USNESENÍ SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE

(druhý senát)

26. listopadu 2014

Věc F‑57/11 DEP

Gustav Eklund

v.

Evropská komise

„Veřejná služba – Řízení – Určení výše nákladů řízení – Nahraditelné náklady řízení – Nutné výdaje – Odměna, kterou orgán uhradil svému advokátovi – Povinnost žalobce, který neměl ve věci úspěch, tuto odměnu nahradit – Účinná soudní ochrana – Právo na přístup k soudu“

Předmět:      Návrh na určení výše nákladů řízení podaný na základě čl. 92 odst. 1 jednacího řádu platného v rozhodné době (dále jen „předchozí jednací řád“) Evropskou komisí v návaznosti na rozsudek Eklund v. Komise (F‑57/11, EU:F:2012:145).

Rozhodnutí:      Výše nákladů řízení, které nahradí G. Eklund Evropské komisi ve věci F‑57/08, Eklund v. Komise, se stanovuje na 5 709 eur, přičemž se uvedená částka navyšuje o úroky z prodlení od data oznámení tohoto usnesení do okamžiku skutečného zaplacení v sazbě uplatňované Evropskou centrální bankou na hlavní refinanční operace, platné v první den měsíce, ve kterém dojde ke splatnosti platby a navýšené o tři a půl procentního bodu.

Shrnutí

1.      Soudní řízení – Náklady řízení – Určení – Nahraditelné náklady řízení – Nutné výdaje vynaložené účastníky řízení – Pojem – Odměna, kterou orgán uhradil svému advokátovi – Zahrnutí

[Statut Soudního dvora, čl. 19 první pododstavec a příloha I, čl. 7 odst. 1; jednací řád Soudu pro veřejnou službu, čl. 91 písm. b)]

2.      Právo Evropské unie – Zásady – Právo na účinnou soudní ochranu – Zakotvení v Listině základních práv Evropské unie – Výdaje vynaložené orgánem v rámci žaloby podané unijnímu soudu – Uložení druhému účastníkovi řízení, aby nahradil nahraditelné náklady řízení – Přípustnost

(Listina základních práv Evropské unie, čl. 47 druhý pododstavec)

1.      Z článku 19 prvního pododstavce statutu Soudního dvora, který je na Soud pro veřejnou službu použitelný na základě čl. 7 odst. 1 přílohy I uvedeného statutu, vyplývá, že orgány mohou využít pomoci advokáta. Odměna advokáta spadá pod pojem „nutné výdaje vynaložené v souvislosti s řízením“, aniž by orgán musel prokazovat, že taková pomoc byla objektivně opodstatněná.

V tomto ohledu je třeba uvést, že okolnost, že se orgán nechal zastupovat několika zmocněnci a advokátem, nemá sice dopad na potenciální nahraditelnost těchto nákladů řízení, neboť žádná skutečnost neumožňuje takové náklady v zásadě vyloučit, může mít ovšem dopad na určení výše nákladů řízení vynaložených v souvislosti s řízením, které mají být in fine nahrazeny. Jakékoliv jiné posouzení, které by právo orgánu vymáhat celou odměnu vyplacenou advokátovi nebo její část podmiňovalo prokázáním objektivní potřeby využít jeho služby, by ve skutečnosti představovalo nepřímé omezení svobody zaručené čl. 19 prvním pododstavcem statutu Soudního dvora a pro unijní soud by znamenalo povinnost nahradit svým posouzením posouzení orgánů a institucí, které zodpovídají za organizaci svých útvarů. Takové posouzení však není slučitelné s čl. 19 prvním pododstavcem statutu Soudního dvora ani s vnitřní organizační pravomocí, kterou mají unijní orgány a instituce při vedení svých věcí před unijními soudy. Naproti tomu zohlednění účasti jednoho nebo více zmocněnců vedle dotyčného advokáta je v souladu s posuzovací pravomocí, která unijnímu soudu přísluší v rámci řízení o určení výše nákladů řízení podle čl. 91 písm. b) jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu.

(viz body 34 a 35)

Odkazy:

Soudní dvůr: usnesení Dietz v. Komise, 126/76 DEP, EU:C:1979:158, bod 6, a Komise v. Kallianos, C‑323/06 P-DEP, EU:C:2012:49, body 10 a 11

Tribunál Evropské unie: usnesení Kerstens v. Komise, T‑498/09 P-DEP, EU:T:2012:147, bod 20, a Marcuccio v. Komise, T‑278/07 P-DEP, EU:T:2013:269, body 14 a 15

2.      Právo na přístup k soudu je obecnou zásadou unijního práva, která je v současnosti vyjádřena v čl. 47 druhém pododstavci Listiny základních práv Evropské unie, který odpovídá čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech.

Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva týkající se výkladu uvedeného čl. 6 odst. 1 kromě toho vyplývá, že právo na přístup k soudu zaručené tímto článkem je konkrétním a skutečným právem, a nikoli právem teoretickým nebo iluzorním.

V tomto ohledu je třeba uvést, že ačkoli náhrada nákladů řízení účastníkem řízení, kterému je uloženo, aby nahradil zjevně nepřiměřené náklady, může mít dopad na povahu práva na přístup k soudu jako konkrétního a skutečného práva, unijní normotvůrce za účelem zajištění účinné soudní ochrany stanovil, že osoby, které jsou zcela nebo částečně neschopny nahradit náklady spojené s pomocí a zastoupením před Soudem pro veřejnou službu, mohou využít právní pomoc; kromě toho pravidla upravující řízení před Soudem umožňují nahradit jen nutné výdaje vynaložené v souvislosti s řízením.

(viz body 40 až 42)

Odkazy:

Soudní dvůr: rozsudek Přezkum Arango Jaramillo a další v. EIB, C‑334/12 RX-II, EU:C:2013:134, body 40 a 42