STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
YVESE BOTA
přednesené dne 11. dubna 2019(1)
Věc C‑324/17
Trestní řízení
proti
Ivanu Gavanozovovi
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Specializiran nakazatelen sad (zvláštní trestní soud, Bulharsko)]
„Řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v trestních věcech – Směrnice 2014/41/EU – Soudní rozhodnutí o evropském vyšetřovacím příkazu – Postupy a záruky ve vydávajícím členském státě – Věcné důvody k vydání evropského vyšetřovacího příkazu – Neexistence opravných prostředků ve vydávajícím členském státě – Procesní autonomie – Zásady rovnocennosti a efektivity – Listina základních práv Evropské unie – Článek 47 – Článek 14 směrnice 2014/41 – Pojem ‚zúčastněná strana‘ – Osoba, vůči níž byla podána obžaloba, a úkony zaměřené na shromažďování důkazů uplatňované vůči třetí osobě“
I. Úvod
1. Otevření hranic v rámci Evropské unie vedlo nevyhnutelně k usnadnění přeshraničního rozměru trestné činnosti, a dokonce k trestné činnosti vytvořilo nové příležitosti. Tento jev vyžaduje, aby právní rámec, ve kterém probíhá vyšetřování, a zejména vyšetřovací pravomoci, které mají k dispozici justiční orgány členských států, mohly překračovat hranice mezi členskými státy.
2. Členské státy proto vyvinuly snahu zavést soudní spolupráci zejména v oblasti dokazování(2).
3. Rostoucí zapojení soudů do postupů vzájemné pomoci mezi orgány členských států sice umožnilo zvýšit účinnost spolupráce v oblasti shromažďování důkazů, nic to však nemění na tom, že – jak zdůraznil unijní normotvůrce – evropský právní rámec je nyní zejména z důvodu nahromadění specifických nástrojů příliš roztříštěný a složitý(3). Směrnice 2014/41 má nahradit nástroje spolupráce v oblasti dokazování a jejím cílem je zjednodušit právní rámec pro shromažďování důkazů v průběhu vyšetřování, aby se zlepšila jejich účinnost.
4. Působnost směrnice 2014/41 je obecná a především široká ve srovnání s předpisy, které má nahradit. Jak vyplývá z čl. 1 odst. 1 prvního pododstavce této směrnice, evropský vyšetřovací příkaz je rozhodnutí justičního orgánu vydané či potvrzené justičním orgánem jednoho členského státu (dále jen „vydávající stát“) za účelem provedení jednoho nebo několika konkrétních vyšetřovacích úkonů v jiném členském státě (dále jen „vykonávající stát“) s cílem získat důkazy v souladu s uvedenou směrnicí.
5. Kromě toho orgány členských států mají v zásadě povinnost vykonat evropské vyšetřovací příkazy na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s rámcem zavedeným směrnicí 2014/41(4).
6. Vzhledem k tomu, že vyšetřovací úkony nařízené příslušnými orgány za účelem shromažďování důkazů v trestních věcech se mohou jevit jako obzvláště invazivní, neboť mohou vést k porušení práva na respektování soukromého života zúčastněných stran, musí unijní právo nalézt rovnováhu mezi efektivitou a rychlostí vyšetřování na straně jedné a ochranou práv osob, jichž se tyto vyšetřovací úkony týkají, na straně druhé.
7. Soudní dvůr je v projednávané věci vyzván, aby poprvé vyložil směrnici 2014/41, a má zejména možnost zaujmout stanovisko ohledně této citlivé, ale zcela zásadní rovnováhy.
8. Předběžné otázky se tak v podstatě týkají článku 14 této směrnice a opravných prostředků umožňujících napadnout věcné důvody vyšetřovacích úkonů uvedených v soudním rozhodnutí o vydání evropského vyšetřovacího příkazu.
9. V tomto stanovisku vysvětlím důvody, proč mám zaprvé za to, že článek 14 směrnice 2014/41 brání právním předpisům členského státu, které neumožňují, aby svědek, na kterého se vztahují vyšetřovací úkony, jako je domovní prohlídka, zajištění věci a výslech, podal opravný prostředek za účelem zpochybnění věcných důvodů, na nichž jsou takové úkony založeny, nebo aby získal náhradu škody. Za těchto okolností se rovněž domnívám, že toto ustanovení, vykládané ve světle základních práv, brání tomu, aby vnitrostátní orgán vydal evropský vyšetřovací příkaz.
10. Zadruhé jsem toho názoru, že pokud vnitrostátní právo nestanoví v rámci obdobných vnitrostátních postupů opravné prostředky, nemůže se jednotlivec před vnitrostátním soudem dovolávat článku 14 směrnice 2014/41 za účelem zpochybnění věcných důvodů pro vydání evropského vyšetřovacího příkazu.
11. Zatřetí se domnívám, že pojem „zúčastněná strana“ ve smyslu směrnice 2014/41 zahrnuje jednak svědka, kterého se týká vyšetřovací úkon požadovaný v evropském vyšetřovacím příkazu, pokud by jeho bydliště bylo předmětem prohlídky a zajištění věcí a pokud by měl být tento svědek vyslechnut, a jednak osobu, vůči níž byla podána obžaloba, pokud opatření pro shromažďování důkazů přijaté v rámci řízení vedeného proti ní se vztahuje na třetí osobu.
II. Právní rámec
A. Unijní právo
1. Listina základních práv Evropské unie
12. Článek 47 první pododstavec Listiny základních práv Evropské unie(5) zní takto:
„Každý, jehož práva a svobody zaručené právem Unie byly porušeny, má za podmínek stanovených tímto článkem právo na účinné prostředky nápravy před soudem.“
13. V souladu s čl. 48 odst. 2 Listiny je „[k]aždému obviněnému zaručeno respektování práv na obhajobu“.
14. Článek 52 odst. 3 Listiny stanoví následující:
„Pokud tato listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným [ú]mluvou [...] o ochraně lidských práv a základních svobod[(6)], jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá uvedená úmluva. Toto ustanovení nebrání tomu, aby právo Unie poskytovalo širší ochranu.“
2. Směrnice 2014/41
15. Body 2, 11, 12, 18, 19, 22 a 39 odůvodnění směrnice 2014/41 stanoví:
„(2) V souladu s čl. 82 odst. 1 [SFEU] má být justiční spolupráce v trestních věcech v Unii založena na zásadě vzájemného uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí, jež je od zasedání Evropské rady v Tampere ve dnech 15. a 16. října 1999 obecně označována za základní kámen justiční spolupráce v trestních věcech v rámci Unie.
[...]
(11) Evropský vyšetřovací příkaz by měl být použit, pokud se výkon vyšetřovacího úkonu jeví jako přiměřený, vhodný a použitelný pro daný případ. Vydávající orgán by se měl tedy ubezpečit, že jsou hledané důkazy nezbytné a přiměřené pro účel řízení, že je zvolený vyšetřovací úkon nezbytný a přiměřený pro shromáždění dotyčných důkazů a že by měl být prostřednictvím vydání evropského vyšetřovacího příkazu zapojen do shromažďování těchto důkazů jiný členský stát. [...]
(12) Při vydávání evropského vyšetřovacího příkazu by měl vydávající orgán věnovat zvláštní pozornost tomu, aby bylo zajištěno plné dodržování práv stanovených v článku 48 [Listiny]. Stěžejními prvky základních práv, jež Listina uznává v oblasti trestní spravedlnosti, je presumpce neviny a právo na obhajobu v trestním řízení. Každé omezení těchto práv vyšetřovacím úkonem nařízeným v souladu s touto směrnicí by mělo být ve shodě s požadavky stanovenými v článku 52 Listiny, pokud jde o nezbytnost, proporcionalitu a cíle, jež by mělo sledovat, a to zejména ochranu práv a svobod druhého.
[...]
(18) Stejně jako je tomu u jiných nástrojů vzájemného uznávání, není ani touto směrnicí pozměněna povinnost dodržovat základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 [SEU] a v Listině. Pro vyjasnění této skutečnosti je do znění směrnice vloženo zvláštní ustanovení.
(19) Vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti a práva v rámci Unie je založeno na vzájemné důvěře a na předpokladu dodržování práva Unie, a zejména základních práv, ze strany ostatních členských států. Tento předpoklad je však vyvratitelný. Existují-li tedy závažné důvody se domnívat, že provedení vyšetřovacího úkonu uvedeného v evropském vyšetřovacím příkazu by vedlo k porušení základního práva zúčastněné strany a že vykonávající stát by porušil své povinnosti týkající se ochrany základních práv uznaných v Listině, měl by být výkon evropského vyšetřovacího příkazu odmítnut.
[...]
(22) Opravné prostředky proti evropskému vyšetřovacímu příkazu by měly být přinejmenším rovnocenné prostředkům, které jsou proti danému vyšetřovacímu úkonu k dispozici ve vnitrostátním případě. Členské státy by v souladu se svými vnitrostátními právními předpisy měly zajistit uplatnitelnost těchto opravných prostředků, a to i prostřednictvím včasného informování každé zúčastněné strany o možnostech a způsobech jejich využití. V případech, kdy zúčastněná strana ve vykonávajícím státě vznese námitky proti evropskému vyšetřovacímu příkazu, pokud jde o věcné důvody k vydání příkazu, je vhodné, aby byly informace o tomto napadení předány vydávajícímu orgánu a aby byla zúčastněná strana odpovídajícím způsobem informována.
[...]
(39) Tato směrnice dodržuje základní práva a ctí zásady, které v oblasti své působnosti uznává článek 6 [SEU] a Listina, zejména pak její hlava VI, mezinárodní právo a mezinárodní dohody, jichž je Unie nebo všechny členské státy smluvní stranou, včetně [EÚLP], a ústavy členských států. [...]“
16. Článek 1 směrnice 2014/41 stanoví:
„1. Evropský vyšetřovací příkaz je rozhodnutí justičního orgánu vydané či potvrzené justičním orgánem jednoho členského státu [...] za účelem provedení jednoho nebo několika konkrétních vyšetřovacích úkonů v jiném členském státě [...] s cílem získat důkazy v souladu s touto směrnicí.
Evropský vyšetřovací příkaz lze rovněž vydat k získání důkazů, které jsou již v držení příslušných orgánů vykonávajícího státu.
[...]
4. Touto směrnicí není dotčena povinnost ctít základní práva a právní zásady zakotvené v článku 6 [SEU], včetně práva osob, proti nimž je vedeno trestní řízení, na obhajobu, a nejsou jí dotčeny související povinnosti justičních orgánů.“
17. Článek 5 odst. 1 této směrnice uvádí, že „[f]ormulář evropského vyšetřovacího příkazu uvedený v příloze A musí být vyplněn, podepsán a přesnost a správnost jeho obsahu ověřena vydávajícím orgánem“.
18. Článek 6 uvedené směrnice stanoví:
„1. Vydávající orgán může vydat evropský vyšetřovací příkaz, pouze pokud jsou splněny tyto podmínky:
a) vydání evropského vyšetřovacího příkazu je nezbytné a přiměřené pro účely řízení podle článku 4 při zohlednění práv podezřelé nebo obviněné osoby a
[...]
2. Splnění podmínek uvedených v odstavci 1 posuzuje v každém jednotlivém případě vydávající orgán.
3. Pokud má vykonávající orgán důvod se domnívat, že podmínky uvedené v odstavci 1 splněny nejsou, může konzultovat nezbytnost výkonu evropského vyšetřovacího příkazu s vydávajícím orgánem. Po této konzultaci může vydávající orgán rozhodnout o vzetí evropského vyšetřovacího příkazu zpět.“
19. Článek 11 směrnice 2014/41, obsažený v kapitole III nadepsané „Postupy a záruky pro vykonávající stát“, stanoví:
„1. Aniž je dotčen čl. 1 odst. 4, lze uznání nebo výkon evropského vyšetřovacího příkazu ve vykonávajícím státě odmítnout, jestliže:
[...]
f) existují závažné důvody se domnívat, že provedení vyšetřovacího úkonu uvedeného v evropském vyšetřovacím příkazu by bylo neslučitelné s povinnostmi vykonávajícího státu podle článku 6 [SEU] a Listiny;
[...]
4. V případech uvedených v odst. 1 písm. a), b), d), e) a f) konzultuje vykonávající orgán před tím, než rozhodne zcela nebo zčásti odmítnout uznání nebo výkon evropského vyšetřovacího příkazu, jakýmikoli vhodnými prostředky vydávající orgán a případně jej požádá, aby neprodleně doplnil veškeré potřebné informace.
[...]“
20. Podle článku 14 této směrnice:
„1. Členské státy zajistí, aby se na vyšetřovací úkony uvedené v evropském vyšetřovacím příkazu vztahovaly opravné prostředky rovnocenné těm, které by byly dostupné v obdobném vnitrostátním případě.
2. Věcné důvody k vydání evropského vyšetřovacího příkazu mohou být napadeny pouze prostřednictvím žaloby podané ve vydávajícím státě, aniž jsou dotčeny záruky základních práv ve vykonávajícím státě.
3. Pokud to neohrozí potřebu zajistit důvěrnost vyšetřování podle čl. 19 odst. 1, přijme vydávající a vykonávající orgán vhodná opatření, aby bylo zajištěno, že budou poskytnuty informace o existujících možnostech podle vnitrostátního práva pro podání opravných prostředků, a to v okamžiku jejich uplatnitelnosti a včas, aby mohly být účinně využity.
4. Členské státy zajistí, aby lhůty pro podání opravného prostředku byly stejné jako lhůty stanovené v obdobných vnitrostátních případech a aby způsob jejich uplatňování zaručoval zúčastněným stranám možnost tyto opravné prostředky účinně využít.
5. Vydávající a vykonávající orgán se vzájemně informují o opravných prostředcích uplatněných proti vydání, uznání či výkonu evropského vyšetřovacího příkazu.
6. Právním napadením se výkon vyšetřovacího úkonu nepozastavuje, ledaže je tomu tak v obdobných vnitrostátních případech.
7. Úspěšné napadení uznání nebo výkonu evropského vyšetřovacího příkazu vydávající stát zohlední v souladu se svým vnitrostátním právem. Aniž jsou dotčena vnitrostátní procesní pravidla, členské státy zajistí, aby při trestním řízení ve vydávajícím státě bylo při posuzování důkazů získaných prostřednictvím evropského vyšetřovacího příkazu dodržováno právo na obhajobu a na spravedlivý proces.“
21. Podle článku 24 uvedené směrnice:
„1. Nachází-li se osoba na území vykonávajícího státu a má-li být tato osoba vyslechnuta jako svědek nebo znalec příslušnými orgány vydávajícího státu, může vydávající orgán vydat evropský vyšetřovací příkaz za účelem provedení výslechu svědka nebo znalce prostřednictvím videokonference nebo jiného audiovizuálního přenosu v souladu s odstavci 5 až 7.
[...]
2. Kromě důvodů pro odmítnutí uznání nebo výkonu podle článku 11 lze výkon evropského vyšetřovacího příkazu rovněž odmítnout, pokud:
a) podezřelá nebo obviněná osoba nesouhlasí nebo
b) provedení takového vyšetřovacího úkonu by v konkrétním případě bylo v rozporu se základními zásadami práva vykonávajícího státu.
[...]“
22. Podle čl. 34 odst. 1 až 3 směrnice 2014/41:
„1. Aniž je dotčeno jejich uplatňování mezi členskými státy a třetími zeměmi a jejich dočasné uplatňování podle článku 35, nahrazuje tato směrnice ode dne 22. května 2017 příslušná ustanovení následujících úmluv ve vztazích mezi členskými státy vázanými touto směrnicí:
a) Evropská úmluva Rady Evropy o vzájemné pomoci ve věcech trestních ze dne 20. dubna 1959, jakož i její dva dodatkové protokoly a dvoustranné dohody uzavřené podle článku 26 této úmluvy;
b) úmluva k provedení Schengenské dohody [(7)];
c) úmluva o vzájemné právní pomoci ve věcech trestních mezi členskými státy Evropské unie a její protokol [(8)].
2. Rámcové rozhodnutí [2008/978] se nahrazuje pro ty členské státy, pro něž je tato směrnice závazná. Ustanovení rámcového rozhodnutí [2003/577] týkající se zajištění důkazních prostředků se nahrazují pro ty členské státy, pro něž je tato směrnice závazná.
Pro členské státy, pro něž je tato směrnice závazná, se odkazy na rámcové rozhodnutí [2008/978], a jde-li o zajištění důkazních prostředků, rámcové rozhodnutí [2003/577] považují za odkazy na tuto směrnici.
3. Nad rámec této směrnice mohou členské státy uzavírat nebo nadále uplatňovat dvoustranné nebo mnohostranné dohody nebo ujednání s jinými členskými státy po 22. květnu 2017, pouze pokud umožňují další upevnění cílů této směrnice a přispívají ke zjednodušení nebo dalšímu usnadnění postupů pro shromažďování důkazů a pokud je dodržena úroveň ochrany stanovená touto směrnicí.“
23. Článek 36 odst. 1 této směrnice uvádí, že „[č]lenské státy přijmou nezbytná opatření pro dosažení souladu s touto směrnicí do 22. května 2017“.
B. Bulharské právo
24. Podle čl. 160 odst. 1 nakazatelno-procesualen kodeks (trestní řád), domovní prohlídka a zajištění věci mohou být provedeny, pokud existují dostatečné důvody se domnívat, že na určitém místě se nacházejí některé věci (dokumenty, předměty, počítače a další), které obsahují informace relevantní pro řízení.
25. Podle čl. 107 odst. 2 trestního řádu ve spojení s článkem 13 tohoto řádu se výslech svědka, který předtím nebyl vyslechnut během přípravné fáze trestního řízení, provede na základě soudního rozhodnutí. Pokud jde o domovní prohlídku a zajištění věci, tyto úkony se ve fázi soudního řízení provádějí na základě soudního rozhodnutí.
26. Soudní rozhodnutí nařizující úkony zaměřené na shromažďování důkazů, jako jsou domovní prohlídka, zajištění věci a výslech svědka, nemohou napadnout ani účastníci řízení, ani osoby, kterých se tyto úkony týkají, a tato rozhodnutí nepodléhají ani žádnému přezkumu.
27. Není možná ani nepřímá kontrola takových rozhodnutí, tedy kontrola prováděná společně s přezkumem trestního rozsudku.
28. Zaprvé se podle článku 318 trestního řádu trestní rozsudek přezkoumává pouze na základě odvolání podaného státním zástupcem nebo obžalovaným. Osoby, jejichž prostory jsou předmětem domovní prohlídky nebo jejichž majetek podléhá zajištění, a osoby, které mají být vyslechnuty jako svědci, nemají právo požádat v rámci přezkumu trestního rozsudku o ověření zákonnosti soudního rozhodnutí, na jehož základě byla provedena prohlídka, došlo k zajištění věci nebo byl povolen výslech.
29. Zadruhé podle článku 305 trestního řádu ve spojení s článkem 301 tohoto řádu se rozhodnutí soudu ve věci samé v prvním stupni týká pouze viny obžalovaného, a nikoli existence důvodů pro vydání příkazu k prohlídce, zajištění věci nebo výslechu svědka. Rozsudek ve druhém stupni se vztahuje pouze na otázky projednávané v prvním stupni. Konkrétně soud druhého stupně ověřuje, jak byly vyšetřovací úkony provedeny a zejména zda byla dodržena procesní pravidla, aniž však kontroluje dostatečnost důvodů rozhodnutí, kterými byly nařízeny vyšetřovací úkony.
30. Článek 2 zakona za otgovornostta na daržavata i obštinite za vredi (zákon o odpovědnosti státu a obcí za způsobenou škodu)(9) stanoví vyplacení náhrady škod vyplývajících z některých soudních aktů, které směřují proti obžalovanému a u kterých bylo zjištěno, že nebyly v souladu se zákonem.
31. Akty, kterými se vydává příkaz k provedení prohlídky, zajištění věci nebo k výslechu svědka, nejsou namířeny proti obžalovanému a na základě právních předpisů nelze prokázat jejich protiprávnost. Tyto případy nespadají mezi případy, ve kterých se poskytuje náhrada škody.
32. Směrnice 2014/41 je provedena do bulharského právního řádu prostřednictvím zakona za evropejskata zapoved za razsledvane (zákon o evropském vyšetřovacím příkazu)(10).
33. Předkládající soud uvádí, že článek 18 zákona o evropském vyšetřovacím příkazu sice stanoví opravné prostředky týkající se výkonu evropského vyšetřovacího příkazu přijatého justičními orgány jiného členského státu ze strany bulharských orgánů, tento zákon však nestanoví žádný opravný prostředek v rámci řízení o vydání takového příkazu.
III. Skutkové okolnosti sporu v původním řízení a předběžné otázky
34. Bulharské justiční orgány obviňují Ivana Dimova Gavanozovova z vedení zločinného spolčení, do kterého byly zapojeny rovněž další tři osoby, za účelem vyhnutí se vyměření a zaplacení daně z přidané hodnoty (DPH), a to předložením nepřesných dokladů a neoprávněným odpočtem DPH zaplacené na vstupu. Ivanovi Gavanozovovi se konkrétně klade za vinu, že prostřednictvím krycích společností dovezl do Bulharska cukr pocházející z jiných členských států (pořízení zboží uvnitř Společenství), včetně České republiky, od dodavatele, společnosti X zastoupené svědkem Y, přičemž cukr následně prodal na vnitřním trhu bez dokladů, a to aniž z něj vypočítal a uhradil daň. Podle dokumentů, které mají k dispozici soudní orgány, I. Gavanozov měl vyvézt cukr v rámci dodání zboží uvnitř Společenství do Rumunska. Celková částka DPH, která nebyla vypočtena a uhrazena, činí 1 128 664,49 bulharského leva (BGN) (577 085,85 eura).
35. Během přípravné fáze řízení nebyl vůči společnosti X nebo svědkovi Y přijat žádný vyšetřovací úkon zaměřený na shromažďování důkazů.
36. Bylo však zjištěno, že došlo k osobním a obchodním kontaktům mezi I. Gavanozovovem a Y, přičemž komunikace probíhala buď s pomocí tlumočníka, nebo v angličtině, neboť žádná z těchto osob nezná mateřský jazyk osoby druhé. Rovněž se však ukázalo, že I. Gavanozov podepsal smlouvu o výhradním obchodním zastoupení se společností X, jejímž zástupcem byl svědek Y, přičemž tato smlouva byla vyhotovena pouze v bulharském jazyce.
37. S cílem vyjasnit rozsah vztahů mezi I. Gavanozovovem a Y předkládající soud, Specializiran nakazatelen sad (zvláštní trestní soud, Bulharsko), vydal příkaz ke shromažďování nových důkazů.
38. Tento soud tak rozhodl o provedení prohlídky a zajištění věci v prostorách společnosti X s cílem zjistit, zda se smlouva, kterou předložil svědek Y, nachází mezi dokumenty této společnosti a zda existují dokumenty vyhotovené v souvislosti s plněním této smlouvy. Kromě toho také rozhodl o provedení prohlídky a zajištění věci v bydlišti Y, aby zjistil, zda tam Y uchovává dokumenty týkající se dané činnosti, a o vyslechnutí svědka prostřednictvím videokonference vzhledem k tomu, že svědek si nepřeje dostavit se k výslechu v Bulharsku.
39. Vzhledem k tomu, že se prostory společnosti X a bydliště svědka Y nacházejí na území České republiky, rozhodl se předkládající soud vydat evropský vyšetřovací příkaz s cílem požádat české justiční orgány o provedení těchto vyšetřovacích úkonů.
40. Předkládající soud uvádí, že při vydávání tohoto příkazu narazil na problémy při vyplňování standardního formuláře evropského vyšetřovacího příkazu, který je uveden v příloze A směrnice 2014/41, konkrétně při vyplňování oddílu J(11), který se týká opravných prostředků.
41. V tomto ohledu předkládající soud v předkládacím rozhodnutí upřesnil, že bulharské právo nestanoví žádný opravný prostředek proti přijetí takových vyšetřovacích úkonů.
42. Uvedl rovněž, že podle něj bulharské právo není v souladu s článkem 14 směrnice 2014/41 a není v souladu ani se zásadou efektivity v rozsahu, v němž osoby, jichž se týkají úkony zaměřené na shromažďování důkazů, nemají k dispozici žádný opravný prostředek proti rozhodnutím, kterými se takové úkony nařizují.
43. Za těchto podmínek se Specializiran nakazatelen sad (zvláštní trestní soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Brání článek 14 směrnice 2014/41 vnitrostátnímu právnímu předpisu a vnitrostátní judikatuře, podle nichž věcné důvody pro soudní rozhodnutí o evropském vyšetřovacím příkazu, jehož předmětem je provedení prohlídky obytných prostor a obchodních prostor, a zajištění určitých věcí, jakož i povolení výslechu svědka, nelze napadnout ani přímo opravným prostředkem proti soudnímu rozhodnutí, ani prostřednictvím samostatné žaloby na náhradu škody?
2) Přiznává čl. 14 odst. 2 směrnice 2014/41 zúčastněné straně přímo a okamžitě právo napadnout soudní rozhodnutí o evropském vyšetřovacím příkazu, ačkoli vnitrostátní právní předpisy žádnou takovou procesní možnost nestanoví?
3) Je osoba, vůči níž byla podána obžaloba, s přihlédnutím k čl. 14 odst. 2 ve spojení s čl. 6 odst. 1 písm. a) a čl. 1 odst. 4 směrnice, zúčastněnou stranou ve smyslu čl. 14 odst. 4 směrnice 2014/41, pokud se úkony zaměřené na shromažďování důkazů vztahují na třetí osobu?
4) Je osoba, která obývá nebo používá prostory, v nichž je nutné provést prohlídku nebo zajištění věci, resp. osoba, kterou je nutné vyslechnout jako svědka, zúčastněnou stranou ve smyslu čl. 14 odst. 4 ve spojení s odst. 2 směrnice 2014/41?“
IV. Moje analýza
A. K přípustnosti
44. Česká a rakouská vláda výslovně i implicitně vznesly námitku nepřípustnosti předběžných otázek z důvodu, že předkládací rozhodnutí bylo vydáno v okamžiku uplynutí lhůty k provedení směrnice 2014/41, která dosud nebyla provedena v České republice ani v Bulharské republice, a že přímé použití této směrnice není možné.
45. V tomto ohledu nejprve poznamenávám, že předkládací rozhodnutí je ze dne 23. května 2017, což je po datu, kdy uplynula lhůta pro provedení směrnice 2014/41, jak je stanoveno v jejím čl. 36 odst. 1, a sice dne 22. května 2017.
46. Poté byla směrnice 2014/41 provedena jak v Bulharské republice, tak v České republice, a to v průběhu řízení před Soudním dvorem. Předkládající soud předložil Soudnímu dvoru během řízení, které před ním probíhalo, kopie prováděcího zákona a průvodní dopis. Kromě toho po uplynutí lhůty pro provedení Česká republika oznámila Evropské komisi opatření k provedení směrnice 2014/41(12).
47. Konečně výklad, který požaduje předkládající soud, je nejen relevantní, ale je pro něj rovněž nezbytný.
48. Úkony spočívající v domovní prohlídce, zajištění věci a výslechu svědka Y, které navrhuje předkládající soud, totiž souvisejí s řízením probíhajícím v Bulharsku a mají za cíl určit, zda se I. Gavanozov skutečně dopustil podvodu na DPH.
49. Kromě toho se předběžné otázky položené Soudnímu dvoru týkají ustanovení unijního práva, a jelikož umožní předkládajícímu soudu určit, jak vyplnit oddíl J, odpovídají objektivní potřebě, kterou tento soud vyjádřil.
50. Z uvedeného podle mého názoru vyplývá, že předběžné otázky jsou přípustné.
B. K věci samé
1. K první předběžné otázce
51. Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda článek 14 směrnice 2014/41 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která nestanoví žádný opravný prostředek umožňující napadnout věcné důvody pro vydání evropského vyšetřovacího příkazu, jehož předmětem je provedení prohlídky, zajištění určitých věcí a výslech svědka.
52. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že požadavky této směrnice v oblasti opravných prostředků ukazují, že podle unijního normotvůrce musí být tyto opravné prostředky nutně stanovené členskými státy.
53. Z článku 13 odst. 2 uvedené směrnice, podle kterého „[p]ředání důkazů může být pozastaveno do vydání rozhodnutí o opravném prostředku [...]“, vyplývá, že unijní normotvůrce zcela předpokládal existenci opravného prostředku.
54. Navíc tím, že čl. 14 odst. 1 směrnice 2014/41 vyžaduje, „aby se na vyšetřovací úkony uvedené v evropském vyšetřovacím příkazu vztahovaly opravné prostředky rovnocenné těm, které by byly dostupné v obdobném vnitrostátním případě“, je podle mého názoru zjevné, že na rozdíl od toho, co tvrdí česká vláda, unijní normotvůrce předpokládal existenci opravných prostředků proti vyšetřovacím úkonům v rámci vnitrostátních postupů(13) a uložil členským státům, aby v oblasti týkající se evropského vyšetřovacího příkazu zavedly rovnocenné opravné prostředky.
55. I když čl. 14 odst. 1 této směrnice neukládá členským státům, aby zavedly další opravné prostředky k těm, které již existují v rámci obdobného vnitrostátního řízení(14), toto ustanovení jim tedy ukládá, aby přinejmenším a „zrcadlově“ zavedly opravné prostředky vztahující se na vyšetřovací úkony uvedené v evropském vyšetřovacím příkazu, které jsou rovnocenné těm, které jsou dostupné v rámci obdobného vnitrostátního řízení(15).
56. Tento výklad směrnice 2014/41 je podle mého názoru tím spíše opodstatněný, že v rámci trestního vyšetřování mohou být vyšetřovací úkony, které nařídily příslušné orgány s legitimním cílem shromáždit důkazy, invazivní a mohou porušovat základní práva zúčastněných osob, zakotvená zejména v Listině. Kromě toho s ohledem na specifické rysy trestních sankcí musí být postup, který vede k uložení takových sankcí, v plném rozsahu nutně doprovázen zvláštními zárukami s cílem zajistit, aby byla dodržena základní práva osob zapojených do řízení(16).
57. V důsledku toho je nezbytnost účinného soudního přezkumu sloužícího k zajištění dodržování základních práv ze strany vnitrostátních soudů(17), jak bylo opakovaně zdůrazněno(18), ještě výraznější v oblasti justiční spolupráce v trestních věcech a možnost napadnout věcné důvody, na nichž je založen evropský vyšetřovací příkaz, má tedy zvlášť důležitý význam.
58. Konečně tento výklad není zpochybněn skutečností, že úkony zaměřené na shromažďování důkazů se týkají třetí osoby, která je v postavení svědka.
59. Je totiž nutno konstatovat, že v čl. 1 odst. 4 směrnice 2014/41 unijní normotvůrce neomezil povinnost dodržovat základní práva na právo na obhajobu osob, proti nimž je vedeno trestní řízení.
60. Kromě toho, zatímco některá ustanovení této směrnice, jako například čl. 6 odst. 1 písm. a), kladou důraz na práva „podezřelé nebo obviněné osoby“, v jiných ustanoveních této směrnice, zejména v čl. 5 odst. 1 písm. c), v čl. 13 odst. 2, jakož i v článcích 14 a 22, se odkazuje na pojem „dotyčná osoba“ či „dotčená osoba“ či „zúčastněná strana“.
61. Vedle toho čl. 11 odst. 1 písm. f) směrnice 2014/41, vykládaný ve světle bodu 19 jejího odůvodnění, a článek 14 tohoto předpisu uvádí, že záruky stanovené unijním normotvůrcem, pokud jde o opravné prostředky nebo důvody odmítnutí výkonu či uznání, jsou stanoveny ve prospěch „zúčastněné strany“, a nikoli ve prospěch „podezřelé osoby“ či „obviněné osoby“.
62. Přitom používání odlišných výrazů není podle mého názoru zdaleka bezvýznamné, a to tím spíše, že v rámci směrnice 2014/41 se vyšetřovací úkony uvedené v evropském vyšetřovacím příkazu mohou týkat jak „podezřelé osoby“ nebo „obviněné osoby“, tak třetích osob, a tedy mohou zasáhnout do jejich práv.
63. V rámci vyšetřování v původním řízení vedeném proti I. Gavanozovovi je Y v postavení svědka, ale vztahují se na něj navrhované vyšetřovací úkony, zaměřené na shromažďování důkazů proti I. Gavanozovovi. K domovní prohlídce a zajištění věcí má totiž dojít v místě bydliště Y a Y má být vyslechnut.
64. Z toho vyplývá, že pojem „zúčastněná strana“ ve smyslu směrnice 2014/41 odkazuje rovněž na svědka, jako je Y, na kterého se vztahují vyšetřovací úkony požadované v evropském vyšetřovacím příkazu.
65. Přitom z informací o vnitrostátním právu a z opakovaného odsouzení Bulharské republiky Evropským soudem pro lidská práva, jak je zdůrazněno v předkládacím rozhodnutí(19), vyplývá, že bulharské právo nestanoví žádný opravný prostředek umožňující svědkovi napadnout věcné důvody pro vyšetřovací úkony v rámci vnitrostátních řízení, jako je domovní prohlídka a zajištění věci, ani účinně dosáhnout jakéhokoliv odškodnění v rámci žaloby na náhradu škody(20).
66. Kromě toho v rámci provedení směrnice 2014/41 do bulharského práva nebyla podle údajů předkládajícího soudu(21) zavedena možnost, aby svědek, jako je Y, na kterého se vztahuje domovní prohlídka, zajištění věci nebo výslech, mohl napadnout věcné důvody, na nichž jsou tyto vyšetřovací úkony založeny.
67. Ze všech výše uvedených úvah je podle mě třeba vyvodit dva závěry.
68. Na prvním místě z výše uvedeného vyvozuji, že bulharská právní úprava není v souladu s článkem 14 směrnice 2014/41.
69. Na druhém místě toto ustanovení, vykládané ve světle základních práv, brání tomu, aby orgán, v tomto případě bulharský orgán, mohl vydat evropský vyšetřovací příkaz.
70. Vzhledem k tomu, že směrnice 2014/41 stanoví záruky(22), jako je opravný prostředek umožňující zpochybnit věcné důvody, na nichž jsou založeny vyšetřovací úkony uvedené v evropském vyšetřovacím příkazu, v případě neexistence těchto záruk nelze totiž aktivovat mechanismus evropského vyšetřovacího příkazu.
71. Tento postoj vyplývá předně z výkladu oddílu J.
72. Bez ohledu na rozdíly mezi různými jazykovými zněními tohoto oddílu J(23) mám za to, že tento oddíl vykládaný na základě celkové systematiky a účelu směrnice 2014/41(24) vyžaduje ve svém odstavci 1, aby vydávající orgán sdělil svému protějšku ve vykonávajícím státě, zda byl podán opravný prostředek proti vydání evropského vyšetřovacího příkazu podle formuláře uvedeného v příloze A uvedené směrnice, a v odstavci 2 stanoví, že vydávající orgán poskytne informace týkající se opravných prostředků a možností pomoci ve vydávajícím státě.
73. V tomto ohledu je třeba na jedné straně podotknout, že užitečnost informace, že ve vydávajícím státě byl již podán opravný prostředek proti evropskému vyšetřovacímu příkazu ve smyslu jakékoli evropského vyšetřovacího příkazu, pro vykonávající stát, se mi ani zdaleka nejeví jako zřejmá.
74. Naproti tomu v případě vyšetřovacího úkonu, který nevyžaduje důvěrnost(25), případný opravný prostředek podaný proti evropskému vyšetřovacímu příkazu představuje pro vykonávající stát důležitou informaci, jelikož úspěch takového opravného prostředku by mohl tento vyšetřovací úkon zpochybnit.
75. Na druhé straně z oddílu J odst. 2 ve spojení s čl. 14 odst. 2 směrnice 2014/41 vyplývá, že orgány vykonávajícího státu mohou informovat osobu, které se týká vyšetřovací úkon, o možnosti napadnout věcné důvody pro vydání evropského vyšetřovacího příkazu ve vydávajícím státě a v případě potřeby jí poskytnout informace ohledně právní nebo jazykové pomoci, kterou může v tomto státě využít(26).
76. Navíc nutnost poskytnout v oddílu J odst. 2 informace týkající se opravných prostředků ve vydávajícím státě je rovněž zárukou účinnosti důvodů pro neuznání nebo nevykonání evropského vyšetřovacího příkazu a zejména důvodu uvedeného v čl. 11 odst. 1 písm. f) této směrnice.
77. Přitom v případě neexistence opravných prostředků ve vydávajícím státě nelze formulář uvedený v příloze A uvedené směrnice vyplnit, nelze poskytnout kompletní rámec evropského vyšetřovacího příkazu(27), formulace tohoto příkazu není možná a samotný příkaz nemůže, a fortiori, ani obstát.
78. Zadruhé bulharské právní předpisy a nedostatečná ochrana základních práv, z nich vyplývající, brání v uplatňování mechanismu vzájemného uznávání, který je jádrem evropského vyšetřovacího příkazu.
79. Vzájemné uznávání je založeno na předpokladu, že mezi členskými státy existuje vzájemná důvěra chápaná jako „jistota, že všichni evropští občané mají přístup k soudnímu systému, který splňuje požadavky vysoké kvality“(28). Proto vyžaduje, aby členské státy kromě výjimečných okolností vycházely z toho, že všechny ostatní členské státy dodržují základní práva uznaná unijním právem(29), a znamená, že „členské státy mohou být povinny [...] předpokládat dodržování základních práv ze strany ostatních členských států“(30).
80. Podotýkám však, že z použití slovesa „moci“ Soudním dvorem nevyplývá žádná povinnost a že bod 19 odůvodnění směrnice 2014/41 odkazuje na vyvratitelnost takové domněnky(31).
81. V projednávaném případě je podle mého názoru, s ohledem na opakované konstatování porušení článků 3, 8 a 13 EÚLP ze strany Bulharské republiky, na neexistenci změn ustanovení trestního řádu, na skutečnost, že samotný předkládající soud má pochybnosti o dodržování základních práv bulharskými právními předpisy, a nezavedení opravného prostředku při provádění směrnice 2014/41, zjevné, že nelze domněnku dodržování základních práv tímto členským státem v této oblasti prokázat.
82. Skutečnost, že v Bulharsku nemůže třetí osoba, na kterou se vztahují vyšetřovací úkony, jako je domovní prohlídka nebo zajištění věci, které svojí podstatou zasahují do práva na respektování soukromého života, napadnout věcné důvody, na nichž jsou tyto úkony založeny, představuje, jak opakovaně rozhodl Evropský soud pro lidská práva, zjevný nedostatek účinné ochrany práva na soukromí(32).
83. Pokud domněnka, že členský stát dodržuje základní práva, nemůže být prokázána, nelze požadovat vzájemnou důvěru od ostatních členských států, takže vzájemné uznávání nemůže být provedeno a nemůže z něj mít prospěch tento členský stát.
84. Dodávám, že v takové situaci možnost, kterou zdůraznila maďarská vláda, aby se vykonávající stát odvolal na článek 11 směrnice 2014/41, není dostačující.
85. Kromě toho, že uplatnění důvodů pro nevykonání nebo odmítnutí uznání představuje výjimku, kterou je třeba vykládat restriktivně(33), ze zásady vykonání evropského vyšetřovacího příkazu vyplývající z čl. 1 odst. 2 směrnice 2014/41, použití čl. 11 odst. 1 písm. f) směrnice, v souladu s bodem 19 odůvodnění uvedené směrnice, vyžaduje pro účely vyvrácení domněnky dodržování základních práv posouzení každého jednotlivého případu.
86. Domnívám se přitom, že i když posouzení účinnosti opravných prostředků může v jednotlivých případech odůvodnit použití čl. 11 odst. 1 písm. f) směrnice 2014/41, neexistence jakékoli možnosti podat opravný prostředek může, jak správně zdůrazňuje rakouská vláda, vést k systematickému uplatňování tohoto ustanovení, čímž by byl zpochybněn praktický význam evropského vyšetřovacího příkazu.
87. Kromě toho za okolností, jako jsou okolnosti panující v Bulharské republice, použití čl. 11 odst. 1 písm. f) směrnice 2014/41 představuje nezanedbatelné riziko odmítnutí uznání nebo výkonu proměnlivé intenzity mezi členskými státy, a v konečném důsledku klade značnou odpovědnost na vykonávací orgány, které se mohou vystavit porušování ustanovení EÚLP(34).
88. Konečně, výklad směrnice 2014/41, který navrhuji, je v souladu s nezbytnou účinností mechanismu evropského vyšetřovacího příkazu.
89. Unijní normotvůrce totiž uplatňování evropského vyšetřovacího příkazu doprovodil zárukami, jejichž cílem je chránit práva osob dotčených vyšetřovacím úkonem. Pokud se tedy členský stát rozhodne neprovést směrnici 2014/41 v tomto ohledu, nezavést tyto záruky, a tudíž nedodržovat rovnováhu vyplývající z této směrnice mezi invazivitou vyšetřovacích úkonů a možností je napadnout, nemůže využívat mechanismu evropského vyšetřovacího příkazu.
90. S ohledem na všechny tyto úvahy se jednak domnívám, že bulharské právní předpisy jsou v rozporu s článkem 14 směrnice 2014/41, a jednak mám za to, že tento článek, vykládaný ve světle základních práv, brání tomu, aby bulharských orgán vydal evropský vyšetřovací příkaz.
2. Ke druhé předběžné otázce
91. Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda se čl. 14 odst. 2 směrnice 2014/41 mohou dovolávat jednotlivci před vnitrostátním soudem za účelem zpochybnění věcných důvodů pro vydání evropského vyšetřovacího příkazu v případě, že ve vnitrostátním právu nejsou za tímto účelem stanoveny opravné prostředky.
92. Zdá se mi, za předpokladu, že v členských státech existují opravné prostředky umožňující napadnout věcné důvody pro vydání evropského vyšetřovacího příkazu, že unijní normotvůrce zamýšlel prostřednictvím čl. 14 odst. 2 této směrnice zabránit tomu, aby tyto důvody byly napadeny ve vykonávajícím státě a přezkoumávány soudy tohoto státu(35).
93. Za těchto podmínek čl. 14 odst. 2 uvedené směrnice jako takový nezakládá ve vydávajícím státě, a tím spíše ani ve vykonávajícím státě, možnost podat opravný prostředek umožňující zpochybnit věcné důvody pro vydání evropského vyšetřovacího příkazu.
94. Nic to však nemění na tom, že podle ustanovení čl. 14 odst. 1 ve spojení s čl. 14 odst. 2 směrnice 2014/41 je zavedení takového opravného prostředku v rámci systému evropského vyšetřovacího příkazu povinností členských států.
95. Taková povinnost přitom nesmí zůstat pouze prázdnou literou z důvodu, že tato směrnice nebyla řádně provedena do vnitrostátního práva.
96. V tomto ohledu připomínám, že podle ustálené judikatury Soudního dvora ve všech případech, kdy se ustanovení směrnice jeví z hlediska svého obsahu jako bezpodmínečná a dostatečně přesná, jsou jednotlivci oprávněni dovolávat se těchto ustanovení před vnitrostátními soudy vůči státu, pokud směrnici neprovedl do vnitrostátního práva ve stanovené lhůtě nebo pokud ji provedl nesprávně(36).
97. Není tak vyloučeno, že by se osoba dotčená vyšetřovacím úkonem mohla v případě, kdy vydávající stát nezavedl žádný opravný prostředek za účelem zpochybnění věcných důvodů pro vydání evropského vyšetřovacího příkazu, ale zavedl opravný prostředek pro účely zpochybnění věcných důvodů v rámci obdobných vnitrostátních postupů, dovolávat rovnocennosti uvedené v čl. 14 odst. 1 směrnice 2014/41.
98. Nicméně v případě, že vnitrostátní právo nestanoví žádný opravný prostředek v rámci obdobného vnitrostátního vyšetřování, přímý účinek tohoto ustanovení nemůže odůvodňovat založení opravného prostředku proti evropskému vyšetřovacímu opatření ex nihilo.
99. Pokud taková okolnost představuje silnější důvod pro to, aby bulharský orgán nemohl, vzhledem k neexistenci jakékoli možnosti podat opravný prostředek, vydat evropský vyšetřovací příkaz, měla by vést k tomu, že Komise podá žalobu pro nesplnění povinnosti z důvodu nesprávného provedení směrnice.
100. Zastávám proto názor, že pokud vnitrostátní právo nestanoví opravné prostředky v rámci obdobných vnitrostátních řízení, nemůže se jednotlivec za účelem zpochybnění věcných důvodů pro vydání evropského vyšetřovacího příkazu před vnitrostátním soudem dovolávat článku 14 směrnice 2014/41.
3. K třetí a čtvrté předběžné otázce
101. Podstatou třetí a čtvrté předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda je osoba, vůči níž byla podána obžaloba, „zúčastněnou stranou“ ve smyslu směrnice 2014/41, zatímco úkony zaměřené na shromažďování důkazů se vztahují na třetí osobu, a zda taková třetí osoba, v daném případě osoba, která obývá nebo používá nemovitost, v níž je nutné provést prohlídku a zajištění věci, nebo osoba, která bude vyslechnuta jako svědek, je rovněž „zúčastněnou stranou“ ve smyslu této směrnice.
102. Vzhledem k tomu, že předkládající soud rovněž upřesnil, že v případě kladné odpovědi na druhou otázku by čl. 14 odst. 2 směrnice 2014/41 představoval základ pro podání opravného prostředku zúčastněnými stranami, není s ohledem na odpověď, kterou navrhuji na druhou předběžnou otázku, odpověď na tyto otázky a priori nutná.
103. Nicméně výklad pojmu „zúčastněná strana“ ve smyslu směrnice 2014/41 je podle mého názoru užitečný k tomu, aby předkládající soud mohl určit požadavky tohoto právního předpisu.
104. V tomto ohledu, jak správně zdůraznila Komise, tato směrnice nemá za cíl ani za následek harmonizaci právního rámce vyšetřovacích úkonů a s nimi souvisejících opravných prostředků na úrovni členských států. Právní úprava takových opravných prostředků tudíž spadá do procesní autonomie jednotlivých členských států.
105. V tomto ohledu je nicméně zřejmé, že uvedená směrnice stanoví záruky ve prospěch osob, jichž se týká vyšetřovací úkon, a proto musí být pojem „zúčastněná strana“ předmětem autonomního výkladu z hlediska směrnice 2014/41.
106. Pokud jde o osobu, na kterou se vztahuje vyšetřovací úkon, ale která je v rámci trestního řízení v postavení třetí osoby, stačí zdůraznit, že z bodů 58 až 64 tohoto stanoviska plyne, že taková osoba spadá pod pojem „zúčastněná strana“ ve smyslu článku 14 směrnice 2014/41.
107. Pokud jde o osobu, vůči níž byla podána obžaloba, avšak na kterou se nevztahují úkony zaměřené na shromažďování důkazů obsažené v evropském vyšetřovacím příkazu, pak vzhledem k tomu, že tyto úkony mohou ovlivnit její zájmy v rámci dotčeného řízení, například tím, že shromážděné důkazy mohou být použity jako důkaz v její neprospěch, je taková osoba rovněž „zúčastněnou stranou“ ve smyslu této směrnice.
V. Závěry
108. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Specializiran nakazatelen sad (zvláštní trestní soud, Bulharsko) následovně:
„1) Článek 14 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/41/EU ze dne 3. dubna 2014 o evropském vyšetřovacím příkazu v trestních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že v případě, kdy taková právní úprava členského státu, jako je bulharská právní úprava, nestanoví žádnou možnost napadnout z věcných důvodů vyšetřovací úkon uvedený v evropském vyšetřovacím příkazu, brání tento článek této právní úpravě a tomu, aby orgán tohoto členského státu vydal evropský vyšetřovací příkaz.
2) Pokud vnitrostátní právo nestanoví opravné prostředky v rámci obdobných vnitrostátních řízení, nemůže se jednotlivec za účelem zpochybnění věcných důvodů pro vydání evropského vyšetřovacího příkazu dovolávat před vnitrostátním soudem článku 14 směrnice 2014/41.
3) Pojem ‚zúčastněná strana‘ ve smyslu směrnice 2014/41 zahrnuje svědka, na kterého se vztahují vyšetřovací úkony požadované v evropském vyšetřovacím příkazu, jakož i osobu, vůči níž byla podána obžaloba, ale na kterou se nevztahují vyšetřovací úkony uvedené v evropském vyšetřovacím příkazu.“