Language of document : ECLI:EU:C:2010:738

NÁZOR GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

PEDRA CRUZ VILLALÓNA

přednesený dne 6. prosince 20101(1)

Věc C‑497/10 PPU

Barbara Mercredi

proti

Richardu Chaffovi

[Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Court of Appeal (England & Wales) (Civil Division)]

„Justiční spolupráce v občanských věcech – Soudní příslušnost a výkon rozhodnutí – Věci manželské a věci rodičovské zodpovědnosti – Nařízení (ES) č. 2201/2003 – Dítě narozené nesezdanému páru – Pojem ‚obvyklé bydliště‘ – Zákonné přemístění dítěte do jiného členského státu – Získání nového obvyklého bydliště – Naléhavé řízení o předběžné otázce“






Obsah


I –   Právní rámec

A –   Právo Unie

B –   Mezinárodní právo

C –   Vnitrostátní právo

II – Skutkové okolnosti a původní řízení

A –   Okolnosti vedoucí ke sporu v původním řízení

B –   Řízení zahájená v Anglii

C –   Řízení zahájená ve Francii

1.     Řízení zahájené matkou

2.     Žádost otce podle Haagské úmluvy o mezinárodních únosech dětí

III – Předběžné otázky a žádost o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení

IV – Úvodní poznámky

V –   K první otázce

A –   K určení „obvyklého bydliště“ dítěte

1.     Pojem „obvyklé bydliště“: poznatky z rozsudku A

2.     „Ztráta“ a „získání“ obvyklého bydliště v případě zákonného přemístění

a)     Podmínky pro přemístění obvyklého bydliště

b)     Indicie svědčící o přemístění obvyklého bydliště

i)     Poznatky k výkladu, které je třeba vyvodit z článku 9 nařízení č. 2201/2003

ii)   Důležitost záměru matky pro posuzování otázky obvyklého bydliště dítěte přemístěného zákonným způsobem

B –   K posouzení otázky příslušnosti vnitrostátních soudů v případě změny obvyklého bydliště

1.     Vyjasnění funkce vnitrostátních soudů podle nařízení č. 2201/2003

2.     Přezkum vhodnosti postoupení věci jinému soudu

a)     Postoupení věci soudu v místě, kde se dítě nachází: článek 13 nařízení č. 2201/2003

b)     Postoupení soudu s nejlepšími předpoklady k projednání věci: článek 16 nařízení č. 2201/2003 a forum non conveniens

C –   Závěr

VI – Ke druhé a třetí otázce

A –   Úvodní poznámky k relevanci položených otázek

1.     Nastolení problému

2.     Posouzení

B –   K druhé otázce

C –   Ke třetí otázce

1.     Poznámky účastníků původního řízení, vlád zúčastněných členských států a Komise

2.     Posouzení

a)     Vyjasnění třetí otázky

b)     Střet mezi rozhodnutím přijatým na základě nařízení č. 2201/2003 a rozhodnutím přijatým na základě Haagské úmluvy o mezinárodních únosech dětí

c)     Střet mezi rozhodnutími přijatými na základě nařízení č. 2201/2003

d)     Závěr

VII – Závěry

1.        Soudnímu dvoru jsou v projednávané věci opětovně kladeny otázky ohledně výkladu několika ustanovení nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000(2), zvaného rovněž „Brusel IIa“, a to v rámci naléhavého řízení o předběžné otázce.

2.        Soudní dvůr je vyzván, aby předkládajícímu soudu, Court of Appeal (England & Wales) (Civil Division) (Spojené království), především objasnil jeden z klíčových pojmů nařízení č. 2201/2003, a to pojem „obvyklé bydliště“, k němuž se měl Soudní dvůr již příležitost vyjádřit zejména ve svém rozsudku ze dne 2. dubna 2009, A(3).

3.        Je však důležité zkraje zdůraznit, že tím úkol Soudního dvora přesto nebude usnadněn. Jak bude konstatováno, na základě skutkových okolností dotčených ve věci v původním řízení, v mnoha ohledech atypických, si bude Soudní dvůr muset položit konkrétněji otázku, za jakých okolností lze dospět k závěru, že došlo ke změně obvyklého bydliště dítěte, pokud je toto dítě zákonným způsobem přemístěno z jednoho členského státu do jiného osobou, která je vůči němu jediným nositelem rodičovské odpovědnosti. Soudní dvůr se bude muset jednak snažit poskytnout předkládajícímu soudu jasnou odpověď na jeho otázky a poskytnout mu informace, které mu umožní vyřešit obtížný spor, který mu byl předložen, při plném respektování ducha nařízení č. 2201/2003, jedním z jehož hlavních cílů je zajistit ochranu nejlepších zájmů dítěte. A dále bude muset Soudní dvůr rovněž dbát na to, aby tuto odpověď formuloval způsobem, který poskytne všem vnitrostátním soudům poznatky nezbytné k tomu, aby mohly rozhodnout o své vlastní mezinárodní příslušnosti podle nařízení č. 2201/2003. Nelze vyloučit, že z tohoto hlediska bude nucen rozhodnout v širším smyslu o funkci vnitrostátních soudů, které mají přezkoumat svou příslušnost podle nařízení č. 2201/2003 za účelem vyřešení sporů ve věcech rodičovské zodpovědnosti, které jim byly předloženy.

I –    Právní rámec

A –    Právo Unie

4.        Článek 24 Listiny základních práv Evropské unie(4) zakotvující práva dítěte zní takto:

„1.      Děti mají právo na ochranu a péči nezbytnou pro jejich blaho. Mohou svobodně vyjadřovat své názory. V záležitostech, které se jich dotýkají, se k těmto názorům musí přihlížet s ohledem na jejich věk a vyspělost.

2.      Při všech činnostech týkajících se dětí, ať uskutečňovaných veřejnými orgány nebo soukromými institucemi, musí být prvořadým hlediskem nejvlastnější zájem dítěte.

3.      Každé dítě má právo udržovat pravidelné osobní vztahy a přímý styk s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu s jeho zájmy.“

5.        Dvanáctý bod odůvodnění nařízení č. 2201/2003 uvádí:

„(12) Pravidla pro určení příslušnosti ve věcech rodičovské zodpovědnosti stanovená tímto nařízením jsou formulována s ohledem na nejlepší zájmy dítěte, zejména na blízkost. To znamená, že příslušným by měl být především soud členského státu, ve kterém má dítě své obvyklé bydliště, s výjimkou určitých případů změny bydliště dítěte, nebo soud určený dohodou nositelů rodičovské zodpovědnosti.“

6.        Třicátý třetí bod odůvodnění nařízení č. 2201/2003 stanoví:

„(33) Toto nařízení ctí základní práva a zachovává zásady [Listiny]. Zejména se snaží zajistit dodržování základních práv dítěte stanovených v článku 24 [Listiny].“

7.        Článek 2 bod 11 nařízení č. 2201/2003 definuje protiprávní přemístění nebo zadržení dítěte následovně:

„,neoprávněným odebráním [protiprávním přemístěním] nebo zadržením‘ se rozumí odebrání [přemístění] nebo zadržení dítěte,

a)      kterým je porušováno právo péče o dítě vyplývající ze soudního rozhodnutí, ze zákona nebo z právně závazné dohody podle právních předpisů členského státu, ve kterém mělo dítě své obvyklé bydliště bezprostředně před odebráním [přemístěním] nebo zadržením,

a

b)      za předpokladu, že v době odebrání [přemístění] nebo zadržení bylo skutečně vykonáváno právo péče o dítě, ať společně nebo samostatně, nebo by toto právo bylo vykonáváno, kdyby k odebrání [přemístění] nebo zadržení nedošlo. Péče o dítě se považuje za vykonávanou společně v případě, kdy podle rozhodnutí nebo ze zákona jeden z nositelů rodičovské zodpovědnosti nemůže rozhodnout o místě bydliště dítěte bez souhlasu jiného nositele rodičovské zodpovědnosti.“

8.        Článek 8 nařízení č. 2201/2003 nadepsaný „Obecná příslušnost“, jenž je prvním ustanovením oddílu 2 kapitoly II uvedeného nařízení, který obsahuje pravidla určování příslušnosti ve věcech rodičovské zodpovědnosti, stanoví:

„1.      Soudy členského státu jsou příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu.

2.      Odstavec 1 platí s výhradou článků 9, 10 a 12.“

9.        Článek 9 téhož nařízení nadepsaný „Zachování příslušnosti podle předchozího obvyklého bydliště dítěte“ uvádí:

„1.      V případě, že se dítě zákonným způsobem přestěhuje z jednoho členského státu do jiného a získá zde nové obvyklé bydliště, ponechají si soudy členského státu předchozího obvyklého bydliště dítěte odchylně od článku 8 příslušnost po dobu tří měsíců po přestěhování pro účely úpravy rozhodnutí o právu na styk s dítětem vydaného v tomto členském státě před přestěhováním dítěte v případě, že nositel práva na styk s dítětem podle rozhodnutí o právu na styk má nadále obvyklé bydliště v členském státě předchozího obvyklého bydliště dítěte.

2.      Odstavec 1 se nepoužije, pokud nositel práva na styk s dítětem uvedený v odstavci 1 přijal příslušnost soudů členského státu nového obvyklého bydliště dítěte tím, že se účastní řízení u těchto soudů, aniž by vznesl námitku jejich nepříslušnosti.“

10.      Článek 10 nařízení č. 2201/2003, který upravuje příslušnost v případě únosu dítěte, stanoví:

„V případech neoprávněného odebrání [protiprávního přemístění] nebo zadržení dítěte jsou soudy členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před svým neoprávněným odebráním [protiprávním přemístěním] nebo zadržením, příslušné do doby, kdy dítě získá obvyklé bydliště v jiném členském státě, a

a)      každá osoba, orgán nebo jiný subjekt mající právo péče o dítě dá souhlas k odebrání [přemístění] nebo zadržení,

nebo

b)      dítě mělo bydliště v jiném členském státě po dobu nejméně jednoho roku poté, co se osoba, orgán nebo jiný subjekt mající právo péče o dítě dozvěděla nebo se měla dozvědět místo, kde se dítě nachází, dítě si ve svém novém prostředí zvyklo a byla splněna nejméně jedna z těchto podmínek:

i)      do jednoho roku poté, kdy se nositel práva péče o dítě dozvěděl nebo se měl dozvědět místo pobytu dítěte, nebyla podána žádost o navrácení dítěte u příslušných orgánů členského státu, kam bylo dítě odebráno [přemístěno] nebo kde je zadržováno;

ii)      žádost o navrácení dítěte podaná nositelem práva péče o dítě byla vzata zpět a ve lhůtě stanovené v bodě i) nebyla podána nová žádost;

iii)      věc projednávaná u soudu v členském státě, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před svým neoprávněným odebráním [protiprávním přemístěním] nebo zadržením, byla uzavřena podle čl. 11 odst. 7;

iv)      soudy členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před neoprávněným odebráním [protiprávním přemístěním] nebo zadržením, vydaly rozhodnutí o právu péče o dítě, které neobsahuje navrácení dítěte.“

11.      Článek 11 nařízení č. 2201/2003 obsahuje ustanovení použitelná ve vztahu k žádostem o navrácení dítěte, které bylo protiprávně přemístěno nebo zadrženo, podle Haagské úmluvy ze dne 25. října 1980 o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí(5). Zní takto:

„1.      V případě, že osoba, orgán nebo jiný subjekt mající právo péče o dítě požádá příslušné orgány v členském státě o vydání rozhodnutí na základě Haagské úmluvy ze dne 25. října 1980 o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí [...], aby dosáhl navrácení dítěte, které bylo neoprávněně odebráno [protiprávně přemístěno] nebo zadrženo v jiném členském státě než v členském státě, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před neoprávněným odebráním [protiprávním přemístěním] nebo zadržením, použijí se odstavce 2 až 8.

2.      Při použití článků 12 a 13 Haagské úmluvy z roku 1980 se zajistí dítěti během řízení možnost být vyslechnuto, pokud se to nejeví jako nevhodné vzhledem k jeho věku nebo stupni vyspělosti.

3.      Soud, u kterého je podána žádost o navrácení dítěte uvedená v odstavci 1, jedná v řízení o žádosti rychle, přičemž využívá nejrychlejší postupy, které vnitrostátní právo umožňuje.

Aniž je dotčen první pododstavec, vydá soud s výjimkou případů, kdy to neumožňují mimořádné okolnosti, rozhodnutí do šesti týdnů od podání žádosti.

4.      Soud nemůže zamítnout žádost o navrácení dítěte na základě čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy z roku 1980, pokud se prokáže, že byla přijata vhodná opatření k zajištění ochrany dítěte po jeho navrácení.

5.      Soud nemůže zamítnout žádost o navrácení dítěte, pokud osoba, která o navrácení dítěte požádala, nedostala příležitost být vyslechnuta.

6.      Pokud soud vydá rozhodnutí o nenavrácení na základě článku 13 Haagské úmluvy z roku 1980, musí ihned, přímo či prostřednictvím svého ústředního orgánu, zaslat opis soudního rozhodnutí o nenavrácení a příslušných písemností, zejména přepisu výslechů učiněných před soudem [zejména protokolu o jednání], příslušnému soudu nebo ústřednímu orgánu členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před svým neoprávněným odebráním [protiprávním přemístěním] nebo zadržením, a to v souladu s vnitrostátním právem. Soud musí obdržet všechny uvedené písemnosti do jednoho měsíce ode dne rozhodnutí o nenavrácení.

7.      Pokud již před soudy v členském státě, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před neoprávněným odebráním [protiprávním přemístěním] nebo zadržením, nebylo řízení jednou ze stran zahájeno, musí soud nebo ústřední orgán, který obdrží hlášení podle odstavce 6, informace takto získané oznámit stranám a vyzvat je, aby v souladu s vnitrostátním právem do tří měsíců od tohoto oznámení doručily svá podání soudu, aby soud mohl prošetřit otázku práva péče o dítě.

Soud věc uzavře, pokud v dané lhůtě neobdrží žádné podání, aniž jsou dotčena pravidla pro soudní příslušnost uvedená v tomto nařízení.

8.      Bez ohledu na rozhodnutí o nenavrácení vydané na základě článku 13 Haagské úmluvy z roku 1980 je za účelem zajištění navrácení dítěte vykonatelné v souladu s oddílem 4 kapitoly III každé následné rozhodnutí nařizující navrácení dítěte, které vydal soud příslušný podle tohoto nařízení.“

12.      Článek 13 nařízení č. 2201/2003 stanoví pravidlo určování příslušnosti založené na přítomnosti dítěte následujícího znění:

„1.      V případě, že nelze zjistit obvyklé bydliště dítěte a nelze určit soudní příslušnost podle článku 12, jsou příslušné soudy členského státu, ve kterém se dítě nachází.

2.      Odstavec 1 se použije i na děti, které jsou uprchlíky, nebo děti mezinárodně přemístěné z důvodu nepokojů v jejich zemi.“

13.      Článek 19 odst. 2 a 3 nařízení č. 2201/2003 uvádí:

„2.      Pokud je řízení ve věci rodičovské zodpovědnosti ke stejnému dítěti [k dítěti s týmž předmětem a] v téže věci zahájeno u soudů různých členských států, přeruší soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, bez návrhu řízení až do doby, než se určí příslušnost soudu, který řízení zahájil jako první.

3.      Pokud je určena příslušnost soudu, který zahájil řízení jako první, prohlásí se soud, který řízení zahájil později, za nepříslušný ve prospěch tohoto soudu.

V tom případě může strana, která podala návrh u soudu, který zahájil řízení později, podat tento návrh u soudu, který zahájil řízení jako první.“

14.      Článek 24 nařízení č. 2201/2003 zavádí zásadu zákazu přezkoumání příslušnosti soudu státu původu v následujícím znění:

„Příslušnost soudu členského státu původu nesmí být přezkoumávána. Hledisko veřejného pořádku uvedené v čl. 22 písm. a) a čl. 23 písm. a) nelze uplatnit v případě pravidel pro určení příslušnosti stanovených v článcích 3 až 14.“

15.      Článek 60 písm. e) nařízení č. 2201/2003 uvádí:

„Pokud se týče věcí upravených tímto nařízením, má ve vztazích mezi členskými státy toto nařízení přednost před těmito úmluvami:

[…]

e)      Haagská úmluva ze dne 25. října 1980 o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí“.

B –    Mezinárodní právo

16.      Haagská úmluva o mezinárodních únosech dětí, která vstoupila v platnost dne 1. prosince 1983, byla podepsána a ratifikována jak Francouzskou republikou, tak Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska, jakož i všemi ostatními členskými státy Evropské unie.

17.      Články 3 až 5 Haagské úmluvy o mezinárodních únosech dětí stanoví:

„Článek 3

Přemístění nebo zadržení dítěte se považuje za protiprávní, jestliže:

a)      bylo porušeno právo péče o dítě, které má osoba, instituce nebo kterýkoliv jiný orgán buď společně, nebo samostatně, podle právního řádu státu, v němž dítě mělo své obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním nebo zadržením,

b)      v době přemístění nebo zadržení bylo toto právo skutečně vykonáváno, společně nebo samostatně, nebo by bylo takto vykonáváno, kdyby bylo nedošlo k přemístění či zadržení.

Právo péče o dítě uvedené v písmenu a) může vyplývat zejména ze zákonů nebo ze soudního nebo správního rozhodnutí nebo z dohody platné podle právního řádu daného státu.

Článek 4

Úmluva se bude vztahovat na každé dítě, které mělo své obvyklé bydliště ve smluvním státě bezprostředně před porušením práva péče o ně nebo styku s ním. Úmluvy se nepoužije, pokud dítě dosáhlo věku šestnácti let.

Článek 5

Pro účely této Úmluvy:

a)      ,právo péče o dítě‘ zahrnuje práva vztahující se k péči o osobu dítěte, a zejména právo určit místo pobytu dítěte,

b)      ,právo styku s dítětem‘ zahrnuje právo odvést dítě na omezenou dobu do jiného místa, než je obvyklé bydliště dítěte.“

18.      Článek 13 Haagské úmluvy o mezinárodních únosech dětí zní takto:

„Bez ohledu na ustanovení předcházejícího článku není soudní nebo správní orgán dožádaného státu povinen nařídit navrácení dítěte, jestliže osoba, instituce nebo jiný orgán, který nesouhlasí s jeho navrácením, prokáže, že:

a)      osoba, instituce nebo jiný orgán, který měl pečovat o osobu dítěte, ve skutečnosti nevykonával právo péče o dítě v době přemístění nebo zadržení nebo souhlasil či později se smířil s přemístěním nebo zadržením, nebo

b)      je vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace.

Soudní nebo správní orgán může také odmítnout nařídit návrat dítěte, zjistí-li se, že dítě nesouhlasí s návratem a dosáhlo věku a stupně vyspělosti, v němž je vhodné přihlížet k jeho stanoviskům.

Při hodnocení okolností uvedených v tomto článku soudní a správní orgány musí přihlédnout k informacím týkajícím se sociálního postavení dítěte poskytnutým ústředním orgánem nebo jiným příslušným orgánem [státu] obvyklého bydliště dítěte.“

C –    Vnitrostátní právo

19.      Z předkládajícího rozhodnutí vyplývá, že v Anglii a Walesu mohou soudy v soukromoprávních řízeních týkajících se dětí přijímat na základě článku 8 zákona o postavení dětí z roku 1989 (Children Act 1989) rozhodnutí o místě bydliště („residence order“), o právu na styk s dítětem („contact order“), o zákazu určitých jednání („prohibited steps order“) (soudní příkazy) nebo o zvláštních otázkách („specific issue order“).

20.      Podle článku 4 zákona o postavení dětí z roku 1989 může soud rovněž přiznat otci postavení nositele rodičovské zodpovědnosti k dítěti. V Anglii a Walesu totiž v případě, že otec není s matkou společného dítěte v manželském svazku, nemá ze zákona k dítěti rodičovskou zodpovědnost. Rodičovskou zodpovědnost musí získat tím, že je uveden na rodném listě dítěte jako otec, že s matkou uzavře smlouvu o rodičovské zodpovědnosti, nebo prostřednictvím soudního rozhodnutí, kterým je mu rodičovská zodpovědnost přiznána („parental responsibility order“).

21.      Konečně předkládací rozhodnutí uvádí, že soudy Anglie a Walesu rozhodly(6), že v případě, že jim je předložen návrh ve věci práva péče o dítě, mohou samy takové právo péče k uvedenému dítěti získat, i když navrhovatel toto právo zatím nemá.

II – Skutkové okolnosti a původní řízení

A –    Okolnosti vedoucí ke sporu v původním řízení

22.      Skutkové okolnosti dotčené ve věci v původním řízení lze na základě informací poskytnutých předkládajícím soudem, vyplývajících z písemností navrhovatelky i odpůrce ve věci v původním řízení nebo shromážděných v průběhu jednání, shrnout následujícím způsobem.

23.      Navrhovatelka ve věci v původním řízení, B. Mercredi, která je francouzskou státní příslušnicí, a odpůrce ve věci v původním řízení, R. Chaffe, který je britským státním příslušníkem, jsou rodiči dítěte, které má rovněž francouzskou státní příslušnost, narozeného mimo manželský svazek ve Spojeném království dne 11. srpna 2009. Žili spolu po dobu několika let až do 1. srpna 2009, dne odchodu otce ze společného bydliště.

24.      Dne 7. října 2009, tedy o dva měsíce později, odjela matka s dítětem z Anglie do své země původu, kde bydlí její rodina, totiž na ostrov Réunion, který je francouzským zámořským územím, kam přijeli následující den, 8. října 2009. Je nesporné, že otec dítěte nebyl o tomto odjezdu informován. Je rovněž nesporné, že tento odjezd byl zákonný, jelikož k tomuto dni byla matka dítěte jediným nositelem rodičovské zodpovědnosti ve vztahu k tomuto dítěti.

25.      Otec dítěte nato zahájil několik řízení jak před anglickými soudy, před kterými se domáhá přiznání rodičovské zodpovědnosti, práva péče o dítě, či práva na styk s dítětem, tak před francouzskými soudy podle Haagské úmluvy o mezinárodních únosech dětí. Matka rovněž zahájila před francouzskými soudy řízení za účelem získání rodičovské zodpovědnosti k dítěti, jakož i práva péče o něj.

B –    Řízení zahájená v Anglii

26.      Dne 9. října 2009, tedy dva dny po odjezdu matky a dítěte, podal otec dítěte pověřenému soudci High Court of Justice (England & Wales), Family Division (Spojené království) („Duty High Court Judge“), telefonicky návrh na zahájení řízení. Duty High Court Judge, jemuž tak byla věc předložena, vydal téhož dne rozhodnutí požadující sdělení informací o tom, kde se dítě nachází („location order“), a rozhodl, že se danou věcí bude zabývat dne 12. října 2009.

27.      Dne 12. října 2009 předložil otec dítěte na jednání před Duty High Court Judge své návrhy, jimiž se domáhal konkrétně přiznání rodičovské zodpovědnosti k dítěti, určení bydliště pro účely střídavé péče a přiznání práva na styk s dítětem. Téhož dne vydal Duty High Court Judge rozhodnutí požadující navrácení dítěte na území Anglie a Walesu. Je nesporné, že matka dítěte nebyla obeznámena s návrhem podaným otcem a že nebyla na tomto jednání přítomna, ani nebyla právně zastupována.

28.      Duty High Court Judge se v tomto rozhodnutí ze dne 12. října 2009 domníval zaprvé, že řízení u anglického soudu bylo zahájeno v den, kdy mu otec dítěte zavolal, tedy dne 9. října 2009, zadruhé, že jak anglický soud, tak otec dítěte mají od tohoto dne právo péče k dítěti, zatřetí, že dítě mělo k témuž dni své obvyklé bydliště stále v Anglii, a v důsledku toho začtvrté, že anglické soudy byly příslušné k rozhodnutí ve věci týkající se uvedeného dítěte.

29.      Je třeba podotknout, že matce bylo rozhodnutí ze dne 12. října 2009 doručeno dne 16. října 2009; tomuto rozhodnutí však nevyhověla.

30.      Dne 15. října 2009 podal otec žádost podle Haagské úmluvy o mezinárodních únosech dětí(7).

31.      Dne 28. října 2009 zahájila matka dítěte řízení u tribunal de grande instance de Saint-Denis (Francie)(8).

32.      Dne 26. ledna 2010 podal otec dítěte v rámci řízení zahájeného u High Court of Justice (England & Wales), Family Division (Spojené království), doplňující návrh směřující k určení, že dítě má své obvyklé bydliště v Anglii, že anglické soudy jsou výlučně příslušné k rozhodnutí ve věci týkající se uvedeného dítěte, že on sám, jakož i anglické soudy mají právo péče o dítě a že toto dítě bylo protiprávně zadrženo na ostrově Réunion. Těmto návrhům bylo předběžně vyhověno rozhodnutím, kterým byla matka navíc vyzvána, aby předložila důkazy. Toto rozhodnutí bylo zasláno francouzskému ústřednímu orgánu a doručeno matce.

33.      Dne 15. dubna 2010 byla věc přezkoumána ze strany High Court of Justice (England & Wales), Family Division (Spojené království). V rozhodnutí vydaném téhož dne měl High Court of Justice (England & Wales), Family Division, za to, že řízení u anglického soudu bylo zahájeno dne 9. října 2009, tedy v den, kdy otec dítěte podal telefonicky návrh Duty High Court Judge, a že od tohoto dne měl daný anglický soud právo péče o dítě. Rozhodl rovněž, že otec dítěte má počínaje týmž dnem rovněž právo péče o dítě, jelikož byla rozhodnutí vydána v jeho prospěch. Domníval se konečně, že v okamžiku, kdy anglický soud a otec získali uvedené právo péče, mělo dítě své obvyklé bydliště stále v Anglii, a že v důsledku toho byly anglické soudy ke dni 9. října 2009 příslušné.

34.      Je nesporné, že se matka dítěte nedostavila na jednání dne 15. dubna 2010, ale že její francouzský advokát měl možnost předložit písemné vyjádření.

35.      Dne 29. června 2010 otec dítěte požádal tribunal de grande instance de Saint-Denis o uznání a výkon rozhodnutí High Court of Justice (England & Wales), Family Division.

36.      Ve dnech 24. června a 12. července 2010 vydal High Court of Justice (England & Wales), Family Division, další rozhodnutí, přičemž v posledním z nich po matce dítěte požadoval, aby postupovala takovým způsobem, aby se dítě mohlo na ostrově Réunion přechodně se svým otcem stýkat v období mezi 29. červencem a 12. srpnem 2010.

37.      Dne 12. července 2010 podala matka dítěte proti rozhodnutím Duty High Court Judge ze dne 12. října 2009 a High Court of Justice (England & Wales), Family Division, ze dne 15. dubna 2010 opravný prostředek ke Court of Appeal (England & Wales) (Civil Division), který se rozhodl předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

C –    Řízení zahájená ve Francii

1.      Řízení zahájené matkou

38.      Dne 28. října 2009 podala matka dítěte k tribunal de grande instance de Saint-Denis návrh směřující k získání výlučné rodičovské zodpovědnosti k dítěti a k určení bydliště dítěte na její adrese. Otci dítěte nebylo doručeno oznámení o zahájení tohoto řízení; o tomto zahájení se dozvěděl v rámci řízení zahájeného podle Haagské úmluvy o mezinárodních únosech dětí.

39.      Dne 27. ledna 2010 právní zástupci (solicitors) otce dítěte navrhli tribunal de grande instance de Saint-Denis, aby před rozhodnutím o návrhu matky přerušil řízení v souladu s ustanoveními článku 16 Haagské úmluvy o mezinárodních únosech dětí a článku 19 nařízení č. 2201/2003.

40.      Rozhodnutím ze dne 23. června 2010 přiznal tribunal de grande instance de Saint-Denis výlučnou rodičovskou zodpovědnost k dítěti matce a stanovil bydliště dítěte na adrese matky. Otec dítěte nebyl na jednání, které se konalo dne 31. května 2010, přítomen ani zastoupen.

2.      Žádost otce podle Haagské úmluvy o mezinárodních únosech dětí

41.      Dne 15. října 2009 podal otec dítěte anglickému ústřednímu orgánu žádost o navrácení dítěte do Anglie a Walesu podle Haagské úmluvy o mezinárodních únosech dětí, na jejímž základě bylo dne 18. prosince 2009 zahájeno řízení u tribunal de grande instance de Saint-Denis.

42.      Tribunal de grande instance de Saint-Denis matku na základě Haagské úmluvy o mezinárodních únosech dětí předvolal. Předvolání se týkalo konkrétně rozhodnutí Duty High Court Judge ze dne 12. října 2009.

43.      Žádost otce podle Haagské úmluvy o mezinárodních únosech dětí byla zamítnuta dne 15. března 2010 z důvodu, že neměl právo péče o dítě ve smyslu článků 3 a 5 Haagské úmluvy o mezinárodních únosech dětí.

III – Předběžné otázky a žádost o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení

44.      Court of Appeal (England & Wales) (Civil Division), u něhož zahájila matka dítěte řízení o opravném prostředku, rozhodnutím ze dne 8. října 2010, došlým Soudnímu dvoru dne 18. října 2010, rozhodl položit Soudnímu dvoru tři následující předběžné otázky:

„1)      Jaká kritéria jsou vhodná k určení obvyklého bydliště dítěte pro účely:

–        článku 8 nařízení (ES) č. 2201/2003;

–        článku 10 nařízení (ES) č. 2201/2003?

2)      Může být soud ‚orgánem nebo jiným subjektem‘, jemuž může být přiznáno právo péče o dítě pro účely ustanovení nařízení (ES) č. 2201/2003?

3)      Uplatní se článek 10 i nadále poté, co soudy dožádaného členského státu zamítly návrh směřující k navrácení dítěte na základě Haagské úmluvy o [mezinárodních únosech] dětí proto, že nejsou splněny podmínky stanovené v článcích 3 a 5?

Konkrétně, jak by měl být řešen střet mezi rozhodnutím dožádaného státu, podle něhož nejsou splněny podmínky stanovené v článcích 3 a 5 Haagské úmluvy o [mezinárodních únosech] dětí, a rozhodnutím dožadujícího státu, podle něhož podmínky stanovené v těchto článcích splněny jsou?“

45.      Court of Appeal (England & Wales) (Civil Division) ve svém předkládacím rozhodnutí uvedl, že žádal o projednání věci v naléhavém řízení, neboť cílem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je určit soud příslušný podle práva Unie ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti. Uvedl, že dokud není určen příslušný soud, nelze vydat žádné rozhodnutí o návrzích podaných otcem dítěte, jimiž se domáhá vydání rozhodnutí, které jim umožní být ve styku.

46.      Rozhodnutím ze dne 28. října 2010 Soudní dvůr rozhodl vyhovět žádosti předkládajícího soudu o projednání věci v naléhavém řízení o předběžné otázce upraveném v článku 104b jednacího řádu Soudního dvora.

47.      Navrhovatelka a odpůrce ve věci v původním řízení, vláda Spojeného království, německá, irská a francouzská vláda, jakož i Evropská komise předložili svá vyjádření na jednání, které se konalo dne 1. prosince 2010.

IV – Úvodní poznámky

48.      Předtím, než se budu zabývat přezkumem otázek předkládajícího soudu, je ve vztahu k veškerým následujícím úvahám nezbytné učinit dvě důležitá upřesnění.

49.      První upřesnění, které se týká právní kvalifikace situace, z níž vzešel spor v původním řízení, není třeba v tomto okamžiku dlouze rozvádět. Je třeba mít na paměti, že k přemístění dítěte došlo zákonným způsobem jak z hlediska nařízení č. 2201/2003, tak z hlediska Haagské úmluvy o mezinárodních únosech dětí, na čemž se shodují – jak zdůrazním v rámci přezkumu relevance druhé a třetí otázky(9) – otec(10) i matka dítěte, vlády, které předložily vyjádření, jakož i Komise.

50.      Druhé upřesnění, které se týká dne relevantního pro určení mezinárodní příslušnosti podle nařízení č. 2201/2003, je naproti tomu o něco choulostivější.

51.      Článek 8 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 obecně uvádí, že soud členského státu musí určit, zda má dítě v uvedeném členském státě obvyklé bydliště, ke dni, kdy bylo u něho zahájeno řízení. Pokud má dítě své obvyklé bydliště v členském státě soudu, u něhož bylo zahájeno řízení, může se tento soud v den zahájení tohoto řízení prohlásit za příslušný na základě čl. 8 odst. 1 nařízení č. 2201/2003. Naproti tomu, pokud dítě ke dni zahájení řízení již nemá své obvyklé bydliště v členském státě soudu, u něhož bylo toto řízení zahájeno, nemůže se tento soud prohlásit za příslušný, přinejmenším nikoliv na základě čl. 8 odst. 1 nařízení č. 2201/2003. Může se však v závislosti na okolnostech případně prohlásit za příslušný na základě článků 9, 10, 12 či článku 14 nařízení č. 2201/2003, nebo také odmítnout svou příslušnost na základě článků 13 nebo 15 uvedeného nařízení(11).

52.      Court of Appeal (England & Wales) (Civil Division) ve svém předkládacím rozhodnutí zdůraznil, že v tomto ohledu lze za relevantní považovat dvě data, jednak 9. října 2009, kdy otec dítěte podal telefonicky návrh Duty High Court Judge, jednak 12. října 2009, kdy otec tyto návrhy podal formálně na jednání před týmž soudcem. Ve svém rozhodnutí ze dne 15. dubna 2010 High Court of Justice (England & Wales), Family Division, výslovně uvádí, že počínaje večerem dne 9. října 2009 bylo u anglického soudu zahájeno řízení a od téhož okamžiku měl tento soud, stejně jako otec, právo péče o dítě.

53.      V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že předkládajícímu soudu sice přísluší určit, které z těchto dvou dat je třeba považovat za relevantní; podmínky, za nichž je řízení u soudu považováno za zahájené, však stanoví samotné nařízení č. 2201/2003.

54.      Článek 16 písm. a) nařízení č. 2201/2003 uvádí, že se za zahájení řízení u soudu považuje okamžik, kdy byl návrh na zahájení řízení nebo jiná obdobná písemnost podán k soudu, za předpokladu, že navrhovatel následně neopomněl přijmout opatření požadovaná pro doručení odpůrci(12).

55.      Za okolností ve věci v původním řízení a s ohledem na informace poskytnuté předkládajícím soudem je zřejmé, že za den relevantní z hlediska ustanovení článku 16 nařízení č. 2201/2003 lze považovat pouze den 12. října 2009, přitom však předkládajícímu soudu přísluší ujistit se o tom, že byly splněny formality související s doručováním v souladu s ustanoveními nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 ze dne 13. listopadu 2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech (doručování písemností) a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1348/2000(13).

56.      Je však třeba zdůraznit, že Soudnímu dvoru byla předložena žádost o rozhodnutí o předběžné otázce v řízení o opravném prostředku proti dvěma rozhodnutím vydaným dvěma kolegii téhož soudu, která rozhodla o své příslušnosti podle nařízení č. 2201/2003, první kolegium přitom rozhodlo velmi krátce po odjezdu matky s dítětem dne 12. října 2009 a druhé rozhodlo zhruba šest měsíců po tomto odjezdu dne 15. dubna 2010.

57.      V důsledku této zvláštnosti spojené s velmi obecnou povahou první otázky položené předkládajícím soudem je obtížné určit, zda v řízení o opravném prostředku zamýšlí rozhodnout o příslušnosti obou podřízených soudů, nebo zda zamýšlí v rámci uvedeného řízení o opravném prostředku rozhodnout o své vlastní příslušnosti podle nařízení č. 2201/2003. Určení obvyklého bydliště dítěte je přitom s ohledem na kritéria definovaná Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku A a na kritéria, která budou definována v projednávané věci, úkolem, jehož splnění je mnohem obtížnější v prvním případě než v případě druhém(14). Následující úvahy však vycházejí z předpokladu, že obvyklé bydliště dítěte musí být určeno v den, kdy bylo řízení u anglických soudů původně zahájeno, a to dne 12. října 2009, přitom je třeba uvést, že předkládajícímu soudu přísluší rozhodnout, jaký přístup v tomto ohledu hodlá zaujmout.

V –    K první otázce

58.      Předkládající soud svou první otázkou žádá Soudní dvůr, aby mu poskytl vhodné „kritérium“ k určení obvyklého bydliště dítěte ve smyslu nařízení č. 2201/2003(15). Především je dosti obtížné určit, zda předkládající soud od Soudního dvora očekává obecnou odpověď na abstraktní otázku, nebo zda si naopak přeje obdržet odpověď přizpůsobenou okolnostem sporu, který mu byl předložen. Zdá se však, že si přeje obdržet konkrétní odpověď ve vztahu k problému, který má vyřešit.

59.      Předkládající soud přitom za účelem určení své příslušnosti podle nařízení č. 2201/2003 přímo klade otázku ohledně pojmu „obvyklé bydliště“, tak jak se objevuje zejména v článku 8 uvedeného nařízení. Bylo by z toho možné vyvozovat, že obvyklé bydliště je jediným kritériem, na jehož základě lze určit příslušnost vnitrostátních soudů. Článek 8 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 je však zasazen do širšího souboru norem. Článek 8 odst. 2 uvedeného nařízení výslovně uvádí, že obecná příslušnost, kterou upravuje, je dána jen tehdy, nejsou-li dány jiné stanovené důvody zakládající příslušnost, a že obvyklé bydliště je jen jedním kritériem mezi řadou dalších, která mohou rovněž podpůrně zakládat příslušnost.

60.      Z tohoto hlediska je nutné předkládající soud upozornit na to, že první „kritérium“ umožňující určit jeho příslušnost podle nařízení č. 2201/2003 je třeba hledat v postavení pojmu „obvyklé bydliště“ v rámci systematiky uvedeného nařízení. Pojem obvyklé bydliště, ať už je jakkoli důležitý, nabízí jen omezené možnosti. Je třeba jej chápat jako institut, který musí být možné v příslušný okamžik nahradit jinými instituty nebo alternativními kategoriemi.

61.      Z tohoto důvodu jsem toho názoru, že první otázku je třeba zodpovědět ve dvou krocích. V rámci prvního kroku se zaměřím na to, abych co možná nejvíce rozvedl orientační body, které vyplývají zejména z výše uvedeného rozsudku A(16), a přitom budu veden úsilím vždy přihlížet ke zvláštním okolnostem ve věci v původním řízení, aniž bych přitom chtěl zastoupit předkládající soud v jeho úkolu vyřešit spor, který mu byl předložen. V druhém kroku navrhuji za účelem poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícímu soudu věnovat pozornost veškerým možnostem, které nabízí nařízení č. 2201/2003 za účelem dosažení prvotního cíle, který sleduje a kterým je zaručit určení soudní příslušnosti.

A –    K určení „obvyklého bydliště“ dítěte

62.      Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku A(17) vyložil pojem „obvyklé bydliště“ dítěte ve smyslu čl. 8 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 tak, aby vnitrostátním soudům umožnil rozhodnout o vlastní příslušnosti na základě tohoto nařízení ve všech případech. Z předkládacího rozhodnutí nicméně vyplývá, že metodologie stanovená Soudním dvorem v uvedeném rozsudku není dostatečná. Zdá se, že je třeba poskytnout doplňující vodítka, která vnitrostátním soudům umožní uchopit situace, v nichž došlo k přemístění obvyklého bydliště dítěte.

1.      Pojem „obvyklé bydliště“: poznatky z rozsudku A

63.      Zaprvé Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku A konstatoval, že nařízení č. 2201/2003 pojem obvyklého bydliště nevymezuje a že ani neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení svého smyslu a dosahu. Z toho Soudní dvůr v souladu se svou judikaturou vyvodil, že toto určení mělo být provedeno s přihlédnutím k souvislostem relevantních ustanovení, jakož i k cíli, který uvedené nařízení sleduje. V tomto ohledu zdůraznil cíl, který vyplývá z dvanáctého bodu odůvodnění nařízení č. 2201/2003, podle něhož jsou pravidla určení příslušnosti stanovená tímto nařízením formulována s ohledem na nejlepší zájmy dítěte, zejména na blízkost(18).

64.      Pojem obvyklého bydliště ve smyslu nařízení č. 2201/2003 je tak pojmem Společenství, který proto musí být vykládán autonomně a jednotně v celé Unii(19). Soudní dvůr v tomto ohledu uvedl, že výrazem této autonomie musí být určitá zdrženlivost ve vztahu k pojmům, totožným či souvisejícím, používaným v jiných oblastech práva Společenství, jako je oblast sociálního zabezpečení migrujících pracovníků a oblast práva veřejné služby(20).

65.      Zadruhé měl Soudní dvůr za to, že obvyklé bydliště dítěte musí „být stanoveno na základě všech konkrétních skutkových okolností v každém jednotlivém případě“(21). V tomto ohledu uvedl, že kromě fyzické přítomnosti dítěte v členském státě je třeba zohlednit další skutečnosti, které mohou nasvědčovat tomu, že tato přítomnost nemá pouze dočasnou či příležitostnou povahu a že pobyt dítěte vykazuje jistou míru integrace v rámci sociálního a rodinného prostředí(22). Mezi skutečnostmi, které demonstrativně vyjmenoval, zmínil trvání, pravidelnost, podmínky a důvody pobytu na území členského státu a přestěhování rodiny do tohoto státu, státní příslušnost dítěte, místo a podmínky jeho školní docházky, jazykové znalosti, jakož i rodinné a sociální vazby dítěte v uvedeném státě(23). Doplnil, že záměr rodičů usadit se s dítětem v jiném členském státě vyjádřený pomocí určitých hmatatelných opatření, jako je koupě či nájem bytu v hostitelském členském státě, může být indicií pro přemístění obvyklého bydliště(24).

66.      Z výše uvedeného rozsudku A tak vyplývá, že obvyklé bydliště ve smyslu čl. 8 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 „odpovídá místu, které vykazuje jistou míru integrace dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí“. Uvedený rozsudek však ve skutečnosti poskytuje víc než definici pojmu „obvyklé bydliště“. Stanoví hrubé rysy testu umožňujícího určit obvyklé bydliště dítěte. Tento test spočívá v hodnocení a vážení veškerých objektivních a subjektivních, kvantitativních a kvalitativních indicií, časových indicií a indicií týkajících se dotčeného záměru, které mohou dokládat, že je dítě začleněno do sociálního a rodinného prostředí, jeho integrace přitom musí vykazovat určitou míru intenzity.

67.      Zatřetí Soudní dvůr rozhodl, že určení obvyklého bydliště dítěte je věcí vnitrostátních soudů, které musí provést zhodnocení celé situace a celkově posoudit jednotlivé relevantní okolnosti a indicie(25). Soudní dvůr však neposkytl bližší informace o povinnostech, které v tomto ohledu mají vnitrostátní soudy.

68.      Po tomto připomenutí by bylo možno mít za to, že výše uvedený rozsudek A tím, že poskytuje současně rámec, kritéria a metodu určení obvyklého bydliště dítěte ve smyslu nařízení č. 2201/2003, již obsahuje současně úplnou a konkrétní odpověď na první otázku položenou předkládajícím soudem.

69.      To si však nemyslí předkládající soud, který byl s výše uvedeným rozsudkem A zjevně dokonale seznámen, a přesto se domníval, že musí tuto otázku položit(26).

70.      Předkládající soud si tedy očividně přeje, aby Soudní dvůr dále upřesnil rámec stanovený ve výše uvedeném rozsudku A, a aby mu poskytl přesnější informace, které mu v souladu s právem Unie umožní zvážit protikladné argumenty účastníků původního řízení v této otázce a vyřešit spor, který mu byl předložen. Otázku předkládajícího soudu je tedy třeba víceméně chápat jako výzvu k upřesnění kritérií umožňujících určit, za jakých okolností lze mít za to, že dítě, které zákonným způsobem se svou matkou opustilo území členského státu, v němž mělo své obvyklé bydliště, toto původní obvyklé bydliště „ztratilo“ a získalo nové obvyklé bydliště.

2.      „Ztráta“ a „získání“ obvyklého bydliště v případě zákonného přemístění

a)      Podmínky pro přemístění obvyklého bydliště

71.      Aby bylo možno mít za to, že došlo ke změně obvyklého bydliště, je třeba, aby došlo ke „ztrátě“ původního obvyklého bydliště a „získání“ nového obvyklého bydliště(27). Jedna a táž osoba totiž může mít několik „běžných“ bydlišť, obvyklé bydliště však může mít jen jedno. Mimoto situace osoby, která se rozhodne opustit členský stát, aby se usadila a trvale žila v jiném členském státě, není totožná se situací osoby, která si nejprve dočasně zřídí své běžné bydliště v členském státě, ale nakonec se zde po nějaké době usadí. V prvním případě dochází ke ztrátě původního a získání nového obvyklého bydliště současně. Ve druhém případě bude obvyklé bydliště v novém členském státě pravděpodobně možno považovat za skutečně nabyté až po uplynutí určité doby(28). Zbývá však určit indicie, které svědčí o ztrátě a získání obvyklého bydliště.

b)      Indicie svědčící o přemístění obvyklého bydliště

72.      Zcela zvláštní pozornost je v tomto ohledu třeba věnovat ustanovením článku 9 nařízení č. 2201/2003, a za okolností ve věci v původním řízení i záměru matky dítěte.

i)      Poznatky k výkladu, které je třeba vyvodit z článku 9 nařízení č. 2201/2003

73.      Konkrétně v případě, že se dítě zákonným způsobem přestěhuje z jednoho členského státu do jiného, v němž získá nové obvyklé bydliště, je podle článku 9 nařízení č. 2201/2003 příslušnost soudů členského státu původního obvyklého bydliště zachována jen po dobu tří měsíců. Nařízení č. 2201/2003 tedy připouští, že dítě může získat nové obvyklé bydliště během tří měsíců(29).

74.      Výklad tohoto ustanovení se může v závislosti na použité jazykové verzi jemně lišit, ne-li být přímo rozdílný. Například německá verze(30) tohoto ustanovení tak navozuje myšlenku, že přestěhování zákonným způsobem obvykle vede k získání nového obvyklého bydliště, zatímco z francouzské verze jasně vyplývá(31), že použitelnost tohoto ustanovení je podmíněna jednak tím, že se dítě přestěhovalo zákonným způsobem, a jednak tím, že získalo nové obvyklé bydliště.

75.      Ač není třeba se dlouze vracet k dobře známé judikatuře Soudního dvora týkající se výkladu vícejazyčných textů práva Unie, připomenu, že toto ustanovení musí být vykládáno s přihlédnutím k veškerým jeho jazykovým verzím a v závislosti jak na celkové systematice a účelu právní úpravy, jejíž součást tvoří(32), tak na skutečném záměru jeho autora a cíli, který posledně uvedený sledoval(33).

76.      I přes svůj poněkud zavádějící nadpis(34) článek 9 nařízení č. 2201/2003 ve skutečnosti stanoví zásadu přechodu příslušnosti na soudy členského státu nového obvyklého bydliště dítěte v případě jeho přestěhování zákonným způsobem. Příslušnost soudů členského státu původního bydliště je zachována po omezenou dobu tří měsíců jen proto, aby bylo nositeli práva na styk s dítětem nucenému přijmout přestěhování dítěte umožněno zahájit řízení u soudů, které toto právo na styk s dítětem přiznaly, aby jej v závislosti na nových okolnostech mohly změnit.

77.      Norma zavedená tímto ustanovením v důsledku toho stanoví, že přestěhování se osoby, která je nositelem rodičovské zodpovědnosti k dítěti, zákonným způsobem do jiného členského státu obvykle vede k získání nového obvyklého bydliště v uvedeném členském státě. S výjimkou zvláštních okolností by tudíž přestěhování se zákonným způsobem s sebou mělo obvykle nést přechod mezinárodní příslušnosti ze soudů členského státu odjezdu na soudy členského státu příjezdu, u nichž se má v důsledku uplatnění zásady blízkosti za to, že mají lepší předpoklady k projednání věci(35).

78.      Z ustanovení článku 9 nařízení č. 2201/2003 lze vyvodit, že přemístění zákonným způsobem z jednoho členského státu do jiného členského státu, nakolik vykazuje všechny znaky trvalého, a nikoli jen příležitostného usazení se v uvedeném členském státě, představuje dostatečně silnou indicii svědčící o získání obvyklého bydliště v tomto členském státě; s touto indicií by tedy měla být spojena domněnka, třebaže snadno vyvratitelná, získání nového obvyklého bydliště s tím důsledkem, že by tedy bylo věcí účastníka řízení, který získání nového obvyklého bydliště zpochybňuje, aby předložil okolnosti prokazující, že k němu za daných okolností nedošlo.

79.      Je však důležité podotknout, že i když jsou tyto okolnosti důležité, nejsou zajisté jedinými okolnostmi, které je třeba vzít v úvahu, přičemž přezkum, který musí provést vnitrostátní soudy, musí každopádně vždy proběhnout na základě celkového zhodnocení situace za podmínek stanovených ve výše uvedeném rozsudku A a vážení všech relevantních okolností s cílem prokázat, že se dítě začlenilo do svého rodinného a sociálního prostředí.

80.      Na tomto místě je třeba upřesnit, že se nejeví vhodné, aby byl přezkum situací, v nichž došlo ke změně obvyklého bydliště, vnitrostátními soudy omezen rigidními kritérii, například stanovením standardní lhůty(36) v rámci soudní tvorby práva, po jejímž uplynutí by bylo možno mít za to, že ke změně bydliště skutečně došlo(37), nebo také rozhodnutím, že přemístění dítěte zákonným způsobem vede od okamžiku svého uskutečnění k okamžité ztrátě jeho původního obvyklého bydliště(38). Tyto dva přístupy jsou v přímém rozporu s pružným a pragmatickým přístupem zastávaným Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku A, aniž svou povahou nezbytně umožňují řešit veškeré představitelné situace.

ii)    Důležitost záměru matky pro posuzování otázky obvyklého bydliště dítěte přemístěného zákonným způsobem

81.      Jak bylo připomenuto výše, přísluší soudu, který řízení zahájil jako první, aby ke dni zahájení tohoto řízení určil obvyklé bydliště dítěte podle metodologie předepsané Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku A. Ačkoli Soudní dvůr v uvedeném rozsudku o této otázce nerozhodl, je jasné, že opatřování indicií umožňujících uvedenému soudu, aby si učinil vlastní názor, musí být prováděno v souladu s relevantními ustanoveními vnitrostátního práva, avšak při dodržení práva a obecných právních zásad Unie. Nicméně za takových okolností, jako jsou okolnosti dotčené v původním řízení, představovalo zohlednění záměru matky dítěte, která byla v den jeho přemístění jediným nositelem rodičovské zodpovědnosti k němu, okolnost zcela zvláštního významu.

82.      Připomeňme, že ve věci v původním řízení odjela matka s dítětem z Anglie dne 7. října 2009. Anglické soudy, u nichž bylo řízení zahájeno dne 12. října 2009 a které byly jako první povolány k tomu, aby určily svou příslušnost v souladu s nařízením č. 2201/2003, tedy měly určit, zda dítě od okamžiku svého odjezdu se svou matkou ztratilo obvyklé bydliště v Anglii a získalo ke dni, kdy u nich bylo zahájeno řízení, nové obvyklé bydliště ve Francii.

83.      Jak vyplývá z rozhodnutí ze dne 15. dubna 2010, záměr matky opustit s konečnou platností Anglii se svou dcerou bylo možno podle všeho na jednu stranu vyvodit z několika objektivních skutečností, jako je například koupě jednosměrné letenky a několik prohlášení, z nichž tento záměr více či méně jasně vyplývá. Skutečnost, že matka prodala auto, které v Anglii vlastnila, nebyla naproti tomu v tomto ohledu shledána dostatečně rozhodující. Na druhou stranu však bylo rovněž možno o tomto záměru vážně pochybovat s ohledem na skutečnost, že matka o svém odjezdu neinformovala ani svého zaměstnavatele, ani vlastníka svého bytu.

84.      Krom toho, i když o záměru matky opustit Anglii nebyly vůbec pochybnosti, mohly jiné okolnosti vzbudit pochybnosti o jejím odhodlání usadit se na Réunionu. Z výměny korespondence krátce před jejím odjezdem, a zejména z pohlednice odeslané z letiště v den odjezdu bylo možno především vyvodit, že tento odjezd spíše souvisel s reakcí na stres způsobený hrozbami zahájení soudního řízení ze strany otce za účelem uznání jeho rodičovské zodpovědnosti k dítěti než s řádně uváženým rozhodnutím začít nový život na Réunionu.

85.      Jak bylo zdůrazněno výše, zákonné opuštění členského státu a zřízení nového bydliště v jiném členském státě sice nutně bez dalšího a přímo nevede k získání nového obvyklého bydliště v tomto jiném členském státě. Nicméně i nadále platí, že v situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, je – jak poznamenala německá vláda na jednání – třeba zajisté v převažující míře přihlédnout k záměru osoby, která je jako jediná nositelem rodičovské zodpovědnosti k dítěti.

86.      K němu je nutno přihlížet o to spíše ve věci v původním řízení, v níž bylo dítě v okamžiku svého přemístění kojencem.

87.      K věku dítěte lze přihlédnout stejně tak v rámci posouzení ztráty obvyklého bydliště i získání nového obvyklého bydliště. Vzhledem k tomu, že velmi malé dítě je obzvláště závislé na své matce a jeho matka představuje jeho „životní obzor“, je jasné, že záměr matky opustit zákonným způsobem členský stát s cílem usadit se nebo se znovu usadit v jiném členském státě představuje rozhodující okolnost při posouzení ztráty obvyklého bydliště uvedeného dítěte. Velmi nízký věk dítěte mimoto znamená, že mohou být velmi rychle splněny podmínky jeho začlenění do jeho nového rodinného a sociálního prostředí.

88.      Toto zohlednění záměru jediného nositele rodičovské zodpovědnosti v převažující míře v žádném případě neznamená, že není třeba nijak přihlížet k ostatním faktorům.

89.      Naopak je třeba, aby tento záměr mohl být potvrzen hmatatelnými opatřeními, kterými může být, jak Soudní dvůr zdůraznil ve výše uvedeném rozsudku A, koupě nebo nájem bytu v novém členském státě. Nicméně návrat do své země původu nebo návrat k členům své rodiny jsou stejně tak relevantními okolnostmi za účelem posouzení tohoto záměru. Tak tomu může být zvláště v situaci, jako je situace ve věci v původním řízení, v níž otec opustil společné bydliště krátce před narozením dítěte. Úvahy jak psychologické, tak ekonomické povahy mohou rovněž za takových okolností umožnit posoudit význam odjezdu.

90.      Nicméně, jak zdůraznila německá vláda na jednání, k tomuto záměru nelze nepřihlédnout jen z důvodu tvrzení, že přestěhování dítěte je zásadně vedeno snahou zachovat si výlučné právo péče o dítě.

91.      Otec dítěte v tomto ohledu v podstatě uvedl, že k odjezdu matky s dítětem došlo konkrétně proto, aby se matka vyhnula pravomoci anglických soudů a s cílem vytvořit umělé právní a procesní vazby v rozporu s právem jak dítěte, tak jeho otce na rodinný život zaručeným článkem 7 Listiny a článkem 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950, jakož i s právy dítěte zaručenými článkem 24 Listiny. Zdůrazňuje, že škodlivé účinky únosu dětí se projeví v reálném životě a že tyto účinky nelze relativizovat na základě abstraktních právních úvah, jako je úvaha ohledně otázky, zda v okamžiku přemístění dítěte byla nositelem rodičovské zodpovědnosti pouze matka, nebo zda jimi byli oba rodiče. Doplňuje, že ani nařízení č. 2201/2003, ani Haagská úmluva o mezinárodních únosech dětí nerozlišují v závislosti na osobním stavu rodičů, tedy podle toho, zda jsou manželé, či nikoliv.

92.      I kdyby tato tvrzení odpovídala skutečnosti, což nelze pouze na základě spisu určit, je třeba je odmítnout.

93.      Je důležité neztratit ze zřetele, že určení obvyklého bydliště dítěte nemá jiný cíl, než určit soud, který je v souladu se zásadou blízkosti a nejlepšími zájmy dítěte považován za soud dítěti nejbližší. Při tomto přezkumu, jak již bylo zdůrazněno, je třeba postupovat z hlediska zájmů dítěte, a v žádném případě z hlediska zájmů rodičů, nehledě na legitimitu jejich návrhu ohledně uvedeného dítěte.

94.      Vnitrostátní soudy nemohou, aniž by podkopaly samotné základy, na nichž spočívá nařízení č. 2201/2003, určit svou příslušnost pouze na základě skutečnosti, že by legitimní práva navrhovatelů nemohla být náležitě chráněna soudy jiného členského státu.

95.      Závěrem je třeba zvláště zdůraznit, že vnitrostátní soudy, které mají rozhodnout o své příslušnosti podle čl. 8 odst. 1 nařízení č. 2201/2003, musí v rámci určení obvyklého bydliště dítěte, a konkrétně za účelem hodnocení, zda následkem přemístění zákonným způsobem došlo ke změně obvyklého bydliště, přijmout veškerá nezbytná opatření, aby osobě, která je jako jediná nositelem rodičovské zodpovědnosti a která přemístění provedla, byly poskytnuty prostředky k tomu, aby mohla být zcela a úplně vyslechnuta. Je nutné nejen, aby tato osoba byla s to předložit svá vyjádření, ale také aby bylo učiněno vše pro to, aby měla příležitost vysvětlit důvody svého odjezdu.

96.      Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že i když tomu tak opravdu bylo před přijetím rozhodnutí ze dne 15. dubna 2010, nebylo tomu tak před vydáním rozhodnutí ze dne 12. října 2009, které ve sporu v původním řízení označuje okamžik, kdy bylo jako první zahájeno řízení u soudu ve smyslu čl. 19 odst. 2 nařízení č. 2201/2003.

B –    K posouzení otázky příslušnosti vnitrostátních soudů v případě změny obvyklého bydliště

97.      S ohledem na zásadu, podle níž Soudní dvůr musí svým rozsudkem v řízení o předběžné otázce poskytnout užitečnou a úplnou odpověď na otázku předkládajícího soudu a vedle toho poskytnout všem soudům členských států, které mají použít nařízení č. 2201/2003, klíčové informace, které jim umožní rozhodnout o své vlastní příslušnosti, je účelné připomenout, že nařízení č. 2201/2003 zavedlo zároveň úplný a soudržný systém příslušnosti, v jehož rámci je obvyklé bydliště dítěte jen jedno z kritérií, třebaže je to kritérium nejdůležitější, na jehož základě musí vnitrostátní soudy určit svou příslušnost. Navrhuji proto provést určité vyjasnění ohledně toho, co je a musí být funkcí vnitrostátních soudů podle nařízení č. 2201/2003.

1.      Vyjasnění funkce vnitrostátních soudů podle nařízení č. 2201/2003

98.      Článek 8 odst. 1 nařízení č. 2201/2003, který stanoví obecnou příslušnost soudu obvyklého bydliště dítěte, v souladu s odstavcem 2 tohoto článku platí s výhradou článků 9, 10 a 12 uvedeného nařízení.

99.      Soudy členských států, které mají rozhodnout o své příslušnosti podle nařízení č. 2201/2003, se tedy musí za tímto účelem řídit postupem stanoveným v čl. 8 odst. 2 uvedeného nařízení. Musí nejprve ověřit, zda jsou příslušné podle článků 9, 10 a 12 nařízení č. 2201/2003. V případě, že nejsou, musí určit svou příslušnost podle čl. 8 odst. 1 uvedeného nařízení v souladu s metodikou určení obvyklého bydliště dítěte stanovenou Soudním dvorem v jeho judikatuře, a zejména ve výše uvedeném rozsudku A.

100. Pokud postup v souladu s touto metodikou neumožňuje určit obvyklé bydliště dítěte, musí vnitrostátní soudy, u nichž bylo zahájeno řízení, rozhodnout na základě jiných ustanovení nařízení č. 2201/2003, buď na základě jeho článku 13, je-li nemožné určit obvyklé bydliště dítěte, nebo na základě článku 15 téhož nařízení, jeví-li se jim jako vhodné odmítnout svou příslušnost zakládající se na obvyklém bydlišti dítěte(39).

101. V tomto ohledu je důležité poukázat na jednotlivé rozměry funkcí vnitrostátních soudů podle nařízení č. 2201/2003(40).

102. Článek 17 nařízení č. 2201/2003 vnitrostátním soudům ukládá povinnost prohlásit svou nepříslušnost i bez návrhu, pokud se jejich příslušnost nezakládá na znění uvedeného nařízení a pokud je podle téhož nařízení příslušný soud jiného členského státu.

103. Ze systematiky nařízení č. 2201/2003 však lze jistě vyvodit, že jim toto nařízení ukládá kromě povinnosti přezkoumat svou vlastní příslušnost(41), případně s povinností vyzvat účastníky řízení, aby v této souvislosti předložili vyjádření(42), rovněž povinnost určit svou příslušnost na základě uvedeného nařízení i bez návrhu. Mimoto jim v tomto rámci za účelem zaručení nejlepšího zájmu dítěte přísluší přezkoumat veškeré možné důvody zakládající příslušnost, a zejména vhodnost odmítnutí své vlastní příslušnosti ve prospěch jiného soudu s lepšími předpoklady k projednání věci.

104. Soudní dvůr neřekl nic jiného ve výše uvedeném rozsudku A(43), v němž zmiňuje mimořádný případ, v němž musí vnitrostátní soud v případě, že nelze určit obvyklé bydliště dítěte, rozhodnout o odmítnutí své příslušnosti podle článku 13 nařízení č. 2201/2003 ve prospěch soudů členského státu, na jehož území se dítě nachází. Vnitrostátní soud stejně tak může svou příslušnost odmítnout na základě článku 16 uvedeného nařízení. Tyto dvě možnosti budou následně jedna po druhé přezkoumány.

2.      Přezkum vhodnosti postoupení věci jinému soudu

105. Věc v původním řízení poskytuje velmi názorný příklad podmínek, za nichž by soud mohl postoupit věc jinému soudu. High Court of Justice (England & Wales), Family Division, zcela jistě mohl s ohledem na pochybnosti, které vyjádřil ve svém rozhodnutí ze dne 15. dubna 2010, odmítnout svou příslušnost na základě článku 13 nařízení č. 2201/2003. Court of Appeal (England & Wales) (Civil Division) by pak mohl s ohledem na vývoj dané situace rozhodnout o postoupení věci francouzským soudům, které mají do budoucna zajisté lepší předpoklady k rozhodnutí ve sporu v původním řízení.

a)      Postoupení věci soudu v místě, kde se dítě nachází: článek 13 nařízení č. 2201/2003

106. Článek 13 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 stanoví, že v případě, že nelze zjistit obvyklé bydliště dítěte, ani určit soudní příslušnost podle článku 12 téhož nařízení, jsou příslušné soudy členského státu, ve kterém se dítě nachází.

107. Předkládající soud si v odůvodnění svého předkládacího rozhodnutí položil otázku, zda lze mít za to, že dne 12. října 2009 již dítě nemělo žádné obvyklé bydliště.

108. Komise tuto možnost zmínila ve svém písemném vyjádření. S odkazem na rozsudek soudce Brandona of Oakbrook(44) totiž zdůrazňuje, že osoba může pozbýt obvyklé bydliště v členském státě během jediného dne, pokud tento členský stát opustí s pevným odhodláním nevrátit se zpět do tohoto státu a rozhodne se namísto toho trvale přemístit své bydliště do jiného členského státu. Tato osoba však nemůže obvyklé bydliště ve druhém členském státě získat za jediný den, jelikož k tomu je nezbytná poměrně dlouhá doba a pevné odhodlání. Během této poměrně dlouhé doby tedy dotyčná osoba ztrácí své obvyklé bydliště v prvním členském státě, aniž však získává nové obvyklé bydliště v druhém členském státě. Komise z toho vyvozuje, že danému soudu přísluší určit, zda byla matka pevně odhodlána nevrátit se do Anglie, přičemž matce přísluší, aby uvedené prokázala v souladu s ustanoveními vnitrostátního práva předkládajícího soudu.

109. Vláda Spojeného království rovněž trochu jinými slovy uvedla, že vnitrostátní soud mohl po zohlednění veškerých relevantních okolností a opíraje se o konkrétní okolnosti v projednávané věci dospět k závěru, že dítě mohlo ztratit své obvyklé bydliště v členském státě bezprostředně po svém odjezdu z tohoto státu. V tomto ohledu zdůrazňuje, že taková situace nezpůsobuje snížení ochrany dítěte právě proto, že článek 13 nařízení č. 2201/2003 zakládá příslušnost členského státu, ve kterém se dítě nachází.

110. Lze tedy opět zdůraznit, že vnitrostátním soudům přísluší přezkoumat, zda jsou podmínky pro uplatnění článku 13 nařízení č. 2201/2003 splněny, a zda je proto třeba toto ustanovení použít.

b)      Postoupení soudu s nejlepšími předpoklady k projednání věci: článek 16 nařízení č. 2201/2003 a forum non conveniens

111. Článek 15 nařízení č. 2201/2003 stanoví, že výjimečně mohou soudy členského státu příslušné ve věci buď přerušit řízení a vyzvat účastníky řízení, aby podali návrh k soudu tohoto jiného členského státu v souladu s odstavcem 4 uvedeného článku, nebo požádat soud jiného členského státu, aby převzal příslušnost v souladu s odstavcem 5 téhož článku, pokud se domnívají, že soud jiného členského státu, ke kterému má dítě zvláštní vztah, má lepší předpoklady k projednání věci, a v případě, že je to v zájmu dítěte.

112. Článek 15 odst. 2 nařízení č. 2201/2003 stanoví, že tuto možnost může využít zejména z vlastního podnětu vnitrostátní soud, u něhož bylo zahájeno řízení.

113. Lze tedy zdůraznit, že předkládajícímu soudu přísluší přezkoumat, zda jsou podmínky pro použití článku 15 nařízení č. 2201/2003 v situaci dotčené v původním řízení splněny a zda je proto třeba toto ustanovení použít.

C –    Závěr

114. Na první předběžnou otázku předkládajícího soudu je proto třeba odpovědět následovně: V obecné rovině musí vnitrostátní soud, jemuž byl předložen návrh ve věcech rodičovské zodpovědnosti k dítěti, výslovně rozhodnout o své příslušnosti podle nařízení č. 2201/2003 po postupném přezkoumání jednotlivých důvodů, na jejichž základě lze tuto příslušnost určit podle uvedeného nařízení. V rámci tohoto přezkumu musí v souladu s nejlepším zájmem dítěte určit jeho obvyklé bydliště na základě posouzení veškerých konkrétních skutkových okolností v dotčené situaci. Za takových okolností, jako jsou okolnosti ve věci v původním řízení, která se vyznačuje na jedné straně zákonností přemístění dítěte z jednoho členského státu, ve kterém mělo své obvyklé bydliště, do jiného členského státu, a na druhé straně bezprostředním, ale po tomto odjezdu následujícím zahájením řízení u soudu členského státu původního bydliště, se uvedený soud musí především konkrétněji zaměřit na určení, zda toto přemístění skutečně v krátké době vede ke ztrátě původního obvyklého bydliště dítěte a získání nového obvyklého bydliště v cílovém členském státě. Za tímto účelem musí v převažující míře a identifikovatelným způsobem přihlížet k záměru osoby, která je nositelem rodičovské zodpovědnosti a která dítě zákonným způsobem přemístila, a zohlednit zejména věk dítěte poté, co uvedené osobě poskytne příležitost předložit vyjádření a zcela a úplně vysvětlit důvody uvedeného přemístění. Právě osoba, která za takových okolností zpochybňuje získání nového obvyklého bydliště, nese povinnost předložit důkazy prokazující, že toto přemístění není motivováno záměrem zřídit nové obvyklé bydliště v cílovém členském státě. Konečně, pokud je pro vnitrostátní soud nemožné určit obvyklé bydliště dítěte, musí tento soud učinit odpovídající zjištění a při respektování zásady blízkosti rozhodnout o vlastní příslušnosti za podmínek podle článků 13 nebo 15 nařízení č. 2201/2003.

VI – Ke druhé a třetí otázce

A –    Úvodní poznámky k relevanci položených otázek

1.      Nastolení problému

115. Podstatou první otázky(45) druhé odrážky, jakož i třetí otázky položené předkládajícím soudem Soudnímu dvoru je, jak je třeba vykládat článek 10 nařízení č. 2201/2003, který stanoví pravidla určování příslušnosti v případech únosu dítěte.

116. Krom toho podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda může soud pro účely ustanovení nařízení č. 2201/2003 představovat „orgán nebo jiný subjekt“, což je výraz použitý jen v článcích 10 a 11 uvedeného nařízení.

117. Jak Komise zdůraznila ve svém písemném vyjádření, předkládající soud nevysvětluje důvody, proč je pro něj odpověď na tuto otázku nezbytná za účelem vyřešení sporu, který mu byl předložen. Zdůrazňuje však, že se jeví, že tato otázka vychází z předpokladu, že jestliže anglické soudy získaly právo péče o dítě ke dni 9. října 2010, je nenavrácení dítěte do Anglie protiprávním zadržením, a může tedy být důvodem použití jak Haagské úmluvy o mezinárodních únosech dětí, tak článku 11 nařízení č. 2201/2003, který upravuje právě navrácení dítěte v případě protiprávního přemístění nebo zadržení.

118. Otec dítěte v tomto ohledu mimo jiné uvádí, že i kdyby odjezd matky s dítětem nebyl původně protiprávní, stalo se nenavrácení dítěte do Anglie protiprávním z důvodu, že matka nejednala v souladu s jednotlivými rozhodnutími přijatými anglickými soudy.

119. Druhá otázka položená předkládajícím soudem by v tomto ohledu mohla být rovněž chápána v tom smyslu, že implicitně odkazuje na ustanovení článku 11 nařízení č. 2201/2003.

120. Z otázek předkládajícího soudu tak vyplývá, že tento soud má přinejmenším implicitně za to, že na skutkové okolnosti dotčené ve věci v původním řízení lze nahlížet jako na únos dítěte, a že jsou proto použitelné jak Haagská úmluva o mezinárodních únosech dětí, tak články 10 a 11 nařízení č. 2201/2003.

121. Ze samotného předkládacího rozhodnutí přitom vyplývá, že navrhovatelka ve věci v původním řízení odjela z Anglie na Réunion zákonným způsobem, což bylo ostatně konstatováno i rozhodnutím High Court of Justice (England & Wales), Family Division, ze dne 15. dubna 2010. Předkládací rozhodnutí totiž uvádí, že navrhovatelka ve věci v původním řízení byla jediným nositelem rodičovské zodpovědnosti ve vztahu k dítěti, a v důsledku toho jedinou osobou mající právo péče o dítě ve smyslu článků 3 a 5 Haagské úmluvy o mezinárodních únosech dětí.

122. Předkládající soud vysvětluje, že v Anglii a Walesu nemá otec ze zákona rodičovskou zodpovědnost k dítěti narozenému mimo manželský svazek. Tuto rodičovskou zodpovědnost však může získat tím, že bude jako otec jmenovitě uveden na rodném listě dítěte, uzavřením dohody o rodičovské zodpovědnosti s matkou nebo na základě soudního rozhodnutí, kterým je mu rodičovská zodpovědnost přiznána („parental responsibility order“).

123. Německá a francouzská vláda s ohledem na skutkový stav dotčený v původním řízení rovněž na jednání vyjádřily pochybnosti o relevanci těchto otázek položených předkládajícím soudem.

2.      Posouzení

124. V tomto ohledu je nejprve třeba připomenout, že k „[protiprávnímu přemístění] nebo zadržení dítěte“ ve smyslu čl. 2 bodu 11 nařízení č. 2201/2003 může dojít jen tehdy, je-li porušeno právo péče o dítě vyplývající ze soudního rozhodnutí, ze zákona nebo z právně závazné dohody podle právních předpisů členského státu, ve kterém mělo dítě své obvyklé bydliště bezprostředně před svým přemístěním nebo zadržením.

125. Jak konstatoval předkládající soud a jak se shodují jak navrhovatelka a odpůrce ve věci v původním řízení, tak vláda Spojeného království a Komise ve svých písemných i ústních vyjádřeních, jakož i německá, irská a francouzská vláda ve svých ústních vyjádřeních, v projednávané věci byl odjezd matky s dítětem zákonný. Nedošlo při něm ani k porušení práva péče otce dítěte, ani práva péče jiného orgánu nebo subjektu(46).

126. Článek 10 nařízení č. 2201/2003, který zavádí zvláštní pravidlo určování příslušnosti v případě únosu dítěte, se však použije právě jen v případě protiprávního přemístění nebo zadržení dítěte ve smyslu čl. 2 bodu 11 nařízení č. 2201/2003.

127. Jak Soudní dvůr rozhodl ve svém rozsudku McB.(47), protiprávnost přemístění dítěte pro účely uplatnění nařízení č. 2201/2003 závisí výhradně na existenci práva péče, které bylo přiznáno použitelným vnitrostátním právem a které bylo přemístěním porušeno.

128. Soudní dvůr v tomto rozsudku rovněž rozhodl, že tento výklad nařízení č. 2201/2003 není neslučitelný s právy zaručenými Listinou, a zejména jejími články 7 a 24, které garantují právo na respektování soukromého a rodinného života, jakož i základní práva dítěte, avšak jen za předpokladu, že otec dítěte měl nárok domáhat se toho, aby mu bylo před přemístěním jeho dítěte přiznáno právo péče o něj(48).

129. V tomto ohledu je třeba doplnit, že podle článku 3 Haagské úmluvy o mezinárodních únosech dětí lze mít za to, že došlo k „protiprávnímu přemístění“ nebo „protiprávnímu zadržení“ dítěte, jen pokud jsou splněny dvě podmínky. Podle první podmínky musí dojít k porušení práva péče přiznaného právními předpisy státu, v němž dítě mělo své obvyklé bydliště bezprostředně před svým přemístěním nebo zadržením(49). Druhou podmínkou je, že toto právo muselo být skutečně vykonáváno(50).

130. Článek 3 Haagské úmluvy o mezinárodních únosech dětí krom toho ve svém druhém pododstavci uvádí, že dotčené právo péče může vyplývat zejména ze zákonů nebo ze soudního nebo správního rozhodnutí nebo z dohody platné podle právního řádu daného státu. Jinými slovy, důvody přiznání práva péče ve smyslu Haagské úmluvy o mezinárodních únosech dětí odpovídají třem důvodům zakládajícím rodičovskou zodpovědnost stanoveným právními předpisy Anglie a Walesu.

131. Z toho vyplývá, že s ohledem na informace, které Soudnímu dvoru poskytl sám předkládající soud a které nebyly zpochybněny, se nejeví, že by článek 10 nařízení č. 2201/2003 byl použitelný v situaci dotčené ve věci v původním řízení.

132. Nicméně, jak navrhovatelka a odpůrce ve věci v původním řízení, jakož i vláda Spojeného království a Komise ve svých písemných a ústních vyjádřeních, tak německá, irská a francouzská vláda na jednání předložili některé odpovědi na takto položené otázky nehledě na to, že v tomto ohledu vyjádřili pochybnosti.

133. Navrhuji tedy, aby byla následně krátce – avšak pouze podpůrně – přezkoumána druhá a třetí otázka předložená předkládajícím soudem.

134. Bylo by však vhodné využít příležitosti poskytnuté v projednávané věci a připomenout vnitrostátním soudům, že mezi povinnosti, které mají v rámci řízení o předběžné otázce zavedeného článkem 267 SFEU, patří i povinnost vysvětlit důvody, proč se domnívají, že odpověď na otázku či otázky, které pokládají, je nezbytná pro vyřešení sporů, které jim byly předloženy. Tento požadavek je obzvláště důležitý v rámci naléhavých řízení o předběžné otázce.

B –    K druhé otázce

135. Svou druhou otázkou předkládající soud vyzývá Soudní dvůr, aby rozhodl o otázce, zda může soud představovat „orgán nebo jiný subjekt“, kterému může být pro účely nařízení č. 2201/2003 svěřeno právo péče o dítě.

136. Jak bylo uvedeno výše v úvodních poznámkách, žádá si tato otázka výklad článků 10 a 11 nařízení č. 2201/2003, což jsou jediná ustanovení uvedeného nařízení, která v souvislosti s právem péče zmiňují „orgán“ nebo „jiný subjekt“(51).

137. Nařízení č. 2201/2003 nevymezuje, co je třeba rozumět pojmem „orgán“ ve smyslu článků 10 a 11.

138. Soudní dvůr však v tomto ohledu ve výše uvedeném rozsudku McB.(52) uvedl, že na rozdíl od pojmu „právo péče o dítě“, což je pojem Společenství, který je autonomní ve vztahu k právu členských států, jelikož je vymezen v čl. 2 bodě 9 nařízení č. 2201/2003, spadá určení nositele práva péče o dítě vzhledem ke znění čl. 2 bodu 11 uvedeného nařízení do působnosti práva členských států(53).

139. Navrhovatelka a odpůrce ve věci v původním řízení, vláda Spojeného království, irská a francouzská vláda, jakož i Komise obecně odkázali na výše uvedený rozsudek McB. a ve svých písemnostech nebo na jednání zdůraznili, že jim nejsou známy žádné okolnosti, které by bránily přiznání práva péče soudu.

140. Pouze německá vláda na jednání uvedla, že postavení orgánu ve smyslu článků 10 a 11 uvedeného nařízení nemůže být přiznáno konkrétně soudu, kterému byl předložen návrh týkající se práva péče o dítě podle čl. 1 odst. 2 písm. a) nařízení č. 2201/2003, jinak by bylo ohroženo jednotné uplatňování uvedeného nařízení. Tato vláda nicméně dodává, že nařízení č. 2201/2003 nevylučuje možnost přiznat takové právo soudu.

141. Má se tedy obecně za to, že – jak Soudní dvůr rozhodl ve výše uvedeném rozsudku McB. – podmínky přiznání práva péče a rodičovské zodpovědnosti spadají do působnosti práva členských států. Nicméně s ohledem na námitku uplatněnou německou vládou by otázka, zda vymezení pojmu „orgán“ uvedeného v článcích 10 a 11 nařízení č. 2201/2003 musí být v této souvislosti rovněž přenecháno členským státům, mohla být sporná.

142. K tomu lze podotknout, že čl. 2 bod 9 nařízení č. 2201/2003 definuje „právo péče o dítě“ jako „práva a povinnosti týkající se péče osoby o dítě, a zejména právo určit místo bydliště dítěte“. Článek 2 bod 7 téhož nařízení stanoví, že takto definované právo péče o dítě je jedním ze znaků rodičovské zodpovědnosti, která je sama definována jako „veškerá práva a povinnosti fyzické nebo právnické osoby týkající se dítěte nebo jmění dítěte, která jsou jí svěřena [soudním] rozhodnutím, právními předpisy nebo právně závaznou dohodou“.

143. Srovnání mezi ustanoveními čl. 2 bodu 7 nařízení č. 2201/2003, který definuje rodičovskou zodpovědnost, aniž odkazuje na právo členských států, a čl. 2 bodu 11 uvedeného nařízení, který definuje protiprávní přemístění a zadržení, by mohlo odůvodňovat výklad, podle něhož by příslušelo Soudnímu dvoru rozhodnout o obsahu pojmu „orgán“ ve smyslu těchto dvou ustanovení.

144. Je však dosti obtížné představit si, že by Soudní dvůr mohl skutečně poskytnout autonomní a jednotný výklad tohoto pojmu s přihlédnutím ke kontextu daných ustanovení a k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou(54) ve snaze dát tomuto pojmu smysl, který by plně odpovídal cíli sledovanému touto právní úpravou a ve zbytku odkázat na právo členských států(55).

145. Vláda Spojeného království a irská vláda během jednání každopádně zdůrazňovaly význam možnosti přiznat soudu postavení orgánu, který je nositelem práva péče z hlediska použití nařízení č. 2201/2003, jakož i Haagské úmluvy o mezinárodních únosech dětí. V některých členských státech totiž stejně, jako je tomu v Irsku a v Anglii a Walesu, nejsou práva v oblasti rodičovské zodpovědnosti a práv péče automaticky přiznávána biologickému otci, který je může získat jen se souhlasem matky, nebo – bez jejího souhlasu – na základě rozhodnutí příslušných soudů. Za těchto podmínek je kategoricky nezbytné, aby soud, jemuž biologický otec podal návrh, jímž se domáhá přiznání své rodičovské zodpovědnosti, disponoval právem péče o dítě. Kdyby takové právo neměl, nemohl by soud, u něhož bylo řízení zahájeno, bránit tomu, aby matka poté, co bylo příslušné řízení zahájeno, a v době, než bude vydáno rozhodnutí, jímž bude případně přiznána rodičovská zodpovědnost otci, opustila území s cílem vyhnout se pravomoci tohoto soudu.

146. Komise na jednání v reakci na argument německé vlády v tomto ohledu uvedla, že právo péče přiznané soudům v těchto členských státech bylo stanoveno na základě právních předpisů těchto států, a bylo jim tedy svěřeno ze zákona, a nikoli pouze z důvodu, že u nich bylo zahájeno řízení.

147. V důsledku toho navrhuji, aby druhá otázka předkládajícího soudu byla zodpovězena v tom smyslu, že čl. 2 body 7, 9 a 11, jakož i články 10 a 11 nařízení č. 2201/2003 musí být vykládány v tom smyslu, že soud členského státu může představovat „orgán nebo jiný subjekt“ ve smyslu těchto ustanovení, jemuž může být pro účely ustanovení uvedeného nařízení svěřeno právo péče o dítě, za předpokladu, že je toto právo přiznáno ze zákona právními předpisy uvedeného členského státu.

C –    Ke třetí otázce

148. Třetí otázka předkládajícího soudu se týká výkladu článku 10 a čl. 19 odst. 2 nařízení č. 2201/2003, a konkrétněji pravidel použitelných v případě současné existence protichůdných rozhodnutí přijatých soudy dvou členských států, v prvním případě na základě nařízení č. 2201/2003 a ve druhém případě na základě Haagské úmluvy o mezinárodních únosech dětí.

1.      Poznámky účastníků původního řízení, vlád zúčastněných členských států a Komise

149. Matka dítěte především tvrdí, že vzhledem k tomu, že přemístění dítěte bylo zákonné, není článek 10 nařízení č. 2201/2003 použitelný. Uvádí však, že na třetí otázku první pododstavec předkládajícího soudu je třeba odpovědět v tom smyslu, že se čl. 10 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 již nadále nepoužije poté, co soudy dožádaného členského státu zamítnou žádost o navrácení dítěte podle Haagské úmluvy o mezinárodních únosech dětí. Naproti tomu nenavrhuje žádnou přímou odpověď na třetí otázku druhý pododstavec předkládajícího soudu. Pouze poznamenává, že pokud je systém podle nařízení č. 2201/2003 prováděn správně, umožňuje předcházet jakýmkoliv střetům a zdůrazňuje v tomto ohledu, že je nezbytné, aby soudy členských států využívaly Evropskou soudní síť a poukazuje na nezbytnost jednotného použití pravidel týkajících se překážky věci zahájené (litispendence) a přísného dodržování pravidel týkajících se zahájení řízení stanovených v článku 16 nařízení č. 2201/2003. Nelze-li problém příslušnosti vyřešit, přísluší každopádně vnitrostátním soudům, aby použily článek 15 nařízení č. 2201/2003 za účelem ochrany nejlepších zájmů dítěte při respektování Listiny a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

150. Otec dítěte tvrdí, že jelikož byl anglickým soudům předložen návrh ve věci rodičovské zodpovědnosti jako prvním, měl francouzský soud, jemuž podala matka totožný návrh dne 28. října 2009, v souladu s článkem 19 nařízení č. 2201/2003 přerušit řízení až do doby, než bude určena příslušnost anglických soudů. Rozhodnutí francouzského soudu ze dne 15. března 2010 o žádosti o navrácení dítěte podle Haagské úmluvy o mezinárodních únosech dětí nemůže zakládat příslušnost francouzského soudu.

151. Vláda Spojeného království připomíná, že podle čl. 60 písm. e) nařízení č. 2201/2003 má toto nařízení sice přednost před Haagskou úmluvou o mezinárodních únosech dětí, ale že v souladu s článkem 62 nařízení č. 2201/2003 uvedená úmluva i nadále zakládá účinky v oblastech, které nejsou uvedeným nařízením upraveny. Jelikož konstatuje, že se nařízení č. 2201/2003 dotýká uplatnění Haagské úmluvy o mezinárodních únosech dětí jen v omezené míře, pokud je podána žádost na jejím základě, domnívá se, že soud členského státu, který jako první zahájil řízení ve věci rodičovské zodpovědnosti, není v rámci přezkumu své příslušnosti podle uvedeného nařízení vázán rozhodnutím soudu jiného členského státu, který rozhodoval o žádosti podle uvedené úmluvy.

152. Německá vláda si přesto, že na jednání zdůraznila, že třetí otázka předkládajícího soudu není relevantní pro vyřešení sporu v původním řízení, neboť k přemístění dítěte došlo zákonným způsobem, přála vyjádřit své stanovisko. Zdůrazňuje v tomto ohledu, že i když článek 17 nařízení č. 2201/2003 soudům členských států ukládá, aby ověřily svou příslušnost jak podle uvedeného nařízení, tak podle Haagské úmluvy o mezinárodních únosech dětí, žádné ustanovení neurčuje soud, který rozhoduje v konečné instanci. Nicméně vzhledem k tomu, že se oba uvedené nástroje zakládají na týchž podmínkách a že jsou členské státy povinny je dodržovat a dbát na jednotnost svých rozhodnutí, umožňuje jejich vzájemný účinek bránit jakýmkoli střetům. Avšak vzhledem k tomu, že jsou procesní pravidla a pravidla dokazování rozdílná, může dojít k tomu, že soud členského státu rozhodne o své příslušnosti na základě článku 10 nařízení č. 2201/2003 i přesto, že soud jiného členského státu předtím zamítl žádost o navrácení podle Haagské úmluvy o mezinárodních únosech dětí.

153. Francouzská vláda především zdůrazňuje, že jelikož článek 10 nařízení č. 2201/2003 není použitelný, není třetí otázka první pododstavec předkládajícího soudu relevantní. V reakci na třetí otázku druhý pododstavec předkládajícího soudu se domnívá, že soud, u něhož bylo zahájeno řízení na základě Haagské úmluvy o mezinárodních únosech dětí, nemůže řešit případný střet mezi soudními řízeními, pokud byla obě z nich zahájena na základě nařízení č. 2201/2003. Takový střet mezi soudními řízeními je naopak upraven v čl. 19 odst. 2 nařízení č. 2201/2003.

154. Komise se pokouší odpovědět na třetí otázku poukazem na pravidla podle článků 8, 10 a 11 nařízení č. 2201/2003. Zaprvé může anglický soud prohlásit svou příslušnost na základě článku 8 uvedeného nařízení, pokud je splněna podmínka obvyklého bydliště. Rozhodnutí, které na tomto základě přijme, ať už je předběžné nebo konečné, je pak vykonatelné v souladu s ustanoveními kapitoly III uvedeného nařízení. Okamžikem zahájení řízení u soudu se uplatní ustanovení čl. 19 odst. 2 nařízení č. 2201/2003, takže soud jiného členského státu, který zahájí řízení s týmž předmětem a v téže věci, musí řízení přerušit.

155. Zadruhé, přestože Komise uvedla, že anglické soudy nejsou oprávněny prohlásit se příslušnými na základě článku 10 nařízení č. 2201/2003, má za to, že zahájení řízení u soudu na tomto základě stejně tak vede k uplatnění ustanovení týkajících se překážky věci zahájené, ledaže byl soudu předložen jen návrh na předběžné opatření v souladu s článkem 20 nařízení č. 2201/2003.

156. Zatřetí se domnívá, že z článku 11 nařízení č. 2201/2003 vyplývá povinnost rozlišovat mezi příslušností dožádaného státu k určení, zda je třeba nařídit navrácení dítěte, a příslušností členského státu původu k tomu, aby takové rozhodnutí zrušil. Dožádaný stát je příslušný na základě Haagské úmluvy o mezinárodních únosech dětí, a nikoli na základě článku 11 nařízení č. 2201/2003, jelikož soud, u něhož bylo v uvedeném státě zahájeno řízení, musí být příslušný k vyřešení předběžné otázky, zda bylo dítě předmětem protiprávního přemístění nebo zadržení ve smyslu článku 3 uvedené úmluvy. Pokud by tento soud dospěl k závěru, že tomu tak není, nemůže být toto rozhodnutí závazné pro soud státu původu, u něhož bylo později zahájeno řízení podle čl. 11 odst. 8 nařízení č. 2201/2003.

157. Komise z toho vyvozuje, že rozhodnutí vydaná soudy dožádaného státu se omezují na provádění Haagské úmluvy o mezinárodních únosech dětí a nemohou mít sebemenší vliv na obecné důvody zakládající příslušnost stanovené nařízením č. 2201/2003.

2.      Posouzení

158. Lze konstatovat, že odpovědi na tuto třetí otázku jsou značně rozdílné. Popravdě řečeno, jak poznamenala Komise ve svých písemnostech, uvedená otázka tak, jak je formulovaná předkládajícím soudem, ve skutečnosti neodpovídá znění dvojité otázky, kterou tento soud pokládá. V tomto ohledu je tedy nezbytné určité vyjasnění.

a)      Vyjasnění třetí otázky

159. Předkládající soud si zaprvé klade otázku, zda se článek 10 nařízení č. 2201/2003 použije i poté, co soudy dožádaného členského státu zamítnou žádost o navrácení dítěte podle Haagské úmluvy o mezinárodních únosech dětí z důvodu, že nejsou splněny podmínky pro použití článků 3 a 5 uvedené úmluvy.

160. Zadruhé si klade otázku, zda se francouzský soud, který dne 15. března 2010 zamítl žádost otce o navrácení dítěte podle Haagské úmluvy o mezinárodních únosech dětí z důvodu, že otec neměl právo péče o dítě ve smyslu článků 3 a 5 uvedené úmluvy, mohl na tomto základě prohlásit příslušným k rozhodnutí ve sporu týkajícím se rodičovské zodpovědnosti k dítěti, nebo zda měl naopak přiznat High Court of Justice (England & Wales), Family Division, postavení soudu, který zahájil řízení jako první, v souladu s čl. 19 odst. 2 nařízení č. 2201/2003.

161. Obě otázky se tedy v zásadě týkají použití ustanovení nařízení č. 2201/2003 týkajících se překážky věci zahájené ve dvou různých situacích. První situace se týká případu současné existence dvou protichůdných rozhodnutí soudů různých členských států, z nichž jedno bylo přijato na základě nařízení č. 2201/2003 a druhé bylo přijato na základě Haagské úmluvy o mezinárodních únosech dětí. Druhá situace se týká případu současné existence dvou protichůdných rozhodnutí soudů různých členských států, avšak obě tato rozhodnutí jsou přijata na základě nařízení č. 2201/2003.

b)      Střet mezi rozhodnutím přijatým na základě nařízení č. 2201/2003 a rozhodnutím přijatým na základě Haagské úmluvy o mezinárodních únosech dětí

162. Situace dotčená v tomto případě(56) se vyznačuje současnou existencí rozhodnutí anglických soudů, které se prohlásily příslušnými k projednání sporu ve věci rodičovské zodpovědnosti na základě nařízení č. 2201/2003, jenž spadá do oblasti působnosti článků 10 a 11 nařízení č. 2201/2003, a francouzského rozhodnutí, kterým se pro neopodstatněnost zamítá žádost podle Haagské úmluvy o mezinárodních únosech dětí podaná otcem v rámci téhož sporu.

163. Podle mého názoru obsahuje odpověď na tuto otázku čl. 11 odst. 8 nařízení č. 2201/2003. Toto ustanovení totiž stanoví možnost, aby soud členského státu příslušný podle nařízení č. 2201/2003 přijal rozhodnutí nařizující navrácení dítěte i po té, co bylo na základě článku 13 Haagské úmluvy o mezinárodních únosech dětí vydáno rozhodnutí o nenavrácení dítěte.

c)      Střet mezi rozhodnutími přijatými na základě nařízení č. 2201/2003

164. Situace dotčená v tomto případě se vyznačuje současnou existencí rozhodnutí anglických soudů ze dne 12. října 2009 a ze dne 15. dubna 2010 a rozhodnutí francouzského soudu ze dne 23. června 2010, tyto soudy přitom na základě nařízení č. 2201/2003 rozhodly o své příslušnosti k projednání téhož sporu ve věci rodičovské zodpovědnosti, i když tak rozhodly na odlišném základě.

165. Ustanovení nařízení č. 2201/2003 týkající se překážky věci zahájené, v projednávaném případě ustanovení čl. 19 odst. 2 uvedeného nařízení, mají upravovat právě tento druh situací. Francouzský soud měl přerušit řízení až do doby, než bude určena příslušnost anglického soudu, u něhož bylo řízení zahájeno jako první(57).

166. Je třeba doplnit, že okolnost, že by se rozhodnutí francouzského soudu zakládalo na dřívějším rozhodnutí téhož soudu, kterým se pro neopodstatněnost zamítá žádost podaná otcem dítěte podle Haagské úmluvy o mezinárodních únosech dětí, nic na tomto zjištění nemění, je-li první rozhodnutí přijato na základě nařízení č. 2201/2003.

d)      Závěr

167. V důsledku toho je třeba na třetí otázku předkládajícího soudu odpovědět, zaprvé, že nařízení č. 2201/2003 musí být vykládáno v tom smyslu, že nebrání možnosti, aby soud členského státu příslušný podle článku 10 uvedeného nařízení přijal poté, co bylo vydáno rozhodnutí o nenavrácení dítěte podle Haagské úmluvy o mezinárodních únosech dětí, jakékoli opatření za účelem zajištění navrácení dítěte, a zadruhé, že čl. 19 odst. 2 nařízení č. 2201/2003 musí být vykládán v tom smyslu, že soud členského státu, jemuž byl předložen návrh ve věci rodičovské zodpovědnosti, musí v případě, že u něj bylo řízení zahájeno později, než u soudu jiného členského státu, který zahájil řízení s týmž předmětem a v téže věci, přerušit řízení až do doby, než bude určena příslušnost soudu, u něhož bylo zahájeno řízení jako první. Okolnost, že se příslušnost soudu, který zahájil řízení jako první, zakládá na článku 10 nařízení č. 2201/2003 a že příslušnost soudu, který zahájil řízení později, byla určena na základě rozhodnutí o nenavrácení dítěte přijatého dříve podle Haagské úmluvy o mezinárodních únosech dětí z důvodu, že nebyly splněny podmínky podle článků 3 a 5 uvedené úmluvy, je v tomto ohledu nerozhodná, je-li uvedený soud, který zahájil řízení později, příslušný na základě uvedeného nařízení.

VII – Závěry

168. V souladu s těmito úvahami a s připomenutím výhrad, které jsem uplatnil ohledně relevance druhé a třetí otázky, navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky předložené ze strany Court of Appeal (England & Wales) (Civil Division) odpověděl následovně:

„1)      V obecné rovině musí vnitrostátní soud, jemuž byl předložen návrh ve věcech rodičovské zodpovědnosti k dítěti, výslovně rozhodnout o své příslušnosti podle nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 po postupném přezkoumání jednotlivých důvodů, na jejichž základě lze tuto příslušnost určit podle uvedeného nařízení.

V rámci tohoto přezkumu musí v souladu s nejlepším zájmem dítěte určit jeho obvyklé bydliště na základě posouzení veškerých konkrétních skutkových okolností v dotčené situaci.

Za takových okolností, jako jsou okolnosti ve věci v původním řízení, která se vyznačuje na jedné straně zákonností přemístění dítěte z jednoho členského státu, ve kterém mělo své obvyklé bydliště, do jiného členského státu, a na druhé straně bezprostředním, ale po tomto odjezdu následujícím zahájením řízení u soudu členského státu původního bydliště, se uvedený soud musí především konkrétněji zaměřit na určení, zda toto přemístění skutečně v krátké době vede ke ztrátě původního obvyklého bydliště dítěte a získání nového obvyklého bydliště v cílovém členském státě.

Za tímto účelem musí v převažující míře a identifikovatelným způsobem přihlížet k záměru osoby, která je nositelem rodičovské zodpovědnosti a která dítě zákonným způsobem přemístila, a zohlednit zejména věk dítěte poté, co uvedené osobě poskytne příležitost předložit vyjádření a zcela a úplně vysvětlit důvody uvedeného přemístění.

Právě osoba, která za takových okolností zpochybňuje získání nového obvyklého bydliště, nese povinnost předložit důkazy prokazující, že toto přemístění není motivováno záměrem zřídit nové obvyklé bydliště v cílovém členském státě.

Konečně, pokud je pro vnitrostátní soud nemožné určit obvyklé bydliště dítěte, musí tento soud učinit odpovídající zjištění a při respektování zásady blízkosti rozhodnout o vlastní příslušnosti za podmínek podle článků 13 nebo 15 nařízení č. 2201/2003.

2)      Článek 2 body 7, 9 a 11, jakož i články 10 a 11 nařízení č. 2201/2003 musí být vykládány v tom smyslu, že soud členského státu může představovat ,orgán nebo jiný subjekt‘ ve smyslu těchto ustanovení, jemuž může být pro účely ustanovení uvedeného nařízení svěřeno právo péče o dítě, za předpokladu, že je toto právo přiznáno ze zákona právními předpisy uvedeného členského státu.

3)      Nařízení č. 2201/2003 musí být vykládáno v tom smyslu, že nebrání možnosti, aby soud členského státu příslušný podle článku 10 uvedeného nařízení přijal poté, co bylo vydáno rozhodnutí o nenavrácení dítěte podle Haagské úmluvy ze dne 25. října 1980 o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, jakékoli opatření za účelem zajištění navrácení dítěte.

Článek 19 odst. 2 nařízení č. 2201/2003 musí být vykládán v tom smyslu, že soud členského státu, jemuž byl předložen návrh ve věci rodičovské zodpovědnosti, musí v případě, že u něj bylo řízení zahájeno později než u soudu jiného členského státu, který zahájil řízení s týmž předmětem a v téže věci, přerušit řízení až do doby, než bude určena příslušnost soudu, u něhož bylo zahájeno řízení jako první. Okolnost, že se příslušnost soudu, který zahájil řízení jako první, zakládá na článku 10 nařízení č. 2201/2003 a že příslušnost soudu, který zahájil řízení později, byla určena na základě rozhodnutí o nenavrácení dítěte přijatého dříve podle Haagské úmluvy ze dne 25. října 1980 o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí z důvodu, že nebyly splněny podmínky podle článků 3 a 5 uvedené úmluvy, je v tomto ohledu nerozhodná, je-li uvedený soud, který zahájil řízení později, příslušný na základě uvedeného nařízení.“


1 – Původní jazyk: francouzština.


2 – Úř. věst. L 338, s. 1.


3 – C‑523/07, Sb. rozh. s. I‑2805.


4 – Dále jen „Listina“.


5 – UNTS, 1983, svazek 1343, č. 22514, s. 89, dále jen „Haagská úmluva o mezinárodních únosech dětí“.


6 – Re H (Abduction: Rights of custody) [2000] 1 FLR 374.


7 – Viz bod 41 tohoto názoru.


8 – Viz bod 38 tohoto názoru.


9 – Viz body 115 a následující tohoto názoru.


10 – K argumentaci otce dítěte nicméně viz bod 91 tohoto názoru.


11 – K takto zavedenému systému příslušnosti viz body 104 a následující tohoto názoru.


12 – Článek 16 nařízení č. 2201/2003 tak stanoví přesnou a jednotnou přímou normu, jak to činil již čl. 11 odst. 4 nařízení Rady (ES) č. 1347/2000 ze dne 29. května 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti obou manželů k dětem (Úř. věst. L 160, s. 19; Zvl vyd. 19/01, s. 209), čímž se odchyluje od výkladu, který Soudní dvůr podal k článku 21 Bruselské úmluvy z roku 1968 o soudní příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1972, L 299, s. 32), podle něhož se otázka, ke kterému okamžiku je třeba považovat řízení u soudu členského státu za zahájené, řídila právem státu tohoto soudu (lex fori). Viz rozsudek ze dne 7. června 1984, Zelger (129/83, Recueil, s. 2397, bod 16). K tomuto aspektu dané otázky, viz zejména Rey, J., „L’office du juge – la saisine“, in: Fulchiron, H., a Nourissat, C., Le nouveau droit communautaire du divorce et de la responsabilité parentale, Dalloz, Paris, 2005, s. 181.


13 – Úř. věst. L 324, s. 79. Patnáctý bod odůvodnění nařízení č. 2201/2003 uvádí, že se uvedené nařízení použije na doručování písemností v řízeních zahájených na základě tohoto nařízení.


14 – I když vnitrostátní soud, který má rozhodnout o své příslušnosti, tak musí – jak bylo připomenuto výše – učinit ke dni, kdy u něho bylo zahájeno řízení, přezkum kritérií obvyklého bydliště nevylučuje, aby bylo přihlédnuto k okolnostem, ke kterým došlo v době po zahájení tohoto řízení, avšak přede dnem, kdy je vydáno konečné rozhodnutí. Viz k tomu Richez-Pons, A., La résidence en droit international privé (conflits de juridictions et conflits de lois), (dizertační práce) Lyon, 2004.


15 – Otázka předkládajícího soudu je ve skutečnosti konkrétnější v tom smyslu, že se týká článků 8 a 10 nařízení č. 2201/2003. Nicméně, jak bude připomenuto v rámci následujících úvah, pojem „obvyklé bydliště“ je a musí být stejný bez ohledu na to, které ustanovení nařízení č. 2201/2003 je v daném případě dotčeno. Krom toho, jak bude vysvětleno později, existují spolehlivé důvody pochybovat o relevanci otázky týkající se článku 10 nařízení č. 2201/2003. Konečně, i když si takto položená otázka opravdu žádá učinit některá upřesnění k samotnému pojmu „obvyklé bydliště“ ve smyslu nařízení č. 2201/2003, vyvstává ve věci v původním řízení širší problém, než je problém definice tohoto pojmu.


16 – Je rovněž vhodné upřesnit, že generální advokátka Kokott se ve svém stanovisku ve věci, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek A, vysoce relevantním způsobem dlouze věnovala výkladu pojmu „obvyklé bydliště“ (body 13 až 52) a přitom se konkrétně zajímala o zrod a vývoj nařízení č. 2201/2003, o totožné či související pojmy použité v mezinárodních úmluvách (body 22 až 31) nebo v jiných oblastech práva Společenství (body 32 až 37), a zaměřila se na vymezení hlavních kritérií, která je třeba vzít v úvahu za účelem určení obvyklého bydliště dítěte (body 41 až 52). Za těchto podmínek zřejmě není nutné opakovat rozbor, který zcela sdílím.


17 – Bod 31.


18 – Výše uvedený rozsudek A (body 31, 34 a 35).


19 – Tamtéž (bod 34).


20 – Tamtéž (bod 36).


21 – Tamtéž (bod 37).


22 – Výše uvedený rozsudek A (bod 38).


23 – Tamtéž (bod 39).


24 – Tamtéž (bod 40).


25 – Výše uvedený rozsudek A (bod 42).


26 – Z výměny argumentů před předkládajícím soudem totiž vyplývá, že High Court of Justice (England & Wales), Family Division v době, kdy přijal své rozhodnutí ze dne 15. dubna 2010, byl s existencí výše uvedeného rozsudku A obeznámen a že v rámci určení obvyklého bydliště dítěte, k němuž přikročil, zohlednil dopady tohoto rozsudku v anglickém právu.


27 – S využitím výrazů použitých v: Lagarde, P., vysvětlující zpráva k Haagské úmluvě ze dne 19. října 1996 o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí (UNTS 2004, svazek 2204, č. 39130), Actes et documents de la XVIIIème Session de la Conférence de La Haye, 1996, Tome II, Protection des enfants, č. 41. Tento přístup je široce přijímán jak v nauce, tak i v judikatuře. Viz zejména Richez-Pons, A., citováno výše, s. 206.


28 – Viz Richez-Pons, A., citováno výše, s. 206 a násl.


29 – Praktická příručka pro používání nařízení č. 2201/2003 v tomto ohledu uvádí, že článek 9 uvedeného nařízení se použije jen tehdy, pokud dítě během této doby tří měsíců získalo v členském státě příjezdu obvyklé bydliště.


30 – V německé verzi zní čl. 9 odst. 1 první věta nařízení č. 2201/2003 následovně: „Beim rechtmäßigen Umzug eines Kindes von einem Mitgliedstaat in einen anderen, durch den es dort einen neuen gewöhnlichen Aufenthalt erlangt“. Stejně je tomu v italské verzi: „In caso di lecito trasferimento della residenza di un minore da uno Stato membro ad un altro che diventa la sua residenza abituale“.


31 – Stejně tak ve verzi španělské: „Cuando un menor cambie legalmente de residencia de un Estado miembro a otro y adquiera una nueva residencia habitual en este último“, dánské: „Når et barn lovligt flytter fra én medlemsstat til en anden og får nyt sædvanligt opholdssted dér“, anglické: „Where a child moves lawfully from one Member State to another and acquires a new habitual residence there“, nizozemské: „Wanneer een kind legaal van een lidstaat naar een andere lidstaat verhuist en aldaar een nieuwe gewone verblijfplaats verkrijgt“, portugalské: „Quando uma criança se desloca legalmente de um Estado-Membro para outro e passa a ter a sua residência habitual neste último“, finské: „Kun lapsi muuttaa laillisesti jäsenvaltiosta toiseen ja saa siellä uuden asuinpaikan“, a švédské: „När ett barn lagligen flyttar från en medlemsstat till en annan och förvärvar nytt hemvist där skall“.


32 – Viz zejména rozsudky ze dne 27. října 1977, Bouchereau (30/77, Recueil, s. 1999, bod 14), jakož i ze dne 29. dubna 2010, M a další (C‑340/08, Sb. rozh. s. I‑3913, bod 44).


33 – Viz zejména rozsudky ze dne 12. listopadu 1969, Stauder (29/69, Recueil, s. 419, bod 3); ze dne 22. října 2009, Zurita García a Choque Cabrera (C‑261/08 a C‑348/08, Recueil, s. I‑10143, bod 54), jakož i ze dne 3. června 2010, Internetportal und Marketing (C‑569/08, Sb. rozh. s. I‑0000, bod 35).


34 – V tomto smyslu například Gallant, E.: Compétence reconnaissance et exécution (Matières matrimoniale et de responsabilité parentale), Répertoire de droit communautaire, Dalloz, srpen 2007, č. 167.


35 – Krom toho článek 10 nařízení č. 2201/2003 v případě nezákonného přemístění dítěte stanoví zachování příslušnosti soudů členského státu, v němž mělo dítě své obvyklé bydliště bezprostředně před svým přemístěním, jen do doby, než dítě získá obvyklé bydliště v jiném členském státě, a zejména za podmínky, že dítě v tomto jiném členském státě mělo bydliště po dobu nejméně jednoho roku a že si dítě ve svém novém prostředí zvyklo.


36 – Která by mohla být například šestiměsíční. K diskuzi ohledně tohoto časového prvku pojmu obvyklé bydliště, viz zejména Espinosa Calabuig, R., Custodia y visita de menores en el espacio judicial europeo, Marial Pons, 2007, s. 128 a násl. Připomínám, že komise pověřená přípravou návrhu výše zmíněné Haagské úmluvy ze dne 19. října 1996 „odmítla myšlenku stanovení doby nezbytné k získání nového obvyklého bydliště“ právě proto, že se jedná o otázku skutkové povahy, kterou je třeba posoudit případ od případu. Viz Lagarde, P., citováno výše, č. 41.


37 – Nebo před jejímž uplynutím by nebylo možné mít za to, že změnou bydliště došlo ke změně obvyklého bydliště.


38 – To je konkrétně řešení, ke kterému se kloní Praktická příručka pro používání nařízení č. 2201/2003 (s. 13). Pouhá přítomnost dítěte v cílovém členském státě by tedy byla postavena na roveň získání nového obvyklého bydliště, což by bylo v rozporu s postojem zaujatým Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku A, podle něhož pouhá fyzická přítomnost dítěte v členském státě nemůže být dostatečným důkazem, že dítě má v tomto členském státě své obvyklé bydliště.


39 – V úplně nejzazším případě se mohou rovněž prohlásit za příslušné podle článku 14 nařízení č. 2201/2003, který stanoví, že není-li žádný soud členského státu příslušný, ať již na základě článku 8 tohoto nařízení, nebo na základě článku 13 uvedeného nařízení, určí se příslušnost v každém členském státě v souladu s právem tohoto členského státu.


40 – K tomuto aspektu dané otázky viz například Niboyet, M.‑L.: „L’office du juge – la vérification et l’exercice de la compétence“, in: Fulchiron, H. a Nourissat, C., citováno výše, s. 191.


41 – Rozsudek ze dne 15. července 2010, Purrucker (C‑256/09, Sb. rozh. s. I‑0000, bod 73).


42 – Viz bod 101 tohoto názoru.


43 – Bod 43.


44 – Věc J [1990] 2 AC 562, s. 578.


45 – K tomuto aspektu dané otázky viz poznámku pod čarou 13.


46 – K tomuto aspektu dané otázky viz níže návrh odpovědi na druhou otázku předkládajícího soudu.


47 – Rozsudek ze dne 5. října 2010 (C‑400/10 PPU, Sb. rozh. s. I‑0000, bod 44).


48 – Výše uvedený rozsudek McB. (body 49 až 64).


49 – Kdyby bylo řízení u soudu, které bylo zahájeno telefonicky dne 9. října 2009, zahájeno jeden den před odjezdem matky s dítětem, bylo by tímto přemístěním porušeno právo péče přiznané soudu, u kterého bylo zahájeno řízení, členským státem původního obvyklého bydliště dítěte, ledaže by toto přemístění bylo předem uvedeným soudem povoleno. Toto přemístění by tedy bylo protiprávní a byla by v jeho důsledku založena příslušnost soudu, u něhož bylo zahájeno řízení, podle článku 10 nařízení č. 2201/2003.


50 – Viz v tomto ohledu Perez Vera, E., vysvětlující zpráva k Haagské úmluvě o mezinárodních únosech dětí, Actes et documents de la Quatorzième session (1980), Tome III, Enlèvement d’enfants, č. 64 a násl.


51 – Haagská úmluva o mezinárodních únosech dětí, která byla v tomto ohledu předlohou nařízení č. 2201/2003, zakotvuje rovněž právo péče orgánů a subjektů. Viz Perez Vera, E., citováno výše, bod 80.


52 – Bod 43.


53 – Předkládající soud přijal předkládací rozhodnutí dne 8. října 2010, tedy velmi krátce po vydání výše uvedeného rozsudku McB. dne 5. října 2010, a nebyl tedy s tímto rozsudkem seznámen.


54 – Viz zejména výše uvedený rozsudek A (bod 34).


55 – Viz ve více ojedinělých případech rozsudky ze dne 23. listopadu 2006, Komise v. Itálie (C‑486/04, Sb. rozh. s. I‑11025, bod 44); ze dne 5. července 2007, Komise v. Itálie (C‑255/05, Sb. rozh. s. I‑5767, bod 60), a ze dne 6. listopadu 2008, Komise v. Německo (C‑247/06, bod 30).


56 – To jest situace, která odpovídá třetí otázce prvnímu pododstavci podle předkládacího rozhodnutí.


57 – S výhradou poznámek uvedených výše, viz body 55 a následující tohoto názoru.