Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 14. května 2020 (žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Szegedi Közigazgatási és Munkaügyi Bíróság - Maďarsko) – FMS, FNZ (C‑924/19 PPU), SA a SA junior (C‑925/19 PPU) v. Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság Dél-alföldi Regionális Igazgatóság, Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság
(Spojené věci C-924/19 PPU a C-925/19 PPU)1
„Řízení o předběžné otázce – Azylová a přistěhovalecká politika – Směrnice 2013/32/EU – Žádost o mezinárodní ochranu – Článek 33 odst. 2 – Důvody nepřípustnosti – Článek 40 – Následné žádosti – Článek 43 – Řízení na hranicích – Směrnice 2013/33/EU – Článek 2 písm. h) a články 8 a 9 – Zajištění – Zákonnost – Směrnice 2008/115/EU – Článek 13 – Účinné prostředky nápravy – Článek 15 – Zajištění – Zákonnost – Právo na účinný prostředek nápravy – Článek 47 Listiny základních práv Evropské unie – Zásada přednosti unijního práva“
Jednací jazyk: maďarština
Předkládající soud
Szegedi Közigazgatási és Munkaügyi Bíróság
Účastníci původního řízení
Žalobci: FMS, FNZ (C‑924/19 PPU), SA a SA junior (C‑925/19 PPU)
Žalovaní: Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság Dél-alföldi Regionális Igazgatóság, Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság
Výrok
Článek 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, podle které může dotyčný státní příslušník třetí země napadnout změnu země určení uvedené v předchozím rozhodnutí o navrácení, provedenou správním orgánem, pouze prostřednictvím opravného prostředku podaného ke správnímu orgánu, aniž je zaručen následný soudní přezkum rozhodnutí tohoto orgánu. V takovém případě musí být zásada přednosti unijního práva, jakož i právo na účinnou soudní ochranu zakotvené v článku 47 Listiny základních práv, vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu, kterému byl předložen opravný prostředek směřující ke zpochybnění legality – z hlediska unijního práva – rozhodnutí o navrácení spočívajícího v takové změně země určení, ukládají, aby se prohlásil za příslušný k rozhodnutí o tomto opravném prostředku.
Článek 33 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje odmítnout žádost o mezinárodní ochranu jako nepřípustnou z důvodu, že žadatel přicestoval na území dotyčného členského státu přes stát, ve kterém není vystaven pronásledování či riziku vážné újmy ve smyslu vnitrostátního ustanovení provádějícího článek 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany, nebo ve kterém je zaručena odpovídající úroveň ochrany.
Směrnice 2013/32 ve spojení s článkem 18 Listiny základních práv Evropské unie a zásadou loajální spolupráce vyplývající z čl. 4 odst. 3 SEU musí být vykládána v tom smyslu, že byla-li žádost o azyl odmítnuta a toto rozhodnutí bylo potvrzeno konečným soudním rozhodnutím před tím, než byl konstatován rozpor uvedeného rozhodnutí o odmítnutí žádosti o azyl s unijním právem, nemá rozhodující orgán ve smyslu čl. 2 písm. f) směrnice 2013/32 povinnost tuto žádost znovu posoudit z moci úřední. Článek 33 odst. 2 písm. d) směrnice 2013/32 musí být vykládán v tom smyslu, že existence rozsudku Soudního dvora konstatujícího, že vnitrostátní právní úprava umožňující odmítnout žádost o mezinárodní ochranu jako nepřípustnou z důvodu, že žadatel přicestoval na území dotyčného členského státu přes stát, ve kterém není vystaven pronásledování či riziku vážné újmy nebo ve kterém je zaručena odpovídající úroveň ochrany, je neslučitelná s unijním právem, představuje novou skutečnost týkající se posouzení žádosti o mezinárodní ochranu ve smyslu tohoto ustanovení. Uvedené ustanovení kromě toho není použitelné na následnou žádost ve smyslu čl. 2 písm. q) této směrnice, pokud rozhodující orgán konstatuje, že konečné odmítnutí předchozí žádosti je v rozporu s unijním právem. Uvedený orgán musí takový závěr nutně učinit, pokud tento rozpor vyplývá z rozsudku Soudního dvora nebo byl incidenčně konstatován vnitrostátním soudem.
Směrnice 2008/115 a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu, musí být vykládány v tom smyslu, že povinnost státního příslušníka třetí země neustále se zdržovat v tranzitním prostoru, jehož prostor je omezený a uzavřený, v jehož rámci je pohyb tohoto státního příslušníka omezen a sledován a který tento státní příslušník nemůže z vlastní vůle legálně opustit v žádném směru, představuje zbavení osobní svobody, jež je příznačné pro „zajištění“ ve smyslu uvedených směrnic.
Článek 43 směrnice 2013/32 musí být vykládán v tom smyslu, že neumožňuje zajištění žadatele o mezinárodní ochranu v tranzitním prostoru po dobu delší než čtyři týdny.
Články 8 a 9 směrnice 2013/33 musí být vykládány v tom smyslu, že brání zaprvé tomu, aby byl žadatel o mezinárodní ochranu zajištěn pouze z důvodu, že nemůže uspokojovat své potřeby, zadruhé tomu, aby k tomuto zajištění došlo bez předchozího vydání odůvodněného rozhodnutí nařizujícího zajištění a aniž byla posouzena nezbytnost a přiměřenost takového opatření, a zatřetí tomu, aby neexistoval žádný soudní přezkum legality správního rozhodnutí nařizujícího zajištění tohoto žadatele. Naproti tomu článek 9 této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že členským státům neukládá, aby stanovily maximální dobu trvání zajištění, pokud jejich vnitrostátní právo zaručuje, že zajištění trvá pouze, pokud přetrvává důvod odůvodňující jeho uplatnění a správní řízení, jež se tohoto důvodu týkají, jsou vedena s náležitou péčí.
Článek 15 směrnice 2008/115 musí být vykládán v tom smyslu, že brání zaprvé tomu, aby byl státní příslušník třetí země zajištěn pouze z důvodu, že vůči němu bylo vydáno rozhodnutí o navrácení a nemůže uspokojovat své potřeby, zadruhé tomu, aby k tomuto zajištění došlo bez předchozího vydání odůvodněného rozhodnutí nařizujícího zajištění a aniž byla posouzena přiměřenost a nezbytnost takového opatření, zatřetí tomu, aby neexistoval žádný soudní přezkum legality správního rozhodnutí nařizujícího zajištění, a začtvrté tomu, aby uvedené zajištění mohlo překročit 18 měsíců a trvat i přesto, že již nejsou činěny úkony směřující k vyhoštění nebo tyto úkony již nejsou činěny s náležitou pečlivostí.
Zásada přednosti unijního práva, jakož i právo na účinnou soudní ochranu zakotvené v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu v případě neexistence vnitrostátního ustanovení upravujícího soudní přezkum legality správního rozhodnutí nařizujícího zajištění žadatelů o mezinárodní ochranu či státních příslušníků třetích zemí, jejichž žádosti o azyl nebylo vyhověno, ukládají, aby se prohlásil za příslušný k rozhodnutí o zákonnosti takového zajištění, a opravňují tento soud k tomu, aby dotyčné osoby neprodleně propustil, má-li za to, že je toto zajištění v rozporu s unijním právem.
Článek 26 směrnice 2013/33 musí být vykládán v tom smyslu, že vyžaduje, aby žadatel o mezinárodní ochranu, jehož zajištění, o němž bylo rozhodnuto, že je nezákonné, bylo ukončeno, mohl u soudu příslušného podle vnitrostátního práva uplatnit své právo na peněžní dávky, které mu umožní se ubytovat, či na přímé poskytnutí ubytování, přičemž tento soud má na základě unijního práva možnost nařídit předběžná opatření do doby, než vydá své konečné rozhodnutí.
Zásada přednosti unijního práva a právo na účinnou soudní ochranu zakotvené v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu v případě, že neexistují vnitrostátní ustanovení upravující soudní dohled nad právem na ubytování ve smyslu článku 17 směrnice 2013/33, ukládají, aby se prohlásil za příslušný k rozhodnutí o opravném prostředku směřujícím k zaručení takového práva.
____________
1 Úř. věst. C 161, 11.5.2020.