NÁZOR GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
ELEANOR SHARPSTON
ze dne 1. července 2008 (1)
Věc C‑195/08 PPU
Rinau
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Lietuvos Aukščiausiasis teismas (Litva)]
„Řízení o naléhavé předběžné otázce – Nařízení ‚Brusel IIa‘ – Návrh na neuznání rozhodnutí nařizujícího navrácení dítěte – Podmínky přezkumu návrhu“
1. Dítě narozené v Německu v roce 2005 německému otci a litevské matce, kteří byli v té době manželi, ale v současnosti jsou již rozvedení, se v současné době proti vůli otce nachází se svou matkou v Litvě. V rozvodovém řízení svěřily německé soudy péči o dítě otci a nařídily jeho navrácení k otci. Lietuvos Aukščiausiasis teismas (Nejvyšší soud Litvy) položil Soudnímu dvoru šest otázek týkajících se podmínek přezkumu návrhu matky na vydání rozhodnutí o neuznání těchto částí rozsudku o rozvodu.
2. Na úrovni Společenství je tato situace upravena nařízením „Brusel IIa“(2) ve spojení s Haagskou úmluvou z roku 1980(3). Nebudu zde uvádět plné znění příslušných ustanovení, budu se však na ně odvolávat ve své analýze.
3. Hlavní prvky skutkového a procesního rámce sporu lze shrnout do přehledné tabulky. Tuto tabulku uvádím níže:
– zvýrazněné údaje se týkají rozvodového řízení v Německu, které skončilo vydáním rozsudku o rozvodu, definitivním svěřením dítěte do péče otce a nařízením navrácení dítěte k otci, na jedné straně, a řízení zahájeného v Litvě matkou, ve kterém chce dosáhnout neuznání dvou posledních aspektů uvedeného rozsudku a které také vedlo k předložení projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, na straně druhé;
– údaje označené kurzivou se týkají odlišného řízení, které bylo zahájeno otcem v Litvě za účelem získání od soudů tohoto státu rozhodnutí nařizující navrácení dítěte do Německa; v důsledku různých námitek a odkladu výkonu rozhodnutí nařizujícího navrácení pokračuje toto řízení v Litvě souběžně s řízením, které vedlo k předložení žádosti o rozhodnutí o předběžných otázkách.
Datum | Německo | Litva |
11/1/2005 | Narození dítěte | |
3/2005 | Manželé žijí odděleně; dítě zůstává ve společné péči; dítě bydlí s matkou, ale je s otcem v častém kontaktu. Je zahájeno rozvodové řízení. | |
21/7/2006 | Matka se souhlasem otce odjíždí s dítětem strávit dva týdny prázdnin v Litvě. | |
6/8/2006 | | Matka zůstává s dítětem v Litvě. |
14/8/2006 | Amtsgericht Oranienburg (okresní soud v Oranienburgu) (Německo) zrušil společnou péči a dočasně svěřil dítě do péče otci.
| |
?/2006 | Matka se odvolává proti rozhodnutí Amtsgericht Oranienburg.
| |
11/10/2006 | Branderburgisches Oberlandesgericht (Vrchní zemský odvolací soud v Brandeburku) (Německo) zamítl odvolání matky a potvrdil dočasné svěření dítěte do péče otci.
|
|
30/10/2006 | | Otec žádá Klaipėdos apygardos teismas (okresní soud v Klaipėdě) (Litva)(4), aby nařídil navrácení dítěte do Německa.
|
22/12/2006 | | Klaipėdos apygardos teismas návrh otce zamítl.
|
15/3/2007 | | Lietuvos apeliacinis teismas (Litevský odvolací soud) zrušil usnesení Klaipėdos apygardos teismas a nařídil navrácení dítěte do 15. dubna 2007.
|
4/6/2007 | | Matka podává návrh na znovuotevření řízení, ve kterém bylo vydáno usnesení ze dne 15. března 2007, přičemž se dovolává nových skutečností a zájmu dítěte ve smyslu článku 13 úmluvy.
|
13/6/2007 | | Generální prokurátor Litevské republiky podává návrh na znovuotevření totožného řízení, přičemž se dovolává nesprávného použití úmluvy ze strany Lietuvos apeliacinis teismas.
|
19/6/2007 | | Klaipėdos apygardos teismas zamítl oba návrhy na znovuotevření řízení a konstatoval příslušnost Amtsgericht Orianenburg.
|
20/6/2007 | Amtsgericht Oranienburg rozhodl o rozvodu, svěřil péči o dítě otci, nařídil navrácení dítěte a na základě článku 42 nařízení vystavil osvědčení.
| |
6/8/2007 | Matka se odvolala proti svěření péče o dítě otci a proti nařízení navrácení dítěte.
| |
27/8/2007 | | Na základě odvolání podaného matkou a generálním prokurátorem Lietuvos apeliacinis teismas potvrdil zamítnutí jejich návrhů na znovuotevření řízení.
|
?/2007 | | Matka podává návrh na neuznání rozhodnutí Amtsgericht Oranienburg ze dne 20. června 2007, pokud jde o svěření péče o dítě otci a povinnost navrátit dítě.
|
14/9/2007 | | Lietuvos apeliacinis teismas zamítl návrh na vydání rozhodnutí o neuznání. |
11/10/2007 | | Matka podává kasační opravný prostředek proti rozhodnutí Lietuvos apeliacinis teismas ze dne 14. září 2007.
|
7/1/2008 | | Na základě kasačního opravného prostředku podaného matkou a generálním prokurátorem zrušil Lietuvos Aukščiausiasis teismas rozhodnutí ze dne 19. června 2007 a ze dne 27. srpna 2007 z důvodu nedodržení ustanovení občanského soudního řádu a vrátil návrhy na znovuotevření řízení Klaipėdos apygardos teismas zpět.
|
20/2/2008 | Branderburgisches Oberlandesgericht zamítl odvolání matky proti rozhodnutí ze dne 20. června 2007.
| |
15/3/2008 | | Lietuvos Aukščiausiasis teismas odložil výkon usnesení Lietuvos apeliacinis teismas ze dne 15. března 2007. |
21/3/2008 | | Klaipėdos apygardos teismas znovu zamítl návrhy na znovuotevření řízení podané matkou a generálním prokurátorem.
|
30/4/2008 | | Lietuvos apeliacinis teismas potvrdil zamítnutí návrhů na znovuotevření řízení. V rámci řízení o kasačním opravném prostředku proti rozhodnutí ze dne 14. září 2007 Lietuvos Aukščiausiasis teismas rozhodl položit Soudnímu dvoru šest předběžných otázek.
|
14/5/2008 | | Předběžné otázky jsou doručeny Soudnímu dvoru.
|
21/5/2008 | | Lietuvos Aukščiausiasis teismas navrhuje, aby žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla projednána v naléhavém řízení. |
26/5/2008 | | Lietuvos Aukščiausiasis teismas rozhoduje o přípustnosti kasačního opravného prostředku podaného matkou proti rozhodnutím ze dne 21. března 2007 a ze dne 30. dubna 2008 a odkládá výkon usnesení Lietuvos apeliacinis teismas ze dne 15. března 2007.
|
4. V rámci řízení, které vedlo k podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, musí Lietuvos Aukščiausiasis teismas rozhodnout, zda má zrušit rozhodnutí Lietuvos apeliacinis teismas ze dne 14. září 2007, kterým byl zamítnut návrh matky na vydání rozhodnutí o neuznání rozsudku o rozvodu v rozsahu, v němž se týká svěření péče o dítě otci a povinnost navrátit dítě do Německa.
5. Pokud jde o navrácení dítěte, Lietuvos apeliacinis teismas konstatoval, že podle čl. 11 odst. 8 nařízení je, bez ohledu na rozhodnutí(5) o nenavrácení vydané na základě článku 13 Haagské úmluvy za účelem zajištění navrácení dítěte, každé následné rozhodnutí nařizující navrácení dítěte, které vydal příslušný soud vykonatelné v souladu s oddílem 4 kapitoly III. Podle čl. 42 odst. 1, který patří do téhož oddílu, se takové pozdější rozhodnutí, pokud bylo osvědčeno v členském státě původu, uznává a je vykonatelné v jiném členském státě bez nutnosti prohlášení vykonatelnosti a bez možnosti vznést námitku proti uznání rozhodnutí. Amtsgericht Oranienburg vystavil takové osvědčení, ve kterém se uvádí, že byly splněny všechny podmínky nutné k jeho vystavení. Vzhledem k tomu, že uvedené rozhodnutí mělo být bez dalšího vykonáno bez zvláštního řízení o exequatur, byl návrh na neuznání prohlášen za nepřípustný.
6. Lietuvos apeliacinis teismas rovněž uvedl, že dne 15. března 2007 na základě nařízení a úmluvy nařídil navrácení dítěte. Rozhodnutí Amtsgericht Oranienburg ze dne 20. června 2007 mělo být tudíž bez dalšího vykonáno na základě ustanovení kapitoly III oddílu 4 nařízení, aniž by bylo třeba zvláštního řízení o exequatur. Lietuvos apeliacinis teismas se neztotožnil s argumentem, že z čl. 11 odst. 8 nařízení vyplývá, že není-li vedeno řízení o uznání soudního rozhodnutí, přikročí se k navrácení dítěte jen tehdy, je-li soudní rozhodnutí o nenavrácení dítěte přijato na základě článku 13 úmluvy. Lietuvos apeliacinis teismas byl toho názoru, že z formulace „bez ohledu na rozhodnutí o nenavrácení“ vyplývá, že i v případě takového rozhodnutí, je na základě ustanovení nařízení navrácení možné, a to bez řízení o uznání soudního rozhodnutí. Jestliže již bylo vydáno rozhodnutí o navrácení na základě úmluvy, musí být bez předchozího řízení o uznání vykonáno současně s obdobným rozhodnutím přijatým na základě nařízení (čl. 42 odst. 1 nařízení).
7. Pokud jde o péči o dítě, Lietuvos apeliacinis teismas konstatoval, že neexistuje-li návrh na uznání této části rozsudku, nemůže být návrh na neuznání přezkoumán.
8. Při posuzování této věci vyvstaly před Lietuvos Aukščiausiasis teismas některé otázky týkající se výkladu.
9. Zaprvé, čl. 21 odst. 3 nařízení stanoví, že kterákoliv dotčená osoba může požádat o vydání rozhodnutí o uznání nebo neuznání. Článek 31 odst. 1 stanoví, že osoba, vůči níž je výkon navrhován, není v tomto stadiu řízení oprávněna podat k návrhu jakékoli připomínky. V projednávané věci však osoba, proti níž směřuje výkon soudního rozhodnutí, podala návrh na neuznání rozhodnutí, zatímco další účastník řízení návrh na uznání rozhodnutí nepodal. Může za těchto okolností osoba, proti níž směřuje výkon rozhodnutí, podat návrh na neuznání tohoto rozhodnutí a, v případě kladné odpovědi, jak má tedy být vykládán čl. 31 odst. 1?
10. Zadruhé, podle čl. 40 odst. 2 nařízení ustanovení oddílu 4 nebrání nositeli rodičovské zodpovědnosti v tom, aby se dovolával uznání a výkonu rozhodnutí. V projednávané věci podala matka k Lietuvos apeliacinis teismas návrh na neuznání rozhodnutí. Je takový návrh přípustný a, v případě kladné odpovědi, má soud, u něhož byl návrh podán, přezkoumat důvody neuznání rozhodnutí na základě článku 23 nařízení? Co se rozumí podmínkou stanovenou v čl. 21 odst. 3, podle které možností požádat o vydání rozhodnutí o uznání nebo neuznání rozhodnutí, není dotčen oddíl 4, který upravuje zejména výkon některých soudních rozhodnutí ukládajících navrácení dítěte?
11. I když toto nařízení přímo neurčuje soud příslušný k rozhodování o otázce navrácení dítěte, jeho čl. 11 odst. 6 stanoví, že pokud soud vydá rozhodnutí o nenavrácení na základě článku 13 úmluvy, musí zaslat jeho opis příslušnému soudu členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před svým neoprávněným zadržením. V projednávané věci by z toho vyplývalo, že německý soud byl oprávněn rozhodnout o otázce navrácení dítěte pouze v případě, kdy litevský soud rozhodl o jeho nenavrácení. Tedy, pokud německý soud nařídil jeho navrácení a vystavil osvědčení, toto rozhodnutí mělo být bez dalšího uznáno a vykonáno v Litvě bez zvláštního řízení o exequatur (čl. 11 odst. 8 a článek 42 nařízení). Byl německý soud příslušný rozhodovat o této otázce na základě článku 11 a vystavit osvědčení na základě článku 42, jestliže Lietuvos apeliacinis teismas již nařídil navrácení dítěte? Bylo vydání rozhodnutí nařizujícího povinnost navrátit dítěte a vystavení osvědčení v souladu s cíli a postupy nařízení?
12. Konečně, podle článku 24 nařízení není soud Litevské republiky oprávněn k přezkumu příslušnosti německého soudu, ani k ověření toho, zda je tato příslušnost v souladu s veřejným pořádkem. Poté, co litevský soud, u něhož byl podán návrh na neuznání, přezkoumal důvody neuznání vymezené v článku 23, musí rozhodnout. Neshledá-li litevský soud, že jsou dány důvody k neuznání, bude muset toto rozhodnutí uznat. V takovém případě budou v Litevské republice vykonatelná dvě rozhodnutí ukládající povinnost navrátit dítě, a sice rozhodnutí německého soudu a rozhodnutí Lietuvos apeliacinis teismas. Má za těchto okolností soud, u něhož byl podán návrh na neuznání, uznat rozhodnutí ukládající povinnost navrátit dítě i v případě, že soud členského státu původu nedodržel postup stanovený nařízením?
13. Lietuvos Aukščiausiasis teismas položil Soudnímu dvoru následující otázky:
„1) Může dotčená osoba ve smyslu článku 21 nařízení č. 2201/2003 navrhnout neuznání soudního rozhodnutí, aniž by byl podán návrh na uznání rozhodnutí?
2) Je-li odpověď na první otázku kladná, jak má vnitrostátní soud, který posuzuje návrh na neuznání rozhodnutí podaný osobou, vůči níž je rozhodnutí vykonatelné, použít čl. 31 odst. 1 nařízení č. 2201/2003, který stanoví, že ,[...] osoba, vůči níž je výkon navrhován, ani dítě, nejsou v tomto stadiu řízení [oprávněny] podat k návrhu jakékoli připomínky‘?
3) Má vnitrostátní soud, k němuž nositel rodičovské zodpovědnosti podal návrh na neuznání rozhodnutí soudu členského státu původu v té části, jíž bylo nařízeno navrácení dítěte pobývajícího v jeho domácnosti do členského státu původu, k němuž bylo vystaveno osvědčení ve smyslu článku 42 nařízení č. 2201/2003, tento návrh posuzovat na základě ustanovení kapitoly III oddílů 1 a 2 nařízení 2201/2003, jak stanoví čl. 40 odst. 2 uvedeného nařízení?
4) Jaký význam má podmínka stanovená v čl. 21 odst. 3 nařízení č. 2201/2003 ,aniž je dotčen oddíl 4‘?
5) Je vydání rozhodnutí o navrácení dítěte a vystavení osvědčení ve smyslu článku 42 nařízení č. 2201/2003 soudem členského státu původu poté, co členský stát, v němž je dítě neoprávněně zadrženo, vydal rozhodnutí o navrácení dítěte do státu původu, v souladu s cíli a postupy nařízení č. 2201/2003?
6) Znamená zákaz přezkumu příslušnosti soudu členského státu původu stanovený článkem 24 nařízení č. 2201/2003, že vnitrostátní soud, k němuž byl podán návrh na neuznání rozhodnutí cizího soudu, který nemůže přezkoumávat příslušnost soudu členské státu původu a který nezjistil, že jsou dány důvody k neuznání rozhodnutí stanovené v článku 23 nařízení č. 2201/2003, musí uznat rozhodnutí o navrácení dítěte vydané soudem členského státu původu, i když soud členského státu původu nedodržel postup stanovený nařízením pro účely vyřešení otázky navrácení dítěte?“
14. Soudní dvůr rozhodl projednat věc v naléhavém řízení, které se řídí článkem 104b jednacího řádu. Svá písemná vyjádření předložili matka, otec, litevská vláda a Komise Evropských společenství, tj. jediní účastníci řízení, kterým bylo povoleno předložit svá vyjádření v tomto stadiu řízení. Titíž účastníci řízení, jakož i německá, francouzská, lotyšská, nizozemská vláda a vláda Spojeného království se účastnili jednání ve dnech 26. a 27. června 2008.
Analýza
Cíle a zásady úmluvy a nařízení
15. Cíle úmluvy vyjádřené v jejím článku 1 jsou shrnuty ve zprávě Pérez-Vera k této úmluvě následovně: „vzhledem k tomu, že charakteristický faktor posuzovaných situací spočívá ve skutečnosti, že rodič, který dítě odvedl, tvrdí, že jeho žaloba je legalizována příslušným orgánem státu, ve kterém nalezl útočiště, účinný způsob, jak ho odradit je, že jeho žaloby budou zbaveny všech praktických a právních důsledků. Za tímto účelem stanoví úmluva jako jeden z nejdůležitějších cílů cíl obnovit statut quo prostřednictvím ,navrácení dětí neoprávněně odebraných nebo zadržených v jakémkoliv smluvním státě‘ “(6).
16. Z preambule nařízení, zejména pak z bodů 17, 21, 23 a 24 odůvodnění, jakož i z ustanovení článku 11, je zřejmé, že sledují stejný cíl, kterým je zajistit, v zásadě a s výjimkou případů, kdy to neumožňují mimořádné okolnosti, rychlé a automatické navrácení dítěte do členského státu, ze kterého bylo odebráno a ve kterém mělo před odebráním obvyklé bydliště(7).
17. Z dvanáctého a sedmnáctého bodu odůvodnění a z ustanovení článků 8, 10 a 11 navíc vyplývá, že toto nařízení soudům tohoto členského státu rovněž přiznává příslušnost k řešení otázek péče o dítě a styku s dítětem a stanoví zachování této příslušnosti až do navrácení dítěte, čímž zároveň potvrzuje postavení soudů členského státu, do kterého bylo dítě odebráno.
18. Celé nařízení je založeno na zásadě spolupráce a vzájemné důvěry mezi soudy a orgány členských států, z čehož v podstatě vyplývá automatické uznávání a výkon rozhodnutí soudů členského státu, ve kterém má dítě obvyklé bydliště(8) (viz zejména osmnáctý, dvacátý první, dvacátý třetí a dvacátý pátý bod odůvodnění a články 21, 24, 26 a 42).
19. Zásadní význam této zásady byl zdůrazněn při jednání, během kterého advokát zastupující matku naznačil, že litevské soudy by se mohly domnívat, že v rámci sporu mezi německým otcem a litevskou matkou nebyla zaručena objektivita německých soudů. Je zřejmé, že připuštění odmítnutí uznání stiženého takovými pochybnostmi (bez ohledu na to, zda litevské soudy ve skutečnosti tyto pochybnosti mají či nemají) by vedlo ke zmaření celého systému zamýšleného nařízením. Bylo by také zcela neslučitelné s cílem vytvořit prostor svobody, bezpečnosti a práva, k čemuž se všechny členské státy zavázaly ve smlouvách.
20. Konečně, bezesporu nejdůležitější zásada, kterou se řídí úmluva i nařízení, je zásada respektování nejlepších zájmů dítěte (viz zejména preambule úmluvy a dvanáctý a třináctý bod odůvodnění, jakož i články 12, 15 a 23 nařízení, viz též článek 3 úmluvy Organizace spojených národů o právech dítěte(9) a čl. 24 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie(10)).
21. Tato zásada byla také zdůrazněna na jednání a já mohu jen souhlasit s tvrzením, že nejlepší zájem dítěte musí mít skutečně za všech okolností přednost.
22. Toto tvrzení bych nicméně ráda upravila, pokud jde o navrácení dítěte do členského státu jeho obvyklého bydliště. Je zřejmé, že úmluva a nařízení se zakládají na zásadě, že v případě zadržení nebo nenavrácení dítěte, vyžaduje nejlepší zájem dítěte vždy jeho navrácení, s výjimkou některých zvláštních okolností stanovených v článcích 13 a 20 úmluvy [pokud jde o čl. 13 písm. b), ve spojení s čl. 11 odst. 4 nařízení]. To považuji za zcela logické a dokonce za nezbytné. Nikdy nemůže být v zájmu dítěte, aby bylo jedním nebo druhým rodičem vláčeno z členského státu do členského státu s cílem najít soud, u kterého je nejpravděpodobnější, že mu vyhoví. Chtěla bych dodat, že navrácení dítěte do členského státu jeho obvyklého bydliště nezbytně neznamená jeho navrácení k opuštěnému rodiči a jeho oddělení od rodiče, který dítě odvedl. Jedná se o různé otázky, o kterých musí rozhodovat příslušný soud s přihlédnutím ke všem citovým, psychickým a věcným aspektům daného případu a který ve svém rozhodnutí upřednostní nejlepší zájem dítěte.
23. Ustanovení nařízení je tedy podle mého názoru třeba vykládat především s ohledem na uvedené cíle a zásady.
24. Nelze však než konstatovat, že v projednávané věci může být jen obtížně dosaženo základního cíle, a to zbavit žalobu rodiče, který dítě unesl, všech praktických a právních důsledků a zajistit okamžité a skutečné navrácení dítěte.
25. I když na základě informací dostupných soudu nelze přesně a s určitostí zjistit všechny faktory, které přispěly k této situaci, zdá se v každém případě, že úmluvou a nařízením požadovaná spolupráce mezi soudy a ústředními orgány neprobíhala ideálním způsobem. Kromě toho je s odstupem času zřejmé, že dosažení výsledku zamýšleného úmluvou a nařízením by nebyl takovýmto způsobem zmařeno, pokud by se otec okamžité poté, co Klaipėdos apygardos teismas rozhodl o nenavrácení, obrátil rovnou na Amtsgericht Oranienburg(11).
26. Dříve, než odpovím na otázky položené Lietuvos Aukščiausiasis teismas, považuji za užitečné zkoumat průběh řízení s ohledem na příslušná ustanovení úmluvy a nařízení.
Přezkum průběhu řízení s ohledem na příslušná ustanovení
27. Zaprvé je nepochybné a nezpochybnitelné, že německé soudy byly příslušné pro rozhodování o návrhu na rozvod podle čl. 3 odst. 1 písm. a) nařízení, jelikož všechny v tomto ustanovení uvedené podmínky týkající se bydliště byly v době podání návrhu splněny.
28. Dále zřejmě není pochyb o tom, že se jednalo o „neoprávněné zadržení dítěte“ ve smyslu úmluvy (článek 3) a nařízení [čl. 2 odst. 11]. V okamžiku, kdy matka oznámila svůj záměr nevrátit se s dítětem do Německa, byla péče o dítě skutečně vykonávána společně oběma rodiči podle německého práva a otec souhlasil s odjezdem dítěte do Litvy pouze na dobu dvou týdnů.
29. Podmínky pro přenesení příslušnosti stanovené v článku 10 nařízení nebyly tudíž splněny, takže článkem 8 přiznanou příslušnost rozhodovat o všech otázkách týkajících se rodičovské zodpovědnosti měly i nadále soudy členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před neoprávněným zadržením, tedy soudy v Německu. Podle nezvratné logiky – v případě potřeby potvrzené i čl. 12 odst. 1 nařízení – se konkrétně jednalo o soud, u kterého probíhalo rozvodové řízení, a sice Amtsgericht Oranienburg.
30. Dítě se mělo vrátit do Německa dne 6. srpna 2006. Matka oznámila záměr zůstat s dítětem v Litvě, načež se otec nejprve obrátil na soud příslušný ve věcech rodičovské zodpovědnosti (Amtsgericht Oranienburg), který mu dne 14. srpna 2006 dočasně svěřil dítě do výhradní péče. Na základě kasačního opravného prostředku podaného matkou potvrdil dne 11. října 2006 Branderburgisches Oberlandesgericht toto rozhodnutí o svěření do péče.
31. Je třeba poznamenat, že podle čl. 21 odst. 1 nařízení mělo být toto dočasné svěření uznáno v Litvě „aniž by bylo vyžadováno zvláštní řízení“, ovšem podle odstavce 3 téhož článku, mohli „postupy uvedenými v oddílu 2“ požádat otec o uznání nebo matka o vydání rozhodnutí o neuznání. Žádný z těchto kroků ovšem nebyl učiněn.
32. Následně, dne 30. října 2006, zejména na základě článku 12 úmluvy, podal otec k příslušnému litevskému soudu (v tomto případě Klaipėdos apygardos teismas) návrh na uložení povinnosti navrátit dítě. Chtěla bych upozornit na to, že i když učinil tento krok až poté, co mu byla svěřena a potvrzena výhradní péče, mohl tento návrh podat již v okamžiku, kdy bylo dítě neoprávněně zadrženo.
33. Jakmile byl litevskému soudu návrh podán, byl v podstatě povinen nařídit navrácení dítěte, jelikož lhůta jednoho roku stanovená článkem 12 úmluvy ještě neuběhla. Své rozhodnutí měl vydat do šesti týdnů od podání návrhu (čl. 11 odst. 3 nařízení). Důvody, na základě kterých mohl odmítnout navrácení, byly omezeny na ty, které jsou uvedeny v článku 13 úmluvy, který je doplněn čl. 11 odst. 4 a 5 nařízení a článkem 20 úmluvy.
34. V projednávaném případě vydal litevský soud rozhodnutí, kterým bylo navrácení odmítnuto, dne 22. prosince 2006, tj. více než sedm týdnů poté, co mu byl návrh předložen(12).
35. V této fázi řízení měl podle čl. 11 odst. 6 nařízení uvedený soud ihned zaslat opis svého rozhodnutí a příslušných písemností příslušnému soudu nebo ústřednímu orgánu v Německu tak, aby je německý soud obdržel do jednoho měsíce. Podle údajů poskytnutých během jednání to však byl nejprve advokát otce, který německému ústřednímu orgánu oznámil rozhodnutí, jehož překlad byl až následně zaslán litevským ústředním orgánem.
36. Amtsgericht Oranienburg následně mohl podle čl. 11 odst. 8 nařízení na návrh otce nařídit navrácení dítěte. Tento soud tudíž mohl mít poslední slovo. Pokud by tedy po posouzení otázky péče o dítě v souladu s čl. 11 odst. 7 nařídil navrácení a v souladu s článkem 42 nařízení vystavil k tomuto rozhodnutí osvědčení, bylo by toto rozhodnutí v Litvě za podmínek stanovených v článcích 42 až 45 vykonatelné.
37. Avšak místo toho, aby této možnosti využil, odvolal se otec proti rozhodnutí o nenavrácení k Lietuvos apeliacinis teismas, který dne 15. března 2007 toto rozhodnutí zrušil a nařídil navrácení dítěte do jednoho měsíce(13).
38. Vzhledem k tomu, že z rozsudku Lietuvos Aukščiausiasis teismas ze dne 7. ledna 2008 vyplývá, že čl. 2 odst. 6 litevského zákona, kterým se provádí nařízení, výslovně zakazuje podání kasačního opravného prostředku, je zřejmé, že toto poslední usnesení mělo být ve stanovené lhůtě vykonáno.
39. V důsledku návrhu na znovuotevření řízení podaného matkou a z něho plynoucí procesní nejistoty se tak nicméně až do dnešního dne nestalo. Naopak výkon rozhodnutí Lietuvos apeliacinis teismas byl několikrát odložen, i ze strany Lietuvos Aukščiausiasis teismas, a to navzdory skutečnosti, že tento soud(14) ve svém rozsudku povolil znovuotevření řízení, které takový odklad vylučuje.
40. I když výkon rozhodnutí soudu členského státu na jeho vlastním území spadá do působnosti vnitrostátního práva, lze v tomto stadiu řízení pouze konstatovat, že situace vyplývající z uvedených postupných odkladů výkonu rozhodnutí – která jsou důvodem, proč téměř dva roky po zadržení dítěte a více než 15 měsíců po vydání rozhodnutí nařizujícího navrácení nebylo dítě ještě vráceno do Německa – je naprosto neslučitelná se základními cíli úmluvy a nařízení.
41. Nyní se budu zabývat rozsudkem Amtsgericht Oranienburg ze dne 20. června 2007, kterým bylo manželství rozvedeno a dítě bylo s konečnou platností svěřeno do výhradní péče otce a kterým bylo (dále) nařízeno navrácení dítěte (rozsudek byl dne 17. února 2008 potvrzen Branderburgisches Oberlandesgericht). K tomuto rozsudku bylo v souladu s článkem 42 nařízení vystaveno osvědčení, ze kterého vyplývá, že navrácení se „uznává a je vykonatelné“ v Litvě „bez nutnosti prohlášení vykonatelnosti a bez možnosti námitky proti uznání rozhodnutí“.
42. Konstatuji, že osvědčení rozhodnutí je vystavené na předepsaném formuláři a obsahuje všechny požadované informace a údaje a že v samotném rozhodnutí je v souladu s čl. 42 odst. 2 nařízení uvedeno, že a) s přihlédnutím k věku dítěte nebyl výslech považován za vhodný, b) strany dostaly příležitost být vyslechnuty (matka se jednání osobně neúčastnila, ale byl přítomen její právní zástupce(15)) a c) že důvody nenavrácení uvedené Klaipėdos apygardos teismas v jeho usnesení o nenavrácení (usnesení ze dne 22. prosince 2006, nyní na základě znovuotevřeného řízení zrušené) byly zkoumány a zamítnuty. Proto, i když postup zasílání stanovený v čl. 11 odst. 6 nařízení nebyl formálně do detailu dodržen, bylo i přesto dosaženo cíle sledovaného tímto postupem a z rozhodnutí Amtsgericht Oranienburg ze dne 20. června 2007 a z rozsudku Branderburgisches Oberlandesgericht ze dne 20. února 2008, kterým byl zamítnut opravný prostředek matky, jasně vyplývá, že oba tyto soudy rozhodovaly s plnou znalostí věci.
43. Předkládající soud má s ohledem na ustanovení nařízení pochybnosti ohledně povahy tohoto rozhodnutí a jeho osvědčení, které vyjádřil ve své páté otázce. Vzhledem k tomu, že tato otázka je podle mého názoru ústřední otázkou a odpověď na ni může naznačit odpovědi na několik dalších otázek, považuji za užitečné zabývat se jí na prvním místě.
Pátá otázka
44. Touto otázkou se Lietuvos Aukščiausiasis teismas v táže, zda za okolností projednávané věci byl německý soud na základě ustanovení nařízení oprávněn nařídit navrácení dítě a vystavit osvědčení stanovené v článku 42 tohoto nařízení.
45. Podle mého názoru je třeba především rozlišovat dvě věci: rozhodnutí, jímž se nařizuje navrácení dítěte, a osvědčení tohoto rozhodnutí.
Rozhodnutí, jímž se nařizuje navrácení dítěte
46. Pokud jde o příslušnost soudu členského státu obvyklého bydliště k nařízení navrácení dítěte, je třeba dále rozlišovat dva možné základy této příslušnosti: článek 8 nařízení (ve spojení s článkem 10 a případně s čl. 12 odst. 1) a článek 11 nařízení a především jeho odstavec 8 (ve spojení s ustanoveními úmluvy).
47. Při jednání vyšlo najevo, že členské státy a Komise mají značně, ba dokonce diametrálně, rozdílné názory, pokud jde o smysl těchto ustanovení. Na jedné straně existuje výklad, podle kterého jsou podle úmluvy a článku 11 nařízení v první fázi příslušné nařídit navrácení dítěte pouze soudy členského státu, ve kterém se dítě nachází a podle kterého může být příslušný soud členského státu obvyklého bydliště pouze v případě, a od chvíle, kdy je soudem členského státu, ve kterém se dítě nachází, vydáno konečné a vykonatelné rozhodnutí o nenavrácení. Na druhé straně existuje názor, že soudy členského státu obvyklého bydliště jsou kdykoliv příslušné nařídit navrácení dítěte buď podle článku 8 nařízení (ve spojení s článkem 10), nebo na základě úmluvy a článku 11 nařízení(16).
48. S ohledem na tyto rozdílné výklady považuji za důležité, aby se Soudní dvůr jasně vyjádřil k těmto aspektům nařízení.
49. Osobně bych bez dalšího odmítla hypotézu, že soudy členského státu, ve kterém se dítě nachází, mají výlučnou příslušnost až do chvíle, kdy vydají rozhodnutí o nenavrácení.
50. Je pravda, že článek 12 úmluvy stanoví, že návrh na navrácení se podává právě k těmto soudům, a zdá se být skutečně logické, aby byly návrhy podávány především k nim, protože jejich rozhodnutí ke svému výkonu nikdy nevyžaduje zvláštní řízení o exequatur. Je také pravda, že na základě znění článku 11 nařízení lze předpokládat, že se počítá nejprve s rozhodnutím vydaným v členském státu, ve kterém se dítě nachází.
51. Nicméně připomínám, že úmluva neobsahuje žádné pravidlo upravující příslušnost a že žádné ustanovení nařízení výslovně nestanoví omezení příslušnosti k uložení povinnosti navrátit dítě na soudy členského státu, ve kterém se dítě nachází. Tato příslušnost je sice nepopiratelná, ale není důvod, proč by měla být výlučná.
52. Všeobecná příslušnost ve věcech rodičovské zodpovědnosti kromě toho nutně zahrnuje příslušnost uložit navrácení uneseného dítěte.
53. Podle čl. 2 odst. 7 nařízení se totiž rodičovskou zodpovědností rozumí zejména právo péče o dítě a právo na styk s dítětem a podle odstavce 9 tohoto článku se právem péče o dítě rozumí zejména právo určit místo bydliště dítěte. Oddíl 2 kapitoly II je nadepsán „Rodičovská zodpovědnost“ a obsahuje zejména článek 11, nazvaný „Navrácení dítěte“. Navíc ze skutečnosti, že čl. 10 písm. b) bod iv) hovoří o tom, že „soudy členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před neoprávněným odebráním nebo zadržením, vydaly rozhodnutí o právu péče o dítě, které neobsahuje navrácení dítěte“(17), lze vyvodit, že ty samé soudy mohou vydat také rozhodnutí o právu péče o dítě, které obsahuje navrácení dítěte. Konečně, jestliže je soud příslušný podle článku 8 nebo článku 12 nařízení ve všech otázkách týkajících se rodičovské zodpovědnosti, tudíž i péče o dítě (případně návrhu na rozvod), je nepředstavitelné, že by taková příslušnost nezahrnovala pravomoc účinně zajistit přítomnost dítěte u osoby, které bylo svěřeno do péče. Tato pravomoc musí také obsahovat možnost přijmout všechna dočasná opatření, která se během řízení ukážou jako nezbytná. Zakázat soudu příslušnému ve věcech rodičovské zodpovědnosti, aby nařídil navrácení dítěte, by znamenalo zbavit ho jakékoliv účinné pravomoci rozhodnout o dočasném nebo konečném svěření dítěte do péče.
54. Došla jsem tudíž k závěru, že zaprvé, v případě únosu dítěte, je možné podat návrh na vydání rozhodnutí, kterým se nařizuje jeho navrácení, k příslušnému soudu členského státu, ve kterém se nalézá nebo k příslušnému soudu členského státu jeho obvyklého bydliště, nebo dokonce k příslušnému soudu členského státu, ke kterému byl podán návrh na rozvod, rozluku nebo na prohlášení manželství za neplatné, pokud se dítě nalézá ve třetím členském státu(18).
55. Účinky vydaného rozhodnutí se však mohou v závislosti na zvoleném soudu lišit.
56. Nařizuje-li usnesení navrácení dítěte, je, hypoteticky, vykonatelné v členském státu, ve kterém se dítě nachází, jestliže je vydáno soudem tohoto státu. Je-li vydáno soudem jiného členského státu, je uznáno v členském státu, ve kterém se dítě nachází, aniž by proběhlo další řízení (s výjimkou možnosti podání návrhu na neuznání podle čl. 21 odst. 3 z důvodů taxativně vyjmenovaných v článku 23), jeho výkon však vyžaduje prohlášení vykonatelnosti navržené postupy stanovenými v kapitole III, oddílu 2 nařízení (konkrétně články 28 až 36). V jiném členském státu jsou bez prohlášení vykonatelnosti vykonatelná pouze rozhodnutí přijatá podle čl. 11 odst. 8 nařízení (tj. po vydání prvního rozhodnutí o nenavrácení vydaného v souladu s článkem 13 úmluvy) a osvědčená v souladu s čl. 42 odst. 2 nařízení.
57. Není-li s rozhodnutím spojeno navrácení dítěte a je-li toto rozhodnutí vydáno soudem jiného členského státu, než ve kterém se dítě nachází, nebude zde snaha o jeho uznání nebo výkon v některém členském státu, procesní prostředky proti tomuto rozhodnutí upravené vnitrostátním právem však samozřejmě zůstávají nedotčeny.
58. Pokud je však usnesení o nenavrácení vydáno příslušným soudem členského státu, ve kterém se dítě nachází, spustí se mechanismus čl. 11 odst. 6 až 8 nařízení – oznámení rozhodnutí příslušnému soudu, předvolání stran tímto soudem a prošetření otázky péče o dítě a, konečně, možnost, aby tento soud vydal rozhodnutí, kterým se nařizuje navrácení dítěte, tj. rozhodnutí, které je v ostatních členských státech automaticky vykonatelné a které, pokud bylo v souladu s čl. 42 odst. 2 osvědčeno, nelze napadnout žádným opravným prostředkem.
59. Bylo-li rozhodnutí o nenavrácení vydáno na základě článku 13 úmluvy, může příslušný soud členského státu obvyklého bydliště dítěte na základě příslušnosti, kterou mu přiznávají články 8, 10 a případně i článek 12 nařízení, nařídit navrácení dítěte na základě čl. 11 odst. 8. V takovém případě jeho rozhodnutí nevyžaduje prohlášení vykonatelnosti postupem stanoveným v oddílu 2 kapitoly III.
60. Otázka položená předkládajícím soudem se však netýká dříve vydaného rozhodnutí o nenavrácení podle článku 13 úmluvy, ale rozhodnutí nařizujícího navrácení vydaného podle článku 12 úmluvy příslušným soudem členského státu, ve kterém se dítě nachází. Může v takovém případě uložit navrácení dítěte i příslušný soud členského státu obvyklého bydliště dítěte?
61. Taková otázka může nepochybně vyvstat pouze za takových mimořádných okolností, jaké jsou projednávaném případě. Je samozřejmé, že v každém obvykle představitelném případě, je dítě navráceno do členského státu svého obvyklého bydliště již na základě prvního rozhodnutí o navrácení, a to zejména vzhledem k tomu, že pro vydání rozhodnutí je stanovena velmi přísná lhůta, která neumožňuje odvolání(19). Jak na jednání uvedla nizozemská vláda, je tudíž zcela pochopitelné, že zákonodárce v nařízení výslovně nepředvídal málo pravděpodobnou situaci, se kterou se setkáváme v projednávané věci.
62. I přesto se budu snažit nalézt v ustanoveních tohoto nařízení, vykládanými v souladu s jeho cíli, odpověď na tuto situaci.
63. Zaprvé je možné zkoumat článek 19 nařízení, který se týká překážky litispendence. Jeho odstavce 2 a 3 stanoví, že pokud je řízení ve věci rodičovské zodpovědnosti v téže věci zahájeno u soudů různých členských států, přeruší soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, bez návrhu řízení až do doby, než se určí příslušnost soudu, který řízení zahájil jako první. Pokud je určena tato příslušnost soudu, prohlásí se soud, který řízení zahájil později, za nepříslušný ve prospěch soudu, který řízení zahájil jako první. Z toho jsem vyvodila, že za obvyklých okolností, pokud řízení, které směřuje k vydání rozhodnutí nařizujícího navrácení, probíhá ve členském státu, ve kterém se dítě nachází, nemůže se soud členského státu obvyklého bydliště touto otázkou zabývat. Použití lhůty šesti týdnů stanovené v čl. 11 odst. 3 nezpůsobí žádné průtahy v řízení o navrácení, zatímco souběžné pokračování dvou řízení v téže věci by mohlo způsobit problémy.
64. Jakmile soud členského státu, ve kterém se dítě skutečně nachází, vydá rozhodnutí, odpadá překážka litispendence, a tím také překážka výkonu pravomoci soudu členského státu obvyklého bydliště. Tato pravomoc je výslovně potvrzena v čl. 11 odst. 8 nařízení pro případ vydání rozhodnutí o nenavrácení a neexistuje žádný důvod pro její vyloučení (na základě článků 8 a 10) v případě, že původní rozhodnutí nařizuje navrácení dítěte. Jediný rozdíl v tomto případě je ten, že zvláštní ustanovení čl. 11 odst. 8 se nepoužijí, a v praxi bude druhý příkaz k navrácení obvykle nadbytečný.
65. Domnívám se, aniž bych nutně následovala návrh Komise, podle kterého se, jestliže soud členského státu, ve kterém se dítě nachází, nevydá rozhodnutí v určité lhůtě, jedná de facto o rozhodnutí o nenavrácení, na základě kterého může být použit čl. 11 odst. 8, že pravidlo překážky litispendence podle článku 19 musí být vykládáno s ohledem na lhůtu šesti týdnů, která je stanovená v čl. 11 odst. 3, a že uplynutí této lhůty může také odstranit překážku výkonu pravomoci soudem členského státu obvyklého bydliště podle článků 8 a 10.
66. Proto bych shrnula svou analýzu této části páté otázky tak, že vydání rozhodnutí o navrácení dítěte soudem členského státu obvyklého bydliště poté, co soud členského státu, ve kterém se dítě nachází, vydal rozhodnutí o navrácení, není v rozporu s cíli a postupy nařízení.
Osvědčení rozhodnutí
67. Předkládací soud položil Soudnímu dvoru také otázku, zda, v případě vydání uvedeného rozhodnutí, je vystavení osvědčení podle článku 42 nařízení v souladu s těmito cíli a postupy.
68. Odpověď na tuto část otázky je, alespoň v abstraktní rovině, jednodušší. Dotyčné osvědčení může být vystaveno pouze tehdy, pokud bylo rozhodnutí vydáno za podmínek stanovených v čl. 11 odst. 8 nařízení [článek 42 se odvolává na čl. 40 odst. 1 písm. b), který odkazuje na čl. 11 odst. 8]. Vydání rozhodnutí o navrácení za takovýchto okolností vyžaduje, aby bylo nejprve vydáno rozhodnutí o nenavrácení na základě článku 13 úmluvy. Samostatně může být formulace „bez ohledu na rozhodnutí o nenavrácení vydané na základě článku 13 úmluvy“ (zvýraznění provedeno autorkou tohoto stanoviska) vykládáno v tom smyslu „ať už bylo takové rozhodnutí vydáno, či nikoliv“(20). Nicméně systematický výklad odstavců 6 až 8 článku 11 takovému výkladu brání. Krom toho osvědčení uvedené v článku 42 může být vydáno pouze v případě, kdy soud při vydání svého rozhodnutí přihlédl k důvodům a důkazům, na jejichž základě bylo vydáno rozhodnutí podle článku 13 úmluvy [čl. 42 odst. 2 písm. c)].
69. Dospěla jsem tudíž k závěru, že vystavení osvědčení ve smyslu článku 42 nařízení soudem členského státu obvyklého bydliště dítěte k rozhodnutí o navrácení, které bylo vydáno poté, co soud členského státu, ve kterém se dítě nachází, také vydal rozhodnutí o navrácení, není v souladu s postupy nařízení.
Příslušnost k vystavení osvědčení ve smyslu článku 42 v daném případu
70. V páté předběžné otázce však chybí jakákoli zmínka o jednom z aspektů daného případu, který ovšem nelze opomenout, má-li být předkládacímu soudu poskytnuta užitečná odpověď.
71. Rozhodnutí Amtsgericht Oranienburg ze dne 20. června 2007, které bylo napadeno v původním řízení, předcházelo rozhodnutí Lietuvos apeliacinis teismas ze dne 15. března 2007, kterým bylo taktéž uloženo navrácení dítěte, tomuto rozhodnutí však ještě předcházelo rozhodnutí Klaipėdos apygardos teismas ze dne 22. prosince 2006, které rovněž nebylo ničím jiným než „rozhodnutím o nenavrácení vydaným podle článku 13 úmluvy“, ve smyslu čl. 11 odst. 8 nařízení.
72. Mohou mít tyto okolnosti dopad na slučitelnost osvědčení, které Amtsgericht Oranienburg vystavil ke svému rozhodnutí, s nařízením? Jinak řečeno, byl Amtsgericht Oranienburg oprávněn učinit závěr, že byly splněny podmínky pro použití čl. 11 odst. 6 až 8 ?
73. Na jednání vyplynulo, že většina členských států, které předložily svá vyjádření, byla toho názoru, že na tuto otázku je třeba odpovědět záporně – pouze konečné a vykonatelné rozhodnutí o nenavrácení, které nabylo právní moci, může vést k použití těchto ustanovení. V projednávané věci nebylo proti rozhodnutí Klaipėdos apygardos teismas ze dne 22. prosince 2006 podáno odvolání ani toto rozhodnutí nebylo před vydáním rozhodnutí Amtsgericht Oranienburg ze dne 20. června 2007 zrušeno. Navíc bylo potvrzeno, že rozhodnutí ze dne 22. prosince 2006 nebylo nikdy vykonatelné.
74. S touto analýzou se neztotožňuji.
75. V článku 11 jsou použita slova „soud vydá rozhodnutí“ (odstavec 3, druhá věta), „pokud soud vydá rozhodnutí o nenavrácení“ (odstavec 6) a „bez ohledu na rozhodnutí o nenavrácení vydané na základě článku 13 úmluvy“ (odstavec 8)(21). Pokud má být v ostatních ustanoveních nařízení zdůrazněna vykonatelnost rozhodnutí, je tak učiněno výslovně (viz zejména články 28, 36 a 44). Ze znění článku 11 však nevyplývá, že by rozhodnutí o nenavrácení muselo být vykonatelné, nebo dokonce v platnosti, v době, kdy soud členského státu obvyklého bydliště rozhoduje podle čl. 11 odst. 8(22).
76. Naopak se dokonce zdá, že z hlediska tohoto článku je další osud rozhodnutí nepodstatný. Nezabývá se, výslovně ani mlčky, odvolacím řízením v členském státě, ve kterém se dítě nachází. Odstavec 6 ukládá soudu, který toto rozhodnutí vydal, aby ihned zaslal toto rozhodnutí a všechny další relevantní písemnosti orgánům členského státu obvyklého bydliště dítěte, aby tak byly příslušnému soudu tohoto státu doručeny v závazné lhůtě jednoho měsíce ode dne rozhodnutí o nenavrácení. Na základě tohoto oznámení začne běžet nová tříměsíční lhůta, během které mají strany doručit svá vyjádření soudu členského státu obvyklého bydliště, aby mohl prošetřit otázku práva péče o dítě, což mu umožňuje nařídit navrácení dítěte způsobem stanoveným v odstavci 8 se všemi účinky vykonatelnosti, které vyplývají z článku 42, bylo-li vystaveno osvědčení.
77. Sled těchto povinností a postupů tvoří jeden celek, který je automaticky aktivován vydáním rozhodnutí o nenavrácení. Může být přerušen pouze v případě, že soud členského státu obvyklého bydliště neobdrží od stran žádné podání (odstavec 7 druhý pododstavec), což by se vlastně rovnalo zpětvzetí ze strany opuštěného rodiče.
78. Následné potvrzení rozhodnutí o nenavrácení vydané soudem členského státu, ve kterém se dítě nachází, soudem vyšší instance nemá žádný vliv na základní prvky, totiž: a) že takové rozhodnutí bylo vydáno; b) že dítě stále nebylo navráceno; c) že čas běží; d) že soud členského státu obvyklého bydliště je nadále jediným příslušným soudem k rozhodování o péči o dítě, z čehož nutně vyplývá pravomoc účinně zajistit přítomnost dítěte u osoby, které ho svěřil do péče, a to včetně pomocí předběžných opatření.
79. Výklad čl. 11 odst. 6 až 8 v tom smyslu, že se tato ustanovení použijí bez ohledu na opravné prostředky, které mohou být proti původnímu rozhodnutí o nenavrácení podány v členském státu, ve kterém bylo toto rozhodnutí vydáno, je zcela v souladu s cíli a systematikou nařízení, pokud jde o případy únosů dětí. Jejich cílem je přenést konečnou odpovědnost za rozhodování o navrácení dítěte na soud příslušný rozhodnout o péči o dítě, ať s konečnou platností, nebo prozatímně (což nutně zahrnuje pravomoc účinně zajistit přítomnost dítěte u osoby, které bylo svěřeno do péče) a to co nejdříve tak, aby konečné rozhodnutí o navrácení bylo přijato co nejrychleji.
80. Tímto výkladem nejsou nijak dotčena práva či procesní zájmy stran. Rodič, který dítě odvedl, nemá zájem napadnout rozhodnutí o nenavrácení v členském státu, ve kterém se dítě nachází, a pro opuštěného rodiče je obvykle vhodnější, aby své argumenty přednesl před soudem členského státu obvyklého bydliště dítěte.
81. Opačný výklad by nutně vedl k tomu, že by do procesu navracení dítěte byly přidány další lhůty. Jeho rychlý průběh je však jedním ze základních požadavků úmluvy i nařízení. V mimořádných případech, jako v projednávané věci, by opačný výklad mohl umožnit nekonečné průtahy, které by nenapravitelně ohrozily řádné používání těchto dvou nástrojů.
82. Podle mého názoru znění nařízení takovýto výklad nevyžaduje a takový výklad by byl i v rozporu s jedním z jeho hlavních cílů.
83. V dané případě proto následné zrušení rozhodnutí Klaipėdos apygardos teismas ze dne 22. prosince 2006 učiněné dne 15. března 2007 Lietuvos apeliacinis teismas nijak nebránilo Amtsgericht Oranienburg, aby dne 20. června 2007 rozhodl o navrácení dítěte, jak stanoví čl. 11 odst. 8 nařízení.
84. Z tohoto vyplývá, že tento soud byl příslušný vystavit osvědčení ve smyslu článku 42, ze kterého vyplývá, že jeho rozhodnutí, které takto osvědčil, je vykonatelné v Litvě „bez nutnosti prohlášení vykonatelnosti a bez možnosti námitky proti uznání rozhodnutí“.
85. Pokud jde o obavy vyjádřené matkou a zopakované předkládajícím soudem ohledně vztahu mezi rozhodnutím Lietuvos apeliacinis teismas ze dne 15. března 2007 a rozhodnutím Amtsgericht Oranienburg ze dne 20. června 2007, která shodně ukládají navrácení dítěte, chtěla bych především uvést, že dvě rozhodnutí se stejnou působností by se obvykle neměla navzájem rušit. Pokud by z toho však vyplýval problém v rámci procesního práva členského státu, ve kterém se dítě nachází, měla by být příslušná ustanovení upravena nebo by měla být vykládána a používána v souladu s účelem nařízení. Pokud tato rozhodnutí stanoví různé podmínky navrácení, má přednost soud členského státu obvyklého bydliště, jelikož je příslušný rozhodovat ve všech otázkách týkajících se rodičovské zodpovědnosti. Ani úmluva, ani nařízení navíc nestanoví, že by soud členského státu, ve kterém se dítě nachází, měl povinnost připojit ke svému rozhodnutí nějaké podmínky. Jeho úloha je omezena pouze na zajištění (pokud jsou důvody pro odmítnutí podle článků 13 a 20 úmluvy vyloučeny) navrácení dítěte do členského státu jeho obvyklého bydliště, jehož orgány a soudy přijmou nezbytná opatření k zajištění péče o dítě a k ochraně jeho zájmů.
Možnost soudu členského státu, ve kterém se dítě nachází, přezkoumat platnost osvědčení vystaveného na základě článku 42
86. Zbývá poslední aspekt tohoto problému, který byl projednáván v písemných připomínkách a na jednání, ale který, pokud Soudní dvůr rozhodne v souladu s mou analýzou, by v projednávané věci neměl mít žádný vliv: jestliže soud v členském státě obvyklého bydliště nařídí navrácení dítěte a osvědčí své rozhodnutí v souladu s čl. 42 odst. 2 nařízení, i když k tomu není příslušný, protože nebyla splněna podmínka existence dřívějšího rozhodnutí o nenavrácení vydaného soudem členského státu, ve kterém se dítě nachází, může tento druhý soud přezkoumat tuto příslušnost a případně neuznat platnost osvědčení?
87. Podle mého názoru je na tuto otázku třeba odpovědět záporně.
88. Především je zřejmé, že nařízení nestanoví žádný takový přezkum. Naopak je takový přezkum výslovně vyloučen tím, že v souladu s čl. 42 odst. 2 bylo vystaveno osvědčení, čímž se rozhodnutí „uznává a je vykonatelné v jiném členském státu bez nutnosti prohlášení vykonatelnosti a bez možnosti námitky proti uznání rozhodnutí“.
89. Takovéto vyloučení je v souladu s cílem zajistit, aby rozhodnutí vydané podle čl. 11 odst. 8 bylo konečné (připomínám, že v době vydání tohoto rozhodnutí bude obvyklá lhůta šesti týdnů stanovená článkem 11 odst. 3 nevyhnutně již dávno překročena), jakož i se zásadou důvěry a vzájemného uznávání mezi soudy členských státu.
90. Tímto závěrem nejsou nijak dotčena práva rodiče, který dítě odvedl.
91. Zaprvé, článek 42 stanoví řadu procesních záruk, které musí být splněny před tím, než členský stát původu může vystavit takové osvědčení.
92. Zadruhé, ačkoliv článek 43 vylučuje všechny námitky proti vystavení osvědčení jako takovému, rodič, který dítě odvedl, může podat odvolání proti samotnému osvědčenému rozhodnutí (podle procesních pravidel členského státu původu). Pokud mu odvolací soud vyhoví – například proto, že nebyly zohledněny informace podle čl. 11 odst. 6 a 7 – zruší rozhodnutí, a tudíž i účinky osvědčení.
93. Samotné nařízení ostatně stanoví, že „osvědčení je účinné pouze v mezích vykonatelnosti rozhodnutí“ (článek 44). Článek 47 dále upřesňuje, že „rozhodnutí, které bylo osvědčeno v souladu s […] čl. 42 odst. 1, nelze vykonat, pokud je neslučitelné s později vydaným vykonatelným rozhodnutím“. Rozhodnutí o odvolání, kterým se ruší původní rozhodnutí, tuto podmínku splňuje, a brání tak výkonu osvědčeného rozhodnutí.
94. Účastník řízení, který by chtěl osvědčení napadnout, tak není zbaven možnosti podat odvolání; správný postup vyžaduje, aby požádal o zrušení rozhodnutí, které bylo osvědčeno.
95. Podle mého názoru je tato možnost naprosto dostačující k ochraně rodiče, který dítě odvedl, proti jakémukoliv necitlivému rozhodnutí soudu členského státu obvyklého bydliště dítěte.
96. Chtěla bych dodat, že i když v této situaci nařízení po soudu vykonávajícího členského státu vyžaduje prokázání vzájemné důvěry, na které závisí prostor svobody, bezpečnosti a práva, nevyžaduje slepou důvěru. Naopak zavedený systém od něj nežádá nic jiného než uznání a respektování nedotknutelnosti, objektivity a nezávislosti soudu jiného členského státu, proti jehož rozhodnutí může podat odvolání účastník řízení, vůči němuž je výkon rozhodnutí navrhován, a to stejným způsobem, jak by si soud počínal v případě soudů vlastního státu. Koneckonců není to zase tak velký požadavek.
Šestá otázka
97. Z mojí analýzy páté otázky vyplývá, že rozhodnutí ze dne 20. června 2007 bylo přijato v souladu s postupem stanoveným nařízením, šestá předběžná otázka, která vychází z předpokladu nerespektování tohoto postupu, je tudíž v daném případě bezpředmětná.
98. Nicméně je možné poznamenat, že z článku 21 ve spojení s čl. 31 odst. 2 nařízení vyplývá obecně platné pravidlo, že rozhodnutí ve věcech rodičovské zodpovědnosti musí být uznána a vykonána v jiném členském státě za předpokladu, že neexistuje důvod pro jejich neuznání stanovený v článku 23, a že přezkum příslušnosti soudu původu je článkem 24 výslovně vyloučen.
99. Z mé analýzy v bodech 86 až 96 rovněž vyplývá, že je vyloučen i přezkum dodržování postupu upraveného článkem 11 nařízení.
Čtvrtá otázka
100. První čtyři otázky se týkají návrhu matky na vydání rozhodnutí o neuznání sporného rozhodnutí Amtsgericht Oranienburg ze dne 20. června 2007, pokud jde o svěření dítě do péče a o jeho navrácení.
101. Předkládací soud se táže, co znamená podmínka „aniž je dotčen oddíl 4“, obsažená v čl. 21 odst. 3 nařízení.
102. Článek 21 odst. 3 první pododstavec stanoví:
„Aniž je dotčen oddíl 4 této kapitoly, může kterákoliv dotčená osoba postupy uvedenými v oddílu 2 této kapitoly požádat o vydání rozhodnutí o uznání nebo neuznání rozhodnutí.“
103. Stanoví tudíž obecné pravidlo (článek 21 se vztahuje na každé rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti) umožňující každé dotčené osobě požádat o uznání nebo neuznání rozhodnutí podle nařízení, případně s výhradou ustanovení kapitoly III oddílu 4.
104. Uvedený oddíl se vztahuje na některá rozhodnutí týkající se práva na styk s dítětem nebo nařizující navrácení dítěte. Ve druhém případě se použije na navrácení dítěte nařízené rozhodnutím vydaným na základě čl. 11 odst. 8 [čl. 40 odst. 1 písm. b)]. V projednávané věci se jedná o rozhodnutí posledně uvedeného typu.
105. Kterákoliv dotčená osoba může požádat o vydání rozhodnutí o neuznání rozhodnutí nařizujícího navrácení dítěte, které bylo vydáno podle čl. 11 odst. 8, pokud to není v rozporu s ustanoveními kapitoly III oddílu 4, který má jakožto lex specialis před všeobecným pravidlem přednost.
106. V tomto oddíle čl. 42 odst. 1 zejména stanoví:
„Vykonatelné rozhodnutí stanovící navrácení dítěte, uvedené v čl. 40 odst. 1 písm. b), vydané v jednom členském státě se uznává a je vykonatelné v jiném členském státě […] bez možnosti námitky proti uznání rozhodnutí, pokud bylo rozhodnutí osvědčeno v členském státě původu v souladu s odstavcem 2.“
107. V případě, jako je projednávaný případ, kdy bylo takové osvědčení vystaveno, podmínka „aniž je dotčen oddíl 4 této kapitoly“, uvedená v čl.21 odst. 3 nařízení, tedy konkrétně znamená, že není možné vznést námitky proti uznání osvědčeného rozhodnutí, natož podat samostatný návrh na prohlášení neuznání.
Třetí otázka
108. Můj závěr týkající se čtvrté otázky, ze kterého vyplývá, že nelze podat návrh na neuznání ohledně příkazu k navrácení dítěte vydaného podle čl. 11 odst. 8 nařízení, který je osvědčený v souladu s čl. 42 odst. 2, činí zbytečnou třetí otázku založenou na předpokladu, že takový návrh podat lze.
109. V takovém případě není přípustný přezkum rozhodnutí nebo osvědčení soudem členského státu, ve kterém se dítě nachází, ani z úřední moci, ani na žádost osoby, proti níž výkon soudního rozhodnutí směřuje.
První a druhá otázka
110. Totéž platí pro první a druhou otázku, pokud jde o návrh na neuznání té části rozsudku, ve které je uložena povinnost navrátit dítě.
111. První dvě otázky však nejsou, na rozdíl od ostatních otázek, výslovně omezeny jen na rozhodnutí nařizující navrácení dítěte. Relevantní mohou být i otázky týkající se návrhu matky na vydání rozhodnutí o neuznání té části rozsudku, ve které se dítě svěřuje do péče otci. Na rozdíl od rozhodnutí nařizujícího navrácení se na tyto otázky totiž nevztahují ustanovení kapitoly III oddílu 4 nařízení, která vylučují námitky proti uznání rozhodnutí nařizujícího navrácení, které bylo řádně osvědčeno v souladu s čl. 42 odst. 2.
112. Předkládající soud se táže, zda osoba dotčená ve smyslu článku 21 nařízení může navrhnout neuznání soudního rozhodnutí, i když nebyl podán návrh na uznání a, v případě kladné odpovědi, jak má soud posuzující takový návrh podaný osobou, vůči které je toto rozhodnutí vykonatelné, používat čl. 31 odst. 1, podle kterého tato osoba není v tomto stadiu řízení oprávněna podat k návrhu jakékoliv připomínky.
113. Článek 21 nařízení je součástí kapitoly III oddílu 1 nazvaného „Uznávání rozhodnutí“. Jeho první odstavec stanoví, že rozhodnutí vydaná v některém členském státě „jsou v jiných členských státech uznávána, aniž by bylo vyžadováno zvláštní řízení“. Avšak podle odstavce 3 (aniž by byl dotčen oddíl 4, který, jak jsem již uvedla, se nevztahuje na rozhodnutí o svěření péče o dítě) „může kterákoliv dotčená osoba postupy uvedenými v oddílu 2 této kapitoly požádat o vydání rozhodnutí o uznání nebo neuznání rozhodnutí“. V článku 23 je uvedeno sedm důvodů pro neuznání rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti.
114. Oddíl 2 kapitoly III se nazývá „Návrh na prohlášení vykonatelnosti“. Jeho čl. 28 odst. 1 stanoví, že „výkon rozhodnutí o výkonu rodičovské zodpovědnosti ve vztahu k dítěti vydaných v členském státě, v němž jsou vykonatelná a která byla doručena, je nařízen v jiném členském státě, byla-li tam tato rozhodnutí na návrh kterékoli zúčastněné strany prohlášena za vykonatelná“. Článek 31 odst. 1 stanoví, že soud, u kterého byl návrh podán, neprodleně rozhodne, přičemž „ani osoba, vůči níž je výkon navrhován, […], [nejsou] v tomto stadiu řízení oprávněny podat k návrhu jakékoli připomínky“. Odstavec 2 upřesňuje, že „návrh může být zamítnut pouze na základě některého z důvodů uvedených v článcích 22, 23 a 24“ – což jsou všechny důvody pro neuznání. Článek 33 stanoví, že proti rozhodnutí o návrhu na prohlášení vykonatelnosti může kterákoliv strana do jednoho měsíce (odstavec 5) podat opravný prostředek (odstavec 1) a tento opravný prostředek se projednává podle předpisů upravujících postup ve sporných řízeních (odstavec 3).
115. Chápu příčinu rozpaků Lietuvos Aukščiausiasis teismas. Podle čl. 21 odst. 3 se zdá, že osoba, vůči které by mělo být rozhodnutí vykonáno (a která je zjevně „dotčenou osobou“) může podat návrh na neuznání tohoto rozhodnutí, ale zároveň se zdá, že čl. 31 odst. 1 vylučuje, aby tato osoba(23) v tomto stadiu řízení podala jakékoli připomínky.
116. Při řešení tohoto dilematu, si musíme podle mého názoru uvědomit rozdíl mezi „uznáním rozhodnutí“ a „prohlášením vykonatelnosti“ rozhodnutí. V některých souvislostech tvoří tyto dva pojmy nutně pár. Je to zejména v případě rozhodnutí nařizujícího navrácení dítěte, jehož uznání nemá bez prohlášení vykonatelnosti smysl. Rozhodnutí o rozvodu naopak není nutné prohlásit „vykonatelným“, aby některý z manželů mohl znovu uzavřít manželství; postačuje prosté uznání platnosti tohoto rozhodnutí. V případě rozhodnutí ve věci výkonu rodičovské zodpovědnosti záleží na okolnostech. Prohlášení vykonatelnosti je nezbytné v případě, kdy ten z rodičů, kterému nebyl svěřen výkon této zodpovědnosti, s tímto rozhodnutím nesouhlasí. V případě shody mezi rodiči postačuje pouhé uznání rozhodnutí.
117. Kapitola III oddíl 1 nařízení upravuje uznávání rozhodnutí. Článek 21 odst. 1 stanoví automatické uznávání každého rozhodnutí spadajícího do působnosti nařízení. Zákonodárce Společenství zjevně chtěl, aby se na každé rozhodnutí systematicky vztahovalo automatické uznávání založené na zásadě vzájemné důvěry (viz dvacátý první a dvacátý třetí bod odůvodnění nařízení). Odstavec 3 téhož článku však připouští návrh na vydání rozhodnutí o uznání nebo neuznání rozhodnutí „postupy uvedenými v oddílu 2“. Vzhledem k tomu, že oddíl 2 se vztahuje na žádosti o prohlášení vykonatelnosti, došla jsem k závěru, že se jedná o situace vyžadující jak uznání, tak i výkon rozhodnutí. Tak je tomu v projednávané věci v případě svěření práva péče o dítě otci, protože matka vznesla proti tomuto rozhodnutí námitky.
118. Z článku 31 nařízení jasně vyplývá, že řízení o prohlášení vykonatelnosti (vztahuje se na návrhy na uznání i o neuznání rozhodnutí) by mělo být rychlé a zjednodušené. To se zdá být zcela v souladu se zásadou automatického uznávání na základě vzájemné důvěry.
119. Každý návrh na uznání nebo neuznání rozhodnutí přiznávajícího péči o dítě musí být tudíž v souladu s postupy upravenými v oddílu 2. Problém, který v této souvislosti v projednávané věci vyvstal, spočívá ve zjevně nerovném procesním postavení obou stran s ohledem na znění čl. 31 odst. 1. Pokud rodič, kterému byla svěřena péče o dítě, navrhne uznání a výkon rozhodnutí, má možnost předložit námitky, které považuje za vhodné, zatímco pro druhého rodiče je tato možnost vyloučena. Naproti tomu, alespoň podle doslovného výkladu tohoto ustanovení, nedojde k opačné situaci, pokud návrh na vydání rozhodnutí o neuznání rozhodnutí podá druhý rodič.
120. Ve vyjádřeních předložených Soudnímu dvoru bylo navrženo, aby byl čl. 31 odst. 1, který se zřejmě týká především návrhů na uznání nebo na prohlášení vykonatelnosti, vykládán v tom smyslu, že se buďto mutatis mutandis použije i na návrhy na neuznání (jinými slovy, že slova „osoba, vůči níž je výkon navrhován,“ jsou vykládána jako „osoba, která proti návrhu vznesla námitky“), nebo že jej na takové návrhy použít nelze.
121. Domnívám se, že neexistuje přesvědčivý důvod pro vyloučení doslovného výkladu a použití. Nerovné procesní postavení nelze popřít, je však v souladu s předností přiznanou důvěře a vzájemnému uznávání a je menší, než by se mohlo předpokládat, a není pravděpodobné, že by zbavovalo znevýhodněnou stranu možnosti uplatnit své argumenty.
122. Na jednu stranu je v případě návrhu na uznání a prohlášení vykonatelnosti podaného rodičem, kterému byla svěřena péče o dítě, zřejmé, že soud, u něhož byl návrh podán, musí vždy přezkoumat případnou existenci důvodů k neuznání, na něž odkazuje čl. 31 odst. 2. Jsou to přitom stejné důvody, kterých by se mohl dovolávat druhý rodič. Ten je tudíž zbaven pouze možnosti rozvíjet své argumenty týkající se důvodů odmítnutí.
123. Na druhou stranu, pokud návrh na neuznání rozhodnutí podá druhý rodič, návrh může být podán pouze prostřednictvím písemnosti ve které jsou uvedeny tvrzené důvody pro neuznání. Tento rodič navíc nemůže v tomto stadiu řízení rozvíjet své argumenty, zatímco rodič, kterému byla svěřena rodičovská péče, může předložit vyjádření, která považuje za užitečná, a jeho názorem se soud, u něhož byl návrh podán, musí vždy zabývat. V podstatě se jedná o řízení omezené pouze na výměnu argumentů mezi stranami, což není v případě rychlého a zjednodušeného řízení nic mimořádného.
124. V obou případech mohou podle článku 33 nařízení obě strany podat odvolání podle předpisů upravujících postup ve sporných řízeních.
125. Stávající systém tak zaručuje rozumnou rovnováhu mezi cílem zajistit uznávání a výkon rozhodnutí v souladu se zásadou vzájemné důvěry, a to prostřednictvím rychlého a zjednodušeného řízení na straně jedné, a právem na spravedlivý proces, které ostatně není žádné ze stran upíráno, na straně druhé.
Závěry
126. Na základě výše uvedených důvodů navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky Lietuvos Aukščiausiasis teismas následovně:
„Ustanovení nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 je třeba vykládat v tom smyslu, že:
– vydání rozhodnutí o navrácení dítěte soudem členského státu obvyklého bydliště poté, co soud členského státu, ve kterém se dítě nachází, vydal rozhodnutí o navrácení, není v rozporu s cíli a postupy nařízení;
– vystavení osvědčení ve smyslu článku 42 nařízení soudem členského státu obvyklého bydliště dítěte k rozhodnutí o navrácení, které bylo vydáno poté, co soud členského státu, ve kterém se dítě nachází, také vydal rozhodnutí o navrácení, není v souladu s postupy nařízení;
– skutečnost, že rozhodnutí o nenavrácení je vydáno soudem členského státu, ve kterém se dítě nachází, postačuje, bez ohledu na další osud tohoto rozhodnutí, k použití postupů stanovených v čl. 11 odst. 6 až 8 nařízení č. 2201/2003, a to i v případě pozdějšího odvolání nebo zrušení;
– pokud soud členského státu vydal rozhodnutí nařizující navrácení dítěte a k tomuto rozhodnutí vystavil osvědčení v souladu s čl. 42 odst. 2 nařízení č. 2201/2003, lze jeho příslušnost napadnout pouze prostřednictvím odvolání k příslušenému soudu vyšší instance téhož členského státu, čímž je vyloučen přezkum soudem v dožádaném členském státu;
– jakmile bylo takové osvědčení vystaveno, není možné vznést námitky proti uznání osvědčeného rozhodnutí, natož podat samostatný návrh na vydání rozhodnutí o neuznání;
– v případě jiných soudních rozhodnutí, ohledně kterých není článkem 42 nařízení č. 2201/2003 vyloučena možnost podat proti uznání námitku, může osoba dotčená ve smyslu článku 21 tohoto nařízení podat návrh na jejich neuznání, i když předtím nebyl podán návrh na jejich uznání;
– v takovém případě čl. 31 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 umožňuje této osobě uvést ve své žádosti tvrzené důvody k neuznání, ale neumožňuje jí v tomto stadiu řízení reagovat na argumenty druhé strany.“