ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (čtvrtého senátu)
27. března 2019(*)
„Řízení o předběžné otázce – Vnitřní trh poštovních služeb – Směrnice 97/67/ES a 2008/6/ES – Článek 7 odst. 1 – Pojem ‚výlučná nebo zvláštní práva k zavedení a poskytování poštovních služeb‘ – Článek 8 – Právo členských států organizovat poštovní službu doporučených zásilek využívanou v soudním řízení – Lhůta pro podání procesní písemnosti u soudního orgánu – Konformní výklad vnitrostátního práva s unijním právem – Omezení – Přímý účinek dovolávaný odnoží členského státu v rámci jeho sporu s jednotlivcem“
Ve věci C‑545/17,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud, Polsko) ze dne 19. července 2017, došlým Soudnímu dvoru dne 18. září 2017, v řízení
Mariusz Pawlak
proti
Prezesowi Kasy Rolniczego Ubezpieczenia Społecznego,
SOUDNÍ DVŮR (čtvrtý senát),
ve složení T. von Danwitz, předseda sedmého senátu vykonávající funkci předsedy čtvrtého senátu, K. Jürimäe, C. Lycourgos, E. Juhász a C. Vajda (zpravodaj), soudci,
generální advokát: M. Campos Sánchez-Bordona,
vedoucí soudní kanceláře: K. Malacek, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 18. září 2018,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za polskou vládu B. Majczynou, jakož i S. Żyrek a K. Rudzińskou, jako zmocněnci,
– za Evropskou komisi P. Costa de Oliveira a L. Nicolae, jakož i S. L. Kalėdou, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 27. listopadu 2018,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 7 odst. 1 první věty směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/67/ES ze dne 15. prosince 1997 o společných pravidlech pro rozvoj vnitřního trhu poštovních služeb Společenství a zvyšování kvality služby (Úř. věst. 1998, L 15, s. 14; Zvl. vyd. 06/03, s. 71), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/6/ES ze dne 20. února 2008 (Úř. věst. 2008, L 52, s. 3 a oprava Úř. věst. 2015, L 225, s. 49) (dále jen „pozměněná směrnice“) ve spojení s článkem 8 této směrnice a čl. 4 odst. 3 SEU.
2 Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi Mariuszem Pawlakem a Prezesem Kasy Rolniczego Ubezpieczenia Społecznego (předseda fondu sociálního zabezpečení pro zemědělství, Polsko) (dále jen „předseda KRUS“) ve věci odškodnění M. Pawlaka v návaznosti na jeho pracovní úraz, který utrpěl při zemědělské práci.
Právní rámec
Unijní právo
Směrnice 97/67
3 Směrnicí 97/67 byl zahájen proces postupné liberalizace trhu poštovních služeb. Podle bodu 2 odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/39/ES ze dne 10. června 2002, kterou se mění směrnice 97/67/ES s ohledem na další otevření hospodářské soutěže poštovních služeb Společenství (Úř. věst. 2002, L 176, s. 21; Zvl. vyd. 06/04, s. 316), směrnice 97/67/ES „stanovila zákonný rámec pro poštovní odvětví ve Společenství včetně opatření k zaručení všeobecných poštovních služeb a stanovení maximálních limitů vyhrazených poštovních služeb, které členské státy mohou pro své poskytovatele všeobecných poštovních služeb stanovit s ohledem na zachování všeobecné poštovní služby, a časový plán pro přijímání rozhodnutí o dalším otevírání trhu pro hospodářskou soutěž za účelem vytváření jednotného trhu poštovních služeb“.
4 Body 16 a 20 odůvodnění směrnice 97/67 uvádějí:
„(16) […] udržení rozsahu služeb, které mohou být vyhrazeny, v souladu s pravidly Smlouvy [o ES] a aniž jsou dotčena pravidla hospodářské soutěže, se jeví oprávněné pro zajištění provozu všeobecných služeb za finančně vyvážených podmínek […]
[…]
(20) […] z důvodu veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti mohou mít členské státy oprávněný zájem udělit jednomu nebo více určeným subjektům právo umisťovat na veřejných komunikacích poštovní schránky určené ke sběru poštovních zásilek; […] proto oprávněny určit subjekt nebo subjekty oprávněné vydávat poštovní známky s označením země původu a subjekty pověřené poskytováním služby doporučených zásilek, využívané v soudním nebo správním řízení v souladu s vnitrostátními právními předpisy […]“.
5 Podle čl. 3 odst. 4 a 5 směrnice 97/67, který je obsažen v její kapitole 2, nadepsané „Všeobecné služby“:
„4. Každý členský stát přijme nezbytná opatření, aby všeobecné služby obsahovaly přinejmenším
– výběr, třídění, přepravu a dodání poštovních zásilek do 2 kg,
– výběr, třídění, přepravu a dodání poštovních balíků do 10 kg,
– služby doporučených a cenných zásilek.
5. Národní regulační orgány mohou zvýšit hmotnostní limit pro pokrytí všeobecnými službami u poštovních balíků až na hmotnost nepřesahující 20 kg a mohou stanovit zvláštní opatření pro dodávání těchto balíků do domu.
Bez ohledu na hmotnostní limit poštovních balíků stanovený v rámci všeobecných služeb daného členského státu zajistí členské státy dodávání poštovních balíků přijatých z jiných členských států o hmotnosti do 20 kg na vlastním území.“
6 Kapitola 3 směrnice 97/67, nazvaná „Harmonizace služeb, které mohou být vyhrazeny“, obsahuje články 7 a 8 této směrnice.
7 Článek 7 odst. 1 a 2 uvedené směrnice zněl takto:
„1. V míře nutné pro zajištění zachování všeobecných služeb jsou službami, které mohou být jednotlivými členskými státy vyhrazeny poskytovateli nebo poskytovatelům všeobecných služeb, výběr, třídění, přeprava a dodání vnitrostátních listovních zásilek, ať s urychleným dodáním či nikoli, jejichž cena je nižší než pětinásobek veřejné sazby za listovní zásilku prvního hmotnostního stupně nejrychlejší standardní kategorie, pokud taková kategorie existuje, váží-li méně než 350 g. V případě bezplatné poštovní služby pro nevidomé a částečně vidoucí osoby mohou být povoleny výjimky v omezeních hmotnosti a ceny.
2. V míře nutné pro zajištění zachování všeobecných služeb mohou být přeshraniční zásilky a adresné reklamní zásilky i nadále vyhrazeny v rámci cenových a hmotnostních limitů stanovených v odstavci 1.“
8 Článek 8 téže směrnice stanoví:
„Článkem 7 není dotčeno právo členských států organizovat umisťování poštovních schránek na veřejných komunikacích, vydávání poštovních známek a službu doporučených zásilek využívanou v soudním nebo správním řízení v souladu s vnitrostátními právními předpisy.“
Směrnice 2002/39
9 Směrnice 97/67 byla směrnicí 2002/39 podstatně změněna. Směrnice 2002/39 pokračovala v liberalizaci trhu poštovních služeb a zřídila ve svých bodech 14 a 24 odůvodnění časový plán pro postupné a řízené otevření trhu listovních zásilek hospodářské soutěži a uvedla rok 2009 jako očekávaný termín dosažení vnitřního trhu poštovních služeb.
10 Článek 7 odst. 1 a 2 směrnice 97/67 ve znění směrnice 2002/39 zněl takto:
„1. V míře nutné pro zajištění zachování všeobecných služeb mohou členské státy nadále vyhrazovat služby poskytovateli (poskytovatelům) všeobecných služeb. Tyto služby jsou omezeny na výběr, třídění, přeprava a dodání vnitrostátních listovních zásilek a příchozích přeshraničních listovních zásilek, ať s urychleným dodáním či nikoli, a to v rámci následujících hmotnostních a cenových limitů. Od 1. ledna 2003 je hmotnostní limit 100 gramů a od 1. ledna 2006 je hmotnostní limit 50 gramů. Hmotnostní limit stanovený od 1. ledna 2003 se nepoužije, je-li cena stejná nebo vyšší než trojnásobek veřejné sazby za listovní zásilku prvního stupně hmotnosti nejrychlejší kategorie, a hmotnostní limit stanovený od 1. ledna 2006 se nepoužije, je-li cena stejná nebo vyšší než 2,5násobek této sazby.
V případě bezplatné poštovní služby pro nevidomé a částečně vidoucí osoby mohou být povoleny výjimky v omezeních hmotnosti a ceny.
V míře nutné pro zajištění poskytování všeobecné poštovní služby mohou být adresné reklamní zásilky nadále vyhrazené v rámci stejných hmotnostních a cenových limitů.
V míře nezbytné pro zajištění poskytování všeobecné poštovní služby, například pokud již byly určité úseky poštovní činnosti liberalizovány nebo vzhledem k určitým charakteristikám specifickým pro poštovní služby v členském státě, mohou být odchozí přeshraniční zásilky nadále vyhrazené v rámci stejných hmotnostních a cenových limitů.
2. Výměnu dokumentů nelze vyhradit.“
Směrnice 2008/6
11 Směrnice 2008/6 opět podstatně změnila směrnici 97/67 a dokončila proces liberalizace vnitřního trhu poštovních služeb.
12 Body 13, 16, 25, 26, 56 a 59 odůvodnění směrnice 2008/6 uvádějí:
„(13) Z výhledové studie vyplývá, že by nemělo být nadále upřednostňováno financování všeobecných služeb prostřednictvím vyhrazené oblasti. Toto posouzení bere v úvahu zájem Společenství a jeho členských států na dosažení vnitřního trhu a zohledňuje možnosti vnitřního trhu z hlediska zvýšení růstu a zaměstnanosti i z hlediska zajištění dostupnosti účinné služby obecného hospodářského zájmu pro všechny uživatele. Je proto vhodné potvrdit konečné datum dotvoření vnitřního trhu poštovních služeb.
[…]
(16) Úplné otevření trhu pomůže zvýšit celkový objem poštovních trhů; dále přispěje k zachování udržitelné a kvalitní zaměstnanosti u poskytovatelů všeobecných poštovních služeb a usnadní vytváření nových pracovních míst u jiných provozovatelů, subjektů nově vstupujících na trh a v souvisejících hospodářských činnostech. […]
[…]
(25) S ohledem na vypracované studie a s cílem využít veškeré možnosti vnitřního trhu poštovních služeb je vhodné ukončit používání vyhrazené oblasti a zvláštních práv jako způsobu zajištění financování všeobecných služeb.
(26) V některých členských státech může být nadále potřebné vnější financování zbytkových čistých nákladů na všeobecné služby. Je proto vhodné jednoznačně objasnit alternativní možnosti zajištění financování všeobecných služeb, pokud je to nezbytné a dostatečně odůvodněné, a zároveň umožnit členským státům volbu finančních mechanismů, které mají být použity. […] Členské státy mohou použít jiné způsoby financování podle právních předpisů Společenství, například mohou v případě potřeby rozhodnout, že zisky z jiných činností poskytovatele nebo poskytovatelů všeobecných služeb mimo oblast všeobecných služeb mají být v celku nebo zčásti přiděleny do financování čistých nákladů na všeobecné služby, je-li to v souladu se Smlouvou [o ES]. […]
[…]
(56) Jelikož cílů této směrnice, totiž dotvoření vnitřního trhu poštovních služeb Společenství, zabezpečení společné úrovně všeobecných služeb pro všechny uživatele a stanovení harmonizovaných zásad regulace poštovních služeb, nemůže být uspokojivě dosaženo na úrovni členských států, a proto jich může být z důvodu rozsahu a účinků lépe dosaženo na úrovni Společenství, může Společenství přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 [ES]. […]
[…]
(59) Touto směrnicí není dotčeno uplatňování pravidel pro hospodářskou soutěž a volný pohyb služeb uvedených ve Smlouvě [o ES]. Pokud by mechanismy na financování všeobecných služeb zahrnovaly podporu poskytovanou členským státem nebo z prostředků státní podpory v jakékoli podobě ve smyslu čl. 87 odst. 1 [ES], není touto směrnicí dotčena povinnost členských států dodržovat pravidla o státní podpoře uvedená ve Smlouvě [o ES].“
13 Podle článku 1 pozměněné směrnice:
„Tato směrnice stanoví společná pravidla, pokud jde o:
– podmínky poskytování poštovních služeb,
– poskytování všeobecných poštovních služeb ve Společenství,
– financování všeobecných služeb za podmínek zajišťujících trvalé poskytování těchto služeb,
– zásady tvorby sazeb a transparentnosti účtů pro poskytování všeobecných služeb,
– stanovení norem kvality pro poskytování všeobecných služeb a zavedení systému k zajištění jejich dodržování,
– harmonizaci technických norem,
– vytvoření nezávislých národních regulačních orgánů.“
14 Článek 2 body 1 a 6 pozměněné směrnice zní takto:
„Pro účely této směrnice se:
1. poštovními službami rozumí služby zahrnující výběr, třídění, přepravu a dodávání poštovních zásilek;
[…]
6. poštovní zásilkou rozumí zásilka s adresou v konečné podobě, ve které má být poskytovatelem poštovních služeb dodána. Kromě listovních zásilek jsou to rovněž například knihy, katalogy, noviny, časopisy a poštovní balíky obsahující zboží s obchodní hodnotou či bez obchodní hodnoty.“
15 Kapitola 3 pozměněné směrnice je nadepsaná „Financování všeobecných služeb“.
16 Článek 7 pozměněné směrnice stanoví:
„1. Členské státy neudělí ani neponechají v platnosti výlučná nebo zvláštní práva k zavedení a poskytování poštovních služeb. Členské státy mohou financovat poskytování všeobecných služeb v souladu s jedním nebo více způsoby uvedenými v odstavcích 2, 3 a 4 nebo jakýmkoli jiným způsobem, který je v souladu se Smlouvou [o ES].
2. Členské státy mohou zajistit poskytování všeobecných služeb prostřednictvím zadání veřejné zakázky na tyto služby v souladu s platnými pravidly a předpisy pro zadávání veřejných zakázek, včetně soutěžního dialogu nebo vyjednávacího řízení se zveřejněním oznámení o zakázce i bez něho podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/18/ES ze dne 31. března 2004 o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby [(Úř. věst. 2004, L 134, s. 114; Zvl. vyd. 06/07, s. 132)].
3. Pokud členský stát rozhodne, že povinnosti všeobecných služeb stanovené v této směrnici představují pro poskytovatele všeobecných služeb čisté náklady vypočítané s ohledem na přílohu I a představují nerovnou finanční zátěž, může zavést:
a) mechanismus náhrad poskytovaných dotyčnému podniku či dotyčným podnikům z veřejných prostředků nebo
b) mechanismus pro rozdělení čistých nákladů spojených s povinnostmi všeobecných služeb mezi poskytovatele služeb nebo uživatele.
4. Jestliže jsou čisté náklady rozděleny podle odst. 3 písm. b), mohou členské státy zřídit vyrovnávací fond, který může být financován z poplatků hrazených poskytovateli nebo uživateli služeb a je spravován pro tento účel subjektem nezávislým na osobě nebo osobách jej využívajících. Členské státy mohou udělení oprávnění poskytovatelům služeb podle čl. 9 odst. 2 podmínit povinností přispívat do tohoto fondu nebo dodržovat povinnosti všeobecných služeb. Tímto způsobem lze financovat povinnosti všeobecných služeb uložené poskytovateli nebo poskytovatelům všeobecných služeb uvedené v článku 3.
5. Členské státy zajistí dodržování zásady transparentnosti, nediskriminace a přiměřenosti při zřizování vyrovnávacího fondu a při stanovení výše finančních příspěvků uvedených v odstavcích 3 a 4. Rozhodnutí přijatá v souladu s odstavci 3 a 4 jsou založena na objektivních a ověřitelných kritériích a zveřejňují se.“
Polské právo
17 Podle čl. 165 odst. 2 ustawy – Kodeksu postępowania cywilnego (občanský soudní řád) ze dne 17. listopadu 1964 (Dz. U. č. 43, položka 296), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „kpc“):
„Podání procesní písemnosti na polské poštovní pobočce poskytovatele poštovních služeb určeného ve smyslu [ustawy – Prawa pocztowego [(poštovní zákon), ze dne 23. listopadu 2012 (Dz. U. z roku 2012, položka 1529)] nebo na poštovní pobočce poskytovatele všeobecných poštovních služeb v jiném členském státě Evropské unie je třeba považovat za rovnocenné s jejím podáním u soudu.“
18 Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že podle článku 3 bodu 13 poštovního zákona je „určený poskytovatel poštovních služeb“ poskytovatel „pověřený“ zajišťováním všeobecné poštovní služby. Ostatní poskytovatelé poštovních služeb jsou „oprávněni“ vykonávat činnosti poštovní služby v oblasti, kterou si zvolí, aniž by k tomu však měli povinnost.
19 Rozhodnutím Prezese Urzędu Komunikacji Elektronicznej (předseda úřadu pro elektronickou komunikaci) ze dne 30. června 2015 získala Poczta Polska S.A. na základě poštovního zákona status určeného poskytovatele všeobecné poštovní služby na dobu deseti let.
Spor v původním řízení a předběžné otázky
20 M. Pawlak, samostatně výdělečně činný zemědělec, utrpěl pracovní úraz, za který požadoval odškodnění od Kasy Rolniczego Ubezpieczenia Społecznego (fond sociálního zabezpečení pro zemědělství, Polsko). Vzhledem k tomu, že M. Pawlak nebyl spokojený s usnesením předsedy KRUS, které obdržel v odpovědi na svou žádost, napadl toto usnesení před Sądem Rejonowym w Poznań-Grunwald (okresní soud v Poznan-Grundwald, Polsko), který této žalobě vyhověl.
21 Předseda KRUS rozsudek tohoto soudu napadl před Sądem Okręgowym w Pozaniu (krajský soud v Poznani, Polsko), který opravný prostředek odmítl jako nepřípustný z důvodu, že jej tento soud obdržel dne 22. června 2016, zatímco lhůta stanovená pro podání tohoto opravného prostředku uplynula dne 20. června 2016.
22 Sąd Okręgowy w Pozaniu (krajský soud v Poznani) rozhodl, že skutečnost, že na poštovním razítku, kterým zásilku označil poskytovatel, který nebyl určeným poskytovatelem, bylo datum 20. června 2016, tj. poslední den lhůty pro podání opravného prostředku, je irelevantní, vzhledem k tomu, že podle čl. 165 odst. 2 kpc se za podání rovnocenné podání procesní písemnosti u dotyčného soudu považuje pouze podání u určeného poskytovatele, i kdyby byla písemnost podána jako obyčejná zásilka.
23 Předseda KRUS podal kasační opravný prostředek k Sądu Najwyższemu (Nejvyšší soud, Polsko) proti usnesení Sąde Okręgowego w Pozaniu (krajský soud v Poznani). Tvrdí, že krajský soud porušil čl. 165 odst. 2 kpc a uplatňuje, že opravný prostředek podal ve stanovené lhůtě na poštovní pobočce poskytovatele poštovních služeb.
24 Sąd Najwyższy (Nejvyšší soud) poukazuje na to, že jeho judikatura týkající se čl. 165 odst. 2 kpc není jednoznačná a že toto ustanovení budí pochybnosti ohledně jeho slučitelnosti s unijním právem.
25 V tomto ohledu předkládající soud poukazuje na rozdíl mezi dvěma protichůdnými směry judikatury, pokud jde o právní účinky podání procesní písemnosti v polské pobočce poskytovatele poštovních služeb odlišného od určeného poskytovatele. Podle většinového směru je procesní písemnost podaná za těchto podmínek považována za podanou opožděně, pokud ji dotyčný soudní orgán obdrží po uplynutí zákonné lhůty, v níž má být procesní písemnost podána. Podle menšinového směru se podání procesní písemnosti v zákonné lhůtě na polské poštovní pobočce považuje za rovnocenné podání přímo u dotyčného soudu, ať jde o pobočku určeného poskytovatele, nebo o pobočku jakéhokoli jiného poskytovatele poštovních služeb.
26 Předkládající soud má za to, že první směr judikatury nezohledňuje při výkladu čl. 165 odst. 2 kpc kontext unijního práva, jelikož se má implicitně za to, že obsah tohoto ustanovení nespadá do působnosti směrnice 97/67. Podle předkládajícího soudu je naproti tomu druhý směr judikatury založen na výkladu v souladu s unijním právem. Zdůrazňuje však, že ve svých rozhodnutích vycházejících z tohoto druhého směru tato rozhodnutí neobsahují odůvodnění ohledně působnosti čl. 7 odst. 1 první věty pozměněné směrnice ani ohledně způsobu přizpůsobení uplatňování čl. 165 odst. 2 kpc unijnímu právu.
27 Za těchto okolností se rozhodl Sąd Najwyższy (Nejvyšší soud) přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Musí být čl. 7 odst. 1 první věta [pozměněné směrnice] ve spojení s článkem 8 [pozměněné] směrnice vykládán v tom smyslu, že zvláštním právem je taková úprava vnitrostátního procesního práva, jaká je obsažena v článku 165 odst. 2 [kpc], podle níž je třeba pouze podání procesní písemnosti na tuzemské poštovní pobočce určeného poskytovatele, tj. poskytovatele povinného poskytovat všeobecné služby, považovat za rovnocenné s podáním této písemnosti u soudu, přičemž s takovým účinkem není spojeno podání procesní písemnosti na tuzemské poštovní pobočce jiného poskytovatele všeobecných poštovních služeb, jenž není určeným poskytovatelem?
2) V případě kladné odpovědi na první otázku, musí být čl. 7 odst. 1 první věta [pozměněné] směrnice ve spojení s čl. 4 odst. 3 SEU vykládán v tom smyslu, že výhody, které pro určeného poskytovatele vyplývají z toho, že mu v rozporu s čl. 7 odst. 1 první větou [pozměněné] směrnice bylo přiznáno zvláštní právo, je třeba rozšířit na ostatní poskytovatele poštovních služeb s tím účinkem, že je třeba podání procesní písemnosti na tuzemské poštovní pobočce nebo na pobočce poskytovatele všeobecných poštovních služeb, který není určeným poskytovatelem, považovat za rovnocenné s podáním této písemnosti u soudu, a to na základě obdobných zásad, které vyplývají z [rozsudku ze dne 21. června 2007, Jonkmann a další (C‑231/06 až C‑233/06, (EU:C:2007:373)]?
3) V případě kladné odpovědi na druhou otázku, musí být čl. 7 odst. 1 první věta [pozměněné] směrnice ve spojení s čl. 4 odst. 3 SEU vykládán v tom smyslu, že neslučitelnosti takového vnitrostátního ustanovení, jako je článek 165 odst. 2 kpc, s čl. 7 odst. 1 první větou [pozměněné] směrnice se může dovolávat účastník řízení, který je veřejným subjektem-odnoží členského státu?“
K předběžným otázkám
Úvodní poznámky
28 Polská vláda tvrdí, že ustanovení, jako je čl. 165 odst. 2 kpc nespadá do působnosti pozměněné směrnice, ale patří mezi pravidla procesního práva, jejichž harmonice není cílem této směrnice. V tomto ohledu poukazuje na to, že směrnice 97/67 byla přijata na základě článku 95 ES, který představuje právní základ pro sbližování vnitrostátních právních předpisů určených k zajištění fungování vnitřního trhu, zatímco právním základem pro harmonizaci občanskoprávních procesních pravidel byl článek 65 ES (nyní článek 81 SFEU).
29 Kromě toho tato vláda upřesňuje, že článek 1 pozměněné směrnice, který se týká oblasti její působnosti, vyjmenovává oblasti, pro které pozměněná směrnice stanoví společná pravidla, mezi nimiž občanskoprávní procesní předpisy nejsou uvedeny.
30 V tomto ohledu je třeba upřesnit, že směrnice 2008/6, stejně jako směrnice 97/67, kterou změnila, byla přijata na základě článků Smlouvy o ES, které se po změnách staly články 53, 62 a 114 SFEU, jejichž účelem je udělení pravomoci unijnímu normotvůrci, aby přijal opatření určená ke zlepšení fungování vnitřního trhu (rozsudek ze dne 5. října 2000, Německo v. Parlament a Rada, C‑376/98, EU:C:2000:544, bod 87).
31 Poslední změnou směrnice 97/67 provedenou směrnicí 2008/6 zamýšlel unijní normotvůrce podle bodů 13 a 16 odůvodnění této posledně uvedené směrnice dokončit proces liberalizace trhu poštovních služeb a potvrdit konečný termín dosažení vnitřního trhu poštovních služeb, a to odstraněním nejenom posledních překážek úplného otevření tohoto trhu pro určité poskytovatele všeobecných služeb, nýbrž i všech ostatních překážek poskytování poštovních služeb [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. listopadu 2016, DHL Express (Rakousko), C‑2/15, EU:C:2016:880, bod 26]. Unijní normotvůrce zamýšlel zároveň zajistit společnou úroveň všeobecných služeb pro všechny uživatele a stanovit harmonizované zásady regulace poštovního odvětví v souladu s bodem 56 odůvodnění směrnice 2008/6.
32 Ze skutečnosti, že článek 1 pozměněné směrnice nezmiňuje občanskoprávní procesní předpisy přitom nelze vyvodit, že tato směrnice nemůže mít vliv na další relevantní oblasti vnitrostátního práva. Odlišný výklad, jako je výklad navrhovaný polskou vládou, by ohrozil dosažení cíle sledovaného pozměněnou směrnicí, kterým je dosažení vnitřního trhu poštovních služeb. Umožnil by totiž členským státům zachovat opatření, která by prostřednictvím jejich účinků mohla představovat překážky hospodářské soutěže na tomto trhu.
33 Kromě toho se článek 8 pozměněné směrnice vztahuje na službu doporučených zásilek využívanou v soudním řízení.
34 V důsledku toho musí být odmítnut argument polské vlády, podle kterého pravidlo vnitrostátního procesního práva, jako je pravidlo stanovené v čl. 165 odst. 2 kpc, nespadá do působnosti pozměněné směrnice z důvodu jeho účelu a bez ohledu na dopad takového pravidla na oblasti harmonizované touto směrnicí.
K první otázce
35 První otázkou se předkládající soud v podstatě táže, zda první věta čl. 7 odst. 1 pozměněné směrnice ve spojení s jejím článkem 8 musí být vykládána v tom smyslu, že brání takovému ustanovení vnitrostátního práva, jako je ustanovení dotčené ve věci v původním řízení, které považuje za rovnocenné podání procesní písemnosti u dotyčného soudu pouze uložení takové písemnosti na poštovní pobočce určeného poskytovatele všeobecných poštovních služeb.
36 Za účelem odpovědi na tuto otázku je třeba postupně vyložit obě tato ustanovení.
K výkladu čl. 7 odst. 1 první věty pozměněné směrnice
37 Je třeba připomenout, že čl. 7 odst. 1 první věta pozměněné směrnice zakazuje členským státům udělit nebo zachovat v platnosti výlučná či zvláštní práva k zavedení a poskytování poštovních služeb.
38 Ze samotného znění tohoto ustanovení, které vymezuje rozsah zákazu v něm obsaženého tím, že se týká „zavedení či poskytování poštovních služeb“, vyplývá, že udělení nebo zachování výlučného nebo zvláštního práva je zakázáno v rozsahu, v němž se týká poštovních služeb.
39 Pojem „poštovní služby“ je definován v čl. 2 bodu 1 pozměněné směrnice a vymezuje služby, které zahrnují výběr, třídění, přepravu a dodávání poštovních zásilek. Pojem „poštovní zásilka“ je definován v čl. 2 bodu 6 pozměněné směrnice a rozumí se jím zásilka s adresou v konečné podobě, ve které má být poskytovatelem poštovních služeb dodána a zahrnuje, kromě listovních zásilek např. knihy, katalogy, noviny, časopisy a poštovní balíky obsahující zboží s obchodní hodnotou či bez obchodní hodnoty.
40 Je třeba mít za to, že zasílání procesních písemností k soudům prostřednictvím poskytovatele představuje jasně poštovní zásilku ve smyslu čl. 2 bodu 6 pozměněné směrnice, a tudíž související služba spadá pod pojem „poštovní služby“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 této směrnice. Tato úvaha je potvrzena výslovným odkazem na tuto službu v článku 8 uvedené směrnice a v bodě 20 odůvodnění směrnice 97/67, které zmiňují službu doporučených zásilek využívanou v soudním řízení. Z toho vyplývá, že udělení výlučného nebo zvláštního práva týkajícího se služby doručování procesních písemností soudům spadá do zákazu stanoveného v čl. 7 odst. 1 pozměněné směrnice.
41 Pokud jde o pojem „výlučná nebo zvláštní práva“ uvedený v tomto čl. 7 odst. 1, je třeba konstatovat, že ani toto ustanovení, ani žádné jiné ustanovení pozměněné směrnice neobsahují definici těchto pojmů.
42 Tyto pojmy však odpovídají stejným pojmům použitým v čl. 106 odst. 1 SFEU, který stanoví, že „pokud jde o veřejné podniky a podniky, kterým členské státy přiznávají zvláštní nebo výlučná práva, tyto státy nepřijmou ani neponechají v platnosti opatření odporující pravidlům Smluv, zejména pravidlům stanoveným v článcích 18 a 101 až 109“.
43 Podle judikatury lze na opatření státu nahlížet tak, že přiznává výlučné nebo zvláštní právo ve smyslu čl. 106 odst. 1 SFEU, pokud poskytuje ochranu omezené skupině podniků a může podstatně ovlivňovat schopnost ostatních podniků vykonávat dotčenou hospodářskou činnost na stejném území za v podstatě srovnatelných podmínek (rozsudek ze dne 12. prosince 2013, SOA Nazionale Costruttori, C‑327/12, EU:C:2013:827, bod 41 a citovaná judikatura).
44 Je třeba připomenout, že čl. 106 odst. 1 SFEU, který nemá autonomní působnost, brání s odkazem na jiné články Smlouvy o FEU členským státům, pokud jde zejména o podniky, kterým přiznávají zvláštní a výlučná práva, přijímat a ponechat v platnosti vnitrostátní právní předpisy odporující zejména článkům 49 ES a 59 SFEU, jakož i pravidel SFEU v oblasti hospodářské soutěže (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 13. prosince 2007, United Pan-Europe Communications Belgium a další, C‑250/06, EU:C:2007:783, body 14, 15 a 17, jakož i citovaná judikatura, a ze dne 17. července 2008, ASM Brescia, C‑347/06, EU:C:2008:416, bod 61).
45 Účel čl. 106 odst. 1 SFEU a cíle sledované směrnicí 2008/6, připomenuté v bodě 31 tohoto rozsudku, a zejména cíle spočívající v podřízení poštovního odvětví, vázaného na povinnosti veřejné služby, pravidlům SFEU v oblasti hospodářské soutěže, jakož i cíle spočívající v odstranění překážek dosažení vnitřního trhu poštovních služeb se proto ve velké míře sbíhají. V důsledku toho může být definice pojmu „výlučné nebo zvláštní právo“ ve smyslu judikatury Soudního dvora citované v bodě 43 tohoto rozsudku použita v konkrétním kontextu směrnice 97/67.
46 Článek 106 odst. 1 SFEU sám o sobě sice nezakazuje udělení nebo zachování výlučného nebo zvláštního práva podniku, ale vyžaduje, aby toto udělení nebo zachování dodržovalo ostatní hmotněprávní ustanovení Smlouvy o FEU, zatímco čl. 7 odst. 1 věta první pozměněné směrnice zakazuje udělení nebo zachování výlučného nebo zvláštního práva podniku k zavedení a poskytování poštovních služeb.
47 Takový rozdíl v následcích, které se váží ke konstatování existence výlučného nebo zvláštního práva na základě těchto dvou ustanovení, však v kontextu pozměněné směrnice není překážkou použití pojmu „výlučné nebo zvláštní právo“ ve smyslu judikatury Soudního dvora citované v bodě 43 tohoto rozsudku. Jak to Evropská komise správně upřesnila na jednání, tento rozdíl vede pouze k tomu, že v případě udělení výlučného nebo zvláštního práva členským státem podniku je dodržování čl. 7 odst. 1 pozměněné směrnice přezkoumáváno nezávisle na přezkumu, který se týká dodržování čl. 106 odst. 1 SFEU. Tento závěr rovněž vyplývá z bodu 59 odůvodnění směrnice 2008/6, který uvádí, že touto směrnicí není dotčeno uplatňování pravidel pro hospodářskou soutěž a volný pohyb služeb uvedených ve Smlouvě.
48 Pokud jde o rozsah zákazu udělení nebo zachování v platnosti výlučných nebo zvláštních práv stanovených v čl. 7 odst. 1 první větě pozměněné směrnice, ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že tento zákaz je v zásadě obecný.
49 To potvrzuje i účel a historie vzniku článku 7 pozměněné směrnice. Podle druhé věty odstavce 1 tohoto článku tak členské státy mohou financovat poskytování všeobecných služeb způsoby stanovenými v odstavcích 2 až 4 uvedeného článku nebo jakýmkoli jiným způsobem slučitelným se Smlouvou.
50 V tomto ohledu z bodů 25 a 26 odůvodnění směrnice 2008/6 vyplývá, že unijní normotvůrce zamýšlel článkem 7 pozměněné směrnice ukončit používání vyhrazené oblasti a zvláštních práv jako způsobu financování všeobecných služeb a umožnit členským státům použít jiné způsoby vnějšího financování všeobecných služeb méně omezující hospodářskou soutěž.
51 Jak totiž vyplývá z článku 7 směrnice 97/67, ve znění směrnice 2002/39, a z bodu 16 odůvodnění směrnice 97/67, v rozsahu, v němž bylo nutné zajistit zachování všeobecných služeb za finančně vyvážených podmínek, měly členské státy možnost vyhradit různé služby, jejichž rozsah byl vymezen v uvedeném článku 7, jednomu nebo více poskytovatelům všeobecných služeb. Naproti tomu taková možnost nebyla směrnicí 2002/39 upravena, pokud jde o nevyhrazené služby podle uvedeného článku 7, ať již spadají nebo nikoli do všeobecných služeb.
52 Z judikatury Soudního dvora totiž vyplývá, že členské státy neměly možnost rozšířit, pokud si tak přály, služby vyhrazené poskytovatelům všeobecných poštovních služeb na základě článku 7 směrnice 97/67, ve znění směrnice 2002/39, jelikož takové rozšíření odporuje účelu takto pozměněné směrnice 97/67, která usilovala o postupnou a řízenou liberalizaci poštovního odvětví (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. prosince 2007, Asociación Profesional de Empresas de Reparto y Manipulado de Correspondencia, C‑220/06, EU:C:2007:815, bod 67, jakož i citovaná judikatura).
53 Směrnicí 2008/6 normotvůrce Společenství zavedl současné znění čl. 7 odst. 1 pozměněné směrnice, aniž se vracel k liberalizaci dosažené do té doby v nevyhrazené oblasti. Z toho vyplývá, že v důsledku této změny uvedeného čl. 7 odst. 1 představuje skutečnost, že členský stát vyhradil poštovní službu, spadající či nikoliv do všeobecných služeb, jednomu nebo více poskytovatelům všeobecných služeb, zakázaný způsob financování všeobecné služby.
54 S výhradou výjimky stanovené v článku 8 pozměněné směrnice je tudíž udělení nebo zachování v platnosti výlučných nebo zvláštních práv k zavedení a poskytování poštovních služeb ve smyslu čl. 7 odst. 1 první věty směrnice zakázáno.
55 V tomto ohledu na rozdíl od toho, co tvrdila polská vláda na jednání, není třeba rozlišovat pro účely uplatňování tohoto zákazu na základě skutečnost, zda je výlučné nebo zvláštní právo k zavedení a poskytování poštovních služeb uděleno poskytovateli všeobecných služeb v souladu se zásadou objektivity, proporcionality, zákazu diskriminace a transparentnosti.
56 Nejenže se totiž takový výklad neopírá o žádnou část textu směrnice 2008/6, ale navíc, pokud by byl tento výklad následován, vedl by k omezení rozsahu zákazu stanoveného v čl. 7 odst. 1 první větě pozměněné směrnice, a ohrozil by tudíž uskutečnění cíle sledovaného touto směrnicí, která usiluje o dosažení vnitřního trhu poštovních služeb.
57 V projednávaném případě ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že podle čl. 165 odst. 2 kpc je podání procesní písemnosti na polské poštovní pobočce určeného poskytovatele ve smyslu poštovního zákona nebo na poštovní pobočce poskytovatele všeobecné služby v jiném členském státě rovnocenné s podáním této písemnosti u dotyčného soudu.
58 Vzhledem k úvahám obsaženým v bodě 40 tohoto rozsudku musí být takové pravidlo vnitrostátního práva, jelikož se týká služby zasílání procesních písemností k soudům, považováno za týkající se poskytování poštovních služeb ve smyslu čl. 7 odst. 1 první věty pozměněné směrnice ve spojení s čl. 2 body 1 a 6 této směrnice.
59 Pokud jde o otázku, zda dotyčný členský stát uděluje pravidlem vnitrostátního práva, jako je pravidlo dotčené v původním řízení, „výlučná nebo zvláštní práva“ k zavedení poštovních služeb, je zaprvé nesporné, že toto ustanovení, označené v předkládacím rozhodnutí označeno za „zákon“, je legislativním opatřením ve smyslu judikatury Soudního dvora týkající se čl. 106 odst. 1 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. prosince 1991, GB-Inno-BM, C‑18/88, EU:C:1991:474, bod 20).
60 Zadruhé, pokud jde o otázku, zda takové legislativní opatření poskytuje ochranu omezené skupině podniků ve smyslu judikatury vyplývající z rozsudku ze dne 12. prosince 2013, SOA Nazionale Costruttori (C‑327/12, EU:C:2013:827, bod 41), předkládající soud upřesňuje, že pouze poskytovatel, který je ve smyslu poštovního zákona určen k zajištění všeobecných služeb, má prospěch z pravidla obsaženého v čl. 165 odst. 2 kpc, které přiznává příznivý právní účinek zaslání procesní písemnosti soudu prostřednictvím tohoto provozovatele nebo poskytovatele.
61 Jak totiž vyplývá ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, v souladu s čl. 165 odst. 2 kpc, se zákonné lhůty pro podání procesních písemností k soudům považují za dodržené v případě podání procesní písemnosti na poštovní pobočce určeného provozovatele nebo poskytovatele, kterých se uvedené ustanovení týká. Naproti tomu, pokud je takové zaslání uskutečněno jiným poskytovatelem poštovních služeb, taková zásilka by musela být poskytovatelem doručena soudu před uplynutím zákonné lhůty, aby bylo možné považovat ji za podanou v této lhůtě.
62 Pravidlo vnitrostátního práva, jako je čl. 165 odst. 2 kpc, totiž, zdá se, přiznává výhodu určité skupině podniků, jelikož vyhrazuje určenému provozovateli nebo jinému poskytovateli všeobecné služby v jiném členském státě službu zasílání procesních písemností k soudům, jakož i výsadu spočívající v tom, že procesní písemnost uložená u tohoto provozovatele nebo tohoto jiného poskytovatele je považována za písemnost podanou u soudu.
63 Zatřetí, pokud jde o otázku, zda takové pravidlo může podstatně ovlivnit schopnost ostatních podniků vykonávat dotčenou hospodářskou činnost na stejném území za v podstatě srovnatelných podmínek ve smyslu judikatury vycházející z rozsudku ze dne 12. prosince 2013, SOA Nazionale Costruttori (C‑327/12, EU:C:2013:827, bod 41), je třeba poukázat na to, že s ohledem na informace uvedené v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, tomu tak v projednávaném případě je.
64 Poskytovatel poštovních služeb jiný než poskytovatelé uvedení v čl. 165 odst. 2 nemůže poskytovat službu zasílání procesních písemností k soudům tím, že by se na něj vztahovala výsada, podle které se tyto procesní písemnosti považují za podané k dotyčným soudům, jako je tomu v případě procesních písemností podaných u určeného provozovatele nebo jiného poskytovatele, na něž se toto ustanovení vztahuje, což vyčleňuje uvedenou službu z volné hospodářské soutěže na vnitřním trhu poštovních služeb.
65 V důsledku toho, s výhradou ověření předkládajícím soudem, uděluje pravidlo vnitrostátního práva, jako je pravidlo dotčené v původním řízení, výlučné nebo zvláštní právo k zavedení nebo poskytování poštovních služeb ve smyslu čl. 7 odst. 1 první věty pozměněné směrnice.
K výkladu článku 8 pozměněné směrnice
66 Podle článku 8 pozměněné směrnice není článkem 7 této směrnice dotčeno právo členských států organizovat umisťování poštovních schránek na veřejných komunikacích, vydávání poštovních známek a službu doporučených zásilek využívanou v soudním nebo správním řízení v souladu s vnitrostátními právními předpisy.
67 Článek 8 pozměněné směrnice je třeba s ohledem na jeho znění a kontext vykládat striktně, jelikož obsahuje výjimku z obecného pravidla obsaženého v článku 7 této směrnice, která nyní stanoví zrušení výlučných a zvláštních práv v zájmu dosažení vnitřního trhu poštovních služeb, což je hlavním cílem sledovaným směrnicí 2008/6.
68 Z toho vyplývá, že vzhledem k tomu, že znění článku 8 pozměněné směrnice odkazuje na organizaci služby zásilek využívaných v soudních řízeních, pouze pokud jde o „doporučené zásilky“, výjimka, kterou uvedený článek stanoví, nemůže být vykládána extenzivně s cílem jejího použití na obyčejné zásilky využívané v soudním řízení.
69 V projednávaném případě však čl. 165 odst. 2 kpc nerozlišuje pro účely nároku na výhodu, kterou stanoví, mezi zasláním procesní písemnosti k soudu obyčejnou nebo doporučenou poštovní zásilkou. S ohledem na úvahy uvedené v bodech 67 a 68 tohoto rozsudku může tedy toto pravidlo vnitrostátního práva spadat do působnosti článku 8 pozměněné směrnice pouze v rozsahu, v němž se týká služby zaslání procesních písemností k soudům doporučenou zásilkou.
70 Pokud jde o rozsah výjimky stanovené článkem 8 pozměněné směrnice, předkládající soud, jakož i Komise mají za to, že jelikož je třeba tento článek vykládat striktně, neopravňuje členské státy k tomu, aby vyhradily tuto službu jedinému poskytovateli, ani je neopravňuje zavést výsadu, jako je výsada vyplývající z vnitrostátního pravidla dotčeného v původním řízení, ale pouze členským státům umožňuje stanovit povinnost pro účastníky řízení zasílat procesní písemnosti k soudu doporučenou zásilkou.
71 V tomto ohledu je třeba upřesnit, že podle informací uvedených v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, které nejsou v rozporu s ostatními informacemi ze spisu, zavádí čl. 165 odst. 2 kpc výhodu ve prospěch určitého poskytovatele na konkurenčním trhu, jíž ostatní poskytovatelé nedisponují, spočívající v tom, že podání procesních písemností u uvedeného poskytovatele jsou považována za rovnocenná s podáním u soudu, a jejímž účinkem je, že procesní lhůta může být dodržena, i když je taková písemnost doručena k tomuto soudu po uplynutí této lhůty. Z toho vyplývá, že podstatnou otázku v projednávaném případě je, zda se členský stát může opírat o článek 8 pozměněné směrnice za účelem zavedení nebo zachování výsady, jako je výsada vyplývající z vnitrostátního pravidla dotčeného v původním řízení.
72 Pokud jde o účel článku 8 pozměněné směrnice, je uveden v bodě 20 odůvodnění směrnice 97/67, podle kterého „z důvodu veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti mohou mít členské státy oprávněný zájem udělit jednomu nebo více určeným subjektům právo umisťovat na veřejných komunikacích poštovní schránky […]; […] proto oprávněny určit subjekt nebo subjekty oprávněné vydávat poštovní známky […] a subjekty pověřené poskytováním služby doporučených zásilek, využívané v soudním nebo správním řízení v souladu s vnitrostátními právními předpisy“. Z toho vyplývá, že uvedený článek 8, který zůstal nezměněn i přes následné změny směrnice 97/67, musí být vykládán v tom smyslu, že má za cíl umožnit členským státům, pokud jde o služby doporučených zásilek využívané v soudním řízení, odchýlit se od obecného pravidla stanoveného v článku 7 pozměněné směrnice z důvodů veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti a v případě, kdy mají oprávněný zájem.
73 Za těchto podmínek musí být článek 8 pozměněné směrnice ve spojení s bodem 20 odůvodnění směrnice 97/67 vykládán v tom smyslu, že členský stát musí k tomu, aby mohl využít výjimku stanovenou tímto článkem, prokázat existenci veřejného zájmu.
74 Takový výklad je potvrzen cíli, které sleduje právní úprava, do níž článek 8 spadá. Jak totiž vyplývá z bodů 25 a 56 odůvodnění směrnice 2008/6, cílem směrnice je dosažení vnitřního trhu poštovních služeb, jakož i ukončení uplatňování vyhrazené oblasti a zvláštních práv jako způsobu financování všeobecných služeb. Umožnění členskému státu poskytnout zvláštní nebo výlučné právo na liberalizovaném trhu, aniž by pro to byl objektivní důvod, by přitom bylo v rozporu s takovými cíli.
75 Pokud jde o čl. 165 odst. 2 kpc, Komise uplatňovala, že ani předkládací rozhodnutí, ani písemná vyjádření polské vlády neuvádějí objektivní odůvodnění pro poskytnutí výhody, kterou tento článek poskytuje.
76 V tomto ohledu polská vláda na jednání před Soudním dvorem upřesnila, že v Polsku je územní pokrytí službami doporučených zásilek nabízených různými poskytovateli velmi nesourodé, a že zde tudíž existuje zájem na tom, aby se na všechna zasílání procesních písemností k soudům vztahovala stejná úroveň záruky, pokud jde o bezpečnost zásilek a lhůty, ve kterých jsou tyto zásilky doručeny soudům. Z tohoto důvodu byla provozovateli zajišťujícímu všeobecnou službu na celém vnitrostátním území přiznána dotčená výhoda.
77 V projednávaném případě je třeba shledat, že podle informací předložených Soudnímu dvoru, jsou ostatní poskytovatelé rovněž oprávněni doručovat procesní písemnosti určené soudům, a je na ně proto nahlíženo tak, že mají pro tuto činnost vhodné organizační prostředky a personální zdroje. Kromě toho vysvětlení poskytnutá touto vládou neumožňují objasnit, jak by rozdíl týkající se procesních lhůt v závislosti na poskytovateli mohl podporovat právní jistotu, jakož i řádný výkon spravedlnosti, k nimž tyto lhůty přispívají. V případě, jako je případ dotčený v původním řízení, v němž přípustnost žaloby závisí na zvoleném poskytovateli, se jeví, že hlediska vycházející z právní jistoty a řádného výkonu spravedlnosti přitom brání takovému rozdílu týkajícímu se procesních lhůt. Za těchto podmínek se nejeví, že by právní úprava dotčená v původním řízení tím, že umožňuje různé lhůty v závislosti na poskytovateli zvoleném mezi konkurenčními poskytovateli působícími na trhu, skutečně odpovídala zájmu dosáhnout cíle veřejného pořádku, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.
78 S ohledem na tyto skutečnosti se jeví, že článek 8 pozměněné směrnice nemůže být vykládán v tom smyslu, že umožňuje zachování takového pravidla vnitrostátního práva, jako je pravidlo dotčené v původním řízení.
79 S ohledem na výše uvedené je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 7 odst. 1 první věta pozměněné směrnice ve spojení s článkem 8 této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že brání pravidlu vnitrostátního práva, které uznává, a to bez objektivního odůvodnění vycházejícího z důvodu veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti, za rovnocenné podání procesní písemnosti k dotyčnému soudu pouze podání procesní písemnosti na poštovní pobočce poskytovatele určeného k poskytování všeobecných poštovních služeb.
Ke druhé a třetí otázce
80 Druhou a třetí otázkou, které je třeba zkoumat společně, se předkládající soud v podstatě táže, zda první věta čl. 7 odst. 1 pozměněné směrnice ve spojení s čl. 4 odst. 3 SEU musí být vykládána v tom smyslu, že výhoda, kterou má na základě pravidla vnitrostátního práva, jako je pravidlo dotčené ve věci v původním řízení, poskytovatel určený k zajišťování všeobecných služeb, ukáže-li se, že byla poskytnuta v rozporu s uvedeným čl. 7 odst. 1 první větou, musí být rozšířena i na ostatní poskytovatele poštovních služeb s cílem zabránit diskriminaci. Předkládající soud se rovněž táže, zda se odnož členského státu může dovolávat přímého účinku tohoto ustanovení v rámci jeho sporu s jednotlivcem.
81 Předkládající soud se tak především táže na důsledky, které je třeba vyvodit v rámci sporu v původním řízení, z případné neslučitelnosti čl. 165 odst. 2 kpc s pozměněnou směrnicí.
82 Je třeba zaprvé poukázat na to, že podle předkládajícího soudu je výklad, podle kterého je čl. 165 odst. 2 kpc v souladu s první větou čl. 7 odst. 1 pozměněné směrnice, výkladem contra legem. Kromě toho by tento výklad vyžadoval odchýlení se od účinků doslovného znění ustanovení vnitrostátního práva, což by představovalo diskutabilní praxi, pokud jde o procesní pravidlo.
83 V tomto ohledu je třeba připomenout, že z judikatury Soudního dvora vyplývá, že v rámci uplatňování vnitrostátního práva je vnitrostátní soud, který má podat jeho výklad, povinen tak učinit v co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice, aby dosáhl výsledku, který tato směrnice sleduje, a dosáhl tak souladu s čl. 288 třetím pododstavcem SFEU. Požadavek výkladu vnitrostátního práva v souladu s unijním právem je vlastní systému Smlouvy v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soud v rámci svých pravomocí zajistil plnou účinnost unijního práva, rozhoduje-li o sporu, který mu byl předložen (rozsudek ze dne 19. ledna 2010, Kücükdeveci, C‑555/07, EU:C:2010:21, bod 48 a citovaná judikatura).
84 Nicméně je třeba rovněž poukázat na to, že při zohlednění všech pravidel vnitrostátního práva a při uplatnění jím uznaných výkladových metod přísluší vnitrostátním soudům rozhodnout, zda a v jakém rozsahu je možné vykládat vnitrostátní ustanovení v souladu s dotčenou směrnicí, aniž provedou výklad contra legem tohoto vnitrostátního ustanovení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. ledna 2019, Cresco Investigation, C‑193/17, EU:C:2019:43, bod 74 a citovaná judikatura).
85 Takový konformní výklad je totiž omezen obecnými unijními právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 16. července 2009, Mono Car Styling, C‑12/08, EU:C:2009:466, bod 61 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 19. dubna 2016, DI, C‑441/14, EU:C:2016:278, bod 32 a citovaná judikatura).
86 Předkládající soud se táže na rozsah těchto omezení za okolností sporu v původním řízení, v němž vyvstává otázka důsledků případné neslučitelnosti unijního práva s vnitrostátním právním předpisem, pokud jde o dodržení zákonné lhůty pro podání žaloby k dotyčnému vnitrostátnímu soudu účastníkem dotyčného sporu.
87 Soudní dvůr přitom ve své judikatuře uznal význam dodržování procesních lhůt v unijním právním řádu, jejichž cílem je zajistit právní jistotu a vyhnout se neomezenému zpochybňování unijních aktů, které mají právní účinky, jakož i požadavků řádného výkonu spravedlnosti a hospodárnosti řízení (rozsudek ze dne 14. září 1999, Komise v. AssiDomän Kraft Products a další, C‑310/97 P, EU:C:1999:407, bod 61). O stejné úvahy se opírá požadavek dodržení procesních lhůt stanovených právními řády členských států.
88 Z toho vyplývá, že jak okolnost, že konformní výklad čl. 165 odst. 2 kpc s pozměněnou směrnicí by vedl k výkladu contra legem tohoto ustanovení, tak okolnost, že takový konformní výklad by mohl bránit použití právních předpisů vnitrostátního práva v oblasti lhůt pro podávání žalob, které mají zajistit právní jistotu, kladou v projednávaném případě omezení na požadavek konformního výkladu vnitrostátního práva s unijním právem.
89 Zadruhé, pokud jde o otázku, zda se odnož členského státu může dovolávat pozměněné směrnice za účelem odmítnutí použít ve sporu s jednotlivcem právní předpis tohoto členského státu, který je v rozporu s pozměněnou směrnicí, z judikatury Soudního dvory vyplývá, že pokud by bylo připuštěno, že se odnož členského státu může proti jednotlivci dovolávat ustanovení směrnice, které tento členský stát nesprávně provedl do vnitrostátního práva, umožnilo by to uvedenému členskému státu získat výhodu z porušení unijního práva tímto státem (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 26. září 1996, Arcaro, C‑168/95, EU:C:1996:363, bod 36 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 12. prosince 2013, Portgás, C‑425/12, EU:C:2013:829, body 24 a 25).
90 V projednávaném případě je přitom podle informací uvedených v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce stranou, která se dovolává neslučitelnosti čl. 165 odst. 2 kpc s ustanoveními pozměněné směrnice vůči jednotlivci, předseda KRUS, tj. veřejný orgán kvalifikovaný jako „odnož státu“. Na základě judikatury uvedené v předchozím bodě se přitom veřejný orgán, jako je předseda KRUS, nemůže vůči jednotlivci dovolávat pozměněné směrnice jako takové.
91 V důsledku toho, s ohledem na okolnosti sporu v původním řízení, není nutné přezkoumat otázku, zda výhoda, která se vztahuje na poskytovatele určeného k zajištění všeobecných služeb na základě čl. 165 odst. 2 kpc, za předpokladu, že by byla poskytnuta v rozporu s pozměněnou směrnicí, musí být rozšířena i na ostatní poskytovatele poštovních služeb.
92 S ohledem na výše uvedené je třeba na druhou a třetí otázku odpovědět tak, že veřejný orgán, který je považován za odnož členského státu, se nemůže vůči jednotlivci dovolávat pozměněné směrnice jako takové.
K nákladům řízení
93 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto:
1) Článek 7 odst. 1 první věta směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/67/ES ze dne 15. prosince 1997 o společných pravidlech pro rozvoj vnitřního trhu poštovních služeb Společenství a zvyšování kvality služby, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/6/ES ze dne 20. února 2008 ve spojení s článkem 8 této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že brání pravidlu vnitrostátního práva, které uznává, a to bez objektivního odůvodnění vycházejícího z důvodu veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti, za rovnocenné podání procesní písemnosti k dotyčnému soudu pouze podání procesní písemnosti na poštovní pobočce poskytovatele určeného k poskytování všeobecných poštovních služeb.
2) Veřejný orgán, který je považován za odnož členského státu, se nemůže vůči jednotlivci dovolávat směrnice 97/67, ve znění směrnice 2008/6, jako takové.
Podpisy.