íSTANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
GIOVANNIHO PITRUZZELLY
přednesené dne 18. června 2019(1)
Spojené věci C‑152/18 P a C‑153/18 P
Crédit mutuel Arkéa
proti
Evropské centrální bance (ECB)
„Kasační opravný prostředek – Hospodářská a měnová politika – Článek 127 odst. 6 SFEU – Nařízení (EU) č. 1024/2013 – Článek 4 odst. 1 písm. g) – Obezřetnostní dohled nad úvěrovými institucemi na konsolidovaném základě – Nařízení (EU) č. 468/2014 – Článek 2 bod 21 písm. c) – Nařízení (EU) č. 575/2013 – Článek 10 – Dohlížená skupina – Instituce trvale přidružené k ústřednímu subjektu“
1. Obě spojené projednávané věci se vztahují ke dvěma totožným kasačním opravným prostředkům podaným společností Crédit mutuel Arkéa (dále jen „CMA“), úvěrovou institucí založenou podle francouzského práva, jejichž cílem je zrušení dvou rozsudků Tribunálu(2), které jsou rovněž téměř totožné, kterými Tribunál zamítl žaloby podané CMA, které směřovaly ke zrušení dvou rozhodnutí Evropské centrální banky (ECB)(3), kterými se stanoví obezřetnostní požadavky na skupinu Crédit mutuel, jíž je CMA členem.
2. Tyto věci poskytují Soudnímu dvoru příležitost jednak poprvé vyložit ustanovení čl. 127 odst. 6 SFEU, které představuje právní základ, který umožňuje svěřit ECB úkoly v oblasti obezřetnostního dohledu v bankovním odvětví, a jednak poskytnout vyjasnění o subjektivním dosahu obezřetnostního dohledu na konsolidovaném základě, který ECB vykonává v rámci jednotného mechanismu dohledu (SSM) na bankovní skupiny.
I. Právní rámec
A. Unijní právo
3. Nařízení Rady (EU) č. 1024/2013 ze dne 15. října 2013, kterým se ECB svěřují zvláštní úkoly týkající se politik, které se vztahují k obezřetnostnímu dohledu nad úvěrovými institucemi(4) (dále jen „nařízení o SSM“), zavedlo od roku 2014 nový systém dohledu nad bankami eurozóny a ostatních zúčastněných členských států, jejichž měnou není euro(5), v rámci SSM. SSM je systém finančního dohledu, který se skládá z ECB a z příslušných vnitrostátních orgánů.
4. Mezi různými úkoly v oblasti dohledu svěřenými ECB v rámci SSM čl. 4 odst. 1 písm. g) nařízení o SSM svěřuje ECB úkol „vykonávat dohled na konsolidovaném základě nad mateřskými společnostmi úvěrových institucí usazenými v jednom ze zúčastněných členských států, včetně finančních holdingových společností a smíšených finančních holdingových společností“.
5. Nařízení o SSM je doplněno a upřesněno nařízením ECB (EU) č. 468/2014 ze dne 16. dubna 2014, kterým se stanoví rámec spolupráce ECB s vnitrostátními příslušnými orgány a vnitrostátními pověřenými orgány v rámci SSM(6) (dále jen „nařízení o rámci SSM“).
6. Článek 2 bod 21 tohoto nařízení vymezuje pojem „dohlížená skupina“. Podle tohoto ustanovení se takovou skupinou rozumí:
„[…] kterýkoli z těchto subjektů,
a) skupina, jejímž mateřským podnikem je úvěrová instituce nebo finanční holdingová společnost, jejíž ústředí se nachází v zúčastněném členském státě;
b) skupina, jejímž mateřským podnikem je smíšená finanční holdingová společnost, jejíž ústředí se nachází v zúčastněném členském státě, je-li koordinátor finančního konglomerátu […] orgánem příslušným k dohledu nad úvěrovými institucemi a je-li rovněž koordinátorem ve funkci orgánu dohledu nad úvěrovými institucemi; nebo
c) dohlížené subjekty, které mají ústředí ve stejném zúčastněném členském státě, pokud jsou trvale přidruženy k ústřednímu subjektu, který nad nimi vykonává dohled za podmínek vymezených v článku 10 nařízení […] (EU) č. 575/2013(7) a který je usazen ve stejném zúčastněném členském státě“.
7. Článek 10 nařízení č. 575/2013, na který odkazuje čl. 2 bod 21 písm. c) nařízení o rámci SSM, je nadepsán „Výjimky pro úvěrové instituce trvale přidružené k ústřednímu subjektu“. Tento článek v odstavci 1 stanoví:
„[p]říslušné orgány mohou v souladu s vnitrostátním právem částečně nebo zcela upustit od uplatňování požadavků stanovených v části druhé až osmé na jednu nebo více úvěrových institucí, které se nacházejí v témže členském státě a které jsou trvale přidruženy k ústřednímu subjektu, jenž nad nimi vykonává dohled a je usazen v témže členském státě, pokud jsou splněny tyto podmínky:
a) závazky ústředního subjektu a přidružených institucí jsou společné a nerozdílné nebo za závazky přidružených institucí plně ručí ústřední subjekt;
b) platební schopnost a likvidita ústředního subjektu a všech přidružených institucí jsou sledovány jako celek na základě konsolidovaných účetních závěrek těchto institucí;
c) vedoucí orgány ústředního subjektu jsou oprávněny vydávat pokyny vedoucím orgánům přidružených institucí.
[…]“
B. Francouzské právo
8. Podle článku L.511‑30 code monétaire et financier français (francouzský měnový a finanční zákoník, dále jen „CMF“) se pro účely použití ustanovení CMF týkajících se úvěrových institucí a finančních společností národní konfederace Crédit mutuel (CNCM) považuje za ústřední subjekt.
9. Článek L.511‑31 CMF zejména stanoví, že ústřední subjekty zastupují úvěrové investice a finanční společnosti, které jsou k nim přidružené, že dohlížejí na soudržnost jejich sítě, jakož i zajišťují řádné fungování institucí a společností, které jsou k nim přidruženy, a že za tímto účelem přijmou veškerá nezbytná opatření, zejména k zajištění likvidity a platební schopnosti všech institucí a společností jakožto celé sítě.
II. Skutečnosti předcházející sporu
10. Skutečnosti předcházející sporu jsou uvedeny v napadených rozsudcích, na které odkazuji, pokud jde o podrobnosti(8).
11. Pro potřeby probíhajícího řízení se omezuji na připomenutí, že Crédit mutuel je necentralizovanou bankovní skupinou, která se skládá ze sítě místních družstevních záložen se statusem družstevních společností. Každá místní družstevní záložna v rámci Crédit mutuel musí být členem regionální federace a každá federace musí být členem CNCM, což je ústřední subjekt sítě ve smyslu článků L.511‑30 a L.511‑31 CMF.
12. CMA je úvěrovou družstevní akciovou společností s proměnným základním kapitálem, která má povolení působit jako úvěrová instituce. Je členem skupiny Crédit mutuel.
13. Rozhodnutím ze dne 1. září 2014 ECB stanovila, že skupina Crédit mutuel představuje významnou skupinu podléhající obezřetnostnímu dohledu. V tomto rozhodnutí ECB zejména usoudila, že CNCM představuje nejvyšší úroveň konsolidace v rámci SSM a že CMA je členským subjektem skupiny Crédit mutuel.
14. Dopisem ze dne 19. září 2014 CMA informovala ECB o své analýze, z níž plyne, že nemůže podléhat obezřetnostnímu dohledu ze strany ECB prostřednictvím CNCM.
15. Po různé korespondenci s CMA a CNCM přijala ECB dne 17. června 2015 rozhodnutí, kterým se stanoví obezřetnostní požadavky na skupinu Crédit mutuel(9). V tomto rozhodnutí se ECB zejména domnívala, že je orgánem obezřetnostního dohledu na konsolidovaném základě nad CNCM a příslušným orgánem pro dohled nad subjekty vyjmenovanými v tomto rozhodnutí, mezi nimiž byla i CMA.
16. Dne 14. září 2015 vydala správní revizní komise(10), na kterou se obrátila CMA, stanovisko, podle něhož je rozhodnutí ECB ze dne 17. června 2015 právoplatné. V něm se v reakci na argumenty předložené CMA tato komise zejména zaprvé domnívala, že není stanoveno, že „ústřední subjekt“ ve smyslu čl. 2 bodu 21 písm. c) nařízení o rámci SSM a čl. 10 odst. 1 nařízení č. 575/2013 musí být nutně úvěrovou institucí. Zadruhé uvedená komise došla k závěru, že skupina Crédit mutuel splňuje podmínky uvedené v čl. 10 odst. 1 nařízení č. 575/2013, na nějž odkazuje čl. 2 bod 21 písm. c) nařízení o rámci SSM.
17. V návaznosti na toto stanovisko přijala ECB dne 5. října 2015 první sporné rozhodnutí, které zrušilo a nahradilo rozhodnutí ze dne 17. června 2015, jehož obsah však byl zachován(11).
18. Následně dne 5. prosince 2015 přijala ECB druhé sporné rozhodnutí, kterým stanovila nové obezřetnostní požadavky na skupinu Crédit mutuel, jakož i pro subjekty, které jsou jejími členy.
III. Řízení před Tribunálem a napadené rozsudky
19. Dvěma návrhy došlými kanceláři Tribunálu dne 3. prosince 2015 a dne 3. února 2016 podala CMA dvě žaloby na neplatnost v podstatě s totožným obsahem proti prvnímu spornému rozhodnutí a proti druhému spornému rozhodnutí.
20. Na podporu svých žalob u Tribunálu CMA předložila v každé žalobě tři žalobní důvody, z nichž pouze dvou se týkají projednávané kasační opravné prostředky. Ve svých žalobách CMA v podstatě zpochybnila legalitu obou sporných rozhodnutí v tom, že zavádějí konsolidovaný obezřetnostní dohled nad skupinou Crédit mutuel prostřednictvím CNCM. V prvních žalobních důvodech obou svých žalob CMA tvrdila, jelikož CNCM není úvěrovou institucí, nemůže být kvalifikována jako ústřední subjekt podle čl. 2 bodu 21 písm. c) nařízení o rámci SSM. V druhých žalobních důvodech svých žalob CMA tvrdila, že se ECB chybně domnívala, že skupina Crédit mutuel splňuje podmínku stanovenou v čl. 10 odst. 1 nařízení č. 575/2013, na který odkazuje čl. 2 bod 21 písm. c) nařízení o rámci SSM(12).
21. V napadených rozsudcích Tribunál zamítl žaloby CMA v plném rozsahu.
IV. Návrhová žádání účastnic řízení
22. Ve svých kasačních opravných prostředcích navrhuje CMA Soudnímu dvoru, aby napadené rozsudky zrušil.
23. ECB navrhuje Soudnímu dvoru, aby zamítl kasační opravné prostředky jako přinejmenším zčásti nepřípustné a ve zbývající části jako neopodstatněné; potvrdil napadené rozsudky a uložil CMA náhradu nákladů řízení.
24. Evropská komise navrhuje Soudnímu dvoru, aby zamítl kasační opravné prostředky a uložil CMA náhradu nákladů řízení.
25. CNCM, jejímuž návrhu na vstup do řízení jako vedlejší účastnice vyhověl předseda Soudního dvora usnesením ze dne 20. září 2018, podporuje návrhová žádání ECB a Komise a navrhuje Soudnímu dvoru, aby uložil CMA náhradu nákladů řízení.
V. Právní analýza
26. Na podporu obou svých kasačních prostředků CMA předkládá dva důvody.
27. První důvody kasačních opravných prostředků vycházejí z nesprávných právních posouzení při výkladu čl. 2 bodu 21 písm. c) nařízení o rámci SSM a článku 10 nařízení č. 575/2013. CMA v podstatě vytýká Tribunálu, že chybně rozhodl, že tato ustanovení umožňují ECB zavést konsolidovaný obezřetnostní dohled nad institucemi přidruženými k ústřednímu subjektu i tehdy, pokud tento ústřední subjekt nemá postavení úvěrové instituce.
28. Ve svých druhých důvodech kasačních opravných prostředků CMA vytýká Tribunálu, že chybně kvalifikoval skupinu Crédit mutuel jako dohlíženou skupinu ve smyslu čl. 2 bodu 21 písm. c) nařízení o rámci SSM, ačkoliv podle CMA tato skupina nesplňuje podmínku stanovenou v čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení č. 575/2013.
29. Před analýzou důvodů předložených CMA je třeba úvodem přezkoumat přípustnost odkazu provedeného CMA v úvodu jejích kasačních opravných prostředků na přípis, předložený v příloze, ve kterém vysokoškolský profesor na žádost samotné CMA analyzuje napadené rozsudky z hlediska práva regulace a bankovního dohledu.
30. V tomto ohledu podotýkám, že z judikatury vyplývá, že čistě důkazní a instrumentální funkce příloh znamená, že pokud dokument přiložený ke kasačnímu opravnému prostředku obsahuje právní skutečnosti, na nichž spočívají některé důvody kasačního opravného prostředku uvedené v kasačním opravném prostředku, musí být tyto skutečnosti uvedeny v samotném znění kasačního opravného prostředku, ke kterému je tento dokument připojen, nebo alespoň v něm být dostatečně identifikovány. S přihlédnutím k této funkci příloh totiž nepřísluší Soudnímu dvoru, aby vyhledával a identifikoval v přílohách důvody a argumenty, které by mohl považovat za základ kasačního opravného prostředku nebo jednotlivých důvodů, které jsou v kasačním opravném prostředku předloženy(13).
31. V projednávané věci je obecný a celkový odkaz na dotčený přípis provedený CMA v jejích kasačních opravných prostředcích vágní a neváže se výslovně k žádnému důvodu kasačních opravných prostředků. CMA nijak specificky neidentifikuje argumenty obsažené v tomto přípisu, ze kterých by vycházely argumenty předložené v důvodech, kterých se dovolala ve svých kasačních opravných prostředcích. Za takových okolností musí být podle mého názoru tento odkaz považován za nepřípustný, takže by obsah dotčeného přípisu neměl být zohledněn jako právní poznatek, o který se opírají důvody a argumenty předložené CMA v jejích kasačních opravných prostředcích.
A. První důvody kasačních opravných prostředků týkající se požadavku, aby ústřední subjekt měl postavení úvěrové instituce pro účely kvalifikace jako „dohlížená skupina“
32. V rámci prvních důvodů obou kasačních opravných prostředků, které jsou složeny ze dvou částí, CMA tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávných právních posouzení při výkladu čl. 2 bodu 21 písm. c) nařízení o rámci SSM. Podle CMA musí být toto ustanovení vykládáno tak, že vyžaduje, aby ústřední subjekt uvedený v tomto ustanovení měl postavení úvěrové instituce. Takový požadavek vyplývá jak ze samotného čl. 2 bodu 21 písm. c) nařízení o rámci SSM (první část), tak i z čl. 10 odst. 1 nařízení č. 575/2013, na který uvedené ustanovení odkazuje (druhá část).
1. První část prvních důvodů, vycházející z chybného výkladu čl. 2 bodu 21 písm. c) nařízení o rámci SSM
33. V rámci první části svých prvních důvodů CMA zpochybňuje výklad čl. 2 bodu 21 písm. c) nařízení o rámci SSM provedený Tribunálem, na základě kterého Tribunál dospěl k závěru, že toto ustanovení samo o sobě neznamená, že by ústřední subjekt musel mít postavení úvěrové instituce.
a) Krátké shrnutí úvah Tribunálu
34. V napadených rozsudcích Tribunál provedl jazykový, teleologický a kontextuální výklad čl. 2 bodu 21 písm. c) nařízení o rámci SSM(14).
35. Pokud jde zaprvé o jazykový výklad, Tribunál uvedl, že znění dotčeného ustanovení nezmiňuje, že by ústřední subjekt musel být úvěrovou institucí(15).
36. Pokud jde zadruhé o teleologický výklad, Tribunál vycházel z dvojího cíle sledovaného obezřetnostním dohledem nad skupinami úvěrových institucí na konsolidovaném základě, který předtím stanovil(16), a sice: jednak cíl umožnit ECB, aby podchytila rizika, která by mohla ovlivnit úvěrovou instituci a přitom nemají původ v této instituci, ale ve skupině, jíž je instituce součástí, a jednak cíl zabránit roztříštění obezřetnostního dohledu nad subjekty, které tvoří tyto skupiny, mezi různé orgány dohledu, specificky ECB a vnitrostátní orgány.
37. Z tohoto dvojího cíle Tribunál zaprvé vyvodil, že splnění podmínek stanovených v čl. 10 odst. 1 nařízení č. 575/2013 znamená, že je dána dostatečná blízkost mezi institucemi přidruženými k ústřednímu subjektu na to, aby byla konstatována existence skupiny(17).
38. Mimoto z něj zadruhé vyvodil, že řídit se přístupem CMA, podle kterého není možné vykonávat konsolidovaný obezřetnostní dohled prostřednictvím ústředního subjektu, který nemá postavení úvěrové instituce, „by znamenalo, že různé instituce přidružené k ústřednímu subjektu, které nejsou úvěrovou institucí, ale splňují podmínky stanovené v čl. 10 odst. 1 nařízení č. 575/2013, by podle svého individuálního významu byly v rámci SSM podřízeny buď pouze dohledu ze strany ECB, nebo přímému dohledu ze strany příslušných vnitrostátních orgánů, což by vedlo k roztříštění obezřetnostního dohledu v rozporu s cíli, na kterých je založeno jak nařízení [o SSM], tak nařízení o rámci SSM“(18).
39. Pokud jde zatřetí o kontextuální výklad, Tribunál uvedl, že relevantní ustanovení nařízení o SSM nestanoví možnost ECB ukládat sankce ústředním subjektům jako takovým. Tribunál však rozhodl, že jelikož obezřetnostní dohled na konsolidovaném základě doplňuje obezřetnostní dohled na individuální úrovni, nemožnost ECB uložit sankce ve vztahu k ústředním subjektům, které nejsou úvěrovou institucí, nepředstavuje nepřekonatelnou překážku pro provádění přiměřeného obezřetnostního dohledu, jestliže ECB může uplatnit své pravomoci ve vztahu k institucím přidruženým k uvedenému ústřednímu subjektu(19).
40. V rámci první části svých prvních důvodů CMA předkládá tři argumenty proti tomuto výkladu provedenému Tribunálem.
b) Soulad výkladu provedeného Tribunálem s čl. 127 odst. 6 SFEU
41. V prvním argumentu CMA vytýká Tribunálu, že se dopustil nesprávného právního posouzení tím, že nevyložil čl. 2 bod 21 písm. c) nařízení o rámci SSM ve smyslu, který by byl v souladu s normou vyšší právní síly, kterou toto ustanovení provádí, a sice čl. 127 odst. 6 SFEU. Z tohoto posledně uvedeného ustanovení vyplývá, že ECB vykonává své úkoly obezřetnostního dohledu pouze ve vztahu k úvěrovým institucím a finančním institucím. Výklad čl. 2 bodu 21 písm. c) nařízení o rámci SSM v souladu s touto normou vyšší právní síly SFEU měl vést Tribunál k rozhodnutí, že ústřední subjekt uvedený v tomto ustanovení musí mít nutně postavení úvěrové instituce proto, aby ECB mohla vykonávat konsolidovaný obezřetnostní dohled prostřednictvím tohoto ústředního subjektu. CMA nevznáší otázku protiprávnosti čl. 2 bodu 21 písm. c) nařízení o rámci SSM, ale pouze otázku výkladu: norma sekundárního práva musí být vykládána v souladu s normou vyšší právní síly SFEU.
42. Mimoto podle CMA na rozdíl od toho, co tvrdí ECB, ústřední subjekt skupiny družstevních záložen, jako je CNCM, nelze kvalifikovat jako „další finanční instituci“ ve smyslu čl. 127 odst. 6 SFEU. CNCM je totiž pouhým spolkem, který vykonává činnost čistě administrativní povahy a který naopak nevykonává hospodářskou činnost.
43. ECB a Komise tvrdí, že je třeba tento argument odmítnout.
44. Úvodem je třeba připomenout, že čl. 127 odst. 6 SFEU(20) stanoví, že Rada Evropské unie „může svěřit ECB zvláštní úkoly týkající se politik, které se vztahují k obezřetnostnímu dohledu nad úvěrovými a dalšími finančními institucemi, s výjimkou pojišťovacích podniků“(21).
45. Toto ustanovení SFEU představuje právní základ, ze kterého Rada vycházela při přijetí nařízení o SSM, na základě kterého následně ECB přijala nařízení o rámci SSM.
46. Nejprve je třeba uvést, že okolnost, zdůrazněná ECB a Komisí(22), že CMA nevznesla námitku protiprávnosti čl. 2 bodu 21 písm. c) nařízení o rámci SSM s ohledem na čl. 127 odst. 6 SFEU nebo nařízení o SSM, nemůže mít vliv na argument předložený CMA. Jak totiž CMA jasně uvedla, její argument vychází z pochybení při výkladu čl. 2 bodu 21 písm. c) nařízení o rámci SSM Tribunálem, jelikož tento výklad není v souladu s normou vyšší právní síly obsaženou ve SFEU. Naopak CMA netvrdila, že čl. 2 bod 21 písm. c) nařízení o rámci SSM je neslučitelný s uvedenou normou vyšší právní síly. Jedná se tak zcela zjevně o argument, který se týká výkladu čl. 2 bodu 21 písm. c) nařízení o rámci SSM, a nikoli jeho platnosti. Možnost předložit takový argument není přitom nijak podmíněna předložením námitky protiprávnosti.
47. CMA v podstatě tvrdí, že výklad čl. 2 bodu 21 písm. c) nařízení o rámci SSM Tribunálem je chybný v tom, že z okolnosti, že čl. 127 odst. 6 SFEU odkazuje výlučně na obezřetnostní dohled nad úvěrovými institucemi a dalšími finančními institucemi, nutně vyplývá, že ústřední subjekt uvedený v daném ustanovení sekundárního práva musí mít nutně postavení úvěrové instituce proto, aby ECB mohla vykonávat prostřednictvím tohoto ústředního subjektu svůj konsolidovaný obezřetnostní dohled.
48. Domnívám se, že takový argument předpokládá restriktivní výklad samotného čl. 127 odst. 6 SFEU a pojmů „úvěrové instituce“ a „další finanční instituce“, které jsou v něm obsaženy. Podle přístupu zastávaného CMA by mělo být toto ustanovení primárního práva vykládáno v tom smyslu, že Rada nemůže svěřit ECB v rámci zvláštních úkolů v oblasti obezřetnostního dohledu, které jí může svěřit, pravomoc vykonávat konsolidovaný obezřetnostní dohled nad bankovní skupinou, pokud ústřední subjekt, ke kterému jsou přidruženy různé úvěrové instituce, nemá sám postavení úvěrové instituce.
49. Za těchto podmínek je třeba přezkoumat, zda je tento výklad skutečně výkladem, který musí být přijat, pokud jde o čl. 127 odst. 6 SFEU, takže výklad Tribunálu, pokud jde o čl. 2 bod 21 písm. c) nařízení o rámci SSM, by byl neslučitelný se smyslem ustanovení vyšší právní síly SFEU.
50. Nedomnívám se však, že by toto byl správný výklad čl. 127 odst. 6 SFEU.
51. Z doslovného hlediska je totiž skutečností, že čl. 127 odst. 6 SFEU výslovně umožňuje Radě svěřit ECB zvláštní úkoly, které se vztahují k obezřetnostnímu dohledu pouze nad dvěma druhy entit: nad úvěrovými institucemi a nad dalšími finančními institucemi (s výjimkou pojišťovacích podniků). Oba pojmy „uvěrové instituce“ a „finanční instituce“ byly kromě toho vymezeny na úrovni sekundárního unijního práva v nařízení č. 575/2013(23).
52. Nicméně určení dosahu čl. 127 odst. 6 SFEU a v něm obsaženého zmocnění Rady svěřit ECB zvláštní úkoly v oblasti obezřetnostního dohledu v bankovním odvětví musí být nutně provedeno s přihlédnutím k systému, jehož součástí je toto ustanovení primárního práva, a k cílům, které sleduje.
53. V tomto ohledu nejprve uvádím, že ze systematického hlediska se dané ustanovení SFEU, které bylo zavedeno do primárního práva Maastrichtskou smlouvou(24), nachází v prvním článku kapitoly věnované měnové politice (kapitola 2 hlavy VIII třetí části SFEU). Tento článek obsahuje základní ustanovení, která stanoví cíle a svěření úkolů Evropského systému centrálních bank a ECB(25). Dotčené ustanovení, v kontextu ostatních ustanovení obsažených v témže článku 127 SFEU, k nimž má doplňkovou povahu(26), má význam systematické povahy.
54. Domnívám se nicméně, že proti restriktivnímu výkladu pojmů „úvěrové instituce“ a „další finanční instituce“, které jsou obsaženy v čl. 127 odst. 6 SFEU, který by vedl k vyloučení možnosti, aby Rada mohla svěřit ECB úkoly obezřetnostního dohledu nad bankovní skupinou z důvodu pouhého nedostatku postavení jako úvěrové instituce u ústředního subjektu, ke kterému jsou přidruženy úvěrové instituce, které jsou součástí dotčené bankovní skupiny, svědčí analýza cílů sledovaných dotčeným článkem.
55. V tomto ohledu je třeba uvést, že obecně má plnění úkolů v oblasti obezřetnostního dohledu za cíl chránit bezpečnost a odolnost úvěrových institucí, které představují zásadní podmínku pro zajištění stability finančního systému obecně(27). Jak totiž zjevně ukázala finanční krize z roku 2008(28), mezi stabilitou finančního systému na jedné straně a bezpečností a odolností velkých úvěrových institucí a velkých bankovních skupin na straně druhé existuje přímá souvislost(29).
56. Článek 127 odst. 6 SFEU tak musí být chápán tak, že sleduje cíl umožnit Radě, považuje-li to za nezbytné, svěřit ECB zvláštní úkoly obezřetnostního dohledu nad evropským bankovním odvětvím, aby byla zajištěna jeho bezpečnost a odolnost za účelem zaručení stability finančního systému – na kterou odkazuje výslovně čl. 127 odst. 5 SFEU – a v konečném výsledku integritu jednotné měny a vnitřního trhu.
57. V tomto ohledu je třeba uvést, že po dlouhou dobu od zavedení ustanovení obsaženého v čl. 127 odst. 6 SFEU do primárního práva Maastrichtskou smlouvou v roce 1992 (a od založení ECB v roce 1998) až do přijetí nařízení o SSM v roce 2013 nepovažovala Rada za nezbytné využít možnosti, kterou jí toto ustanovení přiznalo, svěřit zvláštní úkoly obezřetnostního bankovního dohledu ECB.
58. Nicméně finanční krize z roku 2008, která se rychle stala bankovní krizí, zvýraznila nedostatky neintegrovaného systému obezřetnostního dohledu existujícího v Evropské unii a odhalila zjevné regulatorní nedostatky, které přispěly ke značnému zhoršení krize.
59. Za takových okolností se jasně ukázalo, že pouze obezřetnostní dohled vykonávaný integrovaným způsobem na evropské úrovni je schopen zajistit náležitý dohled v kontextu, ve kterém se vyvinul vnitřní trh s bankovními službami v Unii a v jehož rámci nyní působí několik skupin s evropským rozměrem, které působí v různých členských státech. V tomto kontextu Rada přijala nařízení o SSM.
60. K tomu, aby ECB mohla splnit cíle uvedené v bodech 55 a 56 výše a aby jí bylo umožněno v plném rozsahu plnit její úkoly, které se vztahují k obezřetnostnímu dohledu, je přitom nezbytné, aby tento orgán disponoval pravomocemi dohledu nejen na individuálním základě na úrovni jednotlivých úvěrových institucí ale rovněž konsolidovaně na úrovni bankovních skupin, jejichž součástí je jedna nebo několik úvěrových institucí.
61. Svěření pravomoci obezřetnostního dohledu nad bankovními skupinami na konsolidovaném základě odpovídá dvojímu cíli právem identifikovanému Tribunálem v napadených rozsudcích – a uvedenému v bodě 36 výše – a sice cíli umožnit ECB, aby podchytila rizika, která by mohla ovlivnit úvěrovou instituci a která mají původ ve skupině, jíž je instituce součástí(30), a jednak cíli zabránit roztříštění obezřetnostního dohledu nad subjekty, které tvoří skupinu. Ostatně uvádím, že CMA tuto analýzu ve svých kasačních opravných prostředcích nezpochybnila.
62. Přitom s přihlédnutím k těmto cílům proto, aby mohla ECB vykonávat účinně úkoly obezřetnostního dohledu, které jsou jí svěřeny, musí mít pravomoci dohledu ECB v případě dohledu nad skupinou na konsolidovaném základě možnost se vztahovat na subjekty, které nemají postavení úvěrové instituce nebo finanční instituce, pokud jsou tyto subjekty součástí bankovní skupiny. V takových případech, jak správně uvedla Komise, nejsou pravomoci dohledu svěřené ECB ve vztahu k nebankovním subjektům odůvodněny z důvodu jejich vlastních rysů nebo činností, ale z důvodu skutečnosti, že jsou tyto subjekty součástí skupiny, která zahrnuje úvěrové instituce, a že dohled nad těmito institucemi může být účinně vykonáván pouze na konsolidovaném základě na úrovni skupiny.
63. V takovém kontextu nelze s přihlédnutím k cílům sledovaným svěřením pravomocí v oblasti obezřetnostního dohledu ECB čl. 127 odst. 6 SFEU vykládat restriktivně tak, aby bylo vyloučeno, že Rada může svěřit pravomoci obezřetnostního dohledu na konsolidovaném základě ECB ve vztahu k bankovním skupinám, které splňují podmínky stanovené v čl. 10 odst. 1 nařízení č. 575/2013 a mají na své vyšší úrovni konsolidace subjekt, který nemá postavení úvěrové instituce, bez ohledu na právní formu, kterou si tento subjekt zvolil. Takový výklad by byl totiž jasně v rozporu s cíli sledovanými čl. 127 odst. 6 SFEU uvedenými v bodě 56 tohoto stanoviska. Umožnil by totiž bankovní skupině, aby se vyhnula obezřetnostnímu dohledu na konsolidovaném základě pouze z důvodu právní formy, jako je například forma spolku, zvolené subjektem, který plní funkci ústředního subjektu, což by mohlo ohrozit efektivitu dohledu nad skupinou na konsolidovaném základě.
64. Z výše uvedeného vyplývá, že čl. 127 odst. 6 SFEU nebrání tomu, aby ECB mohla vykonávat obezřetnostní dohled na konsolidovaném základě nad bankovní skupinou prostřednictvím ústředního subjektu, který nemá postavení úvěrové instituce, a že v tomto ohledu, pokud jsou splněny podmínky stanovené v čl. 10 odst. 1 nařízení č. 575/2013, je irelevantní, že má tento subjekt zvláštní právní formu nebo zda vykonává hospodářskou činnost.
65. Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že výklad čl. 2 bod 21 písm. c) nařízení o rámci SSM provedený Tribunálem v napadených rozsudcích není v rozporu s čl. 127 odst. 6 SFEU, a že je tudíž třeba odmítnout první argument první části prvních důvodů kasačních opravných prostředků.
c) Riziko roztříštění obezřetnostního dohledu
66. Ve druhém argumentu předloženém v rámci první části prvních důvodů svých kasačních opravných prostředků CMA zpochybňuje závěr Tribunálu, převzatý v bodě 38 tohoto stanoviska, podle kterého by přijetí přístupu prosazovaného CMA vedlo k roztříštění obezřetnostního dohledu v rozporu s cíli nařízení o SSM i nařízení o rámci SSM(31).
67. Podle CMA zkreslil Tribunál znění ustanovení čl. 2 bod 21 písm. c) nařízení o SSM a článku 10 nařízení č. 575/2013, když rozhodl, že přidružené instituce nemusí mít postavení úvěrové instituce, a přesto mohou splňovat podmínky stanovené v uvedeném článku 10 a patřit tak mezi subjekty, které náleží do „dohlížené skupiny“.
68. Kromě toho v projednávané věci je CNCM spolkem, který nevykonává žádnou hospodářskou činnost a který má čistě administrativní funkci a nenese tak žádné vlastní riziko, které by mohlo mít vliv na situaci úvěrových institucí, které jsou k němu přidruženy. Jeho začlenění do skupiny, která podléhá obezřetnostnímu dohledu ECB, tedy není odůvodněné cíli sledovanými dotčenou právní úpravou.
69. ECB a Komise tvrdí, že je třeba tento argument odmítnout.
70. V tomto ohledu je třeba nejprve připomenout, že podle ustálené judikatury nemohou výtky směřující proti doplňujícímu odůvodnění rozhodnutí Tribunálu vést ke zrušení tohoto rozhodnutí a jsou tedy neúčinné(32).
71. Jak přitom správně zdůraznily ECB a Komise, tento argument směřuje proti doplňujícímu odůvodnění napadeného rozsudku, a musí být tak považován za neúčinný.
72. Doplňující povaha odůvodnění, kterým se zabývá CMA v rámci tohoto argumentu, vyplývá jasně ze skutečnosti, že Tribunál v obou napadených rozsudcích již v bodě předcházejícím bodu, který uvádí CMA, dospěl k závěru, že je „v souladu s cíli nařízení [o SSM] a nařízení o rámci SSM zvolit kvalifikaci ‚dohlížená skupina‘ ve smyslu čl. 2 bod 21 písm. c) nařízení o rámci SSM, a to ať už je ústřední subjekt úvěrovou institucí nebo nikoli“(33). Uvedená doplňující povaha je kromě toho potvrzena použitím výrazu „navíc“ v úvodu bodů napadených rozsudků, kterých se týká argumentace CMA.
73. V každém případě je tento argument nejen neúčinný, ale je rovněž zjevně neopodstatněný.
74. Pokud tak jde jednak o výtku, která vychází ze zkreslení znění relevantních ustanovení Tribunálem, tato výtka vychází ze zjevně nesprávného výkladu napadených rozsudků. V dotčených bodech těchto rozsudků totiž Tribunál nijak netvrdí, že přidružené instituce nemusí mít postavení úvěrové instituce, a přesto splňují podmínky stanovené v článku 10 nařízení č. 575/2013.
75. Pokud jde kromě toho o výtku, která vychází z toho, že z důvodu své povahy jako spolek, který nevykonává žádnou hospodářskou činnost a má čistě administrativní funkci, není začlenění CNCM do skupiny, která podléhá obezřetnostnímu dohledu ECB, odůvodněné cíli sledovanými dotčenou právní úpravou, z úvah uvedených v bodech 61 až 64 výše vyplývá, že musí být odmítnuta.
76. Z toho vyplývá, že druhý argument předložený CMA v rámci první části jejích prvních důvodů kasačních opravných prostředků musí být podle mého názoru rovněž odmítnut.
d) Úkol dohledu a sankční pravomoc
77. Ve třetím argumentu předloženém v rámci první části prvních důvodů svých kasačních opravných prostředků CMA tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení při výkladu čl. 2 bod 21 písm. c) nařízení o rámci SSM tím, že i když konstatoval, že ECB nemůže ukládat sankce ústředním subjektům uvedeným v tomto ustanovení, nevyvodil nicméně nutný důsledek odůvodněný tímto zjištěním, a sice že je třeba, aby ústřední subjekt měl postavení úvěrové instituce.
78. Existuje totiž úzká souvislost mezi možností dohledu nad úvěrovou institucí a možností jejího sankcionování v případě pochybení. Účinný dohled nelze zajistit, pokud nemůže být uložena žádná sankce. Bylo by tak nekonsistentní přiznat ECB pravomoc dohledu ve vztahu k subjektu a současně ji zbavit prostředků, které zaručí jeho efektivitu. Jelikož sankční pravomoc zaručuje efektivitu dohledu a tato pravomoc se může uplatnit pouze na úvěrové instituce a finanční společnosti, měl Tribunál vyložit ustanovení čl. 2 bod 21 písm. c) nařízení o rámci SSM tak, že se může vztahovat pouze na ústřední subjekty, které mají postavení úvěrové instituce nebo finanční společnosti.
79. Okolnost, uvedená Tribunálem, že ECB má sankční pravomoc ve vztahu k subjektům přidruženým k ústřednímu subjektu(34), je irelevantní. Nesplnění obezřetnostních požadavků stanovených nařízením č. 575/2013 na základě konsolidované situace totiž může vyplývat pouze z pochybení ústředního subjektu při výkonu jeho úkolů ve vztahu k přidruženým subjektům, a nikoli z jednání některé z přidružených úvěrových institucí. Za těchto podmínek není ECB oprávněna sankcionovat úvěrovou instituci, pokud jí není dotčené pochybení přičitatelné.
80. ECB a Komise tvrdí, že je třeba tento argument odmítnout.
81. V tomto ohledu je třeba uvést, že obecně čl. 132 odst. 3 SFEU(35) zmocňuje ECB v mezích a za podmínek přijatých Radou ukládat pokuty či penále za neplnění povinností vyplývajících z jejích nařízení a rozhodnutí. Na základě tohoto ustanovení Rada přijala nařízení (ES) č. 2532/98 ze dne 23. listopadu 1998 o pravomoci ECB uvalovat sankce(36).
82. Nicméně pokud jde specificky o plnění úkolů týkajících se politik, které se vztahují k obezřetnostnímu dohledu nad úvěrovými institucemi, pravomoc ukládat sankce je svěřena ECB článkem 18 nařízení o SSM a specificky odstavcem 1 tohoto článku. Postupy pro uvalení sankcí v této souvislosti jsou upraveny článkem 120 a následujícími nařízení o rámci SSM, které v souladu s čl. 18 odst. 7 nařízení o SSM, upravuje rovněž vztah s ustanoveními nařízení č. 2532/98.
83. Jak konstatoval Tribunál v napadených rozsudcích(37), čl. 18 odst. 1 nařízení o SSM svěřuje ECB pravomoc ukládat sankce za účelem splnění jejích úkolů v oblasti obezřetnostního dohledu výlučně úvěrovým institucím, finančním holdingovým společnostem a smíšeným finančním holdingovým společnostem. Neumožňuje naopak sankcionovat ústřední subjekty, které nespadají do takových kategorií, které jsou vymezeny v čl. 2 bodech 3, 4 a 5 nařízení o SSM. Jak správně uvedla Komise, zásada legality v oblasti sankcí totiž brání rozšíření pravomoci ukládat sankce, svěřené ECB, nad rámec případů, které jsou specificky uvedené v relevantních ustanoveních.
84. Je však třeba uvést, že žádný z výše uvedených předpisů v oblasti sankcí, ani žádné jiné ustanovení nařízení o SSM neobsahují jakýkoliv normativní základ, který by umožňoval se domnívat, že pravomoc ukládat sankce subjektům představuje podmínku nezbytnou pro svěření pravomocí obezřetnostního dohledu ECB nad těmito subjekty, takže v případě neexistence sankční pravomoci by takové subjekty byly vyňaty z obezřetnostního dohledu ECB.
85. Skutečnost, že má ECB sankční pravomoci ve vztahu k určitému druhu subjektu, jako je ústřední subjekt, tedy nepředstavuje podmínku pro uznání její pravomoci k výkonu funkcí obezřetnostního dohledu na konsolidovaném základě nad skupinou, jejíž součástí je tento subjekt. Z toho vyplývá, že Tribunálu nelze vytýkat, že se dopustil nesprávného právního posouzení tím, že nevyvodil z neexistence sankční pravomoci ECB vůči ústředním subjektům uvedeným v čl. 2 bod 21 písm. c) nařízení o rámci SSM údajný důsledek, že tyto ústřední subjekty musí mít nutně postavení úvěrové instituce proto, aby podléhaly obezřetnostnímu dohledu ECB.
86. Tribunálu nelze kromě toho nijak vytýkat, že se dopustil pochybení, když odkázal na možnost ECB sankcionovat případně úvěrové instituce přidružené k dotčenému ústřednímu subjektu, pro dovození toho, že i přes neexistenci sankční pravomoci ECB ve vztahu k ústředním subjektům jako takovým má ECB přesto výsady, které jí umožňují provádět náležitý obezřetnostní dohled, a tedy zajistit jeho efektivitu.
87. V tomto ohledu uvádím, že k možnosti uvedené Tribunálem je třeba rovněž dodat, jak poznamenala Komise, možnost stanovenou v čl. 18 odst. 5 nařízení o SSM. Toto ustanovení stanoví, že za určitých podmínek, kdy je to nutné za účelem plnění úkolů obezřetnostního dohledu, může ECB požadovat, aby příslušné vnitrostátní orgány zahájily řízení s cílem přijmout opatření v zájmu zajištění toho, aby byly uloženy příslušné sankce v souladu zejména s jakýmikoli příslušnými vnitrostátními právními předpisy svěřujícími zvláštní pravomoci, které v právních předpisech Unie nejsou v současnosti vyžadovány.
88. Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že podle mého názoru musí být třetí argument předložený CMA v rámci první části prvních důvodů kasačních opravných prostředků rovněž odmítnut, a tudíž musí být uvedená první část zamítnuta v plném rozsahu.
2. Druhá část prvních důvodů kasačních opravných prostředků, vycházející z chybného výkladu článku 10 nařízení č. 575/2013
89. Ve druhé části prvních důvodů svých kasačních opravných prostředků CMA tvrdí, že na rozdíl od toho, co rozhodl Tribunál(38), požadavek, aby měl ústřední subjekt postavení úvěrové instituce pro účely použití pojmu „dohlížená skupina“ podle čl. 2 bod 21 písm. c) nařízení o rámci SSM, vyplývá z článku 10 nařízení č. 575/2013. V rámci této části předkládá CMA dva argumenty.
90. V rámci svého prvního argumentu CMA odkazuje na čl. 11 odst. 4 nařízení č. 575/2013, podle kterého „pokud se použije článek 10 [téhož nařízení], ústřední subjekt uvedený v daném článku plní požadavky části druhé až osmé na základě konsolidované situace celku tvořeného ústředním subjektem a jeho přidruženými institucemi“.
91. CMA tvrdí, že jelikož požadavky uvedené v tomto ustanovení mohou být splněny pouze úvěrovou institucí, musí mít ústřední subjekt uvedený v čl. 10 odst. 1 nařízení č. 575/2013 nutně toto postavení proto, aby mohl být předmětem obezřetnostního dohledu. Článek 11 nařízení č. 575/2013 tak implicitně ale nutně předpokládá, že ústřední subjekt uvedený v článku 10 je úvěrovou institucí. Tribunál tedy měl posoudit skloubení obou ustanovení a dát přednost významu, který by umožnil použít obě ustanovení soudržným způsobem.
92. ECB a Komise tvrdí, že je třeba tento argument odmítnout.
93. V tomto ohledu je třeba nejprve upřesnit, že čl. 10 odst. 1 a čl. 11 odst. 4 nařízení č. 575/2013 jako takové se vztahují k případné výjimce z plnění obezřetnostních požadavků stanovených v uvedeném nařízení, kterou může udělit příslušný orgán individuálně úvěrovým institucím, které jsou přidruženy k ústřednímu subjektu. Naproti tomu, otázka, o kterou jde v projednávaných kasačních opravných prostředcích, se týká existence dohlížené skupiny ve smyslu čl. 2 bod 21 písm. c) nařízení o rámci SSM, který odkazuje výlučně na článek 10 nařízení č. 575/2013 a nikoli na článek 11 téhož nařízení.
94. Po tomto objasnění plně souhlasím s uvažováním Tribunálu(39), podle kterého je logika vztahu mezi čl. 10 odst. 1 a čl. 11 odst. 4 nařízení č. 575/2013 taková, že uplatnění čl. 11 odst. 4 je následkem, a nikoli podmínkou použití článku 10 odst. 1. Článek 11 odst. 4 nařízení č. 575/2013 se totiž použije pouze tehdy, pokud příslušný orgán povolí na základě článku 10 nařízení č. 575/2013, aby subjekty přidružené k ústřednímu subjektu nemusely plnit obezřetnostní požadavky na individuálním základě.
95. V tomto případě toto ustanovení ukládá, aby uvedený ústřední subjekt splnil obezřetnostní požadavky na základě konsolidované situace celku tvořeného ústředním subjektem a jeho přidruženými institucemi.
96. Z toho tak jasně vyplývá, že když CMA tvrdí, že čl. 11 odst. 4 nařízení č. 575/2013 může být splněn pouze úvěrovou institucí, zaměňuje CMA obezřetnostní požadavky případně použitelné na ústřední subjekt na individuálním základě s požadavky použitelnými na konsolidovaném základě na základě tohoto ustanovení. Argument CMA je tedy založen na zjevně nesprávném výkladu čl. 11 odst. 4 nařízení č. 575/2013, podle kterého pokud se použije článek 10 uvedeného nařízení, musí ústřední subjekt plnit obezřetnostní požadavky nikoli na individuálním základě, ale na základě konsolidovaném.
97. Z toho vyplývá, že podle mého názoru je první argument druhé části prvních důvodů kasačních opravných prostředků zjevně neopodstatněný.
98. Ve druhém argumentu druhé části prvních důvodů kasačních opravných prostředků CMA tvrdí, že požadavek, aby ústřední subjekt měl postavení úvěrové instituce proto, aby ECB mohla vykonávat jeho prostřednictvím konsolidovaný dohled, vyplývá z čl. 10 odst. 1 písm. b) nařízení č. 575/2013. Podle CMA vzhledem k tomu, že toto ustanovení odkazuje na platební schopnost a likviditu ústředního subjektu, implicitně ale nutně stanoví, že tento subjekt musí mít postavení úvěrové instituce. Výklad tohoto ustanovení, který CMA definuje jako účelový a globalizující, provedený Tribunálem v napadeném rozsudku(40), porušuje význam bodu uvedeného ustanovení, který výslovně stanoví, že je třeba posoudit likviditu a platební schopnost ústředního subjektu.
99. ECB a Komise tvrdí, že je třeba tento argument odmítnout.
100. Tento argument vychází ze zcela nesprávného výkladu čl. 10 odst. 1 písm. b) nařízení č. 575/2013, který ukládá podmínku, že „platební schopnost a likvidita ústředního subjektu a všech přidružených institucí [musí být] sledovány jako celek na základě konsolidovaných účetních závěrek těchto institucí“.
101. CMA totiž znovu zaměňuje na jedné straně dohled na konsolidovaném základě nad subjekty uvedenými v tomto ustanovení „jako celkem“ (tedy ústředním subjektem a k němu přidruženými institucemi), což je dohled, o který se jedná v tomto ustanovení, s dohledem, na druhé straně, nad ústředním subjektem na individuálním základě, což je dohled, o který se v tomto ustanovení nejedná.
102. Z toho vyplývá, že čl. 10 odst. 1 písm. b) nařízení č. 575/2013 nijak neznamená, že by ústřední subjekt musel vykonávat činnosti, které by odůvodňovaly sledování jeho platební schopnosti a likvidity na individuálním základě, a tedy že tento subjekt musí mít postavení úvěrové instituce.
103. Z toho vyplývá, že druhý argument druhé části prvních důvodů kasačních opravných prostředků musí být rovněž považován za zjevně neopodstatněný.
104. Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že první důvody obou kasačních opravných prostředků CMA musí být podle mého názoru zamítnuty.
B. Druhé důvody kasačních opravných prostředků vycházející z pochybení při kvalifikaci skutkových okolností tím, že Tribunál rozhodl, že Crédit mutuel splňuje podmínku stanovenou v čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení č. 575/2013
105. V druhých důvodech svých kasačních opravných prostředků CMA vytýká Tribunálu, že se dopustil pochybení při právní kvalifikaci skutkových okolností tím, že rozhodl, že Crédit mutuel splňuje podmínku stanovenou v čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení č. 575/2013 za účelem kvalifikace Crédit mutuel jako „dohlížené skupiny“ ve smyslu čl. 2 bod 21 písm. c) nařízení o rámci SSM.
106. Tento druhý důvod se skládá ze dvou částí.
a) První část týkající se dosahu článku L.511-31 CMF a rozhodnutí CNCM č. 1-1992 ze dne 10. března 1992
107. V první části svých druhých důvodů kasačních opravných prostředků CMA zpochybňuje analýzu, podle které Tribunál rozhodl, že rozhodnutí CNCM č. 1‑1992 ze dne 10. března 1992 (dále jen „rozhodnutí ze dne 10. března 1992) svědčí o existenci povinnosti převodu kmenového kapitálu a likvidity v rámci Crédit mutuel, která umožňuje dospět k závěru, že byla splněna podmínka vycházející z existence společných a nerozdílných závazků mezi ústředním subjektem a přidruženými institucemi – stanovená v čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení č. 575/2013(41).
108. CMA tvrdí, že skutečnosti, které vyplývají z tohoto rozhodnutí, uvedené Tribunálem, neumožňují stanovit takovou povinnost převodu kmenového kapitálu a likvidity mezi jednotlivými subjekty v rámci Crédit mutuel. I když v systému stanoveném tímto rozhodnutím existuje skutečná společná a nerozdílná odpovědnost mezi záložnami, které patří do téže regionální skupiny, neexistuje však naopak žádná povinnost převodu kmenového kapitálu a likvidity na vnitrostátní úrovni mezi regionálními skupinami. V případě obtíží regionální skupiny tak CNCM nemůže uložit jiné regionální skupině převod kmenového kapitálu, aby ji podpořila.
109. Skutečnost, že Caisse centrale du Crédit mutuel (centrální záložna Crédit mutuel, CCCM) může použít omezené prostředky, které jí jsou svěřeny regionálními skupinami (tvořené 2 % jimi shromážděných vkladů), neumožňuje konstatovat povinnost převodu kmenového kapitálu a likvidity mezi regionálními skupinami. Jedná se o pouhé poskytnutí omezené části vkladů shromážděných regionálními skupinami ve prospěch CCCM, která zůstává ve vztahu k těmto skupinám dlužníkem.
110. Rozhodnutí vydané Conseil d’Etat (Státní rada, Francie) dne 9. března 2018 ve věci č. 399413(42), jehož se dovolávají ECB a Komise na podporu napadených rozsudků, je irelevantní, neboť bylo vydáno po uvedených rozsudcích a zabývá se v každém případě otázkami odlišnými od otázek, které vyvstávají v projednávaných kasačních opravných prostředcích.
111. ECB a Komise tvrdí, že je třeba tuto část zamítnout. Komise se domnívá, že na rozdíl od stanoviska Tribunálu článek L.511–31 CMF sám o sobě stačí k tomu, aby byla splněna podmínka stanovená v čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení č. 575/2013, aniž by bylo nutné přezkoumat rozhodnutí ze dne 10. března 1992. Domnívá se, že Soudní dvůr tak může přistoupit k nahrazení odůvodnění v tomto ohledu.
112. V tomto ohledu je třeba úvodem uvést, jak poznamenaly ECB a Komise, že CMA nezpochybňuje výklad čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení č. 575/2013 provedený Tribunálem v napadených rozsudcích, ve kterém dospěl k závěru, že podmínka obsažená v tomto ustanovení je splněna, neboť existuje povinnost převodu kmenového kapitálu a likvidity v rámci skupiny, aby bylo zajištěno splnění závazků vůči věřitelům(43). CMA se omezuje na zpochybnění použití tohoto ustanovení v projednávané věci(44).
113. V napadených rozsudcích Tribunál nejprve připomněl, že ve stanovisku ze dne 14. září 2015, uvedeném v bodě 16 tohoto stanoviska, revizní komise zdůraznila několik důvodů k odůvodnění splnění této podmínky, a sice znění článku L.511‑31 CMF, povinnost zásahu ze strany CNCM ve prospěch záložen v obtížích, jak vyplývá z rozhodnutí ze dne 10. března 1992, stanovy CCCM a skutečnost, že v minulosti byla poskytnuta mimořádná pomoc subjektům v obtížích.
114. Dále se Tribunál domníval, že znění článku L.511‑31 CMF neumožňuje samo o sobě dospět k závěru, že podmínka stanovená v čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení č. 575/2013 byla splněna. Rozhodl nicméně, že rozhodnutí ze dne 10. března 1992 a mechanismus společných a nerozdílných závazků, který stanoví, umožňovaly naopak stanovit existenci povinnosti převodu kmenového kapitálu a likvidity v rámci Crédit mutuel, aby mohlo být zajištěno splnění závazků vůči věřitelům, a tedy pouhá existence tohoto mechanismu společných a nerozdílných závazků umožňovala považovat za splněnou podmínku stanovenou v čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení č. 575/2013.
115. V tomto ohledu je třeba před přezkumem výtek předložených CM vůči tomuto uvažování zanalyzovat návrh na nahrazení odůvodnění předložený Komisí, jelikož je tento návrh předběžné povahy.
116. Podle ustálené judikatury Soudního dvora je předpokladem přípustnosti návrhu na nahrazení odůvodnění existence právního zájmu na jeho podání v tom smyslu, že tento návrh musí být způsobilý přinést v důsledku prospěch účastníku řízení, který jej podal. Tak tomu může být tehdy, pokud návrh na nahrazení odůvodnění představuje obranu proti důvodu uvedenému navrhovatelem(45).
117. Pokud by v projednávané věci muselo být konstatováno, že na rozdíl od toho, co rozhodl Tribunál, článek L.511‑31 CMF sám o sobě umožňuje dospět k závěru, že podmínka stanovená v čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení č. 575/2013 je ze strany Crédit mutuel splněna, stala by se první část druhých důvodů kasačních opravných prostředků předložená CMA irelevantní. V takovém případě by totiž již nebylo nutné zanalyzovat argumenty CMA, které vycházejí z pochybení Tribunálu ve vztahu k posouzení rozhodnutí ze dne 10. března 1992. Tedy, vzhledem k tomu, že má Komise právní zájem na podání návrhu na nahrazení odůvodnění, tento návrh musí být podle mého názoru považován za přípustný.
118. Pokud jde o dosah článku L.511‑31 CMF v napadených rozsudcích, Tribunál měl nejprve za to, že pokud neexistují rozhodnutí příslušných vnitrostátních soudů, přísluší mu rozhodnout o dosahu tohoto ustanovení. Tribunál tak rozhodl, že článek L.511‑31 CMF neumožňuje sám o sobě dospět k závěru, že podmínka stanovená v čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení č. 575/2013 byla splněna z důvodu příliš obecné povahy jeho znění, které odkazuje na přijetí „nezbytných opatření“ k „zajištění likvidity a platební schopnosti všech institucí a společností jakožto celé sítě“. Tribunál se domníval, že nebylo možné vyvodit z ustanovení takto obecné povahy existenci povinnosti převodu kmenového kapitálu a likvidity v rámci skupiny za účelem zajištění toho, že budou splněny závazky vůči věřitelům(46).
119. Komise tvrdí, že výklad článku L.511‑31 CMF provedený Tribunálem je příliš restriktivní. K podložení svého stanoviska uvádí výklad tohoto ustanovení obsažený v rozhodnutí Conseil d’État ze dne 9. března 2018 č. 399413. ECB odkazuje rovněž na toto rozhodnutí, ale opírá svou argumentaci rovněž o rozhodnutí Conseil d’État ze dne 13. prosince 2016 č. 403418(47).
120. V tomto ohledu je třeba připomenout stejně jako Tribunál, že z ustálené judikatury vyplývá, že se působnost vnitrostátních právních a správních předpisů musí posuzovat s přihlédnutím k jejich výkladu vnitrostátními soudy(48).
121. Okolnost, uplatněná CMA, že rozhodnutí Conseil d’État ze dne 9. března 2018 bylo vydáno později než napadené rozsudky, nebrání jeho zohlednění za účelem výkladu článku L.511‑31 CMF, pokud měli účastníci řízení před Soudním dvorem možnost předložit svá vyjádření(49).
122. V bodě 5 odůvodnění rozhodnutí Conseil d’État ze dne 13. prosince 2016 přitom tento soud upřesnil, že „[z]ákonodárce […] svěřil [CNCM] přijetím ustanovení článků L.511‑31 […] úkoly spočívající v zajištění soudržnosti sítě [Crédit mutuel a] ve výkonu administrativního, technického a finančního dohledu nad organizací a správou každé záložny a v přijetí veškerých nezbytných opatření pro řádné fungování sítě. […] Kromě toho na základě článku L.511-31 téhož zákoníku CNCM smí, pokud to odůvodňuje finanční situace dotčených institucí, a bez ohledu na jakékoliv opačné předpisy nebo ustanovení, rozhodnout o spojení dvou nebo několika záložen přidružených k síti, převodu jejich goodwillu, jakož i jejich zrušení. Z tohoto právního a správního rámce vyplývá, že bez ohledu na stav vztahů v rámci sítě Crédit mutuel mezi uskupeními, které jí tvoří, je CNCM ze zákona odpovědná za přípravu a provedení opatření, která jsou součástí systematické regulace bankovního systému, pokud jde o celou skupinu Crédit mutuel, a je povinna jako ‚mateřský podnik v Unii‘ mít k dispozici preventivní plán pro ozdravení této skupiny“.
123. Podobné úvahy jsou obsaženy v bodě 7 odůvodnění rozhodnutí Conseil d’État ze dne 9. března 2018, ve kterém je doplněno, že „[v]ýkon těchto úkolů, které jsou součástí regulace úvěrových institucí, nutně znamená, že [CNCM] má pravomoc ukládat příkazy, které jsou závazné pro záložny, zajistit, že tyto záložny budou dodržovat předpisy, které se na ně použijí, a ukládat jim v případě porušení těchto předpisů, vhodné sankce“.
124. Mimoto v bodě 20 odůvodnění tohoto posledně uvedeného rozhodnutí Conseil d’État rozhodla, že „k ‚zajištění likvidity a platební schopnosti sítě‘, za kterou jsou ústřední subjekty odpovědné, jsou tyto subjekty oprávněny na základě článku L.511‑31 [CMF] přijmout ‚veškerá nezbytná opatření‘, a zejména zavést mezi členy sítě závazné mechanismy společných a nerozdílných závazků, které se nemohou omezovat na pouhé zřízení předfinancovaných nástrojů, jako jsou záruční fondy“.
125. Z této judikatury Conseil d’État vyplývá, že povinnost stanovená v článku L.511‑31 CMF „přijmout veškerá nezbytná opatření, zejména k zajištění likvidity a platební schopnosti všech institucí a společností jakožto celé sítě“ předpokládá velmi silné pravomoci administrativního, technického a finančního dohledu CNCM nad celou sítí Crédit mutuel, přičemž tyto pravomoci jí umožňují zavést kdykoliv závazné mechanismy společných a nerozdílných závazků, jako jsou povinnosti převodu kmenového kapitálu a likvidity, které mohou být uloženy členům sítě. Tyto pravomoci jsou vymezeny Conseil d’État tak, že umožňují CNCM, aby v případě finanční krize instituce rozhodla o spojení dvou nebo několika záložen přidružených k síti, a to bez ohledu na jakékoliv opačné předpisy nebo ustanovení. Pravomoc uložit spojení členovi sítě s institucí ve finanční krizi přitom odpovídá pravomoci uložit mu převzetí závazků této instituce, což znamená pro tohoto člena dokonce potenciálně větší dopad, než by byl dopad plynoucí z uložení pouhého převodu kmenového kapitálu a likvidity.
126. S přihlédnutím k rozsahu těchto pravomocí dohledu a zásahu v případě krize instituce, která je členem existující sítě, CNCM nad subjekty, které jsou součástí sítě Crédit mutuel, nelze podle mého názoru popřít, že ustanovení článku L.511‑31, tak jak bylo vymezeno judikaturou Conseil d’État, zahrnuje existenci povinnosti převodu kmenového kapitálu a likvidity v rámci sítě Crédit mutuel. Z toho vyplývá, že na rozdíl od stanoviska Tribunálu se domnívám, že tento článek stačí proto, aby tato skupina splňovala podmínku stanovenou v čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení č. 575/2013.
127. Z ustálené judikatury Soudního dvora přitom vyplývá, že pokud je odůvodnění rozhodnutí Tribunálu stiženo vadou, avšak jeho výrok se jeví jako opodstatněný z jiných právních důvodů, nemůže takové porušení vést ke zrušení tohoto rozhodnutí a musí dojít k nahrazení odůvodnění(50).
128. Proto se domnívám, že je třeba vyhovět návrhu Komise na nahrazení odůvodnění, a v důsledku toho zamítnout první část druhých důvodů kasačních opravných prostředků jako neúčinnou.
b) Druhá část týkající se nepoužitelnosti rozhodnutí CNCM č. 1-1992 ze dne 10. března 1992 na celou skupinu Crédit mutuel
129. V rámci druhé části svých druhých důvodů kasačních opravných prostředků CMA tvrdí, že se Tribunál dopustil pochybení v právní kvalifikaci skutkových okolností ve vztahu k čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení č. 575/2013 tím, že i kdyby rozhodnutí ze dne 10. března 1992 zakotvovalo existenci povinnosti převodu kmenového kapitálu a likvidity, nevztahovalo by se toto rozhodnutí na celou skupinu Crédit mutuel podléhající obezřetnostnímu dohledu ECB.
130. Celá skupina Crédit mutuel totiž zahrnuje bankovní subjekty, dceřiné společnosti regionálních záložen, které nejsou přidruženy k ústřednímu subjektu. Tyto dceřiné společnosti se zcela vymykají působnosti rozhodnutí ze dne 10. března 1992 a vůči nim neexistuje žádný mechanismus společných a nerozdílných závazků. CNCM nemá žádné výsady uvedené v článku 10 nařízení č. 575/2013 ve vztahu k těmto dceřiným společnostem.
131. ECB nejprve tvrdí, že tato argumentace, která se poprvé objevila ve fázi kasačního opravného prostředku, představuje nový důvod, který se netýká výkladu článku 10 nařízení č. 575/2013, ale dosahu čl. 2 bod 21 písm. c) nařízení o rámci SSM, a že je tedy tato druhá část nepřípustná. Komise se v podstatě přidává ke stanovisku ECB. ECB a Komise tvrdí, že v každém případě musí být druhá část druhého důvodu zamítnuta jako neopodstatněná. V tomto rámci ECB navrhuje, aby Soudní dvůr požádal o předložení určitých dohod o refinancování uzavřených mezi záložnami skupiny Crédit mutuel a jejich dceřinými společnostmi jakožto organizační procesní opatření na základě článku 64 jednacího řádu.
132. V tomto ohledu je třeba připomenout, že z ustálené judikatury vyplývá, že jelikož je v rámci řízení o kasačním opravném prostředku přezkum vykonávaný Soudním dvorem omezen na posouzení právního řešení vztahujícího se k žalobním důvodům a argumentům projednaným před prvoinstančním soudem, nemůže účastník řízení vznést poprvé před Soudním dvorem argument, který neuvedl před Tribunálem(51).
133. Zdá se mi přitom nepochybné s přihlédnutím ke spisu, že argumentace předložená CMA v rámci druhé části druhých důvodů kasačních opravných prostředků nebyla nijak předložena před Tribunálem v prvním stupni. Nelze ji ani kvalifikovat jako nový argument, který pouze rozvíjí nebo rozvádí argumentaci předloženou před Tribunálem(52).
134. Za těchto podmínek se domnívám, že je tato část nepřípustná.
135. Podpůrně uvádím, že i kdyby quod non byla tato část přípustná, je v každém případě rovněž neúčinná.
136. Ve svém rozhodnutí ze dne 9. března 2018 Conseil d’État totiž upřesnila, že pravomoci dohledu, jejichž výkon přísluší CNCM na základě článku L.511-31 CMF v rámci sítě Crédit mutuel, je třeba považovat za pravomoci, které se vztahují rovněž „na dceřiné společnosti záložen, jelikož finanční situace prvně uvedených má dopad na finanční situaci druhých“(53). Za těchto podmínek s přihlédnutím k závěru, ke kterému jsem dospěl v bodě 125 výše, podle kterého článek L.511-31 CMF stačí sám o sobě k tomu, aby byla splněna podmínka stanovená v čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení č. 575/2013, i kdyby se rozhodnutí ze dne 10. března 1992 nepoužilo na celou skupinu Crédit mutuel, neměla by tato okolnost žádný dopad na konstatování, že tato skupina uvedenou podmínku splňuje.
137. Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že podle mého názoru musí být druhá část druhých důvodů kasačních opravných prostředků zamítnuta, aniž je nutné rozhodnout o návrhu na organizační procesní opatření předloženém ECB. Vzhledem k tomu, že musí být zamítnuty druhé důvody obou kasačních opravných prostředků, domnívám se, že je třeba zamítnout oba kasační opravné prostředky v plném rozsahu.
VI. K nákladům řízení
138. Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora platí, že není-li kasační opravný prostředek opodstatněný, rozhodne Soudní dvůr o nákladech řízení.
139. Podle čl. 138 odst. 1 tohoto jednacího řádu, který se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 tohoto jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl ve věci úspěch, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.
140. Vzhledem k tomu, že CMA neměla ve věci úspěch a ECB, Komise a CNMC požadovaly, aby jim byla uložena náhrada nákladů řízení, tato společnost ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené ECB, Komisí a CNCM.
VII. Závěry
141. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl takto:
„1) Kasační opravné prostředky se zamítají.
2) Crédit mutuel Arkéa ponese vlastních náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou centrální bankou, Evropskou komisí a Národní konfederací Crédit mutuel.“