ROZSUDEK TRIBUNÁLU (osmého senátu)
24. září 2015 (*)
„Státní podpory – Služba veřejnoprávního vysílání – Rozhodnutí prohlašující podpory za slučitelné s vnitřním trhem – Podpora poskytnutá dánskými orgány ve prospěch dánské veřejnoprávní televizní stanice TV2/Danmark – Veřejné financování poskytnuté na vyrovnání nákladů spjatých s plněním závazků veřejné služby – Slučitelnost podpory – Rozsudek Altmark“
Ve věci T‑125/12,
Viasat Broadcasting UK Ltd, se sídlem ve West Draytonu (Spojené království), zastoupená S. Kalsmosem-Hjelmborgem a M. Honorém, advokáty,
žalobkyně,
proti
Evropské komisi, zastoupené L. Flynnem a B. Stromskym, jako zmocněnci,
žalované,
podporované
Dánským královstvím, původně zastoupeným C. Vangem a V. Pasternak Jørgensen, jako zmocněnci, dále V. Pasternak Jørgensen, ve spolupráci s K. Lundgaard Hansenem, advokátem, a konečně C. Thorningem, jako zmocněncem, ve spolupráci s K. Lundgaard Hansenem a R. Holgaardem, advokátem,
a
TV2/Danmark A/S, se sídlem v Odense (Dánsko) zastoupenou O. Koktvedgaardem, advokátem,
vedlejšími účastnicemi řízení,
jejímž předmětem je návrh na částečné zrušení rozhodnutí Komise 2011/839/EU ze dne 20. dubna 2011, týkajícího se opatření přijatých Dánskem (C 2/03) ohledně TV2/Danmark (Úř. věst. L 340, s. 1),
TRIBUNÁL (osmý senát),
ve složení D. Gratsias (zpravodaj), předseda, N. J. Forwood a C. Wetter, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: L. Grzegorczyk, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 15. ledna 2015,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu a skutkový základ sporu
1 Předmětem této žaloby je částečné zrušení rozhodnutí 2011/839/EU ze dne 20. dubna 2011 týkajícího se opatření přijatých Dánskem (C 2/03) ohledně TV2/Danmark (Úř. věst. L 340, s. 1, dále jen „napadené rozhodnutí“), v němž bylo konstatováno, že zmíněná opatření, třebaže představují státní podporu, jsou nicméně slučitelná s vnitřním trhem ve smyslu čl. 106 odst. 2 SFEU. Byla podána společností Viasat Broadcasting UK Ltd (dále jen „žalobkyně“ nebo „Viasat“), komerční vysílací společnosti podnikající na dánském trhu, která je přímým konkurentem dánské vysílací společnosti TV2/Danmark A/S (dále jen „TV2 A/S“).
2 TV2 A/S byla vytvořena s cílem nahradit, s účetními a daňovými účinky ke dni 1. ledna 2003, autonomní státní podnik TV2/Danmark (dále jen „TV2“), založený v roce 1986 zákonem Lov no 335 om ændring af lov om radio-og fjernsynsvirksomhed ze dne 4. června 1986 (zákon, kterým se mění zákon o rozhlasovém a televizním vysílání). TV2 A/S je, stejně jako její předchůdkyně TV2, druhou veřejnoprávní televizní stanici v Dánsku, přičemž první z nich je Danmarks Radio (dále jen „DR“).
3 TV2 A/S je, stejně jako předtím TV2, pověřena úkolem veřejné služby spočívající ve vytváření a šíření celoplošných i regionálních televizních programů. Toto šíření může být uskutečňováno zejména prostřednictvím rozhlasových zařízení, včetně satelitních či kabelových systémů. Pravidla týkající se povinností veřejné služby TV2 A/S a TV2 stanoví dánský ministr kultury.
4 Kromě veřejnoprávních vysílacích společností jsou na dánském trhu celoplošného televizního vysílání činné dvě komerční televizní společnosti. Zaprvé se jedná o žalobkyni a zadruhé o sdružení tvořené společnostmi SBS TV A/S a SBS Danish Television Ltd (dále jen „SBS“).
5 TV2 byla založena s pomocí úročené státní půjčky a její činnost, stejně jako činnost DR, měla být financována výnosem z poplatků uhrazovaných všemi dánskými televizními diváky. Dánský zákonodárce však rozhodl, že na rozdíl od DR bude mít TV2 též možnost využívat zejména výnosu z reklamní činnosti.
6 Na základě stížnosti, podané dne 5. dubna 2000 společností SBS Broadcasting SA/TvDanmark, další komerční vysílací společnosti působící na dánském trhu, byl systém financování TV2 přezkoumán Evropskou komisí v jejím rozhodnutí 2004/217/ES ze dne 19. května 2004 o opatřeních učiněných Dánskem ve prospěch [TV2] (Úř. věst. 2006, L 85, s. 1, oprava Úř. věst. 2006, L 368, s. 1, dále jen „rozhodnutí TV2 I“). Toto rozhodnutí se týkalo období 1995–2002 a zaměřilo se na následující opatření: prostředky z koncesionářských poplatků, převody finančních prostředků užívaných k financování TV2 (fond TV2 a Radiofonden), částky poskytnuté ad hoc, osvobození od daně z příjmu právnických osob, osvobození od splácení úroků a jistiny úvěrů poskytnutých TV2 v době, kdy byla vytvořena, státní záruky za provozní úvěry, jakož i příznivé podmínky uhrazování poplatků za vysílací frekvence s celostátním pokrytím (dále společně jako „dotčená opatření“). Konečně se šetření Komise zaměřilo též na povolení udělené TV2 vysílat v síti na místních frekvencích a na povinnost všech vlastníků společných antén pro vysílání programů veřejné služby TV2 z jejich zařízení.
7 Po provedeném přezkumu dotčených opatření dospěla Komise k závěru, že představují státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES (nyní čl. 107 odst. 1 SFEU). Tento závěr vycházel z posouzení, podle něhož režim financování TV2, jehož cílem bylo vykompenzovat náklady poskytování veřejných služeb, uskutečňované touto společností nesplňoval druhou a čtvrtou ze čtyř podmínek stanovených Soudním dvorem v jeho rozsudku ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg (C‑280/00, Sb. rozh., dále jen „Altmark“, a co se týče výše uvedených podmínek, nesplňoval „podmínky Altmark“ EU:C:2003:415).
8 Komise rovněž rozhodla, že podpory, které Dánské království poskytlo v letech 1995 až 2002 společnosti TV2 formou licenčních poplatků a jiných opatření popsaných v rozhodnutí TV2 I, byly slučitelné s vnitřním trhem podle čl. 86 odst. 2 ES (nyní čl. 106 odst. 2 SFEU), s výjimkou částky 628,2 milionu dánských korun (DKK), kterou označila za nadměrnou kompenzaci (bod 163 odůvodnění a článek 1 rozhodnutí TV2 I). Uložila tudíž Dánskému království, aby od TV2 A/S, která mezitím nahradila TV2, vymohlo navrácení této částky spolu s úroky (článek 2 rozhodnutí TV2 I) (viz bod 2 výše).
9 Vzhledem k tomu, že navrácení podpory podle článku 2 rozhodnutí TV2 I způsobilo platební neschopnost TV2 A/S, oznámilo Dánské království dopisem ze dne 23. července 2004 Komisi projekt rekapitalizace této společnosti. Co se týče opatření financovaných státem, stanovil tento návrh jednak vklad do základního kapitálu ve výši 440 miliónů dánských korun (DKK), a jednak kapitalizaci státní půjčky ve výši 394 miliónů DKK do základního kapitálu. Rozhodnutím C (2004) 3632 final ve věci státních podpor N 313/2004 o rekapitalizaci [TV 2 A/S] (Úř. věst. 2005, C 172, s. 3, dále jen „rozhodnutí o rekapitalizaci“) dospěla Komise k závěru, že obě navrhovaná opatření pro TV2 A/S byla „nezbytn[á] pro obnovu kapitálu, který TV2 [A/S] po své přeměně na akciovou společnost potřeb[ovala], aby mohla provádět výkon veřejné služby“ (bod 53 odůvodnění rozhodnutí o rekapitalizaci). Komise proto rozhodla, že „každá část státní podpory, která by mohla být spojena s plánovanou rekapitalizací TV2 A/S, byla slučitelná s vnitřním trhem v souladu s čl. 86 odst. 2 ES (bod 55 rozhodnutí o rekapitalizaci).
10 Rozhodnutí TV2 I bylo předmětem čtyř žalob na neplatnost, jež podaly jednak TV2 A/S (věc T‑309/04) a Dánské království (věc T‑317/04) a jednak konkurenti TV2 A/S, tj. žalobkyně (věc T‑329/04) a SBS (věc T‑336/04).
11 Rozsudkem ze dne 22. října 2008, TV2/Danmark a další v. Komise, T‑309/04, T‑317/04, T‑329/04 a T‑336/04, Sb. rozh. (dále jen „rozsudek TV2 I“, EU:T:2008:457) Tribunál zrušil rozhodnutí TV2 I. Ve svém rozsudku měl Tribunál správně za to, že Komise dospěla k závěru, že poslání veřejné služby svěřené TV2 odpovídá definici služeb obecného hospodářského zájmu rozhlasového a televizního vysílání (výše citovaný rozsudek TV2 I, EU:T:2008:457, bod 124). Konstatoval však též existenci několika protiprávních skutečností, jimiž bylo stiženo rozhodnutí TV2 I, a jež nakonec vedly ke zrušení tohoto rozhodnutí.
12 Tribunál zaprvé při zkoumání otázky, zda jsou na opatření, jichž se týká rozhodnutí TV2 I, vynakládány státní prostředky, zjistil, že Komise své rozhodnutí neodůvodnila, co se týče de facto zohlednění příjmů z reklamy v letech 1995 a 1996 jakožto státních prostředků (rozsudek TV2 I, bod 11 výše, EU:T:2008:457, body 160 až 167). Zadruhé Tribunál konstatoval, že Komisí provedený přezkum otázky, zda byla splněna druhá a čtvrtá podmínka Altmark, nevycházel z opravdové analýzy konkrétních právních a ekonomických podmínek, k nimž bylo přihlíženo při určování výše podílu TV2 na příjmu z koncesionářských poplatků. Proto bylo rozhodnutí TV2 I stiženo nedostatkem odůvodnění ohledně tohoto bodu (rozsudek TV2 I, bod 11 výše, EU:T:2008:457, body 224 až 233). Zatřetí Tribunál konstatoval, že i závěry Komise, týkající se posouzení slučitelnosti podpory podle čl. 86 odst. 2 ES, zejména existence nadměrné kompenzace, byly rovněž stiženy nedostatkem odůvodnění. Podle Tribunálu byl tento nedostatek odůvodnění vysvětlen neexistencí opravdového posouzení konkrétních právních a hospodářských podmínek, které vedly ke stanovení výše koncesionářských poplatků připadajících TV2 během období šetření (rozsudek TV2 I, bod 11 výše, EU:T:2008:457, body 192 a 197 až 203).
13 Rozhodnutí o rekapitalizaci bylo předmětem dvou žalob na neplatnost podaných SBS a žalobkyní. Dvěma usneseními, vydanými dne 24. září 2009, Tribunál konstatoval, že vzhledem ke zrušení rozhodnutí o V2 I a k úzké vazbě mezi povinností navrácení podpory vyplývající z tohoto rozhodnutí, jakož i opatřeními, která jsou předmětem rozhodnutí o rekapitalizaci, nebylo namístě rozhodovat ve výše uvedených věcech (usnesení ze dne 24. září 2009, SBS TV a SBS Danish Television v. Komise, T‑12/05, EU:T:2009 357, a Viasat Broadcasting UK v. Komise, T‑16/05, EU:T:2009:358).
14 Po zrušení rozhodnutí TV2 I Komise přezkoumala dotčená opatření. Při této příležitosti provedla konzultace s Dánským královstvím a TV2 A/S, a kromě toho obdržela připomínky od třetích stran.
15 Výsledek svého nového přezkumu dotyčných opatření předložila Komise v napadeném rozhodnutí, které je předmětem této žaloby, jakož i další žaloby podané TV2 A/S (věc T‑674/11, TV2/Danmark v. Komise), o níž Tribunál rozhodl svým dnešním rozsudkem.
16 Napadené rozhodnutí se týká opatření přiznaných společnosti TV2 v letech 1995 až 2002. Komise však ve své analýze zohlednila též rekapitalizační opatření přijatá v roce 2004 v návaznosti na rozhodnutí TV2 I.
17 V napadeném rozhodnutí Komise trvala na svém stanovisku ohledně kvalifikace dotčených opatření jako státních podpor ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU přiznaných společnosti TV2 (bod 153 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Zprvu měla za to, že příjmy z reklamy za roky 1995 a 1996 představovaly státní prostředky (bod 90 napadeného rozhodnutí), a později po ověření existence selektivní výhody dospěla k závěru, že dotyčná opatření nesplňují druhou a čtvrtou podmínku Altmark (bod 153 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Naopak v rozhodnutí TV2 I Komise sice dospěla k závěru, že částka 628 milionů DKK představuje nadměrné vyrovnání v rozporu s článkem 86 odst. 2 Smlouvy o ES, avšak v napadeném rozhodnutí měla za to, že tato částka představovala kapitálovou rezervu pro TV2 A/S (bod 233 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Ve výroku napadeného rozhodnutí tudíž prohlásila:
„Článek 1
Opatření učiněná Dánskem ve prospěch [TV2] mezi rokem 1995 a rokem 2002 formou prostředků z koncesionářských poplatků a dalších opatření uvedených v tomto rozhodnutí jsou slučitelná s vnitřním trhem ve smyslu čl. 106 odst. 2 [SFEU]“.
18 Konečně je třeba poznamenat, že Dánské království přijalo opatření na záchranu a restrukturalizaci TV2 A/S. Dne 16. června 2008 oznámilo projekt podpory na záchranu v podobě čerpání úvěru určeného pro TV2 A/S. Tato podpora byla schválena Komisí v jejím rozhodnutí C (2008) 4224 final ze dne 4. srpna 2008 ve věci č. 287/2008 týkajícím se podpory na záchranu poskytnuté TV2 A/S (Úř. věst. 2009, C 9, s. 1). Rozhodnutí Komise bylo předmětem žaloby podané společností Viasat. Usnesením ze dne 22. března 2012 Tribunál poté, co konstatoval, že podpora schválená dotčeným rozhodnutím byla v plném rozsahu vrácena, rozhodl, že se žaloba stala bezpředmětnou a již není na místě rozhodnout (usnesení ze dne 22. března 2012, Viasat Broadcasting UK v. Komise, T‑114/09, EU:T:2012:144).
19 Dále Dánské království oznámilo Komisi dopisem ze dne 4. února 2009 návrh restrukturalizace TV2 A/S. Ve svém rozhodnutí 2012/109/EU ze dne 20. dubna 2011 o státní podpoře C 19/09 (ex N 64/09), kterou si Dánsko přeje využít k restrukturalizaci [TV2 A/S] (Úř. věst. 2012, L 50, s. 21), měla Komise za to, že plán restrukturalizace je slučitelný s vnitřním trhem podle čl. 107 odst. 3, c) SFEU za určitých podmínek, z nichž jednou je zákaz vyplatit opatření podpory stanovené zmíněným plánem z toho důvodu, že se již zlepšila situace společnosti, která je jejím příjemcem. Toto rozhodnutí bylo předmětem žaloby na neplatnost podané společností Viasat. Jelikož Viasat vzala svou žalobu zpět, byla věc usnesením ze dne 10. prosince 2012, Viasat Broadcasting UK v. Komise (T‑210/12, EU:T:2012:660) vyškrtnuta z rejstříku Tribunálu.
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
20 Žalobkyně podala projednávanou žalobu návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 14. března 2012.
21 Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 12. června 2012 podalo Dánské království návrh na vstup do řízení v projednávané věci jako vedlejší účastník na podporu návrhových žádání Komise.
22 V podání doručeném kanceláři Tribunálu dne 29. června 2012 podala TV2 A/S návrh na vstup do tohoto řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Komise.
23 Usnesením ze dne 12. září 2012 předseda třetího senátu Tribunálu těmto návrhům vyhověl.
24 TV2 A/S předložila spis vedlejšího účastníka dne 30. listopadu 2012. Týž den předložilo spis vedlejšího účastníka i Dánské království.
25 Žalobkyně předložila své písemné vyjádření ke spisu vedlejšího účastníka dne 19. března 2013. Komise ke spisu vedlejšího účastníka nepředložila žádné písemné vyjádření.
26 Po změně složení senátů Tribunálu byl soudce zpravodaj přidělen jakožto předseda k druhému senátu, jemuž byla tudíž tato věc přidělena.
27 Na základě zprávy soudce zpravodaje Tribunál (osmý senát) rozhodl zahájit ústní část řízení.
28 Vzhledem k překážce na straně jednoho ze soudců senátu určil předseda Tribunálu na základě čl. 32 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu ze dne 2. května 1991 jiného soudce pro doplnění senátu.
29 Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 15. ledna 2015. V odpověď na otázku Tribunálu zaujali účastníci řízení na jednání stanovisko k otázce možného zániku předmětu sporu v projednávané věci v návaznosti na zrušení napadeného rozhodnutí ve věci T‑674/11, TV2/Danmark v. Komise.
30 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil napadené rozhodnutí;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
31 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl žalobu jako neopodstatněnou;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
32 Dánské království a TV2 A/S, navrhují, aby Tribunál zamítl žalobu.
Právní otázky
K přípustnosti
33 Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí není určeno žalobkyni, je třeba ověřit, zda má žalobkyně v rámci projednávané žaloby aktivní legitimaci.
34 Podle ustálené judikatury mohou jiné subjekty než osoby, jimž je rozhodnutí určeno, tvrdit, že jsou osobně dotčeny, pouze pokud je toto rozhodnutí zasahuje z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ně zvláštní, nebo faktické situace, která je vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám, a tím je individualizuje způsobem obdobným tomu, jakým by byla individualizována osoba, jíž je takové rozhodnutí určeno (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. července 1963, Plaumann v. Komise, 25/62, Recueil, EU:C:1963:17, a ze dne 22. prosince 2008, British Aggregates v. Komise, C‑487/06 P, Sb. rozh. EU:C:2008:757, bod 26). V oblasti státních podpor judikatura uznává zvláštní postavení ve smyslu rozsudku Plaumann v. Komise (EU:C:1963:17) zejména žalobkyni, pokud je její postavení na trhu podstatně zasaženo podporou, která je předmětem dotčeného rozhodnutí (British Aggregates v. Komise, EU:C:2008:757, bod 30).
35 V projednávané věci se napadené rozhodnutí týká opatření, která v letech 1995 až 2002 představovala prakticky veškeré finanční prostředky TV2. Ze spisu však vyplývá, že TV2 byla největším aktérem a hlavním přímým konkurentem žalobkyně na dánském trhu televizní reklamy a na dánském velkoobchodním trhu, na němž provozovatelé vysílání nabízejí své sítě distributorům. Je tedy třeba vzít na zřetel, že v projednávané věci je situace žalobkyně na trhu podstatně ovlivněna podporou, jež je předmětem napadeného rozhodnutí, ve smyslu judikatury citované v bodě 34 výše.
36 S ohledem na výše uvedené a na skutečnost, že se napadené rozhodnutí týká státní podpory již vyplacené a považované za slučitelnou s vnitřním trhem, je třeba mít za to, že žaloba je přípustná.
K věci samé
37 Projednávanou žalobou žalobkyně zpochybňuje závěr napadeného rozhodnutí, že státní podpory poskytnuté TV2 byly slučitelné s vnitřním trhem.
38 V tomto ohledu je třeba uvést, že Komise v bodech 155 až 159 odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje na čl. 106 odst. 2 SFEU a na své sdělení o použití pravidel státní podpory na veřejnoprávní vysílání ze dne 15. listopadu 2001 (Úř. věst. C 320, s. 5, dále jen „sdělení o vysílání z roku 2001“) jakožto na rámec posouzení slučitelnosti opatření s vnitřním trhem, v němž byly stanoveny zásady a metody, jež hodlala použít s cílem zajistit dodržování podmínek stanovených v čl. 106 odst. 2 SFEU.
39 Je třeba uvést, že dne 2. července 2009 přijala Komise nové sdělení o použití pravidel státní podpory na veřejnoprávní vysílání (Úř. věst. 257, s. 1, dále jen dále jen „sdělení o vysílání z roku 2009“). Tento posledně uvedený akt nicméně v bodě 100 upřesňuje, že ohledně neoznámených podpor poskytnutých před jejich zveřejněním v Úředním věstníku Evropské unie, jako jsou podpory, o které jde v projednávané věci, Komise uplatní sdělení o veřejnoprávním vysílání v roce 2001.
40 V části napadeného rozhodnutí věnované slučitelnosti dotyčných opatření s vnitřním trhem měla Komise především za to, že definice služeb obecného hospodářského zájmu, které měla provádět TV2, byla široká, avšak splňovala požadavky čl. 106 odst. 2 SFEU ve spojení s výkladovými ustanoveními tohoto článku vloženými do protokolu o systému veřejnoprávního vysílání v členských státech připojenému ke Smlouvě o fungování EU, známému pod názvem Amsterdamský protokol (body 171 a 172 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Dále má Komise za to, že Lov om radio-og fjernsynsvirksomhed (zákon o vysílání) formálně pověřil TV2 pouze úkolem veřejné služby v oblasti televizního vysílání. Podle Komise by naopak zahájení jakékoli další činnosti TV2 vyžadovalo nový mandát, aby mohlo být v souladu s čl. 106 odst. 2 SFEU (body 174 a 175 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Konečně Komise přezkoumala proporcionalitu státní podpory poskytnuté TV2, přičemž svůj přezkum zaměřila na dva aspekty: jednak vypočetla čisté náklady vynaložené na úkoly veřejné služby, jimiž byla TV2 pověřena, a ověřila, zda u těchto nákladů nedošlo k nadměrnému vyrovnání, a jednak přezkoumala chování TV2 na reklamním trhu, aby ověřila, zda TV2 za svou reklamu neúčtovala uměle nízké ceny na úkor svých konkurentů. Dospěla k závěru, že dotyčná opatření byla slučitelná s vnitřním trhem.
41 Žalobkyně podrobuje toto posouzení slučitelnosti opatření s vnitřním trhem podle čl. 106 odst. 2 SFEU kritice vedené z přesně definovaného metodologického úhlu. Tvrdí totiž, že jelikož Komise použila čl. 106 odst. 2 SFEU, podmínky tohoto ustanovení vyžadují, aby tento orgán vzal na zřetel druhou a čtvrtou podmínku rozsudku Altmark, aby ověřil, zda by pravidla hospodářské soutěže stanovená Smlouvou bránila plnění úkolu veřejné služby TV2 a podpora ovlivnila obchod v míře odporující zájmu Evropské unie.
42 Žalobkyně neuvádí žádnou další nesprávnost, jíž by se snad Komise dopustila ve svém posouzení. Zejména netvrdí, že by analýza slučitelnosti opatření s vnitřním trhem provedená Komisí ohledně sdělení o vysílání v roce 2001 byla stižena nesprávným posouzením.
43 Žaloba vychází ze dvou důvodů, jimiž žalobkyně jednak tvrdí, že se Komise dopustila nesprávného právního posouzení při vyhodnocování slučitelnosti opatření s vnitřním trhem podle čl. 106 odst. 2 SFEU, aniž zohlednila druhou a čtvrtou podmínku Altmark, a jednak udává, že Komise neuvedla důvody, proč se v projednávané věci použije čl. 106 odst. 2 SFEU, přestože nebyla splněna druhá a čtvrtá podmínka Altmark, což představuje porušení článku 296 SFEU.
44 Úvodem je nutno poukázat na přímý a úzký vztah mezi touto žalobou a žalobou, kterou podala TV2 A/S, nástupkyně příjemce daných opatření, ve věci T‑674/11, TV2/Danmark v. Komise, v níž žalobkyně vystupuje jako vedlejší účastnice na podporu Komise. Svou žalobou se chce TV2 A/S domoci prohlášení neplatnosti napadeného rozhodnutí, jelikož Komise poté, co konstatovala, že dotyčná opatření nesplňují druhou a čtvrtou podmínku Altmark, měla za to, že zmíněná opatření představují státní podporu a jedná se o podpory nové.
45 V dnešním rozsudku ve věci T‑674/11, TV2/Danmark v. Komise, Tribunál částečně vyhověl žalobě TV2/Danmark a napadené rozhodnutí zrušil v rozsahu, v němž Komise měla za to, že příjmy z reklamy za roky 1995 a 1996, vyplacené TV2/Danmark prostřednictvím fondu TV2, představují státní podporu. Po tomto zrušení se projednávaná žaloba stala bezpředmětnou v rozsahu, v němž směřuje ke zrušení napadeného rozhodnutí v bodě, v němž toto rozhodnutí označilo příjmy z reklamy za roky 1995 a 1996 obdržené prostřednictvím fondu TV2 za státní podporu slučitelnou s vnitřním trhem. Jak totiž rozhodl Tribunál ve výše uvedeném rozsudku, převod těchto příjmů nebyl vůbec státní podporou, takže nevyvstává otázka slučitelnosti takové podpory s vnitřním trhem. Avšak vzhledem k tomu, že žalobkyně uplatňuje stejné žalobní důvody a argumenty ohledně všech opatření podpory kvalifikovaných v napadeném rozhodnutí jako slučitelná s vnitřním trhem, musí být ohledně zbývající části napadeného rozhodnutí v každém případě přezkoumány všechny žalobní důvody a argumenty.
46 Kromě toho je rovněž třeba uvést, že Tribunál v dnešním rozsudku ve věci T‑674/11 TV2/Danmark v. Komise (bod 88 a následující) shledal, že k závěru, že druhá podmínka Altmark nebyla v projednávané věci splněna, dospěla Komise v napadeném rozhodnutí na základě nesprávného právního posouzení. Nicméně neměl za to, že tento závěr odůvodňuje zrušení napadeného rozhodnutí, jelikož zastával názor, že závěr Komise, podle něhož v projednávané věci nebyla splněna čtvrtá podmínka Altmark, nebyl stižen nesprávným posouzením. Tento posledně uvedený závěr představoval totiž sám o sobě dostatečný důvod k závěru, že dotčená opatření (s výjimkou opatření uvedeného v bodě 45 výše) představují státní podporu.
47 Vzhledem k tomu, že žalobkyně ve své argumentaci nerozlišuje mezi druhou a čtvrtou podmínkou Altmark, nýbrž o těchto dvou podmínkách tvrdí, že skutečnost, že nebyly splněny, měla být Komisí vzata na zřetel při posuzování slučitelnosti sporných státních podpor s vnitřním trhem, nečiní závěr Tribunálu zmiňovaný v bodě 46 výše zkoumání toho či onoho žalobního důvodu dovolávaného žalobkyní na podporu její žaloby zbytečným.
K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 106 odst. 2 SFEU
48 Prvním žalobním důvodem žalobkyně v podstatě tvrdí, že rozsudek Altmark, bod 7 výše (EU:C:2003:415), nutně ovlivňuje způsob, jímž má Komise posoudit slučitelnost státní podpory s vnitřním trhem podle čl. 106 odst. 2 SFEU.
49 Zejména tvrdí, že čl. 106 odst. 2 SFEU je třeba vykládat restriktivně a uplatňovat pouze tehdy, když pravidla Smlouvy, zejména článku 107 SFEU, „brání“ plnění dotyčného úkolu veřejné služby. Dále lze čl. 106 odst. 2 SFEU v souladu s jeho zněním použít pouze tehdy, není-li toto užití v rozporu se zájmy Unie. Konečně druhá a čtvrtá podmínka Altmark podle žalobkyně tím, že definuje pojem „státní podpora“, dotváří čl. 107 odst. 1 SFEU. Žalobkyně tímto tvrzením Komisi vytýká, že v napadeném rozhodnutí nezkoumala, zda uplatnění druhé a čtvrté podmínky Altmark mohlo „bránit plnění“ úkolu veřejné služby tak, že „ovlivnilo obchod v míře, jež by byla v rozporu se zájmem Unie“.
50 Podle čl. 106 odst. 2 SFEU podléhají podniky pověřené poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu nebo podniky, které mají povahu fiskálního monopolu, pravidlům obsaženým ve Smlouvách, zejména pravidlům hospodářské soutěže, jestliže uplatnění těchto pravidel právně nebo fakticky nebrání plnění zvláštních úkolů, které jim byly svěřeny. Rozvoj obchodu nesmí být dotčen v míře, která by byla v rozporu se zájmem Unie.
51 Pravidly hospodářské soutěže uvedenými v čl. 106 odst. 2 SFEU je třeba rozumět zejména zákaz vyplácet podnikům státní podpory, který vyplývá z čl. 107 odst. 1 SFEU, jenž stanoví, že podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné s vnitřním trhem, nestanoví-li Smlouvy jinak.
52 Argumenty vznesené žalobkyní nastolují v podstatě otázku vztahu mezi jednak podmínkami Altmark, jednak podmínkami, za nichž může být státní podpora poskytnutá podniku pověřenému správou služeb obecného hospodářského zájmu považována za slučitelnou s vnitřním trhem s ohledem na čl. 106 odst. 2 SFEU.
53 V tomto ohledu je třeba připomenout, že přezkum slučitelnosti státní podpory s vnitřním trhem předpokládá, že posuzované opatření vykazuje povahu podpory. Nicméně ani z čl. 106 odst. 2 SFEU, ani z jakéhokoli jiného ustanovení nevyplývá, že ve všech případech, kdy stát použije své finanční prostředky k zajištění poskytování služeb obecného hospodářského zájmu, přiznává státní podporu podniku, který tuto službu poskytuje.
54 Podle ustálené judikatury vyžaduje totiž kvalifikace státní podpory splnění všech podmínek stanovených v čl. 107 odst. 1 SFEU. Je třeba připomenout, že tento článek stanoví následující podmínky: zaprvé se musí jednat o státní zásah nebo zásah ze státních prostředků; zadruhé musí být toto opatření způsobilé ovlivnit obchod mezi členskými státy; zatřetí musí toto opatření svého příjemce zvýhodnit; začtvrté musí narušovat či hrozit narušením hospodářské soutěže (viz rozsudek Altmark, bod 7 výše, body 74 a 75 a citovaná judikatura).
55 Co se týče zejména třetí z těchto podmínek, jež vyžaduje, aby dotčené opatření přiznávalo svému příjemci výhodu, je třeba zdůraznit, že jak připomíná Soudní dvůr v rozsudku Altmark, bod 7 výše (EU:C:2003:415, bod 84 a citovaná judikatura), jsou za podpory považována opatření, která jsou v jakékoli formě s to přímo či nepřímo zvýhodňovat podniky nebo která je nutno považovat za hospodářskou výhodu, již by podnik, který je jejich příjemcem, nezískal za běžných tržních podmínek.
56 Z toho vyplývá, že pokud stát, který má v úmyslu zajistit poskytování služby obecného hospodářského zájmu, vyplatí podniku, jenž tuto službu poskytuje, finanční protiplnění, které odpovídá ceně této služby za běžných tržních podmínek, nejedná se o výhodu, kterou by dotyčný podnik nebyl získal za běžných tržních podmínek. Proto se za těchto okolností vůbec nejedná o otázku státní podpory, jelikož není splněna jedna ze základních podmínek pro tuto kvalifikaci dotyčného opatření.
57 Smyslem otázky, již je třeba zodpovědět, je, zda je služba obecného hospodářského zájmu poskytována za běžných tržních podmínek, které mají splňovat podmínky Altmark.
58 Tyto podmínky jsou následující: zaprvé musí být podnik, který je příjemcem vyrovnávací platby, skutečně pověřen závazky veřejné služby, a tyto závazky musí být jasně vymezeny; zadruhé musí být ukazatele pro výpočet vyrovnávací platby předem stanoveny objektivním a transparentním způsobem; zatřetí nemůže vyrovnání přesahovat meze toho, co je nezbytné k pokrytí všech nebo části nákladů vynaložených na plnění povinností veřejné služby se zohledněním příjmů, které se k nim vztahují, jakož i zisku, který je přiměřený plnění těchto povinností; začtvrté – jestliže ve zvláštním případě není podnik, který má plnit povinnosti veřejné služby, vybrán podle postupu zadávání veřejných zakázek, který by umožnil výběr účastníka schopného poskytovat společnosti tyto služby za nejnižší cenu – musí být výše potřebné kompenzace určena na základě analýzy nákladů, které by vznikly při plnění těchto povinností typickému podniku, dobře řízenému a adekvátně vybavenému, aby byl schopen plnit nezbytné požadavky na veřejnou službu s ohledem na příslušné příjmy a přiměřený zisk za plnění těchto povinností (rozsudek Altmark, bod 7 výše, EU:C:2003:415, body 89 až 93).
59 Jak vyplývá z bodu 94 rozsudku Altmark, bod 7 výše, (EU:C:2003:415), v případě splnění všech těchto podmínek vůbec nevyvstává otázka státní podpory v tom smyslu, že dotyčný podnik nezíská výhodu, kterou by nezískal za běžných tržních podmínek.
60 Naproti tomu kvalifikace opatření jakožto podpory slučitelné s vnitřním trhem podle čl. 106 odst. 2 SFEU je založena, jak již bylo uvedeno, na předpokladu, že dotčené opatření představuje podporu. Jinak řečeno v případě podniku, který poskytuje služby obecného hospodářského zájmu, takováto kvalifikace nutně předpokládá, že dotyčný podnik jako protiplnění za poskytnutí této služby získá výhodu, kterou by nezískal za běžných tržních podmínek.
61 Pokud jde o použití čl. 106 odst. 2 SFEU, je třeba připomenout, že ustálená judikatura (viz rozsudek ze dne 26. června 2008, SIC v. Komise, T‑442/03, Recueil, EU:T:2008:228, bod 144 a citovaná judikatura) identifikovala tři podmínky, které musí být splněny, aby státní podpora přiznaná jako vyrovnání za plnění závazků veřejné služby mohla být považována za slučitelnou s vnitřním trhem. První podmínka týkající se definice veřejné služby vyžaduje, aby dotčená služba byla skutečně službou obecného hospodářského zájmu a jako taková byla jasně definována členským státem. Druhá podmínka, týkající se poslání veřejné služby, vyžaduje, aby byl přijímající podnik členským státem výslovně pověřen poskytováním dotyčné veřejné služby. Třetí podmínka vychází z pojmu „proporcionalita“. Podle této podmínky musí být financování podniku pověřeného závazky veřejné služby považováno za slučitelné s vnitřním trhem do té míry, že by uplatňování pravidel hospodářské soutěže SFEU – v projednávané věci zákaz státních podpor – mařilo plnění zvláštních úkolů svěřených podniku, přičemž výjimka z pravidel hospodářské soutěže nesmí ovlivnit rozvoj obchodu v míře, která je v rozporu se zájmem Unie.
62 V řadě věcí projednávaných před Tribunálem účastníci řízení konstatovali, že podmínky použití čl. 106 odst. 2 SFEU a některé z podmínek, které formuloval Soudní dvůr v rozsudku Altmark, bod 7 výše (EU:C:2003:415), vykazují určitou podobnost. Jedná se zejména o věci, v nichž byly vydány rozsudky ze dne 12. února 2008, BUPA a další v. Komise (T‑289/03, Sb. rozh., EU:T:2008:29, body 160, 162 a 224), SIC v. Komise, bod 61 výše (EU:T:2008:228, body 134 až 136), ze dne 11. března 2009, TF1 v. Komise (T‑354/05, Sb. rozh., EU:T:2009:66, body 116 až 118), ze dne 1. července 2010, M6 v. Komise (T‑568/08 a T‑573/08, Sb. rozh., EU:T:2010:272, bod 128), ze dne 7. listopadu 2012, CBI v. Komise (T‑137/10, Sb. rozh., EU T:2012:584) a ze dne 16. října 2013 TF1 v. Komise (T‑275/11, EU:T:2013:535, bod 122).
63 Nicméně nelze zapomínat, že i v případě, že by podmínky pro uznání opatření podpory jako slučitelných s vnitřním trhem vykazovaly určitou podobnost s podmínkami Altmark, bod 7 výše (EU:C:2003:415), je třeba vzít v úvahu skutečnost, že v případě použití čl. 106 odst. 2 SFEU se jedná o odpověď na zásadně jinou otázku, která již předpokládá kladnou odpověď na otázku dotčenou rozsudkem Altmark, bod 7 výše (EU:C:2003:415), která je odlišná a je třeba ji položit před položením otázky týkající se slučitelnosti dotčené podpory s vnitřním trhem.
64 Právě se zřetelem k těmto obecným úvahám je třeba přezkoumat jednotlivé argumenty předložené žalobkyní.
65 Žalobkyně uvádí několik důvodů, z nichž se domnívá, že musí být druhá a čtvrtá podmínka Altmark nutně vzata v úvahu Komisí při posuzování slučitelnosti opatření, které bylo z důvodu nedodržení těchto dvou podmínek kvalifikováno jako státní podpora, s vnitřním trhem podle čl. 106 odst. 2 SFEU.
66 Zaprvé, pokud jde o druhou podmínku rozsudku Altmark, žalobkyně jednak uvádí, že Komise v souladu s čl. 106 odst. 2 SFEU vyžaduje dodržování několika podmínek, které jsou čistě formální, jako například podmínka přesné definice poslání veřejné služby. Pokud však jsou takovéto formální požadavky nezbytné pro dosažení souladu s tímto ustanovením, jevilo by se podle žalobkyně logickým, aby toto ustanovení zahrnovalo též požadavek, aby členské státy objektivním a transparentním způsobem předem stanovily parametry výpočtu vyrovnávacích plateb za plnění závazků veřejné služby.
67 Zadruhé žalobkyně uvádí, že druhá podmínka Altmark je již obsažena ve sděleních a rozhodnutích Komise o uplatňování čl. 106 odst. 2 SFEU. V tomto ohledu odkazuje na dokument Komise nazvaný „Rámec společenství pro státní podporu ve formě vyrovnávací platby za závazek veřejné služby“ (Úř. věst. 2005, C 297, s. 4, dále jen „rámec SOHZ 2005“) a rozhodnutí Komise 2005/842/ES ze dne 28. listopadu 2005 o použití čl. [106] odst. 2 [SFEU] na státní podporu ve formě vyrovnávací platby za závazek veřejné služby přiznané určitým podnikům pověřeným poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu (Úř. věst. 312, s. 67, dále jen „rozhodnutí SOHZ 2005“), jakož i na dva akty, kterými byly zrušeny a nahrazeny oba výše uvedené akty, jmenovitě na sdělení Komise týkající se unijního rámce pro podpory v podobě vyrovnání za závazek veřejné služby (2011) (Úř. věst. 2012, C 8, s. 15, dále jen „sdělení SOHZ 2011“), a na rozhodnutí Komise 2012/21/EU ze dne 20. prosince 2011 o použití čl. 106 odst. 2 SFEU na státní podporu ve formě vyrovnávací platby za závazek veřejné služby přiznané určitým podnikům pověřeným poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu (Úř. věst. 7, s. 3, dále jen „rozhodnutí SOHZ 2011“). Žalobkyně tvrdí, že tyto dokumenty stanoví, že k tomu, aby se uplatnil čl. 106 odst. 2 SFEU, musí být v aktu pověřujícím posláním veřejné služby uvedeny parametry pro výpočet, kontrolu a revizi kompenzace, jakož i podmínky vracení případných nadměrných vyrovnání a způsoby, jak těmto nadměrným vyrovnáním zabránit.
68 Zatřetí žalobkyně uvádí, že sdělení o vysílání z roku 2009 obsahuje v bodě 51 požadavek, který je obdobou druhé podmínky Altmark. Tento bod totiž stanoví, že má-li být pověřovací akt v souladu s čl. 106 odst. 2 SFEU, musí v něm být popsány podmínky, jež se uplatní ohledně kompenzace, a způsoby stanovené pro zabránění vyplácení vyšší kompenzace, než je nezbytně nutné pro plnění poslání veřejné služby.
69 Konečně začtvrté žalobkyně tvrdí, že ačkoli bylo napadené rozhodnutí přijato na základě sdělení o vysílání z roku 2001, neexistovaly přesvědčivé důvody bránící Komisi použít v projednávané věci výklad čl. 106 odst. 2 SFEU, který přijala ve sděleních SOHZ 2005 a 2011, rozhodnutích SOHZ 2005 a 2011 a ve sdělení o vysílání z roku 2009.
70 Na druhé straně, co se týče dopadu čtvrté podmínky Altmark na posouzení slučitelnosti podpory s vnitřním trhem podle čl. 106 odst. 2 SFEU, žalobkyně především uvádí, že široká definice veřejné služby s sebou nese riziko, že kompenzace veřejné služby bude ve skutečnosti používána jako záchranná a provozní podpora. K zabránění tomuto riziku a k zajištění spravedlivé rovnováhy mezi širokou posuzovací pravomocí, kterou mají členské státy při vymezování a zadávání úkolů veřejné služby na jedné straně a ochranou hospodářské soutěže na trhu na straně druhé, může Komise při použití čl. 106 odst. 2 SFEU uplatnit požadavek účinnosti vyplývající ze čtvrté podmínky Altmark. Dále žalobkyně tvrdí, že judikatura Tribunálu, podle níž kritérium účinnosti není relevantní pro posouzení slučitelnosti podpory s vnitřním trhem, byla vydána na základě judikatury předcházející rozsudku Altmark, bod 7 výše (EU:C:2003:415), a že ji lze v každém případě podrobit kritice. Kromě toho tvrdí, že Komise sama uznává význam kritéria efektivity ve sděleních SOHZ 2011 a 2011 a ve sdělení Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů z roku 2011 o reformě pravidel státní podpory EU pro služby obecného hospodářského zájmu [dokument COM (2011) 146 final]. Konečně žalobkyně uvádí, že z judikatury Soudního dvora k článku 49 SFEU a článku 56 SFEU vyplývá, že zásady rovného zacházení a transparentnosti brání tomu, aby orgán veřejné správy udělil společnosti koncesi na poskytování veřejné služby bez zajištění soutěže mezi uchazeči.
71 Žalobkyně z výše uvedeného vyvozuje, že druhá a čtvrtá podmínka Altmark jsou součástí testu slučitelnosti státní podpory s vnitřním trhem, upraveného v čl. 106 odst. 2 SFEU. Tyto dvě podmínky musí tudíž nutně ovlivnit způsob, jímž Komise uplatňuje test slučitelnosti s ohledem na čl. 106 odst. 2 SFEU.
72 Konečně žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí je stiženo nesprávným právním posouzením, jelikož Komise nevyvodila potřebné závěry ze zjištění, že kompenzace za veřejné služby vyplacená TV2 nesplňuje druhou a čtvrtou podmínku Altmark.
73 Je třeba konstatovat, že ačkoli žalobkyně předkládá několik důvodů – z nichž druhá a čtvrtá podmínka Altmark by musela mít nutně vliv na posouzení slučitelnosti opatření, která byla kvalifikována jako státní podpora z důvodu nedodržení těchto podmínek, s vnitřním trhem podle čl. 106 odst. 2 SFEU – zdržuje se upřesnění povahy a rozsahu tohoto údajného vlivu.
74 Vzhledem ke všem úvahám předloženým žalobkyní v jejích písemnostech je však třeba mít za to, že svým prvním důvodem opravného prostředku v podstatě tvrdí, že napadené rozhodnutí je stiženo nesprávným právním posouzením, jelikož Komise měla za to, že dotčená opatření jsou slučitelná s vnitřním trhem podle čl. 106 odst. 2 SFEU, třebaže tato opatření nesplňují druhou a čtvrtou podmínku Altmark.
75 Takovýto důvod kasačního opravného prostředku nemůže obstát.
76 V tomto ohledu z judikatury především vyplývá, že skutečnost, že dotčená opatření nesplňují druhou a čtvrtou podmínku Altmark, nebrání závěru, že jsou tato opatření, kvalifikovaná jako státní podpory, slučitelná s vnitřním trhem podle čl. 106 odst. 2 SFEU.
77 V rozsudku TF1 v. Komise, bod 62 výše (EU:T:2009:66, body 130 a 140), Tribunál zejména uvedl, že ze zcela jednoznačného znění rozsudku Altmark, bod 7 výše (EU:C:2003:415) vyplývá, že jediným účelem čtyř podmínek stanovených v tomto rozsudku je kvalifikace dotčeného opatření jako státní podpory, přesněji řečeno určení existence výhody, a že je zapotřebí nezaměňovat tyto podmínky s podmínkami použití čl. 106 odst. 2 SFEU, jejichž cílem bylo ověřit slučitelnost opatření, které představuje státní podporu, s vnitřním trhem.
78 V témže rozsudku TF1 v. Komise, bod 62 výše (EU:T:2009:66, body 132-139), měl Tribunál za to, že z rozsudku Altmark, bod 7 výše (EU:C:2003 415, bod 105), vyplývá, že se čl. 106 odst. 2 SFEU i nadále uplatní v případech, kdy musí být kompenzace kvalifikována jako státní podpora, jelikož nesplnila podmínky Altmark. Tribunál rovněž uvedl, že judikatura vytvořená po vydání rozsudku Altmark, bod 7 výše (EU:C:2003:415), nikterak nevyloučila použití čl. 106 odst. 2 SFEU na náhrady vyplacené podnikům pověřeným závazky veřejné služby, jež byly považovány za státní podporu, jelikož nesplňovaly podmínky Altmark.
79 Žalobkyně popírá, že by Tribunálu navrhovala se odchýlit od přístupu přijatého v rozsudku TF1 v. Komise, bod 62 výše (EU:T:2009:66). Naopak tvrdí, že Tribunál v tomto rozsudku nezodpověděl otázku, zda může mít rozsudek Altmark, bod 7 výše (EU:C:2003:415) vliv na šetření, jež má být provedeno v souladu s čl. 106 odst. 2 SFEU v případě kompenzace za veřejné služby. Tento rozsudek tudíž nebrání uplatnění názoru, že rozsudek Altmark, bod 7 výše (EU:C:2003:415), musí nutně ovlivnit způsob, jímž Komise uplatňuje kritérium slučitelnosti s ohledem na čl. 106 odst. 2 SFEU.
80 V tomto ohledu je třeba konstatovat, že ačkoli jsou v rozsudku Altmark, bod 7 výše (EU:C:2003:415) identifikovány čtyři samostatné podmínky, nejsou na sobě zcela nezávislé. Pokud jde o poslední tři podmínky, existuje vnitřní soudržnost, a v tomto smyslu určitá vzájemná závislost.
81 Vytvoření objektivních a transparentních parametrů pro výpočet kompenzace, jak vyžaduje druhá podmínka Altmark, je totiž nezbytným předpokladem pro podání odpovědi na otázku, zda tato kompenzace přesahuje, popř. nepřesahuje, úroveň, která je nezbytná k pokrytí všech nebo části nákladů vzniklých v souvislosti s plněním závazků veřejné služby, jak vyžaduje třetí podmínka Altmark. Pro odpověď na otázku, zda tato kompenzace přesahuje úroveň, která je nezbytná, je třeba nejprve určit, co je nezbytné. Pro účely kontroly dodržování třetí podmínky Altmark je však nutno vycházet z objektivních a transparentních parametrů, jak vyžaduje druhá podmínka Altmark.
82 Čtvrtá podmínka Altmar doplňuje druhou podmínku uvedeného rozsudku. Nepostačuje, že parametry stanovené pro výpočet kompenzace, která má být vyplacena podniku pověřenému plněním závazků veřejné služby, jsou objektivní a transparentní, jak vyžaduje druhá podmínka Altmark. S výjimkou případů, kdy je volba dotyčného podniku uskutečněna v rámci postupu zadávání veřejných zakázek umožňujícího výběr uchazeče schopného poskytovat tyto služby s vynaložením nejnižších celospolečenských nákladů, čtvrtá podmínka Altmark vyžaduje, aby byly tyto parametry založeny na příkladu typického podniku, který je dobře řízen a přiměřeně vybaven, aby byl s to vyhovět nezbytným požadavkům veřejné služby.
83 Nelze ztrácet ze zřetele účel testu, do něhož spadá analýza dodržování čtyř podmínek Altmark, a který spočívá v zabránění tomu, aby toto vyrovnání přineslo hospodářské zvýhodnění, jež může upřednostnit podnik příjemce ve vztahu ke konkurenčním podnikům (rozsudek Altmark, bod 7 výše, EU:C:2003:415, bod 90). Jak již bylo uvedeno (bod 57 výše), jedná se tedy o určení, zda je služba obecného hospodářského zájmu poskytována za běžných tržních podmínek, neboť v takovém případě nepředstavuje peněžité protiplnění vyplácené podniku, jenž tuto službu poskytuje, výhodu, kterou by podnik za takovýchto podmínek nezískal, a tudíž ani státní podporu (bod 59 výše).
84 Co se týče použití čl. 106 odst. 2 SFEU, je jistě pravda, že se třetí podmínka Altmark – jak uvedl Tribunál ve svém rozsudku BUPA a další v. Komise, bod 62 výše (EU:T:2008:29, bod 224) – do značné míry shoduje s kritériem přiměřenosti vytvořeným Tribunálem v rámci uplatňování tohoto ustanovení.
85 Je však třeba upřesnit, že ačkoli se v obou případech uplatní v podstatě totéž kritérium, kontext a účel jeho použití je v každém z těchto případů jiný.
86 V případě použití čl. 106 odst. 2 SFEU se již nejedná o určení, zda je služba obecného hospodářského zájmu poskytována za běžných tržních podmínek. Použití tohoto ustanovení předpokládá existenci státní podpory, což z podstaty věci znamená (viz výše bod 83), že dotčená služba není poskytována za uvedených podmínek.
87 Jak uvedl Tribunál v bodě 140 svého rozsudku M6 v. Komise, bod 62 výše (EU:T:2010:272), účelem čl. 106 odst. 2 SFEU je zamezit prostřednictvím posouzení přiměřenosti podpory tomu, aby provozovatel pověřený službou obecného hospodářského zájmu získal finanční prostředky překračující čisté náklady na veřejnou službu. Z toho vyplývá, že otázka, zda podnik pověřený službou obecného hospodářského zájmu mohl své povinnosti veřejné služby plnit za nižší cenu, není podle pravidel unijního práva, jimiž se řídí státní podpory, relevantní pro posuzování slučitelnosti státního financování této služby.
88 Jinými slovy, náklady na službu obecného hospodářského zájmu, které musí být zohledněny při použití čl. 106 odst. 2 SFEU, jsou skutečnými náklady na tuto službu, tak jak byly vynaloženy, a nikoli jak by mohly nebo měly být vynaloženy, na základě objektivních a transparentních kritérií výpočtu, vycházejících z příkladu typického podniku, který je dobře řízen a přiměřeně vybaven.
89 V tomto kontextu se pro odhad skutečných nákladů na službu obecného hospodářského zájmu zohledňuje kritérium proporcionality, nemá-li Komise k dispozici dostatek důkazů, jež by umožňovaly přesný výpočet těchto nákladů, a musí přistoupit k provedení odhadu. Obecně řečeno, závěr, že podpora určená k pokrytí nákladů na služby obecného hospodářského zájmu není slučitelná s vnitřním trhem, jelikož překračuje skutečné náklady na tuto službu, je nutné učinit s uplatněním zásady proporcionality.
90 To je důvod, proč případně nedodržení druhé a čtvrté podmínky Altmark, třebaže je relevantní pro posouzení otázky, zda je taková služba poskytována za běžných tržních podmínek, není relevantní pro posouzení přiměřenosti podpory v rámci uplatnění čl. 106 odst. 2 SFEU. Tato argumentace žalobkyně totiž vede v konečném důsledku k požadavku, aby byly hospodářské služby obecného zájmu vždy poskytovány za běžných tržních podmínek. Kdyby však byl takovýto požadavek přijat, mohlo by uplatňování pravidel hospodářské soutěže právně nebo fakticky bránit plnění zvláštních úkolů určeným podnikům pověřeným poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu, čemuž má zamezit právě čl. 106 odst. 2 SFEU (v tomto smyslu viz M6 v. Komise, bod 62 výše, EU:T:2010:272, bod 136).
91 Navíc logika takovéto argumentace vede do slepé uličky, jelikož implikuje, že podpora může být prohlášena za slučitelnou s vnitřním trhem podle čl. 106 odst. 2 SFEU pouze tehdy, jsou-li dodrženy všechny podmínky Altmark, v kterémžto případě však dotčená opatření vůbec nepředstavují státní podporu (rozsudek TF1 v. Komise, bod 62 výše, EU:T:2013:535, bod 144).
92 Kromě toho je ve světle úvah uvedených v bodech 76 až 91 výše nutno odmítnout jako irelevantní argumenty žalobkyně založené na znění sdělení SOHZ 2005 a 2011 a rozhodnutí SOHZ 2005 a 2011. Jak totiž vyplývá z preambule a z článků 1 rozhodnutí SOHZ 2005 a 2011, jakož i z bodu 2 poslední věty sdělení SOHZ 2005 a z bodu 7 sdělení SOHZ 2011, všechny tyto texty se týkají posouzení slučitelnosti kompenzací, které musí být kvalifikovány jako státní podpory, jelikož nesplňují podmínky Altmark. Proto zmínky o konceptech obsažené v těchto textech, jež by se mohly jevit jako blízké konceptům, které byly použity při formulování druhé či čtvrté podmínky Altmark, nelze vykládat tak, že naznačují, že Komise musí při posuzování slučitelnosti kompenzací, jež byly z důvodu, že nesplňovaly podmínky Altmark, kvalifikovány jako státní podpory, zohlednit nedodržení těchto podmínek.
93 Jednak je třeba v souladu s názorem Komise konstatovat, že žádný z těchto předpisů není v žádném případě použitelný na kompenzace vyplácené TV2. Jednak sdělení SOHZ 2005 a 2011 výslovně vylučují z oblasti své působnosti – první z nich v bodě 3 a druhé v bodě 8 – odvětví veřejnoprávního vysílání. Co se dále týče rozhodnutí SOHZ 2005 a 2011, výše podpory poskytnuté TV2 překračuje prahové hodnoty, do jejichž dosažení jsou tato rozhodnutí použitelná.
94 Stejně tak není v projednávané věci použitelné ani sdělení o vysílání z roku 2009 (viz bod 39 výše).
95 Předpisem použitelným pro posouzení slučitelnosti opatření s vnitřním trhem z hlediska čl. 106 odst. 2 SFEU je v projednávané věci sdělení o vysílání z roku 2001. Tento předpis však neobsahuje žádné požadavky ohledně slučitelnosti, jež by byly obdobné druhé a čtvrté podmínce Altmark. V této souvislosti je třeba uvést, že žalobkyně, stejně jako Komise, Dánské království a TV2 A/S, nezpochybnila platnost sdělení z roku s ohledem na právní předpisy vyšší právní síly.
96 Konečně je třeba připomenout, že oproti tomu, co tvrdí žalobkyně, se Komise nejen že nesměla řídit ustanoveními sdělení a rozhodnutí přijatých po roce 2005, které cituje v žalobě, ale ani tak nemohla učinit.
97 Má-li totiž Komise stejně jako v případě týkajícím se posuzování slučitelnosti státních podpor s vnitřním trhem značný prostor pro uvážení, může přijmout pokyny ohledně způsobu, jímž bude uplatňovat dotčené ustanovení v určitém odvětví nebo na určitý typ podpory.
98 Je však třeba uvést, že se Komise přijetím pravidel chování a zveřejněním oznámení, že je napříště použije na případy jimi dotčené, sama omezuje při výkonu uvedené pravomoci a nemůže se od těchto pravidel odchýlit, aniž by byla případně sankcionována z důvodu porušení obecných právních zásad, jako je zásada rovného zacházení nebo ochrana legitimního očekávání (rozsudek ze dne 11. září 2008, Německo a další v. Kronofrance, C‑75/05 P a C‑80/05 P, Sb. rozh., EU:C:2008:482, bod 60).
99 Co se konečně týče argumentu, podle něhož články 49 SFEU a 56 SFEU, jakož i zásady rovného zacházení a transparentnosti, brání tomu, aby veřejný orgán udělil podniku koncesi k poskytování veřejné služby bez soutěže mezi uchazeči, je třeba připomenout, že samotný rozsudek Altmark, bod 7 výše (EU:C:2003:415), nevylučuje, že úkol veřejné služby může být podniku svěřen bez soutěže mezi uchazeči. Tento rozsudek totiž stanoví metodu ověření úrovně kompenzace použitelnou v případě, že volba podniku pověřeného plněním povinností veřejné služby nebyla v konkrétním případě provedena v rámci postupu zadávání veřejných zakázek. V každém případě čl. 106 odst. 2 SFEU neobsahuje podle judikatury mezi svými podmínkami použití požadavek, podle něhož musí členský stát při zadání služeb obecného hospodářského zájmu dodržet podmínku soutěže mezi uchazeči (v tomto smyslu viz rozsudek SIC v. Komise, bod 61 výše, EU:T:2008:228, body 145 a 146).
100 Z předchozího vyplývá, že se Komise nedopustila nesprávného právního posouzení, když v napadeném rozhodnutí konstatovala, že dotčená opatření byla slučitelná s vnitřním trhem v souladu s ustanovením čl. 106 odst. 2 SFEU bez ohledu na zjištění, že táž opatření nesplňují druhou a čtvrtou podmínku Altmark.
101 První žalobní důvod je tedy třeba zamítnout jako neopodstatněný.
Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nedostatečného odůvodnění ve smyslu článku 296 SFEU
102 Druhým žalobním důvodem žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí je stiženo nedostatkem odůvodnění, jelikož Komise neuvedla důvody pro schválení podpory poskytnuté TV2 vzhledem k čl. 106 odst. 2 SFEU, a to navzdory skutečnosti, že dotyčná opatření nesplňovala druhou a čtvrtou podmínku Altmark. Z bodů 159 a následujících odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise v projednávané věci neprovedla „standardní“ test slučitelnosti založený na sdělení o rozhlasovém a televizním vysílání z roku 2001 sestávající ze tří fází. Naopak nepřezkoumala, zda byla výjimka z druhé a čtvrté podmínky Altmark v souladu s čl. 106 odst. 2 SFEU ani, a to zejména, nepřezkoumala otázku, zda by uplatňování těchto podmínek nutně bránilo plnění veřejné služby.
103 V tomto ohledu postačí konstatovat, že skutečnost, že se rozhodnutí nevěnovalo úloze druhé a čtvrté podmínky Altmark při posuzování slučitelnosti dotčených opatření s vnitřním trhem, nebyla důsledkem nesprávné úvahy Komise nebo nedostatku odůvodnění, jimiž by bylo stiženo napadené rozhodnutí, nýbrž skutečnosti, že se v tomto rozhodnutí uplatňuje jiný analytický rámec než ten, jenž by zvýhodňoval žalobkyni.
104 Kromě toho je třeba konstatovat, že Komise v bodech 157 až 270 odůvodnění napadeného rozhodnutí předložila podrobné odůvodnění potvrzující slučitelnost dotčených opatření s vnitřním trhem ve světle sdělení o rozhlasovém a televizním vysílání z roku 2001 a že žalobkyně ohledně tohoto odůvodnění nevznesla žádnou námitku.
105 Za těchto okolností nelze mít za to, že napadené rozhodnutí je stiženo nedostatečným odůvodněním.
106 Proto je třeba druhý žalobní důvod zamítnout.
Ke kvalifikaci finančních prostředků vyčleněných na financování regionální stanice TV2 jako státní podpory
107 Ve své replice předkládá žalobkyně argumenty, jimiž reaguje na prohlášení učiněná Komisí v žalobní odpovědi předložené ve věci T‑674/11, TV2/Danmark v. Komise, v níž žalobkyně vystupuje jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Komise.
108 Prohlášení Komise zmiňovaná v bodě 107 výše jsou formulována jako odpověď na třetí žalobní důvod, který předložila TV2 A/S ve věci T‑674/11 TV2/Danmark v. Komise. V tomto žalobním důvodu TV2 A/S uváděla, že z bodu 194 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že příjmy z licenčního poplatku, které získala TV2 v letech 1997 až 2002 z fondů TV2 a později převedla na své regionální stanice, představují podle Komise státní podporu v její prospěch. TV2 A/S tvrdila, že na rozdíl od toho, co vyplývalo ze zmíněného bodu odůvodnění, nebyla TV2 příjemcem výnosů z poplatků, které zpětně převedla na své regionální stanice. TV2 totiž plnila funkci „platebního kanálu“, který uskutečnil převod peněžních částek z fondů TV2 na regionální stanice.
109 V žalobní odpovědi předložené v projednávané věci Komise konstatovala, že TV2 A/S nesprávně vyložila bod 194 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Komise v této souvislosti tvrdila, že TV2 nebyla příjemcem finančních prostředků převedených na její regionální stanice, a tím souhlasila s žalobním důvodem předloženým ve výše uvedené věci TV2 A/S. Podle Komise to ukončilo spor ohledně této záležitosti.
110 Viasat se od připomínek Komise distancovala ve svém spisu vedlejšího účastníka ve věci T‑674/11, TV2/Danmark v. Komise. Nicméně uvedla, že coby vedlejší účastník na podporu návrhových žádání nemohla Komise její hledisko napadnout. Taktéž nemohla požádat Tribunál o přezkum legality napadeného rozhodnutí, co se týče kvalifikace finančních prostředků, které TV2 převedla do regionálních stanic, neboť TV2 A/S v návaznosti na prohlášení Komise navrhla Tribunálu, aby její třetí žalobní důvod zamítl jako bezpředmětný. Právě z tohoto důvodu se žalobkyně rozhodla předložit své argumenty v rámci projednávané věci.
111 Ve věci samé žalobkyně tvrdí, že se Komise dopustila nesprávného právního posouzení, když v bodě 194 odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatovala, že finanční prostředky, které TV2 přidělila svým regionálním stanicím, nepředstavují státní podporu. Tvrdí, že TV2 nebyla pouhým prostředníkem, skrze něhož byly státní prostředky přesměrovány na regionální stanice, ale skutečným příjemcem těchto prostředků.
112 V této souvislosti je třeba připomenout, že podle ustanovení čl. 44 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 48 odst. 2 jednacího řádu ze dne 2. května 1991 musí žaloba obsahovat předmět sporu a stručný popis dovolávaných žalobních důvodů a že nové důvody nelze předkládat v průběhu řízení, ledaže by se zakládaly na právních a skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení.
113 Z judikatury rovněž vyplývá, že důvod vycházející z údajné protiprávnosti, která mohla být známa a uplatňována při podání žaloby, nelze považovat za žalobní důvod založený na právních a skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. září 1982, Amylum v. Rada, 108/81, Sb. rozh., EU:C:1982:322, bod 25, a ze dne 2. března 2010, Evropaïki Dynamiki v. EMSA, T‑70/05, Sb. rozh., EU:T:2010:55, bod 120).
114 V projednávané věci je třeba především konstatovat, že žalobkyně ve své žalobě nepředložila žádný důvod týkající se kvalifikace nebo neprovedení kvalifikace prostředků státní podpory přidělených společnosti TV2, které tato společnost převedla na své regionální stanice. Uvedený žalobní důvod nemůže být proto považován za rozšíření žalobního důvodu předloženého v žalobě, ale představuje nový žalobní důvod dovolávaný v průběhu řízení. Jeho přípustnost závisí tudíž na existenci případných právních a skutkových okolnostech, které by vyšly najevo v průběhu řízení.
115 Žalobkyně v podstatě tvrdí, že okolností, která vyšla najevo v průběhu řízení, jsou prohlášení ohledně dotyčné podpory, jež jsou obsaženy v žalobní odpovědi Komise ve věci T‑674/11 TV2/Danmark v. Komise.
116 Těmito prohlášeními se Komise však omezila na prezentaci vlastního názoru, co se týče výkladu bodu 194 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tento bod odůvodnění, jakož i napadené rozhodnutí jako celek byly žalobkyni známy a zjevně nepředstavují okolnosti, které vyšly najevo v průběhu řízení. Proto musí být tento žalobní důvod předložený během řízení, aniž byly splněny podmínky, jež by mohly odůvodnit jeho předložení, jako jsou podmínky stanovené v čl. 48 odst. 2 jednacího řádu ze dne 2. května 1991, zamítnut jako nepřípustný.
117 Vzhledem k tomu, že všechny žalobní důvody byly zamítnuty, je třeba dospět k závěru, že v rozsahu, v němž si tato žaloba zachovává svůj účel (viz bod 45 výše), je třeba ji zamítnout.
K nákladům řízení
118 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.
119 Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu členské státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení. Dánské království tedy ponese vlastní náklady řízení.
120 Vzhledem k tomu, že TV2 A/S formálně nenavrhla, aby byla žalobkyni uložena náhrada nákladů vedlejšího účastenství, ponese vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (osmý senát)
rozhodl takto:
1) Není třeba rozhodnout o žalobě v rozsahu, v němž se domáhá zrušení rozhodnutí Komise 2011/839/EU ze dne 20. dubna 2011, týkajícího se opatření přijatých Dánskem (C 2/03) ohledně TV2/Danmark v rozsahu, v němž Komise měla za to, že příjmy z reklamy za roky 1995 a 1996 vyplacené TV2/Danmark prostřednictvím fondu TV2 představují státní podporu.
2) Ve zbývající části se žaloba zamítá.
3) Viasat Broadcasting ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí.
4) Dánské království ponese vlastní náklady řízení.
5) TV2/Danmark A/S ponese vlastní náklady řízení.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 24. září 2015.
Podpisy.