USNESENÍ SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU

(první senát)

4. února 2011

Věc F‑54/10

Luc Verheyden

v.

Evropská komise

„Veřejná služba – Úředníci – Rozhodnutí Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF) o poskytnutí informací o fyzických osobách italským soudním orgánům – Účinky rozsudku vůči třetím osobám – Zásada rovného zacházení“

Předmět: Žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, použitelného na Smlouvu o ESAE na základě jejího článku 106a, kterou se L. Verheyden domáhá zejména zrušení rozhodnutí, jímž mu Komise odmítla zaplatit náhradu ve výši 3 000 eur, tj. stejnou náhradu, jejíž zaplacení jí Tribunál uložil ve vztahu ke každému z žalobců ve věcech, v nichž byl vydán rozsudek Tribunálu ze dne 28. dubna 2009, Violetti a další v. Komise (F‑5/05 a F‑7/05)

Rozhodnutí: Žaloba se zamítá jako zjevně neopodstatněná. Žalobce ponese veškeré náklady řízení.

Shrnutí

1.      Řízení – Posouzení věci samé před posouzením přípustnosti – Přípustnost

2.      Úředníci – Rovné zacházení – Rozdílné zacházení s adresáty podobných individuálních rozhodnutí, z nichž někteří měli s žalobou proti těmto rozhodnutím v soudním řízení úspěch a jiní nikoli – Žádná diskriminace

3.      Úředníci – Povinnost administrativy jednat s náležitou péčí – Zásada řádné správy – Rozsah – Soudní přezkum – Meze

1.      Unijní soud může posoudit, zda v zájmu řádného výkonu spravedlnosti má být žaloba v každém případě meritorně zamítnuta, aniž je třeba rozhodovat o její přípustnosti.

(viz bod 31)

Odkazy:

Soudní dvůr: 26. února 2002, Rada v. Bohringer, C‑23/00 P, body 51 a 52

2.      S adresáty několika podobných individuálních rozhodnutí vydaných v rámci společného řízení může být zacházeno rozdílně v tom smyslu, že jen někteří z nich se domohli zrušení těchto rozhodnutí v soudním řízení, zatímco jiní s žalobou před příslušnými soudy neuspěli.

Situace úředníka, jehož žaloba byla odmítnuta pro nepřípustnost, je objektivně odlišná od situace jiných úředníků, kteří své žaloby podali ve lhůtě pro podání žaloby, domohli se tak uznání, že vůči nim došlo k pochybení, a za těchto podmínek dosáhli toho, že Soud pro veřejnou službu rozhodl v neprospěch orgánu. Z toho vyplývá, že orgán zjevně neporušil zásadu rovného zacházení, když dotyčnému odmítl přiznat stejnou částku jako ostatním úředníkům.

(viz body 34 a 35)

Odkazy:

Soudní dvůr: 14. září 1999, Komise v. AssiDomän Kraft Products a další, C‑310/97 P, body 49 až 71

3.      V souladu se zásadou řádné správy a s povinností jednat s náležitou péčí je administrativa povinna, rozhoduje-li o postavení úředníka, vzít v úvahu veškeré skutečnosti, které by mohly být pro její rozhodnutí určující, a přitom musí zohledňovat nejen služební zájem, ale také zájem dotyčného úředníka. Ve snaze o zajištění zvláštní péče svým zaměstnancům mohou také orgány postupovat tak, že na některé úředníky, kteří včas nenapadli individuální rozhodnutí, která se jich týkají, vztáhnou soudní rozhodnutí, jež vyzněla ve prospěch jiných úředníků.

Avšak vzhledem k široké posuzovací pravomoci, kterou jsou orgány nadány při hodnocení služebního zájmu, se musí přezkum unijního soudu omezit pouze na otázku, zda se dotyčný orgán držel v rozumných mezích a zda svou posuzovací pravomoc nepoužil zjevně nesprávným způsobem.

(viz body 36 a 37)

Odkazy:

Soudní dvůr: 4. února 1987, Maurissen v. Účetní dvůr, 417/85, bod 12; 11. ledna 2001, Gevaert v. Komise, C‑389/98 P, body 44, 45 a 56

Tribunál: 15. září 1998, Haas a další v. Komise, T‑3/96, bod 53; 16. března 2004, Afari v. ECB, T‑11/03, bod 42