Language of document : ECLI:EU:F:2015:69

ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE

(třetího senátu)

30. června 2015

Věc F‑124/14

Olivier Petsch

v.

Evropská komise

„Veřejná služba – Smluvní zaměstnanec – Zaměstnanci jeslí a družin – Reforma služebního řádu a pracovního řádu ostatních zaměstnanců, jež vstoupila v platnost dne 1. ledna 2014 – Nařízení č. 1023/2013 – Prodloužení pracovní doby – Měsíční dodatečná částka – Článek 50 jednacího řádu – Hierarchie norem – Obecná prováděcí ustanovení k čl. 110 odst. 1 služebního řádu – Článek 2 přílohy pracovního řádu ostatních zaměstnanců – Články 27 a 28 Listiny základních práv Evropské unie“

Předmět:      Žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, jenž je použitelný na Smlouvu o ESAE na základě jejího článku 106a, kterou se O. Petsch domáhá zrušení své výplatní pásky za měsíc leden 2014 a výplatních pásek vystavených za následující měsíce, a to v rozsahu, v němž neobsahují „měsíční dodatečnou částku“ zohledňující prodloužení jeho pracovní doby od 1. ledna 2014.

Rozhodnutí:      Žaloba se zamítá. Olivier Petsch ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí.

Shrnutí

1.      Soudní řízení – Návrh na zahájení řízení – Formální požadavky – Jasné a přesné uvedení uplatňovaných žalobních důvodů – Žaloba k Soudu pro veřejnou službu

[Jednací řád Soudu pro veřejnou službu, čl. 50 odst. 1 písm. e)]

2.      Úředníci – Smluvní zaměstnanci – Pracovní podmínky – Reforma služebního řádu a pracovního řádu ostatních zaměstnanců platná od 1. ledna 2014 – Prodloužení pracovní doby bez zvýšení platu – Dopad na výši měsíční dodatečné částky podle čl. 2 odst. 2 přílohy uvedeného pracovního řádu – Neexistence

(Služební řád, článek 55; pracovní řád ostatních zaměstnanců, článek 93, a příloha, čl. 2 odst. 2; nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1023/2013, body 12 a 22 odůvodnění)

3.      Úředníci – Služební řád – Obecná prováděcí ustanovení – Pravomoc orgánů – Meze

(Služební řád, čl. 110 odst. 1; pracovní řád ostatních zaměstnanců)

4.      Základní práva – Listina základních práv Evropské unie – Právo pracovníka na informování a na projednávání v podniku – Právo kolektivního vyjednávání – Možnost dovolávat se těchto práv ve vztazích mezi unijními orgány a jejích zaměstnanci – Meze

(Listina základních práv Evropské unie, články 27 a 28)

1.      Cíl sledovaný změnou čl. 35 odst. 1 písm. e) dřívějšího jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu provedenou čl. 50 odst. 1 písm. e) tohoto jednacího řádu ve znění, které nabylo účinnosti dne 1. října 2014, spočíval zejména v posílení povinnosti žalobce jasně uvést žalobní důvody, neboť vyžaduje, aby tyto žalobní důvody byly založeny na přesné identifikaci jejich právního základu, aby se argumentace uvedená ke každému žalobnímu důvodu týkala výlučně tohoto základu a aby byl každý z žalobních důvodů striktně odlišen od ostatních žalobních důvodů, a to v zájmu všech subjektů účastnících se soudního řízení, právních subjektů, advokátů, zmocněnců a soudců. Za těchto okolností Soudu pro veřejnou službu nepřísluší, aby přijal organizační procesní opatření nebo při jednání kladl otázky výlučně za účelem zhojení nedostatků, nepřesností nebo formulačních nejasností obsažených v žalobě vzhledem k čl. 50 odst. 1 písm. e) jednacího řádu.

V tomto ohledu v případě, kdy nejsou žalobní důvody strukturované způsobem, který nyní vyžaduje čl. 50 odst. 1 písm. e) jednacího řádu, platí, že pokud stručnost argumentů umožňuje, po vyloučení odbočení, vsuvek a jiných nejednoznačných, nepřesných nebo nevysvětlených výtek, dovodit výtky, které hodlal žalobce uplatnit, žalobu není možné považovat za nepřípustnou v plném rozsahu.

(viz body 21 a 23)

Odkazy:

Soud pro veřejnou službu: rozsudek Pretis Cagnodo a Trampuz de Pretis Cagnodo v. Komise, F‑104/10, EU:F:2013:64, bod 57

2.      Nařízením č. 1023/2013, kterým se mění služební řád úředníků Evropské unie a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropské unie, byl s ohledem na body 12 a 22 odůvodnění změněn článek 55 služebního řádu tak, že byla stanovena minimální délka týdenní pracovní doby na 40 hodin, přičemž byl beze změny ponechán článek 93 pracovního řádu ostatních zaměstnanců, který stanoví základní plat ostatních zaměstnanců.

Z toho vyplývá, že normotvůrce tím, že přijal nařízení č. 1023/2013, chtěl stanovit minimální týdenní pracovní dobu na 40 hodin bez zvýšení platu, zatímco dříve byla tato délka týdenní pracovní doby určena společnou dohodou orgánů oprávněných ke jmenování každého orgánu na 37 hodin a 30 minut s přihlédnutím k uvážení, které orgánům přiznával článek 55 služebního řádu použitelného do 31. prosince 2013.

Pokud jde o vyplácení dodatečné částky uvedené v čl. 2 odst. 2 přílohy pracovního řádu ostatních zaměstnanců, bylo nejen „možností“ ponechanou na uvážení každého orgánu, ale kromě toho mělo za cíl pouze ochranu kupní síly dotyčných osob, která se nyní, po změně pracovního řádu, vypočítává na měsíčním základě jako náhrada případného snížení platu způsobeného přijetím smlouvy smluvního zaměstnance, a to s přihlédnutím k výši platu vypláceného podle vnitrostátní právní úpravy ke dni změny pracovního řádu. Ustanovení unijního práva, která zakládají nárok na peněžité dávky, totiž musí být vykládána restriktivně.

V tomto ohledu je v důsledku toho s přihlédnutím ke znění, cíli a kontextu vytvořenému novým článkem 55 služebního řádu, vykládaným ve světle článku 93 pracovního řádu ostatních zaměstnanců, nutné mít za to, že článek 2 uvedené přílohy zachovává možnost každého orgánu vyplácet měsíční dodatečnou částku, aniž má však na tuto částku dopad prodloužení pracovní doby bez odpovídajícího zvýšení platu, o kterém rozhodl unijní normotvůrce. Unijní normotvůrce může totiž – dodrží‑li normy vyšší právní síly, jimiž je vázán – kdykoli provést v normách služebního řádu změny, které považuje za změny v zájmu služby, a přijmout do budoucna ustanovení služebního řádu méně výhodná pro dotyčné úředníky či zaměstnance.

(viz body 27, 28, 33, 35 a 36)

Odkazy:

Soud prvního stupně: rozsudek Centeno Mediavilla a další v. Komise, T‑58/05, EU:T:2007:218, bod 86

Soud pro veřejnou službu: rozsudky Dalmasso v. Komise, F‑61/05, EU:F:2008:47, bod 78, a Bosman v. Rada, F‑145/07, EU:F:2008:149, body 32 a 39 a citovaná judikatura

3.      Obecná prováděcí ustanovení přijatá na základě čl. 110 odst. 1 služebního řádu mají nižší právní sílu než ustanovení služebního řádu a pracovního řádu ostatních zaměstnanců. Tato ustanovení tedy nemohou v žádném případě stanovit pravidla, která by se odchylovala od ustanovení, která jsou jim hierarchicky nadřazena.

(viz bod 29)

Odkazy:

Soud prvního stupně: rozsudek Ianniello v. Komise, T‑308/04, EU:T:2007:347, bod 38

Soud pro veřejnou službu: rozsudek Bouillez a další v. Rada, F‑11/11, EU:F:2012:8, bod 45

4.      Zatímco se právo pracovníků na informace a projednání a právo na kolektivní vyjednávání, která jsou zakotvena v článcích 28 a 29 Listiny základních práv Evropské unie, může uplatňovat ve vztazích mezi unijními orgány a jejich zaměstnanci, přísluší unijnímu právu, aby jejich výkon upravilo v souladu se samotným zněním těchto ustanovení.

(viz bod 44)

Odkazy:

Soudní dvůr: rozsudek Association de médiation sociale, C‑176/12, EU:C:2014:2, body 44 a 45

Tribunál Evropské unie: usnesení Bergallou v. Parlament a Rada, T‑22/14, EU:T:2014:954, bod 33