STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
HENRIKA SAUGMANDSGAARDA ØE
přednesené dne 26. ledna 2017(1)
Věc C‑29/16
HanseYachts AG
proti
Port d’Hiver Yachting SARL,
Société Maritime Côte d’Azur,
Compagnie Generali IARD SA
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Landgericht Stralsund (Zemský soud ve Stralsundu, Německo)]
„Řízení o předběžné otázce – Soudní příslušnost v občanských a obchodních věcech – Nařízení (ES) č. 44/2001 – Článek 27 – Překážka litispendence – Určení soudu, který řízení zahájil jako první – Článek 30 bod 1 – Návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost – Pojem – Návrh na dokazování znaleckým posudkem, jehož cílem je před konáním hlavního řízení zajistit nebo sestavit důkazy o skutečnostech, z nichž by mohla vycházet následná žaloba – Žaloba ve věci samé následně podaná k soudu téhož členského státu“
I – Úvod
1. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Landgericht Stralsund (Zemský soud ve Stralsundu, Německo), se týká nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech(2), konkrétněji pak v podstatě výkladu jeho čl. 30 odst. 1 ve spojení s článkem 27 téhož nařízení(3).
2. Tato žádost byla podána ve sporu mezi německou společností a několika francouzskými společnostmi, který se týká případné odpovědnosti prvně jmenované společnosti za závadu na lodi, kterou tato společnost vyrobila a prodala jedné z posledně jmenovaných společností. Tato závada se stala předmětem několika soudních řízení vedených před různými soudy členských států.
3. Nejprve došlo k tomu, že původní kupující dotčené lodi podal na základě článku 145 code de procédure civile (francouzský občanský soudní řád; dále jen „CPC“) k francouzskému soudu návrh na zahájení řízení o dokazování znaleckým posudkem za účelem prokázat skutečnosti, z nichž by mohla vycházet následná žaloba, přičemž toto opatření představuje důkazní opatření zpravidla označované jako „in futurum“(4).
4. Po předložení znaleckého posudku, k němuž došlo o tři roky později, podal německý prodejce a výrobce k předkládajícímu soudu negativní určovací žalobu, jejímž prostřednictvím se domáhal toho, aby bylo prohlášeno, že žalované v původním řízení proti němu nemohou v souvislosti s dotčenou lodí uplatnit žádný nárok. Po uplynutí několika týdnů od uvedeného podání podal původní kupující žalobu ve věci samé(5) u druhého francouzského soudu, v níž se domáhal náhrady škody, kterou údajně utrpěl, a vrácení nákladů na řízení o dokazování znaleckým posudkem.
5. Předkládající soud pokládá otázku, zda i přesto, že posledně uvedená žaloba byla podána až po žalobě, o níž sám rozhoduje, měl přece jen přerušit řízení jakožto „soud, u něhož bylo řízení zahájeno později“ ve smyslu článku 27 nařízení č. 44/2001, a to s ohledem na řízení vedené za účelem pořízení důkazu, které bylo zahájeno ve Francii o několik let dříve, než byla podána žaloba, o níž právě rozhoduje. Domnívá se totiž, že takové důkazní řízení by mohlo tvořit jeden celek s řízením o žalobě ve věci samé následně podané v témže členském státě, neboť na sebe z věcného hlediska vzájemně navazují.
6. Žádá proto Soudní dvůr, aby určil, zda v případě možné překážky litispendence může návrh podaný k soudu členského státu, který nařídil důkazní opatření před konáním hlavního řízení, představovat „návrh na zahájení řízení nebo jinou rovnocennou písemnost“ ve smyslu čl. 30 bodu 1 tohoto nařízení, a to ve vztahu k žalobě ve věci samé, která byla následně podána u jiného soudu v témže členském státě.
7. S ohledem na níže uvedené úvahy mám za to, že články 27 a 30 nařízení č. 44/2001 by měly být vykládány ve vzájemné souvislosti a že otázka položená v projednávané věci by měla být zodpovězena záporně.
II – Právní rámec
A – Unijní právo
8. Na projednávanou věc je použitelné ratione temporis nařízení č. 44/2001(6).
9. V bodě 15 odůvodnění tohoto nařízení se stanoví, že „[v] zájmu harmonického výkonu spravedlnosti je nezbytné minimalizovat možnost souběžných řízení a zajistit, aby ve dvou členských státech nebyla vydána vzájemně si odporující rozhodnutí. Musí existovat jasný a účinný mechanismus pro řešení souběžně probíhajících řízení a rovněž pro zamezení obtíží vyplývajících z vnitrostátních rozdílů, pokud jde o stanovení doby, kdy se věc považuje za projednávanou. Pro účely tohoto nařízení by měla být tato doba stanovena samostatně“.
10. Součástí kapitoly II nařízení č. 44/2001, jejímž předmětem je „Příslušnost“, je oddíl 9, který je nadepsán „Překážka litispendence a závislá řízení“.
11. Článek 27 uvedeného nařízení, který se nachází v témže oddílu, stanoví toto:
„1. Je-li u soudů různých členských států zahájeno řízení v téže věci mezi týmiž stranami, přeruší soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, bez návrhu řízení až do doby, než se určí příslušnost soudu, který řízení zahájil jako první.
2. Jakmile je určena příslušnost soudu, u něhož bylo řízení zahájeno jako první, prohlásí se soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, za nepříslušný ve prospěch prvního soudu.“
12. V témže oddíle 9 se nachází čl. 30 bod 1, který zní takto:
„Pro účely tohoto oddílu se okamžikem, kdy bylo zahájeno řízení, rozumí
1) okamžik, kdy byl u soudu podán návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost, za předpokladu, že žalobce následně neopomene učinit kroky nezbytné k řádnému doručení písemnosti žalovanému […]“
13. Článek 31, který je součástí oddílu 10 zmíněného nařízení, nadepsaného „Předběžná a zajišťovací opatření“, stanoví, že „[p]ředběžná nebo zajišťovací opatření, která jsou upravena právem jednoho členského státu, je možné u soudů tohoto státu navrhnout i tehdy, kdy je pro rozhodnutí ve věci samé příslušný na základě tohoto nařízení soud jiného členského státu“.
B – Francouzské právo
14. Článek 145 CPC, který je součástí knihy I, nadepsané „Ustanovení společná pro všechny soudy“, hlavy VII, nadepsané „Provádění důkazů“, podtitulu II, nadepsaného „Důkazní opatření“, tohoto soudního řádu, stanoví, že „[e]xistuje-li oprávněný důvod k tomu, aby byly před konáním hlavního řízení zajištěny nebo sestaveny důkazy o skutečnostech, na nichž by mohlo záviset vyřešení sporu, mohou být na návrh kterékoli zúčastněné strany, v rámci žaloby nebo návrhu na předběžné opatření, nařízena legálně přípustná důkazní opatření“.
III – Spor v původním řízení, předběžná otázka a řízení před Soudním dvorem
15. Z předkládacího rozhodnutí a ze spisu předaného Soudnímu dvoru vyplývá, že HanseYachts AG je společnost zabývající se výrobou a prodejem lodí, která má sídlo v Greifswaldu (Německo), obci podléhající místní příslušnosti předkládajícího soudu.
16. Na základě smlouvy ze dne 14. dubna 2010 prodala HanseYachts společnosti Port d’Hiver Yachting SARL, jejíž sídlo se nachází ve Francii, motorovou jachtu, kterou sama vyrobila a která byla dne 18. května 2010 dodána v Greifswaldu a následně přepravena do Francie.
17. Port d’Hiver Yachting tuto jachtu dále prodala Société Maritime Côte d’Azur (dále jen „SMCA“), která má rovněž sídlo ve Francii.
18. Dne 1. srpna 2011 uzavřely HanseYachts a Port d’Hiver Yachting distribuční smlouvu, která obsahuje doložku o příslušnosti soudů v Greifswaldu, určuje jako rozhodné hmotné právo německé právní předpisy a stanoví, že tato smlouva nahrazuje ve vztahu mezi smluvními stranami veškerá předchozí písemná či ústní ujednání.
19. V návaznosti na závadu na jednom z motorů jachty, která byla zjištěna v měsíci srpnu 2011, podala SMCA k tribunal de commerce de Marseille (obchodní soud v Marseille, Francie) návrh na předběžné opatření, který byl společnosti Port d’Hiver Yachting doručen dne 22. září 2011 a jehož prostřednictvím se domáhala znaleckého posudku před hlavním řízením na základě článku 145 CPC. Její návrh směřoval rovněž proti společnosti Volvo Trucks France jakožto výrobci zmíněných motorů.
20. V roce 2012 do řízení dobrovolně vstoupila Compagnie Generali IARD SA (dále jen „Generali IARD“) jakožto pojistitel společnosti Port d’Hiver Yachting. Během roku 2013 do řízení vstoupila rovněž HanseYachts jakožto výrobce dotčené lodi.
21. Znalec, jehož jmenoval tribunal de commerce de Marseille (obchodní soud v Marseille), předložil svůj konečný posudek dne 18. září 2014.
22. Dne 21. listopadu 2014 podala HanseYachts negativní určovací žalobu k Landgericht Stralsund (Zemský soud ve Stralsundu), jejímž prostřednictvím se domáhala toho, aby bylo prohlášeno, že Port d’Hiver Yachting, SMCA a Generali IARD vůči ní nemohou v souvislosti s dotčenou lodí uplatnit žádnou pohledávku.
23. Dne 15. ledna 2015 podala SMCA proti společnostem Port d’Hiver Yachting, Volvo Trucks France a HanseYachts k tribunal de commerce de Toulon (obchodní soud v Toulonu, Francie) žalobu v níž navrhla, aby bylo zmíněným společnostem uloženo nahradit společně a nerozdílně škodu, kterou jí údajně způsobila sporná závada, a nahradit její náklady na řízení o dokazování znaleckým posudkem.
24. Vzhledem k tomu, že žalované v původním řízení vznesly námitku překážky litispendence podle článku 27 nařízení č. 44/2001, předkládající soud se táže, zda v souladu s odstavcem 1 tohoto článku musí jakožto „soud, u něhož bylo řízení zahájeno později“, přerušit řízení až do doby, než se určí příslušnost tribunal de commerce de Toulon (obchodní soud v Toulonu(7), nebo zda má mít naopak za to, že představuje „soud, který řízení zahájil jako první“ ve smyslu tohoto ustanovení, a zda má tudíž prohlásit žalobu podanou v původním řízení za přípustnou(8) a provést přezkum její opodstatněnosti.
25. Předkládající soud má za to, že posledně jmenovaný postup by měl být uplatněn, pokud Soudní dvůr rozhodne, že řízení před francouzskými soudy bylo zahájeno až v roce 2015, kdy došlo k podání žaloby ve věci samé před tribunal de commerce de Toulon (obchodní soud v Toulonu), tj. až poté, co bylo v roce 2014 zahájeno řízení u předkládajícího soudu.
26. Naproti tomu první postup by mohl být nutný, pokud by bylo rozhodnuto v tom smyslu, že za „návrh na zahájení řízení nebo jinou rovnocennou písemnost“, jež by byl považován za podaný k francouzským soudům, ve smyslu čl. 30 bodu 1 nařízení č. 44/2001, nemá být považováno výše uvedené podání žaloby, nýbrž návrh na zahájení řízení o dokazování znaleckým posudkem, který byl podán v roce 2011 k tribunal de commerce de Marseille (obchodní soud v Marseille).
27. Předkládající soud je toho názoru, že jsou splněny podmínky litispendence uvedené v čl. 27 odst. 1 zmíněného nařízení, neboť žaloba ve věci samé, která byla podána u tribunal de commerce de Toulon (obchodní soud v Toulonu), a žaloba projednávaná u předkládajícího soudu byly podány na základě stejného důvodu, se stejným předmětem a mezi týmiž stranami.
28. Za těchto okolností se Landgericht Stralsund (Zemský soud ve Stralsundu) rozhodnutím ze dne 8. ledna 2016, došlým Soudnímu dvoru dne 18. ledna 2016, rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Pokud procesní předpisy členského státu stanoví samostatné důkazní řízení, v němž soud nařizuje vypracování znaleckého posudku (v projednávané věci ‚expertise judiciaire‘ podle francouzského práva), a pokud se v tomto členském státu uskuteční takové samostatné důkazní řízení a následně je v tomtéž členském státu mezi stejnými stranami podána žaloba vycházející ze závěrů samostatného důkazního řízení:
Je v tomto případě již podání, kterým je zahájeno samostatné důkazní řízení, ‚návrhem na zahájení řízení nebo jinou rovnocennou písemností‘ ve smyslu čl. 30 bodu 1 nařízení (ES) 44/2001? Nebo je třeba jako ‚návrh na zahájení řízení nebo jinou rovnocennou písemnost‘ kvalifikovat teprve úkon, kterým je podána žaloba?“
29. Písemná vyjádření předložily HanseYachts, Port d’Hiver Yachting, SMCA a Generali IARD, jakož i Evropská komise. Francouzská vláda písemně zodpověděla otázky, které jí zaslal Soudní dvůr na základě čl. 61 odst. 1 svého jednacího řádu. Ve věci nebylo nařízeno jednání.
IV – Analýza
A – Úvodní poznámky
30. Dříve, než podrobím otázku položenou Soudnímu dvoru zevrubné analýze, uvedu několik úvah, v nichž vymezím hranice, ve kterých se bude tento přezkum pohybovat.
31. Zaprvé je třeba poukázat na to, že navzdory údajům, jež poskytl v této souvislosti předkládající soud(9), a námitkám, jež v tomto ohledu vznesli někteří zúčastnění, kteří předložili Soudnímu dvoru vyjádření, není Soudnímu dvoru v projednávané věci předložena k posouzení problematika jednotlivých důvodů mezinárodní příslušnosti předkládajícího soudu a tribunal de commerce de Toulon (obchodní soud v Toulonu), a to zejména proto, že v projednávané věci existuje doložka o soudní příslušnosti(10).
32. Náleží tedy oběma těmto vnitrostátním soudům, aby se vyjádřily ke své vlastní příslušnosti s ohledem na okolnosti sporu v původním řízení a v souladu s pravidly unijního práva upravujícími příslušnost, zde konkrétně s pravidly obsaženými v nařízení č. 44/2001, jak jsou tato pravidla vykládána v související judikatuře Soudního dvora(11).
33. Konkrétněji bych rád připomněl, že účelem mechanismu pro řešení souběžně probíhajících řízení uvedeného v článku 27 nařízení č. 44/2001 není určit rozdíl, či dokonce hierarchii mezi jednotlivými příslušnostmi, jež toto nařízení stanoví, a že toto procesní pravidlo, podle něhož má mít přednost případná příslušnost soudu, který zahájil řízení jako první, se zakládá výlučně na chronologické posloupnosti, v níž byl k příslušným soudům podán podnět k zahájení řízení(12).
34. Z ustálené judikatury navíc vyplývá, že je výlučně věcí předkládajícího soudu, aby s ohledem na zvláštní okolnosti věci, kterou projednává, posoudil jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vynesení svého rozsudku, tak i relevantnost otázky položené Soudnímu dvoru(13).
35. V této souvislosti postačí uvést, že ve světle okolností sporu v původním řízení, popsaných předkládajícím soudem – zvláště s ohledem na místo, kde bylo dotčené zboží zřejmě dodáno výrobcem a prodejcem (HanseYachts) prvnímu kupujícímu (Port d’Hiver Yachting)(14) – není namístě se prima facie domnívat, že by rozhodnutí, jímž předkládající soud uznal svou mezinárodní příslušnost přinejmenším ve vztahu k výše uvedeným stranám, bylo zjevně nepodložené a že by položená předběžná otázka byla irelevantní a její zodpovězení tedy nepotřebné pro vyřešení projednávaného sporu(15).
36. Zadruhé bych rád zdůraznil, že s ohledem na různé postoje k otázce vnitrostátních právních předpisů použitelných v projednávaném případě, a zvláště pokud jde o otázku právního režimu důkazních opatření in futurum stanovených v článku 145 CPC, jež zastávají předkládající soud a zúčastnění, kteří předložili vyjádření, není věcí Soudního dvora, aby vyřešil otázku správného výkladu vnitrostátních právních ustanovení členského státu(16).
37. V řízení o předběžné otázce je totiž Soudní dvůr oprávněn rozhodovat pouze o výkladu nebo platnosti unijních aktů uvedených v článku 267 SFEU(17). Soudní dvůr má poskytnout vnitrostátním soudům užitečnou odpověď, která jim umožní vyřešit spor v původním řízení, přičemž jim může v duchu vzájemné spolupráce poskytnout taková vodítka, jež považuje za nezbytná a jež se opírají o veškeré skutečnosti, které mu byly předloženy(18). V případě nejistoty ohledně obsahu dotčených ustanovení vnitrostátního práva se Soudní dvůr snaží rozhodnout i s přihlédnutím k tomuto faktoru(19).
38. A konečně Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že pojmy obsažené v nařízení č. 44/2001 musí být v zásadě vykládány autonomně, tj. nikoli podle právních systémů členských států, nýbrž s přihlédnutím ke konkrétním cílům ustanovení obsažených v tomto nástroji, s cílem zaručit jednotné používání těchto ustanovení(20). Výklad pravidel příslušnosti zavedených tímto nařízením, zvláště pak pravidel obsažených v článcích 27 a 30 tohoto nařízení, nesmí tedy záviset na pojetích zastávaných jednotlivými zákonodárci nebo pojetích, jež byla přijata v judikatuře uvedených států(21), ani na zvláštních okolnostech sporu v původním řízení(22).
B – K dosahu otázky položené Soudnímu dvoru
39. Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda v případě, že právo členského státu stanoví důkazní řízení, které umožňuje vypracování znaleckého posudku před hlavním řízením, a že je v témže státě mezi týmiž účastníky následně podána žaloba ve věci samé, která vychází z výsledků výše uvedeného důkazního řízení, má být za „návrh na zahájení řízení nebo jinou rovnocennou písemnost“ ve smyslu čl. 30 bodu 1 nařízení č. 44/2001 považován návrh na zahájení důkazního řízení nebo až úkon, jímž byla podána žaloba ve věci samé.
40. Předkládající soud se zřejmě přiklání k prvnímu z výše uvedených úhlů pohledu, který odpovídá pojetí zastávanému všemi třemi žalovanými v původním řízení, zatímco HanseYachts a Komise obhajují druhý postoj(23), který podle mého mínění představuje správný výklad.
41. Stejně jako Komise považuji za nutné, aby Soudní dvůr z níže uvedených důvodů změnil znění otázky, která mu byla položena.
42. Nejprve bych rád připomněl, že Soudnímu dvoru přísluší v rámci postupu spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem zavedeného článkem 267 SFEU poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen. Z tohoto hlediska Soudnímu dvoru přísluší případně přeformulovat otázky, které jsou mu položeny(24). Kromě toho mu přísluší, aby v rámci všech poznatků poskytnutých tímto soudem, a zejména odůvodnění předkládacího rozhodnutí, určil ustanovení unijního práva, která s přihlédnutím k předmětu sporu, který před ním probíhá, vyžadují výklad, a to i v případě, že znění předběžných otázek na tato ustanovení neodkazuje(25).
43. V projednávané věci se sice předběžná otázka z formálního hlediska přímo týká pouze čl. 30 bodu 1 nařízení č. 44/2001, avšak tato okolnost nebrání Soudnímu dvoru, aby poskytl předkládajícímu soudu veškeré prvky výkladu unijního práva, které mu mohou umožnit rozhodnout ve věci, která před ním probíhá.
44. Z odůvodnění žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce totiž vyplývá, že aby bylo možné určit, zda je předkládající soud povinen přerušit řízení podle článku 27 nařízení č. 44/2001, je nutné zjistit, zda se má v takové situaci, jaká nastala ve sporu v původním řízení, tento soud považovat za „soud, u něhož bylo řízení zahájeno později“ ve smyslu výše uvedeného ustanovení, s ohledem na okamžik – který má určit Soudní dvůr na základě zmíněného článku 30 – kdy byl podán k francouzskému soudu návrh na zahájení řízení mezi týmiž účastníky řízení, který má podle předkládajícího soudu tentýž předmět a důvod. Podle mého mínění je tedy nutné podat výklad článků 27 a 30 tohoto nařízení v jejich vzájemném spojení.
45. Naproti tomu nepovažuji za užitečné, aby byl v projednávané věci definován samotný pojem „předběžná a zajišťovací opatření“ ve smyslu článku 31 nařízení č. 44/2001, neboť předkládající soud v závěru svého rozhodnutí pouze navrhuje případně přihlédnout k judikatuře Soudního dvora, která se týká tohoto pojmu, pro účely výkladu per analogiam článku 30 tohoto nařízení(26).
46. S ohledem na tyto skutečnosti mám za to, že cílem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je v podstatě zjistit, zda v případě možné překážky litispendence může být okamžik, kdy bylo zahájeno řízení o nařízení důkazního opatření před hlavním řízením, považován ve smyslu čl. 30 bodu 1 nařízení č. 44/2001 za „okamžik, kdy bylo zahájeno řízení“ u soudu, který má rozhodnout o návrhu ve věci samé, který byl v témže členském státě podán v návaznosti na výsledek uvedeného důkazního opatření, vzhledem k tomu, že by důkazní řízení a následný návrh ve věci samé mohli představovat jeden procesní celek.
47. Pokud bude takovýto výklad odmítnut, což navrhuji, konkrétním důsledkem bude to, že za soud, „který řízení zahájil jako první“, ve smyslu článku 27 zmíněného nařízení, musí být považován soud jiného členského státu, kterému – jako ve sporu v původním řízení – byla podána žaloba ve věci samé po ukončení důkazního řízení, avšak před tím, než byl podán výše uvedený návrh ve věci samé, podaná mezi týmiž stranami s týmž předmětem a důvodem.
48. Dříve, než se začnu zabývat požadovaným výkladem, považuji za nutné potvrdit správnost předběžných závěrů předkládajícího soudu, podle nichž by mohla za takových okolností, jaké nastaly ve sporu, který u tohoto soudu probíhá, existovat překážka litispendence ve smyslu posledně jmenovaného článku.
C – K možné existenci překážky litispendence ve světle článku 27 nařízení č. 44/2001
49. Za účelem odůvodnění své předběžné otázky vychází Landgericht Stralsund (Zemský soud ve Stralsundu) z předpokladu, že řízení, které u něj probíhá, by mohlo být ve střetu s řízením o žalobě ve věci samé, které bylo zahájeno u tribunal de commerce de Toulon (obchodní soud v Toulonu), a že pravidla upravující překážku litispendence, která jsou obsažena v článku 27 nařízení č. 44/2001, ukládají zmíněnému německému soudu povinnost přerušit řízení, neboť představuje „soud, u něhož bylo řízení zahájeno později“, pokud lze mít za to, že výše uvedená žaloba se odvíjí od důkazního řízení zahájeného před tribunal de commerce de Marseille (obchodní soud v Marseille), s nímž tvoří jeden celek.
50. Naproti tomu v případě, že by obě tato francouzská řízení byla naopak považována za dva samostatné celky, má předkládající soud podle mého mínění za to, že by nebyl povinen přerušit řízení z důvodu překážky litispendence. S ohledem na poznatky vyplývající z unijního práva, jimiž se budu zabývat níže, se domnívám, že v takovéto situaci musí být povinnost přerušit řízení zcela jednoznačně vyloučena, a to zaprvé proto, že francouzské řízení ve věci samé – je-li chápáno jako samostatný celek – bylo zahájeno až po německém řízení ve věci samé, a zadruhé proto, že francouzské důkazní řízení nemělo stejný důvod a předmět jako německé řízení ve věci samé, a navíc bylo v době jeho zahájení již ukončeno.
51. Rád bych totiž připomněl, že článek 27 nařízení č. 44/2001 upravuje výlučně takové případy překážky litispendence, kdy jsou u soudů různých členských států zahájena souběžná řízení, v nichž by mohla být vydána vzájemně si odporující rozhodnutí(27), tj. případy, kdy je „u soudů různých členských států zahájeno řízení v téže věci [s týmž předmětem a důvodem] mezi týmiž stranami“. Ke způsobu, jakým má být vykládána tato trojí podmínka totožnosti stran, předmětu a důvodu, se již Soudní dvůr několikrát vyjádřil(28), přičemž zdůraznil, že tyto pojmy musí být vykládány autonomně a s ohledem na systematiku a cíle tohoto nařízení(29).
52. Pokud jde o první z těchto tří kumulativních kritérií, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že toto kritérium je splněno, pokud jsou strany obou souběžných řízení stejné, bez ohledu na to, zda mají v každém z nich jiné procesní postavení(30).
53. V projednávané věci nezáleží na tom, že strana, která má před francouzskými soudy postavení žalobkyně, tj. SMCA, vystupuje u předkládajícího soudu jako žalovaná, což platí v obráceném pořadí i o společnosti HanseYachts(31). Irelevantní je i okolnost, že totožnost stran není úplná, ale jen částečná, jako v projednávané věci, přičemž se nicméně rozumí, že v takovémto případě má soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, povinnost prohlásit se nepříslušným pouze tehdy, jestliže strany sporu vedeného před ním jsou též účastníky dříve zahájeného řízení s tím, že řízení mezi jinými účastníky může před tímto soudem pokračovat(32).
54. V souvislosti s kritériem týkajícím se totožnosti důvodu Soudní dvůr upřesnil, že tento pojem musí být chápán v tom smyslu, že zahrnuje „skutečnosti a právní normy, které jsou uváděny jako základ návrhu“(33). Podmínkou týkající se totožnosti předmětu, který je definován jakožto „cíl sledovaný podáním návrhu“(34) – v širokém slova smyslu(35), se judikatura Soudního dvora v některých případech zabývá společně s předchozím kritériem(36).
55. V projednávané věci, jak uvádí předkládající soud, z výše uvedené judikatury vyplývá, že dvě posledně jmenovaná kritéria jsou splněna, co se týče překážky litispendence, která by mohla nastat mezi takovým návrhem, jako je návrh podaný k tribunal de commerce de Toulon (obchodní soud v Toulonu) zejména proti HanseYachts, který směřuje k prohlášení, že žalovaný nese odpovědnost za škodu, a k tomu, aby byla žalovanému z tohoto důvodu uložena náhrada škody, a takovým návrhem, jako je návrh podaný k Landgericht Stralsund (Zemský soud ve Stralsundu) z podnětu HanseYachts, tj. návrhem podaným týmž žalovaným, který směřuje k prohlášení, že tento žalovaný nenese za zmíněnou škodu odpovědnost, a to vzhledem k tomu, že jedno z těchto řízení je opakem druhého(37).
56. Výše uvedené konstatování nicméně nepředjímá způsob, jakým by měla být zodpovězena otázka položená předkládajícím soudem, neboť ta se konkrétněji týká toho, zda má být uvedený soud považován za „soud, u něhož bylo řízení zahájeno později“ ve smyslu článku 27 vykládaného ve spojení s článkem 30 nařízení č. 44/2001, za předpokladu, že by bylo možné důkazní řízení zahájené v jiném členském státě a řízení ve věci samé, jež bylo následně zahájeno v témže státě, považovat za jeden celek, což však dle mého názoru nelze(38).
57. Pro úplnost bych rád upřesnil, že podle mého názoru nelze konstatovat, že existuje totožnost důvodu a předmětu mezi řízením ve věci samé, jako je původní řízení směřující k tomu, aby byla prohlášena neexistence občanskoprávní odpovědnosti, a řízením o nařízení důkazního opatření před hlavním řízením, jako je řízení zahájené před tribunal de commerce de Marseille (obchodní soud v Marseille) za účelem dokazování znaleckým posudkem, a to i přesto, že obě tato řízení vycházejí z týchž skutkových okolností. Tato dvojí totožnost musí být podle mého mínění vyloučena, neboť právní normy, jichž se dovolávají žalobci, i cíle, jež žalobci sledují v obou těchto kategoriích řízení, jsou zcela odlišné, a to bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu.
58. Jak uvádí Komise, jediným cílem důkazního řízení dotčeného v projednávané věci je nařídit důkazní opatření in futurum, které má zajistit nebo sestavit před konáním hlavního řízení důkazy o skutečnostech, z nichž by případně mohla vycházet následně podaná žaloba ve věci samé. I když může mít takovéto řízení kontradiktorní povahu(39), jeho konečný výsledek – v projednávané věci prokázání znaleckým posudkem – nicméně nezahrnuje meritorní posouzení dotčených nároků, které v projednávané věci spadají do oblasti občanskoprávní odpovědnosti. A naopak, řízení o žalobě ve věci samé, jako je řízení probíhající před předkládajícím soudem, směřuje ke konstatování, že žalobce nenese žádnou odpovědnost za škody způsobené závadou na lodi, kterou prodal. Žalobce se tudíž domáhá toho, aby bylo rozhodnuto o podstatě práva, čímž bude daný spor ukončen. Mám tedy za to, že v případě řízení, jejichž předměty jsou natolik rozdílné, nemůže existovat žádné riziko vydání vzájemně si odporujících rozhodnutí, z něhož vychází mechanismus týkající se překážky litispendence stanovený v článku 27 nařízení č. 44/2001.
59. Výše uvedené zásadní rozdíly mezi důkazním řízením uskutečněným před zahájením hlavního řízení a řízením o žalobě ve věci samé vycházející z výsledků prvně uvedeného řízení nasvědčují podle mého mínění tomu, že i když předkládající soud navrhuje opak, není možné připustit, že by úkon vedoucí k zahájení tohoto prvně jmenovaného řízení představoval současně i návrh na zahájení uvedeného řízení o žalobě ve věci samé.
D – K možnosti vykládat úkon vedoucí k zahájení důkazního řízení uskutečněného před hlavním řízením, ve světle článku 30 nařízení č. 44/2001, jako rovnocenný návrhu na zahájení následného řízení ve věci samé
60. K výkladu článku 30 nařízení č. 44/2001 ve spojení s článkem 27 téhož nařízení se již Soudní dvůr měl příležitost vyjádřit. Uvedl přitom, že zmíněné nařízení neupřesňuje, za jakých okolností je příslušnost soudu, u kterého bylo řízení zahájeno nejdříve, třeba považovat za „danou“ ve smyslu článku 27 uvedeného nařízení, jehož jediným cílem je zavést procesní pravidlo, které vychází z chronologické posloupnosti zahájení jednotlivých řízení u příslušných soudů, a že článek 30 nicméně definuje jednotným a autonomním způsobem okamžik, kdy se řízení „považuje za zahájené“, pro účely použití ustanovení uvedeného nařízení upravujících překážku litispendence(40).
61. Je třeba zdůraznit, jak vyplývá z úvodních slov článku 30 nařízení č. 44/2001, že hmotněprávní pravidlo zavedené tímto článkem se použije na veškerá ustanovení obsažená v oddíle 9 tohoto nařízení, tj. nejen na ustanovení použitelná v případech překážky litispendence, která jsou obsažena v článku 27 nařízení, ale i na ustanovení použitelná v případech souběžných řízení, která jsou součástí článku 28 nařízení, a na ustanovení obsažená v článku 29 nařízení, která se týkají konkrétní situace, kdy souběžná řízení vyplývají z výlučné příslušnosti více soudů. Znamená to, že výklad zmíněného článku 30, který bude podán, musí být přizpůsoben všem výše uvedeným situacím.
62. Argumenty, které v projednávané věci uvádí předkládající soud, aby odůvodnil jím prosazovaný široký výklad spočívající v zahrnutí důkazního řízení do řízení o žalobě ve věci samé následně podané v témže členském státě, vycházejí zaprvé ze znění článku 30 nařízení č. 44/2001, z něhož vyplývá, že řízení může být zahájeno nejen podáním „návrhu na zahájení řízení“, ale i podáním „jiné rovnocenné písemnosti“, kterou by podle mínění předkládajícího soudu mohla představovat písemnost podaná k soudu, který nařídil důkazní opatření in futurum.
63. Výše uvedený alternativní pojem nijak výrazně neosvětlují ani přípravné práce k nařízení č. 44/2001. Rád bych poukázal na to, že zmíněný pojem byl obsažen již v čl. 19 odst. 1 a 4 nařízení (ES) č. 1348/2000(41), jehož znění vycházelo z mezinárodní úmluvy(42). Vysvětlení k pojmu „jiná rovnocenná písemnost“ ve smyslu posledně jmenované úmluvy(43) a úvahy, které jsou uvedeny v jednom z rozsudků Soudního dvora v souvislosti s Bruselskou úmluvou(44), mě přivádějí k názoru, že hypotéza, kterou obhajuje předkládající soud, může jen stěží obstát.
64. Především je třeba zdůraznit, že výrazy obsažené ve zmíněném článku 30 jsou použity v jednotném čísle, což podle mého mínění brání tomu, aby bylo přijato výše uvedené tvrzení. Tento článek totiž definuje okamžik, kdy „bylo zahájeno řízení“, a za tímto účelem odkazuje v bodě 1 i v bodě 2 na „okamžik, kdy byl u [příslušného] soudu podán návrh“(45), zatímco v jiných ustanoveních téhož nařízení jsou zmiňovány obecně „soudy“ členského státu(46).
65. Takto zvolenou terminologii nelze považovat za neutrální, zvláště pak s ohledem na takové okolnosti, jaké nastaly v projednávané věci, v níž je francouzský soud, u něhož bylo zahájeno důkazní řízení, jiný než ten, u kterého byla podána žaloba ve věci samé, která údajně z prvně jmenovaného řízení vychází. Skutečnost, že se oba tyto soudy nacházejí ve stejném členském státě, musí být s ohledem na pravidlo týkající se určení data zahájení řízení u konkrétního soudu, jako je pravidlo uvedené ve zmíněném článku 30, považována za irelevantní.
66. Zadruhé předkládající soud uvádí, že účelem článku 30 nařízení č. 44/2001 je zamezit tomu, aby účastníci řízení zneužívali rozdílů v řízení v rámci Unie. Riziko „manévrování“, na nějž upozorňuje tento soud, nelze samozřejmě vyloučit(47), zvláště pak v případě takové negativní určovací žaloby, jaká byla podána v původním řízení(48). Přesto se však domnívám, že „forum shopping“ jako takový není nařízením č. 44/2001 zakázán a že procesní postup, pro nějž se rozhodla v projednávané věci HanseYachts, nemá zneužívající povahu.
67. Z bodu 15 odůvodnění nařízení č. 44/2001(49) a z legislativních prací předcházejících přijetí tohoto nařízení(50) vyplývá, že hlavním cílem, který byl sledován přijetím článku 30 tohoto nařízení, bylo zavést hmotněprávní pravidlo, které umožní snadno a jednotným způsobem určit okamžik zahájení soudního řízení a snížit tak obtíže a právní nejistotu vyplývající ze značné rozmanitosti právních předpisů, jimiž je určení tohoto okamžiku upraveno v členských státech(51).
68. Obě skupiny kritérií uvedených v bodech 1 a 2 zmíněného článku 30 zavádějí jednotný mechanismus, který – jak uvádí HanseYachts – zabraňuje tomu, aby byly pojmy uvedené v tomto článku vykládány podle obsahu různých vnitrostátních právních předpisů(52). Doporučuji proto, aby smysl ustanovení obsažených ve zmíněném článku 30 nebyl vykládán extenzivně, což bude v souladu s cíli týkajícími se jednotnosti a právní jistoty, jež tato ustanovení sledují(53).
69. Zatřetí předkládající soud uvádí na podporu svého tvrzení další praktické argumenty, které mi nicméně nepřipadají přesvědčivé. Tvrdí, že dokazování znaleckým posudkem, které v projednávané věci nařídil francouzský soud, je lépe přizpůsobeno hmotněprávním otázkám, které by mohly vyvstat v řízení ve věci samé vedeném ve Francii, a že je zapotřebí se vyhnout nákladům, jež by mohly být spojeny s případným vyslechnutím znalce v Německu. Mám za to, že zmíněné překážky rozhodně nemohou být považovány za nepřekonatelné a že výše uvedené úvahy nemohou mít přednost před úvahami vycházejícími ze znění a z cíle článku 30 nařízení č. 44/2001, které jsem uvedl v předchozích bodech.
70. Bude-li ostatně konstatováno, jak navrhuji(54), že ve smyslu článku 27 zmíněného nařízení nemá důkazní řízení před hlavním řízením stejný důvod a stejný předmět jako řízení o žalobě ve věci samé, lze podle mého mínění jen stěží připustit, že by návrh na zahájení prvně jmenovaného řízení mohl být přesto považován za „návrh na zahájení řízení nebo jinou rovnocennou písemnost“ ve smyslu článku 30 téhož nařízení, jímž nebo jíž bylo následně zahájeno řízení o žalobě ve věci samé vycházející z výsledků prvně jmenovaného řízení.
71. Neexistence procesní jednoty se jeví jako zřetelnější ve světle údajů, které souvisí se sporem v původním řízení. Jak totiž uvádí francouzská vláda i Komise, hypotézu o existenci věcné návaznosti mezi důkazním řízením stanoveným v článku 145 CPC a následně zahájeným řízením o žalobě ve věci samé vyvrací samotné znění výše uvedeného článku, v němž se výslovně uvádí, že dotyčný návrh na nařízení důkazního opatření musí být podán „před hlavním řízením“, a nikoliv v korelaci s žalobou(55).
72. Mou analýzu potvrzuje také skutečnost, že soud, který nařídil důkazní opatření in futurum, neřeší důsledky tohoto opatření, tj. v projednávané věci zohlednění znaleckého posudku. Jak totiž uvádí francouzská vláda, řízení vedené u tohoto soudu je v zásadě omezeno pouze na vydání rozhodnutí, jímž je vyhověno návrhu na nařízení takovéhoto opatření, nebo jímž se tento návrh zamítá. Toto rozhodnutí nezakládá navíc v hlavním řízení překážku věci pravomocně rozsouzené(56).
73. Po uskutečnění důkazního řízení navíc nemusí být podána žaloba ve věci samé, neboť zúčastněná osoba, která nemá povinnost žalobu podat, se může v návaznosti na důkazní opatření rozhodnout pro smírné narovnání sporu nebo upustit od jakéhokoli dalšího řízení proti svému odpůrci. I kdyby došlo k podání žaloby ve věci samé, může se tak stát před jiným soudem, což nastalo i v projednávaném případě, kdy dokazování znaleckým posudkem nařídil tribunal de commerce de Marseille (obchodní soud v Marseille), zatímco žaloba ve věci samé byla podána před tribunal de commerce de Toulon (obchodní soud v Toulonu)(57).
74. Stejně jako HanseYachts a Komise mám za to, že výše uvedené úvahy nemůže vyvrátit ani pravidlo týkající se pozastavení běhu promlčecí doby, které je uvedeno v článku 2239 code civil (francouzský občanský zákoník)(58) a na něž odkazují předkládající soud a Port d’Hiver Yachting s cílem poukázat na přímou souvislost mezi důkazním opatřením in futurum a následně podanou žalobou ve věci samé, neboť uvedené ustanovení nepotvrzuje údajnou existenci procesní jednoty(59).
75. Zastávám proto názor, že návaznost, na kterou poukazuje předkládající soud, v takovémto případě neexistuje. Zmíněný soud ostatně podle mého mínění připouští, že z právního hlediska je dotčené důkazní řízení odděleno od řízení o žalobě ve věci samé, zvláště pak ve světle článku 145 CPC(60), což vyplývá zejména ze znění jeho předběžné otázky, v níž sám uvádí, že prvně jmenované řízení je ve vztahu ke druhému řízení „samostatné“.
76. S ohledem na všechny výše uvedené poznatky mám tedy za to, že články 27 a 30 nařízení č. 44/2001 musí být vykládány ve vzájemném spojení, a sice v tom smyslu, že je-li v členském státě zahájeno řízení ve věci samé, které vychází z výsledků řízení o předběžném provedení důkazů in futurum, nelze mít za to, že toto řízení bylo zahájeno v okamžiku, kdy bylo v témže státě zahájeno řízení vedené za účelem výše uvedeného provedení důkazů. Znamená to, že soud jiného členského státu, u něhož bylo zahájeno řízení v téže věci a mezi týmiž stranami jako ve výše uvedeném řízení ve věci samé, a to v době před zahájením výše uvedeného důkazního řízení a po zahájení výše uvedeného řízení ve věci samé, není na základě výše uvedeného nařízení povinen přerušit řízení z důvodu existence překážky litispendence, neboť není soudem, u něhož bylo řízení zahájeno později.
77. Jak jsem již uvedl výše(61), nepovažuji za nutné, aby byl v projednávané věci podán výklad článku 31 nařízení č. 44/2001. Pro úplnost bych nicméně rád uvedl, že na konci odůvodnění předkládacího rozhodnutí zmínil předkládající soud možnost vzít v úvahu rozsudek St. Paul Dairy(62) zabývající se článkem 24 Bruselské úmluvy, který výše uvedenému článku 31 v podstatě odpovídá. V tomto rozsudku Soudní dvůr prohlásil, že za „předběžná nebo zajišťovací opatření“ ve smyslu zmíněného článku 24 nemohou být považována důkazní opatření, jejichž jediným cílem je umožnit navrhovateli, aby před hlavním řízením posoudil naději na úspěch případné žaloby(63), a to především proto, že je nutné zamezit založení příslušnosti více soudů pro týž právní vztah.
78. Předkládající soud je toho názoru, že důkazní opatření, která jsou stanovena v článku 145 CPC, by se mohla shodovat s důkazními opatřeními dotčenými v posledně jmenovaném rozsudku, a že z odůvodnění tohoto rozsudku by mohl být vyvozen závěr, že článek 30 nařízení č. 44/2001, jehož se týká předběžná otázka položená předkládající soudem, by měl být vykládán v tom smyslu, že bylo-li v členském státě nařízeno důkazní opatření tohoto druhu, není přípustné, aby bylo zahájeno řízení o žalobě ve věci samé v jiném členském státě.
79. Mám za to, že otázka, zda může být důkazní opatření nařízené před hlavním řízením považováno za předběžné nebo zajišťovací opatření ve smyslu článku 31 nařízení č. 44/2001, vyžaduje za takových okolností jen stručný rozbor, neboť tento problém, na který upozornil předkládající soud jen podpůrně, je vnímán způsoby velmi rozlišnými, zvláště pak ve světle článku 145 CPC, a to nejen ve vyjádřeních a písemných odpovědích, jež byly v projednávané věci předloženy Soudnímu dvoru(64), ale i v právní teorii(65).
80. Omezím se v této souvislosti pouze na sdělení, že ze strukturálního hlediska je článek 31 součástí oddílu 10 nařízení č. 44/2001, který se týká předběžných a zajišťovacích opatření, zatímco články 27 a 30 tohoto nařízení – tj. jediné články, jejichž výklad je v projednávané věci požadován – jsou zařazeny do oddílu 9 téhož nařízení, který se týká překážky litispendence a spojitosti řízení. Z věcného hlediska se článek 31 liší od posledně jmenovaných ustanovení, která upravují vztah mezi řízeními souběžně probíhajícími v různých členských státech, přičemž vychází ze zcela odlišné myšlenky, neboť zavádí odchylné pravidlo příslušnosti, které tudíž Soudní dvůr vykládá striktně(66) a podle něhož může soud členského státu nařídit předběžné nebo zajišťovací opatření i tehdy, kdy je pro rozhodnutí ve věci samé příslušný na základě tohoto nařízení soud jiného členského státu.
81. Mám tedy za to, že s ohledem na předmět předběžné otázky v upraveném znění není namístě zabývat se úvahami vycházejícími z rozsudku St. Paul Dairy(67) a že obsah tohoto rozsudku každopádně nemůže zpochybnit výklad článků 27 a 30 nařízení č. 44/2001, kterým se v projednávané věci doporučuji řídit(68).
V – Závěry
82. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžnou otázku položenou Landgericht Stralsund (Zemský soud ve Stralsundu, Německo) odpověděl následovně:
„Článek 27 a čl. 30 bod 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musejí být vykládány v tom smyslu, že probíhá-li v členském státě samostatné důkazní řízení, v němž má být nařízeno důkazní opatření před konáním hlavního řízení, a před soudem téhož členského státu je v návaznosti na výsledek tohoto důkazního opatření podána žaloba ve věci samé, za okamžik, kdy u uvedeného soudu bylo ‚zahájeno řízení‘ ve smyslu zmíněného článku 30, se nepovažuje okamžik zahájení důkazního řízení, což znamená, že soud jiného členského státu, u něhož bylo mezitím zahájeno řízení o žalobě ve věci samé, a to mezi týmiž stranami a s týmž předmětem a důvodem jako ve výše uvedené věci, musí být považován za ‚soud, který řízení zahájil jako první‘, ve smyslu výše uvedeného článku 27.“