Language of document : ECLI:EU:F:2013:31

ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE (třetího senátu)

6. března 2013(*)

„Veřejná služba – Dočasný zaměstnanec – Vypovězení smlouvy dočasného zaměstnance na dobu neurčitou – Legitimní důvod“

Ve věci F‑41/12,

jejímž předmětem je žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, použitelného na Smlouvu o ESAE podle jejího článku 106a,

Séverine Scheefer, bývalá dočasná zaměstnankyně Evropského parlamentu, s bydlištěm v Lucemburku (Lucembursko), zastoupená R. Adamem a P. Ketterem, advokáty,

žalobkyně,

proti

Evropskému parlamentu, zastoupenému V. Montebello-Demogeot a M. Ecker, jako zmocněnkyněmi,

žalovanému,

SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (třetí senát),

ve složení S. Van Raepenbusch (zpravodaj), předseda, I. Boruta a R. Barents, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: J. Tomac, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 10. října 2012,

vydává tento

Rozsudek

1        Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 21. března 2012 se S. Scheefer domáhá zrušení rozhodnutí Evropského parlamentu ze dne 20. června 2011, jímž byla vypovězena její smlouva dočasného zaměstnance na dobu neurčitou, a dále toho, aby byla Evropskému parlamentu uložena náhrada škody.

 Právní rámec

2        Článek 29 odst. 2 služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“) stanoví:

„Jiný postup, než je výběrové řízení, může orgán oprávněný ke jmenování zvolit pouze v případě přijímání vyšších vedoucích pracovníků (generálních ředitelů nebo odpovídajících funkcí v platové třídě AD 16 nebo AD 15 a ředitelů nebo odpovídajících funkcí v platové třídě AD 15 nebo AD 14) a ve výjimečných případech také pro přijímání na pracovní místa, která vyžadují zvláštní kvalifikaci.“

3        Článek 2 pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropské unie (dále jen „PŘOZ“) stanoví: „Pro účely tohoto pracovního řádu se ‚dočasnými zaměstnanci‘ rozumí:

a)       [z]aměstnanci přijatí za účelem obsazení pracovních míst, která jsou uvedena na seznamu pracovních míst přiloženém k oddílu rozpočtu každého orgánu a která rozpočtový orgán označil za dočasná;

[…]“

4        Článek 47 pracovního řádu stanoví:

„Kromě případu úmrtí končí pracovní poměr dočasných zaměstnanců:

[…]

c)       pokud je smlouva uzavřena na dobu neurčitou:

i)       na konci výpovědní doby sjednané ve smlouvě; délka výpovědní doby nesmí být kratší než jeden měsíc za každý dokončený rok služby, přičemž nejkratší výpovědní doba činí tři měsíce a nejdelší deset měsíců. Výpovědní doba však nezačne běžet v průběhu mateřské dovolené nebo volna z důvodů nemoci za předpokladu, že volno z důvodů nemoci nepřesahuje tři měsíce. S výhradou výše uvedených omezení se navíc v průběhu mateřské dovolené nebo volna z důvodů nemoci doba přerušuje;

[…]“

5        Směrnicí Rady 1999/70/ES ze dne 28. června 1999 o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS (Úř. věst. L 175, s. 43) byla provedena rámcová dohoda o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřená dne 18. března 1999 mezi obecnými mezioborovými organizacemi (dále jen „rámcová dohoda“).

6        Ustanovení 3 rámcové dohody zní:

„Pro účely této dohody se rozumí:

1.       ,zaměstnancem v pracovním poměru na dobu určitou‘ osoba s pracovní smlouvou nebo poměrem uzavřeným přímo mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, pokud skončení pracovní smlouvy nebo poměru je určeno objektivními podmínkami, jakými jsou dosažení určitého dne, dokončení určitého úkolu nebo vznik určité události;

[…]“

7        Článek 7 odst. 2 až 4 vnitřních předpisů pro přijímání úředníků a ostatních zaměstnanců, přijatých předsednictvem Parlamentu dne 3. května 2004 (dále jen „vnitřní předpisy“), stanoví:

„2. Aniž jsou dotčena ustanovení vztahující se na úředníky, jsou dočasní zaměstnanci vybíráni na základě pořadí úspěšných uchazečů z výběrového nebo přijímacího řízení podle čl. 29 odst. 2 služebního řádu úředníků […].

3. Při nedostatku úspěšných uchazečů jsou přijati dočasní zaměstnanci:

–        pokud jde o dočasné zaměstnance uvedené v čl. 2 [písm.] a) PŘOZ poté, co jsou vybráni výborem ad hoc, ve kterém je jeden člen jmenovaný [v]ýborem zaměstnanců;

–        pokud jde o dočasné zaměstnance uvedené v čl. 2 [písm.] b) PŘOZ, po vydání stanoviska smíšené komise.

4. Odchylně od předchozích ustanovení mohou být dočasní zaměstnanci podle čl. 2 [písm.] a) PŘOZ přijati postupem podle odst. 3 druhé odrážky tohoto článku, pokud se tato přijetí týkají pouze dočasného obsazení pracovních míst, než dojde k obsazení těchto míst v souladu s ustanoveními odst. 3 první odrážky tohoto článku.“

 Skutkový základ sporu

8        Smlouvou podepsanou Parlamentem dne 29. března 2006 a žalobkyní dne 4. dubna 2006 přijal Parlament žalobkyni na místo dočasného zaměstnance podle čl. 2 písm. a) PŘOZ na dobu od 1. dubna 2006 do 31. března 2007 a přidělil ji jakožto lékařku do lékařské ordinace v Lucemburku (Lucembursko).

9        Dodatky ke smlouvě podepsanými ve dnech 23. února 2007 a 26. března 2008 byla smlouva žalobkyně prodloužena do 31. března 2009.

10      Poté, co se žalobkyně dotázala na možnost své další spolupráce s lékařskou službou uvedeného orgánu na základě smlouvy na dobu neurčitou, jí generální tajemník Parlamentu dne 12. února 2009 odpověděl, že tato možnost neexistuje, a potvrdil, že platnost její smlouvy uplyne dne 31. března 2009.

11      Rozsudkem ze dne 13. dubna 2011, Scheefer v. Parlament (F‑105/09, dále jen „rozsudek Scheefer“), zrušil Soud rozhodnutí, které bylo obsaženo v dopise ze dne 12. února 2009. V tomto rozsudku Soud shledal, že ve světle čl. 8 prvního pododstavce PŘOZ je namístě považovat smlouvu žalobkyně za dvakrát prodlouženou, přičemž druhým dodatkem ze dne 26. března 2008 byla tato smlouva automaticky přeměněna na pracovní poměr na dobu neurčitou z prosté vůle zákonodárce, což mělo za následek, že uplynutí lhůty stanovené v tomto dodatku nemohlo ukončit pracovní poměr žalobkyně.

12      Mezitím Parlament zveřejnil dne 18. října 2007 oznámení č. EP/95/S o výběrovém řízení na základě kvalifikačních předpokladů a zkoušek na obsazení místa lékaře jako dočasného zaměstnance-administrátora za účelem vytvoření seznamu vhodných uchazečů složeného ze čtyř nejlepších uchazečů (Úř. věst. C 244 A, s. 5, dále jen „výběrové řízení EP/95/S“). Žalobkyně podala svou kandidaturu, která však byla dne 28. ledna 2008 zamítnuta s odůvodněním, že dotyčná nemá požadovanou pracovní zkušenost. Na základě uvedeného řízení byl dne 16. května 2008 sestaven seznam vhodných uchazečů a následně byli přijati dva lékaři, jeden z nich dne 1. května 2009, druhý dne 1. června 2009.

13      Dne 24. května 2011 informoval Parlament žalobkyni, že její smlouva dočasného zaměstnance byla s ohledem na rozsudek Scheefer přeměněna na smlouvu na dobu neurčitou, takže ukončení její činnosti, k němuž došlo dne 31. března 2009, musí být považováno za neplatné, z čehož vzniká žalobkyni nárok na zaplacení odměny za práci počínaje dnem 1. dubna 2009, po odečtení příjmů nahrazujících výdělek, jež jsou zmíněny ve výše uvedeném rozsudku a jež od uvedeného data pobírala.

14      Dopisem ze dne 14. června 2011 sdělila žalobkyně Parlamentu zejména to, že je připravena začít znovu co nejdříve pracovat.

15      Dopisem ze dne 20. června 2011 dal generální tajemník Parlamentu žalobkyni na vědomí, že tento orgán vypověděl její smlouvu dočasného zaměstnance na dobu neurčitou, neboť „[její] pracovní poměr již není důvodný, protože Parlament již sestav[il] seznam vhodných uchazečů […], kteří splňují požadavky uvedené v čl. 7 odst. 2 vnitřních předpisů […], a veškerá volná místa poradních lékařů přidělených do Lucemburku již byla na základě tohoto seznamu obsazena“.

16      Na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu, který je podle článku 46 PŘOZ použitelný na dočasné zaměstnance, podala žalobkyně dne 5. srpna 2011 stížnost proti rozhodnutí o výpovědi obsaženém v dopise zmíněném v předchozím bodě. Orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv (dále jen „oprávněný orgán“) tuto stížnost zamítl rozhodnutím ze dne 21. prosince 2011.

 Návrhová žádání účastníků řízení

17      Žalobkyně navrhuje, aby Soud:

–        prohlásil žalobu za přípustnou a opodstatněnou, a tudíž:

–        zrušil rozhodnutí o výpovědi obsažené v dopise generálního tajemníka Parlamentu ze dne 20. června 2011, „se všemi důsledky, které z tohoto zrušení vyplývají, a to včetně finančních důsledků“;

–        případně zrušil rozhodnutí ze dne 21. prosince 2011, kterým byla zamítnuta její stížnost;

–        „v důsledku toho prohlásil, že je žalobkyně opět zaměstnankyní Parlamentu“;

–        podpůrně, uložil Parlamentu, aby jí zaplatil částku 288 000 eur jako náhradu majetkové újmy, která se rovná „36 měsíčním platům […], aniž je dotčena přesná částka vypočtená s přihlédnutím na nezbytné úpravy […], nebo jakékoliv jiné částce, kterou Soud vyhodnotí ex æquo et bono nebo podle vyjádření znalců“, a částku 15 000 eur jako náhradu nemajetkové újmy;

–        uložil Parlamentu náhradu nákladů řízení.

18      Parlament navrhuje, aby Soud:

–        zamítl žalobu jako neopodstatněnou;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

 K návrhovým žádáním týkajícím se zrušení zamítnutí stížnosti a k návrhovým žádáním týkajícím se uložení soudního příkazu

19      Prostřednictvím samostatných návrhových žádání se žalobkyně domáhá toho, aby bylo zrušeno rozhodnutí Parlamentu ze dne 21. prosince 2011, kterým byla zamítnuta její stížnost.

20      Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury mají návrhová žádání, která formálně směřují ke zrušení rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, v případě, kdy jako taková nemají samostatný obsah, ten účinek, že se Soudu předkládá akt, proti němuž byla podána stížnost (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 17. ledna 1989, Vainker v. Parlament, C‑293/87, bod 8; rozsudek Scheefer, bod 21). V projednávaném případě bylo zamítnutím stížnosti ze dne 21. prosince 2011 potvrzeno původní rozhodnutí obsažené v dopise ze dne 20. června 2011, kterým byla vypovězena smlouva žalobkyně na dobu neurčitou, přičemž bylo poskytnuto několik dodatečných vysvětlení k výše uvedené stížnosti. Za takovýchto okolností má být zkoumána zákonnost původního rozhodnutí, které nepříznivě zasahuje do právního postavení žalobkyně, a to z hlediska jeho odůvodnění, které vyplývá ze spojeného výkladu uvedeného rozhodnutí a zamítnutí stížnosti. Návrhová žádání, která se týkají zrušení rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, tedy nemají samostatný obsah, a je třeba mít za to, že žaloba formálně směřuje proti rozhodnutí obsaženému v dopise ze dne 20. června 2011 (dále jen „napadené rozhodnutí“), ve znění rozhodnutí o zamítnutí stížnosti ze dne 21. prosince 2011 (v tomto smyslu viz rozsudek Soudu prvního stupně (nyní Tribunálu) ze dne 10. června 2004, Eveillard v. Komise, T‑258/01, body 31 a 32).

21      Žalobkyně dále požaduje, aby Soud „v důsledku toho prohlásil, že je žalobkyně opět zaměstnankyní Parlamentu“.

22      Je třeba mít za to, že hlavní bod výše uvedeného návrhového žádání směřuje k tomu, aby Soud nařídil danému orgánu, aby žalobkyni v důsledku případného zrušení napadeného rozhodnutí opět zaměstnal. Soudu nicméně nepřísluší, aby v rámci žaloby podané na základě článku 46 PŘOZ a článku 91 služebního řádu vydával příkazy určené orgánu Evropské unie. V případě zrušení aktu totiž přísluší dotyčnému orgánu, aby na základě článku 266 SFEU přijal opatření, která vyplývají z rozsudku (viz rozsudek Soudu ze dne 4. května 2005, Castets v. Komise, T‑398/03, bod 19).

23      Z uvedeného vyplývá, že návrhová žádání týkající se uložení soudního příkazu jsou nepřípustná.

 K návrhovým žádáním týkajícím se zrušení napadeného rozhodnutí

24      Žalobkyně uplatňuje tři žalobní důvody, z nichž:

–        první vychází z porušení povinnosti uvést odůvodnění a z porušení povinnosti transparentnosti;

–        druhý vychází z neexistence právního základu, ze zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu a z porušení „článků 2, 3, 8, 29 a 47 PŘOZ“, jakož i ze zneužití pravomoci;

–        třetí vychází z porušení povinnosti péče, ze zneužití práva a z porušení zásad řádné správy a plnění smluv v dobré víře.

 K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení povinnosti uvést odůvodnění a z porušení povinnosti transparentnosti

25      Žalobkyně tvrdí, že veškerá jednostranná vypovězení smlouvy dočasného zaměstnance na dobu neurčitou musí být odůvodněna. Kromě toho zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí bylo přijato na základě rozsudku Scheefer krátce poté, co jí bylo dopisem Parlamentu ze dne 24. května 2011 potvrzeno, že ukončení její činnosti ke dni 31. března 2009 má být považováno za neplatné, a poté, co byla slovně ujištěna, že bude brzy znovu přijata do zaměstnání. Uvádí přitom, že i přes zvláštní okolnosti případu s ní její nadřízení neprovedli žádný pohovor, při němž by jí její propuštění vysvětlili.

26      Důvod napadeného rozhodnutí, podle něhož již není její pracovní poměr na dobu neurčitou ospravedlněn, neboť všechna volná místa lékařů v Lucemburku již byla obsazena úspěšnými uchazeči z výběrového řízení EP/95/S, kteří splňují požadavky stanovené v čl. 7 odst. 2 vnitřních předpisů, měl být za takovýchto okolností podle jejího názoru vysvětlen podrobněji. Namísto toho se Parlament v napadeném rozhodnutí „[…] vůbec nevyjádřil […] k podrobnostem“ výše uvedených přijetí do pracovního poměru, co se týče jejich dat a způsobu, jakým byla uskutečněna. Parlament navíc nevzal podle tvrzení žalobkyně v potaz skutečnost, že tato „měla (od 31. března 2008) uzavřenu smlouvu na dobu neurčitou“ a že má dostatečné zkušenosti k tomu, aby mohla být přijata na některé z dotčených míst.

27      V této souvislosti je nutno uvést znění napadeného rozhodnutí:

„[…] Podle čl. 7 odst. 2 vnitřních předpisů […] jsou dočasní zaměstnanci, kteří jsou uvedeni v čl. 2 [písm.] a) [PŘOZ], vybíráni na základě pořadí úspěšných uchazečů z výběrového nebo přijímacího řízení stanoveného v čl. 29 odst. 2 služebního řádu. Je namístě poukázat na skutečnost, že jste byla od 1. dubna 2006 zaměstnána jako dočasný zaměstnanec uvedený v čl. 2 [písm. ] a) PŘOZ, a to na základě uplatnění mimořádného postupu uvedeného v odstavci [4] téhož článku [7 vnitřních předpisů], který má řešit nedostatek úspěšných uchazečů z výběrového řízení nebo z jiných přijímacích řízení.

Parlament takovéto výběrové řízení uspořádal […] pod číslem EP/95/S […]. Je třeba poukázat na to, že nejste úspěšným uchazečem z tohoto řízení, neboť vaše kandidatura nebyla přijata z důvodu, že jste v dané době neměla pracovní zkušenost, která byla požadována v oznámení o volném pracovním místě.

V bodě 58 in fine [rozsudku Scheefer] Soud […] uvedl, že smlouva na dobu neurčitou může být kdykoli vypovězena na základě legitimního důvodu při dodržení výpovědní doby stanovené v čl. 47 písm. c) bodu i) PŘOZ.

Za těchto podmínek Parlament vypovídá Vaši smlouvu dočasného zaměstnance na dobu neurčitou, neboť již neexistují důvody k zachování Vašeho pracovního poměru s ohledem na skutečnost, že Parlament má nyní k dispozici seznam úspěšných uchazečů, kteří splňují podmínky stanovené čl. 7 odst. 2 vnitřních předpisů […], a že veškerá volná místa poradních lékařů […] v Lucemburku již obsadil na základě tohoto seznamu.

[…]“

28      Výše uvedené odůvodnění se jeví jako dostatečné, a to navzdory zvláštní situaci, v níž se žalobkyně podle vlastního tvrzení nacházela, neboť jasně a přesně uvádí důvod, jenž vedl k vypovězení smlouvy dočasného zaměstnance, kterou žalobkyně uzavřela.

29      Žalobkyně zejména neprávem vytýká Parlamentu, že nevzal v úvahu skutečnost, že měla uzavřenu smlouvu na dobu neurčitou a že měla dostatečnou pracovní zkušenost k tomu, aby se mohla ucházet o obsazení některého z volných míst lékařů. Parlament totiž v napadeném rozhodnutí i v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti zdůraznil, že žalobkyně byla přijata mimořádným způsobem, s cílem vyřešit situaci neobsazených míst lékařů a nedostatku kandidátů, kteří by mohli být přijati na základě vnitřních předpisů. Uvedl rovněž, že výběrové řízení EP/95/S uspořádal právě proto, aby tato volná místa obsadil, a že žalobkyně nebyla úspěšnou uchazečkou z tohoto řízení, neboť její kandidatura byla považována za nepřípustnou. Je namístě uvést, že odůvodnění může být implicitní za podmínky, že umožní zúčastněné osobě seznámit se s důvody, proč bylo sporné rozhodnutí přijato, a příslušnému soudu disponovat poznatky dostatečnými k tomu, aby mohl vykonat přezkum [viz rozsudek Soudního dvora ze dne 8. února 2007, Groupe Danone v. Komise, C‑3/06 P, bod 46; viz obdobně rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 9. července 2008, Reber v. OHIM – Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli (Mozart), T‑304/06, bod 55; rozsudek Tribunálu Evropské unie ze dne 13. dubna 2011, Safariland v. OHIM – DEF-TEC Defense Technology (FIRST DEFENSE AEROSOL PEPPER PROJECTOR), T‑262/09, bod 92]. Vzhledem k tomu, že Parlament nemohl opomenout výběrové řízení uvedené v bodě 27 tohoto rozsudku, jsou úvahy uvedené v napadeném rozhodnutí již samy o sobě postačující k tomu, aby sice nepřímo, leč jednoznačně vyloučily možnost přijetí žalobkyně do trvalého pracovního poměru na některé z dotčených míst, bez ohledu na to, jakou povahu měla smlouva žalobkyně a jaké byly její pracovní zkušenosti.

30      Nelze se ani domnívat, že napadené rozhodnutí obsahuje mezery dané skutečností, že by se „Parlament […] vůbec nevyjádřil […] k podrobnostem pracovních poměrů“ lékařů přijatých na volná místa, zejména co se týče přesných dat jejich přijetí a způsobů, jakými k tomuto přijetí došlo. Jak uvádí sama žalobkyně, jedná se pouze o okrajové otázky. Parlament proto nebyl povinen uvádět je v napadeném rozhodnutí. Odůvodnění je tedy dostatečné, neboť uvádí skutkové okolnosti a právní úvahy, které mají zásadní význam v rámci systematiky rozhodnutí, takže správní orgán není povinen uvádět odůvodnění svých důvodů (rozsudek Soudu ze dne 29. září 2011, AJ v. Komise, F‑80/10, bod 117). Parlament navíc ve svém rozhodnutí o zamítnutí stížnosti zdůraznil, že „od 1. června 2009 jsou již všechna místa poradních lékařů obsazena“.

31      Navíc je třeba připomenout, že údajnou nedostatečnost odůvodnění lze vyřešit poskytnutím určitých vysvětlení během řízení u Soudu. V projednávaném případě totiž Parlament ve své žalobní odpovědi upřesnil, že první z lékařů byl přijat dne 1. května 2009 a druhý dne 1. června 2009, a to v rámci smluv dočasného zaměstnance na dobu neurčitou. Žalobkyně ostatně sama během jednání uvedla, že všechny údajně chybějící důvody byly v této žalobní odpovědi obsaženy.

32      Konečně, rovněž zcela neprávem, žalobkyně Parlamentu vytýká, že s ní před přijetím napadeného rozhodnutí neprovedl pohovor. Z judikatury zajisté vyplývá, že povinnost uvést odůvodnění aktu, který nepříznivě zasahuje do právního postavení dotčené osoby, lze též považovat za splněnou, pokud dotčená osoba byla s těmito důvody řádně seznámena během pohovoru se svými nadřízenými (rozsudek Soudu ze dne 26. října 2006, Landgren v. ETF, F‑1/05, bod 79). Cílem uvedené judikatury je však pouze vymezit okolnost, která by neutralizovala nedostatečné odůvodnění, a nikoliv, jak zřejmě navrhuje žalobkyně, uložit povinnost uspořádání předběžného pohovoru s nadřízenými ke splnění povinnosti uvést odůvodnění nebo povinnosti transparentnosti, pokud, jak je tomu v projednávaném případě, je výpověď dostatečně odůvodněna.

33      První žalobní důvod je tedy nutno zamítnout.

 Ke druhému žalobnímu důvodu, který vychází z neexistence právního základu, ze zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu a z porušení „článků 2, 3, 8, 29 a 47 PŘOZ“, jakož i ze zneužití pravomoci

34      Z názvu i z obsahu druhého žalobního důvodu vyplývá, že tento důvod lze rozdělit do tří částí, které by měly být přezkoumány postupně. Z obsahu navíc vyplývá i to, že odkaz na článek 29 PŘOZ byl uveden nedopatřením, neboť tohoto článku se projednávaný spor vůbec netýká; jeho předmětem jsou totiž příspěvky při narození, takže z argumentačního pohledu nemá pro žalobkyni žádný význam. Je tedy namístě se domnívat, že se žalobkyně dovolává spíše článku 29 služebního řádu, neboť na tento článek odkazuje článek 7 vnitřních předpisů.

–       K první části druhého žalobního důvodu, která vychází z neexistence právního základu

35      Žalobkyně se domnívá, že Parlament se nemohl dovolávat „‚ekonomického‘ důvodu“, který spočívá v tom, že všechna místa lékařů již byla obsazena, neboť takovýto důvod nelze považovat za legitimní důvod k vypovězení smlouvy na dobu neurčitou, a to ani podle PŘOZ, ani podle ustanovení její pracovní smlouvy.

36      V této souvislosti je nutno připomenout, že čl. 47 písm. c) PŘOZ přiznává orgánu oprávněnému k uzavírání pracovních smluv širokou posuzovací pravomoc k vypovídání smluv dočasných zaměstnanců na dobu neurčitou (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 8. září 2009, ETF v. Landgren, T‑404/06 P, bod 162 a citovaná judikatura; rozsudek Tribunálu ze dne 7. července 2011 Longinidis v. Cedefop, T‑283/08 P, bod 84).

37      V této souvislosti a v odpověď na argument Parlamentu, že mu čl. 7 odst. 4 jeho vnitřních předpisů brání v uzavření smlouvy na dobu neurčitou, ačkoli bylo třeba zajistit nepřetržitost služby zajišťované lékařskou ordinací v Lucemburku, Soud v rozsudku Scheefer rozhodl, že tento článek „nezakazuje užívání smluv na dobu neurčitou, neboť přechodný stav může stejně jako v projednávané věci trvat po blíže neurčenou dobu a takováto smlouva každopádně osobě, se kterou je uzavřena, neposkytuje trvalost vlastní jmenování úředníkem, jelikož může být podle čl. 47 písm. c) bodu i) PŘOZ vypovězena z legitimního důvodu a při dodržení výpovědní doby.“ (rozsudek Scheefer, bod 56)

38      Pokud jde o otázku, zda okolnost, že všechna volná místa lékařů v lékařské ordinaci Parlamentu v Lucemburku byla obsazena, mohla v projednávaném případě představovat legitimní důvod vypovězení pracovní smlouvy, je třeba uvést, že zaměstnanec přijatý podle čl. 2 písm. a) PŘOZ, jakým byla i žalobkyně, bývá přijímán „za účelem obsazení pracovních míst, která jsou uvedena na seznamu pracovních míst přiloženém k oddílu rozpočtu každého orgánu a která rozpočtový orgán označil za dočasná“.

39      Důvod vycházející z „ ‚ekonomického‘ důvodu“, tedy, jak popisuje žalobkyně, z neexistence volného místa na seznamu pracovních míst přiloženém k oddílu rozpočtu daného orgánu, proto představuje legitimní důvod, na jehož základě byl Parlament oprávněn přijmout napadené rozhodnutí podle čl. 47 písm. c) bodu i) PŘOZ.

40      První část druhého žalobního důvodu tedy musí být zamítnuta.

–       Ke druhé části žalobního důvodu, která vychází ze zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu a z nesprávného právního posouzení spočívajícího v porušení článků 2, 3, 8 a 47 PŘOZ a článku 29 služebního řádu

41      Žalobkyně se domnívá, že napadené rozhodnutí je stiženo vadou zjevně nesprávného posouzení a nesprávného právního posouzení, jelikož porušuje články 2, 3, 8 a 47 PŘOZ a článek 29 služebního řádu. Parlament se podle jejího názoru snažil obejít ustanovení PŘOZ tím, že s ní protiprávně opakovaně uzavřel smlouvu dočasného zaměstnance na dobu určitou, a podle zásady, že se nikdo nemůže dovolávat vlastního nepoctivého jednání, tedy Parlament tuto praktiku nemůže uvádět jakožto odůvodnění napadeného rozhodnutí. Přesněji řečeno, není možné, aby byl důvod vycházející z neexistence volných míst lékaře, jímž bylo odůvodněno propuštění žalobkyně, posuzován bez ohledu na okolnosti projednávaného případu, zejména na skutečnost, že Soud v rozsudku Scheefer konstatoval, že její smlouva dočasného zaměstnance na dobu určitou byla přeměněna na smlouvu na dobu neurčitou s účinností od „31. března 2008“. Žalobkyně má za to, že kdyby Parlament jednal v souladu s PŘOZ, uzavřel by k výše uvedenému datu smlouvu na dobu neurčitou a následně by ji přijal na volné místo lékaře. Takovéto jmenování by bylo ostatně i v zájmu zajištění dané služby, vzhledem ke zkušenosti, kterou žalobkyně v rámci tohoto orgánu získala. Konečně argument uvedený v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, podle něhož nebyla žalobkyně zapsána na seznam úspěšných uchazečů z výběrového řízení EP/95/S, takže její pracovní poměr nemohl být dále prodloužen, je podle názoru žalobkyně nepřípustný, neboť byl poprvé přednesen až po přijetí napadeného rozhodnutí. Uvedený argument je podle ní mylný také proto, že v projednávaném případě nebylo namístě sankcionovat skutečnost, že žalobkyně nebyla zapsána na seznam úspěšných uchazečů z výběrového řízení EP/95/S, nýbrž to, že se Parlament dovolává neexistence volných míst lékařů v lékařské ordinaci v Lucemburku, přičemž opomíjí skutečnost, že tato neexistence je důsledkem jeho vlastního nepoctivého jednání.

42      Soud k tomu nicméně konstatuje, že pokud Parlament v napadeném rozhodnutí uvedl, že „již neexistují důvody k zachování […] pracovního poměru [žalobkyně] s ohledem na skutečnost, že [Parlament] má nyní k dispozici seznam úspěšných uchazečů […], kteří splňují podmínky stanovené čl. 7 odst. 2 vnitřních předpisů […], a že veškerá volná místa poradních lékařů […] v Lucemburku již obsadil na základě tohoto seznamu“, nedovolává se tímto svého „vlastního nepoctivého jednání“, ale opírá se o objektivní skutečnost, která nezávisí na tom, zda se dopustil protiprávního jednání, když dodatkem ze dne 26. března 2008 prodloužil smlouvu žalobkyně pouze na dobu určitou.

43      Důvod, podle něhož neměl Parlament možnost zachovat pracovní poměr žalobkyně proto, že neuspěla ve výběrovém řízení EP/95/S, neboť její kandidatura byla zamítnuta kvůli nedostatečné pracovní zkušenosti, není ostatně ani nepřípustný, ani nesprávný.

44      Tento důvod nelze považovat za nepřípustný, neboť v rámci systému prostředků nápravy, který je stanoven v článcích 90 a 91 služebního řádu, na něž odkazuje článek 46 PŘOZ, a s ohledem na vývoj postupu před zahájením soudního řízení, jejž výše uvedené články zavádějí, se může stát, že správní orgán při zamítnutí stížnosti doplní či dokonce pozmění důvody, na jejichž základě vydal zpochybněný akt (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu Evropské unie ze dne 9. prosince 2009, Komise v. Birkhoff, T‑377/08 P, body 55 až 60; rozsudek Soudu ze dne 13. dubna 2011, Chaouch v. Komise, F‑30/09, bod 35).

45      V napadeném rozhodnutí již Parlament žalobkyni připomněl, že byla zaměstnána „na základě uplatnění mimořádného postupu“ uvedeného v článku 7 vnitřních předpisů, „který má řešit nedostatek úspěšných uchazečů z výběrového řízení nebo z jiných přijímacích řízení“, a že ona sama není úspěšnou uchazečkou z výběrového řízení EP/95/S, které bylo uspořádáno za účelem obsazení volných míst lékařů. Oprávněný orgán nemohl za těchto podmínek učinit nic jiného, než že výše uvedené sdělení prostřednictvím rozhodnutí o zamítnutí stížnosti dále upřesnil, přičemž zdůraznil, že „za daných okolností nemůže Parlament žalobkyni přijmout do pracovního poměru, neboť by v opačném případě porušil zásadu rovného zacházení s uchazeči“.

46      Výše uvedený důvod nelze považovat ani za nesprávný, protože z čl. 7 odst. 2 a 3 vnitřních předpisů skutečně vyplývá, že dočasní zaměstnanci přijatí do pracovního poměru podle čl. 2 písm. a) PŘOZ mohou být při nedostatku úspěšných uchazečů přijati na dobu neurčitou pouze na základě vykonání výběrové zkoušky. Je tedy třeba mít za to, že i když není dotčené přijímací řízení stanoveno v PŘOZ, přesto je součástí formálních náležitostí, jež musel Parlament jakožto současný či budoucí zaměstnavatel dodržet (v tomto smyslu viz rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 28. ledna 1992, Speybrouck v. Parlament, T‑45/90, bod 68). Parlament byl povinen toto řízení provést tím spíše, že musel dodržet také zásadu rovného zacházení s uchazeči z výběrového řízení EP/95/S, zejména pak s úspěšnými uchazeči z tohoto řízení, kteří mohli být díky svému úspěchu přijati na volná místa lékařů v lékařské ordinaci v Lucemburku. Přestože byla tedy pracovní smlouva žalobkyně ke dni 26. března 2008 změněna v důsledku uplatnění čl. 8 prvního pododstavce PŘOZ na smlouvu na dobu neurčitou, byl Parlament při zahájení výběrového řízení EP/95/S, k němuž došlo dne 18. října 2007, v zásadě povinen obsadit z řad úspěšných uchazečů z výběrového řízení EP/95/S nejen první volné místo, na něž přijal jednoho lékaře dne 1. května 2009, ale i druhé z volných míst, jež obsadil dne 1. června 2009. Výše uvedené výběrové řízení bylo totiž uspořádáno pro účely „obsazení místa lékaře jako dočasného zaměstnance-administrátora“, přičemž v oznámení o vyhlášení tohoto řízení bylo rovněž uvedeno, že bude vytvořen seznam vhodných uchazečů složený ze čtyř nejlepších uchazečů.

47      Z výše uvedeného vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, představovala skutečnost, že nebyla zapsána na seznam úspěšných uchazečů z výběrového řízení EP/95/S, a nemohla být proto přijata na některé z volných míst podle čl. 7 odst. 2 nebo podle čl. 7 odst. 3 první odrážky vnitřních předpisů, zásadní okolnost, kterou nemohl Parlament opomenout, a to bez ohledu na to, že se dopustil pochybení v souvislosti s kvalifikací smlouvy dotčené osoby pro období od 26. března 2008.

48      Kromě toho se připouští, že orgán je oprávněn vypovědět smlouvu dočasného zaměstnance na dobu neurčitou z důvodu, že daný zaměstnanec, tak jako v projednávaném případě, nebyl zapsán na seznam úspěšných uchazečů z výběrového řízení nebo z jiné výběrové zkoušky (viz rozsudek Tribunálu ze dne 5. prosince 2002, Hoyer v. Komise, T‑70/00, bod 44).

49      Argumenty, které přednesla žalobkyně během jednání, nemohou výše uvedená konstatování platně zpochybnit.

50      Ačkoli platí, že služební řád a PŘOZ mají přednost před vnitřními předpisy, článek 7 vnitřních předpisů není v rozporu s žádným z jejich ustanovení, když stanoví, že dočasní zaměstnanci musí být vybíráni na základě pořadí úspěšných uchazečů z výběrového nebo přijímacího řízení a že uchazeč, který tyto formální náležitosti nesplnil, může být přijat jako dočasný zaměstnanec pouze výjimečně a dočasně.

51      Žalobkyně nicméně uvádí, že do pracovního poměru na dobu neurčitou podle čl. 8 prvního pododstavce PŘOZ byla přijata na základě dodatku ze dne 26. března 2008, tedy v okamžiku, kdy bylo již od 28. ledna 2008 známo, že se nemohla účastnit výběrového řízení EP/95/S. V této souvislosti tvrdí, že zatímco smlouvy na dobu neurčitou zaručují dané osobě určitou stabilitu zaměstnání, smlouvy na dobu určitou sledují podle ustanovení 3 rámcové dohody jiný účel, a sice zajistit zaměstnání do doby, než nastane určitá událost, přičemž dodává, že její smlouva na dobu neurčitou nemohla být uzavřena za účelem dočasného obsazení místa lékaře, a že již neměla možnost namítat podmínky přijímání do pracovního poměru, stanovené v článku 7 vnitřních předpisů.

52      Je pravda, že podle ustanovení 3 odst. 1 rámcové dohody může být doba platnosti pracovní smlouvy určena nejen „dosažení[m] určitého dne“, ale i „vznik[em] určité události“ (viz rozsudek Soudu ze dne 15. září 2011, Bennett a další v. OHIM, F‑102/09, bod 85). Rovněž je pravda, že přijetí úspěšných uchazečů z výběrového řízení EP/95/S představovalo „určitou událost“, takže po dobu, než k němu došlo, mohlo být považováno za důvod k tomu, aby byla namísto několika smluv na dobu určitou s přesně stanovenou dobou platnosti uzavřena jediná smlouva na dobu určitou, jejíž doba platnosti byla časově vymezena právě výše uvedeným přijetím do pracovního poměru. Jak již bylo uvedeno výše v bodě 37, Soud již mezitím na tuto možnost poukázal v bodě 56 svého rozsudku Scheefer.

53      To však nemění nic na tom, že přeměna dodatku ze dne 26. března 2008 na smlouvu na dobu neurčitou, jejímž prostřednictvím Parlament podle čl. 8 prvního pododstavce PŘOZ potvrdil skutečnost, že s žalobkyní uzavřel dvě po sobě jdoucí smlouvy na dobu určitou s přesně stanovenou dobou platnosti, nemůže být považována za okolnost, která by Parlamentu bránila v tom, aby tuto smlouvu ukončil za podmínek stanovených v čl. 47 písm. c) bodě i) PŘOZ. Je totiž třeba připomenout, že smlouvy na dobu neurčitou neposkytují osobám, s nimiž jsou tyto smlouvy uzavřeny, stejnou stabilitu, jakou představuje jmenování úředníkem.

54      Okolnost, že žalobkyně měla od 26. března 2008 uzavřenou smlouvu na dobu neurčitou, ji nemohla uchránit před propuštěním v důsledku přijetí úspěšných uchazečů z výběrového řízení EP/95/S tím spíše, že v uvedené době přetrvával ještě významný faktor nejistoty způsobený skutečností, že zatím nebyl sestaven seznam úspěšných uchazečů a že, jak uvedl Parlament při jednání, nebylo jisté, zda lékaři, kteří budou prohlášeni za úspěšné uchazeče z uvedeného výběrového řízení, místo skutečně přijmou, což by pro ně znamenalo, že budou muset ukončit výkon svého svobodného povolání.

55      Druhá část druhého žalobního důvodu musí být tedy zamítnuta.

–       Ke třetí části druhého žalobního důvodu, která vychází ze zneužití pravomoci

56      Žalobkyně tvrdí, že Parlament využil pravomoci, kterou mu přiznává čl. 47 písm. c) bod i) PŘOZ, aby obešel potíže, které vzešly z machinací, jichž se dopustil proto, aby s ní v roce 2008 nemusel uzavřít smlouvu na dobu neurčitou.

57      Tato třetí část nemůže obstát, neboť žalobkyně neuvedla objektivní, přesné a shodující se nepřímé důkazy pro skutečnost, že Parlament použil článek 47 PŘOZ v rozporu s jeho účelem.

58      Jak již bylo ostatně uvedeno v bodech 46 a 47 tohoto rozsudku, nebylo totiž možné, aby Parlament – bez ohledu na své dřívější pochybení – nebral zřetel na článek 7 svých vnitřních předpisů a na skutečnost, že žalobkyně nebyla zapsána na seznam úspěšných uchazečů z výběrového řízení EP/95/S.

59      S ohledem na vše výše uvedené musí být tedy celý druhý žalobní důvod zamítnut.

 Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení povinnosti péče, ze zneužití práva a z porušení zásad řádné správy a plnění smluv v dobré víře

60      Žalobkyně tvrdí, že Parlament nevzal v úvahu ani její zájem ani zájem služby. Nepokusil se s ní společně nalézt nějaké řešení. V napadeném rozhodnutí se dovolával machinací, za které jej již Soud sankcionoval v rozsudku Scheefer, a dokonce ji ani nevyslechl. V souladu se zásadou řádné správy byl tento orgán ostatně povinen vzít v potaz všechny prvky, které by mohly mít dopad na jeho rozhodnutí. Pokud by navíc Parlament dodržoval ustanovení PŘOZ a uzavřel s žalobkyní smlouvu na dobu neurčitou, bylo by v jeho vlastním zájmu ponechat žalobkyni na jejím pracovním místě vzhledem k tomu, že se nedopustila žádného pochybení, a naopak získala určitou zkušenost v lékařské ordinaci Parlamentu v Lucemburku. Tím, že se Parlament dovolává důvodu, který vychází z jeho vlastního pochybení, a nepokusil se nalézt řešení, jež by bylo z právního hlediska přijatelné pro něj i pro žalobkyni, porušil navíc podle názoru žalobkyně i zásadu plnění smluv v dobré víře a dopustil se zneužití práva.

61      Bylo však již judikováno, že okolnost, že uchazeč vykonává v postavení dočasného zaměstnance obdobné činnosti, pro jaké bylo uspořádáno výběrové řízení, nebrání tomu, aby orgán zohlednil neúspěch dotyčné osoby v tomto řízení a ukončil proto její pracovní poměr (viz rozsudek Hoyer v. Komise, bod 48 supra, bod 47). V této souvislosti je třeba uznat také to, že okolnost, že žalobkyně pracovala jako lékařka v postavení dočasného zaměstnance na dobu neurčitou, avšak pouze dočasně, nebránila Parlamentu v tom, aby v době před vyhlášením výsledků výběrového řízení EP/95/S zohlednil skutečnost, že žalobkyně není uvedena na seznamu vhodných uchazečů uvedeného výběrového řízení, což jej následně vedlo k vypovězení její smlouvy s odůvodněním, že všechna volná místa lékaře již byla obsazena úspěšnými uchazeči z daného výběrového řízení.

62      Navíc je třeba uvést, že článek 7 vnitřních předpisů, jehož cílem je upravit postup přijímání dočasných zaměstnanců do služebního poměru v Parlamentu, stanoví, že přijímání těchto zaměstnanců do trvalého pracovního poměru podléhá s ohledem na zásadu řádné správy výběrovému řízení, a že, jak již bylo uvedeno výše, Parlament byl v zásadě vázán jak tímto ustanovením, tak okolností, že žalobkyně nebyla uvedena v seznamu úspěšných uchazečů z výběrového řízení EP/95/S. Přestože tedy Parlament ke dni 26. března 2008 uzavřel s žalobkyní smlouvu dočasného zaměstnance na dobu neurčitou, nemohl ji přijmout na volné místo lékaře, protože v takovémto případě by porušil zásadu rovného zacházení s uchazeči z uvedeného výběrového řízení, a to zejména v neprospěch uchazečů, kteří v tomto výběrovém řízení uspěli.

63      Parlament navíc tvrdí, že před propuštěním žalobkyně v souladu s povinností péče ověřil, zda by mohla získat jiné místo lékaře v lékařské ordinaci, což se však ukázalo jako nemožné vzhledem k její zvláštní kvalifikaci. V této souvislosti je však třeba poukázat na to, že žalobkyně ve skutečnosti požaduje pouze to, aby mohla zůstat na svém původním místě lékaře v lékařské ordinaci v Lucemburku.

64      Žalobkyně rovněž tvrdí, že se Parlament ani nepokusil nalézt společně s ní nějaké řešení a že ji propustil, a dokonce ji ani nevyslechl, což odpovídá skutečnosti.

65      Zdá se, že tato posledně uvedená výtka se shoduje s žalobním důvodem vycházejícím z porušení povinnosti péče, jímž se zabývaly předchozí body.

66      Pokud by žalobkyně měla přesto v úmyslu uplatnit žalobní důvod vycházející z porušení práv obhajoby nebo zásady řádné správy z důvodu, že jí Parlament neumožnil vyjádřit její stanovisko, je třeba připomenout, že právo být vyslechnut může mít dopad na zrušení přijatého rozhodnutí pouze za předpokladu, že by řízení mohlo mít jiný výsledek, pokud by k porušení tohoto práva nedošlo (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 12. listopadu 1996, Ohja v. Komise, C‑294/95 P, bod 67; rozsudky Tribunálu ze dne 18. ledna 2000, Mehibas Dordtselaan v. Komise, T‑290/97, bod 47, a ze dne 23. dubna 2002, Campolargo v. Komise, T‑372/00, bod 39; rozsudek Soudu ze dne 8. března 2011, De Nicola v. EIB, F‑59/09, bod 182, který je předmětem kasačního opravného prostředku projednávaného před Tribunálem, věc T‑264/11 P). V projednávaném případě se s ohledem na článek 7 vnitřních předpisů a na povinnost dodržovat zásadu rovnosti mezi uchazeči ve výběrovém řízení EP/95/S, jakož i s ohledem na okolnost, že žalobkyně nebyla uvedena v seznamu úspěšných uchazečů, který byl sestaven po ukončení uvedeného výběrového řízení, a s ohledem na skutečnost, že oprávněný orgán byl vázán počtem volných pracovních míst, nezdá, že pokud by žalobkyně získala možnost uplatnit své připomínky, mohlo být přijato jiné než napadené rozhodnutí.

67      Třetí žalobní důvod musí být tedy považován za neopodstatněný a vzhledem k tomu, že neexistuje žádný opodstatněný žalobní důvod, musí být návrhová žádání týkající se zrušení rozhodnutí zamítnuta.

 K návrhovým žádáním, aby se Soud vyjádřil ke všem důsledkům – včetně finančních – vyplývajícím ze zrušení napadeného rozhodnutí, a k návrhovým žádáním na náhradu škody

68      Žalobkyně požaduje, aby Soud v rámci výkonu přezkumu v plné jurisdikci obnovil situaci, v níž by se nacházela v případě zrušení napadeného rozhodnutí, tedy postavení zaměstnankyně lékařské ordinace Parlamentu v Lucemburku.

69      Pro případ, že by nařízení jejího opětovného přijetí do pracovního poměru nebylo možné, žalobkyně požaduje, aby Soud uložil Parlamentu zaplatit jí z titulu náhrady škody částku 288 000 eur, která odpovídá 36 měsíčním platům. Kromě toho žalobkyně požaduje, aby bylo Parlamentu uloženo, aby jí zaplatil částku 15 000 eur jako náhradu nemajetkové újmy. Tato újma podle ní vznikla v důsledku nešetrného přístupu k jejím sociálním právům, jakož i v důsledku skutečnosti, že se cítila podvedena, pokud jde o vyhlídky jejího profesního růstu, a skutečnosti, že musela zahájit další řízení k uplatnění svých práv.

70      Tato návrhová žádání navazují na návrhová žádání, jejichž předmětem je zrušení rozhodnutí, a musí být stejně jako tato žádání zamítnuta.

71      I za předpokladu, že by žalobkyně odůvodnila náhradu nemajetkové újmy jednáním Parlamentu, jež nebylo rozhodovacího charakteru, tedy skutečností, že byla údajně uvedena v omyl v souvislosti s vyhlídkami svého profesního růstu, jakož i nešetrným přístupem k jejím sociálním právům, je nutno konstatovat, že návrhová žádání týkající se náhrady škody musí být považována za nepřípustná, neboť jim nepředcházelo podání žádosti podle článku 46 PŘOZ a podle článku 90 služebního řádu.

 K nákladům řízení

72      Podle čl. 87 odst. 1 jednacího řádu, s výhradou ostatních ustanovení osmé kapitoly druhé hlavy uvedeného řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Podle druhého odstavce tohoto článku může Soud v souladu s požadavky ekvity rozhodnout, že se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží pouze částečná náhrada nákladů řízení nebo se mu náhrada nákladů řízení neuloží.

73      Z výše uvedeného odůvodnění vyplývá, že žalobkyně neměla ve věci úspěch. Parlament kromě toho ve svých návrhových žádáních výslovně požadoval, aby byla žalobkyni uložena náhrada nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že okolnosti projednávané věci neodůvodňují použití ustanovení čl. 87 odst. 2 jednacího řádu, musí žalobkyně nést vlastní náklady řízení a nahradit náklady vynaložené Parlamentem.

Z těchto důvodů

SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU

(třetí senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Séverine Scheefer ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady vynaložené Evropským parlamentem.

Van Raepenbusch

Boruta

Barents

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 6. března 2013.

Vedoucí soudní kanceláře

 

       Předseda

W. Hakenberg

 

             S. Van Raepenbusch


* Jednací jazyk: francouzština.