STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
HENRIKA SAUGMANDSGAARDA ØE
přednesené dne 13. července 2017(1)
Věc C‑341/16
Hanssen Beleggingen BV
proti
Tanje Prast-Knipping
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Oberlandesgericht Düsseldorf (vrchní zemský soud v Düsseldorfu, Německo)]
„Řízení o předběžné otázce – Soudní spolupráce v občanských věcech – Soudní příslušnost a výkon soudních rozhodnutí – Nařízení (ES) č. 44/2001 – Článek 2 odst. 1 – Příslušnost podle místa bydliště žalovaného – Článek 22 bod 4 – Výlučná příslušnost ve věci zápisu nebo platnosti ochranných známek – Spor o totožnost majitele ochranné známky Beneluxu – Žaloba proti formálnímu majiteli ochranné známky Beneluxu směřující ke vzdání se práv majitele k ochranné známce“
I. Úvod
1. Rozhodnutím ze dne 14. června 2016, došlým Soudnímu dvoru dne 16. června 2016 zaslal Oberlandesgericht Düsseldorf (vrchní zemský soud v Düsseldorfu, Německo) Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu čl. 22 bodu 4 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“)(2).
2. Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Hanssen Beleggingen BV a Tanjou Prast-Knipping, jehož předmětem je ochranná známka Beneluxu, jíž je posledně uvedená osoba formální majitelkou.
3. Předkládající soud si přeje zjistit, zda se na spor, který mu byl předložen, vztahuje pravidlo o výlučné příslušnosti stanovené v čl. 22 bodě 4 nařízení Brusel I pro řízení, „jejichž předmětem je zápis nebo platnost ochranných známek“, což by znamenalo, že německé soudy – včetně předkládajícího soudu – nejsou příslušné pro jeho rozhodnutí. Naproti tomu, pokud by se na tento spor uvedené pravidlo o výlučné příslušnosti nevztahovalo, byly by německé soudy příslušné podle pravidla o obecné příslušnosti stanoveného v čl. 2 odst. 1 tohoto nařízení.
4. Dále ve svém výkladu uvedu důvody, pro které se domnívám, že se na takovou soudní žalobu, jako je žaloba podaná k předkládajícímu soudu, která směřuje k tomu, aby formální majitelka ochranné známky prohlásila před příslušným orgánem, že k této ochranné známce nemá žádná práva a vzdává se svého zápisu jako majitelka uvedené ochranné známky, nevztahuje pravidlo o výlučné příslušnosti stanovené v čl. 22 bodě 4 nařízení Brusel I.
II. Právní rámec
5. Podle pravidla o obecné příslušnosti stanoveného v čl. 2 odst. 1 nařízení Brusel I platí, že „[n]estanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu“.
6. Článek 22 bod 4 první pododstavec uvedeného nařízení, který je součástí oddílu 6 kapitoly II, nadepsaného „Výlučná příslušnost“, stanoví, že bez ohledu na bydliště mají výlučnou příslušnost „pro řízení, jejichž předmětem je zápis nebo platnost patentů, ochranných známek a průmyslových vzorů nebo jiných podobných práv, která vyžadují udělení nebo zápis“, soudy členského státu, na jehož území bylo požádáno o udělení nebo zápis nebo kde byly uděleny nebo zapsány nebo platí za udělené nebo zapsané na základě právního aktu Společenství nebo mezinárodní smlouvy.
III. Spor v původním řízení, předběžná otázka a řízení před Soudním dvorem
7. Spor v původním řízení se týká práv k ochranné známce Beneluxu. Tanja Prast-Knipping, ve sporu v původním řízení žalovaná, bydlí v Hamminkelnu (Německo). Je zapsána jako majitelka obrazové ochranné známky č. 361604, níže reprodukované, u Office Benelux de la propriété intellectuelle (Úřad Beneluxu pro duševní vlastnictví) (dále jen „OBPI“).
8. Tato ochranná známka byla přihlášena k zápisu dne 7. září 1979 ve prospěch podniku „Helmut Knipping“. Po předložení potvrzení o dědictví prokazujícím, že je jedinou dědičkou H. Knippinga, byla sporná ochranná známka u OBPI, ke dni 14. listopadu 2003 přepsána na T. Prast-Knipping.
9. Hanssen Beleggingen BV (dále jen „Hanssen Beleggingen“), ve sporu v původním řízení žalobkyně, je obchodní společnost se sídlem v Nizozemsku.
10. Žaloba společnosti Hanssen Beleggingen směřuje k tomu, aby T. Prast-Knipping před OBPI prohlásila, že ke sporné ochranné známce nemá žádná práva a vzdává se svého zápisu jako majitelka uvedené ochranné známky. Na podporu své žaloby společnost Hanssen Beleggingen uvádí, že se v důsledku postupných převodů sporné ochranné známky stala skutečnou majitelkou práv k této ochranné známce. Má za to, že má tedy vůči T. Prast-Knipping zákonný nárok vyžadovat od ní podání příslušných prohlášení před OBPI.
11. Landgericht Düsseldorf (zemský soud v Düsseldorfu, Německo) žalobu zamítl rozsudkem ze dne 24. června 2015 a jako odůvodnění uvedl, že společnost Hanssen Beleggingen nemůže vůči T. Prast-Knipping uplatňovat právní nárok z titulu bezdůvodného obohacení, protože T. Prast-Knipping není zapsána v rejstříku ochranných známek Beneluxu jako formální majitelka sporné ochranné známky v rozporu s právem. Tento soud měl za to, že sporná ochranná známka byla v okamžiku smrti H. Knippinga součástí jeho majetku, a přešla tedy formou přechodu všech práv na T. Prast-Knipping, která byla univerzální dědičkou. Závěry ohledně mezinárodní příslušnosti německých soudů, kterou T. Prast-Knipping nenamítala, uvedený soud neučinil.
12. Společnost Hanssen Beleggingen proti tomuto rozsudku podala odvolání k Oberlandesgericht Düsseldorf (vrchní zemský soud v Düsseldorfu, Německo). Tento soud měl pochybnosti, pokud jde o mezinárodní příslušnost německých soudů. V tomto ohledu zdůrazňuje, že by tato příslušnost mohla být založena na čl. 2 odst. 1 nařízení Brusel I vzhledem k tomu, že T. Prast-Knipping má bydliště v Německu. Nicméně výlučná mezinárodní příslušnost nizozemských soudů založená na čl. 22 bodu 4 nařízení Brusel I by mezinárodní příslušnost německých soudů vyloučila.
13. Uvedený soud kromě toho upřesnil, že v souladu s čl. 66 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 je na spor v původním řízení ratione temporis použitelné nařízení Brusel I vzhledem k tomu, že žaloba byla podána před 10. lednem 2015.
14. Za těchto okolností se Oberlandesgericht Düsseldorf (vrchní zemský soud v Düsseldorfu) přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Zahrnuje pojem řízení, ‚je[hož] předmětem je zápis nebo platnost […] ochranných známek‘ ve smyslu čl. 22 bodu 4 nařízení [Brusel I] rovněž žalobu směřující k tomu, aby osoba formálně zapsaná jako majitelka ochranné známky Beneluxu v rejstříku ochranných známek Beneluxu [před OBPI] prohlásila, že nemá k dotčené ochranné známce žádná práva a vzdává se zápisu jako majitelka ochranné známky?“
15. Písemná vyjádření předložily T. Prast-Knipping a Evropská komise. Jednání nařízeno nebylo.
IV. Analýza
16. Svou předběžnou otázkou se předkládající soud táže Soudního dvora, zda se na takovou soudní žalobu, jako je žaloba podaná ve sporu v původním řízení, jež směřuje k tomu, aby osoba formálně zapsaná jako majitelka ochranné známky Beneluxu před OBPI prohlásila, že nemá k této ochranné známce žádná práva a vzdává se zápisu jako majitelka uvedené ochranné známky, vztahuje čl. 22 bod 4 nařízení Brusel I.
17. Jak T. Prast-Knipping, tak Komise mají za to, že na tuto otázku je třeba odpovědět záporně. Toto stanovisko sdílím z následujících důvodů.
18. Soudní dvůr již o rozsahu pravidla o výlučné pravomoci stanoveného v čl. 22 bodě 4 nařízení Brusel I rozhodoval, především v rozsudku Duijnstee(3). Jedna z otázek, kterou se Soudní dvůr v tomto rozsudku zabýval, se týkala výkladu pojmu „řízení, jehož předmětem je zápis nebo platnost patentů“ ve smyslu článku 16 odst. 4 Úmluvy ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech(4). Domnívám se, že tento rozsudek, který se týkal obdobného sporu, jako je spor v původním řízení v projednávané věci, je v rámci této věci rozhodně relevantní. Zdůrazňuji, že Soudní dvůr uvedený rozsudek v podstatě potvrdil v rozsudku GAT(5).
19. Věc Duijnstee se týkala žaloby podané F. Duijnsteem, insolvenčním správcem společnosti Schroefboutenfabriek BV, proti L. Goderbauerovi, bývalému řediteli tohoto podniku, aby mu bylo přikázáno převést na společnost v úpadku patentové přihlášky a patenty udělené ve dvaadvaceti zemích pro vynález, který L. Goderbauer učinil v době, kdy byl touto společností zaměstnán(6).
20. Soudní dvůr měl za to, že tento pojem je samostatným pojmem, který musí být ve všech smluvních státech používán jednotně(7).
21. Za účelem výkladu tohoto pojmu Soudní dvůr zdůraznil, že výlučná příslušnost pro spory, jejichž předmětem je zápis nebo platnost patentů, přiznaná soudům smluvních států, na jejichž území bylo požádáno o udělení nebo zápis patentu nebo kde byl patent udělen nebo zapsán, je odůvodněna tím, že tyto soudy jsou nejlépe s to rozhodovat o případech, ve kterých se samotný spor týká platnosti patentu nebo existence udělení nebo zápisu(8).
22. Soudní dvůr proto rozhodl, že rozsah tohoto pravidla o výlučné pravomoci, vykládaného ve světle výše uvedeného cíle blízkosti restriktivně, je omezen na řízení týkající se platnosti, existence nebo zrušení patentu nebo požadavku na přednostní právo na základě dřívějšího podání přihlášky(9).
23. Po svém zdůvodnění Soudní dvůr konstatoval, že řízení před předkládajícím soudem nespadá do takto vymezeného rozsahu čl. 16 odst. 4 Bruselské úmluvy, protože se netýká platnosti nebo zápisu sporných patentů, ale výhradně otázky, zda majitelem práva k patentu je L. Goderbauer nebo společnost Schroefboutenfabriek BV v úpadku, což mělo být zjištěno na základě právních vztahů mezi dotyčnými(10).
24. Toto zdůvodnění považuji z dále uvedených důvodů za plně přenositelné na projednávanou věc.
25. Zaprvé Soudní dvůr již měl příležitost rozhodnout, že vzhledem k rovnocennosti těchto dvou ustanovení je důležité zajistit návaznost výkladu čl. 22 bodu 4 nařízení Brusel I a čl. 16 odst. 4 Bruselské úmluvy v souladu s bodem 19 odůvodnění tohoto nařízení(11). Článek 22 bod 4 uvedeného nařízení totiž odráží stejnou systematiku jako čl. 16 odst. 4 Bruselské úmluvy a jejich znění je navíc téměř totožné(12). Podle ustálené judikatury tedy platí výklad ustanovení Bruselské úmluvy podaný Soudním dvorem rovněž pro ustanovení nařízení Brusel I, pokud lze ustanovení těchto nástrojů kvalifikovat jako rovnocenná(13).
26. Zadruhé nenacházím žádný důvod pro nepoužití kritéria stanoveného Soudním dvorem v rozsudku Duijnsteepro oblast patentů(14) na řízení, jejichž předmětem jsou ochranné známky. Na jedné straně totiž znění čl. 22 bodu 4 nařízení Brusel I nerozlišuje mezi řízeními v oblasti patentů a řízeními v oblasti ochranných známek. Na druhé straně jsou pojmy „platnost, existence, zrušení patentu nebo požadavek na přednostní právo na základě dřívějšího podání přihlášky“ relevantní rovněž v oblasti ochranných známek.
27. Zatřetí a s použitím kritéria stanoveného Soudním dvorem v rozsudku Duijnstee(15) konstatuji, že se spor v původním řízení v projednávané věci netýká platnosti, existence nebo zrušení ochranné známky nebo požadavku na přednostní právo na základě dřívějšího podání přihlášky. Tento spor se totiž týká výhradně otázky, zda je majitelkou sporné ochranné známky T. Prast-Knipping, nebo společnost Hanssen Beleggingen, což musí být prokázáno na základě právních vztahů mezi dotyčnými, stejně jako ve sporu v původním řízení ve věci Duijnstee. Jinými slovy, a jak správně zdůraznila Komise, toto řízení se netýká ochranné známky jako takové, ale určení jejího majitele, což je otázka, která se netýká zápisu ani platnosti uvedené ochranné známky ve smyslu čl. 22 bodu 4 nařízení Brusel I.
28. Okolnost, že žaloba podaná společností Hanssen Beleggingen má zejména za cíl dosáhnout toho, aby se T. Prast-Knipping vzdala svého zápisu jako majitelka sporné ochranné známky, v tomto ohledu neznamená, že spor v původním řízení spadá pod pojem „řízení, jehož předmětem je zápis nebo platnost ochranných známek“ ve smyslu výše uvedeného ustanovení. Tento návrh je totiž vedlejší k hlavnímu návrhu, který směřuje k uznání toho, že sporná ochranná známka nepatří T. Prast-Knipping z důvodu soukromých smluv, které stanoví převod této ochranné známky na společnost Hanssen Beleggingen(16). Jak jsem již uvedl v předcházejícím bodě, takové řízení se netýká platnosti, existence nebo zrušení uvedené ochranné známky ani požadavku na přednostní právo na základě dřívějšího podání přihlášky.
29. Začtvrté dodávám, jak rovněž uváděly T. Prast-Knipping a Komise, že cíl blízkosti sledovaný tímto ustanovením nebrání tomu, aby se na spor v původním řízení vztahovalo pravidlo o výlučné příslušnosti stanovené uvedeným ustanovením(17). Typ argumentů zkoumaných ve sporu v původním řízení, které se týkaly zejména existence bezdůvodného obohacení a rozsahu smluv mezi soukromými osobami(18), nesouvisí s otázkou platnosti nebo zápisu sporné ochranné známky. Soudy státu, na jehož území došlo k zápisu ochranné známky, tedy nejsou nejzpůsobilejší pro posouzení takových argumentů.
30. Z výše uvedeného vyvozuji, že na spor v původním řízení se nepoužije pravidlo o výlučné pravomoci stanovené v čl. 22 bodě 4 nařízení Brusel I. V důsledku toho jsou německé soudy – včetně předkládajícího soudu – jako soudy členského státu, kde má bydliště T. Prast-Knipping, žalovaná ve sporu v původním řízení, mezinárodně příslušné pro rozhodnutí tohoto sporu podle pravidla o obecné příslušnosti stanoveného v čl. 2 odst. 1 tohoto nařízení.
31. V tomto ohledu upřesňuji, že skutečnost, že se na uvedené řízení může případně vztahovat čl. 5 bod 3 uvedeného nařízení z důvodu, že žaloba podaná společností Hanssen Beleggingen je založena zejména na existenci bezdůvodného obohacení, nemá vliv na příslušnost německých soudů podle čl. 2 odst. 1 téhož nařízení. První z těchto ustanovení totiž stanoví doplňkovou – a nikoli výlučnou příslušnost – ve vztahu k příslušnosti stanovené druhým ustanovením.
32. Podpůrně, pokud by Soudní dvůr rozhodl, že se na spor v původním řízení vztahuje čl. 22 bod 4 nařízení Brusel I, byly by k rozhodnutí sporu příslušné pouze soudy členského státu, na jehož území byla ochranná známka zapsána. Toto ustanovení totiž stanoví výlučnou příslušnost, která má za následek vyloučení použitelnosti pravidla o obecné příslušnosti stanoveného v čl. 2 odst. 1 tohoto nařízení.
33. Podle informací poskytnutých předkládajícím soudem by použití článku 22 bodu 4 nařízení Brusel I znamenalo, že německé soudy nejsou pro rozhodnutí sporu v původním řízení příslušné(19).
34. Ještě bych rád v tomto kontextu poukázal na rozsah rozsudku Brite Strike Technologies(20). Soudní dvůr v tomto rozsudku zajisté rozhodl, že článek 71 nařízení Brusel I vykládaný ve světle článku 350 SFEU nebrání tomu, aby pravidlo soudní příslušnosti pro řízení týkající se ochranných známek a vzorů Beneluxu, uvedené v čl. 4.6 Úmluvy Beneluxu o duševním vlastnictví (ochranné známky a vzory)(21) (dále jen „úmluva Beneluxu“), bylo na tato řízení použito.
35. Tuto judikaturu však považuji za irelevantní pro určení mezinárodní příslušnosti německých soudů, což je otázka, která je předmětem sporu v původním řízení, když Spolková republika Německo není smluvní stranou úmluvy Beneluxu. Považuji totiž za obtížně představitelné, že by úmluva, které není Spolková republika Německo smluvní stranou, mohla mít pro německé soudy závazné právní účinky. Zdůrazňuji, že rozsudek Brite Strike Technologies(22) se na rozdíl od projednávané věci týkal řízení před nizozemským soudem.
36. Tento výklad v případě potřeby podporuje znění čl. 71 odst. 2 písm. a) nařízení Brusel I, který se podle svého znění použije na „soud členského státu, který je stranou smlouvy o zvláště vymezené věci“(23).
37. Pokud by Soudní dvůr rozhodl, že se na spor v původním řízení vztahuje čl. 22 bod 4 nařízení Brusel I, musel by se tudíž předkládající soud bez návrhu prohlásit nepříslušným podle článku 25 tohoto nařízení. Pouze za předpokladu, že by byl spor v původním řízení předložen soudu členského státu Beneluxu, musel by být článek 4.6 úmluvy Beneluxu podle rozsudku Brite Strike Technologies(24) tímto soudem při posuzování jeho příslušnosti zohledněn.
V. Závěry
38. Vzhledem k předcházejícím úvahám navrhuji, aby Soudní dvůr na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podanou Oberlandesgericht Düsseldorf (vrchní zemský soud v Düsseldorfu, Německo) odpověděl takto:
„Na takovou soudní žalobu, jako je žaloba podaná ve sporu v původním řízení, jež směřuje k tomu, aby osoba formálně zapsaná jako majitelka ochranné známky Beneluxu před Office Benelux de la propriété intellectuelle (Úřad Beneluxu pro duševní vlastnictví, OBPI) prohlásila, že nemá k této ochranné známce žádná práva a vzdává se zápisu jako majitelka uvedené ochranné známky, se čl. 22 bod 4 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech nevztahuje.“