právo teoretické nebo iluzorní(40).

84.      Vnitrostátnímu soudu vykonávajícího státu bude případně(41) příslušet provést odpovídající šetření ohledně provedeného řízení, aby se ujistil, že tomu tak bylo. Podle mého názoru bude muset vnitrostátní soud přinejmenším ověřit, že rozhodnutí o uložení peněžité sankce bylo adresátovi doručeno v jazyce, kterému mohl rozumět, že měl jasné pokyny, jak podat opravný prostředek a v jaké lhůtě, že bylo jasně uvedeno datum, od kterého běží lhůta k podání opravného prostředku(42), že adresát byl poučen o tom, zda musí být zastoupen nebo se může hájit sám, že byl informován o tom, zda je k dispozici právní pomoc (a pokud ano, za jakých podmínek)(43), a že otázky jazyka (jazyk komunikace se soudem; jazyk pro podání formálních písemných nebo ústních vyjádření) byly jasně a účelně vyřešeny(44).

85.      Kromě toho souhlasím s předkládajícím soudem a těmi členskými státy, jakož i s Komisí, které tvrdí, že soud projednávající věc musí mít neomezenou pravomoc k rozhodování jak skutkových, tak právních sporů vyvstávajících v dané věci. Pouze pokud má soud neomezenou pravomoc, je schopen zajistit, že budou plně dodržena práva dotčené osoby zaručená článkem 6 odst. 1, 2 a 3 EÚLP. Je-li dána příležitost k takovému projednání věci, skutečnost, že se rozhodnutí stane „pravomocným“ ve správní fázi řízení (je-li i nadále možné, aby byl takový opravný prostředek následně podán k soudu), neohrozí účinnou soudní ochranu dotčené osoby. S touto výhradou se nedomnívám, že rozhodnutí, které nabude právní moci ve správní fázi řízení, nespadá do působnosti rámcového rozhodnutí.

86.      Navrhuji tedy, aby byl čl. 1 písm. a) bod iii) rámcového rozhodnutí vykládán v tom smyslu, že „příležitost k projednání věci“ existuje, pokud dotčená osoba musí nejprve vyčerpat prostředky v rámci správního řízení, za předpokladu, že přístup k soudu nepodléhá podmínkám, které jej znemožňují nebo nadměrně ztěžují. Zadruhé, soud projednávající věc musí mít neomezenou pravomoc rozhodovat jak o skutkových okolnostech, tak o právních otázkách. Zatřetí, čl. 1 písm. a) bod iii) rámcového rozhodnutí nevylučuje, aby rozhodnutí o uložení peněžitého trestu přijaté správním orgánem nabylo právní moci před projednáním věci soudem.

 Postskriptum: přiměřenost uložené sankce

87.      Implicitní část ochrany základních práv poskytované občanovi tím, že se v čl. 1 písm. a) bodu iii) rámcového rozhodnutí vyžaduje, aby měl „příležitost k projednání věci před soudem, který je příslušný též v trestních věcech“, souvisí s přiměřeností uložené sankce. To je obzvláště významné v rozsahu, v němž čl. 11 odst. 2 rámcového rozhodnutí jasně stanoví, že vykonávající stát nemůže rozhodnutí o uložení peněžitého trestu nijak přezkoumávat. Pro osobu, které je takové rozhodnutí určeno, je tedy nemožné se obrátit na její „místní“ soud s argumenty směřujícími ke zmírnění závažnosti deliktu nebo snížení uložené sankce.

88.      Je banální poznamenat, že v rámci Evropské unie se průměrné příjmy značně liší. Pokuta ve výši, která sice může být nepříjemná, avšak je přijatelná, pokud je uložena jedné osobě (třeba státnímu příslušníkovi členského státu, kde jsou příjmy relativně vysoké), může představovat tvrdý a nepřiměřený trest, je-li uložena někomu s mnohem nižšími měsíčními příjmy, vůči komu je vydáno rozhodnutí o uložení peněžitého trestu v důsledku události, ke které dojde, když projíždí tímto členským státem na cestě do členského státu svého bydliště a zaměstnání či z něj. Podle mého názoru je tedy ve výrazu „příležitost k projednání věci před soudem, který je příslušný též v trestních věcech“ implicitně obsaženo, že musí existovat možnost napadnout u takového soudu výši sankce uložené správním orgánem, a to než je rozhodnuto o vzájemném uznání rozhodnutí o uložení peněžitého trestu a toto rozhodnutí se stane vykonatelným.

89.      Zdůrazňuji, že tím netvrdím, že orgán ukládající správní pokutu je povinen rozlišovat podle toho, odkud dotčená osoba pochází. To by se blížilo diskriminaci na základě státní příslušnosti, která je (samozřejmě) v rozporu s právem Evropské unie. Pouze připomínám základní zásadu trestního práva – platnou, nakolik je mi známo, ve všech právních systémech členských států – podle níž soud s trestní příslušností musí při přezkumu přiměřenosti sankce zohlednit okolnosti jak deliktu, tak pachatele.

 Závěry

90.      Vzhledem ke všemu výše uvedenému navrhuji, aby Soudní dvůr v odpovědi na otázky položené Vrchním soudem v Praze vyložil rámcové rozhodnutí Rady 2005/214/SVV ze dne 2 února 2005 o uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a pokut takto:

„1)      Pojem ‚soud, který je příslušný též v trestních věcech‘ v čl. 1 písm. a) bodu iii) rámcového rozhodnutí je autonomním pojmem práva Evropské unie.

2a)      Článek 1 písm. a) bod iii) rámcového rozhodnutí musí být vykládán v tom smyslu, že ‚soudem, který je příslušný též v trestních věcech‘ je soud, u něhož dotčená osoba požívá při projednávání věci práv zaručených článkem 6 odst. 1, 2 a 3 Evropské úmluvy o lidských právech.

2b)      Příslušnému orgánu vykonávajícího státu přísluší, aby určil, zda je třeba rakouský nezávislý správní senát (Unabhängiger Verwaltungssenat) považovat za ‚soud, který je příslušný též v trestních věcech‘ ve smyslu čl. 1 písm. a) bodu iii) rámcového rozhodnutí.

3)      ‚Příležitost k projednání věci‘ existuje, pokud dotčená osoba musí nejprve vyčerpat prostředky v rámci správního řízení, za předpokladu, že přístup k soudu nepodléhá podmínkám, které jej znemožňují nebo nadměrně ztěžují. Soud projednávající věc musí mít neomezenou pravomoc rozhodovat jak o skutkových okolnostech, tak o právních otázkách. Článek 1 písm. a) bod iii) rámcového rozhodnutí nevylučuje, aby rozhodnutí o uložení peněžitého trestu přijaté správním orgánem nabylo právní moci před projednáním věci soudem.“


1 –      Původní jazyk: angličtina.


2 –      Rámcové rozhodnutí Rady 2005/214/SVV ze dne 2 února 2005 o uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a pokut (Úř. věst. 2005, L 76, s. 16) ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009, kterým se mění rámcová rozhodnutí 2002/584/SVV, 2005/214/SVV, 2006/783/SVV, 2008/909/SVV a 2008/947/SVV a kterým se posilují procesní práva osob a podporuje uplatňování zásady vzájemného uznávání rozhodnutí na rozhodnutí vydaná v soudním jednání, kterého se dotyčná osoba nezúčastnila osobně (Úř. věst. 2009, L 81, s. 24).


3 –      Jednotný formulář osvědčení, o kterém hovoří článek 4, je uveden v příloze k rámcového rozhodnutí.


4 –      Viz čl. 52 odst. 3 Listiny a vysvětlení k Listině (Úř. věst. 2007, C 303, s. 30).


5 –      Vzhledem k tomu, že M. Baláž nebyl před Soudním dvorem zastoupen, nebylo možné tyto (dosti důležité) záležitosti dále objasnit.


6 –      Rámcové rozhodnutí Rady 2002/584/SVV o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (Úř. věst. 2002, L 190, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 34).


7 –      Viz např. konstatování v čl. 1 písm. b), že „[p]eněžitý trest nebo pokuta nezahrnují […] příkazy občanskoprávní povahy […]“; skutečnost, že u vyjmenovaných trestných činů a přestupků není ověřována oboustranná trestnost činu (čl. 5 odst. 1); skutečnost, že „[p]eněžitý trest nebo pokuta uložená právnické osobě bude vymáhána, i pokud vykonávající stát neuznává zásadu trestní odpovědnosti právnických osob“ (čl. 9 odst. 3); možnost uplatnění alternativní sankce, včetně trestu odnětí svobody, není-li možné rozhodnutí vykonat (článek 10) a rozdělení pravomoci ohledně amnestie, milosti a přezkumu rozhodnutí mezi vydávající a vykonávající stát (článek 11).


8 –      Úř. věst. 2010, C 115, s. 1, s. 10, bod 2.4.


9 –      Uvedený v poznámce 8, s. 4, bod 1.1: „Politické priority“.


10 –      Viz čl. 4 odst. 1. Toto je první příležitost, kdy má Soudní dvůr rozhodnout o výkladu rámcového rozhodnutí 2005/214. Předchozí žádost o rozhodnutí o předběžné otázce (rozsudek ze dne 7. června 2012, Vinkov, C‑27/11) byla prohlášena za nepřípustnou.


11 –      To je jasně uvedeno v předkládacím usnesení. Stručně řečeno, verze M. Baláže je ta, že příslušníci rakouské policie, kteří ho zastavili, mu nařídili pokračovat po oné cestě k mostní váze, aby zkontrolovali nákladní vozidlo, které řídil.


12 –      Viz bod 84 níže.


13 –      Viz rozsudky Soudního dvora ze dne 17. července 2008, Kozłowski, C‑66/08, Sb. rozh. s. I‑6041, bod 42; ze dne 16. listopadu 2010, Mantello, C‑261/09, Sb. rozh. s. I‑11477, bod 38; a ze dne 18. října 2007, Österreichischer Rundfunk, C‑195/06, Sb. rozh. s. I‑8817, bod 24 a citovaná judikatura.


14 –      Viz bod 31 výše.


15 –      Viz například čl. 2 odst. 1 (určení příslušných orgánů), článek 5 (vymezení každého z uvedených trestných činů a přestupků) a některé části článku 7 (důvody k odmítnutí uznání a výkonu).


16 –      Uvedené výše v poznámce 6.


17 –      Uvedený výše v poznámce 13.


18 –      Uvedený výše v poznámce 13.


19 –      Rozsudek Kozłowski se týkal výkladu výrazů „zdržuje se“ a „má trvalé bydliště“ pro účely čl. 4 odst. 6 tohoto rozhodnutí (viz bod 43). Rozsudek Mantello se týkal výrazu „stejný čin“ v čl. 3 odst. 2 rozhodnutí (viz bod 38).


20 –       Viz bod 33 výše.


21 –      Viz bod 14 výše. Prvek článku 47, který je věnován právu na účinnou právní ochranu, odráží článek 13 EÚLP; není však – nakolik je mi podle předkládacího usnesení známo – pro toto řízení relevantní, nebudu se jím tedy zde dále zabývat.


22 –      Omezené důvody k odmítnutí uznání a výkonu jsou obsaženy v článku 7 rámcového rozhodnutí.


23 –      Chorvatsko přistoupilo k Evropské unii dne 1. července 2013.


24 –      Do toho samozřejmě není započítána řada dalších jazyků, které ačkoli nejsou „úředními jazyky Evropské unie“, hrají důležitou úlohu v životech občanů a jejich vztazích se správními úředníky a justičními či policejními orgány v celé Unii – například: baskičtina, katalánština, velština nebo lucemburština.


25 –      Rozsudek Soudního dvora ze dne 24. listopadu 1998, Bickel a Franz, Recueil, s. I‑7637.


26 –      Třicátý sedmý bod závěrů.


27 –      Usnesení Rady ze dne 30. listopadu 2009 o cestovní mapě pro posílení procesních práv podezřelých nebo obviněných osob v trestním řízení (Úř. věst. C 295, s. 1).


28 –      Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/64/EU ze dne 20. října 2010 o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení (Úř. věst. L 280, s. 1).


29 –      Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/13/EU ze dne 22. května 2012 o právu na informace v trestním řízení (Úř. věst. L 142, s. 1).


30 –  COM(2011) 326 final.


31 –      Viz čl. 1 odst. 3 směrnice 2010/64/EU a čl. 2 odst. 2 směrnice 2012/13/EU.


32 –      Obdobně viz určení toho, zda se evropský zatýkací rozkaz týká „stejného činu“ jako předchozí stíhání, které provádí příslušný soud vykonávajícího státu: rozsudek Mantello, uvedený výše v poznámce 13, bod 50.


33 –      Viz společná akce Rady 98/428/SVV ze dne 29. června 1998 o vytvoření Evropské soudní sítě (Úř. věst. L 191, s. 4).


34 –      Viz rozsudky Evropského soudu pro lidská práva: ze dne 31. srpna 1999, Hubner v. Rakousko, č. 34311/96, a ze dne 20. prosince 2001, Baischer v. Rakousko č. 32381/96. Rakouská vláda odkazuje rovněž na následující rozsudky téhož soudu: ze dne 27. května 2004, Yavus v. Rakousko, č. 46 549/99; ze dne 5. prosince 2005, Liedermann v. Rakousko, č. 54 272/00; ze dne 3. února 2005, Blum v. Rakousko, č. 31 655/02; ze dne 8. června 2006, Kaya v. Rakousko, č. 54 698/00; ze dne 5. října 2006, Müller v. Rakousko, č. 12 555/03; ze dne 7. prosince 2006, Hauser-Sporn v. Rakousko, č. 37 301/03, a ze dne 26 července 2007, Stempfer v. Rakousko, č. 18 294/03.


35 –      Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. března 2010, Krumpholz v. Rakousko, č. 13201/05. V tomto rozsudku však štrasburský soud rozhodl, že Unabhängiger Verwaltungssenat porušil čl. 6 odst. 1 a 2 EÚLP, když konstatoval, že „vyvozování závěrů v situaci, která nevyžadovala jednoznačně vysvětlení ze strany stěžovatele, a bez uplatnění dostatečných procesních záruk, porušilo právo stěžovatele nevypovídat a presumpci neviny“ (bod 42).


36 –      Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. května 2010, Kammerer v. Rakousko, č. 32435/06. Štrasburský soud dospěl k závěru, že v tomto případě nedošlo k porušení čl. 6 odst. 1 a 3 EÚLP.


37 –      Viz článek 3 rámcového rozhodnutí; rozsudky Soudního dvora ze dne 13. července 1989, Wachauf (5/88, Recueil, s. 2609, bod 19), a ze dne 4. června 2009, JK Otsa Talu (C‑241/07, Sb. rozh. s. I‑4323, bod 46 a citovaná judikatura); viz rovněž stanovisko generálního advokáta Bota ve věci Mantello, uvedené výše v poznámce 13, bod 88.


38 –      Viz rovněž stanovisko generálního advokáta Bota ve věci Mantello, uvedené výše v poznámce 13, body 77 a 78, v nichž uvádí, že v souvislosti s evropským zatýkacím rozkazem má vystavující orgán zajistit, aby byla dodržena práva osoby, vůči níž byl vydán zatýkací rozkaz (v tomto případě uplatněním zásady ne bis in idem), ale že ochranu tohoto práva musí zaručit rovněž vykonávající orgán.


39 –      Viz rozsudky Soudního dvora ze dne 22. prosince 2010, DEB, C‑279/09, Sb. rozh. s. I‑13849, bod 28 a citovaná judikatura; ze dne 28. července 2011, Samba Diouf, C‑69/10, Sb. rozh. s. I‑7151, bod 57; a ze dne 19. září 2006, Wilson, C‑506/04, Sb. rozh. s. I‑8613, body 60 až 62.


40 –      V souvislosti s článkem 6 EÚLP viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. května 1980, Artico v. Itálie, č. 6649/74.


41 –      V řadě případů přeshraničního uznávání a výkonu rozhodnutí o uložení peněžitého trestu nemusí být vykonatelnost tohoto rozhodnutí napadena vůbec, nebo napadení není relevantní. Je však důležité, aby v případě, že je podán relevantní opravný prostředek opírající se o základní práva, soud vykonávajícího státu tento opravný prostředek vzal vážně, provedl nezbytná šetření a na základě získaných informací rozhodl, zda je rozhodnutí vykonatelné.


42 –      V projednávané věci tak vnitrostátní soud bude muset například ověřit, zda při doručení rozhodnutí o uložení peněžitého trestu ze dne 25. března 2010 M. Balážovi dne 2. července 2010 byl dotyčný jasně poučen o tom, že k podání odvolání k Unabhängiger Verwaltungssenat má lhůtu dva týdny od doručení (nikoliv dva týdny od data rozhodnutí). V případě přeshraničního odvolání může být velmi krátká lhůta nepřiměřená. Pouze pokud je lhůta z praktického hlediska dostatečná k tomu, aby umožnila dotčené osobě připravit a podat účinný opravný prostředek proti rozhodnutí a je odůvodněná a přiměřená dotčeným právům a zájmům, je v souladu se zásadou účinné soudní ochrany: viz rozsudek Samba Diouf, uvedený výše v poznámce 39, body 66 až 68.


43 –      V souvislosti s ustanovením o právní pomoci, viz mimo jiné rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. června 1996, Benham v. Spojené království, č. 19380/92, a Artico v. Itálie, uvedený výše v poznámce 40. Není mi známo, že by v současnosti existoval nějaký návrh na harmonizaci dostupnosti právní pomoci ve věcech, které projednávají soudy s trestní příslušností (je však zmíněna v opatření C v cestovní mapě uvedené výše v poznámce 27).


44 –      Viz rozsudek Bickel a Franz, uvedený výše v poznámce 25, a v souvislosti s čl. 6 odst. 1 EÚLP viz rozsáhlou diskusi o problematice překladů a tlumočení v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. prosince 1989, Kamasinski v. Rakousko, č. 9783/82. Viz rovněž směrnice 2010/64/EU a směrnice 2012/13/EU (na něž odkazuje bod 69 výše a poznámky 28 a 29 výše) a Komisí předložený návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o právu na přístup k obhájci v trestním řízení a o právu na komunikaci po zatčení (uvedený výše v poznámce 30).