ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU
(první senát)
23. listopadu 2010
Věc F‑65/09
Luigi Marcuccio
v.
Evropská komise
„Veřejná služba – Úředníci – Sociální zabezpečení – Zdravotní pojištění – Vážná nemoc – Námitka protiprávnosti kritérií stanovených lékařskou radou – Zamítnutí žádostí o vrácení lékařských výdajů“
Předmět: Žaloba podaná na základě článků 236 ES a 152 AE, kterou se L. Marcuccio zejména domáhá, zaprvé zrušení rozhodnutí Komise ze dne 5. srpna 2008, které bylo přijato za účelem provedení rozsudku Soudu prvního stupně Evropských společenství ze dne 10. června 2008, Marcuccio v. Komise (T‑18/04, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí), a kterým se zamítá žádost ze dne 25. listopadu 2002 směřující k úhradě lékařských výdajů ve výši 100 %, které vynaložil na léčbu onemocnění, z důvodu kterých je od 4. ledna 2002 na nemocenské, zadruhé zrušení rozhodnutí, které zamítá jeho stížnost proti uvedenému rozhodnutí a zatřetí uložení Komisi, aby mu zaplatila částku 25 000 eur jako náhradu újem, které utrpěl z důvodu těchto rozhodnutí.
Rozhodnutí: Žaloba se zamítá. Žalobci se ukládá náhrada všech nákladů řízení.
Shrnutí
1. Úředníci – Žaloba – Akt nepříznivě zasahující do právního postavení – Pojem – Přípravný akt – Vyloučení
(Služební řád, čl. 90 odst. 2)
2. Úředníci – Sociální zabezpečení – Zdravotní pojištění – Vážná nemoc – Určení
(Služební řád, článek 72; Pravidla týkající se pojištění pro případ nemoci, příloha I, bod IV odst. 1)
3. Úředníci – Sociální zabezpečení – Zdravotní pojištění – Vážná nemoc – Určení
(Služební řád, článek 72; Pravidla týkající se pojištění pro případ nemoci)
4. Úředníci – Rozhodnutí nepříznivě zasahující do právního postavení – Povinnost odůvodnění – Žádost o uznání určité patologie za vážnou nemoc – Odmítnutí zakládající se na lékařském posudku
(Služební řád, článek 72)
5. Úředníci – Sociální zabezpečení – Zdravotní pojištění – Vážná nemoc – Určení
(Služební řád, článek 72 odst. 1)
1. Do právního postavení zasahují nepříznivě pouze akty anebo opatření s právně závaznými účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobce tím, že podstatným způsobem mění jeho právní postavení.
Přípravné akty předcházející rozhodnutí nezasahují nepříznivě do právního postavení a žalobce nemůže uplatňovat vady dřívějších aktů, které s tímto rozhodnutím úzce souvisejí, dříve než v rámci žaloby proti rozhodnutí přijatému na konci řízení. Ačkoli některá čistě přípravná opatření mohou nepříznivě zasáhnout do právního postavení úředníka v rozsahu, v němž mohou ovlivnit obsah pozdějšího napadnutelného aktu, nemohou být předmětem nezávislé žaloby a musejí být napadena v rámci žaloby směřující proti tomuto aktu.
Pokud jde o řízení vedené podle čl. 72 odst. 1 služebního řádu, který se týká uznání nemoci jako vážné ve smyslu tohoto ustanovení, je nesporné, že podle právní úpravy o pojištění pro případ nemoci je konečné rozhodnutí přijato orgánem oprávněným ke jmenování nebo příslušným zúčtovacím oddělením, pokud bylo za tímto účelem jmenováno uvedeným orgánem, na základě posudku lékařské komise tohoto oddělení Právní postavení úředníka. je dotčeno až v okamžiku přijetí rozhodnutí a nikoliv v okamžiku vydání posudku lékařské komise.
(viz body 41 až 43)
Odkazy:
Soudní dvůr: 11. července 1968, Van Eick v. Komise, 35/67, Recueil, s. 481, 500; 10. prosince 1969, Grasselli v. Komise, 32/68, Recueil, s. 505, bod 4 až 7; 24. května 1988, Santarelli v. Komise, 78/87 a 220/87, Recueil, s. 2699, bod 13
Tribunál: 22. března 1995, Kotzonis v. CES, T‑586/93, Recueil, s. II‑665, bod 28; 25. října 1996, Lopes v. Soudní dvůr, T‑26/96, Recueil FP s. I‑A‑487 a II‑1357, bod 19
2. Přezkum legality obecných kritérií stanovených lékařskou komisí za účelem určení, zda je možné určité patologii přiznat povahu vážné nemoci, jak stanoví příloha I bod IV odst. 1 pravidel týkajících se pojištění pro případ nemoci úředníků Evropské unie, provádějících článek 72 Služebního řádu, nespadá pod čistě lékařské posouzení, které by Tribunál nemohl přezkoumat. V tomto případě se totiž nejedná o analýzu, zda je lékařské posouzení v daném případě, například stanovená diagnóza nebo předepsaná terapie, vhodné či nikoliv, ale o přezkum, zda jsou opatření s obecnou působností přijatá v rámci provádění článku 72 Služebního řádu způsobilá splnit záměr zákonodárce, a sice že „srovnatelně závažným“ chorobám, jako jsou ty zmíněné v uvedeném článku, může být přiznána povaha závažné choroby. Takový přezkum legality nicméně předpokládá zohlednění lékařských úvah, které soud není sám schopen posoudit, což odůvodňuje, že je soudní přezkum omezen na kritiku případných zjevných pochybení, kterými mohou být stižena tato opatření s obecnou působností na základě článku 72 Služebního řádu.
(viz bod 50)
Odkazy:
Soudní dvůr: 8. března 1988, Brunotti v. Komise, 339/85, Recueil, s. 1379
Tribunál: 26. října 1993, Reinarz v. Komise, T‑6/92 a T‑52/92, Recueil, s. II‑1047, body 54 až 57
Soud pro veřejnou službu: 11. července 2007, Wils v. Parlament, F‑105/05, Sb. VS s. I‑A‑1‑207 a II‑A‑1‑1187, body 68 až 71, a citovaná judikatura; 18. září 2007, Botos v. Komise, F‑10/07, Sb. VS s. I‑A‑1‑243 a II‑A‑1‑1345, body 39 až 41 a 62 až 76
3. Nemoci uvedené v článku 72 Služebního řádu mohou mít v určitých případech zvláště závažné fyzické nebo psychické důsledky, mají trvalou nebo chronickou povahu a vyžadují těžká terapeutická opatření, u kterých je nezbytné, aby předchozí diagnóza byla jasně stanovena, což předpokládá zvláštní analýzy nebo vyšetření. Tyto nemoci mohou rovněž vystavit dotyčnou osobu riziku vážného postižení.
Jak z článku 72 Služebního řádu tak ze způsobu uznávání vážné nemoci dle pravidel týkajících se pojištění pro případ nemoci úředníků Evropské unie jasně vyplývá, že takové uznání závisí na přezkumu zdravotního stavu dotyčné osoby a podmínek léčby dotčené patologie.
Článek 72 Služebního řádu se totiž neomezuje na vymezení seznamu vážných nemocí, které jsou jako takové a priori a abstraktně uznávané, nezávisle na situaci dotyčné osoby. Stanoví, že další choroby mohou být orgánem oprávněným ke jmenování považovány za srovnatelně závažné. Uznání těchto dalších závažných nemocí závisí na podrobném vyšetření zdravotního stavu dotyčné osoby, uskutečněném na základě posudku jeho praktického lékaře, s přihlédnutím ke kritériím stanoveným lékařskou komisí, přičemž všechna tato kritéria předpokládají přesnou analýzu zúčastněné osoby.
(viz body 52, 55 a 56)
4. Z rozhodnutí, kterým orgán odmítá žádost o uznání určité patologie za závažnou nemoc, přičemž se odvolává na stanovisko posudkového lékaře, podle kterého nebyla splněna dvě kumulativní kritéria pro kvalifikaci choroby jako vážné nemoci, vyplývají faktické a právní důvody, pro které patologie dotčené osoby nebyla takto kvalifikována. Takové odůvodnění prostřednictvím odkazu, i když stručné, může být připuštěno, tím spíše v situaci, kdy rozhodnutí, které dotčená osoba zpochybňuje, spadá do kontextu právní úpravy, který je jí již znám, zejména z důvodů obdobných kroků, které již dříve podnikla. Stručnost takového odůvodnění není na překážku přezkumu, který musí Tribunál vykonat nad takovými rozhodnutími.
(viz body 61 a 62)
Odkazy:
Soudní dvůr: 19. listopadu 1998, Parlament v. Gaspari, C‑316/97 P, Recueil, s. I‑7597, body 26 až 29
Tribunál: 9. září 2008, Marcuccio v. Komise, T‑143/08, Sb. VS s. I‑A‑2‑47 a II‑A‑2‑321 ; 11. května 2000, Pipeaux v. Parlament, T‑34/99, Recueil FP, s. I‑A‑79 a II‑337, bod 8
5. Ze samotného znění čl. 72 odst. 1 Služebního řádu vyplývá, že pouze zvláště závažné nemoci zakládají právo na 100% úhradu lékařských výdajů, které jsou s nimi spojeny. Obecný a nepřesný pojem „duševní choroba“ uvedený v tomto článku se tedy může týkat pouze nemocí, které objektivně vykazují určitou závažnost, a nikoliv psychologických nebo psychiatrických obtíží, ať už je jejich závažnost jakákoliv. Není totiž důvod se domnívat, že zákonodárce ohledně onemocnění tohoto druhu zamýšlel použít méně restriktivní definici než v případě fyzických onemocnění.
Při neexistenci jakéhokoliv upřesnění v článku 72 Služebního řádu ohledně toho, které nemoci mohou být považovány za duševní choroby ve smyslu toto ustanovení, je věcí správy, aby v každém případě přezkoumala s přihlédnutím ke kritériím definice závažné nemoci přijatým lékařskou komisí, zda duševní onemocnění nebo psychologické obtíže, kterými je stižen úředník, mohou mít zvláště závažnou povahu, která jako jediná zakládá právo na 100% úhradu lékařských výdajů.
Pouhá skutečnost, že je stižen takovým onemocněním, neumožňuje úředníkovi získat bez dalšího přiznání 100% úhrady výdajů, které jsou s tímto onemocněním spojeny.
(viz body 70, 71 a 73)