USNESENÍ SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE

(první senát)

20. března 2014

Věc F‑83/10 DEP

Konstantinos Giannakouris

v.

Evropská komise

„Veřejná služba – Řízení – Určení výše nákladů řízení“

Předmět:      Návrh na určení výše nákladů řízení podaný Evropskou komisí na základě čl. 92 odst. 1 jednacího řádu v návaznosti na rozsudek Soudu ze dne 5. června 2012, Giannakouris v. Komise (F‑83/10, dále jen „rozsudek ze dne 5. června 2012“).

Rozhodnutí:      Celková výše nákladů řízení, kterou má K. Giannakouris uhradit Evropské komisi z titulu nákladů, jejichž náhradu lze přiznat ve věci F‑83/10, se stanovuje na částku 2 555,50 eur, přičemž uvedená částka zahrnuje úroky z prodlení ode dne doručení tohoto usnesení do dne úhrady, vypočtené na základě sazby stanovené Evropskou centrální bankou pro hlavní refinanční operace použitelné v průběhu výše uvedeného období, zvýšené o dva procentní body.

Shrnutí

1.      Soudní řízení – Náklady řízení – Určení – Přiznatelná náhrada nákladů řízení – Pojem – Nutné výdaje vynaložené účastníky řízení – Náklady vynaložené na externí překlady procesních písemností předložených unijními orgány – Vyloučení

[Nařízení Rady č. 1/2003, článek 1; jednací řád Soudu pro veřejnou službu, čl. 91 písm. b)]

2.      Soudní řízení – Náklady řízení – Určení – Přiznatelná náhrada nákladů řízení – Nutné výdaje vynaložené účastníky řízení – Odměny, které orgán uhradil svému advokátovi – Zahrnutí – Skutečnosti, které mají být vzaty v úvahu pro účely určení výše nákladů řízení

[Statut Soudního dvora, čl. 19 první pododstavec a příloha I, čl. 7 odst. 1; jednací řád Soudního dvora, čl. 144 písm. b) a čl. 145 odst. 1)]

1.      Z článku 91 písm. b) jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu vyplývá, že náklady řízení, jejichž náhradu lze přiznat, jsou omezeny na náklady vynaložené v souvislosti s řízením před Soudem a dále na náklady, které byly k tomuto účelu nutné.

Výdaje na externí překlady procesních písemností předložených Soudu pro veřejnou službu unijními orgány nelze v tomto ohledu považovat za výdaje nutné k řízení, a tudíž za náklady řízení, jejichž náhradu lze přiznat. Orgány mají povinnost předložit překlady jakéhokoli podání, jehož jsou původcem. Tato povinnost uložená unijním orgánům jednacím řádem vychází z toho, že uvedené orgány pracují v mnohojazyčném prostředí a disponují všemi potřebnými lidskými zdroji k předkládání překladů procesních písemností do všech jazyků uvedených v článku 1 nařízení č. 1 o užívání jazyků v Evropském hospodářském společenství. Tyto náklady nemůže nést úředník, který má právo zvolit si jazyk řízení, a který by z tohoto důvodu byl diskriminován, pokud by měl tyto náklady nést. Krom toho se od advokáta neočekává, že bude překládat dokumenty, ale jeho odměna musí odrážet jeho práci jakožto právníka za účelem pomoci svému klientovi a jeho zastupování.

(viz body 20 a 32)

Odkazy:

Soudní dvůr: 26. listopadu 2004, EIB v. De Nicola, C‑198/02 P (R)-DEP, bod 21

Soud pro veřejnou službu: 26. dubna 2010, Schönberger v. Parlament, F‑7/08 DEP, bod 23

2.      Jak vyplývá z čl. 19 prvního pododstavce statutu Soudního dvora, který je na Soud pro veřejnou službu použitelný na základě čl. 7 odst. 1 přílohy I uvedeného statutu, orgány v tomto ohledu mohou využít pomoci advokáta. Odměna advokáta tedy spadá pod pojem „nutné výdaje vynaložené v souvislosti s řízením“, aniž by orgán musel prokazovat, že taková pomoc byla objektivně opodstatněná.

Co se týče určení výše, do které lze odměny advokáta nahradit, není unijní soud oprávněn určit odměny dlužné účastníky řízení jejich vlastním advokátům, ale je oprávněn určit částku, do jejíž výše mohou být tyto odměny nahrazeny účastníkem řízení, kterému byla uložena náhrada nákladů řízení. Při rozhodnutí o návrhu na určení výše nákladů řízení není unijní soud povinen vzít v úvahu vnitrostátní sazebník, podle něhož se stanovují odměny advokátů, ani případnou dohodu uzavřenou v této souvislosti mezi dotčeným účastníkem řízení a jeho zmocněnci nebo poradci.

V případě neexistence ustanovení v unijním právu, která by měla povahu sazebníku, je soud v tomto ohledu povinen volně posoudit okolnosti věci s přihlédnutím k předmětu a povaze řízení, jeho významu z hlediska unijního práva, jakož i obtížnosti věci, rozsahu práce, kterou si soudní řízení mohlo vyžádat od zúčastněných zmocněnců nebo poradců, a hospodářským zájmům, které spor pro účastníky řízení představoval.

Stejně tak výše odměny advokáta dotčeného orgánu, jejíž náhradu lze přiznat, nemůže být určena bez přihlédnutí k práci již vykonané útvary tohoto orgánu ještě před samotným podáním žaloby k Soudu pro veřejnou službu. Jelikož je totiž přípustnost žaloby podmíněna podáním stížnosti a jejím zamítnutím orgánem oprávněným ke jmenování, útvary orgánu se v zásadě podílejí na vyřizování sporů ještě před tím, než jsou předloženy Soudu.

Pokud jde o rozsah práce spojené s řízením před Soudem, přísluší soudu, aby zohlednil celkový počet odpracovaných hodin, které se mohou pro účely tohoto řízení jevit jako objektivně nezbytné.

(viz body 21 až 24 a 29)

Odkazy:

Tribunál Evropské unie: 23. března 2012, Kerstens v. Komise, T‑498/09 P-DEP, bod 20; 28. května 2013, Marcuccio v. Komise, T‑278/07 P-DEP, bod 14

Soud pro veřejnou službu: 10. listopadu 2009, X v. Parlament, F‑14/08 DEP, bod 22; výše uvedené usnesení Schönberger v. Parlament, body 24 a 29; 27. září 2011, De Nicola v. EIB, F‑55/08 DEP, body 41 a 42