STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
PEDRA CRUZ VILLALÓNA
přednesené dne 7. října 2010 (1)
Věc C‑235/09
DHL Express (France) SAS
proti
Chronopost SA
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Cour de Cassation (Francie)]
„Duševní vlastnictví – Právo ochranných známek – Článek 98 nařízení (ES) č. 40/94 – Územní působnost zákazu vydaného soudem pro ochranné známky Společenství – Penále, které je k zákazu připojeno – Platnost penále na území jiných členských států, než je stát soudu, který je stanovil“
1. Cour de Cassation (francouzský nejvyšší soud) předkládá Soudnímu dvoru čtyři předběžné otázky týkající se výkladu článku 98 nařízení (ES) č. 40/94 o ochranné známce Společenství(2). Jak je známo, toto ustanovení se týká zákazu pokračovat v porušování nebo hrozícím porušování ochranné známky Společenství vydaného vnitrostátním soudem pro ochranné známky Společenství, jakož i opatření k zajištění dodržování tohoto zákazu.
2. Z obecnějšího hlediska tato věc ukazuje obtížnost výkladu ustanovení nařízení č. 40/94 týkajících se soudní příslušnosti, zejména pokud jde o právní důsledky rozhodnutí, kterými bylo konstatováno porušení nebo hrozící porušení ochranné známky Společenství. Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda vnitrostátní soud pro ochranné známky Společenství při rozhodování o návrhových žádáních účastníků přijímá rozhodnutí, včetně doplňujících opatření, s účinky na celém území Unie, nebo omezená na několik členských států či jediný členský stát.
I – Právní rámec
3. Nařízení (ES) č. 40/94 zavedlo společný režim ochranné známky Společenství za účelem přiznání jednotného práva duševního vlastnictví na celém území Unie. K zajištění jednotnosti nařízení stanovilo právo, které platí na celém území Unie, a zároveň vytvořilo specializovanou soudní moc, která byla svěřena soudům členských států.
4. V roce 2009 bylo přijato nařízení (ES) č. 207/2009 o ochranné známce Společenství(3), kterým byla kodifikována do té doby platná ustanovení v dané oblasti. Vzhledem k tomu, že skutkové okolnosti rozhodné v projednávané věci nastaly před vstupem nového nařízení v platnost, budu pro účely tohoto řízení v celém tomto stanovisku odkazovat výlučně na nařízení č. 40/94.
5. Patnáctý a šestnáctý bod odůvodnění nařízení č. 40/94 vyjadřují význam, který má nejen jednotnost práva, ale rovněž jednotnost účinků rozhodnutí soudů pro ochranné známky Společenství:
„vzhledem k tomu, že rozhodnutí týkající se platnosti a porušení ochranných známek Společenství musí mít účinky a vztahovat se na celé území Společenství, neboť je to jediný způsob, jak zabránit vydání odporujících si rozhodnutí ze strany soudů a úřadu a zajistit, aby nebyla ohrožena jejich jednotná povaha; že pro všechna řízení týkající se ochranných známek Společenství platí ustanovení Bruselské úmluvy o soudní příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, pokud toto nařízení nestanoví z těchto ustanovení výjimky;
vzhledem k tomu, že je třeba vyvarovat se toho, aby byla vydávána odporující si rozhodnutí o žalobách mezi týmiž účastníky a se stejnou skutkovou podstatou ve věci ochranné známky Společenství a paralelní národní ochranné známky; že proto, pokud jsou podány žaloby ve stejném členském státě, je třeba prostředky k dosažení tohoto cíle hledat ve vnitrostátních procesních předpisech, které nejsou tímto nařízením dotčeny, zatímco jsou-li žaloby podány v různých členských státech, byla by vhodná ustanovení obdobná ustanovením výše uvedené Bruselské úmluvy o litispendenci.“
6. V samotném textu nařízení čl. 1 odst. 2 potvrzuje jednotnou povahu ochrany, kterou poskytuje ochranná známka Společenství svému majiteli:
„Ochranná známka Společenství má jednotnou povahu. Má stejné účinky v celém Společenství: může být zapsána, převedena, lze se jí vzdát, být zrušena nebo prohlášena za neplatnou a její užívání může být zakázáno pouze pro území celého Společenství. Tato zásada platí, nestanoví-li toto nařízení jinak.“
7. V případě, že soud pro ochranné známky Společenství zjistí, že došlo k porušení ochranné známky nebo že hrozí její porušení, upravuje článek 98 nařízení č. 40/94 vydání zákazu, jakož i dalších doplňujících opatření následovně:
„1. Zjistí-li soud pro ochranné známky Společenství, že žalovaný porušil ochrannou známku Společenství nebo že její porušení ze strany žalovaného hrozí, vydá, pokud tu nejsou zvláštní důvody pro to, aby tak nečinil, příkaz, kterým mu zakazuje pokračovat v jednání, které představuje porušení nebo hrozbu porušení ochranné známky Společenství. Přijme rovněž podle vnitrostátních právních předpisů příslušná opatření k zajištění dodržování tohoto zákazu.
2. V ostatních věcech se řídí soud pro ochranné známky Společenství právními předpisy členského státu, na jehož území došlo k porušení nebo hrozí porušení známky, včetně mezinárodního práva soukromého.“
8. Konečně směrnice 2004/48/ES o dodržování práv duševního vlastnictví(4) v článku 11 výslovně stanoví harmonizovaný režim opatření, která mohou být přijata vnitrostátními soudy, jež zjistí porušení:
„Soudní zákazy
Členské státy zajistí, aby v případě vydání soudního rozhodnutí zjišťujícího porušení práva duševního vlastnictví mohly soudní orgány vydat vůči porušovateli práv soudní zákaz dalšího porušování. Stanoví-li tak vnitrostátní právo, může být za nedodržení tohoto zákazu případně uloženo penále k zajištění jeho dodržování. Aniž je dotčen čl. 8 odst. 3 směrnice 2001/29/ES, zajistí členské státy, aby nositelé práv mohli požádat o vydání soudního zákazu vůči prostředníkům, jejichž služby jsou užívány třetími osobami k porušování práva duševního vlastnictví.“
II – Skutkové okolnosti a vnitrostátní řízení
9. Společnost Chronopost je od 27. dubna 2000 majitelkou francouzské ochranné známky a od 28. října 2000 ochranné známky Společenství „WEBSHIPPING. Zápis zahrnuje různé logistické služby a služby přenosu informací, a to především sběr a doručování poštovních zásilek.
10. Po uvedeném zápisu použila společnost DHL International, jejíž právní nástupkyní je společnost DHL Express France, výrazy „web shipping“ a „webshipping“ za účelem označení služby správy expresní pošty dostupné zejména prostřednictvím internetu.
11. Dne 9. listopadu 2007 vydal Tribunal de Grande Instance de Paris rozsudek v řízení, které zahájila společnost Chronopost proti společnosti DHL Express France pro porušení ochranné známky Společenství. Uvedený soud, jednající jako soud pro ochranné známky Společenství, rozhodl ve prospěch žalobkyně a konstatoval, že došlo k porušení ochranné známky. Uvedený soud rovněž zakázal pokračovat v činnosti představující porušování pod hrozbou penále.
12. V rámci odvolání proti rozhodnutí Tribunal de Grande Instance potvrdil Cour d’Appel de Paris, jednající jako soud pro ochranné známky Společenství druhého stupně, sporný rozsudek. Nicméně nevyhověl návrhu společnosti Chronopost, aby byl zákaz uložený společnosti DHL Express France rozšířen na celé území Společenství. Potvrdil tedy omezení účinků zákazu pouze na francouzské území.
13. DHL Express France podala proti rozsudku Cour d’Appel de Paris kasační opravný prostředek ke Cour de Cassation, jenž byl zamítnut. Společnost Chronopost podala vzájemný kasační opravný prostředek ohledně územní působnosti zákazu a penále.
14. Na základě argumentů společnosti Chronopost dospěl Cour de Cassation k závěru, že vznesená otázka vyžaduje výklad Soudního dvora, čímž odůvodnil předložení této předběžné otázky.
III – Předběžná otázka a řízení před Soudním dvorem
15. Dne 29. června 2009 byla doručena kanceláři Soudního dvora žádost o rozhodnutí o předběžné otázce obsahující následující otázky:
„1) Musí být článek 98 nařízení č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 vykládán v tom smyslu, že zákaz vydaný soudem pro ochranné známky Společenství platí ze zákona na celém území Společenství?
2) V případě záporné odpovědi na první otázku, je soud oprávněn rozšířit tento konkrétní zákaz na území jiných států, v nichž dochází k porušování práv z ochranné známky, nebo v nichž hrozí porušování?
3) Uplatní se v jednom nebo druhém případě donucovací opatření, která soud na základě vnitrostátních právních předpisů připojil ke svému zákazu, na území členských států, v nichž by tento zákaz byl účinný?
4) Pokud nikoli, může soud nařídit donucovací opatření, jež bude podobné nebo které bude odlišné od opatření, které přijímá podle svého vnitrostátního práva, a to na základě vnitrostátního práva států, v nichž by tento zákaz byl účinný?“
16. Ve lhůtě stanovené článkem 23 statutu Soudního dvora předložily vedle společnosti Chronopost vyjádření francouzská a německá vláda, vláda Spojeného království, nizozemská vláda a Komise.
17. Jednání, které se konalo dne 30. června 2010, se zúčastnili zástupce společnosti Chronopost a zmocněnci francouzské a německé vlády a Komise.
IV – Úvod: soudy pro ochranné známky Společenství jako specifické soudy Unie začleněné do soudní moci členských států
18. Řešení této věci vyžaduje nejprve krátký popis soudního modelu zavedeného pro ochrannou známku Společenství nařízením č. 40/94, jakož i cílů, které sleduje právní úprava vytvořením práva duševního vlastnictví, které má nadnárodní povahu.
19. Jak bylo uvedeno výše, nařízení č. 40/94 zavádí pro ochrannou známku Společenství vlastní právní systém, který zahrnuje vytvoření specializovaného soudního systému, třebaže rozděleného, tak říkajíc, do dvou úrovní. První úroveň začíná u Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (OHIM), který není soudním orgánem a jehož rozhodnutí mohou být napadena opravným prostředkem u Tribunálu a případně u Soudního dvora(5). Jejich specifickou funkcí je v zásadě kontrola legality rozhodnutí OHIM ohledně zápisu ochranné známky Společenství. Druhá úroveň je tvořena soudy členských států, jimž přísluší rozhodovat o žalobách pro porušení podaných majiteli ochranné známky Společenství(6). Stručně řečeno, zatímco OHIM a soudy Unie řeší vertikální spory mezi jednotlivcem a správním orgánem pověřeným zápisem ochranné známky Společenství, vnitrostátní soudy provádějí soudní přezkum v plné jurisdikci ohledně horizontálních sporů mezi jednotlivci(7).
20. Je třeba zdůraznit okolnost, že vnitrostátní soudy jednají jako soudy pro ochranné známky Společenství specificky. Při této příležitosti neplní funkci obecných soudů Unie, jak činí, když uplatňují evropský právní řád v kontextu běžných sporů, které jsou jim předloženy. Úloha vnitrostátního soudu jakožto soudu pro ochranné známky Společenství se liší od jeho úlohy jakožto soudu Unie, třebaže obě mají přirozeně společné body. Na rozdíl od sporů, v nichž vnitrostátní soud uplatňuje právo Unie, spor týkající se ochranné známky Společenství mění vnitrostátní soud ve specifický soud Unie, vytvořený za účelem ochrany práv vyplývajících ze specifického vlastnického práva Unie v rámci systému soudní příslušnosti Unie, na jehož řádné fungování musí členské státy dbát(8).
21. V tomto smyslu není náhodné, že nařízení č. 40/94 ve čtrnáctém a patnáctém bodě svého odůvodnění připomíná členským státům to, že by měly určit „co nejomezenější počet vnitrostátních soudů prvního a druhého stupně, které mají pravomoc ve věcech porušení a platnosti ochranných známek Společenství“, jejichž rozhodnutí musí „mít účinky a vztahovat se na celé území Společenství, neboť je to jediný způsob, jak zabránit vydání odporujících si rozhodnutí ze strany soudů“.
22. Na základě této pravomoci lze tvrdit, že vnitrostátní soudy pro ochranné známky Společenství jakožto specifické soudy Unie dbají na dosahování následujících cílů.
23. Zaprvé zajišťují soudy pro ochranné známky Společenství jednotnost hmotněprávního režimu ochranné známky Společenství ve smyslu společného a samostatného právního rámce, jehož ustanovení umožňují vznik, přiznání a případně zánik vlastnického práva Unie, které existuje vedle jiných vlastnických práv, jmenovitě národní ochranné známky, která je omezena na území každého jednotlivého členského státu(9). Na tuto ideu odkazuje nařízení č. 40/94 jako na „zásadu jednotné povahy ochranné známky Společenství“(10).
24. Zadruhé zajišťují soudy pro ochranné známky Společenství jednotnost soudní ochrany ochranné známky Společenství. Nařízení č. 40/94 tím, že mění vnitrostátní soudy ve specifické soudy Unie s procesními pravidly, pro něž platí zásady přednosti a přímého účinku, jakož i tím, že stanoví pravidla o příslušnosti určující individuálně instanci pověřenou řešením sporu, dává soudní ochraně práv majitele zvláštní význam. Snahou nařízení č. 40/94 je každopádně vyhnout se pluralitě rozhodujících orgánů, která by ztěžovala dosažení jednotného řešení, a přispívala tak ke vzniku právní nejistoty(11).
25. Konečně, a to je v projednávané věci obzvláště důležité, vnitrostátní soudy pro ochranné známky Společenství musí umožnit efektivitu a účinnost hmotněprávního a procesního režimu. Ochranná známka totiž nemá existovat ve vzduchoprázdnu. Naopak, pro ochrannou známku Společenství je charakteristická její praktická užitečnost pro účely ochrany profesionálů a podniků, kteří v rámci své hospodářské činnosti legitimně vytvářejí nebo používají označení. Fragmentovaná ochranná známka Společenství, která by podléhala odlišným režimům podle členských států a mohla vést ke sporům před různými vnitrostátními soudy, by byla málo atraktivním vlastnickým právem, které by mohlo být v konečném důsledku pro svého vlastníka nákladnější než přihlášení jednotlivých národních známek. Cílem nařízení č. 40/94 tedy je, aby ochranná známka Společenství poskytovala svému majiteli účinné právo, jehož užívání a ochrana nepovedou k nadměrné hospodářské zátěži.
26. V souhrnu, pravidla o soudní příslušnosti obsažená v článcích 92 až 96 nařízení č. 40/94 jsou součástí systému, v němž vnitrostátní soudy jednají jako specifické orgány Unie, které mají uplatňovat uvedená pravidla tak, aby byla zaručena jednotnost ochranné známky, jakož i její ochrana, aniž to povede k nadměrným nákladům pro ty, kdo se jich dovolávají.
27. Předchozí úvahy již umožňují vymezit odpověď, kterou je podle mého názoru třeba dát na otázky položené Cour de Cassation v projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, a přistoupit k této odpovědi. Před tím je však ještě třeba učinit úvahu o článku 98 nařízení č. 40/94, jehož text obsahuje zákazy a doplňující opatření, která může stanovit soud pro ochranné známky, a k němuž konečně směřují otázky formulované předkládajícím soudem.
V – Obsah, úloha a působnost článku 98 nařízení č. 40/94
28. Článek 98 odst. 1 nařízení č. 40/94 stanoví, že jakmile soud pro ochranné známky zjistí porušení podle článku 9 uvedeného nařízení, vydá „příkaz“, jímž „zakazuje [žalovanému] pokračovat v jednání, které představuje porušení nebo hrozbu porušení ochranné známky“. Jedná se tedy o rozhodnutí, které soud pro ochranné známky Společenství vydá, pokud zjistí porušení ochranné známky. Jediná výjimka je stanovena pro případy, kdy jsou dány, jak uvádí toto ustanovení, „zvláštní důvody pro to, aby tak [soud] nečinil“(12). Ustanovení rovněž umožňuje soudu pro ochranné známky Společenství, aby přijal „příslušná opatření k zajištění dodržování tohoto zákazu“(13). Jak bylo uvedeno, toto ustanovení vyvolává několik otázek, z nichž většina vedla k tomuto řízení.
29. Je třeba především upřesnit, že ačkoliv je článek 98 nařízení č. 40/94 nadepsán „Sankce“, není to jediný předmět tohoto ustanovení, zejména pokud jde o jeho první odstavec. Upravuje především opatření, která přijímá soud pro ochranné známky Společenství za účelem skutečného splnění rozhodnutí ukládajícího povinnosti. Na rozdíl od většiny běžných občanskoprávních řízení, kde rozhodnutí ukládající povinnosti může vyžadovat nucený výkon, ke kterému dochází po vydání určujícího rozhodnutí, první odstavec uvedeného článku stanoví, že soud pro ochranné známky Společenství přijme opatření, která jsou nezbytná pro zabránění budoucímu jednání. Za tím účelem ustanovení rozlišuje mezi dvěma skupinami opatření: zákazem na jedné straně a opatřeními k zajištění jeho dodržování na straně druhé.
30. Určující rozsudek, jímž je konstatováno porušení nebo hrozící porušení ochranné známky, je tedy předpokladem, po němž přirozeně následuje zákaz. Jak bylo uvedeno výše, zákaz je přirozeným důsledkem od okamžiku, kdy je konstatováno porušení. Krom toho bude zákaz pravděpodobně vydán při příležitosti uvedeného určení, neboť jenom tak bude zajištěna plná účinnost určujícího rozsudku. Jak zdůraznil Soudní dvůr v uvedeném rozsudku Nokia, kdyby tomu bylo jinak, „nebylo by dosaženo cíle, k němuž směřuje čl. 98 odst. 1 nařízení, jímž je chránit jednotným způsobem na celém území Společenství právo, jež vzniká z ochranné známky Společenství, proti nebezpečí porušení.“(14) Skutečnost, že ustanovení hovoří o „příkazu“ samostatně, jako by se jednalo o nezávislé rozhodnutí, neznamená nutně, že je zákaz vydán samostatným aktem nebo v jiném okamžiku. Svým způsobem lze tento odkaz považovat za výraz samostatnosti zákazu vzhledem k rozhodnutí ve věci samé, přičemž tento zákaz je třeba chápat jako individualizovaný příkaz určený žalobci, který se liší od určení týkajícího se subjektivního práva.
31. Téměř totéž lze uvést ohledně zajišťovacích opatření, na něž odkazuje uvedený článek 98. Poté, co vydá rozhodnutí, kterým konstatuje porušení nebo hrozící porušení ochranné známky Společenství, může totiž být soud nucen vedle výše uvedeného zákazu přijmout opatření k zajištění jeho dodržování. Ačkoliv se jedná o fakultativní opatření, které soud pro ochranné známky Společenství může přijmout, pokud to považuje za vhodné, okamžik jeho přijetí bude velmi často odpovídat okamžiku vydání určujícího rozsudku a stanovení zákazu.
32. Zákaz a zajišťovací opatření jsou tedy vzájemně úzce spojeny. První je, řekněme, přirozeným a nezbytným důsledkem určujícího rozsudku, obsahujícího ve výroku dodatečnou povinnost zdržet se určenou tomu, kdo porušil ochrannou známku Společenství. V případě porušení zákazu se uplatní doplňující opatření jako reakce na porušující jednání žalovaného. Úloha těchto opatření je tedy jak preventivní, tak represivní, to znamená, že jde o mechanismy, jejichž cílem je především odradit od porušení zákazu stanoveného soudním rozhodnutím, zároveň ale případně slouží jako sankční opatření.
33. Po těchto poznámkách můžeme přistoupit k otázkám předloženým Cour de Cassation s větší jistotou. První a druhá otázka se soustředí na zákaz, zatímco na doplňující opatření spojená s tímto zákazem se soustředí zbývající dvě otázky. Domnívám se tedy, že ačkoliv předkládající soud předložil Soudnímu dvoru čtyři různé otázky, lze je zodpovědět ve dvou částech, přičemž první část se bude týkat zákazů a druhá poté přezkoumá povahu a režim uplatňování zajišťovacích opatření.
VI – První dvě otázky: územní účinky zákazů stanovených soudem pro ochranné známky Společenství
34. Nařízení č. 40/94 vytvořilo jednotný systém, jehož účelem je, jak jsem uvedl výše, zavést společný hmotněprávní a procesní rámec doprovázený opatřeními, která zaručí účinnost systému. Stejně tak skutečnost, že vnitrostátní soudy mají roli specifických soudů Unie za podmínek, které zdůrazňují jejich pravomoci za účelem zajištění jednotnosti ochranné známky, může legitimně vést k závěru, že jejich rozhodnutí mají ze zákona účinky v celé Unii, a to automaticky a bezpodmínečně.
35. Toto řešení, podle nějž se každé vnitrostátní rozhodnutí v této oblasti mění v rozhodnutí s účinky pro celou Unii, se totiž může jevit jako nejvíce odpovídající základní myšlence nařízení č. 40/94. Nicméně není to jediný možný výklad. Ve skutečnosti existuje jiný, mírně odlišný výklad, který v každém případě lépe odpovídá cílům, jež sleduje právní úprava, a podle mého názoru je správnější.
36. Jako výchozí bod je třeba zdůraznit, že soudu pro ochranné známky Společenství je výslovně přiznána soudní pravomoc, která ho na základě článků 93 a 94 nařízení č. 40/94 zmocňuje k rozhodování o jednání, ke kterým došlo na území jiných členských států Unie(15). Vysvětlením tohoto pravidla o soudní pravomoci jsou výše uvedené cíle, z nichž vychází právní úprava ochranné známky Společenství, neboť umožňuje majiteli ochranné známky Společenství obrátit se s požadavkem ukončení jednání spočívajícího v porušování práva z ochranné známky v různých členských státech na jediný soud místo na několik soudů. Proto jakmile je soud pro ochranné známky příslušný podle článku 93 nařízení č. 40/94, důsledkem jeho rozhodnutí o porušení, ať k němu došlo kdekoliv, bude zákaz, jakož i opatření k zajištění tohoto zákazu(16).
37. Na základě výše uvedeného souhlasím s Komisí, když tvrdí, že za účelem vyřešení této otázky je třeba rozlišovat mezi účinky určujícího rozsudku týkajícího se subjektivního práva a účinky soudního rozhodnutí jako takového. Nařízení č. 40/94 totiž umožňuje soudu pro ochranné známky Společenství provést určení ohledně subjektivního práva přiznaného právním aktem odvozeného práva Unie, které bylo porušeno v jednom nebo více členských státech. Rozhodnutí soudu pro ochranné známky Společenství se tedy vztahuje na subjektivní právo přiznané Unií, jehož soudní ochrana byla svěřena specifickým vnitrostátním soudům Unie. V důsledku toho má soudní rozhodnutí o subjektivním právu obecně účinky v celé Unii.
38. Nicméně každý spor musí respektovat faktické a právní okolnosti věci, takže v některých případech bude žalobce reagovat pouze na porušení, k němuž došlo v jednom členském státě, přičemž v takovém případě bude rozhodnutí územně omezené(17). Stejně tomu bude, i pokud k porušení dojde pouze v určité skupině členských států, jak se tomu zdá být v projednávané věci, kdy nebezpečí záměny závisí na jazykových zvyklostech každého jednotlivého území(18). Pokračujeme-li v této úvaze, jestliže žalobce neupřesní územní rozsah jím tvrzeného porušení, je věcí žalovaného prokázat, že toto porušení je omezeno na konkrétní zeměpisnou oblast. Pokud tak neprokáže, je normální, aby rozhodnutí soudu pro ochranné známky Společenství, kterým je konstatováno porušení, mělo stejnou účinnost na celém území Unie.
39. Jediný výklad slučitelný s výše uvedeným je tedy ten, že územní působnost zákazu podle čl. 98 odst. 1 odpovídá působnosti přičítané porušení subjektivního práva. Jestliže tedy soud pro ochranné známky omezí porušení na území vyznačující se jazykovou jednotností, bude zákaz vydán rovněž ohledně uvedené zeměpisné oblasti. Pokud naopak určení porušení neobsahuje žádnou zmínku o územním rozsahu, budou se účinky zákazu vztahovat na celou Unii.
40. Od účinků, které nařízení přiznává subjektivním právům, se liší, jak bylo uvedeno výše, účinky, které má soudní rozhodnutí. Toto rozhodnutí se nepromítne automaticky v celé Unii jako rozhodnutí veřejné moci státu, ale má v zásadě účinky na území státu, v němž bylo vydáno, aniž je dotčen rychlý a účinný systém uznávání soudních rozhodnutí, který je stanoven nařízením (ES) č. 44/2001(19). Určující rozhodnutí soudu týkající se věci samé se tedy promítne územně do prostoru, který může být větší než stát soudu, zatímco účinky rozhodnutí jakožto soudního aktu vydaného vnitrostátní veřejnou mocí jsou omezeny na vnitrostátní území a na jejich uznání se vztahuje zvýhodněný režim.
41. Proto navrhuji odpovědět na první otázku položenou Cour de Cassation tak, že článek 98 nařízení č. 40/94 musí být vykládán v tom smyslu, že zákaz vydaný soudem pro ochranné známky Společenství platí v zásadě, a pokud není výslovně stanoveno jinak, ze zákona na celém území Unie. V důsledku toho není třeba odpovídat na druhou otázku předkládajícího soudu.
VII – Třetí a čtvrtá otázka: použitelný režim a působnost doplňujících opatření přijatých soudem pro ochranné známky Společenství k zajištění dodržování zákazu
42. Další problémy vyvstávají, jak uvedu dále, v souvislosti s přijetím a působností opatření k zajištění uvedených zákazů, která čl. 98 odst. 1 označuje za „příslušná opatření k zajištění dodržování […] zákazu“. Vyvstává konkrétně pochybnost ohledně toho, zda s takovými opatřeními musí být zacházeno jednotně, nebo zda ustanovení odkazuje v této věci na procesní pravidla každého členského státu. Na odpovědi na tuto otázku závisí rovněž odpověď na otázku účinků doplňujících opatření, a ne nadarmo se Cour de Cassation obrací na Soudní dvůr s žádostí o odpověď na obě otázky.
43. Pozorná četba článku 98 nařízení č. 40/94, a to jak jeho prvního, tak druhého odstavce, ukazuje, že zákonodárce Unie předvídá různé typy opatření. První odstavec se vztahuje na „příslušná opatření k zajištění dodržování […] zákazu“, zatímco druhý odstavec odkazuje méně určitým způsobem na jiná opatření, která lze obecně přijmout. Pokud jde o prvně uvedená opatření, odstavec 1 stanoví, že soud pro ochranné známky Společenství použije „vnitrostátní právní předpisy“, zatímco ostatní opatření, zmíněná v druhém odstavci, jsou přijímána v souladu s „právními předpisy členského státu, na jehož území došlo k porušení nebo hrozí porušení známky“.
44. Toto rozdílné zacházení vedlo Cour de Cassation k položení třetí a čtvrté otázky, ale obě otázky v podstatě vycházejí z téže pochybnosti: Řídí se penále jakožto zajišťovací opatření spojené s porušením zákazu ve všech ohledech právem místa soudu nebo se řídí také právem místa, kde došlo k porušení? Jinak řečeno: je penále „příslušn[ým] opatření[m] k zajištění dodržování […] zákazu“, a je-li tomu tak, představují „vnitrostátní právní předpisy“, na které odkazuje čl. 98 odst. 1, právo místa soudu a použijí se na všechny fáze penále?
45. Odpověď na tyto otázky vyplývá z nařízení a cílů, z nichž nařízení vychází, ale s přihlédnutím rovněž ke struktuře a povaze penále.
A – Penále a jejich povaha ve světle čl. 98 odst. 1 nařízení č. 40/94
46. Penále, zejména v oblasti ochranných známek, jsou opatření známá ve většině členských států. Jak je známo, jejich funkce spočívá v zajištění dodržování povinnosti, což je v případě, který nás nyní zajímá, zákaz podle čl. 98 odst. 1 nařízení č. 40/94, který už byl podrobně vyložen výše. Třebaže penále může vykazovat v každém vnitrostátním právním řádu specifické rysy, obecně funguje jako finanční sankce, jejíž výše je stanovena v závislosti na počtu dní, kdy trvá porušení. V případě penále stanovených v rámci uvedeného čl. 98 odst. 1 je sankce uložena žalovanému, který nedodržel zákaz uložený v rozsudku.
47. Je nesporné, že penále je nástroj vyznačující se značnou složitostí, která se ještě zvyšuje, pokud má být opatření přijato v přeshraničním kontextu. Penále totiž má, jasněji řečeno, tři možné fáze, přičemž každá z nich podléhá odlišnému režimu, ale jsou vzájemně spojeny. V první fázi dochází k nastavení penále, když se uvede skutková okolnost (porušení zákazu, jak jej lze předpokládat) a sankční právní důsledek (penále stanovené v závislosti na době trvání porušení vyjádřené obvykle počtem dní). Ve druhé fázi, když dojde skutečně k porušení zákazu, je určena (výše) finanční sankce podle pravidla výpočtu stanoveného za tím účelem. Ve třetí a poslední fázi je třeba přistoupit k výkonu, ať už dobrovolnému, nebo nucenému, přičemž osoba, která povinnost porušila, musí uhradit penále ze svého majetku.
48. Jak lze vidět, každá z těchto fází v průběhu uplatnění penále může podléhat jiným pravidlům a řízením. Tato složitost se ještě zvyšuje, pokud porušení obsahuje nadnárodní prvek, neboť v takovém případě se do hry zapojují různé právní řády, jejichž použití na penále může být relevantní v některé či některých z výše uvedených fází. Právě v takovém kontextu vyvstaly poslední dvě otázky a Soudní dvůr má nyní objasnit, v jakém rozsahu zákaz ve smyslu článku 98 nařízení č. 40/94 podmiňuje územní účinky penále stanoveného v rámci uvedeného ustanovení a pravidla, která se na něj použijí. Nicméně před pokračováním v dalších úvahách je třeba učinit dvě doplňující poznámky.
49. Zaprvé nelze zapomínat na to, že přes různorodost vnitrostátních právních předpisů, kterými se řídí zajišťovací opatření, zavedl zákonodárce Unie příslušná harmonizovaná pravidla, která přispívají ke sblížení vnitrostátních režimů. Článek 11 směrnice 2004/48, který upravuje „soudní zákazy“, v souvislosti s národními ochrannými známkami, které uvedená směrnice harmonizuje, uvádí, že „[s]tanoví-li tak vnitrostátní právo, může být za nedodržení [soudního] zákazu případně uloženo penále k zajištění jeho dodržování.“(20) Toto ustanovení naznačuje, že za současného stavu provedení členské státy již stanovily zákonnou možnost, aby jejich soudy ukládaly penále, ačkoliv jim samozřejmě nic nebrání ve stanovení (jiných) alternativních nebo doplňujících opatření.
50. Právě proto, že existuje možnost, aby členské státy stanovily ve svých právních řádech doplňující opatření k penále anebo jiná opatření, uvedený čl. 98 odst. 1 o nich nehovoří konkrétně, ale zmiňuje obecně „příslušná opatření k zajištění dodržování […] zákazu“. Tak je tomu v případě Velké Británie, jak uvedlo ve svém písemném vyjádření Spojené království, kde penále neexistují a kde je pevně zakořeněn contempt of court, což je, jak známo, opatření trestní povahy.
51. Zadruhé, jak vyplývá z výše uvedeného, opatření, na která odkazuje čl. 98 odst. 1 nařízení č. 40/94, jsou specificky a výhradně ta, jejichž účelem je zajištění dodržování zákazu. Podle tohoto ustanovení vydá soud pro ochranné známky Společenství příkaz k ukončení jednání a případně přijme vhodná opatření pouze za účelem zajištění splnění tohoto příkazu. Toto jsou tedy opatření, která jsou v souladu s uvedeným odstavcem 1 přijímána podle „vnitrostátních právních předpisů“, a nikoliv jakákoliv jiná, která by mohl soud přijmout. V případě, že je třeba přijmout jiná opatření, jejichž cílem není zajistit dodržování zákazu, platí pravidlo uvedené v druhém odstavci tolikrát citovaného článku 98.
52. Vzhledem k různorodosti právních úprav v členských státech totiž nařízení č. 40/94 trefně rozlišuje mezi opatřeními k zajištění dodržování zákazu a ostatními opatřeními, která případně připouští každý jednotlivý vnitrostátní právní řád. Komise zdůraznila tento aspekt, přičemž uvedla gramatický argument, který zasluhuje pozornost, neboť je pravda, že druhý odstavec článku 98 začíná výrazem „[v] ostatních věcech“, který s ohledem na jiné jazykové verze vyznačuje výraznou dělicí linii mezi opatřeními podle prvního odstavce a opatřeními podle druhého odstavce(21). A v rozsahu, v němž se druhý odstavec článku 98 vztahuje na jiná opatření, je třeba učinit závěr, že předmětem tohoto odstavce jsou po upravení zákazů a opatření k zajištění jejich dodržování v prvním odstavci obecně sankční opatření, která se liší od předchozích opatření(22).
53. S ohledem na výše uvedené není pochyb o tom, že takové penále, jaké uložil v projednávaném případě Tribunal de Grande Instance de Paris, směřuje k zajištění dodržování zákazu uloženého rozsudkem ve smyslu čl. 98 odst. 1 nařízení č. 40/94. Tribunal de Grande Instance de Paris byl tedy povinen přijmout opatření „podle vnitrostátních právních předpisů“.
54. Proto nyní přistoupím k přezkoumání toho, na co přesně se vztahuje čl. 98 odst. 1, když odkazuje na „vnitrostátní právní předpisy“, a jaké praktické důsledky s sebou nese odpověď, kterou navrhuji Soudnímu dvoru.
B – Právo použitelné na „příslušná opatření k zajištění dodržování […] zákazu“ a jejich účinky
55. Článek 98 odst. 1 nejprve přiznává soudu pro ochranné známky Společenství pravomoc přijmout opatření k zajištění dodržování zákazu a poté stanoví poněkud nejednoznačné pravidlo ohledně použitelného práva, když odkazuje na „vnitrostátní“ právní předpisy, ovšem bez upřesnění účinků, fáze uplatnění penále, ve které se mají tyto právní předpisy použít, nebo toho, o právo kterého státu se přesně jedná.
56. Při prvním zkoumání by mohl vést výklad k odpovědi v tom smyslu, že použitelnou právní úpravou je lex loci delicti commissi, jelikož bezprostředně předcházející věta tohoto ustanovení hovoří o „jednání, které představuje porušení nebo hrozbu porušení ochranné známky“. Pokud soud pro ochranné známky Společenství může být v souladu s články 93 a 94 nařízení č. 40/94 příslušný k rozhodování o porušení, k nimž došlo na jeho území, jakož i na území jiných členských států, bylo by možné učinit závěr, že poslední věta uvedeného odstavce 1 v návaznosti na to, co jí předchází, odkazuje soud na právní řád členského státu, kde došlo k uvedenému porušení. Tento výklad by umožnil přizpůsobit řešení specifikům každého dotčeného vnitrostátního právního řádu a usnadnil případně uznání rozhodnutí ve státě, jehož právo bylo použito. Nicméně tento výklad naráží na některé překážky vyplývající nejen z judikatury, ale i z gramatického výkladu a překážky věcné.
57. V již zmíněném rozsudku Nokia Soudní dvůr totiž uvedl, byť jako obiter dictum, že „[p]ovaha opatření uvedených v čl. 98 odst. 1 druhé větě nařízení je […] určena vnitrostátními právními předpisy členského státu soudu pro ochranné známky Společenství, ke kterému byla podána žaloba, jak vyplývá z výslovného odkazu na tyto předpisy uvedeného v tomto ustanovení.“(23) Z toho vyplývá, že právem relevantním pro účely uložení penále je v zásadě právo místa soudu. Nicméně je třeba rovněž zdůraznit, že rozsudek Soudního dvora hovoří o právních předpisech použitelných na „povahu“ opatření a zdá se ponechávat otázku částečně otevřenou.
58. Případné pochybnosti o dosahu tohoto konstatování by měly být rozptýleny systematickou argumentací. Kdyby zákonodárce Unie chtěl, aby právo použitelné na opatření k zajištění dodržování zákazu bylo totéž, jako v případě ostatních přijímaných opatření, byl by odstavec 2 článku 98 nadbytečný, neboť právě taková je úloha tohoto ustanovení, které má smysl, pouze pokud bylo předtím stanoveno něco jiného. Uvedený odstavec velmi jasně stanoví, že právem použitelným na opatření odlišná od zajišťovacích opatření jsou „právní předpisy členského státu, na jehož území došlo k porušení nebo hrozí porušení známky, včetně mezinárodního práva soukromého“. Stručný odkaz na „vnitrostátní právní předpisy“ v odstavci 1 je ve zjevném kontrastu s odkazem na lex loci delicti commissi v odstavci 2, takže je třeba mít za to, že odkazují na rozdílné kolizní normy.
59. Konečně je třeba provést další hodnocení, která jsou praktického a teleologického řádu.
60. Systém dépeçage (štěpení), jehož cílem je samostatně určit právo použitelné na opatření k zajištění dodržování zákazu může narazit na funkční problémy, obzvláště pokud je dotčeným opatřením penále. Jak bylo uvedeno výše, penále je nástrojem jak preventivním, tak represivním, přičemž tento druhý aspekt vyžaduje následná prováděcí opatření za účelem stanovení výše určité finanční částky. V tomto kontextu je kritérium místa porušení problematické, protože soud pro ochranné známky Společenství může mít co činit s více než jedním územím: zaprvé je tu území, kde došlo k porušení ochranné známky, které vedlo k původnímu návrhu na určení porušení, a zadruhé území, na kterém je porušen zákaz pokračovat v jednání představujícím porušení, které nemusí odpovídat předchozímu území. Krom toho je třeba vzít v úvahu, že soud nemůže předem vědět, kde dojde k porušení zákazu, pokud k němu dojde, takže by musel stanovit tolik penále, kolik je dotčených členských států. V obvyklém případě, kdy má rozhodnutí ve věci samé účinky na celém území Unie, by soud pro ochranné známky Společenství musel přijmout 27 různých opatření v souladu s 27 právními řády.
61. V souhrnu z výše uvedeného vyplývá, že nejvhodnější odpověď tedy vyplývá ze spojení „vnitrostátních právních předpisů“, na které odkazuje čl. 98 odst. 1, s právem místa soudu pro ochranné známky Společenství, který rozhoduje ve věci samé. Stručně řečeno, „vnitrostátními právními předpisy“ se rozumí lex fori.
62. V tomto stadiu je odpověď na třetí a čtvrtou otázku dána určením možného zásahu soudu pro ochranné známky Společenství, který má účinky na území, na něž se vztahuje určení porušení a následný zákaz, v jednotlivých momentech nebo fázích uložení penále.
63. První z těchto fází je zjevně formulace nebo nastavení penále. Jak bylo uvedeno v bodě 47 tohoto stanoviska, v tomto prvním stadiu soud pro ochranné známky Společenství stanoví penále v souladu se svým vnitrostátním právem. Majitel ochranné známky tedy bude mít k dispozici právní titul, soudní rozhodnutí, kterým se určuje porušení nebo hrozící porušení a zároveň vydává příkaz a pravidlo s účinky případně na celém území Unie. K příkazu, kterým je stanoven zákaz, bude připojen normativní prvek, kterým je nastavení penále jako sankčního opatření, jehož cílem je zajištění dodržování zákazu.
64. Skutečnost, že soud pro ochranné známky Společenství stanoví penále, však nutně neznamená, že o případném určení jeho výše nebo vymáhání musí rozhodovat tentýž soud. Všechny etapy procesu uložení penále se budou konat před stejným soudem, pokud k porušení zákazu dojde ve státě soudu. Avšak nebude tomu tak, pokud k porušení zákazu dojde v jednom či více členských státech jiných, než je stát soudu. V takovém případě je totiž soudní pravomoc soudu pro ochranné známky Společenství omezená, neboť zde zasahuje pravomoc, a sice pravomoc sankční, jež vyžaduje určitou úpravu jednotné odpovědi, kterou se nařízení č. 40/94 zdá obecně vyžadovat.
65. Takový výklad vede k tomu, že v případě porušení zákazu v jiném členském státě, než je stát soudu, musí fáze určení výše a vymáhání proběhnout ve státě, kde došlo k uvedenému porušení. Zatímco tedy soud pro ochranné známky Společenství, který rozhodl ve věci samé, musí v případě odsuzujícího rozsudku rozhodnout o penále, určení jeho výše a následné jeho vymáhání přísluší soudu státu, v němž je porušen zákaz, a to v souladu s pravidly pro uznání stanovenými v nařízení č. 44/2001.
66. Domnívám se, že tento výsledek nejvíce odpovídá obsahu tolikrát citovaného čl. 98 odst. 1, jakož i sankčnímu charakteru penále. Pravomoc soudu pro ochranné známky Společenství je široká a umožňuje mu, podle článku 93 nařízení č. 40/94, rozhodovat o porušeních nebo hrozících porušeních, k nimž dochází na území jiných členských států. Nicméně tato pravomoc se vyčerpá, jakmile soud konstatuje porušení nebo hrozící porušení, jelikož nařízení č. 40/94 nehovoří o pravomoci určit výši penále, u nějž ke skutkové okolnosti, jež vyvolá jeho uplatnění (porušení zákazu), došlo v jiném členském státě než je stát soudu. Tento výsledek je krom toho rovněž v souladu s povahou penále, jehož úlohou je spíše trestat než chránit ochrannou známku. Opatření této povahy, přinejmenším formulací svého obsahu a technik svého uplatnění, se musí přizpůsobit specifickým rysům každého právního řádu, a proto soud pověřený určením výše a vymáháním penále bude muset splnit původní soudní rozhodnutí prostřednictvím odpovídajících opatření stanovených v jeho právním řádu, která zajistí účinné provedení původně stanoveného zákazu.
67. Příslušný soud státu, v němž došlo k porušení, se tak omezí na uznání původního rozhodnutí soudu pro ochranné známky Společenství a – pokud to jeho vnitrostátní právo umožňuje – na uplatnění penále v konkrétním případě. Naopak v případě, že jeho vnitrostátní právo nestanoví opatření takové povahy, bude muset dosáhnout represivního cíle v souladu s vnitrostátními ustanoveními, která zajistí dodržování zákazu. V této souvislosti je nutné poukázat na to, že tato opatření byla harmonizována směrnicí 2004/48, takže všechny členské státy v současné době mají nebo mají mít k dispozici příslušná pravidla, která případně zajistí plnou účinnost penále prostřednictvím rovnocenných opatření.
68. Pokud jde o třetí a čtvrtou otázku předloženou Cour de cassation, domnívám se tedy, že čl. 98 odst. 1 nařízení č. 40/94 musí být vykládán v tom smyslu, že donucovací opatření stanovená soudem pro ochranné známky Společenství k zajištění dodržování zákazu platí na témže území, na němž bylo konstatováno porušení a následně byl nařízen zákaz. Soud státu, v němž byl porušen zákaz, je povinen uznat účinky penále stanoveného soudem pro ochranné známky Společenství za účelem určení jeho výše a případného vymáhání v souladu s ustanoveními stanovenými nařízením č. 44/2001, jakož i se svým vnitrostátním právním řádem. V případě, že jeho vnitrostátní právo nestanoví opatření takové povahy, bude muset dosáhnout represivního cíle v souladu s vnitrostátními ustanoveními, která zajistí dodržování zákazu.
VIII – Závěry
69. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky Cour de Cassation odpověděl následovně:
„1) V odpověď na první otázku: článek 98 nařízení Rady č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství musí být vykládán v tom smyslu, že zákaz vydaný soudem pro ochranné známky Společenství platí v zásadě, a pokud není výslovně stanoveno jinak, ze zákona na celém území Společenství.
2) V odpověď na třetí otázku: článek 98 odst. 1 nařízení č. 40/94 musí být vykládán v následujícím smyslu:
– Donucovací opatření stanovená soudem pro ochranné známky Společenství k zajištění dodržování zákazu platí na témže území, na němž bylo konstatováno porušení a následně byl nařízen zákaz.
– Soud státu, v němž byl porušen zákaz, je povinen uznat účinky penále stanoveného soudem pro ochranné známky Společenství za účelem určení jeho výše a případného vymáhání v souladu s ustanoveními stanovenými nařízením Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, jakož i se svým vnitrostátním právním řádem.
– V případě, že vnitrostátní právo soudu státu, v němž byl porušen zákaz, nestanoví opatření takové povahy, bude tento soud muset dosáhnout represivního cíle v souladu s vnitrostátními ustanoveními, která zajistí dodržování zákazu.“