Prozatímní vydání
USNESENÍ SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE
(prvního senátu)
23. května 2016
Věc F‑65/09 DEP
Luigi Marcuccio
v.
Evropská komise
„Veřejná služba – Řízení – Určení výše nákladů řízení“
Předmět: Návrh na určení výše nákladů řízení podaný Evropskou komisí na základě rozsudku Tribunálu ze dne 23. listopadu 2010, Marcuccio v. Komise (F‑65/09, EU:F:2010:149), vydaného ve věci zapsané pod číslem F‑65/09.
Rozhodnutí: Celková částka nákladů, které má vrátit L. Marcuccio Evropské komisi jako nahraditelné náklady ve věci F‑65/09, se stanoví na 5 000 eur. Z uvedené částce plynou úroky z prodlení ode dne doručení tohoto usnesení až do doby zaplacení, v úrokové sazbě vypočtené na základě sazby stanovené Evropskou centrální bankou pro hlavní refinanční operace prvního dne měsíce splatnosti, navýšené o tři a půl procentního bodu.
Shrnutí
1. Soudní řízení – Náklady řízení – Určení – Určení provedené na základě přesných údajů poskytnutých navrhovatelem nebo, v případě neposkytnutí, na základě spravedlivého posouzení unijním soudem – Paušální povaha odměny advokáta – Neexistence vlivu na posuzovací pravomoc soudu
[Jednací řád Soudu pro veřejnou službu, čl. 105 písm. c)]
2. Soudní řízení – Náklady řízení – Určení – Nahraditelné náklady řízení – Nutné výdaje vynaložené účastníky řízení – Pojem – Odměna vyplacená orgánem svému advokátovi – Zahrnutí
(Statut Soudního dvora, čl. 19 odst. 1, a příloha I, čl. 7 odst. 1)
1. Unijní soud není oprávněn určit výši odměn, které mají být zaplaceny účastníky řízení jejich vlastním advokátům, ale je oprávněn určit, do jaké výše mohou být tyto odměny nahrazeny účastníkem řízení, jemuž bylo uloženo nahradit náklady řízení. Za účelem posouzení nezbytnosti výdajů skutečně vynaložených pro účely řízení musí navrhovatel poskytnout přesné údaje. V témže smyslu nemá paušální povaha odměny vliv na posouzení částky vymahatelné z titulu nákladů řízení Soudem pro veřejnou službu, jelikož soud se opírá o ustálená kritéria stanovená judikaturou a o přesné údaje, které mu musí poskytnout účastníci řízení. I když neposkytnutí takových informací nebrání Soudu v tom, aby na základě spravedlivého posouzení stanovil výši nahraditelných nákladů řízení, dostává se tím do situace, ve které nevyhnutelně musí požadavky navrhovatele posoudit striktně.
(viz body 24, 30 a 34)
Odkazy:
Soudní dvůr: usnesení ze dne 17. února 2004, DAI v. ARAP a další, C‑321/99 P‑DEP, nezveřejněné, EU:C:2004:103, bod 23
Tribunál Evropské unie: usnesení ze dne 31. března 2011, Tetra Laval v. Komise, T‑5/02 DEP a T‑80/02 DEP, nezveřejněné, EU:T:2011:129, bod 68, a ze dne 28. května 2013, Marcuccio v. Komise, T‑278/07 P‑DEP, EU:T:2013:269, bod 16
Soud pro veřejnou službu: usnesení ze dne 10. listopadu 2009, X v. Parlament, F‑14/08 DEP, EU:F:2009:149, bod 22; ze dne 26. dubna 2010, Schönberger v. Parlament, F‑7/08 DEP, EU:F:2010:32, bod 24, a ze dne 27. září 2011, De Nicola v. EIB, F‑55/08 DEP, EU:F:2011:155, body 40 a 41
2. Při stanovení výše nahraditelných nákladů řízení unijní soud zohlední všechny okolnosti věci až do okamžiku vyhlášení usnesení o určení výše nákladů řízení, a to včetně nutných výdajů souvisejících s řízením o určení výše nákladů řízení.
V tomto ohledu, jak vyplývá z čl. 19 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, který se použije na Soud pro veřejnou službu na základě čl. 7 odst. 1 přílohy I uvedeného statutu, orgány mohou využít pomoci advokáta. Odměna tohoto advokáta tudíž spadá pod pojem nutné výdaje vynaložené souvislosti s řízením, aniž je orgán povinen prokázat, že je taková pomoc objektivně odůvodněná. Proto okolnost, že se orgán nechal zastupovat dvěma zmocněnci a externím advokátem, nemá sice dopad na povahu nákladů jako potenciálně nahraditelných nákladů, neboť žádná skutečnost neumožňuje takové náklady v zásadě vyloučit, může mít ovšem dopad na určení výše nákladů vynaložených v souvislosti s řízením, které mají být nakonec nahrazeny.
(viz body 26 a 27)
Odkazy:
Tribunál Evropské unie: usnesení ze dne 23. března 2012, Kerstens v. Komise, T‑498/09 P‑DEP, nezveřejněné, EU:T:2012:147, body 15 a 20, a ze dne 28. května 2013, Marcuccio v. Komise, T‑278/07 P‑DEP, EU:T:2013:269, bod 14