ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU
(třetí senát)
11. května 2011
Věc F‑53/09
J
v.
Evropská komise
„Veřejná služba – Úředníci – Sociální zabezpečení – Pojištění pro případ úrazu a nemoci z povolání – Článek 73 služebního řádu – Odmítnutí uznat skutečnost, že nemoc má svůj původ v povolání – Povinnost provést řízení v přiměřené lhůtě“
Předmět: Žaloba podaná na základě článků 236 ES a 152 AE, kterou žalobce navrhuje zrušení rozhodnutí Komise ze dne 31. července 2008, jímž se zamítá uznání nemoci, kterou je postižen, jako nemoci z povolání, a uložení povinnosti Komisi zaplatit mu symbolické jedno euro jako náhradu materiální újmy, kterou podle svého názoru utrpěl.
Rozhodnutí: Evropské komisi se ukládá uhradit žalobci částku jedno euro z titulu náhrady škody. Návrhová žádání žalobce se ve zbývající části zamítají. Evropská komise ponese vlastní náklady řízení a ukládá se jí náhrada jedné čtvrtiny nákladů řízení žalobce. Žalobce ponese tři čtvrtiny vlastních nákladů řízení.
Shrnutí
1. Úředníci – Sociální zabezpečení – Pojištění pro případ úrazu a nemoci z povolání – Invalidita – Odlišné režimy – Jednotný pojem „nemoc z povolání“ (Služební řád, články 73 a 78; pravidla pojištění pro případ úrazu a nemoci z povolání, čl. 3 odst. 2 a článek 25)
2. Úředníci – Sociální zabezpečení – Pojištění pro případ úrazu a nemoci z povolání – Určení skutečnosti, že nemoc má svůj původ v povolání – Důkazní břemeno, které nese úředník
(Služební řád, článek 73; pravidla pojištění pro případ úrazu a nemoci z povolání, článek 3)
3. Úředníci – Sociální zabezpečení – Pojištění pro případ úrazu a nemoci z povolání – Odborný lékařský posudek – Posuzovací pravomoc lékařské komise – Soudní přezkum – Meze – Povinnost uvést odůvodnění – Rozsah
(Služební řád, článek 73; pravidla pojištění pro případ úrazu a nemoci z povolání, článek 23)
4. Unijní právo – Zásady – Dodržení přiměřené lhůty – Porušení v řízení vedeném administrativou – Účinky
(Listina základních práv Evropské unie, čl. 41 odst. 1)
1. Není-li ve služebním řádu uvedeno jinak, pojem „nemoc z povolání“ nemůže mít v rámci tohoto předpisu jiný obsah podle toho, zda jde o použití článku 73 nebo článku 78 služebního řádu, i když se tato ustanovení týkají režimů, které mají vlastní charakteristické rysy.
Nicméně skutečnost, že pojem „nemoc z povolání“ má stejný právní obsah, ať jde o použití článku 73 nebo článku 78 služebního řádu, neznamená, že lékařská komise, s níž počítají pravidla pojištění úředníků Unie pro případ úrazu a nemoci z povolání, je vázána skutkovým a lékařským posouzením ze strany výboru pro otázky invalidity ustaveného podle článku 78 služebního řádu a naopak. Řízení o uznání částečné či úplné trvalé invalidity na základě článku 73 služebního řádu a řízení o přiznání invalidního důchodu na základě článku 78 služebního řádu tak mohou při totožném skutkovém stavu legitimně vést k odlišným výsledkům, a to zejména pokud jde o otázku, zda nemoc, kterou trpí tentýž úředník, má původ v povolání.
Zaprvé, dávky podle článků 73 a 78 služebního řádu jsou odlišné a na sobě nezávislé, třebaže může dojít k jejich kumulaci; tato ustanovení rovněž upravují dvě různá řízení, která mohou vést k odlišným, na sobě nezávislým rozhodnutím. Zadruhé, ačkoli je žádoucí, aby obě řízení byla případně vedena souběžně a aby stejné zdravotnické orgány byly vyzvány k tomu, aby se vyjádřily k různým aspektům invalidity, kterou je úředník stižen, nejedná se o okolnost podmiňující legalitu jednoho či druhého řízení a orgán oprávněný ke jmenování má podle okolností v tomto ohledu posuzovací pravomoc. Konečně zatřetí, článek 25 pravidel pojištění výslovně stanoví, že uznání částečné či úplné trvalé invalidity na základě článku 73 služebního řádu a těchto pravidel nijak nebrání použití článku 78 služebního řádu a naopak.
Takový stav práva nelze považovat za zcela uspokojivý. Nicméně toto zřejmé riziko rozporu je dáno souběžnou, ze strany zákonodárce záměrnou, existencí dvou režimů, v nichž vystupují dvě různé lékařské entity, které se řídí odlišnými procesními pravidly. Konkrétně, lékařská komise rozhoduje s ohledem na výsledky šetření vedeného administrativou, zatímco v případě výboru pro otázky invalidity tomu tak není. Za současného stavu unijní právní úpravy tedy nelze vyloučit, že oba tyto orgány dospějí při posuzování téže faktické situace k odlišným závěrům.
(viz body 55 až 60)
Odkazy:
Soudní dvůr: 4. října 1991, Komise v. Gill, C‑185/90 P, body 13 až 16
Tribunál: 14. května 1998, Lucaccioni v. Komise, T‑165/95, bod 150; 1. července 2008, Komise v. D, T‑262/06 P, bod 73 a uvedená judikatura a bod 74
2. Článek 3 společných pravidel pojištění úředníků Unie pro případ úrazu a nemoci z povolání zavádí dvojí režim pojištění pro případ nemoci z povolání.
Článek 3 pravidel pojištění ve svém odstavci 1 stanoví, že pokud je nemoc zahrnuta v „evropském seznamu nemocí z povolání“ obsaženém v příloze doporučení Komise 90/326 nebo v jeho případných doplňcích, považuje se za nemoc z povolání. Toto ustanovení zavádí zákonnou domněnku, která se odchyluje od obecného práva dokazování, za účelem ochrany práv dotčených úředníků, pokud jde o postižení, o nichž je vědecky prokázáno, že v zásadě souvisejí s výkonem určité profesní činnosti. Stačí tak, aby dotčený úředník prokázal, že v rámci své služby byl vystaven riziku touto nemocí onemocnět. Případná nejistota ohledně příčinné souvislosti mezi výkonem služby a nemocí neumožňuje tuto domněnku vyvrátit.
Naopak v rámci čl. 3 odst. 2 pravidel pojištění musí být prokázána příčinná souvislost mezi výkonem služby a vznikem nemoci. I když nutnost prokázat takovou příčinnou souvislost může vést k tomu, že u některých postižení způsobených více faktory nebude uznáno, že mají původ v povolání, v rámci tohoto ustanovení prostý důkaz potenciálního vlivu výkonu služby na vznik, zhoršení nebo urychlení průběhu postižení způsobeného více faktory neumožňuje mít za to, že je dostatečně prokázáno, že toto postižení má původ v povolání. V tomto ohledu se soud nemůže stavět na místo zákonodárce a připustit, že v případech některých nemocí způsobených více faktory musí být v pochybnostech rozhodnuto ve prospěch dotčeného úředníka, pokud je objektivně nemožné určit, zda výkon této služby pravděpodobně měl vliv na zhoršení zdravotního stavu dotčeného a do jaké míry tento výkon přispěl – v porovnání s případnými faktory nesouvisejícími s výkonem povolání – k tomuto zhoršení.
Článek 3 odst. 2 pravidel pojištění tak zaručuje krytí v individuálních případech, ovšem za podmínky, že je právně dostačujícím způsobem prokázáno, že posuzované postižení má původ v povolání. V tomto právním rámci by vzdání se požadavku na takový důkaz, třebaže zmírněného, v případě některých postižení způsobených více faktory tím způsobem, že by dostačovala potenciální příčinná souvislost, bylo v rozporu nejen se zněním čl. 3 odst. 2 pravidel pojištění, ale rovněž s cílem a účelem tohoto článku, který má zajistit specifické krytí proti riziku nemoci z povolání na základě článku 73 služebního řádu.
Kromě toho ve složitých případech, kdy k nemoci úředníka došlo z různých fyzických nebo psychických důvodů, souvisejících i nesouvisejících s výkonem povolání, musí lékařská komise určit, zda má výkon funkce ve službě orgánů Unie přímou souvislost s nemocí úředníka, například jako prvek spouštějící takovou nemoc. V takových případech se za účelem uznání nemoci jako nemoci z povolání nevyžaduje, aby její jedinou, hlavní, převažující nebo převládající příčinou byl výkon funkce.
(viz body 64 až 69)
Odkazy:
Tribunál: 26. února 2003, Latino v. Komise, T‑145/01, body 83, 84, 86 až 89
Soud pro veřejnou službu: 14. září 2010, AE v. Komise, F‑79/09, bod 83 a citovaná judikatura
3. Úloha, která přísluší lékařské komisi podle článku 23 společných pravidel pojištění úředníků Unie pro případ úrazu a nemoci z povolání, a to posoudit zcela objektivně a nezávisle lékařské otázky, vyžaduje, aby tato komise měla k dispozici všechny podklady, které jí mohou být užitečné, a aby měla při svém posuzování naprostou volnost. Lékařská posouzení provedená lékařskou komisí jako taková musejí být považována za definitivní, pokud byla vydána za řádných podmínek. Soud je pouze oprávněn ověřit, zda uvedená komise byla ustavena a fungovala řádným způsobem a zda její stanovisko splňuje všechny náležitosti, zejména zda obsahuje odůvodnění umožňující posoudit důvody, na nichž je založeno, a zda uvádí pochopitelnou souvislost mezi lékařskými zjištěními, která obsahuje, a závěry, k nimž dochází.
S ohledem na omezený soudní přezkum, jehož výkon přísluší soudu, nemůže výtka vycházející ze zjevně nesprávného posouzení ze strany lékařské komise uspět.
Pokud jsou lékařské komisi předloženy složité otázky lékařského rázu související s obtížnou diagnostikou nebo příčinnou souvislostí mezi problémy, jimiž trpí dotyčná osoba, a výkonem její profesní činnosti v rámci některého z orgánů, musí tato komise ve svém stanovisku zejména uvést skutečnosti ze spisu, o které se opírá, a v případě výrazného odchýlení se od některých předchozích relevantních lékařských zpráv, které byly pro dotyčnou osobu příznivější, upřesnit, z jakých důvodů tak činí.
(viz body 70, 91, 92 a 104)
Odkazy:
Soud pro veřejnou službu: výše uvedený rozsudek AE v. Komise, body 64 a 65 a citovaná judikatura a bod 89
4. Povinnost dodržet v řízeních vedených administrativou přiměřenou lhůtu je obecnou zásadou unijního práva, jejíž dodržování zajišťuje soud a která se jakožto jedna ze složek práva na řádnou správu objevuje v čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie.
Nedodržení zásady přiměřené lhůty však obecně neodůvodňuje zrušení rozhodnutí, jež je výsledkem řízení vedeného administrativou, které je dotčeno prodlením. Nedodržení zásady přiměřené lhůty totiž ovlivňuje platnost řízení vedeného administrativou pouze tehdy, pokud může mít nadměrně dlouhá doba tohoto řízení dopad na samotný obsah rozhodnutí, jež je jeho výsledkem. Případná nadměrně dlouhá lhůta pro vyřízení žádosti o uznání skutečnosti, že nemoc má původ v povolání, nemůže mít v zásadě dopad na samotný obsah stanoviska přijatého lékařskou komisí ani na obsah konečného rozhodnutí přijatého orgánem. Taková lhůta totiž nemůže až na mimořádné případy změnit posouzení lékařské komise ohledně toho, zda nemoc má původ v povolání, či nikoli. Skutečnost, že by Soud pro veřejnou službu zrušil rozhodnutí přijaté s ohledem na posouzení lékařské komise, by v praxi mělo hlavně ten kontraproduktivní důsledek, že by řízení bylo dále prodlužováno, a to z důvodu, že již trvalo příliš dlouho.
Unijní soud má nicméně možnost uložit administrativě i bez návrhu povinnost zaplatit náhradu z důvodu překročení přiměřené lhůty, přičemž takováto náhrada představuje pro úředníka nejlepší formu nápravy újmy, pokud je splněna podmínka, že účastníkům řízení bylo umožněno se k tomuto řešení vyjádřit.
(viz body 113 až 115 a 120)
Odkazy:
Soudní dvůr: 17. prosince 2009, M v. EMEA, C‑197/09 RX‑II, bod 41
Soud prvního stupně: 11. dubna 2006, Angeletti v. Komise, T‑394/03, body 162 až 167
Tribunál Evropské unie: 12. května 2010, Bui Van v. Komise, T‑491/08 P, bod 88
Soud pro veřejnou službu: 21. října 2009, V v. Komise, F‑33/08, bod 211, který je předmětem kasačního opravného prostředku dosud projednávaného před Tribunálem Evropské unie, věc T‑510/09 P