Language of document : ECLI:EU:F:2016:176

USNESENÍ SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE

(druhého senátu)

20. července 2016

Věc F‑4/12 DEP

Luigi Marcuccio

v.

Evropská komise

„Veřejná služba – Řízení – Určení výše nákladů řízení“

Předmět:      Návrh na určení výše nákladů řízení podaný Evropskou komisí v návaznosti na usnesení Soudu pro veřejnou službu ze dne 14. května 2013, Marcuccio v. Komise (F‑4/12, EU:F:2013:61).

Rozhodnutí:      Celková částka nákladů řízení, kterou Luigi Marcuccio nahradí Evropské komisi jako přiznatelnou náhradu nákladů řízení ve věci F‑4/12, se stanoví na 1 500 eur. K částce uvedené v bodě 1 se připočítají úroky z prodlení, plynoucí od data doručení tohoto usnesení až do dne skutečného zaplacení, ve výši sazby stanovené Evropskou centrální bankou pro hlavní refinanční operace, platné v první kalendářní den měsíce splatnosti dané platby, navýšené o 3,5 procentního bodu.

Shrnutí

Soudní řízení – Náklady řízení – Určení – Určení výše nákladů na základě přesných údajů poskytnutých navrhovatelem, nebo, v případě jejich neposkytnutí, na základě spravedlivého posouzení unijním soudem – Paušální povaha odměny advokáta – Neexistence vlivu na posuzovací pravomoc soudu

[Jednací řád Soudu pro veřejnou službu, čl. 105 písm. c)]

Za účelem posouzení nezbytnosti výdajů skutečně vynaložených pro účely soudního řízení musí navrhovatel poskytnout přesné údaje. V témže smyslu nemá paušální povaha odměny vliv na způsob, jakým Soud posoudí částku přiznatelné náhrady nákladů řízení, jelikož soud se opírá o ustálená kritéria stanovená judikaturou a o přesné údaje, které mu musí poskytnout účastníci řízení. I když neposkytnutí takových informací nebrání Soudu v tom, aby na základě spravedlivého posouzení stanovil výši přiznatelné náhrady nákladů řízení, dostává se tím do situace, ve které nevyhnutelně musí požadavky navrhovatele posoudit striktně.

(viz bod 28)

Odkazy:

Soudní dvůr: usnesení ze dne 17. února 2004, DAI v. ARAP a další, C‑321/99 P-DEP, EU:C:2004:103, bod 23

Tribunál Evropské unie: usnesení ze dne 31. března 2011, Tetra Laval v. Komise, T‑5/02 DEP a T‑80/02 DEP, EU:T:2011:129, bod 68, a ze dne 28. května 2013, Marcuccio v. Komise, T‑278/07 P-DEP, EU:T:2013:269, bod 16