Language of document :

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Lietuvos vyriausiasis administracinis teismas (Litva) dne 7. února 2019 – TV Play Baltic AS v. Lietuvos radijo ir televizijos komisija

(Věc C-87/19)

Jednací jazyk: litevština

Předkládající soud

Lietuvos vyriausiasis administracinis teismas

Účastnice původního řízení

Žalobkyně: TV Play Baltic AS

Žalovaná: Lietuvos radijo ir televizijos komisija

Předběžné otázky

Je třeba čl. 2 písm. m) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/21/ES1 ze dne 7. března 2002 o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací (rámcová směrnice) vykládat v tom smyslu, že „zajišťování sítě elektronických komunikací“ se nevztahuje na činnosti opakovaného televizního vysílání prostřednictvím družicových sítí ve vlastnictví třetích osob, jako jsou činnosti vykonávané žalobkyní?

Je třeba čl. 31 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22/ES2 ze dne 7. března 2002 o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací (směrnice o univerzální službě), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/136/ES3 ze dne 25. listopadu 2009, vykládat tak, že brání členským státům v uložení povinnosti ve veřejném zájmu („must carry“, povinnost provozovat televizní vysílací kanál prostřednictvím družicových sítí ve vlastnictví třetích osob a poskytovat koncovým uživatelům k tomuto vysílání přístup) hospodářským subjektům, jako je žalobkyně, kteří 1) provozují kanál televizního vysílání chráněný systémem podmíněného přístupu prostřednictvím družicových sítí ve vlastnictví třetích osob, přičemž za tímto účelem přijímají signály televizních programů (kanálů), které jsou v daném okamžiku vysílané, provádějí jejich konverzi, kódování a přenos na umělou družici Země, z níž jsou bez přerušení přenášeny zpět na Zemi, a 2) za odměnu nabízejí zákazníkům balíčky televizních kanálů, přičemž za tímto účelem poskytují přístup k tomuto chráněnému televiznímu vysílání (či jeho části) prostřednictvím zařízení podmíněného přístupu?

Je třeba čl. 31 odst. 1 směrnice 2002/22/ES, ve znění směrnice 2009/136/ES, vykládat v tom smyslu, že pro účely použití tohoto ustanovení se nemá za to, že sítě elektronických komunikací (v tomto případě družicová vysílací síť) využívá významný počet koncových uživatelů jako hlavní prostředek pro příjem televizního vysílání, pokud tyto sítě využívá jako takový hlavní prostředek pouze přibližně 6 % všech koncových uživatelů (v tomto případě domácností)?

Je při posuzování otázky, zda je odůvodněno použití čl. 31 odst. 1 směrnice 2002/22/ES, ve znění směrnice 2009/136/ES, nutno přihlížet k uživatelům internetu, kteří mohou bezplatně sledovat předmětné televizní programy (či jejich část) prostřednictvím živého vysílání na internetu?

Je třeba článek 56 Smlouvy o fungování Evropské unie vykládat v tom smyslu, že brání členským státům v uložení kogentní povinnosti bezplatného opakovaného vysílání televizního kanálu prostřednictvím sítí elektronických komunikací hospodářským subjektům, jako je žalobkyně, pokud je provozovatel rozhlasového a televizního vysílání, v jehož prospěch je tato povinnost stanovena, schopen provozovat tyto televizní vysílací kanály v plném rozsahu sám prostřednictvím téže sítě a z vlastních peněžních prostředků?

Je třeba článek 56 Smlouvy o fungování Evropské unie vykládat v tom smyslu, že brání členským státům v uložení kogentní povinnosti bezplatného opakovaného vysílání televizního kanálu prostřednictvím sítí elektronických komunikací hospodářským subjektům, jako je žalobkyně, pokud by se tato povinnost vztahovala pouze na přibližně 6 % všech domácností a tyto domácnosti mají možnost sledovat tento televizní kanál prostřednictvím pozemní vysílací sítě nebo internetu?

____________

1 Úř. věst. 2002, L 108, s. 33.

2 Úř. věst. 2002, L 108, s. 51.

3 Úř. věst. 2009, L 337, s. 11.