Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Budai Központi Kerületi Bíróság (Maďarsko) dne 3. dubna 2018 – VE v. WD
(Věc C-227/18)
Jednací jazyk: maďarština
Předkládající soud
Budai Központi Kerületi Bíróság
Účastníci původního řízení
Žalobce: VE
Žalovaná: WD
Předběžné otázky
Má se vycházet z toho, že smluvní ujednání, na jehož základě nese spotřebitel devizové riziko, formulované (jako všeobecná smluvní podmínka, kterou používá podnikatel, který je smluvní stranou, a která nebyla individuálně sjednaná) na základě informační povinnosti, která je nezbytně všeobecně stanovená v zákoně, ale v které není výslovně uvedeno, že výše splátek úvěru, které mají být placeny podle smlouvy o úvěru, může být vyšší než výše příjmů spotřebitele zjištěných v rámci posuzování úvěrové bonity provedeného podnikatelem, který je smluvní stranou, není zneužívající, tedy že je jasné a srozumitelné se zřetelem na hospodářské následky, a to i s ohledem na to, že příslušný vnitrostátní předpis vyžaduje, aby bylo riziko vymezené písemně, přičemž nestačí samotné konstatování existence rizika, jakož i s ohledem na to, že Soudní dvůr Evropské unie v bodě 74 rozsudku ve věci C-26/13 určil, že podnikatel, který je smluvní stranou, má nejen seznámit spotřebitele s rizikem, ale že je rovněž nutné, aby spotřebitel mohl na základě této informace posoudit možné významné hospodářské důsledky pro svoji osobu plynoucí z devizového rizika, které přebírá, a teda i celkové náklady svého úvěru?
Má se vycházet z toho, že smluvní ujednání, na jehož základě nese spotřebitel devizové riziko, formulované (jako všeobecná smluvní podmínka, kterou používá podnikatel, který je smluvní stranou, a která nebyla individuálně sjednaná) na základě informační povinnosti, která je nezbytně všeobecně stanovená v zákoně, ale v které není výslovně uvedeno, že smlouva o úvěru nestanoví žádnou horní hranici pro změny směnného kurzu, a to i s přihlédnutím k tomu, že Soudní dvůr Evropské unie v bodě 74 rozsudku vydaného ve věci C-26/13 určil, že podnikatel, který je smluvní stranou, má nejen seznámit spotřebitele s rizikem, ale je rovněž třeba, aby spotřebitel mohl na základe uvedené informace posoudit potenciálně významné hospodářské důsledky pro svoji osobu plynoucí z devizového rizika, které přebírá, a tedy celkové náklady úvěru?
Má být směrnice 93/131 , a zejména poslední bod jejího odůvodnění, bod 1 písm. o) přílohy a její čl. 3 odst. 3 a čl. 6 odst. 1, vykládána v tom smyslu, že zejména s přihlédnutím, mimo jiné, k požadavku stanovenému v rozsudku C-42/15, podle kterého jsou nezbytné účinné, přiměřené a odrazující sankce na ochranu spotřebitelů, je v rozporu s unijním právem judikatura, právní výklad či ustanovení právního předpisu členského státu, podle kterých právní následek (úplná neplatnost z důvodu porušení právní normy či dokonce náhrada škody nebo jiný následek na základě jakéhokoli právního titulu), který v daném členském státě vyplývá z posouzení úvěru, které není důkladné a podrobné, nechrání dlužníka a není obezřetné (například když nezkoumá vliv devizového rizika spočívajícího ve výrazném zvýšení splátek úvěru a dlužné jistiny), je méně výhodný pro spotřebitele, než uvedení do původního stavu (restitutio in integrum), jehož prostřednictvím se spotřebitel, který je dlužníkem, zbavuje devizového rizika, to znamená zvýšení splátek úvěru v důsledku změn směnného kurzu a případně je mu umožněno postupné splácení jistiny úvěru?
Je nutné se v souvislosti s výkladem možnosti prověření všech smluvních ujednání, na kterou odkazuje bod dvacet odůvodnění směrnice 93/13, a požadavku jasnosti a srozumitelnosti, který je stanoven v čl. 4 odst. 2 a v článku 5 téže směrnice, domnívat, že příslušná smluvní ujednání nejsou zneužívající, pokud je v úvěrové smlouvě uveden pouze některý ze základních prvků (předmět smlouvy, tj. částka úvěru, výše splátek a úroky z dané transakce) ve spojení s výrazem „pro informaci“, aniž je upřesněno, zda je tento jednotlivý prvek, který byl sdělen jen pro informaci, právně závazný, případně zda má zakládat nároky a závazky?
____________
1 Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o [zneužívajících ujednáních] ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29).