Věc C‑416/20 PPU
TR
(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce
podaná Hanseatisches Oberlandesgericht Hamburg)
Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 17. prosince 2020
„Řízení o předběžné otázce – Naléhavé řízení o předběžné otázce – Policejní a justiční spolupráce v trestních věcech – Rámcové rozhodnutí 2002/584/SVV – Evropský zatýkací rozkaz – Článek 4a odst. 1 – Postupy předávání mezi členskými státy – Podmínky výkonu – Důvody, pro které je možné odmítnout výkon – Výjimky – Povinný výkon – Trest uložený v nepřítomnosti – Útěk obviněné osoby – Směrnice (EU) 2016/343 – Články 8 a 9 – Právo být přítomen při řízení před soudem – Požadavky v případě odsouzení v nepřítomnosti – Ověření při předání odsouzeného“
1. Justiční spolupráce v trestních věcech – Rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy – Zásada vzájemného uznávání – Dosah
(Rámcové rozhodnutí Rady 2002/584, ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299, bod 6 odůvodnění a čl. 1 odst. 2 a články 3, 4, 4a a 5)
(viz body 30, 32)
2. Justiční spolupráce v trestních věcech – Rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy – Důvody, pro které je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu – Zatýkací rozkaz vydaný za účelem výkonu trestu uloženého v nepřítomnosti – Útěk odsouzeného v průběhu trestního stíhání – Nevykonání uvedeného zatýkacího rozkazu při neexistenci záruk vystavujícího členského státu, že bude respektováno právo na nové řízení před soudem zakotvené ve směrnici 2016/343 – Nepřípustnost – Možnost dovolávat se nedodržení ustanovení této směrnice majících přímý účinek před soudy vystavujícího členského státu
(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2016/343, články 8 a 9; rámcové rozhodnutí Rady 2002/584, ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299, čl. 4a odst. 1)
(viz body 36, 37, 39, 40, 45, 46, 54, 55 a výrok)
3. Justiční spolupráce v trestních věcech – Rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy – Důvody, pro které je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu – Zatýkací rozkaz vydaný za účelem výkonu trestu uloženého v nepřítomnosti – Možnost vykonat zatýkací rozkaz navzdory okolnostem, které spadají pod důvody, pro které je možné výkon odmítnout – Podmínky – Neporušení práva dotyčné osoby na obhajobu v případě jejího předání – Posuzované skutečnosti
(Rámcové rozhodnutí Rady 2002/584, ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299, čl. 4a odst. 1)
(viz body 50–52)
Shrnutí
Výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu odnětí svobody nelze – pokud dotyčná osoba uprchla do vykonávajícího členského státu, a zabránila tak tomu, aby byla osobně předvolána, a nezúčastnila se osobně jednání soudu – odmítnout pouze z toho důvodu, že vystavující členský stát neposkytl záruku, že bude respektováno právo této osoby na nové řízení před soudem
To nemění nic na tom, že vystavující členský stát musí dodržovat ustanovení unijního práva, která zaručují právo na nové řízení před soudem
V Rumunsku byla v rámci dvou různých řízení zahájena trestní stíhání proti TR, rumunskému státnímu příslušníkovi. Vzhledem k tomu, že dotyčný uprchl do Německa, probíhala řízení v prvním stupni i odvolací řízení, která se ho týkala, v jeho nepřítomnosti. Věděl však alespoň o jednom z těchto řízení a byl na něm zastoupen, a sice v řízení v prvním stupni obhájci, již si sám zvolil, a v odvolacím řízení ustanovenými obhájci. V řízeních byly vydány dva rozsudky, jimiž byly dotyčnému uloženy tresty odnětí svobody. Za účelem jejich výkonu vydaly rumunské orgány evropské zatýkací rozkazy (dále jen „EZR“). Od 31. března 2020 je TR, který se nachází v Hamburku (Německo), zbaven osobní svobody.
Dne 28. května 2020 se Hanseatisches Oberlandesgericht Hamburg (Vrchní zemský soud v Hamburku, Německo) rozhodl EZR vyhovět. TR vyslovil se svým vydáním nesouhlas a dovolával se přitom skutečnosti, že rumunské orgány neposkytly záruky stran obnovení předmětných trestních řízení, což je podle něj neslučitelné s právem obviněných osob být přítomny při řízení před soudem(1) a v případě jejich nepřítomnosti s jejich právem na nové řízení před soudem(2). Německý soud má tedy rozhodnout o zákonnosti předání TR na základě vnitrostátních ustanovení, která provádějí článek 4a rámcového rozhodnutí o EZR(3). Na základě tohoto článku má vykonávající justiční orgán možnost nevykonat EZR vydaný za účelem výkonu trestu odnětí svobody vyneseného v nepřítomnosti dotyčné osoby, s výjimkou taxativně uvedených případů. V této souvislosti se tento soud rozhodl obrátit se na Soudní dvůr s dotazem, jaký dopad může případně mít nedodržení požadavků týkajících se práva na nové řízení před soudem ve vystavujícím členském státě, když tato okolnost nespadá pod žádný z případů uvedených v článku 4a.
Závěry Soudního dvora
Soudní dvůr v rámci naléhavého řízení o předběžné otázce rozhodl, že na základě článku 4a rámcového rozhodnutí o EZR nemůže vykonávající justiční orgán odmítnout výkon EZR pouze z toho důvodu, že mu nebyla poskytnuta záruka, že v případě předání vystavujícímu členskému státu bude respektováno právo dotyčné osoby na nové řízení před soudem(4), když tato osoba uprchla do vykonávajícího členského státu, a zabránila tak tomu, aby byla osobně předvolána, a nezúčastnila se osobně jednání soudu.
K učinění tohoto závěru Soudní dvůr připomněl, že případy, ve kterých mohou členské státy odmítnout výkon EZR, jsou stanoveny taxativně(5) a že vykonávající justiční orgán nemůže výkon EZR podřídit dalším podmínkám.
Po tomto upřesnění Soudní dvůr zaprvé poukázal na to, že nepřítomnost dotyčné osoby při jednání soudu, ve kterém byl vůči této osobě vynesen odsuzující rozsudek, na jehož základě byl na tuto osobu následně vydán EZR, je důvodem, pro který je možné výkon tohoto EZR odmítnout. Od změny rámcového rozhodnutí o EZR(6) je však rozsah tohoto důvodu omezenější, neboť článek 4a taxativně vyjmenovává případy, kdy je třeba mít za to, že výkon takového EZR nezasahuje do práva na obhajobu. V takových případech je tedy vykonávající justiční orgán povinen EZR vykonat. Tak je tomu zejména tehdy, jestliže dotyčná osoba věděla o plánovaném jednání soudu, zmocnila právního zástupce, kterého si sama zvolila nebo který jí byl ustanoven státem, a tímto zástupcem byla skutečně na jednání soudu obhajována(7).
Zadruhé Soudní dvůr uvedl, že skutečnost, že by vystavující členský stát nedodržoval ustanovení unijního práva zaručující právo na nové řízení před soudem, nemůže bránit výkonu EZR, aniž by byl obejit systém zavedený rámcovým rozhodnutím o EZR. Soudní dvůr však zdůraznil, že tím není v žádném případě dotčena povinnost vystavujícího členského státu dodržovat tato ustanovení. Pokud tedy tento členský stát skutečně neprovedl tato ustanovení ve stanovené lhůtě nebo je provedl nesprávně, bude se dotyčná osoba moci v případě předání dovolávat ustanovení majících přímý účinek před soudy tohoto členského státu.
Zatřetí Soudní dvůr setrval na svém závěru, že přezkoumávaný důvod je důvodem, pro který je možné výkon EZR odmítnout. V případě, že vykonávající justiční orgán dospěje k závěru, že se nejedná o jeden z případů vylučujících možnost odmítnout výkon EZR vydaného za účelem výkonu odsuzujícího rozsudku vyneseného v nepřítomnosti, může zohlednit další okolnosti, které mu umožní se ujistit, že předání dotyčné osoby nepovede k porušení jejího práva na obhajobu. Případně tedy bude moci tuto osobu předat. Soudní dvůr v této souvislosti uvedl, že vykonávající justiční orgán může zohlednit chování dotyčné osoby. V rámci jeho posouzení je relevantní zejména skutečnost, že se dotyčná osoba snažila vyhnout doručení informace o trestních řízeních, nebo také skutečnost, že se vyhnula jakémukoli kontaktu s ustanovenými obhájci.