ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU
(druhý senát)
29. září 2011
Věc F‑80/10
AJ
v.
Evropská komise
„Veřejná služba – Úředníci – Povýšení – Články 43 a 45 služebního řádu – Posudek o vývoji služebního postupu – Zjevně nesprávné posouzení – Odůvodnění“
Předmět: Žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, jenž je použitelný na smlouvu o ESAE na základě jejího článku 106a, kterou se AJ domáhá zejména zrušení posudku o vývoji služebního postupu za rok 2008.
Rozhodnutí: Žaloba se zamítá. Žalobce ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí.
Shrnutí
1. Úředníci – Hodnocení – Posudek o vývoji služebního postupu – Posuzovací pravomoc hodnotitelů – Soudní přezkum – Meze
(Služební řád úředníků, článek 43)
2. Úředníci – Hodnocení – Posudek o vývoji služebního postupu – Předmět – Povinnosti hodnotitelů
(Služební řád úředníků, článek 43)
3. Úředníci – Hodnocení – Posudek o vývoji služebního postupu – Zhoršení hodnocení ve srovnání s dřívějším hodnocením – Povinnost uvést odůvodnění
(Služební řád úředníků, článek 43)
4. Úředníci – Hodnocení – Posudek o vývoji služebního postupu – Smíšený výbor pro hodnocení a povyšování v rámci Komise – Úloha mezitímních pracovních skupin
(Služební řád úředníků, článek 43)
5. Úředníci – Hodnocení – Povinnost dodržovat právo na obhajobu – Rozsah
(Služební řád úředníků, článek 43)
1. Hodnotitelům je přiznána velmi široká posuzovací pravomoc při hodnocení práce osob, jejichž hodnocením jsou pověřeni. V důsledku toho je soudní přezkum obsahu hodnotících posudků vykonávaný soudem Unie omezen na přezkum dodržování procesních pravidel, věcné správnosti skutkových zjištění, jakož i neexistence zjevně nesprávného posouzení či zneužití pravomoci. Soudu Unie tak nepřísluší, aby přezkoumával opodstatněnost hodnocení administrativy ohledně profesní způsobilosti úředníka, pokud zahrnuje komplexní hodnotové úsudky, které svou samotnou povahou nemohou být objektivně ověřeny.
Pochybení je možné kvalifikovat jako zjevné jen tehdy, pokud ho lze jednoduše zjistit na základě kritérií, kterým chtěl zákonodárce podřídit výkon rozhodovací pravomoci.
Aby se tedy prokázalo, že se administrativa dopustila zjevně nesprávného posouzení skutečností, které může odůvodnit zrušení rozhodnutí o povýšení nebo posudku o vývoji služebního postupu, musí být důkazy, které žalobci přísluší předložit, dostatečné k tomu, aby vyvrátily věrohodnost posouzení učiněného administrativou. Jinými slovy, žalobní důvod vycházející ze zjevně nesprávného posouzení je třeba zamítnout, jestliže je navzdory důkazům předloženým žalobcem možné zpochybněné posouzení připustit jako pravdivé nebo platné.
Je tomu tak zejména tehdy, když je dotčené rozhodnutí stiženo nesprávnými posouzeními, která jsou ve svém celku pouze méně významná a nemohla být pro administrativu určující.
Pokud jde konkrétně o soudní přezkum posouzení uvedených v posudcích o vývoji služebního postupu, je třeba doplnit, že omezení tohoto přezkumu na zjevné pochybení je tím důvodnější, že soud Unie nezná přímo situaci hodnocených úředníků, přičemž postup hodnocení obsahuje na úrovni administrativy záruky, jelikož se jej účastní hodnocený úředník, jeho nadřízení a smíšený orgán.
(viz body 32 a 34 až 37)
Odkazy:
Soudní dvůr: 23. listopadu 1978, Agence européenne d’intérims v. Komise, 56/77, bod 20
Soud prvního stupně: 8. května 1996, Adia interim v. Komise, T‑19/95, bod 49; 12. prosince 1996, AIUFFASS a AKT v. Komise, T‑380/94, bod 59; 6. července 2000, AICS v. Parlament, T‑139/99, bod 39; 12. února 2008, BUPA a další v. Komise, T‑289/03, bod 221; 21. května 2008, Belfass v. Rada, T‑495/04, bod 63
Soud pro veřejnou službu29. září 2009, Wenning v. Europol, F‑114/07, bod 111, a citovaná judikatura; 23. února 2010, Faria v. OHIM, F‑7/09, bod 44, a citovaná judikatura; 24. března 2011, Canga Fano v. Rada, F‑104/09, bod 35, který je předmětem kasačního opravného prostředku projednávaného před Tribunálem Evropské unie, věc T‑281/11 P
2. Posudek o vývoji služebního postupu má představovat písemný a formální důkaz o kvalitě práce úředníka, takže není pouze čistým popisem práce odvedené v rozhodném období, nýbrž obsahuje rovněž hodnocení lidských kvalit, které posuzovaný prokázal při výkonu jeho pracovní činnosti. Z toho plyne zejména to, že hodnotící posudek nemá poskytovat taxativní výčet výkonů, které musel úředník uskutečnit při plnění úloh v souvislosti s jeho pracovním místem, ale má na základě rozhodujících skutečností vykreslit způsobilost, výkonnost a chování každého úředníka ve službě. Navíc je posudek hodnotitele vypracován na konci kontradiktorního řízení, které se týká právě hodnocení výkonů během referenčního období. Postačuje tedy v zásadě, když hodnotící posudek zachytí charakteristické rysy výkonů úředníka zejména z hlediska způsobilosti, výkonnosti a chování ve službě. S výhradou povinnosti uvést odůvodnění a pod podmínkou, že je hodnocení jasně individualizované a není neosobní, není hodnotitel povinen podrobně uvést důvody svého hodnocení tak, že by uváděl na podporu svých hodnotových úsudků konkrétní příklady.
Navíc, i když je pravda, že hodnotitel nemůže přenést na třetí osoby úlohu posuzovat výkony hodnocených úředníků, nic mu nebrání zohlednit informace pocházející od oficiálních a důvěryhodných kontaktních osob. Takový postup je v souladu s povinností každého orgánu rozhodovat s plnou znalostí věci a po celkovém prozkoumání situace.
(viz body 58 a 59)
Odkazy:
Soudní dvůr: 22. prosince 2008, Gordon v. Komise, C‑198/07 P, bod 44
Soud prvního stupně: 12. září 2007, Combescot v. Komise, T‑249/04, bod 86; 19. listopadu 2009, Michail v. Komise, T‑49/08 P, bod 57
Soud pro veřejnou službu:10. listopadu 2009, N v. Parlament, F‑93/08, bod 46; 10. září 2009, van Arum v. Parlament, F‑139/07, bod 101
3. Administrativa má povinnost dostatečně a podrobně odůvodnit hodnotící posudky a umožnit dotčené osobě vyjádřit k tomuto odůvodnění námitky, přičemž dodržení těchto požadavků je o to více důležité, je‑li hodnocení zhoršeno ve srovnání s dřívějším hodnocením.
(viz bod 86)
Odkazy:
Soud prvního stupně: 20. listopadu 2007, Ianniello v. Komise, T‑205/04, bod 94
Soud pro veřejnou službu: 13. prosince 2007, Sequeira Wandschneider v. Komise, F‑65/05, bod 96; 21. února 2008, Semeraro v. Komise, F‑19/06, body 47 a 48
4. Při postupu hodnocení v rámci Komise mají mezitímní pracovní skupiny pouze úlohu připravit plenární zasedání smíšeného výboru pro hodnocení a povyšování a shrnout pro tento výbor práci smíšených pracovních skupin. Z toho vyplývá, že ustavení těchto skupin patří do vnitřní organizační pravomoci orgánu, která ho i bez výslovného ustanovení opravňuje přijmout vhodná opatření, aby se zajistilo jeho interní fungování v zájmu řádné správy. Navíc je třeba uvést, že vytvoření mezitímních pracovních skupin nevedlo k přenesení pravomocí svěřených služebním řádem orgánu oprávněnému ke jmenování a že hodnoceným úředníkům neukládá žádnou povinnost ani jim nepřiznává žádné právo nebo procesní záruku.
(viz bod 101)
5. I když při postupu hodnocení musí být dodržováno právo na obhajobu, znamená to pouze to, že hodnocený úředník může během postupu hodnocení, než se jeho hodnotící posudek stane konečným, dostatečně uplatnit své stanovisko k hodnotovým úsudkům, které se ho týkají.
Revizní hodnotitel může navíc považovat za nezbytnou konzultaci hierarchicky nadřízených hodnoceného úředníka, jeho hodnotitele, nebo dokonce spolupracovníků dotčené osoby, aniž tato konzultace nutně znamená zahájení kontradiktorní debaty s hodnoceným úředníkem. To platí a fortiori v případě mezitímní pracovní skupiny smíšeného výboru pro hodnocení a povyšování v rámci Komise, které nemohou samy hodnotit výkony dotčených osob.
(viz body 108 a 109)
Odkazy:
Soud prvního stupně: 20. listopadu 2007, Ianniello v. Komise, T‑308/04, body 73 a 74; 18. června 2008, Sundholm v. Komise, T‑164/07 P, body 28 a 29