USNESENÍ SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU

(první senát)

13. července 2010

Věc F‑103/09

John Allen a další

v.

Evropská komise

„Veřejná služba – Personál zaměstnaný v rámci projektu JET – Žaloba na náhradu škody – Přiměřená lhůta – Opožděnost“

Předmět: Žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, jenž je použitelný na smlouvu o ESAE na základě jejího článku 106a, kterou se J. Allen a 113 dalších žalobců především domáhají, aby byla Komisi uložena náhrada majetkové újmy, kterou utrpěli v důsledku toho, že s nimi nebyly pro výkon jejich činnosti ve společném podniku Joint European Torus (JET) uzavřeny smlouvy dočasných zaměstnanců.

Rozhodnutí: Žaloba se odmítá jako nepřípustná. Žalobci a dalším 110 žalobcům, jejichž jména zůstala na seznamu žalobců, se ukládá náhrada veškerých nákladů řízení.

Shrnutí

1.      Úředníci – Žaloba – Žaloba na náhradu škody – Návrh na zrušení rozhodnutí vydaného před zahájením soudního řízení, kterým byla zamítnuta žádost o náhradu škody – Žádost, která není nezávislá ve vztahu k návrhovým žádáním směřujícím k náhradě škody

(Služební řád úředníků, články 90 a 91)

2.      Úředníci – Žaloba – Lhůty – Žádost o náhradu škody zaslaná jednomu z orgánů – Dodržení přiměřené lhůty – Kritéria posouzení

(Statut Soudního dvora, článek 46; Služební řád úředníků, článek 90)

1.      Rozhodnutí orgánu, kterým byla zamítnuta žádost o náhradu škody, a rozhodnutí, kterým byla zamítnuta stížnost proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o náhradu škody, jsou nedílnou součástí správního řízení, jež předchází žalobě na určení odpovědnosti podané k Soudu pro veřejnou službu, a návrhová žádání směřující ke zrušení těchto rozhodnutí nemohou být proto posouzena nezávisle na návrhových žádáních směřujících k náhradě škody. Účinkem těchto aktů, jež obsahují stanovisko orgánu během postupu před zahájením soudního řízení, je totiž pouze umožnit účastníkovi řízení, kterému vznikla újma, aby soudu Unie podal návrh na náhradu škody.

(viz bod 22)

Odkazy:

Tribunál: 14. října 2004, Sandini v. Soudní dvůr, T‑389/02, Sb. VS s. I‑A‑295 a II‑1339, bod 56

2.      Úředníkům nebo zaměstnancům přísluší, aby se v přiměřené lhůtě obrátili na orgán s každou žádostí směřující k tomu, aby od Unie získali náhradu škody, která je Unii přičitatelná, a to od okamžiku, kdy se dozvěděli o situaci, na kterou si stěžují.

Dodržení přiměřené lhůty je vyžadováno ve všech případech, kdy v případě mlčení právních předpisů zásady právní jistoty a ochrany legitimního očekávání brání tomu, aby orgány Unie a fyzické nebo právnické osoby jednaly bez jakéhokoliv časového omezení, čímž by byla ohrožena zejména stabilita nabytých právních situací.

Přestože žaloba na náhradu škody založená na chybném jednání, které nemá charakter rozhodnutí, není omezena žádnou lhůtou vyplývající z právního předpisu, je nesporné, že při neexistenci jakéhokoliv údaje v právních předpisech v otázce lhůty pro podání žaloby pro danou kategorii sporů je na soudci Unie, aby tuto mezeru v systému opravných prostředků vyplnil. Za tímto účelem musí soud zvážit jednak právo žalobce na účinnou soudní ochranu, jež patří mezi obecné zásady práva Unie a znamená, že jednotlivec musí mít dostatečnou lhůtu k posouzení legality aktu, který nepříznivě zasahuje do jeho právního postavení, nebo skutečnosti, na kterou si stěžuje, a případně k přípravě své žaloby, a dále požadavek právní jistoty, který požaduje, aby se akty přijaté orgány Unie staly po uplynutí určité lhůty konečnými.

Harmonizace těchto různých zájmů vyžaduje, aby v případě mlčení právních předpisů byly spory soudu předloženy v přiměřené lhůtě. Přiměřenost lhůty musí být posouzena v závislosti na okolnostech každé věci, a zejména v závislosti na významu sporu pro dotčenou osobu, složitosti věci a chování dotčených účastníků řízení. V tomto ohledu je třeba rovněž zohlednit referenční hodnotu, kterou je pětiletá promlčecí doba, kterou v oblasti žaloby na určení mimosmluvní odpovědnosti stanoví článek 46 statutu Soudního dvora, ačkoli se tato lhůta neuplatní ve sporech mezi Unií a jejími zaměstnanci.

Cílem dodržení požadavku přiměřené lhůty a obdobného použití pětileté promlčecí lhůty, jež je stanovena v článku 46 jednacího řádu Soudního dvora, je právě vyplnit mezeru v právních předpisech a zabránit tomu, aby žaloba na náhradu škody mohla být podávána neomezeně, a tím ohrožovala stabilitu nabytých právních situací. Délka takové lhůty může zajistit spravedlivou rovnováhu mezi těmito požadavky právní jistoty a právem žalobců na účinnou soudní ochranu, a to za podobných podmínek, jako jsou podmínky použité na jakéhokoliv věřitele Unie. Tato lhůta krom toho umožňuje sbližování sporů v oblasti mimosmluvní odpovědnosti za chybné jednání, které nemá charakter rozhodnutí, jak je tomu v oblasti veřejné služby, a obecných sporů v oblasti mimosmluvní odpovědnosti, které podléhají pětileté promlčecí lhůtě podle článku 46 jednacího řádu Soudního dvora.

(viz body 33 až 38, 42 a 48)

Odkazy:

Soud prvního stupně: 25. března 1998, Koopman v. Komise, T‑202/97, Recueil FP, s. I‑A‑163 a II‑511, body 24 a 25; 6. března 2001, Dunnett a další v. EIB, T‑192/99, Recueil, s. II‑813, body 51 až 53; 6. července 2004, Huygens v. Komise, T‑281/01, Sb. VS s. I‑A‑203 a II‑903, body 46 a 47; 5. října 2004, Eagle a další v. Komise, T‑144/02, Sb. rozh. s. II‑3381, body 57, 60, 65, 66 a 71; 26. června 2009, Marcuccio v. Komise, T‑114/08 P, Sb. VS s. I‑B‑1‑53 a II‑B‑1‑313, bod 25

Tribunál: 23. března 2010, Marcuccio v. Komise, T‑16/09 P, body 33 a 34

Soud pro veřejnou službu: 1. února 2007, Tsarnavas v. Komise, F‑125/05, Sb. VS s. I‑A‑1‑43 a II‑A‑1‑231, bod 71