Spojené věci C‑581/10 a C‑629/10

Emeka Nelson a další

v.

Deutsche Lufthansa AG

a

TUI Travel plc a další

v.

Civil Aviation Authority

[žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce
podané Amtsgericht Köln a High Court of Justice (England & Wales), Queen’s Bench Division (Administrative Court)]

„Letecká doprava – Nařízení (ES) č. 261/2004 – Články 5 až 7 – Montrealská úmluva – Články 19 a 29 – Právo na náhradu škody v případě zpoždění letu – Slučitelnost“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 23. října 2012

1.        Doprava – Letecká doprava – Nařízení č. 261/2004 – Společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letu – Právo na náhradu škody v případě zrušení letu – Použitelnost v případě významného zpoždění – Zásada rovného zacházení

(Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 261/2004, bod 3 odůvodnění a články 5, 6 a 7)

2.        Doprava – Letecká doprava – Nařízení č. 261/2004 – Společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letu – Právo na náhradu škody v případě zpoždění – Podmínky

(Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 261/2004, články 5 až 7)

3.        Doprava – Letecká doprava – Nařízení č. 261/2004 – Společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letu – Právo na náhradu škody v případě zpoždění – Neslučitelnost s Úmluvou o sjednocení některých pravidel pro mezinárodní leteckou dopravu – Neexistence

(Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 261/2004, články 5 až 7; Montrealská úmluva z roku 1999, články 19, 22 a 29)

4.        Doprava – Letecká doprava – Nařízení č. 261/2004 – Společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letu – Právo na náhradu škody v případě zpoždění – Porušení zásady právní jistoty – Neexistence – Porušení zásady proporcionality – Neexistence

(Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 261/2004, články 5 až 7)

5.        Předběžné otázky – Výklad – Časové účinky výkladových rozsudků – Zpětný účinek – Omezení provedené Soudním dvorem – Právní jistota – Posuzovací pravomoc Soudního dvora

(Článek 267 SFEU)

1.        Viz znění rozhodnutí.

(viz body 30–38)

2.        Články 5, 6 a 7 nařízení č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, musejí být vykládány v tom smyslu, že cestující, jejichž let byl zpožděn, mají na základě tohoto nařízení právo na náhradu škody, jestliže v důsledku takového letu utrpí časovou ztrátu v rozsahu tří nebo více hodin, tzn. jestliže svého cílového místa určení dosáhnou o tři nebo více hodin později, než je čas příletu původně plánovaný leteckým dopravcem. Při takovém zpoždění však cestujícím právo na náhradu škody nevzniká, může-li letecký dopravce prokázat, že významné zpoždění je způsobeno mimořádnými okolnostmi, kterým by nebylo možné zabránit, i kdyby byla přijata všechna přiměřená opatření, tedy okolnostmi, jež se vymykají účinné kontrole leteckého dopravce.

(viz bod 40, výrok 1)

3.        Ani z článků 19, 22 a 29 Montrealské úmluvy o sjednocení některých pravidel pro mezinárodní leteckou dopravu, ani z ostatních ustanovení této úmluvy nevyplývá, že by autoři posledně uvedené úmluvy měli v úmyslu uchránit letecké dopravce před jakoukoli jinou formou zásahů, než jaké upravují tato ustanovení, zejména takových zásahů, které mohou být stanoveny veřejnými orgány za účelem standardizované a okamžité nápravy újmy, jíž je nepohodlí způsobené zpožděním při letecké přepravě cestujících, aniž by tito cestující měli být vystaveni nesnázím spojeným s podáváním žalob na náhradu škody před soudy.

Náhrada škody podle článku 7 nařízení č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, se nachází mimo působnost Montrealské úmluvy. Časová ztráta vyvolaná významným zpožděním letu, která je ve smyslu nařízení č. 261/2004 nepohodlím, totiž nemůže být kvalifikována jako „škoda způsobená zpožděním“ ve smyslu článku 19 Montrealské úmluvy, a nespadá tedy do působnosti článku 29 uvedené úmluvy. Časová ztráta navíc postihuje stejným způsobem všechny cestující, jejichž let je zpožděn, a proto je možné ji napravit standardizovaným opatřením a není nezbytné jakkoli zkoumat individuální situaci každého dotyčného cestujícího. Takové opatření se tak může použít okamžitě. Mezi skutečným zpožděním a časovou ztrátou, která je pokládána za relevantní pro účely prokázání vzniku práva na náhradu škody podle nařízení č. 261/2004 nebo pro účely výpočtu výše této náhrady škody, mimoto není nutně dána příčinná souvislost. Povinnost nahradit škodu cestujícím, jejichž let byl významně zpožděn, vyplývající z nařízení č. 261/2004 se proto jeví být slučitelná s článkem 29 Montrealské úmluvy a je k tomuto článku komplementární, neboť zaujímá místo před úpravou obsaženou v uvedeném článku.

(viz body 46–49, 52, 53, 55–57)

4.        V souvislosti s otázkou, zda jsou povinnosti uložené leteckým dopravcům nařízením č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, jasné, zásada právní jistoty vyžaduje, aby jednotlivci mohli jednoznačně rozpoznat svá práva a povinnosti a postupovat podle toho. S ohledem na zásadu rovného zacházení však letečtí dopravci nemohou tvrdit, že povinnost nahradit cestujícím škodu, kterou jim v případě zpoždění ukládá nařízení č. 261/2004, je v rozporu s posledně uvedenou zásadou. Cestující, jejichž let byl zpožděn, a letečtí dopravci totiž mohou jednoznačně rozpoznat, od kterého okamžiku se tito cestující mohou dovolávat vyplacení náhrady škody a od kterého okamžiku jsou letečtí dopravci povinni tuto náhradu vyplatit, neboť zavedení jasné časové hranice také umožňuje vyhnout se tomu, aby vnitrostátní soudy posuzovaly pojem „významné zpoždění“ odlišně, což by pak vedlo k právní nejistotě.

Povinnost nahradit škodu způsobenou cestujícím, jejichž let byl zpožděn, mimoto není v rozporu se zásadou proporcionality. Význam cíle spočívajícího v ochraně spotřebitele, včetně cestujícího v letecké dopravě, může odůvodnit i značné negativní hospodářské důsledky pro určité hospodářské subjekty. Navíc vzhledem k tomu, že způsobená časová ztráta je nevratná, objektivní a snadno vyčíslitelná, jeví se být opatření spočívající v tom, že se všem cestujícím, kterých se toto nepohodlí týká, poskytne okamžitá a paušální peněžitá náhrada škody, zvlášť vhodné. Povinnost nahradit škodu se dále týká pouze významného zpoždění a výše náhrady škody může být snížena o polovinu, jestliže zpoždění nedosáhne čtyř hodin. Konečně se tato náhrada škod nevyplácí, může-li letecký dopravce prokázat, že zrušení nebo zpoždění je způsobeno mimořádnými okolnostmi, jež se vymykají účinné kontrole uvedeného dopravce. Letecký dopravce též může požadovat po jakékoli osobě, jež způsobila zpoždění, včetně třetích osob, náhradu škody.

(viz body 66–68, 75, 77–81)

5.        Jen výjimečně mohou okolnosti přimět Soudní dvůr k tomu, aby na základě obecné zásady právní jistoty, která je vlastní unijnímu právnímu řádu, omezil možnost všech zúčastněných osob dovolávat se ustanovení, jehož výklad podal, za účelem zpochybnění právních vztahů založených v dobré víře. V tomto rámci však Soudnímu dvoru přísluší určit jediný okamžik, od kterého bude jeho výklad určitého ustanovení unijního práva vyvolávat účinky. V tomto ohledu lze omezení časových účinků takového výkladu připustit pouze v samotném rozsudku, kterým se rozhoduje o požadovaném výkladu. Tato zásada zaručuje rovné zacházení s členskými státy a ostatními právními subjekty ve vztahu k tomuto právu, a splňuje tak požadavky, jež vyplývají ze zásady právní jistoty. Jestliže výklad podaný Soudním dvorem odpovídá výkladu, jejž podal v dřívějším rozsudku, kterým nebyly časové účinky omezeny, není namístě vyhovovat žádosti o omezení časových účinků ani v pozdějším rozsudku.

(viz body 89–91, 93, 94)