ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU
(první senát)
8. března 2011
Věc F‑59/09
Carlo De Nicola
v.
Evropská investiční banka
„Veřejná služba – Zaměstnanci Evropské investiční banky – Hodnocení – Povýšení – Pravomoc Soudu – Přípustnost – Implicitní zamítavé rozhodnutí – Vnitřní směrnice – Zástupce zaměstnanců – Zásada dodržení práva se v řízení účinně bránit“
Předmět: Žaloba podaná na základě článku 41 pracovního řádu zaměstnanců Evropské investiční banky, kterou se C. De Nicola zejména domáhá zaprvé zrušení rozhodnutí odvolacího výboru Evropské investiční banky (Banky) ze dne 14. listopadu 2008, zadruhé zrušení rozhodnutí o povýšení ze dne 29. dubna 2008 a rozhodnutí z téhož dne, kterým bylo zamítnuto jeho povýšení do funkce D, zatřetí zrušení svého hodnotícího posudku za rok 2007, začtvrté, určení, že byl obětí psychického obtěžování, a zapáté aby byla Bance uložena povinnost ukončit toto psychické obtěžování a nahradit újmu, kterou v jeho důsledku údajně utrpěl
Rozhodnutí: Hodnotící posudek za rok 2007 a rozhodnutí o odmítnutí povýšení žalobce se zrušují. Zbývající návrhová žádání v žalobě se zamítají. Žalobce a Evropská investiční banka ponesou vlastní náklady řízení.
Shrnutí
1. Úředníci – Zaměstnanci Evropské investiční banky – Žaloba – Lhůty
(Článek 236 ES; služební řád úředníků, články 90 a 91; pracovní řád zaměstnanců Evropské investiční banky, článek 41)
2. Řízení – Návrh na zahájení řízení – Formální náležitosti
[Jednací řád Soudu pro veřejnou službu, čl. 35 odst. 1 písm. d)]
3. Úředníci – Zaměstnanci Evropské investiční banky – Žaloba – Obdobné použití článků 90 a 91 služebního řádu
(Článek 236 ES; služební řád úředníků, články 90 a 91; pracovní řád zaměstnanců Evropské investiční banky, článek 41)
4. Úředníci – Zaměstnanci Evropské investiční banky – Hodnocení – Hodnotící posudek
5. Úředníci – Zaměstnanci Evropské investiční banky – Hodnocení – „Vnitřní rozhodnutí“ týkající se hodnotícího postupu – Porušení
(Pracovní řád zaměstnanců Evropské investiční banky, článek 22)
6. Úředníci – Zaměstnanci Evropské investiční banky – Povýšení – Posuzovací pravomoc správního orgánu – Soudní přezkum – Meze
(Pracovní řád zaměstnanců Evropské investiční banky, články 22 a 23)
1. Soulad práva na účinnou soudní ochranu, jež patří mezi obecné zásady unijního práva a podle které musí jednotlivec mít dostatečnou lhůtu k posouzení legality aktu, který nepříznivě zasahuje do jeho právního postavení, a případně k přípravě žaloby, s požadavkem právní jistoty, podle kterého se akty přijaté unijními orgány musí stát po uplynutí určité lhůty konečnými, předpokládá, že spory mezi Evropskou investiční bankou a jejími zaměstnanci budou unijnímu soudu předloženy v přiměřené lhůtě.
Při stanovování takové lhůty je třeba přihlížet zejména ke zvláštnosti sporů v personální oblasti a k významu, který má v tomto rámci případná existence postupu před zahájením soudního řízení. Přestože se totiž na zaměstnance Banky vztahuje zvláštní režim stanovený Bankou, podobají se čistě vnitřní spory mezi Bankou a jejími zaměstnanci svou povahou sporům mezi unijními orgány a jejich úředníky nebo zaměstnanci, na které se vztahují články 90 a 91 služebního řádu, a i tyto spory podléhají soudnímu přezkumu na základě článku 236 ES. Je tudíž třeba vycházet z podmínek týkajících se lhůty pro podání žaloby stanovených články 90 a 91 služebního řádu a zohlednit přitom i zvláštnosti pracovního řádu zaměstnanců Banky, který ve svém článku 41 zavádí nepovinné smírčí řízení.
V tomto ohledu je třeba konstatovat, že uvedené smírčí řízení podle článku 41 pracovního řádu zaměstnanců i zvláštní odvolací postup v oblasti ročního hodnocení stanovený správním sdělením Banky sledují týž cíl jako povinný postup před zahájením soudního řízení zavedený článkem 90 služebního řádu. Účelem těchto postupů je rovněž umožnit smírné vyřízení sporů tím, že je Bance poskytnuta možnost znovu se zabývat napadeným aktem a dotčenému zaměstnanci možnost přijmout odůvodnění, z kterého vychází napadený akt, a případně nepodávat žalobu. Předpisy Banky mimoto neupravují koordinaci mezi oběma uvedenými postupy. V oblasti hodnotících posudků proto musí dotyčný zaměstnanec zhodnotit, zda se rozhodne buď pro jeden, nebo pro druhý z uvedených postupů, anebo pro oba tyto postupy souběžně nebo postupně, pokud ovšem dodrží orientační lhůtu stanovenou ve správních sděleních relevantních pro žádost o předložení věci odvolacímu výboru.
Za těchto okolností je třeba lhůtu tří měsíců od data oznámení aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení dotyčného zaměstnance, případně od skončení odvolacího řízení s negativním výsledkem nebo od neúspěšného smírčího řízení, v zásadě považovat za přiměřenou, pokud ovšem případné odvolací řízení proběhlo v přiměřené lhůtě a pokud dotyčný podal případný návrh na zahájení smírčího řízení v přiměřené lhůtě od data, kdy mu byl oznámen akt nepříznivě zasahující do jeho právního postavení. Konkrétně zavedení obou těchto nepovinných postupů v článku 41 pracovního řádu zaměstnanců a ve výše zmíněných sděleních zaměstnancům, což jsou předpisy pro Banku závazné, vede nevyhnutelně k závěru, že pokud zaměstnanec podá postupně návrh na zahájení odvolacího řízení a poté návrh na zahájení smírčího řízení, začíná lhůta pro podání žaloby k Soudu pro veřejnou službu běžet teprve od okamžiku neúspěšného smírčího řízení, podal-li zaměstnanec návrh na zahájení smírčího řízení v přiměřené lhůtě od skončení odvolacího řízení. Jakýkoli jiný výklad by vedl k tomu, že by zaměstnanec Banky musel podat žalobu k soudu v době, kde stále ještě aktivně usiluje o smírné vyřízení věci, což by zbavilo nepovinná správní řízení jejich užitečného účinku.
(viz body 134 až 137)
Odkazy:
Tribunál: 23. února 2001, De Nicola v. EIB, T‑7/98, T‑208/98 a T‑109/99, body 98, 99, 100, 106 a 107
2. Návrhová žádání směřující ke zrušení, na základě kterých nelze identifikovat akt nepříznivě zasahující do právního postavení, jehož zrušení se žalobce domáhá, jsou nepřípustná. Taková návrhová žádání totiž nesplňují podmínky stanovené v čl. 35 odst. 1 písm. d) jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu, podle kterých musí žaloba nebo jiný návrh na zahájení řízení obsahovat předmět sporu a návrhová žádání žalobce. Domáhá-li se žalobce zrušení všech souvisejících aktů, které následovaly po rozhodnutí o povýšení a které mu předcházely, nelze taková návrhová žádání, v nichž nejsou napadené akty jasně a přesně označeny, považovat za návrhová žádání v souladu s ustanoveními čl. 35 odst. 1 písm. d) jednacího řádu. Taková návrhová žádání proto musí být odmítnuta jako nepřípustná.
(viz body 148 a 149)
Odkazy:
Tribunál: 24. března 1993, Benzler v. Komise, T‑72/92, body 16, 18 a 19
Soud pro veřejnou službu: 26. června 2008, Nijs v. Účetní dvůr, F‑1/08, bod 46
3. Jestliže pracovní řád zaměstnanců Evropské investiční banky neobsahuje žádné specifické pravidlo, je třeba nikoliv přímo uplatnit pravidla služebního řádu úředníků, což by porušilo specifickou povahu režimu použitelného na zaměstnance Banky, ale vycházet z těchto pravidel a uplatnit je obdobně, jelikož čistě vnitřní spory mezi Bankou a jejími zaměstnanci se svou povahou podobají sporům mezi unijními orgány a jejich úředníky nebo zaměstnanci. Na žaloby zaměstnanců Banky je třeba konkrétně uplatnit obdobně pravidlo vyplývající z čl. 91 odst. 1 služebního řádu, podle něhož nemá unijní soud žádnou pravomoc, pokud žaloba, která je mu předložena, nesměřuje proti aktu, který správa přijala k zamítnutí nároků žalobce. V případě, kdy Banku její zaměstnanec požádá, aby vůči němu přijala určité rozhodnutí, je krom toho třeba obdobně uplatnit ustanovení čl. 90 odst. 1 služebního řádu a dospět k závěru, že neodpoví-li Banka na tuto žádost v přiměřené lhůtě čtyř měsíců, vzniká implicitní zamítavé rozhodnutí, které lze napadnout žalobou k Soudu pro veřejnou službu.
(viz body 153 až 155)
Odkazy:
Tribunál: De Nicola v. EIB, uvedený výše, body 100 a 101
Soud pro veřejnou službu: 30. listopadu 2009, De Nicola v. EIB, F‑55/08, bod 239, který je předmětem kasačního opravného prostředku projednávaného před Tribunálem Evropské unie, věc T‑37/10 P
4. Dodržování práva účinně se bránit v každém řízení vedeném vůči osobě, které může vést k aktu nepříznivě zasahujícímu do jejího právního postavení, je základní zásadou unijního práva, která musí být zajištěna, i když neexistuje žádná příslušná výslovná právní úprava týkající se dotčeného řízení. Podle této zásady, která odpovídá požadavkům řádné správy, musí mít zaměstnanec možnost být účinně vyslechnut svým nadřízeným předtím, než bude s konečnou platností přijat hodnotící posudek. Pokud nebyl hodnotící pohovor zaměstnance Evropské investiční banky s jeho nadřízenými proveden řádně, protože byl jen čistě formální a týkal se jen některých z otázek, které by v rámci takového rozhovoru měly být probrány, takže dotyčnému nebylo umožněno užitečně uplatnit svá vyjádření, došlo k porušení zásady dodržování práva se účinně bránit i pravidel týkajících se hodnotícího postupu. Je sice pravda, že k tomu, aby porušení zásady dodržování práva se v řízení účinně bránit vedlo ke zrušení aktu, je třeba, aby v případě, kdy by k této vadě nedošlo, mohlo řízení vést k odlišnému výsledku. Pokud ovšem není vyloučeno, že kdyby zaměstnanci bylo umožněno účinně se vyjádřit a hodnotící pohovor byl proveden řádně, byl by jeho hodnotící posudek odlišný, musí takové porušení vést ke zrušení tohoto aktu.
(viz body 176, 177 a 181 až 183)
Odkazy:
Soudní dvůr: 23. října 1974, Transocean Marine Paint v. Komise, 17/74, bod 15; 12. listopadu 1996, Ohja v. Komise, C‑294/95 P, bod 67
Tribunál: 30. září 2004, Ferrer de Moncada v. Komise, T‑16/03, bod 40; 14. září 2006, Laroche v. Komise, T‑115/04, bod 36; 25. října 2006, Carius v. Komise, T‑173/04, bod 69; 6. února 2007, Wunenburger v. Komise, T‑246/04 a T‑71/05, bod 149
Soud pro veřejnou službu: 29. června 2010, Kipp v. Europol, F‑28/09, bod 68
5. Podle článku 22 pracovního řádu zaměstnanců Evropské investiční banky postup, kterým je třeba se řídit při ročním hodnocení každého zaměstnance, „je určen vnitřním rozhodnutím“ Banky. V případě, že neexistuje žádný odkaz na jiný předpis než na služební přípis, je nutno konstatovat, že Banka na základě tohoto přípisu stanovila postup ročního hodnocení a že uvedený služební přípis a praktická příručka k hodnocení uvedená v příloze tohoto přípisu představují soubor závazných pravidel, od kterých se Banka nesmí odchýlit, protože jinak by se dopustila pochybení. Ani kdyby uvedený služební přípis nebyl „vnitřním rozhodnutím“ uvedeným v pracovním řádu zaměstnanců, nebyl by tím zbaven závaznosti, neboť je na něj třeba nahlížet přinejmenším jako na vnitřní směrnici, kterou si Banka sama uložila pravidlo chování, byť orientační, od něhož se ale nemůže odchýlit, aniž upřesní důvody, které ji k tomu vedly, protože jinak by porušila zásadu rovného zacházení.
Banka tím, že přidělí svému zaměstnanci určitou známku, aniž vezme v úvahu jeho činnost coby řádného člena smíšeného výboru, porušuje bod 7 příručky k postupu hodnocení. Při vypracování hodnotícího posudku zaměstnance je totiž nezbytné zohlednit činnosti při zastupování zaměstnanců, a to tak aby výkon těchto funkcí nebyl tomuto zaměstnanci na újmu. Za těchto podmínek platí, že ačkoli je hodnotitel oprávněn posuzovat jen výkon, který zaměstnanec pověřený zastupováním zaměstnanců podal při výkonu práce na pozici, na kterou byl přidělen, a nikoli při činnostech spojených se zatupováním zaměstnanců, které nespadají do jeho pravomoci, musí brát při posuzování čistě pracovního výkonu v úvahu i omezení související s výkonem funkcí zastupování. Konkrétně musí zohlednit skutečnost, že z důvodu zastupování zaměstnanců mohl zaměstnanec v průběhu hodnotícího období u své služby odpracovat jen menší než obvyklý počet pracovních dnů.
(viz body 185, 190, 192 a 195)
Odkazy:
Soud pro veřejnou službu: De Nicola v. EIB, uvedený výše, body 105 a 106 a citovaná judikatura
6. Z článků 22 a 23 pracovního řádu zaměstnanců Evropské investiční banky vyplývá, že Banka je povinna provést srovnávací přezkum zásluh kandidátů na povýšení. Z tohoto hlediska se tudíž na zaměstnance Banky vztahuje režim srovnatelný s režimem úředníků unijních orgánů.
Srovnávací přezkum zásluh je vyjádřením zásady rovného zacházení se zaměstnanci a zároveň jejich práva na služební postup. Pracovní řád zaměstnanců Banky zavedením postupu povyšování na základě zásluh tak zakotvil zásadu práva zaměstnanců Banky na služební postup, toto uznání jim však nepřiznává subjektivní právo na povýšení, i kdyby splňovali podmínky k tomu, aby mohli být povýšeni. Kromě toho vzhledem k tomu, že správa má při srovnávacím přezkumu zásluh kandidátů na povýšení širokou posuzovací pravomoc, omezuje se soudní přezkum v tomto ohledu na otázku, zda se správa držela v přiměřených mezích a zda neuplatnila svou pravomoc zjevně nesprávným způsobem. Soud totiž nemůže nahradit posouzení příslušného orgánu svým posouzením kvalifikací a zásluh kandidátů.
Z příručky k postupu hodnocení vyplývá, že Banka při srovnávacím přezkumu zásluh přikládá zvláštní význam hodnotícím posudkům za nejméně tři poslední roky a v nich přiděleným známkám, které jsou vyšší nebo rovny určité známce. Vzhledem k tomu, že hodnotící posudek je nezbytným podkladem, který musí Banka zohlednit při srovnávacím přezkumu zásluh prováděném za účelem přijetí rozhodnutí o povýšení, vede zrušení hodnotícího posudku ve svém důsledku ke zrušení rozhodnutí o odmítnutí povýšení.
(viz body 199 až 202)
Odkazy:
Tribunál: De Nicola v. EIB, uvedený výše, body 127, 175 a 176 až 178; 19. října 2006, Buendía Sierra v. Komise, T‑311/04, body 340 až 344