ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU
(druhý senát)
15. března 2011
Věc F‑28/10
VE
v.
Evropská komise
„Veřejná služba – Smluvní zaměstnanci – Odměňování – Příspěvek za práci v zahraničí – Podmínky stanovené v článku 4 přílohy VII služebního řádu – Místo obvyklého bydliště před nástupem do zaměstnání“
Předmět: Žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, jenž je použitelný na smlouvu o ESAE na základě jejího článku 106a, kterou se VE domáhá zejména zrušení rozhodnutí Komise ze dne 18. června 2009, jež mu od 1. července 2009 ruší příspěvek za práci v zahraničí, který pobíral od svého nástupu do zaměstnání dne 1. července 2005.
Rozhodnutí: Žaloba se zamítá. Žalobce ponese všechny náklady řízení.
Shrnutí
1. Úředníci – Odměňování – Příspěvek za práci v zahraničí – Předmět – Obvyklé bydliště v členském státě jeho služebního přidělení během referenčního období [Služební řád úředníků, příloha VII, čl. 4 odst. 1 písm. a)]
2. Úředníci – Zásady – Ochrana legitimního očekávání – Dosah
(Služební řád úředníků, článek 85)
1. Obvyklé bydliště ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. a) přílohy VII služebního řádu pro účely přiznání příplatku za práci v zahraničí, odpovídá místu, které si dotyčný úředník nebo zaměstnanec stanovil jako trvalé nebo obvyklé centrum svých zájmů s úmyslem přiznat tomuto místu stálou povahu, přičemž pro účely určení obvyklého bydliště je třeba zohlednit veškeré skutkové okolnosti, které tvoří toto bydliště, zejména pak skutečné bydliště dotčené osoby.
Příspěvek za práci v zahraničí má za cíl narovnat zvláštní náklady a nevýhody, které z nástupu do služebního poměru u jednoho z orgánů Unie vyplývají pro úředníky, kteří jsou z tohoto důvodu povinni přemístit své bydliště ze svého domovského státu do státu svého služebního přidělení a začlenit se do nového prostředí a pojem „práce v zahraničí“ závisí rovněž na subjektivní situaci úředníka, a sice na jeho stupni začlenění do nového prostředí, který vyplývá například z jeho obvyklého bydliště nebo výkonu hlavního povolání. Navíc udělení příspěvku za práci v zahraničí má za cíl napravit faktické nerovnosti mezi úředníky začleněnými do společnosti státu jeho služebního přidělení a těmi, kteří do této společnosti začleněni nejsou.
Pobyt v určitém státu s cílem zejména tam studovat, což je z definice dočasná událost, v zásadě nepředpokládá úmysl přenést centrum svých zájmů do této země, ale nanejvýš dosud neurčitou perspektivu tak učinit. Bylo by tomu jinak, kdyby okolnost studijního pobytu v zemi, při zohlednění dalších relevantních skutečností, prokázala existenci trvalých sociálních a profesních vazeb dotčené osoby s danou zemí; v této souvislosti v případě, kdy má dotčená osoba po studiu na stejném místě stáž nebo zaměstnání, může trvalá přítomnost dotčené osoby v dotyčné zemi vytvořit domněnku, i když vyvratitelnou, případné vůle přemístit stálé nebo obvyklé centrum jejích zájmů, a tedy její obvyklé bydliště do této země.
(viz body 22, 24, 31 a 32)
Odkazy:
Soudní dvůr: 29. listopadu 2007, Salvador García v. Komise, C‑7/06 P, body 43 a 44
Tribunál: 27. září 2000, Lemaître v. Komise, T‑317/99, bod 51; 3, května 2001, Liaskou v. Rada, T‑60/00, bod 55; 13. září 2005, Recalde Langarica v. Komise, T‑283/03, bod 114; 25. října 2005, Salvador García v. Komise, T-205/02, bod 72
Soud pro veřejnou službu: 25. října 2005, Dedeu i Fontcuberta v. Komise, T‑299/02, bod 67; 26. září 2007, Salvador Roldán v. Komise, F‑129/06, bod 48; 9. března 2010, Cvetanova v. Komise, F‑33/09, bod 48
2. Vyplácení peněžitých dávek správním orgánem úředníkovi nebo zaměstnanci, a to i po několik let, nelze samo o sobě považovat za přesné, bezpodmínečné a shodující se ujištění, protože pokud by tomu tak bylo, bylo by každé rozhodnutí správního orgánu, kterým se do budoucna a případně se zpětným účinkem odmítá výplata peněžité částky neoprávněně vyplácené dotyčné osobě po několik let, soudem Unie systematicky zrušováno na základě porušení zásady legitimního očekávání, a v jeho důsledku by článek 85 služebního řádu týkající se vrácení neoprávněně vyplacené částky z velké části pozbyl užitečného účinku.
(viz bod 41)
Odkazy:
Soud pro veřejnou službu: 1. července 2010, Mandt v. Parlament, F‑45/07, bod 125