ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE
(třetí senát)
5. prosince 2012
Věc F‑6/12
Julien Bourtembourg
v.
Evropská komise
„Veřejná služba – Úředníci – Příspěvek za práci v zahraničí – Pojem ‚obvyklé bydliště‘ – Stálé nebo obvyklé místo životních zájmů – Dočasný pobyt za účelem studia – Místo výkonu profesní činnosti – Pracovní poměr na dobu určitou“
Předmět: Žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, jenž je použitelný na Smlouvu o ESAE na základě jejího článku 106a, kterou se J. Bourtembourg domáhá zrušení rozhodnutí orgánu oprávněného ke jmenování Evropské komise (dále jen „OOJ“) ze dne 11. října 2011, kterým byla zamítnuta stížnost žalobce proti rozhodnutí Komise ze dne 24. května 2011, kterým byl žalobci odepřen nárok na příspěvek za práci v zahraničí.
Rozhodnutí: Rozhodnutí Komise se zrušuje. Komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené J. Bourtembourgem.
Shrnutí
1. Úředníci – Odměna za práci – Příspěvek za práci v zahraničí – Předmět – Pojem „práce v zahraničí“ – Úředníci, kteří jsou státními příslušníky členského státu, na jehož území se nachází místo, kde jsou zaměstnáni – Předpoklad existence četných úzkých vazeb s tímto státem – Popření – Důkazní břemeno, které nese úředník
[Služební řád, příloha VII, čl. 4 odst. 1 písm. b)]
2. Úředníci – Odměna za práci – Příspěvek za práci v zahraničí – Podmínky přiznání – Úředníci, kteří jsou státními příslušníky členského státu, na jehož území se nachází místo, kde jsou zaměstnáni – Obvyklé bydliště mimo území členského státu zaměstnání během referenčního období – Pojem „obvyklé bydliště“ – Bydliště po dvě období omezená na výkon praxe a zaměstnání na dobu určitou – Okolnosti neumožňující předpokládat obvyklé bydliště v místě výkonu zaměstnání
[Služební řád, příloha VII, čl. 4 odst. 1 písm. b)]
1. Cílem přiznání příspěvku za práci v zahraničí je kompenzovat zvláštní výdaje a nevýhody vyplývající z přijetí zaměstnání u Unie pro úředníky, kteří jsou z tohoto důvodu povinni přenést bydliště ze své domovské země do země výkonu zaměstnání. Pojem „práce v zahraničí“ závisí na subjektivní situaci úředníka, tj. na stupni jeho integrace, jakož i konkrétněji na tom, zda i přes svou státní příslušnost členského státu zaměstnání ve skutečnosti s tímto státem přerušil své sociální a profesní vazby.
V tomto ohledu čl. 4 odst. 1 písm. b) přílohy VII služebního řádu vychází z předpokladu, že státní příslušnost osoby je závažným ukazatelem existence mnoha úzkých vazeb mezi touto osobou a zemí její státní příslušnosti. Domněnka legality, jež se automaticky uplatní u správních aktů, a tento konkrétnější předpoklad související se státní příslušností znamenají, že žalobce nese důkazní břemeno při prokazování, že místo jeho životních zájmů bylo po celé referenční období deseti let v jiné zemi a že unijní orgán tím, že mu odepřel nárok na příspěvek za práci v zahraničí, porušil výše uvedené ustanovení.
(viz body 25, 26 a 29)
Odkazy:
Soudní dvůr: 2. května 1985, De Angelis v. Komise, 246/83, bod 13; 13. listopadu 1986, Richter v. Komise, 330/85, bod 6; 15. září 1994, Magdalena Fernández v. Komise, C‑452/93 P, body 20 a 22
Soud pro veřejnou službu: 11. července 2007, B v. Komise, F‑7/06, bod 39; 20. listopadu 2007, Kyriazis v. Komise, F‑120/05, body 47 a 48 a citovaná judikatura
2. Pokud jde o příspěvek za práci v zahraničí, je za obvyklé bydliště považováno místo, které si osoba se záměrem, aby mělo trvalý charakter, zvolila za stálé nebo obvyklé místo svých životních zájmů, přičemž okolnost, že si úředník, který je státním příslušníkem země výkonu zaměstnání, v tomto státě ponechal nebo zřídil, byť na velmi krátkou dobu během referenčního období deseti let, obvyklé bydliště, postačuje k tomu, aby tento úředník ztratil nárok na příspěvek za práci v zahraničí nebo mu byl tento nárok odepřen.
Z dočasného pobytu v zemi výkonu zaměstnání v rámci studia nelze nicméně v zásadě vyvozovat záměr přenést do této země místo životních zájmů, nenasvědčuje-li tento pobyt při zohlednění dalších relevantních skutečností existenci trvalých sociálních a profesních vazeb dané osoby s touto zemí.
Kromě toho, ačkoli místo výkonu profesní činnosti osoby je důležitým ukazatelem pro určení obvyklého bydliště, nelze z pouhé skutečnosti, že pobývala v zemi výkonu zaměstnání po období omezené na výkon zaměstnání na dobu určitou, vyvozovat záměr přesunout do této země trvalé nebo obvyklé místo svých životních zájmů.
(viz body 28, 36, 39 a 40)
Odkazy:
Soudní dvůr: výše uvedený rozsudek Magdalena Fernández v. Komise, bod 22
Soud prvního stupně: 27. září 2006, Koistinen v. Komise, T‑259/04, bod 38
Soud pro veřejnou službu: výše uvedený rozsudek B v. Komise, bod 38 a citovaná judikatura; 26. září 2007, Salvador Roldán v. Komise, F‑129/06, bod 51; výše uvedený rozsudek Kyriazis v. Komise, bod 47