Language of document : ECLI:EU:F:2009:105

ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU

(druhý senát)

10. září 2009

Věc F-139/07

Rinse van Arum

v.

Evropský parlament

„Veřejná služba – Úředníci – Hodnocení – Hodnotící posudek – Rozsah stížnosti uvedené v článku 90 služebního řádu“

Předmět: Žaloba podaná za základě článků 236 ES a 152 AE, kterou se R. van Arum zaprvé domáhá odstranění některých poznámek ve svém hodnotícím posudku vypracovaném pro rok 2005 a přidání jiných informací, jakož i podpůrně zrušení uvedeného posudku, a ještě podpůrněji, nařízení, aby mu byly sděleny veškeré důkazy týkající se obsahu hodnotícího posudku a aby Soud zaujal postoj ke sporným skutečnostem a sporným hodnocením, které jím byly uplatněny, a zadruhé se domáhá toho, aby bylo Parlamentu uloženo zaplatit mu částku 1 euro jako náhradu škody.

Rozhodnutí: Žaloba se zamítá. Každý z účastníků ponese vlastní náklady řízení.

Shrnutí

1.      Úředníci – Hodnocení – Hodnotící posudek – Povinnost uvést odůvodnění – Povinnost prvního hodnotitele odůvodnit své poznámky a svá posouzení –Neexistence

(Služební řád úředníků, článek 43)

2.      Úředníci – Hodnocení – Hodnotící posudek – Přijetí rozhodnutí o přidělení bodů za zásluhy při neexistenci konečné verze hodnotícího posudku

(Služební řád úředníků, článek 43)

3.      Úředníci – Hodnocení – Hodnotící posudek – Soudní přezkum

(Služební řád úředníků, článek 43)

4.      Úředníci – Hodnocení – Hodnotící posudek – Povinnost uvést odůvodnění – Rozsah

(Služební řád úředníků, článek 43)

5.      Úředníci – Osobní spis – Povinnost oznámit úředníkovi rozhodnutí připojit k němu jeho hodnotící posudek

(Služební řád úředníků, článek 26)

6.      Řízení – Náklady řízení – Návrh rozhodnout podle práva

(Jednací řád Soudu pro veřejnou službu, čl. 87 odst. 1)

1.      Nepříznivě zasáhnout do právního postavení úředníka může hodnotící posudek, a v důsledku toho i konečné poznámky obsažené v tomto posudku, které musí být odůvodněny, nikoli poznámky nebo posouzení učiněná především prvním hodnotitelem. Legalita uvedeného hodnotícího posudku tak nemůže být zpochybněna v důsledku případného nedostatku odůvodnění zpravodajského výboru.

(viz bod 44)

Odkazy:

Soud prvního stupně: 7. března 2007, Sequeira Wandschneider v. Komise, T‑110/04, dosud nezveřejněno ve Sbírce rozhodnutí, bod 108

2.      Pokud orgán oprávněný ke jmenování přijme rozhodnutí o přidělení bodů za zásluhy, přestože zatím nemá k dispozici konečnou verzi hodnotícího posudku úředníka, a to pouze z důvodu, že úředník využil vnitřní procesní prostředek, je uvedené rozhodnutí přijato implicitně s výhradou konečného výsledku hodnocení po vyčerpání procesních prostředků. Proto správa může měnit počet bodů za zásluhy přidělený úředníkovi, pokud se ukáže, že v reakci na vnitřní procesní prostředek, který využil, nebo případně na jeho stížnost, musí být hodnotící posudek změněn. Skutečnost, že rozhodnutí o přidělení bodů za zásluhy bylo přijato předtím, než se hodnotící posudek stal konečným, není dostatečná k založení domněnky, že uvedené rozhodnutí ovlivnilo výsledek podaného vnitřního procesního prostředku, a v důsledku toho i hodnotícího posudku, jelikož rozhodnutí o přidělení přijaté nutně s výhradou konečného výsledku hodnocení by mohlo být změněno, kdyby se konečný hodnotící posudek odchýlil od své prozatímní verze.

(viz body 47 a 48)

Odkazy:

Soud pro veřejnou službu: 10. září 2009, Behmer v. Parlament, F‑47/07, dosud nezveřejněno ve Sbírce rozhodnutí, body 78 a 79

3.      Hodnotící posudek vyjadřuje volně vyjádřený názor hodnotitelů. Tato posouzení proto nemohou být z podstaty věci objektivně ověřena soudem Společenství, jemuž nepřísluší nahradit posouzení osob pověřených hodnocením práce hodnocené osoby svým posouzením. Orgány Společenství totiž mají při hodnocení práce svých úředníků širokou posuzovací pravomoc. Hodnotové soudy nad úředníky vyjádřené v hodnotících posudcích jsou vyloučeny ze soudního přezkumu; ten se vztahuje pouze na případné formální nesrovnalosti, zjevné nesprávnosti, jimiž je stiženo posouzení hodnotitele, jakož i na případné zneužití pravomoci. Ani orgán oprávněný ke jmenování nemůže nahradit posouzení hodnotitelů pověřených hodnocením práce úředníka svým posouzením, jelikož tento orgán, natož pak soud Společenství, není nezbytně seznámen s konkrétní situací každého úředníka. V důsledku toho se může přezkum posouzení vyjádřených hodnotiteli ve vztahu k hodnoceným úředníkům prováděný uvedeným orgánem omezit na přezkum zjevných nesprávností. Tomuto orgánu tedy nelze vytýkat, že v rámci postupu před zahájením soudního řízení nenahradil posouzení hodnotitele týkající se výkonů žalobce svým vlastním posouzením, nevyjádřil se ke všem aspektům zpochybněných žalobcem a nepřezkoumal všechny jeho právní argumenty.

(viz body 56 a 62)

Odkazy:

Soudní dvůr: 3. července 1980, Grassi v. Rada, 6/79 a 97/79, Recueil, s. 2141, bod 15

Soud prvního stupně: 26. října 1994, Marcato v. Komise, T‑18/93, Recueil FP, s. I‑A‑215 a II‑681, bod 45; 20. května 2003, Pflugradt v. ECB, T‑179/02, Recueil FP, s. I‑A‑149 a II‑733, bod 46; 13. července 2006, Andrieu v. Komise, T‑285/04, Sb. rozh. VS s. I‑A‑2‑161 a II‑A‑2‑775, bod 99; 12. září 2007, Combescot v. Komise, T‑249/04, dosud nezveřejněno ve Sbírce rozhodnutí, bod 78

4.      Odůvodnění hodnotícího posudku je v zásadě obsaženo v jednotlivých rubrikách týkajících se způsobilosti, výkonnosti a chování ve službě. Odůvodnění hodnotícího posudku však může vyplývat i z upřesnění poskytnutých správním útvarem nad rámec samotného posudku, zejména v průběhu vnitřního postupu před zahájením soudního řízení, který je vlastní posudkovému řízení. Hodnotící posudek je třeba považovat za dostatečně odůvodněný nehledě na případné odstranění některých poznámek, které byly uvedeny v první verzi uvedeného posudku, pokud mohl žalobce posoudit opodstatněnost obecného posouzení svých výkonů provedeného hodnotiteli.

Navíc článek 43 služebního řádu neposkytuje žádná vodítka, pokud jde o případnou povinnost opřít poznámky uvedené v hodnotícím posudku o skutkové okolnosti. Naopak, hodnotitel má při hodnocení práce hodnocených širokou posuzovací pravomoc. Existence takové posuzovací pravomoci předpokládá, že hodnotitelé nemají povinnost uvést v hodnotícím posudku všechny relevantní skutkové a právní okolnosti na podporu svého hodnocení, ani povinnost přezkoumat a odpovědět na veškeré aspekty zpochybněné hodnoceným. Tento závěr není zpochybněn existencí průvodce hodnocením, který obsahuje kogentní pravidla, která si správa sama stanovila a s nimiž musí postupovat v souladu. Pravidlo stanovené uvedeným průvodcem, podle něhož musí být hodnocení znamenitosti či nedostatečnosti výkonů hodnoceného opatřeno faktickými připomínkami, totiž není porušeno, pokud hodnotitel, který se domníval, že výkony hodnoceného nebyly ani zvláště znamenité, ani zvláště nedostatečné, takové připomínky do posudku nezahrnul.

(viz body 80, 82, 88 až 91 a 96)

Odkazy:

Soud prvního stupně: 16. července 1992, Della Pietra v. Komise, T‑1/91, Recueil, s. II‑2145, bod 32; Marcato v. Komise, citováno výše, bod 45; 12. prosince 1996, AIUFFASS a AKT v. Komise, T‑380/94, Recueil, s. II‑2169, bod 57; Pflugradt v. ECB, citováno výše, bod 46; 1. března 2005, Mausolf v. Europol, T‑258/03, Sb. VS s. I‑A‑45 a II‑189, bod 25; 10. května 2005, Piro v. Komise, T‑193/03, Sb. rozh. VS s. I‑A‑121 a II‑547, bod 59; 25. října 2005, Micha v. Komise, T‑50/04, Sb. VS s. I‑A‑339 a II‑1499, bod 36 a citovaná judikatura a body 39 a 40

5.      Cílem článku 26 služebního řádu je pouze umožnit úředníkovi, aby uplatnil své připomínky ve vztahu ke každé písemnosti týkající se jeho služebního poměru a ke všem zprávám týkajícím se jeho způsobilosti, výkonnosti a chování. Proto v případě, že správa úředníka seznámila s jeho hodnotícím posudkem před připojením tohoto posudku k jeho spisu a že byla dotyčnému poskytnuta možnost připojit k němu své připomínky, v tomto ohledu nelze hovořit o porušení článku 26 služebního řádu. Krom toho, přestože článek 26 služebního řádu stanoví správě povinnost seznámit úředníka s obsahem aktu, který má být zařazen, nezakládá pro ni povinnost sdělit mu rozhodnutí o zařazení jako takové.

(viz body 133 až 135)

Odkazy:

Soud prvního stupně: 28. května 1998, W v. Komise, T‑78/96 a T‑170/96, Recueil FP, s. I‑A‑239 a II‑745, bod 99; 6. března 2001, Ojha v. Komise, T‑77/99, Recueil FP, s. I‑A‑61 a II‑293, body 56 až 61; 13. prosince 2005, Cwik v. Komise, T‑155/03, T‑157/03 a T‑331/03, Sb. VS s. I‑A‑411 a II‑1865, body 50 až 52 a bod 73

6.      Podle čl. 87 odst. 1 jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Návrh obsažený v návrhových žádáních, aby bylo rozhodnuto o nákladech řízení podle práva, nelze považovat za návrh na uložení náhrady nákladů řízení účastníku řízení, který neměl ve věci úspěch.

(viz body 146 a 148)

Odkazy:

Soudní dvůr: 9. června 1992, Lestelle v. Komise, C‑30/91 P, Recueil, s. I‑3755, bod 38; 29. dubna 2004, Parlament v. Ripa di Meana a další, C‑470/00 P, Recueil, s. I‑4167, bod 86

Soud pro veřejnou službu: 10. července 2008, Maniscalco v. Komise, F‑141/07, dosud nezveřejněno ve Sbírce rozhodnutí, body 30 až 33