STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
ELEANOR SHARPSTON
přednesené dne 27. září 2018(1)
Věc C‑345/17
Sergejs Buivids
další účastníci:
Datu valsts inspekcija
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Augstākā tiesa (Nejvyšší soud, Lotyšsko)]
„Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Oblast působnosti směrnice 95/46/ES – Natočení videozáznamu policistů při výkonu služebních povinností na policejní stanici a jeho zveřejnění na internetových stránkách – Zpracování osobních údajů a svoboda projevu – Článek 9 směrnice 95/46/ES“
1. Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Latvijas Augstākā tiesa (Nejvyšší soud, Lotyšsko), se týká natočení videozáznamu policistů při výkonu služebních povinností na policejní stanici a jeho zveřejnění na internetových stránkách. Předkládající soud žádá Soudní dvůr o objasnění oblasti působnosti směrnice 95/46/ES o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů(2) a o výklad výjimky, kterou stanoví článek 9 uvedené směrnice (výjimka „pro účely žurnalistiky“).
Unijní právní úprava
Listina základních práv Evropské unie
2. Právo na respektování soukromého a rodinného života jednotlivce zaručuje článek 7 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“)(3). Článek 8 Listiny stanoví, že „[k]aždý má právo na ochranu osobních údajů, které se ho týkají. Tyto údaje musí být zpracovány korektně, k přesně stanoveným účelům a na základě souhlasu dotčené osoby nebo na základě jiného oprávněného důvodu stanoveného zákonem. Každý má právo na přístup k údajům, které o něm byly shromážděny, a má právo na jejich opravu“. Podle článku 11 má každý právo na svobodu projevu, které zahrnuje právo zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování veřejné moci(4).
3. Článek 52 odst. 3 stanoví, že pokud Listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným EÚLP, jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá uvedená úmluva.
Směrnice 95/46
4. Preambule směrnice 95/46 uvádí následující cíle:
„[…] je třeba vyloučit zpracování údajů fyzickou osobou při výkonu činností, které mají výlučně osobní povahu, jako je korespondence nebo vedení adresáře;
[…]
[…] s ohledem na význam současného rozvoje technologií pro příjem, přenos, úpravu, zaznamenání, uchování či sdělování zvukových a obrazových údajů týkajících se fyzických osob v rámci informační společnosti se [směrnice 95/46] použije i na zpracování těchto údajů;
[…]
[…] [směrnice 95/46] se nevztahuje na zpracování údajů tvořených zvuky či obrazy, jako například údajů zjištěných při dohledu pomocí videokamer, pokud byly zavedeny pro zajištění veřejné bezpečnosti, obrany a bezpečnosti státu, nebo pro výkon činností státu v oblasti trestní nebo pro výkon jiných činností, které nespadají do oblasti působnosti [unijního práva];
[…] na zpracování zvuků a obrazů pro účely žurnalistiky nebo literárního či uměleckého vyjádření, zejména v audiovizuální oblasti, se zásady [směrnice 95/46] uplatní jen omezeným způsobem podle článku 9;
[…]
zpracování osobních údajů pro účely žurnalistiky nebo uměleckého či literárního vyjádření, zejména v audiovizuální oblasti, by mělo opravňovat k výjimce z některých ustanovení [směrnice 95/46] nebo k jejich omezení v míře nezbytné pro vytvoření souladu základních práv jednotlivců se svobodou projevu, zejména se svobodou získávat nebo sdělovat informace tak, jak to zejména zaručuje článek 10 [EÚLP]; […] tedy přísluší členským státům, aby pro účely udržování rovnováhy mezi základními právy stanovily nezbytné výjimky a omezení, pokud jde o obecná opatření týkající se oprávněnosti zpracování údajů […]“(5).
5. Článek 1 odst. 1 směrnice 95/46 stanoví, že členské státy zajišťují „ochranu základních práv a svobod fyzických osob, zejména jejich soukromí, v souvislosti se zpracováním osobních údajů“.
6. V článku 2 jsou uvedeny následující definice:
„a) ‚osobními údaji‘ [se rozumí] veškeré informace o identifikované nebo identifikovatelné osobě (subjekt údajů); identifikovatelnou osobou se rozumí osoba, kterou lze přímo či nepřímo identifikovat, zejména s odkazem na identifikační číslo nebo na jeden či více zvláštních prvků její fyzické, fyziologické, psychické, ekonomické, kulturní nebo sociální identity;
b) ‚zpracováním osobních údajů‘ (‚zpracování‘) [se rozumí]jakýkoli úkon nebo soubor úkonů s osobními údaji, které jsou prováděny pomocí či bez pomoci automatizovaných postupů, jako je shromažďování, zaznamenávání, uspořádávání, uchovávání, přizpůsobování nebo pozměňování, vyhledávání, konzultace, použití, sdělení prostřednictvím přenosu, šíření nebo jakékoli jiné zpřístupnění, srovnání či kombinování, jakož i blokování, výmaz nebo likvidace;
[…]
d) ‚správcem‘ [se rozumí] fyzická nebo právnická osoba, orgán veřejné moci, agentura nebo jakýkoli jiný subjekt, který sám nebo společně s jinými určuje účel a prostředky zpracování osobních údajů […]“.
7. V souladu s článkem 3 se směrnice 95/46 vztahuje na:
„1. […] zcela nebo částečně automatizované zpracování osobních údajů, jakož i na neautomatizované zpracování osobních údajů, které jsou obsaženy v rejstříku nebo do něj mají být zařazeny.
2. [Směrnice 95/46] se nevztahuje na zpracování osobních údajů:
– prováděné pro výkon činností, které nespadají do oblasti působnosti [unijního práva] a jsou uvedeny v hlavě V a VI Smlouvy o Evropské unii, a v každém případě na zpracování, které se týká veřejné bezpečnosti, obrany, bezpečnosti státu (včetně hospodářské stability státu, pokud jsou tato zpracování spojená s otázkami bezpečnosti státu) a činnosti státu v oblasti trestního práva,
– prováděné fyzickou osobou pro výkon výlučně osobních či domácích činností“.
8. Kapitola II je nadepsána „Obecné podmínky pro zákonnost zpracování osobních údajů“. Podle čl. 6 odst. 1 členské státy stanoví, že s osobními údaji se musí zacházet v souladu s kumulativními podmínkami, které jsou uvedeny v tomto odstavci. Tento výčet podmínek také uvádí, že osobní údaje smí být shromažďovány pro stanovené, výslovně vyjádřené a legitimní účely(6). Článek 6 odst. 2 stanoví, že dodržování podmínek uvedených v čl. 6 odst. 1 musí zajistit správce údajů.
9. Článek 7 stanoví zásady pro oprávněné zpracování údajů. Mezi tyto zásady patří mimo jiné zásada, že zpracování může být provedeno, pouze pokud je nezbytné pro uskutečnění oprávněných zájmů správce nebo třetí osoby či osob, kterým jsou údaje sdělovány, za podmínky, že nepřevyšují zájem nebo základní práva a svobody subjektu údajů, které vyžadují ochranu podle čl. 1 odst. 1 směrnice(7).
10. Podle článku 9 směrnice, který je nadepsán „Zpracování osobních údajů a svoboda projevu“ (a je součástí kapitoly II směrnice 95/46), platí, že „[č]lenské státy stanoví pro zpracování osobních údajů prováděné výlučně pro účely žurnalistiky nebo uměleckého či literárního projevu, odchylky a výjimky z [kapitoly II] a z kapitol IV a VI, pouze pokud se ukážou jako nezbytné pro uvedení práva na soukromí do souladu s předpisy upravujícími svobodu projevu“.
11. Článek 13 stanoví, že členské státy mohou přijmout opatření s cílem omezit rozsah povinností a práv uvedených mimo jiné v čl. 6 odst. 1, pokud toto omezení představuje opatření nezbytné pro ochranu určitých zájmů, například bezpečnosti státu, obrany nebo veřejné bezpečnosti.
Vnitrostátní právní úprava
12. Předkládající soud uvádí, že cílem dotčené lotyšské právní úpravy je chránit základní práva a svobody fyzických osob, a zejména právo na soukromí, pokud jde o zpracování osobních údajů týkajících se fyzických osob. Podle čl. 3 odst. 3 Fizisko personu datu aizsardzības likums (zákon o ochraně osobních údajů) se vnitrostátní pravidla nepoužijí na zpracování osobních údajů, pokud ho uskutečňují jednotlivci pro osobní nebo domácí využití a pokud navíc osobní údaje nejsou poskytnuty třetím osobám.
13. V souladu s uvedeným zákonem se „osobními údaji“ rozumí jakákoli informace o identifikované nebo identifikovatelné fyzické osobě. Zpracováním osobních údajů je jakýkoli úkon s osobními údaji, včetně jejich shromažďování, zaznamenávání, zadávání, uchovávání, uspořádávání, úpravy, použití, sdělení, přenosu a šíření, blokování nebo výmazu.
14. Článek 5 zákona o ochraně osobních údajů stanoví výjimku z pravidel stanovených v tomto právním předpisu, jestliže jsou osobní údaje zpracovávány pro účely žurnalistiky v souladu se zákonem s názvem Par presi un citiem masu informacijas lidzekliem (zákon o tisku a jiných sdělovacích prostředcích) nebo pro účely uměleckého či literárního projevu.
Skutkový stav, původní řízení a předběžné otázky
15. Sergejs Buivids (pro účely projednávané věci „správce údajů“) pořídil videozáznam v prostorách lotyšské policejní stanice. Záznam se týkal jeho výpovědi, kterou učinil na policii v rámci správního řízení, jež bylo vůči němu zahájeno(8). Na tomto videozáznamu lze vidět policejní prostory a několik policistů, kteří plní své služební povinnosti. Rozhovor S. Buividse s policisty, kteří během rozhovoru plnili určité správní funkce, byl nahrán: lze slyšet S. Buividse i dotyčné policisty a osobu, která S. Buividse doprovázela na policejní stanici. Sergejs Buivids výsledný videozáznam zveřejnil na internetové stránce www.youtube.com.
16. Rozhodnutím ze dne 30. srpna 2013 Data valsts inspekcija (lotyšský úřad pro ochranu osobních údajů) rozhodl, že S. Buivids porušil příslušné vnitrostátní předpisy (čl. 8 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů), neboť policisty (subjekty údajů) v souladu s uvedenými předpisy neinformoval o zamýšleném účelu natáčení. Lotyšskému úřadu pro ochranu osobních údajů také neposkytl žádné informace o účelu natáčení a o zveřejnění videozáznamu na internetové stránce, aby tak prokázal, že jeho cíl týkající se natočení a zveřejnění filmu splňuje požadavky příslušných vnitrostátních předpisů. V důsledku toho úřad pro ochranu osobních údajů S. Buividsovi nařídil, aby dotyčný videozáznam odstranil z internetové stránky YouTube a z jiných internetových stránek, na nichž byl zveřejněn.
17. Sergejs Buivids podal žalobu k Administratīvā rajona tiesa (okresní správní soud, Lotyšsko), který tuto žalobu zamítl. Sergejs Buivids poté podal odvolání proti tomuto rozhodnutí k Administratīvā apgabaltiesa (regionální správní soud, Lotyšsko), v němž žádal, aby rozhodnutí ze dne 30. srpna 2013 bylo prohlášeno za nezákonné, a požadoval odškodnění za újmu, kterou v důsledku rozhodnutí utrpěl. Na podporu svého návrhu S. Buivids tvrdil, že svým videozáznamem zamýšlel upozornit společnost na něco, co podle jeho mínění představovalo protiprávní jednání policie. V předkládacím rozhodnutí nic nenasvědčuje tomu, že by S. Buivids označil úkony, které představovaly údajné protiprávní jednání.
18. Odvolání S. Buividse zamítl Administratīvā apgabaltiesa (regionální správní soud, Lotyšsko) z následujících důvodů. Zaprvé shledal, že subjekty údajů byly na záznamu S. Buividse identifikovatelné. Zadruhé měl za to, že S. Buivids nepořídil videozáznam pro účely žurnalistiky v souladu s lotyšskými předpisy. Tím, že pořídil záznam policistů při plnění jejich služebních povinností na pracovišti a neinformoval je o konkrétním účelu zpracování dotčených osobních údajů, nedodržel S. Buivids článek 5 zákona o ochraně osobních údajů a porušil čl. 8 odst. 1 uvedeného zákona. Zatřetí vnitrostátní úřad pro ochranu údajů S. Buividse požádal, aby videozáznam odstranil z internetových stránek, na nichž byl zveřejněn, neboť se dopustil nezákonného zpracování osobních údajů. Tato žádost byla oprávněná i přiměřená. Konečně nedošlo k žádnému zjevnému střetu mezi právem S. Buividse na svobodu projevu a právem subjektů údajů na soukromí, neboť S. Buivids neuvedl svůj cíl, pokud jde o zveřejnění videozáznamu. Navíc videozáznam neinformoval veřejnost o aktuálních novinkách ani neodhaloval žádné nezákonné jednání na straně policie.
19. Sergejs Buivids podal proti tomuto rozsudku kasační opravný prostředek k předkládajícímu soudu. Tento soud konstatuje, že se případ S. Buividse týká jediného videozáznamu policistů při plnění jejich služebních povinností, kteří přitom jednají jako zástupci veřejných orgánů. Není jisté, zda úkony S. Buividse spadají do oblasti působnosti směrnice 95/46 a zda se výjimka pro účely žurnalistiky podle článku 9 uvedené směrnice použije na vyjádření osobního stanoviska týkajícího se práce policie a na šíření videozáznamu, který zobrazuje policisty při plnění jejich služebních povinností, na internetové stránce www.youtube.com. Předkládající soud tudíž pokládá Soudnímu dvoru následující otázky:
„1) Spadají do oblasti působnosti směrnice 95/46 takové činnosti, jaké jsou předmětem sporu v projednávané věci, a sice pořízení videozáznamu policistů na policejní stanici při provádění procesních úkonů a jeho zveřejnění na internetové stránce www.youtube.com?
2) Je třeba směrnici 95/46 vykládat v tom smyslu, že zmíněné činnosti lze považovat za zpracování osobních údajů pro účely žurnalistiky ve smyslu článku 9 uvedené směrnice?“
20. Písemná vyjádření předložili S. Buivids, vlády Rakouska, České republiky, Itálie, Lotyšska, Polska a Portugalska, jakož i Evropská komise. Sergejs Buivids, lotyšská vláda a Komise se zúčastnili jednání dne 21. června 2018 spolu se švédskou vládou, která nepředložila písemná vyjádření.
K první otázce
21. První otázkou se předkládající soud táže, zda jednotlivec, který pořídí filmový záznam policistů při plnění jejich služebních povinností a následně příslušný videozáznam zveřejní na internetové stránce, jako je YouTube, spadá do oblasti působnosti směrnice 95/46.
22. Sergejs Buivids, Česká republika, Itálie, Polsko, Portugalsko a Komise uvádějí, že tyto úkony spadají do oblasti působnosti směrnice 95/46. Rakousko a Lotyšsko tvrdí opak.
23. Mám za to, že takové činnosti, které provedl S. Buivids, skutečně do oblasti působnosti směrnice 95/46 spadají.
24. Na videozáznam policistů při plnění jejich služebních povinností, který je pořízen na policejní stanici, se vztahuje znění čl. 3 odst. 1 směrnice 95/46, jelikož představuje zcela nebo částečně automatizované zpracování osobních údajů. Soudní dvůr již rozhodl, že v souladu s čl. 2 písm. a) uvedené směrnice „osobní údaje“ zahrnují obraz osoby zaznamenaný prostřednictvím kamery(9). Z článku 2 písm. b) vyplývá, že videozáznam v zásadě představuje „zpracování osobních údajů“, neboť spadá pod pojem „jakýkoli úkon nebo soubor úkonů s osobními údaji […], jako je shromažďování, zaznamenávání, […] uchovávání“(10). Soudní dvůr již dříve rozhodl, že úkon spočívající v uvedení osobních údajů na internetové stránce se považuje za zpracování ve smyslu čl. 2 písm. b) směrnice 95/46(11).
25. Zveřejnění takovéhoto videozáznamu na internetové stránce tudíž jasně spadá pod pojem „zpracování“ osobních údajů podle čl. 3 odst. 1 směrnice 95/46(12).
26. Můj výklad čl. 2 písm. a) a b) ve spojení s čl. 3 odst. 1 je v souladu s cíli směrnice 95/46, které uvádí, že směrnice by se měla mimo jiné použít na zaznamenání, uchování či sdělování zvukových a obrazových údajů týkajících se fyzických osob(13). Bod 16 odůvodnění uvádí, že oblast působnosti směrnice má být omezena, pokud jde o zpracování údajů tvořených zvuky či obrazy, pokud „byly zavedeny pro zajištění veřejné bezpečnosti, obrany a bezpečnosti státu, nebo pro výkon činností státu v oblasti trestní nebo pro výkon jiných činností, které nespadají do oblasti působnosti [unijního práva]“, a z toho a contrario vyplývá, že normotvůrce měl za to, že směrnice 95/46 by se v ostatních případech měla na videozáznamy vztahovat(14).
27. Rakousko zastává názor, že takové činnosti, jaké provedl S. Buivids, nespadají do oblasti působnosti směrnice 95/46. Tvrdí, že předkládací rozhodnutí uvádí, že podle lotyšského práva státní úředníci při plnění svých úředních povinností spadají mimo oblast působnosti práva na soukromí, pokud jde o zpracování osobních údajů – důvodem je skutečnost, že úředníci při plnění svých povinností musí akceptovat, že působí ve veřejné sféře a že jejich činnost může být předmětem kontroly.
28. S tímto protiargumentem nesouhlasím.
29. Znění směrnice 95/46 neobsahuje žádnou výslovnou výjimku vylučující z oblasti působnosti směrnice úřední osoby, jako jsou policisté. Žádný takový cíl nezmiňují ani body odůvodnění.
30. Směrnice má být kromě toho vykládána způsobem, který je v souladu se základními právy. Státní úředníci jsou v zásadě chráněni stejně jako ostatní jednotlivci, pokud jde o jejich právo na respektování soukromého a rodinného života (článek 7 Listiny) a právo na ochranu osobních údajů (článek 8 Listiny), které vyplývá z obecnějšího práva na soukromí(15). Jiný výklad by mohl vést k nepříznivým důsledkům, neboť by znamenal zranitelnost úředních osob, pokud jde o jejich práva na soukromí, a mohl by bránit náboru a udržení si zaměstnanců ve veřejné sféře.
31. Navíc jak již Soudní dvůr uvedl, výraz „soukromý život“ nesmí být vykládán omezujícím způsobem a žádný zásadní důvod tedy neumožňuje vyloučit z něj profesní činnost(16).
32. Lotyšsko tvrdí, že takové úkony, jaké provedl S. Buivids, nespadají do oblasti působnosti směrnice 95/46 ze čtyř důvodů. Zaprvé z doslovného výkladu čl. 3 odst. 1 vyplývá, že k tomu, aby byla směrnice 95/46 použitelná, musí být dotyčné údaje obsaženy v rejstříku. Předkládající soud uvádí, že S. Buivids pořídil jediný videozáznam. Jeho činnosti proto nelze popsat jako organizované nebo strukturované tak, aby byly obsaženy v rejstříku. Zadruhé by čl. 3 odst. 1 měl být vykládán v souladu s cíli směrnice 95/46, které zahrnují ochranu práva na soukromí. Souvislost mezi tímto cílem, je-li správně vyložen, a zveřejněním jediného videozáznamu na internetu je příliš chabá. Zatřetí nelze jednotlivce na videozáznamu identifikovat bez vynaložení značného úsilí. Tento záznam proto neobsahuje „informace o identifikované nebo identifikovatelné osobě“ vyhovující definici „osobních údajů“ v čl. 2 písm. a) směrnice. A konečně je třeba projednávanou věc odlišit od věci Lindqvist(17): v této věci bylo možné dohledat osobní údaje zveřejněné na internetu zadáním jména nebo jiného údaje do vyhledávače. Lotyšsko dodává, že vzhledem k tomu, že oblast působnosti zákona o ochraně osobních údajů je širší než oblast působnosti směrnice 95/46, bylo opatření úřadu pro ochranu osobních údajů vůči S. Buividsovi přesto opodstatněné.
33. Odmítám argumenty Lotyšska, pokud jde o oblast působnosti směrnice 95/46, a to z následujících důvodů.
34. Nevykládám znění čl. 3 odst. 1 stejným způsobem jako lotyšská vláda. Jeho znění neuvádí, že jsou-li osobní údaje zcela nebo částečně zpracovávány automatizovaně, musí tyto údaje kromě toho ještě být součástí rejstříku, aby se na ně směrnice 95/46 použila. Spíše mám za to, že čl. 3 odst. 1 směrnice 95/46 se použije v každé z těchto dvou situací: i) na zcela nebo částečně automatizované zpracování osobních údajů a ii) na takové údaje, které nejsou zpracovávány, ale jsou (nebo mají být) součástí rejstříku.
35. Ochrana práva na soukromí, pokud jde o zpracování osobních údajů, je obecným cílem směrnice 95/46. Práva policistů, které S. Buivids natáčel, jsou v projednávané věci zásadním prvkem. Jako jednotlivé subjekty údajů jsou tito policisté identifikovatelní a byly zveřejněny informace, které se jich týkají. Jedná se tudíž o prima facie jasné porušení jejich základních práv, která zaručují články 7 a 8 Listiny(18). Není podstatné, zda zveřejněné informace představují citlivé údaje nebo zda dotyčné osoby utrpěly případné nepříznivé následky z důvodu tohoto zásahu(19).
36. Skutečnost, že jsou subjekty údajů obtížně identifikovatelné, není kritériem stanoveným ve směrnici 95/46, a nelze ji tedy použít k určení toho, zda jsou splněny podmínky čl. 3 odst. 1. Stejně tak směrnice 95/46 nevyžaduje, aby zpracování osobních údajů zahrnovalo údaje, jako je jméno nebo adresa, které umožňují provést vyhledávání na internetu, nežli jednotlivec může tvrdit, že byla porušena jeho práva na ochranu údajů.
37. Pro pořádek dodávám, že podle mého názoru se zde nepoužije čl. 3 odst. 2 směrnice 95/46. Toto ustanovení uvádí, že směrnice se nepoužije na zpracování osobních údajů „prováděné pro výkon činností, které nespadají do oblasti působnosti [unijního práva] […] a v každém případě na zpracování, které se týká veřejné bezpečnosti, obrany, bezpečnosti státu […] a činnosti státu v oblasti trestního práva“. Jako výjimka z pravidel upravujících oblast působnosti uvedené směrnice, musí být čl. 3 odst. 2 vykládán v úzkém smyslu(20). Všechny příkladmo uvedené činnosti jsou činnostmi vlastními státům nebo státním orgánům a nesouvisejícími s oblastmi činnosti jednotlivců. Slouží k vymezení rozsahu stanovené výjimky, takže se tato výjimka vztahuje pouze na činnosti, které jsou buď výslovně uvedeny, nebo které lze zařadit do téže kategorie (eiusdem generis)(21).
38. Úkony S. Buividse byly činnostmi jednotlivce, který vyjadřoval své soukromé názory. Z toho důvodu jasně nespadají do oblasti působnosti první odrážky čl. 3 odst. 2 směrnice 95/46.
39. Pokud jde o druhou odrážku čl. 3 odst. 2 směrnice 95/46, Soudní dvůr rozhodl, že ustanovení vykládané s odkazem na cíle vyjádřené v bodě 12 odůvodnění (související s uvedenou výjimkou) uvádí jako příklady zpracování údajů prováděného fyzickou osobou pro výkon výlučně osobních či domácích činností korespondenci nebo vedení adresáře. Z toho plyne, že tato druhá výjimka musí být vykládána tak, že se vztahuje výhradně na činnosti spadající do rámce soukromého či rodinného života jednotlivců(22).
40. Stejně tak tudíž nelze na činnosti S. Buividse použít druhou odrážku čl. 3 odst. 2 směrnice 95/46. Zveřejnění videozáznamu na internetu nebylo součástí jeho soukromého či rodinného života. Naopak zveřejnění znamenalo, že údaje byly dány k dispozici a zpřístupněny neomezenému počtu osob.
41. Docházím proto k závěru, že takové činnosti, jako je pořizování obrazového a zvukového záznamu úředních osob při plnění jejich úkolů na pracovišti a následné zveřejnění videozáznamu na internetu, představují pro účely čl. 3 odst. 1 směrnice 95/46 zcela nebo částečně automatizované zpracování osobních údajů.
K druhé otázce
42. Předkládající soud se druhou otázkou snaží zjistit, zda by takové úkony, jaké provedl S. Buivids, měly být považovány za úkony spadající pod výjimku pro účely žurnalistiky podle článku 9 směrnice 95/46.
43. Předkládající soud ve svém předkládacím rozhodnutí uvádí, že pokud by S. Buivids pořídil a zveřejnil svůj videozáznam pro účely žurnalistiky v souladu s příslušnými vnitrostátními pravidly, nevztahovaly by se na jeho činnosti podmínky stanovené v článku 8 zákona o ochraně osobních údajů, jež vyžadují, aby správce údajů stanoveným způsobem informoval subjekt(y) údajů o zamýšleném účelu videozáznamu.
44. V tomto ohledu připomínám, že členské státy musí při provádění směrnic, jako je směrnice 95/46, dbát na to, aby vnitrostátní pravidla byla vykládala způsobem, který umožní zajistit spravedlivou rovnováhu mezi jednotlivými základními právy chráněnými unijním právním řádem. Dále je nutné, aby při plnění vnitrostátních opatření, která tyto směrnice provedla ve vnitrostátním právním řádu, orgány a soudy členských států nejen vykládaly své vnitrostátní právo v souladu s těmito směrnicemi, ale rovněž aby se neopíraly o takový jejich výklad, který by byl v rozporu s danými základními právy nebo s jinými obecnými zásadami unijního práva, jako je zásada přiměřenosti(23).
45. Soudní dvůr již uvedl, že článek 9 musí být vykládán s ohledem na cíle, které směrnice 95/46 sleduje, a na systém, který zavádí(24). Článek 1 jasně stanoví, že k těmto cílům patří umožnění volného pohybu osobních údajů, jakož i ochrana základních práv a svobod fyzických osob, zejména jejich práva na soukromí, v souvislosti se zpracováním osobních údajů. Článek 9 naznačuje, jak mají být tyto dva cíle uvedeny do souladu. Povinnost dosáhnout potřebné rovnováhy přísluší členským státům(25).
46. Legislativní historie směrnice 95/46 naznačuje, že výjimka pro účely žurnalistiky se má uplatňovat omezujícím způsobem. Formulace, kterou nyní článek 9 směrnice 95/46 obsahuje, v původním návrhu Komise nebyla(26). Byla vložena téměř pět let po vypracování návrhu na základě pozměňovacích návrhů Evropského parlamentu a měla vyjasnit, že členské státy by měly stanovit odchylky nebo výjimky jen v případě, že jsou nutné pro uvedení práva na soukromí do souladu s předpisy upravujícími svobodu projevu(27).
47. Článek 9 lze rozčlenit do dvou částí. Podle první části se členským státům ukládá stanovit výjimky nebo odchylky mimo jiné z obecných pravidel týkajících se zákonnosti zpracování osobních údajů, jako jsou pravidla stanovená v článcích 6 a 7 uvedené směrnice. Druhá část zdůrazňuje, že takové výjimky nebo odchylky lze poskytnout pro zpracování osobních údajů pro účely žurnalistiky nebo uměleckého či literárního projevu, pouze pokud je to nezbytné pro uvedení práva na soukromí do souladu s předpisy upravujícími svobodu projevu(28).
48. Soudní dvůr již vyjasnil, že v kontextu práva na svobodu projevu je třeba výraz „účely žurnalistiky“ vykládat široce(29), a stanovil řadu kritérií, která je třeba vzít v úvahu. Zaprvé žurnalistika není omezena na provozovatele sdělovacích prostředků: týká se všech osob, které jsou do této činnosti zapojeny. Zadruhé to, zda žurnalistika, která je předmětem sporu, vytváří zisk, není určujícím aspektem. Zatřetí se mění a vyvíjejí metody komunikace: není tedy určující, zda jsou údaje zpracovávány a přenášeny konvenčními, a to i staršími prostředky (například pomocí papíru nebo rozhlasových vln), nebo zda zpracování probíhá modernější metodou (například nahráváním údajů na internet). A konečně s ohledem na uvedená kritéria lze činnosti klasifikovat jako „činnosti žurnalistiky“, jestliže je jejich účelem zpřístupnit veřejnosti informace, názory či myšlenky(30).
49. Spadají takové činnosti, které provedl S. Buivids, pod pojem „účely žurnalistiky“, jak stanoví článek 9 směrnice 95/46?
50. Sergejs Buivids s podporou portugalské a švédské vlády tvrdí, že jeho činnosti splňují podmínky pro zařazení do oblasti působnosti článku 9 a že je vyňat z působnosti ustanovení kapitoly II uvedené směrnice. Česká republika a Polsko namítají, že článek 9 se v tomto případě nepoužije. Rakousko, Itálie a Komise uvádějí, že posouzení toho, zda se použije výjimka pro žurnalistiku, je v konečném důsledku na vnitrostátním soudu. Lotyšsko tvrdí, že ačkoli činnosti S. Buividse nespadají do oblasti působnosti směrnice 95/46, použijí se příslušné vnitrostátní předpisy.
51. Cíle zveřejnění, které jsou v projednávané věci předmětem sporu, zjevně představují skutkové otázky, které nepřísluší posoudit Soudnímu dvoru. S ohledem na výše uvedené by Soudní dvůr při výkladu článku 9 směrnice 95/46 měl poskytnout předkládajícímu soudu potřebný rámec pro toto posouzení. Určitá užitečná vodítka nabízí judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „štrasburský soud“), jež vykládá odpovídající ustanovení EÚLP (články 8 a 10).
52. Při výkladu článku 10 EÚLP štrasburský soud rozhodl, že „uživatelem generovaná vyjadřovací činnost na internetu poskytuje bezprecedentní platformu pro výkon svobody projevu“ a zveřejňování zpráv a komentářů na internetové stránce je činností žurnalistiky(31). Uvedený soud opakovaně uznal zásadní úlohu sdělovacích prostředků při zprostředkování a podpoře práva veřejnosti získávat a sdělovat informace a myšlenky(32). Rovněž uznal, že funkce vytváření různých „platforem pro veřejnou debatu není omezena na [běžný] tisk […] S ohledem na důležitou úlohu, kterou má internet při posilování přístupu veřejnosti ke zprávám a usnadňování šíření informací […], lze i funkci bloggerů a uživatelů z řad široké veřejnosti přirovnat k [roli] „veřejných strážců“, pokud jde o ochranu, kterou zajišťuje článek 10 [EÚLP]“(33).
53. Zdá se mi tedy být jasné, že jednotlivec, který se zapojí do činnosti označované jako „občanská“ žurnalistika tím, že shromažďuje a šíří informace, aby veřejnosti sdělil informace, stanoviska nebo myšlenky, může být považován za osobu, která zpracovává osobní údaje pro účely žurnalistiky ve smyslu článku 9(34).
54. Na základě toho nesouhlasím s názory, které vyjádřily Česká republika a Portugalsko a podle kterých žurnalistika vždy nezbytně zahrnuje určitou míru formalismu a odborných postupů nebo kontroly. Jakkoli to obecně mohla být pravda v minulosti, technologický pokrok a měnící se společenské zvyklosti nyní znemožňují omezit pojem „žurnalistika“ na oblast regulované profese(35).
55. Z toho však nijak nevyplývá, že jakékoli zveřejňování informací týkajících se identifikovatelné osoby, které jednotlivec provádí zveřejňováním materiálů na internetu, splňuje podmínky pro žurnalistiku, a spadá tudíž do oblasti působnosti výjimky, kterou stanoví článek 9 směrnice 95/46. Toto ustanovení kategoricky uvádí, že výjimka pro účely žurnalistiky se použije pouze v rozsahu nezbytném pro zajištění souladu práva na soukromí s pravidly upravujícími svobodu projevu a zpracování údajů musí být prováděno výlučně pro účely žurnalistiky.
56. Kde by pak měla být stanovena hranice?
57. Na tomto místě připomínám, že článek 9 směrnice 95/46 ukládá povinnost dosáhnout správné rovnováhy mezi dvěma konkurenčními základními právy (na ochranu soukromí a svobodu projevu) přímo členským státům. Soudní dvůr však může a měl by poskytnout potřebný výklad za účelem zajištění správného a jednotného uplatňování zásad, které stanovil unijní normotvůrce, které podléhá přezkumu vnitrostátních soudů. Podle mého názoru by mohl být nápomocný následující přístup.
58. Zaprvé by měl vnitrostátní soud v každém jednotlivém případě zkoumat, zda zpracovávané údaje přenášely takový věcný obsah, aby představovaly „zpřístupnění informací, názorů či myšlenek veřejnosti“ ve smyslu kritéria, které je stanoveno ve věci Satakunnan Markkinapörssi a Satamedia(36). Předkládací rozhodnutí neobsahuje dostatečné informace k tomu, aby Soudní dvůr mohl rozlišit, zda videozáznam S. Buividse toto kritérium splňuje, a vnitrostátním soudům přísluší provést další nezbytná skutková zjištění(37). Pokud by vyžadovaný věcný obsah nezahrnoval, nespadal by videozáznam v žádném případě do oblasti působnosti výjimky podle článku 9 směrnice.
59. Zadruhé by vnitrostátní soud měl rozhodnout, zda dotčené zpracování údajů bylo prováděno výlučně pro účely žurnalistiky. Předkládací rozhodnutí uvádí, že S. Buivids při pořízení a zveřejnění videozáznamu nesdělil svůj cíl. Na jednání před uvedeným soudem však bylo uvedeno, že možná chtěl poukázat na nesprávné postupy policie (klasický cíl řádné veřejné žurnalistiky). Je opět na vnitrostátních soudech, jimž jako jediným přísluší posoudit skutkový stav, aby určily, zda to byl účel činnosti S. Buividse a zda to byl výlučný účel. Přítomnost dalších znaků (například přesvědčení o přirozeném právu pořizovat a zveřejňovat videozáznamy policie čistě z toho důvodu, že se jedná o úřední osoby, nebo z důvodu prostého voyeurismu) by znamenala, že by kritérium „výlučně pro účely žurnalistiky“ nebylo splněno. Výjimka podle článku 9 by se tudíž nepoužila.
60. Zatřetí se vnitrostátní soud bude muset vypořádat s požadavkem, aby výjimky podle článku 9 z běžných požadavků směrnice o ochraně osobních údajů byly přípustné, „pouze pokud se ukážou jako nezbytné pro uvedení práva na soukromí do souladu s předpisy upravujícími svobodu projevu“ (kurzivou zvýraznila autorka tohoto stanoviska). Judikatura Soudního dvora zdůrazňuje, že výjimky a omezení práva na ochranu osobních údajů, které zaručuje článek 8 Listiny, musí být činěny v mezích toho, co je naprosto nezbytné, a musí být vykládány striktně(38).
61. EÚLP neobsahuje žádné ustanovení rovnocenné článku 8 Listiny (ochrana osobních údajů). Štrasburský soud ve své judikatuře toto základní právo začlenil do práva na respektování soukromého a rodinného života, které zaručuje článek 8 EÚLP, a přistoupil k němu jako ke konkrétnějšímu vyjádření práva na soukromí při zpracování osobních údajů(39). Rozhodnutí uvedeného soudu týkající se vyvážení článků 8 a 10 EÚLP tudíž poskytují rámec, v němž je třeba sladit základní práva na soukromí osobních údajů a svobodu projevu: což je úkol, který ukládá článek 9 směrnice 95/46.
62. Pokud jde o vyvažování, které musí vnitrostátní orgány a následně vnitrostátní soudy provést, aby zajistily soulad obou uvedených práv, štrasburský soud rozhodl, že práva podle 8 a 10 EÚLP musí být dodržována rovnocenně(40). Příslušné kroky byly tudíž dosud vymezeny jako: i) zkoumání přínosu k debatě ve veřejném zájmu; ii) posouzení míry veřejné známosti dotčené osoby; iii) zvážení tématu zprávy; iv) zkoumání předchozího jednání dotyčné osoby; v) zkoumání obsahu, formy a důsledků zveřejnění a vi) zohlednění okolností, za nichž byly informace získány.
63. Při zjišťování toho, zda se zveřejnění, které odkrývalo prvky soukromého života, týkalo i otázky veřejného zájmu, uvedený soud přihlédl k důležitosti otázky pro veřejnost a k povaze zveřejňovaných informací. Kromě toho se veřejný zájem obvykle týká záležitostí, jež mohou ovlivnit veřejnost do takové míry, že na nich může mít oprávněný zájem, a jež přitahují její pozornost nebo se jí do značné míry dotýkají, zejména pokud ovlivňují životní pohodu občanů nebo život komunity(41). Štrasburský soud rozhodl, že riziko újmy, které představují obsah a sdělení na internetu pro výkon a požívání lidských práv a svobod, zejména práva na respektování soukromého života, je bezpochyby vyšší než riziko, které představuje zveřejnění v tisku za použití starší technologie, například v tištěných sdělovacích prostředcích(42).
64. V projednávané věci jsou informace předložené Soudnímu dvoru v předkládacím rozhodnutí jen povšechné. Předkládající soud uvádí, že videozáznam S. Buividse neukazuje žádné aktuální novinky nebo nezákonné jednání policie, a nenaznačuje, že kterýkoli z policistů identifikovaných na videozáznamu je sám o sobě veřejně známou osobou. Nejsou uvedeny žádné informace o předchozím jednání kterékoli z dotyčných osob. Zdá se, že předmětem videozáznamu je pouze skutečnost, že S. Buivids byl v policejních prostorách v souvislosti se správním řízením, jež se ho týkalo. Sergejs Buivids pořídil svůj videozáznam otevřeně, neinformoval však subjekty údajů (policisty) o konkrétním účelu natáčení. Na jednání potvrdil, že neměl jejich výslovný souhlas, a to ani s natáčením, ani s následným zveřejněním na internetu.
65. Je jasné, že zveřejněním svého videozáznamu na internetu S. Buivids porušil základní právo subjektů údajů na soukromí. Neučinil ani žádné kroky k tomu, aby před zveřejněním videozáznamu zmírnil rozsah tohoto porušení – například rozostřením nebo zakrytím jejich obličejů nebo zamaskováním jejich hlasů.
66. Na základě omezených informací, které má Soudní dvůr k dispozici, mám za to, že je pravděpodobné, že výše určená kritéria pro posouzení toho, zda by v konkrétním případě mělo právo na svobodu informací převážit nad právem na soukromí a na ochranu osobních údajů, nebyla splněna. Zdůrazňuji však, že přísluší vnitrostátním soudům, aby doplnily postup zjišťování nezbytných skutečností a na tomto základě provedly v projednávané věci konečné posouzení.
67. Pro úplnost bych se měl zabývat i argumentem, který uvedla Česká republika, podle něhož jsou činnosti S. Buividse týkající se zpracování údajů zákonné na základě čl. 7 písm. f) směrnice 95/46. Toto ustanovení stanoví taxativní a omezující výčet případů, kdy lze zpracování osobních údajů považovat za zákonné(43), pokud jsou nejprve splněny zásady týkající se kvality údajů podle článku 6 směrnice.
68. Podle čl. 7 písm. f) zpracování splňuje podmínku oprávněnosti, je-li nezbytné pro uskutečnění oprávněných zájmů správce (v této věci S. Buividse) nebo třetí osoby či osob, kterým jsou údaje sdělovány, za podmínky, že nepřevyšují zájem nebo základní práva a svobody subjektu údajů, které vyžadují ochranu podle čl. 1 odst. 1 směrnice 95/46. Toto šetření vyžaduje vyvážení práv a zájmů stojících proti sobě(44).
69. Podle mého názoru lze v tomto případě rovnocenně použít přístup, který Soudní dvůr použil při výkladu čl. 7 odst. e) směrnice 95/46 ve spojení s čl. 6 odst. 1 písm. b)(45). Ustanovení čl. 7 písm. f) by tudíž mělo být vykládáno ve spojení s čl. 6 odst. 1 písm. b) směrnice.
70. Předkládací rozhodnutí uvádí, že soud prvního stupně zjistil, že S. Buivids neinformoval subjekty údajů o konkrétním účelu pořízení videozáznamu. S ohledem na toto zjištění se zdá pravděpodobné, že nebyly splněny nejméně dvě z kumulativních podmínek v čl. 6 odst. 1 písm. b), (aby byly údaje „shromažďovány pro stanovené účely, výslovně vyjádřené a legitimní“).
71. Z toho vyplývá, že čl. 7 písm. f) směrnice 95/46 nelze v tomto případě použít.
72. A konečně zdůrazňuji, že samozřejmě mohou nastat zvláštní okolnosti, kdy jediným způsobem, jak mohou investigativní žurnalisté odhalit závažné protiprávní jednání, je uchýlit se k určitému druhu činnosti v utajení. Taková situace se bude vyznačovat vysokou mírou veřejného zájmu na tom, aby bylo umožněno vyšetřování a zveřejnění (což nezbytně zahrnuje zpracování údajů). Bude však zapotřebí pečlivé kontroly, aby se dospělo k odpovídající rovnováze konkurenčních dotčených základních práv. Tuto choulostivou otázku nebudu na tomto místě dále zkoumat, neboť na základě skutkových okolností, které má Soudní dvůr k dispozici, jsem toho názoru, že tato otázka v projednávané věci zcela jistě nevystává.
73. Závěrem konstatuji, že pokud jednotlivec, který není profesionálním žurnalistou, pořídí videozáznamy, které zveřejní na internetové stránce, mohou tyto videozáznamy spadat do působnosti pojmu „účely žurnalistiky“ ve smyslu článku 9 směrnice 95/46, je-li zjištěno, že tyto činnosti byly prováděny výlučně pro takové účely. V souladu s uvedeným ustanovením přísluší vnitrostátním orgánům, aby s výhradou přezkumu ze strany vnitrostátních soudů zkoumaly a uváděly do vzájemného souladu základní práva na soukromí, pokud jde o zpracování osobních údajů subjektu(ů) údajů a základní právo správce údajů na svobodu projevu. Při vyvažování těchto práv by uvedené orgány měly zvážit: i) zda zveřejněný materiál přispívá k debatě ve veřejném zájmu; ii) míru veřejné známosti dotčených osob; iii) téma zprávy; iv) předchozí jednání dotyčné osoby; v) obsah, formu a důsledky sporného zveřejnění a vi) okolnosti, za nichž byly informace získány.
Závěry
74. S ohledem na výše uvedené jsem toho názoru, že Soudní dvůr by měl na otázky položené Latvijas Augstākā tiesa (Nejvyšší soud, Lotyšsko) odpovědět následovně:
– Takové činnosti, jako je pořizování obrazového a zvukového záznamu úředních osob při plnění jejich úkolů na pracovišti a následné zveřejnění videozáznamu na internetu, jsou pro účely čl. 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů zcela nebo částečně automatizovaným zpracováním osobních údajů.
– Pokud jednotlivec, který není profesionálním žurnalistou, pořídí videozáznamy, které zveřejní na internetové stránce, mohou tyto videozáznamy spadat do působnosti pojmu „účely žurnalistiky“ ve smyslu článku 9 směrnice 95/46, je-li zjištěno, že tyto činnosti jsou prováděny výlučně pro takové účely.
– V jakémkoli konkrétním případě podle článku 9 směrnice 95/46 přísluší vnitrostátním orgánům, aby s výhradou přezkumu ze strany vnitrostátních soudů zkoumaly a uváděly do vzájemného souladu základní práva na soukromí, pokud jde o zpracování osobních údajů subjektu(ů) údajů a základní právo správce údajů na svobodu projevu. Při vyvažování těchto práv by uvedené orgány měly zvážit: i) zda zveřejněný materiál přispívá k debatě ve veřejném zájmu; ii) míru veřejné známosti dotčených osob; iii) téma zprávy; iv) předchozí jednání dotyčné osoby; v) obsah, formu a důsledky sporného zveřejnění a vi) okolnosti, za nichž byly informace získány.