ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU
(první senát)
13. září 2011
Věc F-101/09
AA
v.
Evropská komise
„Veřejná služba – Jmenování – Dočasní zaměstnanci jmenovaní úředníky – Zařazení do platové třídy – Výkon pravomocného rozsudku – Ztráta příležitosti“
Předmět: Žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, jenž je použitelný na Smlouvu o ESAE na základě jejího článku 106a, kterou se AA domáhá, aby bylo zrušeno rozhodnutí, jímž byl zařazen do platové třídy AD 6 platového stupně 2, a podpůrně, aby byla Komisi uložena náhrada škody za ztrátu příležitosti být přijat podle režimu služebního řádu úředníků Evropského společenství platného před 1. květnem 2004, a v důsledku toho za ztrátu příležitosti pobírat vyšší mzdu.
Rozhodnutí: Komisi se ukládá zaplatit žalobci jako náhradu majetkové újmy vzniklé před vyhlášením tohoto rozsudku částku představující rozdíl mezi odměnou po zaplacení sociálních odvodů a daní, kterou by pobíral, pokud by byl jmenován jako úředník v prozatímní platové třídě A*6 dne 1. srpna 2004 a pokud by dále jeho služební postup probíhal v souladu s postupem do dalších platových stupňů stanoveným služebním řádem úředníků Evropské unie a s průměrnou dobou strávenou úředníkem v každé platové třídě, tak jak vyplývá z přílohy I písm. b) služebního řádu, na straně jedné, a odměnou po zaplacení sociálních odvodů a daní, kterou žalobce pobíral mezi 1. srpnem 2004 a vyhlášením tohoto rozsudku nejprve jako úředník členského státu a poté, od 15. března 2009, jako úředník Evropské unie, na straně druhé, přičemž tento rozdíl je třeba vynásobit koeficientem 0,8. Komisi se ukládá zaplatit žalobci částku 120 000 eur jako náhradu majetkové újmy vzniklé po vyhlášení tohoto rozsudku. Komisi se ukládá zaplatit žalobci již splatné částky dlužné na základě výkonu tohoto rozsudku, navýšené o úroky z prodlení počítané ode dnů, ke kterým byly tyto částky splatné, a pokud tyto dny předcházely 15. březnu 2009, od tohoto dne. Tyto úroky, až do dne uskutečnění platby, se vypočítají na základě sazby stanovené Evropskou centrální bankou pro hlavní refinanční operace, použitelné v dotyčném období, navýšené o dva procentní body. Komisi se ukládá zaplatit žalobci částku 2 000 eur jako nemajetkovou újmu. Ve zbývající části se žaloba zamítá. Komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí dvě třetiny nákladů řízení vynaložených žalobcem. Žalobce ponese třetinu vlastních nákladů řízení.
Shrnutí
1. Úředníci – Žaloba – Zrušující rozsudek – Účinky – Zrušení rozhodnutí, kterým byl odmítnut zápis na seznam uchazečů vhodných k přijetí
(Článek 233 ES; článek 266 SFEU)
2. Úředníci – Žaloba – Žaloba na náhradu škody podaná bez uskutečnění postupu před zahájením soudního řízení v souladu se služebním řádem – Návrh na náhradu škody, který je spojen s návrhem na zrušení a jenž zní na náhradu škody vyplývající z částečné neexistence opatření vyplývajících ze zrušujícího rozsudku – Přípustnost
(Článek 233 ES; článek 266 SFEU; služební řád, články 90 a 91)
3. Úředníci – Žaloba – Zrušující rozsudek – Účinky – Povinnost přijmout opatření vyplývajících z rozsudku – Zvláštní obtíže – Spravedlivé vyrovnání za znevýhodnění vyplývající pro žalobce ze zrušeného aktu
(Článek 233 ES; článek 266 SFEU; služební řád, čl. 91 odst. 1)
4. Úředníci – Mimosmluvní odpovědnost orgánů – Nesplnění povinnosti vyhovět zrušujícímu rozsudku – Pochybení při výkonu funkce samo o sobě způsobující nemajetkovou újmu
1. Podle článku 233 ES (nyní po změně článek 266 SFEU) je orgán, jehož akt byl unijním soudem prohlášen za neplatný, povinen přijmout opatření vyplývající ze zrušujícího rozsudku, aby byly kompenzovány následky protiprávního jednání, jehož se orgán dopustil. Administrativa tak v zásadě musí postavit dotyčného úředníka přesně do té situace, v níž by byl dnes, pokud by nedošlo ke zjištěnému protiprávnímu jednání. Za tímto účelem administrativa může přijmout akt se zpětným účinkem, aby z časového hlediska napravila následky, které mohlo mít uvedené protiprávní jednání, a to za podmínky, že bude náležitě respektováno legitimní očekávání dotčených osob.
V tomto ohledu je třeba uvést, že pokud jde o vyhovění rozsudku zrušujícímu odmítnutí zápisu na seznam uchazečů vhodných k přijetí, tento zápis poskytuje dotyčné osobě pouze možnost, a nikoli právo, být jmenován úředníkem a již vůbec ne v určité lhůtě, a to i tehdy, pokud schopnosti dotyčné osoby odpovídají potřebám služby. Proto platí, že i kdyby dotyčná osoba byla ab initio zapsána na seznam uchazečů vhodných k přijetí, nebyla by nutně přijata před vstupem v platnost nařízení č. 723/2004, kterým se mění služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců.
(viz body 41 a 44)
Odkazy:
Soudní dvůr: 22. prosince 2008, Centeno Mediavilla a další v. Komise, C‑443/07 P, bod 112
Soud prvního stupně: 31. března 2004, Girardot v. Komise, T‑10/02, bod 49; 11. července 2007, Centeno Mediavilla a další v. Komise, T‑58/05, bod 52
Soud pro veřejnou službu: 11. září 2008, Smadja v. Komise, F‑135/07, bod 48
2. Pokud jde o návrhová žádání na náhradu škody spojená s výkonem pravomocného rozsudku, která nevycházejí ze skutečnosti, že rozhodnutí přijatá administrativou ke splnění povinností vyplývajících ze zrušujícího rozsudku byla v rozporu s tímto rozsudkem, nýbrž ze skutečnosti, že přijatá rozhodnutí umožňují pouze částečně kompenzovat následky protiprávního jednání, jehož se dopustila Komise, což však představuje případ nevykonání pravomocného rozsudku, tato návrhová žádání musí být považována za návrhová žádání vytýkající orgánu oprávněnému ke jmenování, že podle článku 233 ES (nyní po změně článek 266 SFEU) nepřijal opatření obdobné opatření stanovenému služebním řádem ve smyslu čl. 90 odst. 2 uvedeného služebního řádu. Vzhledem k tomu, že nepřijetí opatření stanoveného služebním řádem je aktem zasahujícím do právního postavení, proti kterému může úředník bez dalšího podat ve lhůtě tří měsíců stížnost, aniž by přípustnost jeho žaloby byla podmíněna předložením žádosti na základě čl. 90 odst. 1 služebního řádu, musí se použít stejné řešení na návrhová žádání na náhradu škody, jelikož žalobce vytýká administrativě, že nepřijala veškerá opatření vyžadovaná článkem 233 ES, který je nyní po změně článkem 266 SFEU.
To platí tím spíše, že vyžadovat od úředníka, který se domáhá vyhovění zrušujícímu rozsudku vynesenému v jeho prospěch, aby jednak podal stížnost proti rozhodnutí orgánu oprávněného ke jmenování, které představuje nesprávný výkon zrušujícího rozsudku, a jednak aby podal samostatnou žádost o náhradu škody na základě čl. 90 odst. 1 služebního řádu, proti níž by v případě jejího zamítnutí administrativou byla rovněž podána stížnost, by bylo v každém případě v rozporu s požadavky hospodárnosti řízení, které ukládá zásada dodržování přiměřené lhůty.
(viz body 75 a 76)
Odkazy:
Soud pro veřejnou službu: 17. dubna 2007, C a F v. Komise, F‑44/06 a F‑94/06, bod 57 a citovaná judikatura a bod 58
3. Pokud jsou s přijímáním opatření vyplývajících ze zrušujícího rozsudku spojeny zvláštní obtíže související například s nemožností určit, zda by žalobce byl přijat před určitým datem, může dotčený orgán splnit své povinnosti vyplývající z článku 233 ES (nyní po změně článek 266 SFEU) tak, že přijme rozhodnutí, které může spravedlivě kompenzovat znevýhodnění, jež pro dotčenou osobu vyplývá ze zrušeného rozhodnutí. Z toho vyplývá, že administrativa, která měla možnost nahradit žalobci škodu, tak měla učinit, aby kompenzovala finanční následky, které měla pro žalobce ztráta příležitosti být přijat dříve, než byl přijat, a v důsledku toho ztráta příležitosti pobírat vyšší mzdu, být v současnosti zařazen do vyššího platového stupně nebo platové třídy, mít lepší možnosti dalšího služebního postupu a mít vyšší důchod. Ztráta zejména takové příležitosti, jako je příležitost být přijat, a v důsledku toho být zařazen do vyšší platové třídy nebo platového stupně, představuje totiž skutečnou a určitou, a tedy nahraditelnou majetkovou újmu.
Pro určení částky náhrady škody, která měla být žalobci zaplacena z důvodu, že tím, že se administrativa omezila na jeho zápis na seznam uchazečů vhodných k přijetí, pouze částečně vyhověla zrušujícímu rozsudku, a tedy jen částečně kompenzovala následky protiprávního jednání, kterého se dopustila výběrová komise výběrového řízení, je třeba identifikovat povahu příležitosti, kterou žalobce ztratil, datum, od kterého žalobce mohl mít tuto příležitost, dále vyčíslit uvedenou příležitost a konečně upřesnit, jaké finanční následky pro něj vyplynuly z této ztráty příležitosti.
Žalobce ztratil příležitost být přijat dříve, než byl přijat, a v důsledku toho s ohledem na pravidla použitelná na postup do platových stupňů a průměrnou dobou strávenou v platové třídě příležitost mít vyšší odměnu, než kterou skutečně pobíral, být v současnosti zařazen do vyšší platové třídy nebo platového stupně, mít lepší možnosti dalšího služebního postupu a mít vyšší důchod. Z toho vyplývá, že finanční následky této ztráty příležitosti musí být posouzeny na základě rozdílu mezi mzdami a důchody, které mohl pobírat, a těmi, které pobíral nebo bude pobírat.
Možnost být přijat, kterou má každý úspěšný uchazeč výběrového řízení zapsaný na seznam uchazečů vhodných k přijetí, se změní v příležitost být přijat až k datu, k němuž je uvolněno pracovní místo, které má být obsazeno a o němž je důvodné mít za to, že by uvedený uchazeč mohl být na něj přijat. Pokud by byl žalobce ab initio zapsán na seznam uchazečů vhodných k přijetí, je více než pravděpodobné, že by byl přijat na pracovní místo, které předtím zastával jako dočasný zaměstnanec, jelikož jeho působení na tomto pracovním místě bylo zcela uspokojivé, a proto nabyl na tomto pracovním místě pracovní zkušenost. Je totiž nesporné, že úspěšná pracovní zkušenost představuje významnou indicii, kterou je třeba vzít v úvahu při výběru uchazeče, jenž má být přijat.
Příležitost, kterou osoba ztratila, musí být určena objektivně v podobě matematického koeficientu. Pokud jde o ztrátu příležitosti pobírat vyšší mzdu, která závisí na příležitosti, že osoba by získala pracovní místo spojené s vyšší odměnou, lze takový koeficient vypočítat na základě jednotlivých faktorů, jako je zejména předchozí zkušenost uchazeče v rámci orgánu a stupeň přiměřenosti mezi jeho kvalifikaci a popisem dotčeného pracovního místa. Pokud však příležitost, kterou žalobce ztratil, nemůže být kvantifikována v podobě matematického koeficientu, může být újma ohodnocena ex æquo et bono. Z toho je třeba vyvodit, že pro ohodnocení újmy, která žalobci vznikla, musí Soud pro veřejnou službu spravedlivě určit použitelný matematický koeficient, který zohledňuje ztrátu příležitosti, k níž došlo.
Pro určení finančních následků ztráty příležitosti je třeba nejdříve určit příjem, se kterým mohla osoba, jež ztratila příležitost, počítat, pokud by se tato příležitost realizovala, dále srovnat tuto situaci se současnou finanční situací této osoby a konečně uplatnit na rozdíl příjmů vyplývajících z těchto dvou situací matematický koeficient zohledňující příležitost, kterou uvedená osoba ztratila.
Je však třeba uvést, že pokud jde o ohodnocení majetkové újmy, která žalobci vznikla po vyhlášení rozsudku, jímž bylo konstatováno, že ztratil příležitost být přijat, a v důsledku toho příležitost být povýšen dříve, než byl, nejrelevantnější metodou je paušální ohodnocení ex aequo et bono újmy, které zohlední nejen současnou platovou třídu žalobce, postup do platových stupňů stanovený služebním řádem, průměrnou dobu strávenou úředníkem v každé platové třídě, jak vyplývá z přílohy I písm. b) služebního řádu, délku života občana Evropské unie, použitý matematický koeficient, ale také okolnost, že výkonem tohoto rozsudku obdrží žalobce částku, kterou bude mít okamžitě k dispozici.
(viz body 81, 83 až 85, 91, 93, 94, 96 a 105)
Odkazy:
Soud prvního stupně: výše uvedený rozsudek Girardot v. Komise, body 53, 58 a násl., 96 a 119
Tribunál Evropské unie: 10. listopadu 2010, OHIM v. Simões Dos Santos, T‑260/09 P, bod 104
Soud pro veřejnou službu: 8. května 2008, Suvikas v. Rada, F‑6/07, body 141 až 144; 24. června 2008, Andres a další v. ECB, F‑15/05, bod 132 a citovaná judikatura
4. Odmítnutí evropského orgánu vyhovět rozhodnutí vydanému unijním soudem ohrožuje důvěru, kterou musí mít každý jednotlivec v unijním právním systému, jenž je založen zejména na dodržování rozhodnutí vydaných unijními soudy. Proto platí, že nezávisle na jakékoliv majetkové újmě, která může vyplývat ze skutečnosti, že rozsudku nebylo vyhověno, částečné splnění povinností vyplývajících z rozsudku samo o sobě způsobuje žalobci nemajetkovou újmu.
(viz bod 107)
Odkazy:
Soud prvního stupně: 12. prosince 2000, Hautem v. EIB, T‑11/00, bod 51