Language of document : ECLI:EU:C:2014:85

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

NILSE WAHLA

přednesené dne 12. února 2014(1)

Věc C‑26/13

Árpád Kásler,

Hajnalka Káslerné Rábai

proti

OTP Jelzálogbank Zrt

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Kúria (Maďarsko)]

„Směrnice 93/13/EHS – Zneužívající klauzule ve spotřebitelských smlouvách – Článek 4 odst. 2 a čl. 6 odst. 1 – Klauzule nepodléhající posouzení jejich zneužívajícího charakteru – Smluvní klauzule týkající se definice hlavního předmětu smlouvy nebo přiměřenosti ceny, které jsou sepsány jasným a srozumitelným jazykem – Smlouvy o úvěru vyjádřeném v cizí měně – Rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou cizí měny – Pravomoci soudu ve vztahu ke klauzuli kvalifikované jako zneužívající“





1.        Projednávaná věc spadá do kontextu nabídky smluv o spotřebitelském úvěru vyjádřeném v cizích měnách. Použití tohoto druhu smluv, které představují relativně běžnou praxi v některých členských státech Evropské unie a které dlužníci na první pohled mohou považovat za atraktivní z důvodu nižší úrokové sazby, než bývá obvyklé, se v návaznosti na mezinárodní finanční krizi na konci předchozího desetiletí ukázalo pro mnoho občanů jako problematické kvůli silnému oslabení některých měn vůči dané cizí měně (zejména švýcarskému franku). Tito občané byli povinni hradit splátky, které vyjádřené v tuzemské měně výrazně převyšovaly splátky, které by byli nuceni hradit, kdyby byly vypočítávány na základě historického směnného kurzu použitelného při poskytnutí úvěru. Nastalé problémy byly takového rázu, že jimi bylo vážně dotčeno odvětví bankovnictví některých členských států(2).

2.        Otázky, které v projednávané věci pokládá Kúria (Maďarsko), se však netýkají přímo slučitelnosti této praxe(3) s unijním právem nebo otázky, zda ustanovení smlouvy o spotřebitelském úvěru mohou nebo musí být pokládány za zneužívající pouze z toho důvodu, že jsou vyjádřeny v jiné než tuzemské měně, nýbrž otázky, zda a do jaké míry smluvní klauzule určující kurzy použitelné na uvolnění a splácení úvěru patří mezi ty, které jsou na základě čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13/EHS(4) vyloučeny z posuzování svého případného zneužívajícího charakteru, jelikož se zaprvé vztahují k hlavnímu předmětu smlouvy nebo k poměru kvalita/cena dodávaných služeb nebo zboží a zadruhé jsou sepsány jasným a srozumitelným jazykem. Předkládající soud se Soudního dvora rovněž dotazuje na důsledky, které vnitrostátnímu soudu na základě čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 případně přísluší vyvodit z přítomnosti smluvních klauzulí, které kvalifikuje jako zneužívající.

3.        Ačkoli jsou položené otázky převážně nové v tom, že směřují k upřesnění dosahu pojmů stanovených v takzvaném vylučujícím ustanovení obsaženém v čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13, odpověď musí nutně navazovat na poznatky vyplývající z judikatury v oblasti ochrany spotřebitele. V tomto smyslu zastávám názor, že v projednávané věci je třeba nalézt rovnováhu mezi, na straně jedné, cílem ochrany spotřebitele sledovaným směrnicí 93/13 a, na straně druhé, možností, vyjádřenou v čl. 4 odst. 2 této směrnice, zachovat do určité míry zásady autonomie vůle a smluvní svobody. A co je podstatnější, je třeba zohlednit nezbytnost ponechat s ohledem na zcela kazuistickou povahu systému zavedeného touto směrnicí na uvážení vnitrostátnímu soudu, zda jím přezkoumávané smluvní klauzule jsou takové, u nichž může posoudit jejich zneužívající charakter.

I –    Právní rámec

A –    Unijní právo

4.        Dvanáctý a devatenáctý bod odůvodnění směrnice 93/13 stanoví:

„vzhledem k tomu, že však za daného stavu věcí vnitrostátní právní předpisy umožňují, aby se uvažovalo pouze o částečné harmonizaci; že zejména tato směrnice se vztahuje pouze na smluvní podmínky [klauzule], které nebyly sjednány individuálně; že členským státům by měla být ponechána možnost, aby s náležitým ohledem na Smlouvu [o EHS] zajistily spotřebitelům vyšší úroveň ochrany prostřednictvím přísnějších vnitrostátních ustanovení, než jsou ustanovení […] směrnice;

[…]

vzhledem k tomu, že pro účely […] směrnice se posouzení nepřiměřeného [zneužívajícího] charakteru nesmí týkat podmínek [klauzulí], které popisují hlavní předmět smlouvy, ani poměru kvalita/cena dodávaného zboží nebo poskytovaných služeb; že hlavní předmět smlouvy a poměr kvalita/cena mohou být nicméně vzaty v úvahu při posuzování přiměřenosti [zneužívajícího charakteru] jiných podmínek [klauzulí] […]“

5.        Článek 3 této směrnice stanoví:

„1.      Smluvní podmínka [klauzule], která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou [zneužívající], jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti [požadavkem dobré víry] způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.

[…]

3.      Příloha obsahuje informativní a nevyčerpávající seznam podmínek [klauzulí], které mohou být pokládány za nepřiměřené [zneužívající].“

6.        Článek 4 směrnice 93/13 zní:

„1.      Aniž je dotčen článek 7, posuzuje se nepřiměřenost smluvní podmínky [zneužívající charakter smluvní klauzule] s ohledem na povahu zboží nebo služeb, pro které byla smlouva uzavřena, a s odvoláním na dobu uzavření smlouvy s ohledem na všechny okolnosti, které provázely uzavření smlouvy, a na všechny další podmínky smlouvy [smluvní klauzule] nebo jiné smlouvy, ze kterých vychází.

2.      Posouzení nepřiměřené povahy podmínek [zneužívajícího charakteru klauzulí] se netýká ani definice hlavního předmětu smlouvy, ani přiměřenosti ceny a odměny na straně jedné, ani služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé, pokud jsou tyto podmínky [klauzule] sepsány jasným a srozumitelným jazykem.“

7.        Článek 6 odst. 1 téže směrnice stanoví:

„Členské státy stanoví, že nepřiměřené podmínky [zneužívající klauzule] použité ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných nepřiměřených podmínek [zneužívajících klauzulí].“

8.        Bod 1 pododstavce j) a l) přílohy směrnice 93/13, týkající se podmínek [klauzulí] uvedených v čl. 3 odst. 3 směrnice, zmiňuje „podmínky [klauzule], jejichž cílem nebo následkem je: […] j) možnost, aby prodávající nebo poskytovatel jednostranně změnil podmínky smlouvy [smluvní klauzule] bez pádného důvodu, který je uveden ve smlouvě; […] l) možnost, aby […] zvýšil cenu, aniž by […] dal spotřebiteli odpovídající právo smlouvu zrušit, jestliže je konečná cena příliš vysoká v poměru k ceně dohodnuté při uzavírání smlouvy“.

9.        Bod 2 této přílohy uvádí v pododstavci b), že „[p]ododstavec j) není na překážku podmínkám [klauzulím], podle kterých si poskytovatel finančních služeb vyhrazuje právo bez oznámení změnit úrokovou sazbu, kterou má platit spotřebitel nebo která má být spotřebiteli placena, nebo částku jiných poplatků za finanční služby v případě, kdy je k tomu pádný důvod, za předpokladu, že se po poskytovateli vyžaduje, aby při nejbližší příležitosti informoval druhou smluvní stranu nebo strany, a že tato strana nebo strany mají možnost vypovědět smlouvu okamžitě“, a v pododstavci d), že „[p]ododstavec l) není na překážku doložkám o cenové indexaci, pokud je zákon připouští, za předpokladu, že způsob, kterým se ceny mění, je výslovně popsán“.

B –    Maďarské právo

10.      Ustanovení § 209 maďarského občanského zákoníku, ve znění platném ke dni uzavření úvěrové smlouvy dotčené ve věci v původním řízení, znělo:

„1.      Obecné smluvní podmínky a ustanovení spotřebitelské smlouvy, které nebyly sjednány individuálně, jsou zneužívající v případě, že v rozporu s požadavky dobré víry a spravedlnosti stanoví práva a povinnosti smluvních stran, které vyplývají ze smlouvy, jednostranně a neodůvodněně v neprospěch strany, která dotyčné ustanovení nestanovila.

2.      K určení zneužívající povahy ustanovení je třeba zkoumat všechny okolnosti existující v době uzavírání smlouvy, které vedly k jejímu uzavření, jakož i povahu sjednané služby a vztah mezi předmětným ustanovením a ostatními ustanoveními smlouvy nebo jinými smlouvami.

[…]

4.      Ustanovení vztahující se ke zneužívajícím klauzulím nelze použít na smluvní ujednání definující hlavní předmět smlouvy ani na ta, která vymezují přiměřenost plnění a protiplnění.

[…]“

11.      S účinností od 22. května 2009 byly v § 209 maďarského občanského zákoníku změněny odstavce 4 a 5 takto:

„4.      Sama skutečnost, že obecné smluvní podmínky a ustanovení spotřebitelské smlouvy, které nebyly sjednány individuálně, nejsou sepsány jasným nebo srozumitelným jazykem, zakládá jejich zneužívající povahu.

5.      Ustanovení vztahující se ke zneužívajícím klauzulím nelze použít na smluvní ujednání definující hlavní předmět smlouvy ani na ta, která vymezují přiměřenost plnění a protiplnění, jestliže uvedená ujednání jsou formulována jasným a srozumitelným způsobem.“

12.      Ustanovení § 237 téhož zákoníku zní:

„1.      V případě neplatnosti smlouvy je třeba obnovit stav existující před jejím uzavřením.

2.      Jestliže není možné obnovit stav existující před uzavřením smlouvy, může soud prohlásit smlouvu za použitelnou v období do vydání svého rozhodnutí. Neplatnou smlouvu lze prohlásit za platnou, jestliže lze odstranit příčinu neplatnosti, zejména odstraněním nepřiměřené výhody při zjevné nerovnováze mezi plněními stran v případě lichvářských smluv. Za těchto předpokladů rozhodne o vrácení dosud dlužného plnění, a to případně bez protiplnění.“

13.      Ustanovení § 239 maďarského občanského zákoníku stanoví:

„1.      V případě částečné neplatnosti smlouvy pozbývá smlouva platnosti v plném rozsahu, pouze pokud by ji smluvní strany bez neplatné části neuzavřely. Právní předpis může stanovit jinak.

2.      V případě částečné neplatnosti spotřebitelské smlouvy pozbývá smlouva platnosti, pouze pokud nemůže být plněna bez neplatné části.“

14.      Ustanovení § 239/A odst. 1 tohoto zákoníku zní:

„Smluvní strany mohou podat žalobu na určení neplatnosti smlouvy nebo některého ustanovení smlouvy (částečné neplatnosti), aniž by současně musely uplatnit důsledky neplatnosti.“

II – Spor v původním řízení, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem

15.      Dne 29. května 2008 uzavřeli Á. Kásler a H. Káslerné Rábai (dále jen „navrhovatelé v původním řízení“) s OTP Jelzálogbank Zrt (dále jen „odpůrkyně v původním řízení“) smlouvu nazvanou „smlouva o hypotečním úvěru vyjádřeném v cizí měně a zajištěném zástavním právem k nemovitosti“.

16.      Podle bodu I/1 smlouvy odpůrkyně v původním řízení poskytla žalobcům v původním řízení úvěr ve výši 14 400 000 HUF, přičemž bylo ujednáno, že „stanovení částky úvěru v cizí měně bude provedeno podle nákupního směnného kurzu použitého bankou v den uvolnění peněžních prostředků“. Podle bodu I vzali navrhovatelé v původním řízení na vědomí, že „po uvolnění peněžních prostředků bude poskytnutý úvěr, sjednané úroky a poplatek za správu úvěru, jakož i úroky z prodlení a ostatní poplatky stanoveny v cizí měně“. Podle nákupního kurzu švýcarských franků použitého žalovanou v původním řízení v den uvolnění peněžních prostředků byla částka ve švýcarských francích (CHF) odpovídající uvedené částce v HUF stanovena na 94 240,84 CHF. Navrhovatelé v původním řízení měli úvěr splácet 25 let v měsíčních splátkách, které byly splatné čtvrtý den každého měsíce.

17.      Podle bodu II smlouvy byl úvěr úročen nominální úrokovou sazbou ve výši 5,2 %, což po zahrnutí poplatku za správu úvěru ve výši 2,04 % představovalo ke dni uzavření smlouvy roční procentní sazbu nákladů (RPSN) ve výši 7,43 %.

18.      Konečně podle bodu III/2 smlouvy „věřitel stanoví částku dlužné měsíční splátky v HUF v závislosti na prodejním směnném kurzu cizí měny použitém bankou v den předcházející dni splatnosti“.

19.      Navrhovatelé v původním řízení se v žalobě podané proti žalované v původním řízení dovolávali zneužívajícího charakteru bodu III/2 smlouvy. Tvrdili, že tato klauzule tím, že opravňuje banku ke stanovení splatné měsíční splátky na základě prodejního směnného kurzu použitého bankou, ji jednostranně a neodůvodněně zvýhodňuje ve smyslu § 209 maďarského občanského zákoníku.

20.      Soud prvního stupně žalobě vyhověl. Rozsudek byl následně potvrzen odvolacím soudem. Odvolací soud ve svém rozsudku zejména uvedl, že v rámci úvěrové operace, jako je operace dotčená v původním řízení, banka nedává klientovi k dispozici cizí měnu a neposkytuje mu ani jinou finanční službu související s nákupem nebo prodejem cizích měn, takže nemůže používat pro účely splácení úvěru jiný kurz než ten, který byl použit při jeho uvolnění. Odvolací soud rovněž dospěl k závěru, že sporná klauzule není jasná a srozumitelná, protože neumožňuje určit, jakými hledisky se řídí rozlišení způsobu stanovení výše úvěru podle toho, zda je uvolňován nebo splácen.

21.      Odpůrkyně v původním řízení následně podala proti rozsudku odvolacího soudu kasační opravný prostředek.

22.      Tvrdila zejména, že sporná klauzule tím, že jí umožňuje získat určité příjmy představující protiplnění, které má být zaplaceno za úvěr v cizí měně poskytnutý dlužníkům a které slouží k pokrytí nákladů vzniklých úvěrové instituci za nákup cizích měn na trhu, patří do skupiny výjimek stanovených v § 209 odst. 4 maďarského občanského zákoníku, takže nelze zkoumat její zneužívající charakter na základě § 209 odst. 1 tohoto zákoníku.

23.      Navrhovatelé v původním řízení naopak tvrdili, že tento přezkum je nezbytný. Namítali především, že banka se vůči nim nemůže dovolávat specifik bankovní praxe a přenášet na ně náklady, které jí touto praxí vzniknou. Vzhledem k tomu, že dlužníci souhlasili s tím, aby byl úvěr uvolněn v HUF, bylo by nepřijatelné směšovat zdroje příjmů banky s půjčenou částkou. Kromě toho není podle nich sporná klauzule jasná.

24.      Za těchto okolností se předkládající soud rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Je třeba vykládat čl. 4 odst. 2 směrnice [93/13] v tom smyslu, že v případě dlužné částky z úvěru, který byl vyjádřen v cizí měně, ale ve skutečnosti uvolněn v měně tuzemské a který má být spotřebitelem splácen výlučně v tuzemské měně, může být smluvní klauzule vztahující se ke směnnému kurzu, která nebyla individuálně sjednána, součástí pojmu ,definice hlavního předmětu smlouvy‘?

Pokud tomu tak není, je třeba na základě druhého z výrazů v čl. 4 odst. 2 směrnice [93/13] mít za to, že rozdíl mezi nákupním a prodejním kurzem [cizí měny] představuje odměnu, jejíž přiměřenost ve vztahu k poskytnuté službě nemůže být přezkoumána pro účely posouzení její zneužívající povahy? Je v tomto ohledu rozhodující, zda mezi finanční institucí a spotřebitelem byla uskutečněna směnná transakce?

2)      Pokud je třeba vykládat čl. 4 odst. 2 směrnice v tom smyslu, že vnitrostátní soud může nezávisle na ustanoveních svého vnitrostátního práva zkoumat rovněž zneužívající charakter takových smluvních klauzulí, jestliže tyto klauzule nejsou sepsány jasným a srozumitelným jazykem, je třeba tímto posledně zmíněným požadavkem rozumět, že smluvní klauzule mají být pro spotřebitele jasné a srozumitelné z gramatického hlediska, nebo že mají být témuž spotřebiteli navíc jasné a srozumitelné i hospodářské důvody použití smluvní klauzule a její souvislost s ostatními smluvními klauzulemi?

3)      Je třeba vykládat čl. 6 odst. 1 směrnice a bod 73 rozsudku vydaného ve věci Banco Español de Crédito[(5)] v tom smyslu, že vnitrostátní soud nemůže ve prospěch spotřebitele odstranit příčiny neplatnosti zneužívající klauzule zahrnuté mezi obecné smluvní podmínky smlouvy o úvěru uzavřené se spotřebitelem ani tak, že změní nebo doplní dotyčnou smluvní klauzuli, pokud smlouva nemůže po vypuštění uvedené klauzule nadále existovat na základě ostatních smluvních klauzulí? Je pro tyto účely relevantní, pokud vnitrostátní právo obsahuje podpůrné ustanovení, které v případě vypuštění neplatné klauzule upraví namísto ní příslušnou právní otázku?“

25.      Odpůrkyně v původním řízení, maďarská, česká, německá, řecká, italská a rakouská vláda a Evropská komise předložily písemná vyjádření. Jednání konaného dne 5. prosince 2013 se účastnila odpůrkyně v původním řízení, maďarská a německá vláda, jakož i Komise.

III – K předběžným otázkám

26.      Než budou probrány jednotlivé položené otázky, je třeba uvést některé informace ohledně smyslu (ratio legis) a dosahu čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13.

A –    Úvodní poznámky ke smyslu a dosahu čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13

27.      Článek 4 odst. 2 směrnice 93/13 nepochybně představuje vyjádření možnosti zohlednit autonomii vůle a smluvní svobody stran, jež je nerozlučně spojena s tržním hospodářstvím.

28.      Toto ustanovení váže použití výjimky, která vylučuje zkoumání zneužívajícího charakteru některých smluvních klauzulí, na současné splnění dvou podmínek: zaprvé dotyčné klauzule se musí týkat „hlavního předmětu smlouvy“ nebo „přiměřenosti ceny a odměny na straně jedné [a] služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé“ a zadruhé klauzule musí být „sepsány jasným a srozumitelným jazykem“.

29.      Jak vyplývá z prací, které předcházely přijetí směrnice 93/13(6), znění směrnice, která byla k potírání zneužívajících klauzulí nakonec přijata, se ukázalo jako mnohem méně ambiciózní než první návrh Komise(7), protože bylo třeba nalézt kompromis mezi cílem ochrany spotřebitele a sbližování právních předpisů členských států v oblasti zneužívajících klauzulí na straně jedné a zásadami autonomie vůle a smluvní svobody, které jsou hluboce zakořeněny v právních tradicích většiny členských států v oblasti smluvního práva na straně druhé.

30.      Domnívám se, že se tento kompromis v podstatě projevuje dvěma způsoby.

31.      Zaprvé na rozdíl od toho, co vyplývalo z návrhu Komise stanovit vyčerpávající seznam klauzulí, které je třeba automaticky považovat za zneužívající, je seznam klauzulí obsažený v příloze směrnice 93/13 jen demonstrativní.

32.      Zadruhé je výrazně patrné, že se tato směrnice týká na jedné straně jen klauzulí, jež nebyly individuálně sjednány (článek 3 směrnice 93/13), a na druhé straně jiných klauzulí než těch, jež se vztahují k definici hlavního předmětu smlouvy nebo přiměřenosti ceny a plnění (čl. 4 odst. 2).

33.      Jak jasně vyplývá ze společného postoje přijatého dne 22. září 1992, ustanovení odpovídající článku 4 odst. 2 směrnice 93/13 bylo doplněno s cílem vyloučit „vše, co je přímým výsledkem smluvní svobody stran“. Jinými slovy, bylo vysloveno přání, aby nebylo dotčeno jádro smluvního vztahu (essentialia negotii), pokud bylo definováno jasným a srozumitelným způsobem.

34.      Doplnění takového ustanovení se přitom může z více hledisek jevit jako paradoxní.

35.      Předně je překvapivé, že směrnice 93/13, jež sleduje v prvé řadě ochranu spotřebitele, současně vylučuje, aby byl posuzován zneužívající charakter nesjednaných ustanovení, která tvoří samotné „jádro“ smlouvy(8). To určitě vysvětluje, že se některé členské státy rozhodly rozšířit úroveň ochrany poskytovanou směrnicí 93/13 tím, že v prováděcích aktech nepřevzaly omezení vyplývající z čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13(9).

36.      Dále, i když můžeme chápat přání přiznat určité místo autonomii vůle a smluvní svobodě, jasně vyjádřené v rámci prací předcházejících přijetí směrnice 93/13, lze si položit otázku ohledně ratia legis tohoto ustanovení. Jelikož podle čl. 3 odst. 1 směrnice 93/13 nejsou vůbec dotčeny smluvní klauzule, které byly sjednány individuálně, čl. 4 odst. 2 této směrnice zasahuje do oblasti, v níž se smluvní svoboda plně neprojevila.

37.      Tento paradox byl částečně odstraněn Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku Caja de Ahorros y Monte de Piedad de Madrid, který přinesl významná upřesnění funkce, kterou plní čl. 4 odst. 2 v systému ochrany zavedeném směrnicí 93/13.

38.      Soudní dvůr předně připomněl, že směrnice 93/13 stanovila pouze částečnou a minimální harmonizaci vnitrostátních právních předpisů týkajících se zneužívajících klauzulí a ponechala členským státům možnost, aby spotřebitelům zajistily vyšší úroveň ochrany, než je ochrana stanovená směrnicí. Následně rozhodl, že účelem tohoto ustanovení není vymezit věcnou působnost směrnice 93/13, ale pouze stanovit způsob a rozsah přezkumu obsahu smluvních klauzulí, které nebyly sjednány individuálně a které definují hlavní plnění smlouvy uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem. Nakonec odmítl, že by čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 měl kogentní povahu, a dospěl k závěru, že čl. 4 odst. 2 a článek 8 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, která připouští soudní přezkum zneužívajícího charakteru smluvních klauzulí týkajících se definice hlavního předmětu smlouvy nebo přiměřenosti ceny a odměny na straně jedné a služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé, i když jsou tyto klauzule sepsány jasným a srozumitelným jazykem. Vnitrostátní právní úprava tím, že připouští úplný soudní přezkum zneužívajícího charakteru takových klauzulí, jako jsou klauzule uvedené v čl. 4 odst. 2 této směrnice, stanovených na základě smlouvy uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem služby a spotřebitelem, totiž umožňuje v souladu s článkem 8 směrnice zajistit spotřebiteli účinnější ochranu, než je ochrana stanovená směrnicí(10).

39.      Všechny tyto skutečnosti by v návaznosti na dřívější rozhodnutí Soudního dvora a následující úvahy měly vést k definici pojmů uvedených v čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 na základě autonomních kritérií(11), jež se liší od přístupů případně zvolených na vnitrostátní úrovni.

40.      To zaprvé znamená, že kritéria umožňující definovat hlavní předmět nebo poměr kvalita/cena dodávaného zboží nebo služby musí být jasně definována bez ohledu na posuzovací pravomoc, kterou má vnitrostátní soud.

41.      Zadruhé, požadavek „jasnosti a srozumitelnosti“ stanovený směrnicí 93/13 musí brát v úvahu skutečnost, že spotřebitel, ač je přiměřeně pozorný a obezřetný, je ve slabším postavení vůči prodávajícím nebo poskytovatelům, s nimiž uzavírá smlouvy. Jasnost a srozumitelnost se nemohou omezit na čistě formální nebo jazykové aspekty, ale musí zohledňovat informační asymetrii, která charakterizuje vztah mezi spotřebitelem a prodávajícím či poskytovatelem.

42.      Právě ve světle všech těchto úvah budou přezkoumány otázky položené předkládajícím soudem.

B –    K první předběžné otázce

43.      Podstatou první předběžné otázky Kúria je, zda lze po obsahové stránce zkoumat zneužívající charakter smluvní klauzule týkající se rozdílu mezi měnovými kurzy použitelnými na uvolnění a splácení úvěru, která nebyla individuálně sjednána, či zda tomu čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 brání, jelikož se taková klauzule vztahuje k definici hlavního předmětu smlouvy nebo poměru kvalita/cena plnění.

44.      Soudní dvůr je obecně vyzýván k tomu, aby rozhodl, zda každá součást protiplnění, jež má být dlužníkem uhrazena v penězích, představuje klauzuli definující „hlavní předmět smlouvy“, či zda vedle poskytnutí úvěru spadá do hlavního předmětu smlouvy pouze platba úroků (první aspekt). V případě, že by platilo posledně uvedené tvrzení, vzniká rovněž otázka, zda musí být povinnost úhrady vyplývající z rozdílu mezi směnnými kurzy považována za součást „odměny“ podle druhé hypotézy čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13, či nikoliv (druhý aspekt).

1.      První aspekt: vymezení pojmu „hlavní předmět smlouvy“

45.      Připomínám, že Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku Caja de Ahorros y Monte de Piedad de Madrid již uvedl, že čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 dopadá na „hlavní plnění smlouvy“ uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem(12). Nebyl však nucen určit, zda se sporná klauzule týkala skutečně hlavního plnění.

46.      V tomto ohledu je třeba připomenout, že v konečném důsledku pouze vnitrostátním soudům přísluší definovat, co spadá mezi hlavní plnění určité smlouvy. Toto posouzení nepochybně vyžaduje vyčerpávající přezkum dotyčné smlouvy a všech skutkových a právních okolností, s nimiž bylo spojeno uzavření této smlouvy(13).

47.      Soudní dvůr však v rámci výkonu pravomoci vykládat unijní právo, která je mu svěřena článkem 267 SFEU, může vytyčit obecná kritéria, jimiž jsou definovány pojmy obsažené ve směrnici 93/13(14).

48.      Je to nezbytné tím spíše, že v dané oblasti vzniká několik tendencí, zejména ve vztahu k uzavírání úvěrových smluv. Podle první tendence, zastávané zejména Supreme Court (nejvyšším soudem Spojeného království)(15), by neměl být činěn rozdíl mezi základními složkami ceny („core terms“) a náklady, u nichž může vzniknout povinnost k náhradě za splnění určitých podmínek („incidental terms“), a proto by veškeré povinnosti úhrady týkající se plnění splňovaly kritéria výjimky stanovené v čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13. Německé soudy a většinová německá právní teorie naopak v tomto ohledu podle všeho zastávají mnohem restriktivnější přístup(16).

49.      Podle mého názoru při určení toho, co představuje hlavní předmět smlouvy, přísluší soudu stanovit v každém jednotlivém případě, které nebo která hlavní plnění je objektivně třeba považovat za hlavní v obecné systematice smlouvy. Toto posouzení, které nelze provádět abstraktně, nemůže být omezeno na přezkum parametrů, které definují danou smlouvu podle vnitrostátního práva, ale musí brát zřetel na specifika, která vyplývají ze samotného znění smlouvy.

50.      Mimoto se zdá, že hlavní předmět smlouvy obecně obsahuje více neoddělitelných aspektů a že taková smlouva nemůže být dostatečně definována s odkazem na jednu část prodávané služby nebo zboží.

51.      Pro dokreslení tohoto výkladu lze uvést příklad kupní smlouvy na automobil. Hlavní předmět smlouvy se netýká jakéhokoli automobilu, nýbrž musí být definován také uvedením automobilu určité značky, který má určité technické charakteristiky a odpovídá určitým estetickým kritériím.

52.      V oblasti smluv o poskytování služeb je možné odkázat na příklad smlouvy o souborných službách pro cesty uzavřené mezi spotřebitelem a cestovní kanceláří. I když lze v abstraktní rovině podle použitelného vnitrostátního práva a praxe mít za to, že součástí jádra smlouvy nepochybně jsou nejenom přepravní služby, nýbrž také dohodnuté ubytovací služby, není na tomto základě možné dospět k závěru, že jedna z těchto složek převažuje nebo má druhotný charakter ve srovnání s tou druhou. Tyto dva aspekty jsou nepochybně součástí hlavního předmětu dotyčné smlouvy.

53.      Vnitrostátní soud tedy k tomu, aby rozhodl, že klauzule smlouvy nespadá do jejího hlavního předmětu, musí případ od případu určit, zda je tato klauzule objektivně nějakým způsobem součástí definice jeho základních právních nebo obchodních charakteristik. V tomto smyslu tudíž přísluší soudu rozhodnout, zda je tato klauzule nedílnou součástí plnění, která definují smlouvu, jelikož při neexistenci takové klauzule ztrácí smlouva některou ze svých základních charakteristik, či dokonce nemůže nadále existovat na základě zbývajících smluvních ustanovení.

54.      V projednávané věci je za účelem užitečné odpovědi předkládajícímu soudu třeba poskytnout definiční prvky toho, co může představovat „hlavní plnění“ úvěrové smlouvy.

55.      V návaznosti na výše zmíněné je třeba vzít v úvahu nejenom prvky vyplývající z použitelného vnitrostátního práva, ale také prvky samotného znění dotyčné smlouvy.

56.      Smlouva o spotřebitelském úvěru může být obecně definována jako smlouva, na jejímž základě věřitel poskytuje dlužníku určitou částku peněz a dlužník je povinen ji vrátit a případně zaplatit věřiteli úroky, jedná-li se o úročenou půjčku.

57.      Tato definice odpovídá v převážné míře definici zvolené na úrovni unijního práva, například ve směrnici 2008/48/ES o úvěrových smlouvách(17), ale také definici stanovené příslušným vnitrostátním právem, v projednávané věci maďarským právem. Podle § 523 odst. 1 maďarského občanského zákoníku se úvěrovou smlouvou finanční instituce zavazuje dát určitou částku peněz k dispozici dlužníkovi, jenž se zavazuje vrátit půjčenou částku v souladu se smlouvou. Ustanovení § 523 odst. 2 maďarského občanského zákoníku jako protiplnění výslovně uvádí jen placení úroků.

58.      Pokud nominální úroková sazba spadá do samotné podstaty úvěrové smlouvy, jak je tomu u mechanismu umožňujícího věřiteli stanovit měsíční splátky na základě směnného kurzu cizí měny?

59.      Lze jistě obhajovat myšlenku, že pojem „klauzule definující hlavní předmět smlouvy“ musí být chápán velice úzce, a že u úvěrové smlouvy tudíž všechny prvky peněžitého protiplnění, které má u dané operace zaplatit dlužník, nemohou být považovány za součást hlavního předmětu smlouvy. Bylo by totiž možné uvažovat o rozlišení smluvních ustanovení týkajících se stanovení úrokové sazby, která se týká hlavního předmětu, od ustanovení, která se s ohledem na dotyčný úvěrový mechanismus týkají druhotných nebo vedlejších nákladů.

60.      I když je ale taková obecná úvaha těžko napadnutelná u úvěrové smlouvy v širším smyslu, nejsem zdaleka přesvědčen o tom, že platí ve všech případech, zejména u úvěrové smlouvy definované jako „smlouva o hypotečním úvěru vyjádřeném v cizí měně a zajištěném zástavním právem k nemovitosti“.

61.      Vyjdeme-li z myšlenky, že pojem „hlavní předmět smlouvy“ musí zahrnovat vše, co strany se zřetelem k jasnému znění smlouvy jako takový definovaly, protože odpovídá veškerým základním povinnostem, které je třeba zohlednit jako protiplnění za poskytnuté či poskytnutá plnění(18), lze stěží omezit předmět smlouvy na ustanovení týkající se stanovení nominální úrokové sazby.

62.      U úvěru vyjádřeného v cizí měně spadá klauzule určující použitelné směnné kurzy zřejmě do hlavního předmětu smlouvy, neboť velmi pravděpodobně tvoří jeden z jeho základních parametrů, jelikož při neexistenci této klauzule je plnění smlouvy ohroženo(19). Podle mého názoru se tato klauzule jasně odlišuje od mechanismu změny nákladů na platbu poštovní poukázkou dotčeného ve věci Invitel(20) nebo od klauzule o úrocích z prodlení dotčené ve výše uvedeném rozsudku Banco Español de Crédito.

63.      Mechanismus úvěru v cizí měně totiž spočívá na několika aspektech, které jsou v zásadě neoddělitelné. Zaprvé úvěr, i když je konkrétně uvolněn a splácen v tuzemské měně, je v každém případě vyjádřen v cizí měně. Zadruhé je použitelná úroková sazba, která se vztahuje na výši úvěru vyjádřeného v cizí měně, obvykle nižší než sazba použitelná na úvěr vyjádřený v místní měně. Zatřetí platby měsíčních splátek úvěru se uskutečňují v tuzemské měně v závislosti na směnném kurzu použitelném ke dni plateb(21).

64.      Tento výklad nevyvrací myšlenku, že s ohledem na požadavek ochrany spotřebitele vnitrostátní soud musí v co možná největším rozsahu upřednostnit relativně úzké chápání toho, co představuje hlavní předmět smlouvy. Přístup, který je třeba zvolit při definici pojmu „hlavní předmět smlouvy“ stanoveného v čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13, musí vést k vyloučení ustanovení, která vykazují v systematice smlouvy druhotnou nebo zbytkovou povahu, nikoli takových, která se týkají hlavních plnění, jež smlouvu charakterizují.

65.      Ze všech těchto úvah vyplývá, že nelze vyloučit, že u úvěrové smlouvy, jako je smlouva dotčená ve věci v původním řízení, spadá klauzule určující použitelný směnný kurz do hlavního předmětu smlouvy, jelikož představuje jeden z pilířů smlouvy o úvěru vyjádřeném v cizí měně.

66.      Pro případ, že by Soudní dvůr posledně uvedený závěr nesdílel, je třeba stanovit, zda povinnost úhrady vyplývající z rozdílu mezi nákupním a prodejním kurzem cizí měny může být považována za prvek týkající se poměru kvalita/cena poskytnuté služby.

2.      Druhý aspekt: lze rozdíl mezi nákupním a prodejním kurzem cizí měny považovat za součást odměny náležející věřiteli?

67.      V projednávané věci by bylo možné na základě povrchní analýzy dospět k závěru, že se dotyčná praxe nutně týká prvku ceny, takže by podle čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 mohla být podrobena přezkumu obsahu, jen pokud znění dotyčné klauzule není jasné ani srozumitelné.

68.      Nelze však ztrácet ze zřetele, že nejsou dotčeny všechny složky ceny, nýbrž pouze přiměřenost ceny a odměny na jedné straně a služeb nebo zboží dodávaných výměnou na druhé straně. Jak vyplývá ze zprávy Komise o uplatňování směrnice 93/13(22), klauzule, jimiž je stanoven způsob výpočtu nebo způsob změny ceny, v plné míře podléhají přezkumu podle uvedené směrnice.

69.      Druhý případ výjimky stanovený v čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 se podle mého názoru týká případů, kdy může být stanoven téměř matematický poměr mezi kvalitou poskytovaného plnění a odměnou za ně, jež s ohledem na chybějící klasifikační stupnici(23) nastávají v praxi velmi zřídka.

70.      U smluvních klauzulí smlouvy o úvěru vyjádřeném v cizí měně, která stanoví, že se při uvolnění úvěru použije nákupní kurz měny, zatímco při splácení tohoto úvěru se použije prodejní kurz, je problematika následující.

71.      Pokud banka, jak tomu patrně je ve věci v původním řízení, neposkytuje klientovi konkrétní službu, ale odkaz na cizí měnu představuje jen měřítko hodnoty, lze se domnívat, že tento rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou cizí měny není přiměřeným protiplněním a že je možné přezkoumat zneužívající charakter příslušné klauzule. Zjistí-li se naproti tomu, že existuje přímý vztah mezi rozdílem v nákupním a prodejním kurzu na straně jedné a kvalitou poskytovaného plnění na straně druhé, což je zřejmě třeba vyloučit s ohledem na volatilitu tohoto rozdílu, nebude na ustanovení týkající se tohoto rozdílu možné uplatnit posouzení jejich zneužívajícího charakteru.

72.      Vzhledem ke všem výše uvedeným úvahám navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na první otázku tak, že čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 je třeba vykládat v tom smyslu, že v případě dlužné částky z úvěru, který byl vyjádřen v cizí měně, ale ve skutečnosti uvolněn v měně tuzemské a který má být spotřebitelem splácen výlučně v tuzemské měně, může být smluvní klauzule vztahující se ke směnným kurzům, která nebyla individuálně sjednána, považována za součást hlavního předmětu smlouvy, jestliže ze smlouvy jasně vyplývá, že tato klauzule představuje její základní parametr. Rozdíl mezi nákupním a prodejním kurzem měny naproti tomu nelze považovat za odměnu, jejíž přiměřenost vůči službě nemůže být přezkoumána pro účely posouzení jejího zneužívajícího charakteru.

C –    Ke druhé předběžné otázce: požadavek sepsání klauzulí podléhajících výjimce stanovené v čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 jasným a srozumitelným jazykem

73.      Odpověď na tuto druhou otázku, která se vztahuje k požadavku jasnosti a srozumitelnosti zakotvenému v čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13, je relevantní, jen pokud by se ukázalo, že je třeba dát kladnou odpověď na první otázku. Jak již bylo výše zmíněno, nelze totiž vyloučit, že se u smlouvy o úvěru vyjádřeném v cizí měně klauzule stanovující směnné kurzy použitelné na splácení a uvolnění úvěru týkají právě hlavního předmětu smlouvy.

74.      Předně a ještě než se bude Soudní dvůr zabývat meritem položené otázky, musí rozhodnout, zda se požadavek sepsání jasným a srozumitelným jazykem uplatní i v případě, že tento požadavek nebyl převzat vnitrostátním předpisem.

75.      Předkládající soud totiž zdůraznil tvrzení žalované, že soud rozhodující ve sporu nemůže zkoumat, zda byly sporné klauzule sepsány jasným a srozumitelným jazykem, protože v § 209 odst. 4 maďarského občanského zákoníku nebyl ke dni uzavření dotyčné úvěrové smlouvy tento požadavek převzat.

76.      V tomto ohledu se mi zdá, že z ustálené judikatury Soudního dvora ohledně povinnosti konformního výkladu, která se na vnitrostátní soudy vztahuje rovněž v horizontálních sporech(24), jasně vyplývá, že vnitrostátní soud je při výkladu vnitrostátního práva povinen vykládat je v co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice 93/13, tak aby dosáhl jí zamýšleného výsledku(25).

77.      Tato povinnost konformního výkladu platí tím spíše, že Soudní dvůr zdůraznil význam požadavku jasnosti a srozumitelnosti stanoveného v čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 tím, že rozhodl, že konkrétně za účelem zajištění cílů ochrany spotřebitele sledovaných směrnicí v praxi musí být čl. 4 odst. 2 proveden v plném rozsahu, tak aby se zákaz posouzení zneužívajícího charakteru týkal pouze těch klauzulí, které jsou sepsány jasným a srozumitelným jazykem(26).

78.      Z toho tedy vyplývá, že vnitrostátní soud, kterému je předložen spor, je oprávněn (a dokonce povinen) ověřit, zda dotyčné klauzule splňovaly požadavek transparentnosti uvedený v čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13, a to bez ohledu na to, zda byl tento požadavek k datu uzavření sporné úvěrové smlouvy výslovně převzat v použitelném vnitrostátním právu.

79.      Dále vyvstává otázka, zda požadavek, podle něhož k tomu, aby mohly být klauzule vztahující se k hlavnímu předmětu nebo k poměru kvalita/cena plnění vyloučeny z posouzení svého zneužívajícího charakteru, musí být „jasné a srozumitelné“, dopadá jen na formální a jazykový aspekt klauzule, či zda se šíře týká také hospodářských důsledků vyplývajících z použití sporné smluvní klauzule nebo z jejího vztahu s jinými klauzulemi.

80.      Navážeme-li na dosavadní výklad, tak i když ochrana spotřebitele jako slabší strany nutně vyžaduje jasný a objektivní výklad pojmů „hlavní předmět“ a „cena“ obsažených v čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13, vyžaduje současně, aby byl požadavek transparentnosti chápán rozšiřujícím způsobem. Jak zdůraznila Komise, spotřebitel s ohledem na své nerovné postavení, v němž se vůči prodávajícímu nebo poskytovateli nachází v rovině informovanosti, může mít obtíže se správným vyhodnocením důsledků některých smluvních klauzulí bez ohledu na skutečnost, že byly jasně sepsány z jazykového hlediska.

81.      V důsledku toho by přezkum jasného a srozumitelného charakteru klauzule neměl být omezen na její čistě redakční aspekt. Jasný a srozumitelný charakter smluvní klauzule musí být posouzen podle toho, zda zaručuje spotřebiteli, že má informace, pomocí nichž bude schopen posoudit výhody a nevýhody uzavření dané smlouvy a rizika, která v souvislosti s touto transakcí podstupuje. Spotřebitel musí nejenom pochopit obsah klauzule, ale i povinnosti a práva, která jsou s ní spojena(27).

82.      Jsem ostatně toho názoru, že tento výklad má pevnou oporu v nejnovější judikatuře Soudního dvora.

83.      V rozsudku RWE Vertrieb(28), který se týkal zejména výkladu článku 5 směrnice 93/13, který ukládá prodávajícím nebo poskytovatelům sepsat smluvní klauzule nabízené spotřebitelům „jasným a srozumitelným jazykem“, totiž Soudní dvůr upřesnil, že předkládajícímu soudu přísluší, aby v závislosti na všech okolnostech daného případu ověřil, zda je spotřebitel schopen předvídat poplatky, které mu mohou být účtovány.

84.      Ačkoli se tato judikatura týká výkladu článku 5 směrnice 93/13, podle mého názoru platí tím spíše pro požadavek transparentnosti stanovený v čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13, protože důležitým účinkem tohoto posledně zmíněného ustanovení je vyloučení některých smluvních ustanovení z posouzení zneužívajícího charakteru. Je totiž třeba, aby nebyly nadměrně zužovány požadavky týkající se jasného a srozumitelného charakteru dotyčné podmínky, které podmiňují provedení přezkumu obsahu; toto určení přísluší vnitrostátnímu soudu v závislosti na všech okolnostech případu.

85.      Vrátíme-li se k věci v původním řízení, a aniž předjímáme přezkum, jehož provedení bude příslušet vnitrostátnímu soudu, z informací poskytnutých předkládajícím soudem vyplývá, že z čistě jazykového hlediska se smluvní ustanovení týkající se směnných kurzů použitelných na uvolnění a splácení úvěru jeví být jasně vyjádřená. Bod I/1 sporné smlouvy stanoví, že „stanovení částky úvěru v cizí měně bude provedeno podle nákupního směnného kurzu stanoveného bankou v den uvolnění peněžních prostředků“. Vedle toho podle bodu III/2 téže smlouvy „věřitel stanoví částku dlužné měsíční splátky v HUF v závislosti na prodejním směnném kurzu cizí měny použitém bankou v den předcházející dni splatnosti“.

86.      Ať už jsou ale tato ustanovení jakkoli jasná, mohou vzniknout pochybnosti o jejich celkové srozumitelnosti. Lze si totiž položit otázku ohledně toho, jak dotyčný spotřebitel vyhodnotí přesné hospodářské důsledky klauzule úvěrové smlouvy, která odkazuje na nákupní (a nikoli prodejní) cenu měny pro částky, které bude nakonec povinen zaplatit.

87.      I pokud by na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, spotřebitel byl v převažující míře schopen vyhodnotit podstupované riziko pro výši svého dluhu vyjádřeného v tuzemské měně v případě zvýšení kurzu referenční cizí měny, když úvěrová smlouva, kterou podepsal, je vyjádřena právě v této cizí měně, není naopak zdaleka samozřejmé, že při neexistenci jakéhokoli vysvětlení v tomto ohledu obsaženém ve smlouvě nebo poskytnutém při jejím uzavírání byl spotřebitel schopen pochopit možné důvody toho, že měsíční splátky mají být stanovovány na základě prodejního směnného kurzu cizí měny, kdežto při uvolnění úvěru bylo použito nákupního kurzu této měny.

88.      Kolik spotřebitelů, ač jsou přiměřeně pozorní a obezřetní, je schopno pochopit dosah rozdílu, který existuje mezi prodejní a nákupní cenou měny? Na rozdíl od toho, co lze obvykle pozorovat na trhu cenných papírů, funguje nákup a prodej měn v páru („cross“) a probíhá ve vztahu k jiné měně. Není tu tudíž jediný relevantní směnný kurz („spot“), nýbrž dva(29). Rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou měny („spread“), který z velké části závisí na počtu a postavení účastníků daného trhu, může být značný. Posledně uvedené informace, s nimiž jsou obvykle dobře seznámeni odborníci v odvětví bankovnictví a finančnictví a ze zúčastněných kruhů, naopak nejsou nutně známy průměrnému spotřebiteli(30).

89.      Bude však příslušet vnitrostátnímu soudu, aby ověřil, zda se zřetelem k informacím poskytnutým prodávajícím nebo poskytovatelem před uzavřením smlouvy byl spotřebitel schopen vyhodnotit přesné důsledky odkazu na nákupní (a nikoli prodejní) cenu.

90.      V projednávané věci bude soudu, kterému byla věc předložena, příslušet, aby určil, zda ve světle objektivních informací poskytnutých při uzavírání sporné smlouvy byl spotřebitel schopen pochopit, že nad rámec úroků na jedné straně a rizik nutně vyplývajících z volatility směnného kurzu mezi tuzemskou měnou (v níž svůj úvěr splácel) a referenční cizí měnou na straně druhé se navíc nevědomky vystavil dodatečné zátěži vyplývající z rozdílu, který existuje mezi prodejní cenou cizí měny a nákupní cenou téže měny.

91.      Se zřetelem k těmto úvahám a za předpokladu, že je třeba na první otázku odpovědět kladně, navrhuji na druhou otázku odpovědět tak, že čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 je třeba vykládat v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu přísluší přezkoumat zneužívající charakter v něm uvedených smluvních klauzulí, pokud nejsou sepsány jasným a srozumitelným jazykem, a to na základě konformního výkladu vnitrostátního práva použitelného ke dni uzavření dotyčné smlouvy. Přezkum jasného a srozumitelného charakteru smluvních klauzulí musí být prováděn při zohlednění všech okolností projednávaného případu, zejména informací, které byly spotřebiteli sděleny při uzavírání smlouvy, a musí se vedle striktně formálního a jazykového aspektu týkat přesného vyhodnocení hospodářských důsledků těchto klauzulí a možných vazeb mezi nimi.

D –    K třetí předběžné otázce: pravomoc vnitrostátního soudu nahradit nebo změnit klauzuli kvalifikovanou jako zneužívající

92.      Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud poté, co dospěl k závěru o zneužívajícím charakteru smluvní klauzule týkající se stanovení měsíčních splátek na základě rozdílu mezi nákupním a prodejním kurzem referenční cizí měny, na základě § 237 odst. 2 maďarského občanského zákoníku(31) rozhodl, že je třeba úvěrovou smlouvu dotčenou ve věci v původním řízení změnit v tom smyslu, aby se splátky úvěru musely stanovovat na základě nákupního kurzu použitého bankou.

93.      Změna, kterou odvolací soud provedl, však vyvolává otázku, zda není v rozporu s řešením přijatým ve výše uvedeném rozsudku Banco Español de Crédito.

94.      Připomínám, že v této věci měl Soudní dvůr zejména rozhodnout o tom, zda čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 brání takové právní úpravě členského státu, která vnitrostátnímu soudu umožňuje, aby při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím či poskytovatelem a spotřebitelem doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule.

95.      Soudní dvůr na tuto otázku odpověděl kladně, přičemž vyšel ze znění čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 a obecně z účelu a obecné systematiky této směrnice. V tomto kontextu zejména zdůraznil, že možnost měnit obsah zneužívajících klauzulí by mohla ohrožovat splnění dlouhodobého cíle stanoveného v článku 7 směrnice 93/13. Taková možnost by totiž mohla přispět k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele tím, že se takové zneužívající klauzule vůči spotřebiteli jednoduše neuplatní, a mohlo by je to tak svádět k používání uvedených klauzulí, jelikož by věděli, že i když by mělo být rozhodnuto o jejich neplatnosti, může vnitrostátní soud smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit, takže by jejich zájmy byly tímto způsobem přesto zajištěny. Taková možnost, byla-li by vnitrostátním soudem uznána, by tedy sama o sobě nebyla způsobilá zajistit stejně účinnou ochranu spotřebitele, jaká vyplývá z neuplatňování zneužívajících klauzulí(32).

96.      K tomu je důležité zdůraznit, že řešení vytyčené Soudním dvorem směřovalo k nastolení smluvní rovnováhy mezi právy a povinnostmi stran v případě, že sporná smlouva může v zásadě nadále existovat „vyjma zneužívajících klauzulí […] bez jakékoli jiné změny, je-li v souladu s vnitrostátním právem taková další existence smlouvy právně možná“ (bod 65 uvedeného rozsudku).

97.      Zákaz adresovaný soudu změnit obsah klauzule, kterou kvalifikuje jako zneužívající, namísto toho, aby ji jednoduše nepoužil, se tudíž vztahuje k situaci, kdy vypuštění sporné klauzule, jež má v systematice smlouvy vedlejší charakter, neohrožuje existenci této smlouvy a není na újmu spotřebiteli.

98.      Tato situace se liší od situace ve věci v původním řízení, v níž vypuštění smluvní klauzule považované za zneužívající způsobuje nemožnost pokračovat v plnění smlouvy, což v konečném důsledku vyvolává zvláště škodlivé důsledky pro spotřebitele. Vypuštění klauzulí týkajících se použitelného směnného kurzu by totiž způsobilo, že z úvěrové smlouvy nelze plnit. Spotřebitel by vedle toho byl pravděpodobně povinen okamžitě splatit zbývající dlužnou částku úvěru bance. Spotřebitel, který by v zásadě nebyl schopen úvěr splatit okamžitě, by pak mohl přijít o nemovitost zatíženou zástavním právem.

99.      Proto se mi nezdá nezbytné ani vhodné řešení vytyčené Soudním dvorem rozšířit na možnost, aby vnitrostátní soud nahradil neplatnou zneužívající klauzuli vnitrostátními ustanoveními podpůrné povahy.

100. Zastávám názor, že by v zásadě nic nemělo bránit tomu, aby vnitrostátní soud za použití zásad smluvního práva eliminoval zneužívající charakter klauzule jejím nahrazením ustanovením vnitrostátního práva podpůrné povahy. Domnívám se totiž, že nahrazení takovým ustanovením, u něhož samotného se předpokládá, že neobsahuje zneužívající klauzule(33), což umožňuje dosáhnout výsledku, že smlouva může nadále existovat navzdory vypuštění sporné klauzule a být i nadále pro strany závazná, odpovídá cílům čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13.

101. Cílem sledovaným unijním zákonodárcem v rámci směrnice 93/13 je nastolit rovnováhu mezi smluvními stranami a zároveň v zásadě ponechat smlouvu jako celek v platnosti, nikoli zrušit všechny smlouvy, které obsahují zneužívající klauzule(34).

102. Kdyby naopak taková náhrada nebyla umožněna a kdyby soud byl povinen smlouvu zrušit, byl by ohrožen odrazující účinek sankce spočívající v neplatnosti. Takové zrušení má totiž obvykle za důsledek splatnost celé zbývající dlužné částky úvěru, což může přesahovat finanční možnosti spotřebitele, a z tohoto důvodu může postihnout spíše jeho než věřitele představovaného prodávajícím nebo poskytovatelem, který by s ohledem na tento důsledek nemusel být podnícen k tomu, aby se vyhnul zařazování takových klauzulí do svých smluv.

103. Za těchto podmínek se „konvalidace“ smlouvy za pomoci nahrazení ustanovením podpůrné povahy, je-li možná podle použitelného vnitrostátního práva, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu, jeví jako nezbytná k nastolení skutečné rovnováhy mezi stranami a tím k zajištění ochrany spotřebitele před zneužívajícími klauzulemi, jež je hlavním cílem směrnice 93/13, při zachování užitečného účinku mechanismu ochrany zavedeného touto směrnicí.

104. I při vědomí toho, že Soudnímu dvoru nebyla přímo, a konkrétně položena tato otázka, která tudíž nebyla diskutována účastníky řízení(35), považuji za důležité zdůraznit, že by tato pravomoc nahradit neplatné ustanovení neměla být neohraničená: zásah soudu musí v co možná největším rozsahu směřovat pouze k nastolení rovnováhy mezi prodávajícími nebo poskytovateli a spotřebiteli, s nimiž smlouvy uzavírají(36).

105. Nesmí vést k porušení smluvní rovnováhy zásahem státního orgánu po uzavření smlouvy. Je totiž dobře známo, že se smlouva v zásadě řídí zákonem účinným ke dni, kdy je uzavírána, a že každý zásah třetího subjektu, včetně státu při výkonu své legislativní pravomoci, musí být zvažován s opatrností, neboť je potenciálně způsobilý narušit smluvní svobodu a volnou hospodářskou soutěž, která je s ní nerozlučně spjata(37).

106. Navrhuji na třetí otázku odpovědět tak, že pokud vnitrostátní soud nemůže ve prospěch spotřebitele podle čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 odstranit příčiny neplatnosti použité zneužívající smluvní klauzule, nic nebrání tomu, aby vnitrostátní soud uplatnil ustanovení vnitrostátního práva podpůrné povahy, které může nahradit neplatnou smluvní klauzuli, pokud může smlouva podle pravidel vnitrostátního práva po vypuštění zneužívající klauzule nadále po právní stránce existovat.

IV – Závěry

107. Ve světle výše uvedené analýzy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky položené Kúria odpověděl takto:

„1)      Článek 4 odst. 2 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách [zneužívajících klauzulích] ve spotřebitelských smlouvách je třeba vykládat v tom smyslu, že v případě dlužné částky z úvěru, který byl vyjádřen v cizí měně, ale ve skutečnosti uvolněn v měně tuzemské a který má být spotřebitelem splácen výlučně v tuzemské měně, může být smluvní klauzule vztahující se ke směnným kurzům, která nebyla individuálně sjednána, považována za součást hlavního předmětu smlouvy, jestliže ze smlouvy jasně vyplývá, že tato klauzule představuje její základní parametr. Rozdíl mezi nákupním a prodejním kurzem měny naproti tomu nelze považovat za odměnu, jejíž přiměřenost vůči službě nemůže být přezkoumána pro účely posouzení jejího zneužívajícího charakteru.

2)      Článek 4 odst. 2 směrnice 93/13 je třeba vykládat v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu přísluší přezkoumat zneužívající charakter v něm uvedených smluvních klauzulí, pokud nejsou sepsány jasným a srozumitelným jazykem, a to na základě konformního výkladu vnitrostátního práva použitelného ke dni uzavření dotyčné smlouvy. Přezkum jasného a srozumitelného charakteru smluvních klauzulí musí být prováděn při zohlednění všech okolností projednávaného případu, zejména informací, které byly spotřebiteli sděleny při uzavírání smlouvy, a musí se vedle striktně formálního a jazykového aspektu týkat přesného vyhodnocení hospodářských důsledků těchto klauzulí a možných vazeb mezi nimi.

3)      Pokud vnitrostátní soud nemůže ve prospěch spotřebitele podle čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 odstranit příčiny neplatnosti použité zneužívající smluvní klauzule, nic nebrání tomu, aby vnitrostátní soud uplatnil ustanovení vnitrostátního práva podpůrné povahy, které může nahradit neplatnou smluvní klauzuli, pokud může smlouva podle pravidel vnitrostátního práva po vypuštění zneužívající klauzule nadále po právní stránce existovat.“


1 –      Původní jazyk: francouzština.


2 –      Předkládající soud tímto způsobem poukázal na skutečnost, že dluhy maďarských domácností u úvěrových institucí dosahovaly na základě údajů Magyar Nemzeti Bank (maďarská národní banka) za druhé čtvrtletí roku 2012 32,56 % hrubého národního produktu, přičemž úvěry založené na cizí měně, jako je i úvěr, který je předmětem sporu v původním řízení, představují 18,54 % tohoto produktu, tedy částku 5 289 miliard maďarských forintů (HUF). Co se týče konkrétně úvěrů vyjádřených ve švýcarských francích, ty byly nabízeny ve velkém rozsahu nejen v Maďarsku, ale také v jiných členských státech, zejména v Polsku a Chorvatsku.


3 –      Je třeba zmínit, že na vnitrostátní úrovni byl podán určitý počet žalob s cílem dosáhnout určení, že nabízení úvěrových smluv spojených s měnovým rizikem může být případně kvalifikováno jako nekalá a klamavá obchodní praktika, jelikož při nedodržení povinnosti bank poskytnout informace, poradenství a upozornění určitý počet spotřebitelů nesprávně pochopil související rizika. Co je podstatnější, některé členské státy se domnívaly, že je třeba nabízení půjček v cizí měně spojených s měnovým rizikem občanům vtisknout určitý rámec.


4 –      Směrnice Rady o nepřiměřených podmínkách [zneužívajících klauzulích] ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288).


5 –      Rozsudek ze dne 14. června 2012, Banco Español de Crédito (C‑618/10).


6 –      Společný postoj Rady ze dne 22. září 1992 ohledně přijetí směrnice o nepřiměřených podmínkách [zneužívajících klauzulích] ve spotřebitelských smlouvách (dok. 8406/1/92, Úř. věst. 1992, C 283, s. 1, bod 2).


7 –      Návrh Komise ze dne 3. září 1990 směrnice Rady o nepřiměřených podmínkách [zneužívajících klauzulích] ve spotřebitelských smlouvách [COM(90) 322 final]. K legislativnímu vývoji směrnice a ke komentářům právní teorie týkajícím se doplnění čl. 4 odst. 2 lze odkázat na stanovisko generální advokátky V. Trstenjak ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 3. června 2010, Caja de Ahorros y Monte de Piedad de Madrid (C‑484/08, Sb. rozh. s. I‑4785, zejména body 61 až 66).


8 –      V tomto smyslu generální advokát A. Tizzano ve svém stanovisku ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 10. května 2001, Komise v. Nizozemsko (C‑144/99, Recueil, s. I‑3541), zdůraznil, že „vyloučení klauzulí, jejichž předmětem je hlavní plnění, z režimu obecných podmínek představuje podstatné omezení působnosti směrnice. Lze to ukázat na důsledcích, které z toho vyplývají pro všechny smlouvy, například pojišťovací, u nichž bývá zvláště používáno mnohoznačné znění, a to právě pokud jde o jejich hlavní předmět, kterým je u tohoto příkladu definice pojištěného rizika“.


9 –      K tomu viz zpráva Komise ze dne 27. dubna 2000 o uplatňování směrnice 93/13 [COM(2000) 248 final]. Tato zpráva zdůrazňuje, že ačkoli značná část členských států toto omezení působnosti neprovedla, nenastaly při uplatňování praktické problémy. Podle této zprávy „[s]oudy těchto členských států nepřistoupily masivně a nevybíravě ani k úpravě cen, ani ke změně podstaty smluv, jak se obávali někteří doktrinální autoři a některé odborné kruhy. Ve velké většině případů ani cena jako taková, která je výsledkem soutěžních podmínek, ani klauzule, které se jasně a srozumitelně týkají definice předmětu smlouvy, nevytvářejí problémy, které by měly být vyřešeny použitím právní úpravy týkající se zneužívajících klauzulí. Jejich vyloučení z působnosti směrnice však vyvolává výkladové pochybnosti, které jsou na újmu správnému uplatňování předpisu“.


10 –      Výše uvedený rozsudek Caja de Ahorros y Monte de Piedad de Madrid (body 42 až 44).


11 –      Viz stanovisko generální advokátky V. Trstenjak přednesené ve výše uvedené věci Caja de Ahorros y Monte de Piedad de Madrid (bod 68).


12 –      Viz výše uvedený rozsudek, bod 34.


13 –      K úloze vnitrostátního soudu viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2010, VB Pénzügyi Lízing (C‑137/08, Sb. rozh. s. I‑10847, bod 49).


14 –      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. dubna 2004, Freiburger Kommunalbauten (C‑237/02, Recueil, s. I‑3403, bod 22).


15 –      Viz zejména Office of Fair Trading v. Abbey National [2009] UKSC 6.


16 –      K podrobnějšímu vysvětlení výkladových rozdílů v členských státech lze odkázat zejména na Issues paper zpracovaný Law Commission / Scottish Law Commission ze dne 25. července 2012 (Unfair Terms in Consumer contracts, a new approach?), zejména body 7.55 až 7.66, dostupný na adrese http://lawcommission.justice.gov.uk/docs/unfair_terms_in_consumer_contracts_issues.pdf. Lze také odkázat na příspěvek M. Schilliga, „Directive 93/13 and the ,price term exemption‘: a comparative analysis in the light of the ,market for lemons‘ rationale“, ICLQ (2011), sv. 60 (4), s. 933 až 963.


17 –      Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (Úř. věst. L 133, s. 66, a opravy Úř. věst. 2009, L 207, s. 14, Úř. věst. 2010, L 199, s. 40, a Úř. věst. 2011, L 234, s. 46), která v čl. 3 písm. c) definuje úvěrovou smlouvu jako „smlouv[u], na jejímž základě věřitel poskytuje nebo slibuje poskytnout spotřebiteli úvěr ve formě odložené platby, půjčky nebo jiné podobné finanční služby, s výjimkou smluv o průběžném poskytování služeb nebo dodávání zboží stejného druhu, kdy spotřebitel za tyto služby nebo zboží po dobu jejich poskytování nebo dodávání platí ve splátkách“.


18 –      V tomto smyslu generální advokátka V. Trstenjak ve svém stanovisku ve věci, ve které byl vydán rozsudek Soudního dvora ze dne 15. března 2012, Pereničová a Perenič (C‑453/10), uvedla, že „[c]o se týče zařazení pod jeden z předmětů uvedených v čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13, je třeba zdůraznit, že zákonodárce Unie považoval uvedení roční procentní sazby nákladů za důležité z toho důvodu, že se v konečném důsledku týká hlavního předmětu úvěrové smlouvy. Obsahuje totiž informace o nákladech, které musí příjemce úvěru zaplatit věřiteli za poskytnutí půjčky. Roční procentní sazba nákladů tak v celkové struktuře práv a povinností stran vyplývajících z úvěrové smlouvy představuje hlavní plnění připadající věřiteli. Z toho vyplývá, že klauzule, která obsahuje nesprávný údaj o nákladech, například z toho důvodu, že byla nesprávně vypočítaná roční procentní sazba nákladů, může být předmětem přezkumu obsahu podle čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13, pokud není sepsána jasným a srozumitelným jazykem“ (bod 117).


19 –      V projednávané věci předkládající soud v kontextu třetí otázky zmínil, že by v případě vypuštění sporné klauzule byly platnost a plnění sporné úvěrové smlouvy ohroženy.


20 –      Rozsudek ze dne 26. dubna 2012 (C‑472/10).


21 –      K tomu § 231 odst. 2 maďarského občanského zákoníku právě stanoví, že „[d]lužné částky vyjádřené v jiné měně [než té, která je zákonnou měnou v místě plnění] budou přepočítány na základě směnného kurzu platného v místě a k datu platby“.


22 –      Zpráva ze dne 27. dubna 2000 (op. cit., s. 15 a 16).


23 –      Velice omezená povaha tohoto případu výjimky proto mohla být zdůrazněna M. Schilligem v jeho článku (op. cit., s. 947). Autor v podstatě zdůraznil, že poměr kvalita/cena není nikdy předmětem přezkumu, protože neexistuje žádný zákonný standard, který by mohl pro takový přezkum poskytnout vodítka.


24 –      Viz zejména rozsudky ze dne 13. listopadu 1990, Marleasing (C‑106/89, Recueil, s. I‑4135, bod 8), a ze dne 7. prosince 1995, Spano a další (C‑472/93, Recueil, s. I‑4321, bod 17).


25 –      Viz zejména rozsudek ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C‑240/98 až C‑244/98, Recueil, s. I‑4941, bod 30 a citová judikatura).


26 –      Viz výše uvedené rozsudky Komise v. Nizozemsko a Caja de Ahorros y Monte de Piedad de Madrid (bod 39).


27 –      Ostatně právě v tomto smyslu je jistě třeba rozumět použití dvou výrazů („jasný“ a „srozumitelný“). Jasnost se zřejmě týká hlavně redakčního aspektu klauzule. „Srozumitelnost“ klauzule pak míří na pochopení přesného dosahu použitých pojmů.


28 –      Rozsudek ze dne 21. března 2013 (C‑92/11).


29 –      Jediný směnný kurz oznamovaný ve finančním nebo obecném tisku je průměrem obou směnných kurzů.


30 –      Nechceme předjímat řešení, které nakonec zvolí vnitrostátní soud, avšak zdá se, že smlouva nikde neumožňovala zjistit, co bude přesně představovat rozdíl mezi nákupním a prodejním kurzem cizí měny.


31 –      Podle tohoto ustanovení, „[j]estliže není možné obnovit stav existující před uzavřením smlouvy, může soud prohlásit smlouvu za použitelnou v období do vydání svého rozhodnutí. Neplatnou smlouvu lze prohlásit za platnou, jestliže lze odstranit příčinu neplatnosti, zejména odstraněním nepřiměřené výhody při zjevné nerovnováze mezi plněními stran v případě lichvářských smluv. Za těchto předpokladů rozhodne o vrácení dosud dlužného plnění, a to případně bez protiplnění“.


32 –      Viz výše uvedený rozsudek Banco Español de Crédito (body 69 a 70).


33 –      Viz třináctý bod odůvodnění směrnice 93/13, podle něhož „se předpokládá, že právní nebo správní ustanovení členských států, která přímo nebo nepřímo určují podmínky spotřebitelských smluv, neobsahují nepřiměřené podmínky [zneužívající klauzule]“.


34 –      Viz výše uvedený rozsudek Pereničová a Perenič (bod 31).


35 –      Žalovaná však ve svém vyjádření uvedla, že otázka případné použitelnosti právní úpravy podpůrné povahy je hypotetická, neboť ke dni uzavření úvěrové smlouvy dotčené v původním řízení taková právní úprava neexistovala. Uvedla ostatně, že závazným určením použitelnosti ustanovení právního předpisu podpůrné povahy by soud značně omezil smluvní svobodu.


36 –      Viz výše uvedený rozsudek Banco Español de Crédito (bod 40 a citovaná judikatura).


37 –      I když předkládací rozhodnutí dotčená podpůrná ustanovení výslovně nezmiňuje, z informací, které poskytla maďarská vláda, vyplývá, že ke dni uzavření dotyčné smlouvy jsou podpůrnými ustanoveními, na které předkládající soud zřejmě odkazuje, § 200/A zákona č. CXII z roku 1996 o úvěrových institucích a finančních společnostech ve spojení s § 234/A tohoto zákona. Podle těchto ustanovení použitelných na všechny smlouvy existující ke dni 27. listopadu 2010 se kurzy používané do té doby na smlouvy o úvěru vyjádřeném v cizí měně nahrazují úředním kurzem stanoveným Magyar Nemzeti Bank anebo středním kurzem dané měny stanoveným bankou.