STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
ELEANOR SHARPSTON
přednesené dne 8. listopadu 2018(1)
Věc C‑551/18 PPU
IK
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Hof van Cassatie (Kasační soud, Belgie)]
„Řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v trestních věcech – Rámcové rozhodnutí 2002/584/SVV – Evropský zatýkací rozkaz – Obsah – Článek 8 odst. 1 písm. f) – Evropský zatýkací rozkaz, ve kterém není uveden doplňující trest uložený vyžádané osobě – Předání na základě takového zatýkacího rozkazu – Důsledky“
1. V úvodu do trestního práva se mladí studenti práv v Evropě často učí latinské úsloví: „nullum crimen nulla poena sine legescripta, praevia, certa et stricta“. Jedná se o jasné pravidlo a základní právní zásadu, a sice zásadu zákonnosti trestných činů a trestů. Později se student práv, koncipient, advokát, profesor nebo také generální advokát Soudního dvora Evropské unie setkává s nesčetným množstvím nuancí, které může tato latinská věta mít. Pojmy jako poena stále vyžadují výklad.
2. V projednávané věci vyvstává otázka, zda „doplňující trest“, který spočívá v podřízení odsouzeného moci soudu pro výkon trestů na dobu deseti let poté, co si odpykal hlavní a okamžitý trest odnětí svobody v délce tří let. Patří tento doplňující trest mezi skutečnosti, které musí být uvedeny v evropském zatýkacím rozkazu podle článku 8 rámcového rozhodnutí 2002/584/SVV o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy(2), a pokud ano, jaké jsou důsledky neuvedení tohoto údaje?
Právní rámec
Unijní právo
3. Článek 1 rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Definice evropského zatýkacího rozkazu a povinnost jej vykonat“, stanoví:
„1. Evropský zatýkací rozkaz je soudní rozhodnutí, které vydal některý členský stát proto, aby jiný členský stát zatkl a předal vyžádanou osobu za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojené[ho] s odnětím osobní svobody.
2. Členské státy vykonají evropský zatýkací rozkaz na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s ustanoveními tohoto rámcového rozhodnutí.
3. Tímto rámcovým rozhodnutím není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 [SEU].“
4. Článek 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí stanoví, že evropský zatýkací rozkaz „lze vydat v případech jednání, které lze podle práva vystavujícího členského státu potrestat trestem odnětí svobody nebo ochranným opatřením spojeným s odnětím osobní svobody s horní hranicí sazby v délce nejméně 12 měsíců, nebo byl-li již rozsudkem uložen trest nebo nařízeno ochranné opatření, v případě trestu nebo ochranného opatření v délce nejméně čtyř měsíců“.
5. Článek 3 uvádí důvody pro povinné odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu, zatímco článek 4 stanoví důvody, pro které je možné výkon odmítnout(3).
6. Článek 4a rámcového rozhodnutí obsahuje podrobná pravidla týkající se okolností, za nichž lze výkon evropského zatýkacího rozkazu odmítnout, pokud se dotyčná osoba osobně nezúčastnila soudního jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí(4).
7. Článek 6 odst. 1 a 2 rámcového rozhodnutí definují „vystavující justiční orgán“ jako „justiční orgán vystavujícího členského státu, který je příslušný pro vydání evropského zatýkacího rozkazu podle práva tohoto státu“ a „vykonávající justiční orgán“ jako „justiční orgán vykonávajícího členského státu, který je příslušný k výkonu evropského zatýkacího rozkazu podle práva tohoto státu“.
8. Článek 8 odst. 1 rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Obsah a forma evropského zatýkacího rozkazu“, stanoví:
„Evropský zatýkací rozkaz obsahuje v souladu s formulářem uvedeným v příloze tyto údaje:
a) totožnost a státní příslušnost vyžádané osoby;
b) název, adresu, číslo telefonu a faxu a e-mailovou adresu vystavujícího justičního orgánu;
c) údaj o tom, zda existuje vykonatelný rozsudek, zatýkací rozkaz nebo jiné vykonatelné soudní rozhodnutí se stejným účinkem podle článků 1 a 2;
d) povahu a právní kvalifikaci trestného činu, zejména s ohledem na článek 2;
e) popis okolností, za kterých byl trestný čin spáchán, včetně doby, místa a míry účasti vyžádané osoby na trestném činu;
f) uložený trest, existuje-li pravomocný rozsudek, nebo stanovené trestní sazby pro daný trestný čin podle práva vystavujícího členského státu;
g) pokud možno, jiné následky trestného činu.“
9. Podle článku 11 odst. 1 platí, že je-li vyžádaná osoba zatčena, vykonávající justiční orgán ji v souladu se svým vnitrostátním právem informuje „o evropském zatýkacím rozkazu a jeho obsahu a rovněž o tom, že může souhlasit s předáním vystavujícímu justičnímu orgánu“.
10. V článku 13 rámcového rozhodnutí je upraven souhlas vyžádané osoby se svým předáním:
„1. Uvede-li zatčená osoba, že souhlasí s předáním, musí být tento souhlas a popřípadě výslovné zřeknutí se práva na ,zásadu speciality‘, uvedenou v čl. 27 odst. 2, vyjádřeny před vykonávajícím justičním orgánem v souladu s vnitrostátním právem vykonávajícího členského státu.
2. Každý členský stát přijme nezbytná opatření, aby bylo zajištěno, že souhlas a popřípadě zřeknutí se podle odstavce 1 je vyjádřeno takovým způsobem, aby bylo zřejmé, že je tato osoba učinila dobrovolně a s plným vědomím důsledků. Za tímto účelem má vyžádaná osoba právo na právního zástupce.
3. Souhlas a popřípadě zřeknutí se podle odstavce 1 se formálně zaznamená do protokolu postupem stanoveným vnitrostátním právem vykonávajícího členského státu.
4. Souhlas nelze v zásadě odvolat. […]“
11. Článek 14 rámcového rozhodnutí stanoví, že „[n]esouhlasí-li zatčená osoba se svým předáním podle článku 13, má právo být vyslechnuta vykonávajícím justičním orgánem v souladu s právem vykonávajícího členského státu“.
12. Článek 15 rámcového rozhodnutí se týká rozhodnutí o předání:
„1. Vykonávající justiční orgán rozhodne o předání osoby ve lhůtách a za podmínek stanovených v tomto rámcovém rozhodnutí.
2. Považuje-li vykonávající justiční orgán informace, které mu sdělil vystavující členský stát, za nedostatečné pro to, aby mohl rozhodnout o předání, požádá o neprodlené poskytnutí potřebných doplňujících informací, zejména s ohledem na články 3 až 5 a článek 8, a může stanovit lhůtu, ve které mají být tyto informace dodány, přičemž vezme v úvahu nutnost dodržet lhůty stanovené v článku 17.
3. Vystavující justiční orgán může kdykoli doručit vykonávajícímu justičnímu orgánu dodatečné užitečné informace.“
13. Článek 17 odst. 1 rámcového rozhodnutí stanoví, že evropský zatýkací rozkaz „se projednává a vykonává jako neodkladná záležitost“. Na základě odstavců 2 a 3 uvedeného článku platí, že pokud vyžádaná osoba souhlasí se svým předáním, má být pravomocné rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu přijato do deseti dnů od vyjádření tohoto souhlasu, kdežto v ostatních případech má být pravomocné rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu přijato do 60 dnů od zatčení vyžádané osoby. Odstavec 6 uvedeného článku stanoví, že každé odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu musí obsahovat odůvodnění.
14. V článku 19 rámcového rozhodnutí je upraven výslech vyžádané osoby v případě, že nesouhlasí se svým předáním:
„1. Vyžádanou osobu vyslechne justiční orgán, kterému je nápomocna jiná osoba jmenovaná v souladu s právem členského státu dožadujícího soudu.
2. Vyžádaná osoba bude vyslechnuta v souladu s právem vykonávajícího členského státu a podmínkami stanovenými vzájemnou dohodou mezi vystavujícím a vykonávajícím justičním orgánem.
3. Příslušný vykonávající justiční orgán může ve svém členském státě určit jiný justiční orgán, aby se účastnil výslechu vyžádané osoby, a to za účelem zajištění řádného použití tohoto článku a stanovených podmínek.“
15. Článek 27 rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Případné stíhání za jiné trestné činy“, zní následovně:
„1. Každý členský stát může oznámit generálnímu sekretariátu Rady, že se ve vztazích s jinými členskými státy, které provedly stejné oznámení, předpokládá, že byl dán souhlas k tomu, aby osoba byla stíhána, odsouzena nebo držena ve vazbě za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se odnětím osobní svobody za jiný trestný čin, než kvůli kterému byla předána a kterého se dopustila před svým předáním, neuvede-li v konkrétním případě vykonávající justiční orgán ve svém rozhodnutí o předání něco jiného.
2. Kromě případů uvedených v odstavcích 1 a 3 nelze osobu, která byla předána, stíhat, odsoudit nebo jinak zbavit svobody za jiný trestný čin, než kvůli kterému byla předána a kterého se dopustila před svým předáním.
[…]“
16. Rámcové rozhodnutí nahrazuje podle svého čl. 31 odst. 1 odpovídající ustanovení několika smluv použitelných v oblasti vydávání ve vztazích mezi členskými státy, zejména Evropské úmluvy o vydávání(5) a Úmluvy o vydávání mezi členskými státy Evropské unie(6).
17. Formulář evropského zatýkacího rozkazu, který je uveden v příloze rámcového rozhodnutí, obsahuje rámeček c), nadepsaný „Údaje o délce trestu“, jehož bod 1 je nadepsán „Horní hranice sazby trestu odnětí svobody nebo maximální doba ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, které lze uložit za trestný čin (trestné činy)“, a bod 2 je nadepsán „Délka uloženého trestu odnětí svobody nebo nařízeného ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody“.
18. Rámeček f) formuláře evropského zatýkacího rozkazu, nadepsaný „Ostatní okolnosti související s případem“, uvádí, že tyto údaje jsou nepovinné.
Belgické právo
19. Podle článku 34a belgického trestního zákona je podřízení odsouzeného moci soudu doplňujícím trestem, který musí nebo může být uložen v zákonem stanovených případech za účelem ochrany společnosti před osobami, které se dopustily závažných trestných činů spočívajících v zásahu do integrity třetích osob. Jeho výkon se řídí články 95/2 až 95/30 zákona ze dne 17. května 2006 o vnějším právním postavení osob odsouzených k trestu odnětí svobody a o právech přiznaných obětem v rámci podmínek výkonu trestu (dále jen „zákon ze dne 17. května 2006“).
20. Podle článku 95/2 zákona ze dne 17. května 2006 počíná podřízení odsouzeného moci soudu pro výkon trestu běžet odpykáním hlavního trestu. Soud pro výkon trestů rozhodne před odpykáním hlavního trestu o tom, zda bude odsouzený zbaven osobní svobody, nebo bude propuštěn s uložením soudního dohledu. Odsouzený bude zbaven osobní svobody, pokud hrozí, že se dopustí závažných trestných činů spočívajících v zásahu do fyzické nebo psychické integrity třetích osob, a není-li možno tomu zabránit uložením zvláštních podmínek při propuštění se soudním dohledem. Belgická vláda na jednání potvrdila, že dodatečné zbavení osobní svobody není automatické, ale závisí na individuálním přezkumu případu odsouzeného.
Spor v původním řízení a předběžné otázky
21. Belgickému státnímu příslušníkovi IK byl rozsudkem ze dne 1. února 2013 vyneseným v kontradiktorním řízení hof van beroep te Antwerpen (odvolací soud v Antverpách, Belgie) uložen hlavní trest odnětí svobody v délce trvání tří let za trestný čin sexuálního obtěžování bez použití násilí či výhrůžek vůči nezletilé osobě mladší šestnácti let (dále jen „hlavní trest“). Týmž rozsudkem mu byl dále za tentýž trestný čin uložen trest podřízení moci soudu pro výkon trestů (Belgie) na dobu deseti let (dále jen „doplňující trest“).
22. Vzhledem k tomu, že IK uprchl po vynesení rozsudku do Nizozemska, vydal příslušný belgický justiční orgán na tuto osobu dne 27. srpna 2014 evropský zatýkací rozkaz. Evropský zatýkací rozkaz tuto osobu identifikoval, uváděl hlavní trest, povahu a právní kvalifikaci trestných činů, jakož i použitelná právní ustanovení, a obsahoval shrnutí skutkového stavu. Neuváděl však doplňující trest, který byl dotčené osobě rovněž uložen.
23. Poté, co byl IK v Nizozemsku zatčen, odsouhlasil rechtbank Amsterdam, internationale rechtshulpkamer (senát pro mezinárodní soudní spolupráci soudu v Amsterodamu, Nizozemsko) rozhodnutím ze dne 8. března 2016 předání IK do Belgického království za účelem výkonu trestu odnětí svobody.
24. IK byl následně předán belgickým orgánům a vzat do vazby. Tato vazba byla založena na jeho odsouzení k hlavnímu trestu, jehož konec výkonu byl stanoven na 12. srpna 2018, jakož i na uložení trestu podřízení moci soudu po dobu deseti let.
25. Před uplynutím hlavního trestu, v rámci řízení, které se týkalo doplňujícího trestu uloženého IK, vydali ředitel věznice Wortel (Belgie) a státní zastupitelství stanoviska k dalšímu odnětí svobody IK. Dne 21. června a 19. července 2018 proběhla před strafuitvoeringsrechtbank Antwerpen (soud pro výkon trestů v Antverpách, Belgie) jednání, na nichž mělo být rozhodnuto o doplňujícím trestu.
26. V rámci tohoto řízení IK tvrdil, že se předání ze strany nizozemských orgánů nevztahuje na doplňující trest. Byl toho názoru, že v rámci výkonu doplňujícího trestu nemůže soud pro výkon trestů nařídit odnětí svobody, neboť jej evropský zatýkací rozkaz vydaný belgickými orgány nezmiňoval.
27. Následně dne 2. července 2018 zaslal příslušný vystavující orgán při strafuitvoeringsrechtbank te Antwerpen (soud pro výkon trestů v Antverpách) nizozemským orgánům žádost o dodatečný souhlas podle článku 27 rámcového rozhodnutí, jež se týkala trestu podřízení moci soudu pro výkon trestů uloženého IK. Nizozemské orgány uvedené žádosti nevyhověly, neboť měly za to, že dodatečný souhlas může být poskytnut pouze v případě, kdy je někdo odsouzen nebo stíhán za jiný trestný čin, než pro který již byl předán, a že tak tomu v projednávaném případě nebylo.
28. Rozsudkem ze dne 31. července 2018 odmítl strafuitvoeringsrechtbank te Antwerpen (soud pro výkon trestů v Antverpách) argumentaci IK a rozhodl o dalším zbavení jeho osobní svobody. V rámci výkonu uvedeného rozhodnutí byl IK nadále zbaven osobní svobody, než strafuitvoeringsrechtbank (soud pro výkon trestů) přijme nové rozhodnutí.
29. Dne 3. srpna 2018 podal IK proti uvedenému rozsudku kasační opravný prostředek u Hof van cassatie (kasační soud, Belgie, „předkládající soud“). Jako jediný důvod uplatňoval skutečnost, že evropský zatýkací rozkaz vydaný belgickým státním zastupitelstvím uváděl pouze trest odnětí svobody, jenž byl IK uložen. Belgické orgány tedy nevydaly žádný evropský zatýkací týkající se doplňujícího trestu, a na tento trest se tudíž nemůže vztahovat předání nizozemským soudem uskutečněné na základě evropského zatýkacího rozkazu belgických orgánů.
30. Vzhledem k žalobnímu důvodu uplatňovanému IK se předkládající soud rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Je třeba vykládat čl. 8 odst. 1 písm. f) [rámcového rozhodnutí] v tom smyslu, že stačí, pokud vystavující justiční orgán v evropském zatýkacím rozkazu uvede pouze pravomocný trest odnětí svobody, jenž byl uložen, a nezmíní doplňující trest uložený za stejný trestný čin stejným soudním rozhodnutím, jako je trest podřízení moci soudu pro výkon trestů, který vede ke skutečnému zbavení osobní svobody až po odpykání [hlavního trestu], a to pouze po přijetí formálního rozhodnutí, které za tímto účelem vydá soud pro výkon trestů?
2) Je třeba v případě kladné odpovědi na první otázku vykládat čl. 8 odst. 1 písm. f) [rámcového rozhodnutí] v tom smyslu, že lze v důsledku předání členským státem vykonávajícího justičního orgánu na základě evropského zatýkacího rozkazu, v němž je uveden pouze pravomocný trest odnětí svobody, který byl uložen, a nikoli doplňující trest […], který byl uložen za stejný trestný čin stejným soudním rozhodnutím, při výkonu tohoto doplňujícího trestu přistoupit v členském státě vystavujícího justičního orgánu ke skutečnému zbavení osobní svobody?
3) Je třeba v případě záporné odpovědi na první otázku vykládat čl. 8 odst. 1 písm. f) [rámcového rozhodnutí] v tom smyslu, že skutečnost, že vystavující justiční orgán neuvedl uložený doplňující trest […] v evropském zatýkacím rozkazu, má za následek, že tento doplňující trest, o kterém lze mít za to, že o něm vykonávající justiční orgán nebyl informován, nemůže vést ke skutečnému zbavení osobní svobody v členském státě vystavujícího justičního orgánu?“
31. Písemná vyjádření předložili IK, belgická a nizozemská vláda, jakož i Evropská komise. Všichni výše uvedení, jakož i irská a polská vláda přednesli ústní vyjádření na jednání konaném dne 22. října 2018.
K projednání věci v naléhavém řízení o předběžné otázce
32. Předkládající soud požádal o projednání této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení podle článku 107 jednacího řádu Soudního dvora. Na podporu této žádosti uvedl, že IK je v Belgii zbaven osobní svobody a jeho další zadržování přímo závisí na odpovědi Soudního dvora na položené předběžné otázky.
33. V tomto ohledu je zaprvé třeba konstatovat, že projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu rámcového rozhodnutí, které spadá do oblastí upravených v hlavě V třetí části smlouvy o FEU, která se týká prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Tato žádost tedy v důsledku toho může být projednána v naléhavém řízení o předběžné otázce podle čl. 107 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora.
34. Co se zadruhé týče kritéria naléhavosti, podle ustálené judikatury Soudního dvora je třeba zohlednit okolnost, že osoba dotčená ve věci v původním řízení je v současné době zbavena osobní svobody a její další zadržování závisí na vyřešení sporu v původním řízení. Situaci dotyčné osoby je navíc třeba posuzovat ke dni zkoumání žádosti o projednání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení(7).
35. V projednávané věci je přitom nesporné, že IK byl k tomuto dni zbaven osobní svobody. Dále jeho další zadržování závisí na důsledcích, které má neuvedení údaje o doplňujícím trestu v evropském zatýkacím rozkazu, který je předmětem věci v původním řízení. Podle vysvětlení předkládajícího soudu začalo vazební opatření, které se na něj vztahuje, běžet po odpykání hlavního trestu.
36. Za těchto podmínek se první senát Soudního dvora dne 10. září 2018 na návrh soudce zpravodaje a po vyslechnutí generální advokátky rozhodl vyhovět žádosti předkládajícího soudu projednat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení.
Analýza
Úvodní poznámky
Ke smyslu, cílům a působnosti rámcového rozhodnutí
37. Rámcové rozhodnutí představuje přechod od systému vydávání vyžádaných osob, který byl založen na koncepci svrchovanosti států, k systému předávání založeném na vzájemné důvěře mezi členskými státy.
38. Tento přístup je v souladu se závěry Evropské rady z Tampere, podle nichž je třeba zrušit mezi členskými státy formální postup vydávání osob, které se po vynesení pravomocného rozsudku vyhýbají spravedlnosti, a nahradit ho pouhým předáním těchto osob(8). Je také součástí cíle Unie stát se prostorem svobody, bezpečnosti a práva, který si Unie stanovila(9).
39. Vztahy klasické spolupráce, které mezi členskými státy převládaly až do přijetí rámcového rozhodnutí, nahrazuje nový systém volného pohybu soudních rozhodnutí v trestních věcech, zahrnující jak rozhodnutí předcházející odsouzení, tak pravomocná rozhodnutí(10). V tomto kontextu se žádost o předání podává a předání povoluje uvnitř nadnárodního právního systému integrace, v němž se státy částečně vzdávají své svrchovanosti(11). Klíčovými prvky přelomového odklonu od práva vydávání, které rámcové rozhodnutí zavádí, jsou zobecnění předávání státních příslušníků(12), částečné zrušení ověřování oboustranné trestnosti(13) a úprava důvodů pro odmítnutí výkonu zatýkacího rozkazu taxativním výčtem(14). Změny oproti původnímu systému vydávání jsou považovány za „radikální“(15).
40. Uvedený přechod od systému vydávání k systému předávání byl také mnohokrát zmiňován Soudním dvorem, od prvního rozsudku týkajícího se rámcového rozhodnutí(16) až do současnosti(17).
41. Evropský zatýkací rozkaz byl tedy koncipován jako systém, jenž měl nahradit řízení o vydávání osob a usnadnit tak předání vyžádané osoby, která se nachází v jiném členském státě, než ve kterém byl tento rozkaz vydán. Tento koncept jasně vyplývá z definice uvedené v čl. 1 odst. 1 rámcového rozhodnutí, která uvádí, že evropský zatýkací rozkaz je soudní rozhodnutí vydané za účelem zatčení vyžádané osoby v členském státě odlišném od vystavujícího členského státu a jejího předání do tohoto státu.
42. Cíle rámcového rozhodnutí jsou v tomto ohledu jasně vyjádřeny.
43. Z článku 1 odst. 1 a 2 a z bodů 5 a 7 odůvodnění rámcového rozhodnutí konkrétně vyplývá, že jeho cílem je zavedení systému předávání odsouzených nebo podezřelých osob mezi justičními orgány za účelem výkonu soudních rozhodnutí nebo trestního řízení, který je založen na zásadě vzájemného uznávání. Rámcové rozhodnutí zavedením takovéhoto zjednodušeného a efektivnějšího systému směřuje k usnadnění a urychlení soudní spolupráce s cílem přispět k uskutečnění cíle, který byl Unii vytčen, a sice stát se prostorem svobody, bezpečnosti a práva založeným na vysoké úrovni důvěry, která musí existovat mezi členskými státy(18).
44. Uvedený systém provádí zásadu vzájemného uznávání, kterou Evropská rada ve svých závěrech z Tampere popsala jako „základní kámen“ justiční spolupráce(19). Tato zásada je základem justiční spolupráce v trestních věcech v rámci Unie(20). Předpokládá vysokou úroveň důvěry mezi členskými státy, zejména co se týče dodržování unijního práva a základních práv, která unijní právo uznává(21). Použití zásady vzájemného uznávání vede k tomu, že každý vnitrostátní soudní orgán ipso facto uzná, po vykonání minimálních kontrol, žádost o předání osoby vyžádané soudním orgánem jiného členského státu(22).
45. Oblast působnosti evropského zatýkacího rozkazu je rámcovým rozhodnutím jasně definována. Týká se zatčení a předání osoby buď za účelem trestního stíhání, nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody(23). V prvním případě upravuje rámcové rozhodnutí „práh“ stanovící, že důvodem trestního stíhání musí být jednání, které lze podle práva vystavujícího členského státu potrestat trestem odnětí svobody nebo ochranným opatřením spojeným s odnětím osobní svobody v délce nejméně 12 měsíců; v druhém případě musí být uložený trest v délce nejméně čtyř měsíců(24).
46. Formulář, který je uveden v příloze rámcového rozhodnutí, vychází z rozsahu působnosti evropského zatýkacího rozkazu a rozlišuje mezi případy možného trestu a uloženého trestu. V rámečku c) uvedeného formuláře nadepsaném „Údaje o délce trestu“ je tedy třeba v bodě 1) uvést horní hranici trestu odnětí svobody nebo maximální délku opatření spojeného se zbavením osobní svobody, které „lze uložit“ (a zde podotýkám, že formulář neodkazuje na dolní hranici trestu, což by umožnilo ověřit, zda se nachází nad hranicí dvanácti měsíců) a v bodě 2) délku „uloženého“ trestu odnětí svobody nebo „nařízeného“ ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody.
47. Projednávaná věc se týká právě druhého případu, a sice výkonu uloženého trestu nebo nařízeného ochranného opatření.
K zásadě speciality
48. Nizozemská vláda dochází na základě zásady speciality k závěru, že doplňující trest nemůže být vykonán, neboť vykonávající členský stát o něm nebyl informován. V rámci projednávané věci považuji proto za nezbytné objasnit již nyní možný dosah této zásady.
49. Pravidlo speciality má původ v právní úpravě vydávání. Spočívá v myšlence omezit skutky, pro které může být vydaná osoba po svém vydání souzena, jen na ty skutky, pro které byla předána(25). Úmluva z roku 1957 v článku 14 upravovala zásadu speciality, podle níž nesmí být vydaná osoba stíhána, odsouzena, zadržena ani omezena na svobodě za jiný skutek, než pro který byla vydána a kterého se dopustila před svým vydáním. Rovněž Úmluva z roku 1996 zakotvila v článku 10 tuto zásadu, avšak rozsah její působnosti byl užší.
50. Zásada speciality omezuje v rámci právní úpravy vydávání pravomoc vystavujícího státu, do něhož byla určitá osoba vydána, s cílem chránit tuto osobu před odsouzením či trestem za jiné skutky, než pro které byla vydána. Tato zásada byla odůvodňována obavou, že stát, který žádá o vydání, omezí svou žádost na skutky, pro které bylo vydání povoleno, a následně bude vydanou osobu stíhat pro jiné trestné činy, např. pro politické trestné činy(26).
51. Návrh rámcového rozhodnutí vycházející z logiky vzájemné důvěry, která je základem evropského zatýkacího rozkazu, představoval odklon od uvedené zásady a navrhoval její zrušení, souběžně se zrušením zásady oboustranné trestnosti(27). V konečném znění rámcového rozhodnutí byla nicméně tato zásada upravena v článku 27 nadepsaném „Případné stíhání za jiné trestné činy“, jenž je součástí kapitoly 3, nazvané „Účinky předání“.
52. Podle čl. 27 odst. 2 rámcového rozhodnutí nelze osobu, která byla předána, stíhat, odsoudit nebo jinak zbavit svobody za jiný trestný čin, než pro který byla předána a kterého se dopustila před svým předáním(28). Uvedené pravidlo souvisí se svrchovaností vykonávajícího členského státu a přiznává vyžádané osobě právo, aby byla stíhána, odsouzena nebo jinak zbavena svobody pouze pro trestný čin, pro který byla předána(29).
53. Z historie a obsahu zásady speciality, jakož i z její formulace v kontextu rámcového rozhodnutí, včetně znění článku 27 tohoto rozhodnutí, je zřejmé, že se uvedená zásada vztahuje pouze na i) trestné činy, které byly spáchány před předáním a které ii) jsou odlišné od trestných činů, jež byly důvodem předání. Z žádné skutečnosti nelze dojít k závěru, že zásada speciality brání rovněž výkonu jiných trestů spojených s odnětím svobody. Rozšíření rozsahu působnosti této zásady na další prvky by bylo podle mého názoru v rozporu se systémem zavedeným rámcovým rozhodnutím, který je založen na vzájemné důvěře, jež má zjednodušit postupy předávání.
54. Odmítám tedy argumentaci nizozemské vlády, která podle mého názoru vychází z logiky dřívějšího systému vydávání založeného na státní svrchovanosti.
K předběžným otázkám
K první otázce
55. Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 8 odst. 1 písm. f) rámcového rozhodnutí ukládá povinnost uvést do evropského zatýkacího rozkazu doplňující trest.
56. Článek 8 odst. 1 písm. f) rámcového rozhodnutí stanoví, že evropský zatýkací rozkaz musí obsahovat údaje v souladu s formulářem uvedeným v příloze rámcového rozhodnutí, které se týkají „uložen[ého] trest[u], existuje-li pravomocný rozsudek“.
57. Tyto údaje musí být uvedeny v rámečku c) formuláře uvedeného v příloze rámcového rozhodnutí, nazvaném „Údaje o délce trestu“, v jehož bodě 2 má být uvedena délka trestu odnětí svobody nebo nařízeného ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody.
58. Pojem „trest“ není v rámcovém rozhodnutí definován. V rámci Unie musí být vykládán autonomně a jednotně bez ohledu na hmotněprávní či procesní normy trestního práva jednotlivých členských států, které se z povahy věci liší(30). Takový výklad musí vzít v úvahu znění tohoto ustanovení, jeho kontext, jakož i cíle právní úpravy, jíž je součástí(31).
59. Výraz „trest“, znamená, v souladu s jeho obvyklým smyslem a jeho etymologií(32), potrestání. V trestních věcech je takové potrestání upraveno zákonem a trest má povahu sankce uložené soudem ve veřejném zájmu a k jeho ochraně.
60. Rámcové rozhodnutí dále vyžaduje, aby byl uvedený trest, k jehož výkonu má být vyžádaná osoba předána, „uložený“ pravomocným rozsudkem.
61. Z kontextu rámcového rozhodnutí je zřejmé, že unijní normotvůrce měl v úmyslu zahrnout pod pojem „trest“ i jiná opatření spojená s odnětím osobní svobody(33). Přestože je tedy v čl. 8 odst. 1 písm. f) zmíněn pouze uložený „trest“, domnívám se, že s ohledem na rámeček c) formuláře uvedeného v příloze rámcového rozhodnutí je třeba chápat uvedený pojem tak, že zahrnuje i ochranná opatření spojená s odnětím osobní svobody.
62. Nicméně evropský zatýkací rozkaz, jehož úprava je předmětem rámcového rozhodnutí, se vztahuje pouze na výkon „trestů“ nebo „ochranných opatření“, které jsou spojeny s odnětím svobody(34). To znamená, že „tresty“ a „ochranná opatření“, které nejsou spojeny s odnětím svobody, nemusí být podle mého názoru uvedeny v rámečku c) formuláře uvedeného v příloze rámcového rozhodnutí.
63. Co se týče obsahu pojmu „odnětí svobody“, podotýkám, že Soudní dvůr rozhodl, že taková opatření, která bezpochyby omezují svobodu pohybu dotyčné osoby, jako je domácí vězení po dobu devíti hodin v noci spojené se sledováním dotyčné osoby prostřednictvím elektronického náramku, povinnost hlásit se každý den nebo několikrát v týdnu ve stanovených hodinách na policejní služebně, jakož i zákaz žádat o vydání dokladů umožňujících vycestovat do zahraničí, nejsou natolik omezující, aby měla účinek odnětí svobody(35). Judikatura Evropského soudu pro lidská práva uvedený výklad potvrzuje. V této souvislosti bylo konstatováno, že opatření, která ukládají dotyčná osobě povinnost hlásit se jednou za měsíc u policejního orgánu pověřeného dohledem, udržovat kontakt s psychiatrickým centrem dané nemocnice, pobývat na určitém místě, nevzdalovat se z obce místa bydliště, jakož i setrvávat doma v době od 22 hodin do 7 hodin následujícího dne, nejsou zbavením osobní svobody ve smyslu čl. 5 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané dne 4. listopadu 1950 v Římě (dále jen „EÚLP“)(36).
64. Pokud jde nyní o cíl rámcového rozhodnutí, z ustálené judikatury vyplývá, že jím je usnadnění a urychlení soudní spolupráce(37).
65. V rámci uvedeného systému mám za to, že údaje požadované v čl. 8 odst. 1 rámcového rozhodnutí slouží dvojímu účelu, a sice poskytnout vykonávajícímu členskému státu informace nezbytné pro předání vyžádané osoby a dále zajistit uvedené osobě, že budou dodržena její práva (k tomuto aspektu se vrátím níže, v bodech 106 a násl.).
66. Konkrétněji, pokud jde o smysl čl. 8 odst. 1 písm. f) rámcového rozhodnutí a rámečku c) přílohy k tomuto rozhodnutí, nadepsaného „Údaje o délce trestu“, je podle mého názoru dobře popsán v příloze III příručky. Účelem uvedených informací je uvést skutečnost, že byly překročeny „hranice trestů stanovené v čl. 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí“.
67. Informace týkající se trestu, k jehož výkonu je o předání žádáno, je tedy k dosažení uvedených cílů zásadní. Kromě toho patří délka tohoto trestu mezi skutečnosti konkrétně zmíněné v rámečku c) formuláře uvedeného v příloze rámcového rozhodnutí.
68. Vyvstává tedy otázka, zda doplňující trest, uložený stejným rozsudkem jako hlavní trest odnětí svobody, představuje „uložený trest“ ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. f) rámcového rozhodnutí. Z informací předložených Soudnímu dvoru vyplývá, že tento trest spočívá v podřízení moci soudu pro výkon trestů na dobu deseti let. Uvedený trest začíná běžet až po odpykání hlavního trestu. K dalšímu odnětí osobní svobody dojde pouze v případě, že takto rozhodne soud pro výkon trestů.
69. Nejprve podotýkám, že uvedený doplňující trest dokonale ukazuje nekonečné množství podob, které mohou mít trestní sankce na vnitrostátní úrovni. Ochotně uznávám obtíže, které mohou představovat tato specifika pro vystavující justiční orgán, pokud jde o vyplnění jednotlivých rámečků formuláře evropského zatýkacího rozkazu, který je v konečném důsledku standardizovaným nástrojem, v němž je třeba uvést všechny nezbytné informace, aby bylo možné usnadnit předávání vyžádaných osob.
70. Jak tedy posuzovat doplňující trest, když jeho povaha trestu spočívajícího v „odnětí svobody“ ve smyslu unijního práva a případná délka, přestože byl uložen stejným rozsudkem jako hlavní trest, zůstávají v okamžiku, kdy vnitrostátní soud vyplňuje formulář evropského zatýkajícího rozkazu, nejisté?
71. Nemohu souhlasit s přístupem Komise, podle níž je třeba zmíněný údaj uvést do rámečku c) bodu 1 formuláře uvedeného v příloze k rámcovému rozhodnutí, do části určené pro případ, že je evropský zatýkací rozkaz „vydán za účelem trestního stíhání“(38). Tento výklad nepovažuji za správný, neboť ve snaze zohlednit vnitrostátní specifikum, a sice podřízení moci soudu podle belgického práva, opomíjí binární strukturu systému zavedeného rámcovým rozhodnutím, který jednoznačně rozlišuje mezi evropským zatýkacím rozkazem vydaným za účelem trestního stíhání na jedné straně, a evropským zatýkacím rozkazem vydaným za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody na straně druhé(39). Takovýto výklad by mohl narušit jasnost a srozumitelnost evropského zatýkacího rozkazu. V důsledku toho by mohly být ohroženy cíle rámcového rozhodnutí, a sice usnadnění postupů předávání prostřednictvím standardizovaného formuláře dostupného na unijní úrovni(40).
72. Vnitrostátní soud má k dispozici všechny informace, které se týkají tohoto vedlejšího trestu a jsou nezbytné k tomu, aby mohl s ohledem na výše uvedené úvahy stanovit, zda odpovídá pojmu „uložený trest“ podle čl. 8 odst. 1 písm. f) rámcového rozhodnutí, a zda by tedy měl být uveden v rámečku c) bodu 2 formuláře evropského zatýkacího rozkazu.
73. V rámci takového posouzení by měly být podle mého názoru zohledněny níže uvedené skutečnosti.
74. Vzhledem k tomu, že doplňující trest představuje pouhou možnost trestu, a nemusí tedy vyústit v dodatečný trest odnětí svobody (který je podle čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí jako jediný předmětem evropského zatýkacího rozkazu), by bylo možné uvést jej jako „jiné následky trestného činu“ podle čl. 8 odst. 1 písm. g) do rámečku f) formuláře evropského zatýkacího rozkazu, který je nadepsaný „Ostatní okolnosti související s případem (nepovinné údaje)“. Podle informací uvedených v příručce se tento rámeček zpravidla nevyplňuje, nicméně může být použit ve fázi po soudním řízení, např. ke zmínění „neoprávněné nepřítomnosti ve vězení“. Podotýkám, že evropský zatýkací rozkaz má „pokud možno“(41) obsahovat tyto informace. Závažnost důsledků, které může mít pro odsouzeného uvedený trest (v projednávané věci až deset let odnětí svobody), mne však vedou k závěru, že by bylo vhodnější zvolit rámeček c) bod 2 formuláře. Naproti tomu jiné tresty než tresty odnětí svobody lze uvést v rámečku f) formuláře.
75. Pokud je tedy doplňující trest nedílnou součástí hlavního trestu(42), uloženého stejným soudním rozhodnutím, a má povahu trestu odnětí svobody, odpovídá podle mého názoru pojmu „uložený trest“ ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. f). Pouhá okolnost, že způsob jeho výkonu zatím není znám, nestačí k tomu, aby byl vystavující členský stát zproštěn povinnosti informovat o něm vykonávající členský stát. V této souvislosti bych chtěla zdůraznit, že příručka zdá se počítá se situací, kdy přesná délka uvedeného trestu není předem známa, neboť v části, která se týká vyplnění rámečku c) formuláře uvedeného v příloze k rámcovému rozhodnutí, stanoví, že „pokud byl uložen trest odnětí svobody nebo bylo vydáno ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody, může být jeho délka stanovena na dobu neurčitou, např. doživotní odnětí svobody nebo odsouzení spočívající v psychiatrické léčbě“(43).
76. Belgická vláda každopádně na jednání potvrdila, že je v tomto členském státě běžnou praxí uvádět doplňující trest do rámečku c), bodu 2 formuláře uvedeného v příloze rámcového rozhodnutí a že doplňující trest jako ten, který je předmětem ve věci v původním řízení, je jednou ze skutečností, které mají být uvedeny v tomto rámečku.
77. Proto navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na první otázku v tom smyslu, že takový doplňující trest, jako je ten, který je předmětem projednávané věci, má být podle čl. 8 odst. 1 písm. f) rámcového rozhodnutí uveden v rámečku c) bodu 2) evropského zatýkacího rozkazu.
Ke druhé a třetí otázce
78. Druhá a třetí otázka jsou podle mého názoru úzce spjaty a závisí na odpovědi, ať už kladné či záporné, na první otázku. Předkládající soud v podstatě žádá o posouzení možnosti zadržovat dále IK z důvodu výkonu doplňujícího trestu, a to v závislosti na tom, zda Soudní dvůr dospěje k závěru, že stačí, aby byl v evropském zatýkacím rozkazu uveden pouze hlavní trest, anebo bude toho názoru, že v evropském zatýkacím rozkazu měl být uveden i doplňující trest.
79. Jak jsem již uvedla ve své odpovědi na první otázku, doplňující trest, jako je ten, který je předmětem projednávané věci, má být v souladu s požadavky čl. 8 odst. 1 písm. f) rámcového rozhodnutí uveden v evropském zatýkacím rozkazu. Domnívám se tedy, že není nutné zabývat se druhou otázkou položenou Soudnímu dvoru. Pro úplnost však uvádím, že pokud by Soudní dvůr dospěl k závěru, že takový doplňující trest, jako je trest dotčený v projednávané věci, není nutné v evropském zatýkacím rozkazu uvádět, pak nevidím důvod, proč by jeho neuvedení mělo bránit výkonu uvedeného trestu.
80. Nyní se budu zabývat důsledky, které má neuvedení údaje o doplňujícím trestu do evropského zatýkacího rozkazu na odnětí svobody dotyčné osoby při výkonu tohoto trestu.
81. V tomto ohledu bych úvodem ráda zdůraznila, že v systému justiční spolupráce, který byl zaveden rámcovým rozhodnutím, zůstává vnitrostátní trestní právo v rukou členských států, zejména pokud jde o definici trestných činů, trestní stíhání, uložené tresty a jejich výkon.
82. Rozsah působnosti evropského zatýkacího rozkazu je jasně popsán a vymezen v čl. 1 odst. 1 rámcového rozhodnutí: zatčení a předání vyžádané osoby. Tím jsou právní účinky tohoto soudního rozhodnutí vyčerpány.
83. Jedná se o „uzavřený kruh“, který se otevírá spolu s vydáním evropského zatýkacího rozkazu podle článku 8 rámcového rozhodnutí, přičemž následuje jeho doručení (články 9 a 10), zatčení vyžádané osoby ve vykonávajícím členském státě, informování vyžádané osoby a její případný výslech (články 11, 14 a 19), držení této osoby ve vazbě nebo její předběžné propuštění na svobodu (článek 12) a vydání rozhodnutí o předání a jeho oznámení (články 15 až 18 a 22). Kruh se tedy uzavírá spolu výkonem evropského zatýkacího rozkazu, který se provede předáním vyžádané osoby (články 23 až 25).
84. Účinky tohoto postupu nemohou podle mého názoru překročit rozsah působnosti a cíle rámcového rozhodnutí, to znamená předání vyžádané osoby. V kapitole 3 rámcového rozhodnutí jsou účinky řízení, které přetrvávají i poté, co dojde k předání, jasně vymezeny. Jedná se o zásadu speciality, která byla analyzována výše v bodech 49 a následujících a určitá omezení možnosti dalšího předání nebo vydání.
85. Důsledky neuvedení údaje o doplňujícím trestu do evropského zatýkacího rozkazu je tedy třeba stanovit ve světle výše uvedených úvah.
86. Předně bych rád zdůraznila, že neuvedení tohoto údaje nemá žádný vliv na platnost evropského zatýkacího rozkazu.
87. Pojem „neplatný“ evropský zatýkací rozkaz rámcové rozhodnutí nezná. Byl zaveden judikaturou, a sice rozsudkem Bob-Dogi vydaným v přesně vymezeném kontextu(44).
88. Projednávaná věc se nicméně liší od věci, v níž byl vydán rozsudek Bob-Dogi, v němž Soudní dvůr rozhodl, že porušení požadavku, jehož dodržením je podmíněna platnost evropského zatýkacího rozkazu, musí v zásadě vést vykonávající justiční orgán k tomu, aby takovému zatýkacímu rozkazu nevyhověl(45).
89. Ve věci Bob-Dogi se jednalo o výkon evropského zatýkacího rozkazu přímo na základě tohoto zatýkacího rozkazu, nikoli na základě vnitrostátního zatýkacího rozkazu nebo jiného vnitrostátního rozhodnutí. Soudní dvůr rozhodl, že vzhledem k tomu, že čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí obsahuje požadavek, jehož dodržením je podmíněna platnost evropského zatýkacího rozkazu, musí porušení tohoto požadavku v zásadě vést vykonávající justiční orgán k tomu, aby takovému zatýkacímu rozkazu nevyhověl. Než tak učiní, musí tento orgán podle čl. 15 odst. 2 rámcového rozhodnutí požádat justiční orgán vystavujícího členského státu o neprodlené poskytnutí všech potřebných doplňujících informací, aby mohl vyhodnotit otázku, zda je neexistence údaje o vnitrostátním zatýkacím rozkazu v evropském zatýkacím rozkazu dána tím, že takový předchozí vnitrostátní zatýkací rozkaz, který je odlišný od evropského zatýkacího rozkazu, skutečně chybí, nebo zda takový rozkaz existuje, avšak není zmíněn. Vykonávající justiční orgán může odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu pouze tehdy, pokud jeho právní základ, tj. v projednávané věci vnitrostátní zatýkací rozkaz, skutečně chybí(46).
90. Evropský zatýkací rozkaz byl ve věci Bob-Dogi vydán za účelem předání k trestnímu stíhání, aniž mu předcházelo vnitrostátní rozhodnutí, na němž byl tento evropský zatýkací rozkaz založen. Jak zdůraznil generální advokát Y. Bot, jednalo se o neexistenci vnitrostátního právního základu, která způsobuje, že takový akt nelze vůbec považovat za evropský zatýkací rozkaz, nikoli o formální nedostatek, který by mohl být zhojen v rámci spolupráce upravené v čl. 15 odst. 2 rámcového rozhodnutí(47).
91. Projednávaná věc se od věci Bob-Dogi liší ve dvou ohledech. Zaprvé se jedná o evropský zatýkací rozkaz vydaný za účelem výkonu trestu, přičemž z informací předložených Soudnímu dvoru vyplývá, že tento trest byl uložen příslušnými vnitrostátními soudy podle vnitrostátního práva rozsudkem ze dne 1. února 2013. Existuje tedy vykonatelný rozsudek, který v souladu s čl. 8 odst. 1, písm. c) rámcového rozhodnutí přestavuje právní základ evropského zatýkacího rozkazu – byl ostatně uveden v rámečku b) bodě 2 evropského zatýkacího rozkazu. Zadruhé byl uložen trest odnětí svobody, jenž přesahuje horní hranici sazby požadovanou čl. 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí. Hlavní trest i doplňující trest tudíž mají vnitrostátní právní základ.
92. Jak navíc na jednání uvedla belgická vláda, nesrovnalost spočívající v neuvedení údaje o doplňujícím trestu je opomenutím vystavujícího orgánu (toto opomenutí, mohu-li to tak říci, považuji s ohledem na obtíže, které se týkaly stanovení přesné povahy doplňujícího trestu, jež byla zkoumána výše v bodě 69, a s ohledem na nejasnosti ohledně rámečku, kam má být tento údaj uveden, které vyvstaly při jednání, za vcelku omluvitelné). Uvedená formální chyba nezpochybňuje existenci vnitrostátního právního základu. Mohla být ostatně snadno napravena v průběhu postupu předávání, pokud by si jí některý z účastníků řízení (tj. vystavující orgán, vykonávající orgán nebo vyžádaná osoba) všiml.
93. Uvedená nesrovnalost tedy nemá vliv na platnost evropského zatýkacího rozkazu, ani nemůže představovat důvod k tomu, aby mu nebylo vyhověno.
94. Kromě toho konstatuji, že neuvedení tohoto údaje údajů nemůže být důvodem pro odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu.
95. Článek 1 odst. 2 rámcového rozhodnutí zavádí zásadu vzájemného uznávání. Zakotvuje pravidlo, podle kterého jsou členské státy povinny vykonat evropský zatýkací rozkaz na základě této zásady a v souladu s ustanoveními rámcového rozhodnutí. Vykonávající justiční orgány tedy mohou odmítnout výkon takového rozkazu v podstatě pouze z taxativně vyjmenovaných důvodů pro odmítnutí stanovených v rámcovém rozhodnutí a výkon evropského zatýkacího rozkazu může být vázán pouze na některou z podmínek taxativně stanovených v tomto rozhodnutí. Platí tedy, že pravidlem má být vykonání evropského zatýkacího rozkazu, kdežto odmítnutí jeho výkonu je pojato jako výjimka, která musí být vykládána restriktivně. Rámcové rozhodnutí v článku 3 výslovně uvádí důvody pro povinné odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu, v článcích 4 a 4a důvody, pro které je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, a konečně v článku 5 záruky, které musí v určitých případech poskytnout vystavující členský stát(48).
96. Je nutno konstatovat, že neuvedení údaje o doplňujícím trestu v evropském zatýkacím rozkazu není jedním z důvodů pro odmítnutí jeho výkonu uvedených v článcích 3, 4 a 4a rámcového rozhodnutí a nespadá ani do působnosti článku 5 rámcového rozhodnutí.
97. Vzhledem k tomu, že za daného stavu bylo prokázáno, že neuvedení údaje o doplňujícím trestu v evropském zatýkacím rozkazu není nedostatkem, který by měl vliv na platnost takového rozkazu, a není ani důvodem pro odmítnutí jeho výkonu, jaké by tedy měly být případné důsledky tohoto pochybení?
98. Aby bylo možné zodpovědět uvedenou otázku, je třeba vzít v úvahu dvojí účel požadavku uvést uložený trest v evropském zatýkacím rozkazu.
99. Zaprvé se jedná o to, poskytnout vykonávajícímu členskému státu údaje, které jsou nezbytné pro předání dotyčné osoby, a umožnit mu kontrolu uvedeného zatýkacího rozkazu (přestože je tato kontrola minimální). Uvedení trestu slouží k ověření skutečnosti, že rozkaz spadá do působnosti rámcového rozhodnutí, to znamená, že byl uložen trest odnětí svobody v délce přesahující čtyři měsíce v souladu s čl. 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí(49). Slouží rovněž k tomu, aby bylo zajištěno dodržování záruk stanovených v čl. 5 odst. 2 rámcového rozhodnutí, které se týkají doživotních trestů odnětí svobody a doživotních ochranných opatření spojených s odnětím osobní svobody.
100. Zadruhé jde o zajištění dodržování práv vyžádané osoby. Tato osoba má právo být v souladu s čl. 11 odst. 1 rámcového rozhodnutí informována o existenci a obsahu evropského zatýkacího rozkazu a dát souhlas se svým předáním či nikoli.
101. V zájmu dosažení uvedených cílů stanoví systém zavedený rámcovým rozhodnutím postupy pro případ, že jsou informace neúplné nebo chybějí. Tyto postupy jsou určeny jednotlivým subjektům, kteří se postupů předávání účastní, a sice vystavujícímu členskému státu, vykonávajícímu členskému státu a vyžádané osobě, s cílem zajistit každému z nich dodržování jeho výsad a práv prostřednictvím „kontroly“, která je tudíž mnohostranná a probíhá tak, aby nebyla ohrožena účinnost systému.
102. Podle čl. 15 odst. 3 rámcového rozhodnutí může vystavující členský stát kdykoli z vlastního podnětu doručit vykonávajícímu justičnímu orgánu jakékoli dodatečné užitečné informace.
103. Naproti tomu, pokud vykonávající členský stát dojde k závěru, že informace poskytnuté vystavujícím členským státem jsou nedostatečné nebo neúplné, je oprávněn požádat v souladu s čl. 15 odst. 2 rámcového rozhodnutí o poskytnutí doplňujících informací, jež považuje za nezbytné, aby mohl rozhodnout o předání dotyčné osoby(50). Tato komunikace mezi vykonávajícími a vystavujícími orgány je klíčovým aspektem soudní spolupráce, která je základem pro systém vzájemného uznávání(51).
104. Zdůrazňuji, že ve zjednodušeném systému předávání vyžádaných osob, který byl zaveden rámcovým rozhodnutím, odpovídá obsah evropského zatýkacího rozkazu upravený v čl. 8 odst. 1 tohoto rozhodnutí informacím, jejichž účelem je poskytnout minimální formální údaje, jež jsou nezbytné pro to, aby vykonávající justiční orgány mohly rychle přijmout opatření v návaznosti na evropský zatýkací rozkaz tím, že neprodleně rozhodnou o předání. Až v případě, že vykonávající justiční orgán usoudí, že nemá k dispozici všechny nezbytné formální informace, má možnost použít, jako krajní řešení, postup stanovený v čl. 15 odst. 2(52).
105. Role vyžádané osoby je obzvláště důležitá v případech, kdy příslušné vystavující ani vykonávající orgány takovou nesrovnalost nezaznamenají (a možná ji ani nemohly zaznamenat).
106. Uvedená osoba požívá v rámci postupů předávání záruky, které jí umožňují domáhat se svých práv a dovolávat se případných nesrovnalostí evropského zatýkacího rozkazu.
107. Zde poznamenávám, že ačkoli se závazky uložené členským státům rámcovým rozhodnutím týkají v zásadě procesních aspektů, neznamená to, že normotvůrce nevzal při přijímání rámcového rozhodnutí v úvahu základní a lidská práva. Naopak, učinil tak mnoha způsoby(53).
108. Rámcové rozhodnutí obsahuje výslovné odkazy na uvedená práva. Tato skutečnost je zřejmá například z bodů 10, 12 a 13 jeho odůvodnění. Ještě důležitější je však čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí, který stanoví, že rámcovým rozhodnutím nemůže být dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v nynějším článku 6 SEU. Mimoto, jak vyplývá z čl. 51 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, musí být Listina dodržována členskými státy a tím pádem i jejich soudy, pokud uplatňují unijní právo. Právě takto tomu je v případě, kdy vystavující justiční orgán a vykonávající justiční orgán uplatňují vnitrostátní předpisy přijaté k provedení rámcového rozhodnutí(54).
109. Rámcové rozhodnutí obsahuje rovněž některá zvláštní ustanovení určená k ochraně práv vyžádané osoby. V rámci postupů předávání zajistil evropský normotvůrce dodržování práva být vyslechnut ve vykonávajícím členském státě způsobem, který neohrožuje účinnost mechanismu evropského zatýkacího rozkazu(55).
110. Vyžádaná osoba má podle čl. 11 odst. 1 rámcového rozhodnutí právo být informována o evropském zatýkacím rozkazu a jeho obsahu. Kromě toho má uvedená osoba na základě čl. 11 odst. 2 a čl. 13 odst. 2 právo na právního zástupce, zejména pokud souhlasí se svým předáním, popřípadě se zřekne práva na „zásadu speciality“. V případě, že vyžádaná osoba, na níž je vydán evropský zatýkací rozkaz za účelem trestního stíhání, neposkytne souhlas se svým předáním, má na základě článků 14 a 19 rámcového rozhodnutí právo být vyslechnuta vykonávajícím justičním orgánem za podmínek stanovených vzájemnou dohodou s vystavujícím justičním orgánem(56).
111. Z informací předložených Soudnímu dvoru vyplývá, že IK věděl o existenci i délce trestu, a to včetně doplňujícího trestu. Jeho advokát na jednání uvedl, že IK se svým předáním nesouhlasil, což bylo důvodem k tomu, aby o jeho předání rozhodoval rechtbank Amsterdam (soud prvního stupně v Amsterdamu, Nizozemsko), a že se nicméně před tímto soudem nedovolával neuvedení vedlejšího trestu v evropském zatýkacím rozkazu.
112. V rámci řízení o předání měl IK možnost poukázat na nesrovnalosti v evropském zatýkacím rozkazu. Avšak kromě několika obecných odkazů na práva vyplývající z článku 6 EÚLP a čl. 48 odst. 2 Listiny základních práv, nenamítal IK v písemných vyjádřeních, ani na jednání, žádné porušení svých základních práv během řízení o předání nebo mimo něj.
113. Nyní se vrátím k příměru uzavřeného kruhu, který jsem použila výše (bod 83), abych popsala rozsah a účinky evropského zatýkacího rozkazu a řízení o předání.
114. V projednávané věci se uvedený kruh otevřel vydáním evropského zatýkacího rozkazu za účelem předání IK, následně byl IK zadržen a měl možnost poukázat na neuvedení údaje o doplňkovém trestu v evropském zatýkacím rozkazu. Vzhledem k tomu, že tak během řízení o výkonu evropského zatýkacího rozkazu neučinil, kruh se výkonem uvedeného rozkazu a předáním belgickým orgánům uzavřel. IK se tudíž nemůže dovolávat věcných nesrovnalostí evropského zatýkacího rozkazu tři roky poté, v rámci řízení, které spočívá ve stanovení způsobu výkonu doplňujícího trestu a s evropským zatýkacím rozkazem nijak nesouvisí.
115. V opačném případě by došlo k překročení mezí stanovených pro postupy předávání, jakož i dosahu soudního rozhodnutí, kterým je evropský zatýkací rozkaz.
116. Z týchž důvodů nesouhlasím dále s argumentací Komise, podle které měl vystavující justiční orgán stále možnost informovat vykonávající justiční orgán o doplňujícím trestu postupem podle čl. 15 odst. 2 a 3 rámcového rozhodnutí.
117. Takové řešení je podle mého názoru v rozporu jak se systémem předávání zavedeným rámcovým rozhodnutím, tak se zněním čl. 15 odst. 2 a 3 a cíli, jež jsou v něm stanoveny.
118. Účel článku 15 je totiž jasný: uvedený postup pro poskytnutí doplňujících informací se uplatňuje ve vztahu k přijetí rozhodnutí o předání. Uvedený článek se ostatně nachází v kapitole 2 rámcového rozhodnutí, nadepsané „Postup předávání“. Cílem tohoto ustanovení je tedy umožnit vykonávajícímu justičnímu orgánu získat informace nezbytné pro rozhodnutí o předání. Rozšířením tohoto postupu mimo rámec postupu předávání by byla opomíjena skutečnost, že systém, který byl zaveden rámcovým rozhodnutím, i) se v rámci své působnosti podle čl. 1 odst. 1 omezuje jen na zatčení a předání vyžádané osoby a ii) má být rychlý a účinný. Pokračovat v případné komunikaci mezi vystavujícími a vykonávajícími justičními orgány i několik let po výkonu evropského zatýkacího rozkazu se mi zdá zbytečné a může narušovat účinnost tohoto systému.
119. Z výše uvedeného vyplývá, že na základě systému, který byl zaveden rámcovým rozhodnutím, není možné zpochybnit rozhodnutí o výkonu doplňujícího vnitrostátního trestu z toho důvodu, že tento doplňující trest nebyl v již vykonaném evropském zatýkacím rozkazu uveden.
120. Pro úplnost dodávám, že argumentace předložená Soudnímu dvoru, podle níž v případě, že byl evropský zatýkací rozkaz vydán pouze pro hlavní trest a rozhodnutí o předání se týká jen tohoto trestu, může být ve vystavujícím státě vykonán pouze tento trest, nemá oporu v rámcovém rozhodnutí. Vychází podle mého názoru z logiky vydávání a státní suverenity, kdy dožadující stát nemůže jít nad rámec skutečností, na něž se vztahuje souhlas dožádaného státu. V rámci prostoru svobody, bezpečnosti a práva založeného na vzájemné důvěře přitom už nejde o to, že by přicházely do styku dva suverénní státy, dožadující a dožádaný, které jednají každý ze své vlastní pozice(57). Naopak jedná se o loajální spolupráci za účelem dosažení cílů rámcového rozhodnutí, které směřují k rychlému a účinnému předávání vyžádaných osob.
121. Proto navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na druhou a třetí otázku položenou Soudnímu dvoru v tom smyslu, že neuvedení údaje o doplňujícím trestu (takového jako je ten, který je dotčený v projednávané věci) v evropském zatýkacím rozkazu, který byl vydán za účelem předání dotyčné osoby, nemůže bránit výkonu tohoto trestu, pokud byl uložen v souladu s příslušnými vnitrostátními ustanoveními.
Závěry
122. Z výše uvedených důvodů navrhuji Soudnímu dvoru, aby na otázky předložené Hof van Cassatie (Kasační soud, Belgie) odpověděl takto:
„1) Takový doplňující trest, jako je trest dotčený v projednávané věci, musí být na základě čl. 8 odst. 1 písm. f) rámcového rozhodnutí 2002/584/SVV o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009, uveden v rámečku c) bodě 2 evropského zatýkacího rozkazu.
2) Skutečnost, že v evropském zatýkacím rozkazu, na jehož základě došlo k předání dotyčné osoby, nebyl uveden doplňující trest (takový jako trest dotčený v projednávané věci), nebrání výkonu tohoto trestu, byl-li uložen v souladu s příslušnými ustanoveními vnitrostátního práva.“