STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MICHALA BOBKA
přednesené dne 5. února 2019(1)
Věc C‑646/17
Trestní řízení
proti
Gianlucovi Morovi
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Tribunale di Brindisi (Okresní soud v Brindisi, Itálie)]
„Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Justiční spolupráce v trestních věcech – Právo na informace v trestním řízení – Změna obžaloby, pokud jde o kvalifikaci skutku – Nemožnost podat návrh na dohodu o vině a trestu po zahájení hlavního líčení“
I. Úvod
1. Gianluca Moro (dále jen „obžalovaný“) byl obžalován z trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, a sice odcizených zlatých šperků. V průběhu hlavního líčení se obžalovaný doznal, že to byl skutečně on, kdo byl pachatelem krádeže předmětných šperků. V návaznosti na to byl informován o možnosti, že skutek, z jehož spáchání je viněn, bude překvalifikován, a obžaloba bude tedy změněna na trestný čin krádeže.
2. Obžalovaný poté podal návrh na uzavření dohody o vině a trestu, která je v italském právu známa jako „patteggiamento“. Tento návrh byl odmítnut, neboť podle Codice di procedura penale (trestní řád) musí být návrh na použití takového postupu podán v zásadě před zahájením hlavního líčení, přinejmenším v případech, kdy dochází k pouhému právnímu překvalifikování skutku, a to na rozdíl od případů změny skutkového stavu.
3. Tribunale di Brindisi (Okresní soud v Brindisi, Itálie) má pochybnosti ohledně otázky, zda jsou taková vnitrostátní ustanovení v souladu s právními předpisy unijního práva týkajícími se práva na obhajobu obviněných osob, a zejména s řadou ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/13/EU o právu na informace v trestním řízení (směrnice 2012/13)(2). Kromě nezbytnosti zjistit přesný rozsah konkrétních povinností plynoucích z práva být okamžitě informován o jakékoli změně v obvinění, zakotvených v této směrnici, v projednávané věci vyvstávají následující průřezové otázky: jaká je přesně oblast působnosti této směrnice jako celku? Jakou roli hraje Listina EU při výkladu takových procesních práv?
II. Právní rámec
A. Právo Evropské unie
4. Článek 48 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) stanoví, že „[k]aždému obviněnému je zaručeno respektování práv na obhajobu“.
5. Podle bodu 3 odůvodnění směrnice 2012/13 „[p]rovádění zásady vzájemného uznávání rozhodnutí v trestních věcech předpokládá vzájemnou důvěru členských států v systémy trestního soudnictví ostatních členských států. Rozsah vzájemného uznávání závisí do značné míry na řadě parametrů, mezi něž patří mechanismy na ochranu práv podezřelých nebo obviněných a společné minimální normy nezbytné pro snazší uplatňování zásady vzájemného uznávání“.
6. Podle bodu 8 odůvodnění této směrnice „[p]osílení vzájemné důvěry vyžaduje podrobná pravidla pro ochranu procesních práv a záruk vyplývajících z Listiny a EÚLP“.
7. Podle bodu 10 odůvodnění této směrnice „[s]polečná minimální pravidla by měla vést k posílení důvěry v systémy trestního soudnictví všech členských států, což by mělo vést k účinnější justiční spolupráci v atmosféře vzájemné důvěry. Tato společná minimální pravidla by měla být stanovena pro oblast informací v trestním řízení“.
8. Podle bodu 29 odůvodnění této směrnice „[z]mění-li se v průběhu trestního řízení podrobnosti obvinění natolik, že to podstatně ovlivní postavení podezřelého nebo obviněného, mělo by mu to být oznámeno, je-li to třeba k zajištění spravedlivého procesu, a to v náležitém čase, jenž umožňuje účinný výkon práva na obhajobu“.
9. Podle článku 1 směrnice 2012/13 tato směrnice „[s]tanoví pravidla týkající se práva podezřelých a obviněných na informace o jejich právech v trestním řízení a o obvinění proti nim. Stanoví rovněž pravidla o právu osob v řízení o výkonu evropského zatýkacího rozkazu na informace o jejich právech“.
10. Podle čl. 2 odst. 1 směrnice 2012/13 se tato směrnice „[p]oužije na každého od okamžiku, kdy ho příslušné orgány některého členského státu uvědomí, že je podezřelý nebo obviněný ze spáchání trestného činu, až do ukončení řízení, čímž se rozumí pravomocné rozhodnutí o tom, zda daný podezřelý nebo obviněný uvedený trestný čin spáchal, včetně případného odsuzujícího rozsudku a rozhodnutí o opravném prostředku“.
11. Článek 3 směrnice 2012/13 je nadepsán „Právo na informace o právech“. Toto ustanovení zní následovně:
„1. Členské státy zajistí, aby byl každý podezřelý nebo obviněný neprodleně informován alespoň o následujících procesních právech, jak jsou uplatňována podle jejich vnitrostátního práva, aby tato práva mohla být účinně uplatněna:
a) o právu na přístup k právníkovi;
b) o právu na bezplatné právní poradenství a podmínky pro získání tohoto poradenství;
c) o právu na to být seznámen s obviněním v souladu s článkem 6;
d) o právu na tlumočení a překlad;
e) o právu nevypovídat.
2. Členské státy zajistí, aby byly informace uvedené v odstavci 1 poskytovány ústně nebo písemně a vyjádřeny srozumitelně a přístupně, s ohledem na jakékoli zvláštní potřeby zranitelných podezřelých či zranitelných obviněných.“
12. Článek 6 směrnice 2012/13 je nadepsán „Právo na informace o obvinění“ a zní následovně:
„1. Členské státy zajistí, aby byly podezřelému nebo obviněnému poskytnuty informace o trestném činu, z jehož spáchání je podezírán nebo obviněn. Tyto informace mu musí být poskytnuty neprodleně a v tak podrobné formě, aby byl zajištěn spravedlivý proces a účinný výkon práva na obhajobu.
2. Členské státy zajistí, aby byl podezřelý nebo obviněný, který je zatčen nebo zadržen, informován o důvodech svého zatčení nebo zadržení, a to i o trestném činu, z jehož spáchání je podezírán nebo obviněn.
3. Členské státy zajistí, aby nejpozději při předložení obžaloby soudu, byly poskytnuty podrobné informace o obvinění, včetně informací o povaze a právní kvalifikaci trestného činu a o formě účasti obviněného.
4. Členské státy zajistí, aby byl podezřelý nebo obviněný neprodleně informován o změnách v údajích, které mu byly poskytnuty v souladu s tímto článkem, je-li to nezbytné k zajištění spravedlivého procesu.“
B. Italské právo
13. Na základě článku 444 codice di procedura penale (trestní řád, dále jen „TŘ“), nadepsaného „Uložení trestu na základě dohody uzavřené mezi zúčastněnými stranami“ [nazvané „patteggiamento“], mohou obžalovaný a státní zástupce požádat soud o uložení náhradního trestu (vhodného druhu a přiměřené délky), peněžitý trest, snížený až o třetinu, anebo o uložení trestu odnětí svobody, pokud jeho délka vzhledem k okolnostem případu a v případě snížení až o třetinu nepřesahuje pět let, a to i pokud je kromě odnětí svobody uložen i peněžitý trest.
14. Článek 552 TŘ stanoví, že písemná obžaloba musí pod sankcí neplatnosti obsahovat určité náležitosti. Především musí obsahovat „jasné a přesné označení skutku, přitěžujících okolností a okolností, které mohou vést k uložení preventivního opatření, včetně uvedení příslušných zákonných ustanovení.“ Uvedená obžaloba se doručí obviněnému, jeho obhájci a poškozenému alespoň šedesát dní před prvním soudním jednáním.
15. Článek 555 TŘ, nadepsaný „první projednání věci po podání obžaloby“ stanoví, že obžalovaný nebo státní zástupce mohou podat před zahájením hlavního líčení návrh ve smyslu článku 444 TŘ.
16. Článek 516 TŘ (nadepsaný „Změna obvinění“) stanoví, že „pokud se v průběhu dokazování v hlavním líčení ukáže, že se stal jiný skutek, než který je popsán v obžalobě, a zároveň ve věci není příslušný vyšší soud, státní zástupce změní obžalobu a vede stíhání za příslušný skutek (...)“.
17. Podle žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Corte costituzionale (Ústavní soud, Itálie) prohlásil článek 516 TŘ za protiústavní v rozsahu, v jakém neměl obžalovaný právo požádat o dohodu o vině a trestu v průběhu hlavního líčení, pokud došlo ke změně ve skutkových okolnostech uvedených v obžalobě. Rozhodnutí Corte costituzionale (Ústavní soud) se tedy nevztahovalo na situace, kdy byl trestný čin po právní stránce překvalifikován(3).
18. Konečně podle článku 521 TŘ může soud změnit právní kvalifikaci skutku vymezeného v obžalobě. Pokud však jde o jiný skutek, než který je popsán v obžalobě, anebo pokud jde o novou obžalobu, vrátí soud usnesením spis státnímu zástupci.
III. Skutkový stav, vnitrostátní řízení a předběžné otázky
19. Obžalobou ze dne 1. dubna 2016 bylo zahájeno trestní řízení proti obžalovanému. Byl obviněn z legalizace výnosů z trestné činnosti. Měl přijmout zlaté šperky od neznámých osob. Šperky byly odcizeny F. Legrottagliemu (dále jen „poškozený v původním řízení“). Obžalovaný byl viněn z toho, že tyto šperky za účelem získání majetkového prospěchu předal podniku, který se zabývá výkupem a prodejem zlata.
20. V hlavním líčení konaném dne 13. října 2017 se obžalovaný přiznal, že je sám pachatelem této krádeže. Následně byl informován o možnosti, že skutek, z jehož spáchání byl obžalován, bude překvalifikován z „legalizace výnosů z trestné činnosti“ na „krádež s přitěžujícími okolnostmi“ z důvodu, že touto krádeží byla způsobena značná majetková újma.
21. Vzhledem k této možnosti obžalovaný požádal o to, aby mu bylo umožněno učinit návrh dohody o vině a trestu podle článku 444 TŘ v rámci postupu „patteggiamento“. Tento postup umožňuje vyjednání určitých výhod pro obžalovaného, včetně snížení trestu odnětí svobody až o jednu třetinu, osvobození od placení nákladů řízení a zahlazení odsouzení, pokud se obviněný po určitou dobu nedopustí zločinu nebo přečinu stejné povahy.
22. Návrh dohody o vině a trestu musí být podán v zásadě před zahájením hlavního líčení. V pozdější fázi je přípustný pouze, pokud byla obžaloba změněna na základě nových nebo odlišných skutkových okolností. Naproti tomu, tato žádost není ve stadiu soudního řízení přípustná, pokud jsou tytéž skutky „pouze“ právně překvalifikovány.
23. Vzhledem k tomu, že změna obžaloby vzneseného proti obžalovanému byla provedena v právní (a nikoliv skutkové) rovině(4), předkládající soud má za to, že návrh obžalovaného na uplatnění dohody o vině a trestu musí být odmítnut, protože byl podán po uplynutí příslušné lhůty. Předkládající soud dodává, že státní zástupce neměl v úmyslu změnit obžalobu formálně v souladu s článkem 516 TŘ, a nechal na soudu, aby provedl právní kvalifikaci těchto skutků.
24. Za těchto podmínek se Tribunale di Brindisi (okresní soud v Brindisi, Itálie) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Mají být čl. 2 odst. 1, čl. 3 odst. 1 písm. c) a čl. 6 odst. 1, 2 a 3 směrnice 2012/13, jakož i článek 48 Listiny základních práv Evropské unie vykládat v tom smyslu, že brání takovým ustanovením trestního procesního práva členského státu, na základě kterých se záruky týkající se práva na obhajobu poskytují po změně obžaloby z kvalitativního i kvantitativního hlediska různým způsobem podle toho, zda se daná změna týká skutkových aspektů obžaloby, nebo právní kvalifikace skutku, a to zejména s tím, že obžalovaný má možnost navrhnout zvýhodněný alternativní postup na základě dohody o vině a trestu (tzv. postup ‚patteggiamento‘) pouze v případě změny ve skutkových okolnostech?“
25. Písemná vyjádření předložili poškozený v původním řízení, italská, maďarská, nizozemská a polská vláda a Komise. Italská vláda a Komise přednesly ústní vyjádření na jednání, které se konalo dne 14. listopadu 2018.
IV. Posouzení
26. Toto stanovisko se dělí na tři části. Nejprve se budu zabývat otázkou, zda se směrnice 2012/13 vztahuje na danou situaci, přestože není dán zjevný přeshraniční rozměr (A). Následně se budu věnovat věci samé. Předkládající soud žádá Soudní dvůr, aby své posouzení provedl ve světle směrnice 2012/13 a článku 48 Listiny. Lze diskutovat o tom, zda uvedený soud navrhuje, aby bylo posouzení provedeno samostatně, anebo aby byla příslušná ustanovení směrnice 2012/13 posuzována ve světle článku 48 Listiny. V zájmu jasnosti se budu dopadem obou právních nástrojů na projednávanou věc zabývat raději zvlášť. Proto se následně zaměřím na ustanovení směrnice 2012/13, zejména na její čl. 6 odst. 4, který považuji za ustanovení relevantní pro zodpovězení položené předběžné otázky. Uvedu, že toto ustanovení nebrání dotčeným ustanovením vnitrostátního práva (B). Zatřetí a konečně dospěji k závěru, že čl. 48 odst. 2 Listiny na tomto výsledku nic nemění (C).
A. K použitelnosti směrnice 2012/13 (a k pravomoci Soudního dvora v projednávané věci)
27. Italská a polská vláda vznesly dvě námitky týkající se pravomoci Soudního dvora v projednávané věci.
28. Polská vláda uvádí, že položená otázka se netýká toho, zda byl obžalovaný neprodleně informován o změně obvinění. Otázka v původním řízení se týká spíše nedostatku možnosti podat návrh na provedení postupu dohody o vině a trestu v daném stadiu řízení. Avšak vzhledem k tomu, že unijní právo nestanoví žádné podmínky týkající se uplatňování takového postupu, tato záležitost nespadá do oblasti působnosti unijního práva, a Soudní dvůr tudíž nemá pravomoc o ní rozhodnout.
29. Samozřejmě souhlasím s polskou vládou v tom, že směrnice 2012/13 neobsahuje ustanovení nadepsané „podmínky uplatnění postupu dohody o vině a trestu“. Na základě jednoznačného znění článku 1 a čl. 2 odst. 1 však není pochyb o tom, že daná situace obecně spadá do oblasti věcné působnosti směrnice 2012/13. Sporná je otázka, zda tato směrnice ukládá členským státům konkrétní povinnosti na základě článku 6, a právo na informace týkající se obvinění, včetně změn obžaloby v konkrétních souvislostech původního řízení. To je však diskuse o věci samé, kterou se zabývám níže v části B.
30. Na druhé straně italská vláda zpochybňuje pravomoc Soudního dvora, protože má za to, že v situaci, která nastala v původním řízení, chybí přeshraniční prvek. Všechny relevantní skutkové okolnosti podle všeho souvisí výlučně s Itálií. Z tohoto důvodu italská vláda tvrdí, že Soudní dvůr nemá v této věci pravomoc, protože oblast působnosti směrnice 2012/13 (a tudíž i související výkladová pravomoc Soudního dvora) se omezuje na záležitosti s přeshraničním rozměrem.
31. Toto tvrzení se zakládá na znění čl. 82 odst. 2 SFEU, který je právním základem směrnice 2012/13. Toto ustanovení uvádí, že „v rozsahu nezbytném pro usnadnění vzájemného uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí a policejní a justiční spolupráce v trestních věcech s přeshraničním rozměrem mohou Evropský parlament a Rada […] stanovit formou směrnic minimální pravidla […]“. Také uvádí, že tyto směrnice „se týkají a) vzájemné přípustnosti důkazů mezi členskými státy, b) práv osob v trestním řízení, c) práv obětí trestných činů, d) dalších zvláštních aspektů trestního řízení, které Rada předem určila v rozhodnutí; […]“(5).
32. Italská vláda vysvětluje, že použití pojmu „přeshraniční“ v čl. 82 odst. 2 SFEU znamená, že oblast působnosti jakýchkoli sekundárních právních předpisů založených na tomto ustanovení by měla být omezena pouze na situace s přeshraničním rozměrem.
33. Tento argument mě nepřesvědčil.
34. Soudní dvůr vyložil směrnici 2012/13 dosud ve třech případech(6). Zejména ve věci Kolev(7) podle všeho nebyl dán jakýkoli rozpoznatelný přeshraniční prvek. Tato věc se týkala celníků v Bulharsku, kteří byli v Bulharsku stíháni za účast na zločinném spolčení, když od řidičů vozidel, která překračovala hranici z Turecka, požadovali úplatky. V této věci podle všeho skutečně chyběl jakýkoliv přeshraniční rozměr, ledaže bychom vycházeli z předpokladu, že přeshraniční prvek představuje přijímání úplatků na (vnější) hranici Evropské unie,
35. Je však namístě připustit, že Soudní dvůr se dosud přímo nezabýval otázkou, zda by použití směrnice 2012/13 mělo záviset na přeshraničním rozměru.
36. Na první pohled a budeme-li jej pojímat izolovaně, by článek 82 odst. 2 SFEU možná mohl vést k domněnce, že akt založený na tomto ustanovení by se měl vztahovat pouze na situace s „přeshraničním rozměrem“. Tak by tomu bylo tehdy, kdyby měl být pojem „přeshraniční“ obsažený v první polovině první věty tohoto ustanovení chápán tak, že se vztahuje na celý čl. 82 odst. 2 SFEU (tedy na aspekt justiční spolupráce a na aspekt harmonizace, který je uveden v druhé polovině této věty).
37. Bližší posouzení znění směrnice 2012/13, a to především všech jejích cílů a jejího kontextu, však vede k jinému závěru.
38. Zaprvé vzhledem ke znění směrnice 2012/13 je oblast její působnosti obecná. Neomezuje se na přeshraniční situace ani jimi není omezena(8). Její první článek (který definuje předmět směrnice 2012/13) sestává ze dvou vět. První je obecná. Druhá dodává, že daná směrnice se vztahuje i na osoby v řízení o výkonu evropského zatýkacího rozkazu (dále jen „EZR“)(9). Tímto dodatečným objasněním druhá věta pouze zdůrazňuje (nezbytně obecný) rozsah první věty prvního článku. Článek 2 odst. 1, který definuje oblast působnosti směrnice, je stejně obecný: neupravuje žádné omezení ve formě potřeby přeshraničního prvku(10).
39. Zadruhé, pokud jde o cíl(e) směrnice 2012/13, z bodů 3, 8, 10 a 20 jejího odůvodnění vyplývá, že tato směrnice stanoví společné minimální normy, které se použijí v oblasti informací o právech a povaze obvinění, které mají být poskytnuty osobám podezřelým nebo obviněným ze spáchání trestného činu. Jejich cílem je zlepšení vzájemné důvěry mezi členskými státy(11). Takto se prostřednictvím harmonizace standardů použitelných na konkrétní aspekty trestního řízení vytváří atmosféra vzájemné důvěry v systémech trestního práva členských států.
40. Tato harmonizace následně přispívá k lepšímu fungování jiných nástrojů unijního práva, které sledují cíl „konkrétní“ justiční spolupráce: pokud vznikne potřeba spolupráce v trestních věcech například v rámci rámcového rozhodnutí o EZR, vykonávající členský stát se může spolehnout, že postup v dožadujícím členském státě splnil nebo bude splňovat určité standardy(12).
41. Nezávisle na existenci jakékoliv konkrétní situace přeshraniční spolupráce mezi orgány dvou členských států je tedy cílem sledovaným touto harmonizací vytvořit rovné podmínky, v rámci kterých jsou zaručeny určité minimální procesní standardy. Tímto způsobem, když vznikne potřeba konkrétního případu přeshraniční spolupráce, příslušné orgány budou moci vzájemně důvěřovat systémům trestního práva, pokud jde o existenci takových procesních záruk, aby mohla být soudní spolupráce účinnější(13).
42. Z těchto úvah tedy vyplývá, že účel stanovení takových obecných a předběžných norem je odlišný a ve skutečnosti je do značné míry nezávislý na existenci pozdějšího a konkrétního přeshraničního prvku v jednotlivém případě. Obrazně řečeno, je to jako budování mostů: prvotním impulsem pro vybudování takové stavby by skutečně mohl být konkrétní zájem určité skupiny obchodníků cestovat mezi dvěma konkrétními městy ležícími na obou stranách řeky. Most však po svém zpřístupnění veřejnosti zajišťuje celou dopravu přes řeku bez ohledu na to, kdo cestuje na jaké místo.
43. Zatřetí, pokud jde o širší legislativní kontext směrnice 2012/13, je třeba zdůraznit, že podobná otázka, zda použitelnost směrnice 2012/13 závisí na existenci přeshraničního rozměru, by vznikla i ve vztahu k jiným směrnicím, které byly přijaty v rámci tzv. cestovní mapy pro posílení procesních práv podezřelých nebo obviněných osob v trestním řízení v rámci Stockholmského programu(14) a mají stejný právní základ jako směrnice 2012/13(15). Znění těchto směrnic je obecně koncipováno podobně jako znění směrnice 2012/13 a nepotvrzuje ani nevylučuje použitelnost těchto nástrojů na vnitrostátní situace. V podobném duchu Soudní dvůr vyložil některé z těchto nástrojů ve věcech, které se týkaly čistě vnitrostátních situací(16).
44. S ohledem na tyto úvahy je podle mého názoru výsledek již poměrně zjevný: použitelnost směrnice 2012/13 nevyžaduje, aby v jednotlivém případě projednávaném před vnitrostátním soudem existoval přeshraniční rozměr.
45. Existuje však jeden další (a poměrně důležitý) argument, který ukazuje, proč se podmínka přeshraničního rozměru v konkrétním případě nemůže pojit s použitelností takovéto směrnice, což je (ne)logickým důsledkem situace, kdyby s ní spojena byla.
46. Jak vyplývá z písemných vyjádření a jak bylo dále zkoumáno v diskuzích na jednání, existují dva způsoby, jak by mohl být vymezen potenciální přeshraniční prvek, který by byl nezbytný pro to, aby se směrnice 2012/13 použila.
47. Zaprvé bylo by možné tvrdit, že použitelnost směrnice 2012/13 se omezuje na trestní řízení, která se týkají trestných činů upravených nástroji unijního práva, které byly přijaty na základě seznamu obsaženého v čl. 83 odst. 1 SFEU nebo dále rozšířeny podle čl. 83 odst. 2 SFEU jednotlivými nástroji. Tento argument se zakládá na logické úvaze, že unijní zákonodárce závazně stanovil, že právě tyto trestné činy budou mít přeshraniční rozměr, protože tento rys je uveden také v čl. 83 odst. 1 SFEU.
48. Takový argument však nelze vyvodit ze společného výkladu čl. 82 odst. 2 a článku 83 SFEU. Zatímco prvně uvedené ustanovení představuje právní základ pro harmonizaci procesních aspektů trestního práva v kontextu a pro účely vzájemného uznávání a justiční spolupráce, naposled uvedené ustanovení je právním základem pro harmonizaci hmotněprávních prvků trestního práva a trestných činů. Obě tato ustanovení mají tedy svou vlastní oblast působnosti. Jednoduše řečeno, týkají se různých záležitostí.
49. Zadruhé by bylo možné tvrdit, že použitelnost směrnice 2012/13 by měla být omezena na trestní řízení, která se týkají trestných činů, jež – přestože jsou vymezeny na vnitrostátní úrovni – zahrnují určité přeshraniční prvky.
50. To zase nastoluje otázku, jak by byl takový přeshraniční prvek v trestném činu vymezen. Co by představovalo „euro-krádež“ nebo „euro-vraždu“? Bylo by dostatečné, kdyby měly přeshraniční rozměr objektivní prvky trestného činu? Měla by tedy mít buď oběť, nebo pachatel (nebo dokonce jakákoli jiná zúčastněná osoba) své obvyklé bydliště v jiném členském státě? Záleželo by na tom, odkud pochází vražedná zbraň? Vyjdeme-li z logiky judikatury týkající se volného pohybu, došlo by k přeshraničnímu trestnému činu, kdyby oběť i pachatel měli bydliště ve stejném členském státě, ale vražedná zbraň by byla vyrobena v jiném členském státě?
51. Za předpokladu, že je možné se shodnout na správném definičním kritériu v tomto ohledu (což by bylo třeba provádět různě ohledně různých trestných činů, s přihlédnutím ke zvláštnostem jejich definičních znaků), znamenalo by to, že členský stát by mohl upravit dva soubory procesních pravidel, které by musely být uplatňovány alternativně v závislosti na tom, zda je předmětná trestní věc „čistě vnitrostátní“, nebo „přeshraniční“? Co by nastalo, kdyby byl přeshraniční prvek identifikován až v pozdějším stadiu trestního řízení, v jehož rámci byla zvažována pouze „čistě vnitrostátní“ ustanovení trestního práva? Bylo by nutné celé řízení provést znovu v souladu „s druhým“ souborem procesních právních předpisů?
52. Z logiky věci proto vyplývá, že musí existovat pouze jeden soubor trestněprávních pravidel, která musí být vzhledem ke kontextu a účelu, jehož chtěl unijní zákonodárce dosáhnout přijetím příslušné části Stockholmského programu(17), použitelná na jakékoliv vnitrostátní trestní řízení bez ohledu na existenci jakéhokoliv přeshraničního prvku v daném případě. Důvody, proč tomu tak nemůže být, jsou však zcela jasné díky vylíčení (skutečně) poměrně sporných důsledků tohoto návrhu, podle něhož by se trestní řízení řídilo nebo neřídilo požadavky unijního práva v závislosti na stěží předvídatelné přítomnosti přeshraničního prvku kdykoli v průběhu řízení (nebo dokonce po něm).
53. Konečně důvod, proč nemá být celkový přeshraniční cíl uvedený v primárním právu obecně používán k omezení použitelnosti nástrojů sekundárního práva přijatých na tomto právním základě, ledaže takové nástroje sekundárního práva samy uvádějí výslovně jinak, lze prokázat také analýzou jiných ustanovení smlouvy. Další příklad mohou poskytnout harmonizační opatření přijatá podle článku 114 SFEU. Tato opatření musí splňovat cíl vytyčený v článku 26 SFEU. Druhý odstavec článku 26 SFEU uvádí, že jeho cílem je vytvoření vnitřního trhu „bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu […]“. Je však víceméně jasné, že základ v primárním právu jednoduše neznamená, že právní předpisy přijaté podle článku 114 SFEU jsou použitelné pouze na přeshraniční situace. Harmonizační legislativní nástroje přijaté na tomto základě (nebo na základě předcházející právní úpravy) zahrnují například jak směrnici 93/13/EHS o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách(18), tak směrnici 2009/48/ES o bezpečnosti hraček(19), nebo směrnici 2011/7/ES o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích(20). Tyto nástroje se však jednoznačně vztahují na čistě vnitrostátní právní situace a nebylo zvažováno, aby tomu bylo jinak(21), například že by se ochrana před zneužívajícími ujednáními ve spotřebitelských smlouvách měla uplatnit, pouze pokud v jednotlivém případě existuje přeshraniční prvek (nebo prvek volného pohybu).
54. Ačkoli italská vláda tvrdí opak, použitelnost směrnice 2012/13 se neomezuje pouze na případy, které mají „přeshraniční“ rozměr.
B. Příslušná ustanovení směrnice 2012/13
55. Předkládající soud ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce a v položené předběžné otázce výslovně odkazuje na čl. 2 odst. 1, čl. 3 odst. 1 písm. c), čl. 6 odst. 1, čl. 6 odst. 2 a čl. 6 odst. 3 směrnice 2012/13 jako na ustanovení, která jsou relevantní pro posouzení slučitelnosti vnitrostátních ustanovení s unijním právem.
56. Poškozený ve věci v původním řízení a vlády uvedené v bodě 25 výše, jakož i Komise ve svých připomínkách v podstatě vyjádřili názor, že ani tato ustanovení, ani žádná jiná ustanovení směrnice 2012/13 nelze považovat za právní úpravu, která se vztahuje na situaci, jež nastala ve vnitrostátním řízení.
57. Nizozemská vláda, a podpůrně i polská vláda zastávají názor, že předmětná otázka nespadá do oblasti působnosti směrnice 2012/13. Unijní právo proto nebrání sporné právní úpravě.
58. Maďarská vláda uvádí, že unijní právo neharmonizuje podmínky, za kterých je možné podat návrh na uzavření dohody o vině a trestu. Je nutné rozlišovat mezi touto otázkou a otázkou, zda obžalovaný obdržel nezbytné informace o změně kvalifikace skutků, které údajně spáchal, což spadá do oblasti působnosti čl. 6 odst. 4 směrnice 2012/13. Toto ustanovení však nevylučuje takový rozdíl v právních účincích, jako je předmětný rozdíl.
59. Komise rovněž poznamenává, že čl. 6 odst. 4 směrnice 2012/13 nijak nenaznačuje způsob, jakým způsobem by měly být obžalovaným poskytovány informace o změně obžaloby. Toto ustanovení neupravuje právní důsledky vyplývající z poskytnutí informací týkajících se změny právní kvalifikace.
60. Jsem téhož názoru. Přestože závazky vymezené směrnicí 2012/13 musí být zohledněny v každém trestním řízení, žádné z ustanovení citovaných vnitrostátním soudem se nejeví jako přímo relevantní pro situaci, která nastala v původním řízení. Žádné z těchto ustanovení neukládá členským státům žádnou povinnost, která by zamezila tomu, aby došlo k sérii událostí, jež nastaly vnitrostátní úrovni.
61. Je pravda, že čl. 6 odst. 4 ve spojení s čl. 6 odst. 1 se ve světle bodu 29 odůvodnění směrnice 2012/13 týkají povinnosti členského státu poskytnout podezřelým nebo obviněným osobám neprodleně informace o jakýchkoli změnách obvinění s cílem zajistit spravedlivé řízení a účinný výkon práva na obhajobu. Je rovněž pravda, že situace, která nastala v projednávané věci, se týkala změny obžaloby, ke které došlo, když byl obžalovaný informován o tom, že skutky, z jejichž spáchání byl viněn, mohou být v důsledku jeho přiznání podrobeny nové právní kvalifikaci.
62. Z předkládacího rozhodnutí nicméně vyplývá, že nikdo netvrdil, že tyto informace nebyly poskytnuty, nebo že nebyly poskytnuty neprodleně. Vytýkána je nemožnost v daném stadiu řízení podat návrh na uzavření dohody o vině a trestu. V podstatě je tedy podle všeho naznačováno, že „možnost podat v daném stadiu řízení návrh na uzavření dohody o vině a trestu“ a „(úplné) právo na obhajobu“ jsou postaveny na roveň. Respektive se zdá, že jsou nadměrně zohledňovány všechny možné následky, ke kterým dochází v dřívějších fázích trestního řízení, v důsledku skutečnosti, že došlo ke změně obžaloby, a jejich podřazení pod pojem „právo na obhajobu“.
63. Nejsem toho názoru, že k čl. 6 odst. 4 nebo k jiným částem článku 6 směrnice 2012/13 by mělo být přistupováno tímto způsobem. Pokud by tomu tak bylo, pak cokoli a vše, k čemu by došlo v trestním řízení po změně obžaloby, by spadalo do oblasti působnosti čl. 6 odst. 4 směrnice 2012/13, a tudíž by bylo potenciálně vyloučeno, což je zjevně nesprávné. Takže i přestože zjevně dochází k určitému překrývání „klíčových slov“ („změna obvinění“, „spravedlivé řízení“) mezi čl. 6 odst. 4 a situací, která je projednávána před předkládajícím soudem, faktem zůstává, že situace v původním řízení jednoduše není situací, na kterou se měla tato směrnice vztahovat.
64. To přirozeně vyvolává tuto otázku: na co se měl tedy čl. 6 odst. 4 vztahovat? Jinými slovy: Jak je třeba chápat pojmy „informace“ a „spravedlivé řízení“, které jsou v tomto ustanovení obsaženy?
65. Zaprvé pojem „informace“ obsažený v tomto ustanovení odkazuje na oznámení změny obvinění, aby podezřelá nebo obviněná osoba mohla odpovídajícím způsobem hájit své stanovisko. Informace musí být poskytovány způsobem, který umožňuje dotčené osobě účinně reagovat na každou změnu popisu skutku, z jehož spáchání je obviněna, a jeho právní kvalifikaci.
66. Nemám za to, že by čl. 6 odst. 4 směrnice 2012/13 měl být vykládán tak, že představuje pro soudy členských států povinnost poskytovat dotyčným osobám informace týkající se jakéhokoliv a každého důsledku, který změna obžaloby může vyvolat v celém trestním řízení(22), natož pravomoc zamezit vzniku takových následků. Právo na informace nelze chápat jako náhradu za právní pomoc ani za cestu k přezkumu zákonnosti jakéhokoliv a každého prvku trestního řízení po oznámení informací, protože každý prvek vyskytující se v rámci daného trestního řízení pravděpodobně zahrnuje určitý druh informace.
67. Správný rozsah působnosti čl. 6 odst. 4 by měl být posuzován s ohledem na celkový systém směrnice 2012/13. Směrnice 2012/13 začíná vymezením jejího předmětu úpravy a rozsahu působnosti. Článek 1 stanoví, že uvedená směrnice se týká „práva podezřelých a obviněných na informace o jejich právech v trestním řízení a o obvinění proti nim“ a článek 2 stanoví, že „se použije na každého od okamžiku, kdy ho příslušné orgány některého členského státu uvědomí, že je podezřelý nebo obviněný ze spáchání trestného činu, až do ukončení řízení“. Následně článek 3 směrnice 2012/13 ukládá členským státům povinnost poskytnout dotyčným osobám informace alespoň o právech, které mají a které jsou uvedeny v této směrnici. Právo na informace o obvinění je jako jediné právo uvedené na tomto seznamu dále podrobně upraveno v článku 6. Článek 4 se týká povinnosti poskytnout zatčené nebo zadržené osobě poučení o čtyřech dalších kategoriích práv. Pouze právo na přístup k spisu uvedené na tomto seznamu je dále upraveno v článku 7 směrnice 2012/13.
68. Je tedy zřejmé, že informační povinnost ve smyslu čl. 6 odst. 4 směrnice 2012/13 jednoduše neměla za cíl pokrýt všechny možné aspekty trestního řízení. Uvedený pojem, použitý v tomto kontextu, by měla být chápán tak, že odkazuje (pouze) na obvinění (a jeho změnu), to znamená na podrobnosti týkající se skutků, které jsou obviněné osobě „vytýkány a o něž se obvinění opírá, [a] právní kvalifikace“(23). Tyto informace musí být poskytnuty způsobem, který zajistí, aby obviněný jim mohl porozumět, reagovat na ně a zpochybnit je, bude-li si to přát.
69. Zadruhé pojem „spravedlivé řízení“ je naopak skutečně široký. Jak v podstatě vysvětlil Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“), týká se přezkoumání trestního řízení posuzovaného jako celku s ohledem na zvláštní okolnosti jednotlivého případu(24). Ne každý incident, k němuž dojde během trestního řízení, tedy znamená porušení spravedlivosti řízení, ale samozřejmě některé ji v závislosti na své závažnosti v rámci daného řízení porušovat mohou(25).
70. V projednávané věci a v souvislosti s předběžnou otázkou položenou předkládajícím soudem však posouzení otázky, zda byl dodržen požadavek spravedlivého řízení, nezbytně souvisí s právy výslovně upravenými směrnicí 2012/13. Jinými slovy, spravedlnost by měla být posuzována s ohledem na tato práva, a nikoli obecně, odděleně od práv zaručených touto směrnicí. Musí existovat normativní korelace mezi věcnou působností směrnice 2012/13 a pojmem „spravedlivé řízení“. Pokud by existovala jiná možnost, všechny aspekty vnitrostátních trestních řízení by najednou mohly podléhat přezkumu ohledně spravedlnosti řízení nebo dodržování práva na obhajobu.
71. Jinými slovy, konkrétní povinnosti stanovené ve směrnici 2012/13 jsou konkrétním vyjádřením toho, jak má být zaručeno spravedlivé řízení s ohledem na poskytování informací obviněným a podezřelým osobám. Existují zajisté i jiné aspekty trestního řízení, které jsou důležité pro zajištění této spravedlnosti, jako např. právo na přístup k obhájci, na právní pomoc, právo na tlumočení a překlad, procesní záruky pro děti nebo presumpce neviny. Všechny tyto aspekty mohou být upraveny konkrétními směrnicemi(26). Ostatní aspekty, na které se tyto směrnice nebo směrnice 2012/13 nepoužije, jako např. podmínky použitelnosti dohody o vině a trestu, se však nadále řídí vnitrostátním trestním právem.
72. Skutečnost, že tato otázka, jakož i jiné otázky mohou být opravdu relevantní pro celkovou spravedlnost řízení, nelze použít pro účely výkladu čl. 6 odst. 4 směrnice nebo jejích jiných ustanovení tak obecným způsobem, aby to opravňovalo provedení přezkumu zákonnosti každého aspektu trestního řízení bez ohledu na to, jak vzdálený je konkrétní povinnosti uvedené v samotné směrnici 2012/13. Pokud by byla směrnice 2012/13 používaná tímto způsobem, nebyla by již nástrojem minimální harmonizace konkrétních prvků práva na obhajobu, které výslovně upravuje, ale stala by se nástrojem, který by umožňoval přezkum zákonnosti každého prvku vnitrostátního trestního řízení. Mám za to, že to jen stěží mohlo být záměrem unijního zákonodárce. Soudní dvůr by zajisté neměl zvolit takový přístup při výkladu směrnice 2012/13 a jiných směrnic přijatých na základě Stockholmského programu.
73. Vzhledem k výše uvedenému zní můj dílčí závěr, že směrnice 2012/13 se musí vykládat tak, že nevylučuje taková procesní pravidla, jako jsou pravidla, která jsou předmětem sporu v původním řízení a obžalovanému umožňují podat návrh na uzavření dohody o vině a trestu po zahájení hlavního líčení pouze tehdy, pokud došlo ke změně obžaloby, která je skutkové povahy, a nikoliv v případě změny právní povahy.
C. Dopady čl. 48 odst. 2 Listiny na projednávanou věc
74. Svou předběžnou otázkou předkládající soud rovněž vyzývá Soudní dvůr, aby přezkoumal dopady článku 48 Listiny na projednávanou věc. Vzhledem k tomu, že se první odstavec tohoto ustanovení týká presumpce neviny, je podle všeho relevantní pouze druhý odstavec. Druhý odstavec uvádí, že „každému obviněnému je zaručeno respektování práv na obhajobu“.
75. Úloha Listiny při výkladu a používání v zásadě procesních právních nástrojů, které jsou vyjádřením jejích vlastních ustanovení a objasňují je, by mohly způsobit určitý zmatek (2). Než však přistoupím k analýze této otázky, je třeba objasnit první otázku, a sice zda uvedený případ spadá do oblasti působnosti unijního práva Unie, a tudíž se použije Listina (1).
1. Oblast působnosti unijního práva
76. Je namístě připomenout, že „základní práva zaručená v právním řádu Unie se uplatní ve všech situacích, které se řídí unijním právem, avšak nikoli mimo tyto situace“(27).
77. Avšak jak naložit se skutečností, jak vyplývá z mé analýzy provedené v předchozí části, že ve věci v původním řízení byla vznesena zvláštní otázka, a to ohledně možnosti obžalovaného podat návrh na uzavření dohody o vině a trestu, není konkrétně upravena čl. 6 odst. 4 ani žádným jiným ustanovením směrnice 2012/13? Znamenalo by to, že Listina není obecně použitelná pro účely posouzení, které vedlo k tomuto závěru?
78. Podle mého názoru nelze takový závěr podpořit. Jak bylo uvedeno výše, sekundární unijní právo, a to konkrétně směrnice 2012/13, se musí obecně vztahovat na takovou situaci, jako je situace, která nastala v původním řízení(28). Po podrobné výkladové analýze tohoto nástroje (včetně výkladu jeho pojmových znaků s ohledem na Listinu) prostě jen neupravuje žádnou konkrétní povinnost, která by bránila dotčené vnitrostátní právní úpravě. Jinými slovy, směrnice 2012/13 může být na základě skutkových okolností věci v původním řízení nadále použitelná, přestože následné konkrétní posouzení daného případu může vést (tak jako je tomu v projednávané věci) k závěru, že uvedená směrnice (vykládaná ve světle Listiny) nebrání konkrétnímu ustanovení vnitrostátního práva.
79. Tvrzení opaku by v takovém případě představovalo argumentaci odzadu vycházející z již učiněného závěru: Vzhledem k tomu, že ani směrnice 2012/13 ani Listina účinně nebrání určitému ustanovení vnitrostátního práva (výsledek), nejsou ani použitelné. Aby však bylo možné dospět k takovému závěru, bylo třeba provést řadu výkladových posouzení, v jejichž rámci se obě právní úpravy obecně použijí(29).
80. Kromě toho by také mohlo být užitečné připomenout, že existuje několik způsobů, jakými lze Listinu použít na danou věc. Toto použití není omezeno pouze na (ne)přímý přezkum legality vnitrostátních právních předpisů a jejich slučitelnosti s Listinou, ale může se týkat i prvků konformního výkladu jak vnitrostátních právních předpisů, tak samotného unijního práva. Za účelem provedení posouzení relevantního ustanovení směrnice 2012/13 a určení jeho působnosti a věcného obsahu je v projednávané věci třeba přiměřeně zohlednit Listinu(30). Listina se „použije“ právě v tomto smyslu.
81. Stručně vyjádřeno, ať už se unijní právo vydá kamkoli, resp. kdykoli je třeba provést jeho výklad, Listina bude následovat. Takový je osud „stínu“(31). Proto se Litina při zkoumání dopadů směrnice 2012/13 na situaci, která nastala ve vnitrostátním řízení, musí použít. Toto obecné tvrzení je však poměrně neurčité ve vztahu ke klíčové otázce, a sice jaká má být přesně úloha Listiny v takových situacích, jako je situace projednávaná v tomto případě.
2. Zvláštní úloha Listiny v projednávané věci
82. Zvláštní úlohu Listiny v projednávané věci si lze představit prostřednictvím tří možných scénářů. Jejich proměnnými jsou aspekty, na které má ustanovení Listiny dopad (na unijní nebo vnitrostátní právo) a otázka, jakou funkci mají ustanovení Listiny (měřítko pro přezkum zákonnosti nebo konformní výklad).
83. Zaprvé Listina by mohla být použita jako měřítko pro přezkum platnosti předmětného ustanovení unijního práva. Tak tomu bude vždy: kdekoliv se použije unijní (hmotné, sekundární) právo, Listina bude toto použití kontrolovat(32). V této souvislosti je třeba uvést, že nebyla vznesena námitka protiprávnosti jakéhokoli ustanovení směrnice 2012/13.
84. Zadruhé Listina musí být používána jako nástroj konformního výkladu pro účely zjištění významu neurčitých pojmů unijního práva, ať už jde o výklad těchto pojmů v samotném unijním právu nebo o výklad ve vztahu k prováděcím opatřením v rámci vnitrostátního práva.
85. Zatřetí, když členské státy „uplatňují“ unijní právo ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny, musí dodržovat práva vyplývající z Listiny. V tomto scénáři slouží zvláštní ustanovení unijního práva jako „cesta“ pro zohlednění práv vyplývajících z Listiny. To platí bez ohledu na to, zda konkrétní nástroj unijního práva obsahuje výslovný odkaz na základní práva. Tímto způsobem se základní práva ve velké míře uplatňují napříč různými oblastmi, tj. nezávisle na přesném hmotném obsahu příslušného ustanovení unijního práva, které původně vyvolalo jejich použitelnost.
86. Zejména „procesní“ ustanovení Listiny se ve skutečnosti takto obecně použijí v souvislosti s hmotněprávními ustanoveními sekundárního unijního práva, která sama o sobě neobsahují žádnou nebo jen minimální právní úpravu toho, jak mají být vynucována. Soudní dvůr uvedl, že základní procesní práva, jako je právo být vyslechnut, je třeba respektovat i v případě, že to použitelná unijní úprava hmotněprávních práv či povinností výslovně nestanoví. Zásada respektování práva na obhajobu se použije zejména tehdy, pokud členské státy jednají nebo přijímají rozhodnutí, která spadají do oblasti působnosti unijního práva, i když použitelná unijní právní úprava takovýto konkrétní formální požadavek výslovně nestanoví(33). Tímto způsobem se ustanovení Listiny zřejmě použijí jako přímá měřítka pro přezkum legality ustanovení vnitrostátního práva. Mezi významné příklady v této oblasti patří právní předpisy v oblasti DPH a vnitrostátní daňová řízení(34).
87. Lze takové použití Listiny vzít v potaz ohledem na směrnici 2012/13 a v projednávané věci s ohledem na otázku možnosti podat návrh na uzavření dohody o vině a trestu?
88. Pokud nemá být použití Listiny proměněno v opravdovou „stínohru“, nemám za to, že odpověď na výše uvedenou otázku by měla být kladná. Pokud se vrátím k již výše uvedené metafoře, koncept ustanovení Listiny jako stínu unijního práva se opírá o domněnku, že existuje hmotněprávní pojem unijního práva, který předně vrhá (procesní) stín. Je však těžké pochopit, jaký procesní stín v oblasti provádění by vrhalo procesní ustanovení, které se samo překrývá se samotným ustanovením Listiny (nebo které je dále provádí). Stíny nemohou vrhat své vlastní stíny.
89. Jinými slovy a bez přirovnání ke stínům, v případech, kdy se procesní práva překrývají s ustanovením Listiny (nebo je dále rozvíjejí)(35), jako jsou například procesní práva upravená směrnicí 2012/13, Listina nemůže sloužit jako nezávislé a další měřítko přezkumu zákonnosti vnitrostátních právních předpisů, které zjevně nespadají do oblasti působnosti tohoto nástroje sekundárního práva, a rozšiřovat tak oblast působnosti unijního práva.
90. Tvrzení v opačném smyslu by v projednávané věci znamenalo, že pouhá skutečnost, že čl. 6 odst. 4 směrnice 2012/13 uvádí právo na obhajobu (a spravedlivé řízení, pokud je posuzováno v kontextu čl. 6 odst. 1 téže směrnice) by umožňovala přezkum zákonnosti jakéhokoli prvku vnitrostátního trestního řízení ve světle pojmu práva na obhajobu a spravedlivého řízení tak, jak jsou zaručeny Listinou. V rámci tohoto přístupu by se na počáteční „bránu“, která umožnila přístup k Listině, jednoduše zapomnělo(36).
91. Je namístě připomenout, že pravomoc Soudního dvora, pokud jde o Listinu, vztahuje-li se na členské státy, je definována funkčně. Je spojena s použitelností ustanovení daného sekundárního nebo primárního unijního práva. Pokud jde o provádění unijního práva členskými státy, takovou pravomoc je nutné zřetelně odlišovat od inherentní pravomoci v oblasti základních práv(37), kterou mají zpravidla vnitrostátní ústavní soudy, a od pravomoci ESLP.
92. Pokud jde o třetí možnost použití Listiny popsanou výše, je tedy možné dospět k závěru, že v takových věcech, jako je projednávaná věc, Listina nemůže být použita k rozšíření rozsahu a obsahu procesních povinností vymezených v příslušném právním předpisu sekundárního unijního práva, aby tak byly vytvořeny povinnosti v oblasti provádění, které zjevně neexistují podle tohoto konkrétního právního předpisu sekundárního práva.
93. Vrátím-li se k druhé možnosti uvedené výše, výklad v souladu s Listinou je obecně povinný. Mám tedy za to (a stejně jak v podstatě tvrdí Komise), že v projednávané věci je nutné odkazovat na Listinu pro účely určení správného výkladu pojmů používaných směrnicí 2012/13, a to včetně práva na neprodlené poskytnutí informací o každé změně obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 4 této směrnice, které je dotčeno v projednávané věci(38).
94. Při výkladu čl. 6 odst. 3 EÚLP (který odpovídá čl. 48 odst. 2 Listiny(39)), a konkrétně při výkladu čl. 6 odst. 3 písm. a) EÚLP (který se týká práva být informován o obvinění), EÚLP zdůraznil, že zvláštní pozornost musí být věnována sdělení obvinění (tj. skutků, které měly být údajně spáchány a na kterých je obvinění založeno, jakož i jejich právní kvalifikace), jelikož tyto prvky „hrají v trestním řízení rozhodující roli […]“. Přestože toto ustanovení EÚLP nestanoví žádný konkrétní způsob, kterým má být obviněná osoba informována, je spojen s právem obviněné osoby na přípravu své obhajoby ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. b) a jeho rozsah „musí být posuzován zejména s ohledem na obecnější právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy […]“(40). EÚLP, který vycházel z těchto úvah, konstatoval, že v situacích, kdy soud druhého stupně změnil právní kvalifikaci předmětných skutků až ve stadiu řízení, ve kterém byl vydán rozsudek, došlo k porušení EÚLP. V takové situaci byl obžalovaný v podstatě zbaven možnosti účinné obrany(41).
95. Soudní dvůr v rozsudku ve věci Covaci podobně uvedl(42), že ačkoliv „směrnice 2012/13 neupravuje otázku podmínek, podle nichž mají být této osobě sdělovány informace o obvinění, stanovené v článku 6 této směrnice […], tyto postupy nemohou ohrozit cíl stanovený zejména v tomto článku 6 směrnice 2012/13 spočívající, jak rovněž vyplývá z bodu 27 odůvodnění této směrnice, v tom, aby bylo podezřelému nebo obviněnému z trestného činu umožněno […] připravit si svou obhajobu a aby byl zajištěn spravedlivý proces“(43).
96. Přesto vzhledem k takovému chápání předmětných pojmů ani jedna ze zúčastněných stran netvrdila, že nedošlo k rychlému poskytnutí informací o změně obžaloby, což by znamenalo, že obžalovaný byl zbaven možnosti účinné obrany v pravém slova smyslu. Z tohoto důvodu mi není jasné, jakým způsobem by situaci dotčená v původním řízení bylo zamezeno úvahami týkajícími se práva na obhajobu nebo spravedlivého procesu.
97. Opět bych rád zdůraznil, že tuto připomínku činím v rámci čl. 6 odst. 4 směrnice 2012/13 a netýká se posuzování předmětné situace s právem na obhajobu nebo právem na spravedlivý proces „obecně“. Má-li konformní výklad zůstat „výkladem“, nemůže změnit rozsah působnosti dotčeného nástroje sekundárního práva. Pokud by změna rozsahu byla umožněna, mohl by konformní výklad poměrně rychle vést k obejití mezí vyplývajících z čl. 51 odst. 1 Listiny.
98. Takové skryté přímé použití Listiny by mohlo mít následující podobu: Zaprvé ustanovení, jakým je čl. 6 odst. 4 směrnice 2012/13 by odkazovalo na neurčitý právní pojem, jako např. „spravedlivost řízení“ nebo „účinný výkon práva na obhajobu“ v čl. 6 odst. 1. Zadruhé vzhledem k tomu, že samotná směrnice takové pojmy nevymezuje, hledalo by se vysvětlení jejich obsahu prostřednictvím konformního výkladu v ustanoveních Listiny nebo prostřednictvím čl. 52 odst. 3 Listiny, v EÚLP a v judikatuře ESLP. Zatřetí (přirozeně poměrně široký) rozsah a význam těchto pojmů převzatých z těchto kontextů by se následně vrátil zpět na úroveň sekundárního unijního práva, přičemž by do jisté míry byla zapomenuta oblast působnosti tohoto konkrétního ustanovení sekundárního práva, ze kterého byl daný pojem vzat. Začtvrté vnitrostátní právní předpisy by se začaly obecně přezkoumávat z hlediska jejich slučitelnosti s pojmy „spravedlnost řízení“ a „právo na spravedlivý proces“, přičemž rozsah těchto pojmů by se oddělil od skutečné oblasti působnosti dotčeného nástroje sekundárního práva.
99. Z týchž důvodů, které jsem uvedl výše, pokud jde o třetí možnost(44), je možné pouze zopakovat, že toto není způsob, jakým by měla být Listina v takovém kontextu aplikována. Pokud by tomu tak bylo, pak by se konformní výklad rychle proměnil v zastřený přímý přezkum legality, přičemž sekundární unijní právo by nepůsobilo jako funkční omezení pravomoci Soudního dvora ve věcech základních práv, ale spíše jako chabě zastřená brána pro uplatňování inherentní pravomoci ve věcech přezkumu základních práv ve vztahu k jakýmkoli právním předpisům členského státu.
100. Ve světle těchto úvah jsem dospěl k závěru, že čl. 48 odst. 2 Listiny, ať již vykládán ve spojení s čl. 6 odst. 4 směrnice 2012/13 anebo samostatně, nijak nemění již učiněný závěr: Unijní právo nebrání takovým procesním pravidlům, jako jsou pravidla, která jsou předmětem sporu v původním řízení a umožňují obžalovanému podat návrh na uzavření dohody o vině a trestu po zahájení hlavního líčení pouze tehdy, pokud došlo ke změně obžaloby, která je skutkové povahy, a nikoliv v případě změny právní povahy.
V. Závěry
101. Ve světle výše uvedené analýzy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na otázku položenou Tribunale di Brindisi (Okresní soud v Brindisi, Itálie) odpověděl takto:
„Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/13/EU ze dne 22. května 2012 o právu na informace v trestním řízení a čl. 48 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie nebrání takovým procesním pravidlům, jako jsou pravidla, která jsou předmětem sporu v původním řízení a umožňují obžalovanému podat návrh na uzavření dohody o vině a trestu po zahájení hlavního líčení pouze tehdy, pokud došlo ke změně obžaloby, která je skutkové povahy, a nikoliv v případě změny právní povahy.“