ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE (druhého senátu)
17. července 2012(*)
„Veřejná služba – Disciplinární řízení – Disciplinární sankce – Zbavení funkce – Existence předběžného šetření před vnitrostátními trestními soudy v okamžiku přijetí rozhodnutí o zbavení funkce – Rovné zacházení pro muže a ženy – Zákaz výpovědi těhotné zaměstnankyni po dobu od počátku těhotenství do ukončení její mateřské dovolené“
Ve věci F‑54/11,
jejímž předmětem je žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, jenž je použitelný na Smlouvu o ESAE na základě jejího článku 106a,
BG, bývalá úřednice úřadu Evropského veřejného ochránce práv, s bydlištěm ve Štrasburku (Francie) zastoupená L. Levi a A. Blotem, advokáty,
žalobkyně,
proti
Evropskému veřejnému ochránci práv, zastoupenému J. Sant’Annou, jako zmocněncem, ve spolupráci s D. Waelbroeckem a A. Duron, advokáty,
žalovanému,
SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (druhý senát),
ve složení M. I. Rofes i Pujol, předsedkyně, I. Boruta a K. Bradley (zpravodaj), soudci,
vedoucí soudní kanceláře: X. Lopez Bancalari, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 13. března 2012,
vydává tento
Rozsudek
1 Podáním došlým kanceláři Soudu dne 4. května 2011 podala BG projednávanou žalobu znějící jednak na zrušení rozhodnutí Evropského veřejného ochránce práv, kterým ji zbavuje funkce bez ztráty nároku na důchod, a jednak na náhradu škody, která jí údajně vznikla v důsledku tohoto rozhodnutí.
Právní rámec
2 Článek 47 Listiny základních práv Evropské unie zní takto:
„[…]
Každý má právo, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem. Každému musí být umožněno poradit se, být obhajován a být zastupován.
[…]“
3 Článek 23 Listiny, nazvaný „Rovnost žen a mužů“, stanoví:
„Rovnost žen a mužů musí být zajištěna ve všech oblastech včetně zaměstnání, práce, a odměny za práci.
[…]“
4 Článek 1e odst. 2 služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“) zní:
„Úředníkům v činné službě jsou poskytnuty pracovní podmínky vyhovující příslušným normám v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví, které jsou přinejmenším rovnocenné minimálním požadavkům použitelným v rámci opatření, která jsou podle Smluv v těchto oblastech přijímána.“
5 Článek 12 služebního řádu stanoví:
„Úředník se zdrží veškerého jednání nebo chování, které by mohlo nepříznivě ovlivnit jeho postavení.“
6 Článek 86 odst. 3 služebního řádu stanoví:
„Disciplinární pravidla, postupy a opatření, jakož i pravidla a postupy týkající se správního vyšetřování jsou stanoveny v příloze IX.“
7 Příloha IX služebního řádu upravuje disciplinární řízení. Její článek 5 zní takto:
„1. V každém orgánu bude zřízena disciplinární komise, dále jen komise. V komisi musí být zastoupen nejméně jeden člen, jenž může zastávat funkci předsedy, který není pracovníkem příslušného orgánu.
2. Komise je složena z předsedy a čtyř řádných členů, kteří mohou být nahrazeni náhradníky, a ve věcech, které se týkají úředníka zařazeného do platové třídy nižší než AD 13, z dalších dvou členů ve stejné funkční skupině a ve stejné platové třídě jako úředník, proti němuž je disciplinární řízení vedeno.
3. Ve všech věcech, vyjma věcí týkajících se úředníků z platové třídy AD 16 nebo AD 15, jsou řádní členové a náhradníci komise jmenováni z úředníků v činné službě náležejících do platové třídy AD 14 nebo vyšší.
[…]“
8 Článek 6 přílohy IX služebního řádu stanoví:
„1. Orgán oprávněný ke jmenování a výbor zaměstnanců jmenují každý zároveň dva řádné členy komise a dva náhradníky.
2. Předsedu a jeho náhradníka jmenuje orgán oprávněný ke jmenování.
[…]
5. Dotčený úředník má právo do pěti dnů od zřízení komise zamítnout účast jednoho z členů v komisi. Také orgán je oprávněn jednoho z členů komise zamítnout.
[…]“
9 Článek 10 přílohy IX služebního řádu stanoví:
„Přísnost uložených disciplinárních sankcí je úměrná závažnosti porušení služebních povinností. Ke stanovení závažnosti porušení služebních povinností a k rozhodnutí o tom, jakou disciplinární sankci uložit, je třeba vzít v úvahu zejména:
a) druh porušení služebních povinností a okolnosti, za nichž k porušení došlo;
b) rozsah nepříznivých účinků porušení služebních povinností na bezúhonnost, pověst nebo zájmy orgánu;
c) míru, do jaké bylo porušení služebních povinností způsobeno úmyslně nebo z nedbalosti;
d) pohnutky, které úředníka k porušení služebních povinností vedly;
e) platovou třídu a délku služby úředníka;
f) míru osobní odpovědnosti úředníka;
g) úroveň služebních povinností a kompetencí úředníka;
h) otázku, zda je porušení služebních povinností spojeno s opakovaným jednáním nebo chováním;
i) chování úředníka v průběhu jeho služby.“
10 Článek 18 přílohy IX služebního řádu zní takto:
„Po zvážení předložených dokumentů a s přihlédnutím k veškerým ústním i písemným prohlášením a rovněž k výsledkům provedeného vyšetřování zaujme komise většinou hlasů odůvodněné stanovisko k otázce, zda jsou vytýkané skutečnosti nepopíratelné a jaká sankce by z nich měla být vyvozena. Toto stanovisko podepisují všichni členové komise. Každý člen může ke stanovisku připojit rozdílný názor. Komise předá odůvodněné stanovisko orgánu oprávněnému ke jmenování a dotčenému úředníkovi do dvou měsíců ode dne, kdy orgán oprávněný ke jmenování zprávu přijal, za předpokladu, že je tato lhůta vzhledem ke složitosti věci přiměřená. Pokud bylo vyšetřování vedeno z podnětu komise, je tato lhůta čtyři měsíce za předpokladu, že je přiměřená vzhledem ke složitosti věci.“
11 Článek 23 přílohy IX služebního řádu stanoví:
„1. Obviní-li orgán oprávněný ke jmenování úředníka ze závažného porušování služebních povinností způsobeného nerespektováním profesionálních závazků nebo protiprávním jednáním, může osobu obviněnou z porušování služebních povinností bezodkladně zprostit výkonu služby na dobu určitou nebo neurčitou.
2. Kromě výjimečných případů přijímá orgán oprávněný ke jmenování rozhodnutí po vyslechnutí dotčeného úředníka.“
12 Článek 25 přílohy IX služebního řádu stanoví:
„Pokud je úředník za uvedené činy trestně stíhán, bude konečné rozhodnutí učiněno až po vynesení konečného rozsudku soudem, který o věci jedná.“
13 Článek 2 odst. 3 směrnice 76/207/EHS Rady ze dne 9. února 1976 o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky (Úř. věst. L 39, s. 40; Zvl. vyd. 05/01, s. 187) zní takto:
„Touto směrnicí nejsou dotčena ustanovení týkající se ochrany žen, zejména pokud jde o těhotenství a mateřství.“
14 Směrnice 76/207 byla s účinností k 15. srpnu 2009 zrušena směrnicí 2006/54/ES Evropského parlamentu a Rady ze dne 5. července 2006 o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání (přepracované znění) (Úř. věst. L 204, s. 23), jejíž článek první, nazvaný „Účel“, stanoví:
„Účelem této směrnice je zajistit zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání.
Obsahuje proto ustanovení k provádění zásady rovného zacházení, pokud jde o:
a) přístup k zaměstnání, včetně postupu v zaměstnání, a k odbornému vzdělávání;
b) pracovní podmínky, včetně odměny;
c) systémy sociálního zabezpečení pracovníků.
Rovněž obsahuje ustanovení k zajištění účinnějšího provádění této zásady prostřednictvím zavedení příslušných postupů.“
15 Článek 2 odst. 2 směrnice 2006/54 stanoví:
„Pro účely této směrnice diskriminace zahrnuje:
[…]
c) jakékoliv méně příznivé zacházení se ženou v souvislosti s těhotenstvím nebo mateřskou dovolenou ve smyslu směrnice 92/85/EHS.“
16 Článek 10 směrnice Rady 92/85/EHS ze dne 19. října 1992 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň (desátá směrnice ve smyslu čl. 16 odst. 1 směrnice 89/391/EHS), nazvaný „Zákaz výpovědi“ (Úř. věst. L 348, s. 1; Zvl. vyd. 05/02, s. 110), zní takto:
„K zaručení zaměstnankyním ve smyslu článku 2 výkonu jejich práv na bezpečnost a ochranu zdraví uznaných podle tohoto článku se stanoví, že:
1) členské státy přijmou nezbytná opatření k zákazu výpovědi dané zaměstnankyním ve smyslu článku 2 po dobu od počátku jejich těhotenství až do konce jejich mateřské dovolené uvedené v čl. 8 odst. 1, kromě výjimečných případů nesouvisejících s jejich stavem, které jsou dovoleny podle vnitrostátních právních předpisů nebo zvyklostí a popřípadě za předpokladu, že k tomu dá příslušný orgán souhlas;
2) je‑li zaměstnankyni ve smyslu článku 2 dána výpověď během doby uvedené v bodě 1, musí zaměstnavatel uvést náležité odůvodnění písemně;
[…]“
Skutkový základ sporu
17 Žalobkyně pracovala od roku 2002 pro Evropského veřejného ochránce práv jako dočasná zaměstnankyně, poté jako úřednice ve funkční skupině asistent (AST) a později ve funkční skupině administrátor (AD) byla od 1. října 2008 do 31. července 2010 odpovědná za komunikaci v oddělení „Komunikace“ úřadu veřejného ochránce práv s platovou třídou AD 5.
18 Žalobkyně na jednání upřesnila, že v rozhodné době vlastnila dům v Kehlu (Německo), který s manželem nikdy nevyužívala jako hlavní bydlení, a že v roce 2006 koupila byt ve Štrasburku (Francie), který již od té doby prodala.
19 Na konci února 2008 podala žalobkyně žádost k družstevní společnosti zabývající se podporou bydlení (dále jen „družstevní společnost“) za účelem získání bydlení ve Štrasburku dotovaného ve Francii z veřejných podpor pro domácnosti s nízkými příjmy, které poprvé nabývají byt do vlastnictví. Pro účely doplnění žádosti zaslala družstevní společnosti dvě prohlášení o příjmech za roky 2006 a 2007 s datem 27. února 2008.
20 Dopisem ze dne 24. března 2009 požádala družstevní společnost žalobkyni, aby potvrdila zájem o koupi bytu a poskytla jí určité informace.
21 V červenci 2009 požádala družstevní společnost žalobkyni za účelem ověření žádosti o zaslání jejích výplatních pásek i výplatních pásek manžela.
22 Žalobkyně nato zaslala výplatní pásky za duben, květen, červen a červenec 2009 (dále jen „výplatní pásky”), jakož i informace o příjmech svého manžela.
23 Dne 3. srpna 2009 kontaktovala družstevní společnost vedoucího oddělení „Administrativa a personál“ úřadu Veřejného ochránce práv, aby získala vysvětlení, jak se zohledňují odměny úředníků Evropské unie pro potřeby poskytnutí hypotéky z veřejné podpory, a dále vysvětlení stran výplatních pásek zaslaných žalobkyní. Na žádost úřadu veřejného ochránce práv mu družstevní společnost zaslala dne 7. srpna 2009 kopie výplatních pásek.
24 Pracovníci oddělení „Administrativa a personál“ prošetřili výplatní pásky a zjistili, že byly pozměněny tak, aby snižovaly skutečný příjem dotčené. Na výplatních páskách z dubna, května a června 2009 je tak uveden čistý příjem ve výši 2 410,36 eur místo 5 822,43 eur a na výplatní pásce z července 2009 čistý příjem ve výši 5 711,32 eur namísto 9 123,39 eur.
25 Dne 10. srpna 2009 zaslal vedoucí oddělení „Administrativa a personál“ družstevní společnosti e‑mail, v němž ji informoval o tom, že není s to upřesnit částky, které mají být zohledněny s ohledem na francouzskou právní úpravu, a že ve výplatních páskách zaslaných žalobkyní zjistil značné nepřesnosti.
26 Dne 11. srpna 2009 navrhl vedoucí oddělení „Administrativa a personál“, aby bylo zahájeno správní vyšetřování týkající se „možného zfalšování úředních dokumentů veřejného ochránce práv […] a [jejich] použití ve vztahu ke třetím osobám za účelem osobního prospěchu“.
27 Dne 17. srpna 2009 informovala družstevní společnost vedoucího oddělení „Administrativa a personál“, že hodlá žalobkyni požádat o potvrzení o referenčních zdanitelných příjmech za rok 2008.
28 Dne 25. srpna 2009 požádala žalobkyně úřad veřejného ochránce práv o potvrzení požadované družstevní společností, jakož i o další potvrzení v německém jazyce. Téhož dne vedoucí oddělení „Administrativa a personál“ žalobkyni informoval, že jí nemůže potvrzení za rok 2008 poskytnout okamžitě, ale potvrzení v německém jazyce jí předal.
29 Dne 26. srpna 2009 předložila žalobkyně družstevní společnosti dokument na hlavičkovém papíře Evropského veřejného ochránce práv oddělení „Administrativa [a personál]“, nadepsaný „Potvrzení“, o zdanitelném příjmu za rok 2008.
30 Družstevní společnost toto potvrzení zaslala oddělení „Administrativa a personál“, které konstatovalo, že předmětný dokument nebyl tímto oddělením vystaven. Uvedené potvrzení mělo značku potvrzení v německém jazyce poskytnutého žalobkyni dne 25. srpna 2009.
31 Dne 2. září 2009 se veřejný ochránce práv rozhodl zahájit správní vyšetřování a informovat státního zástupce Francouzské republiky o předmětných činech a zbavil žalobkyni funkce na dobu neurčitou bez snížení platu. Žalobkyně o tom byla informována tentýž den.
32 Dne 3. září 2009 byla žalobkyně pozvána k prvnímu jednání v rámci v rámci správního vyšetřování. Během tohoto jednání přiznala, že sama zfalšovala čtyři výplatní pásky a potvrzení o příjmech za rok 2008. Dále informovala vyšetřovatele o tom, že je těhotná, odpověděla na položené otázky a předala vyšetřovatelům rukou psaný dopis, v němž prohlašuje, že činy, které jsou jí vytýkány, nijak nepopírá, avšak přeje si podat vysvětlení. Tvrdila zejména to, že tyto úkony provedla „neuváženě“ a jednala s úmyslem „ukončit naprosto nesnesitelnou rodinnou situaci“, tj. potíže se získáním hypotéky z důvodu těžkého onemocnění manžela.
33 Dne 18. září 2009 zaslali vyšetřovatelé žalobkyni své stanovisko stran vytýkaných činů. Žalobkyně doplnila dne 22. září 2009 další vyjádření, kde konkrétně upřesnila, že počátkem července 2009 zjistila, že je těhotná, a jednala v panice z obavy, že družstevní společnost její žádosti nevyhoví.
34 Dopisem ze dne 24. září 2009 předali vyšetřovatelé veřejnému ochránci práv zprávu ze správního vyšetřování, v níž dospěli k závěru, že žalobkyně zfalšovala dokumenty předané družstevní společnosti jakožto doklady k žádosti, která – pokud by jí bylo vyhověno – by jí umožnila získat hypotéku za podmínek vyhrazených ve francouzské právní úpravě pro domácnosti s nízkými příjmy. Vyšetřovatelé tudíž doporučili, aby bylo zahájeno disciplinární řízení.
35 Dne 23. října 2009 vyslechl žalobkyni veřejný ochránce práv v rámci předběžného slyšení podle článku 3 přílohy IX služebního řádu.
36 Dne 20. listopadu 2009 se veřejný ochránce práv rozhodl zahájit disciplinární řízení. Vzhledem k těhotenství žalobkyně a v návaznosti na stanovisko lékaře úřadu však dne 18. ledna 2010 rozhodl odložit úkony spojené s disciplinárním řízením na datum po porodu žalobkyně.
37 Dne 19. května 2010 ustanovil veřejný ochránce práv disciplinární komisi, která žalobkyni vyslechla dne 8. července 2010.
38 Dne 9. července 2010 vydala disciplinární komise odůvodněné stanovisko, v němž dospěla k závěru, že vytýkané činy byly prokázány a žalobkyně se k nim přiznala.
39 Pokud jde o navrhovanou sankci, disciplinární komise vysvětlila své stanovisko následovně:
„– vytýkané činy narušují vážnost funkce vykonávané [žalobkyní], a to zejména v souvislosti s integritou jakožto hodnotou spojovanou s orgánem, který ji zaměstnává, a jsou závažný porušením článku 12 služebního řádu […],
– není sporu o úmyslnosti vytýkaných činů a odpovědnosti […] úřednice,
– úřednice vykonává úkoly s vysokou mírou odpovědnosti,
– vytýkané činy se neopakovaly,
– úřednice byla kladně hodnocena po celou dobu své kariéry.“
40 Vzhledem k těmto skutečnostem disciplinární rada většinovým rozhodnutím navrhla jako sankci „přeřadit dotyčnou do nižší funkční skupiny včetně snížení platové třídy (AST 1, platový stupeň 1)“. Menšinová skupina členů disciplinární komise však zastávala názor, že vhodnější sankcí by bylo zbavit žalobkyni funkce.
41 Veřejný ochránce práv rozhodnutím ze dne 20. července 2010 uvědomil žalobkyni dne 22. července 2010 o tom, že se rozhodl potrestat ji zbavením funkce bez ztráty nároku na důchod s účinností k 31. červenci 2010 (dále jen „sporné rozhodnutí“).
42 Žalobkyně podala dne 21. října 2010 proti rozhodnutí ze dne 20. července 2010 stížnost podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu.
43 Veřejný ochránce práv zamítl stížnost rozhodnutím ze dne 18. ledna 2011 doručeným dotyčné dne 24. ledna 2011.
Návrhová žádání účastníků a řízení
44 Žalobkyně navrhuje, aby Soud:
– zrušil rozhodnutí ze dne 20. července 2010;
– v případě potřeby zrušil rozhodnutí ze dne 18. ledna 2011 doručené dne 24. ledna 2011, kterým se stížnost zamítá;
a proto:
– rozhodl, že zrušení sporného rozhodnutí má za následek, že žalobkyně je se zpětnou účinností k datu právní moci uvedeného rozhodnutí opětně přijata na místo administrátora s platovou třídou AD 5 stupeň 2 a má nárok na vyplacení finančních nároků za celé toto období včetně úroků z prodlení se sazbou Evropské centrální banky navýšené o 2 body;
– podpůrně uložil veřejnému ochránci práv povinnost zaplatit částku ve výši odměny, kterou by žalobkyně získala od data právní moci rozhodnutí o zbavení funkce až do července 2040, kdy dosáhne důchodového věku, a příslušné vyrovnání jejích nároků na důchod;
– v každém případě uložil veřejnému ochránci práv povinnost zaplatit částku ve výši 65 000 eur z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené žalobkyni;
– uložil veřejnému ochránci práv náhradu veškerých výdajů.
45 Veřejný ochránce práv navrhuje, aby Soud:
– zamítl žalobu v plném rozsahu jako neopodstatněnou;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů.
46 V přípravné zprávě k jednání zaslané dopisem ze dne 15. prosince 2011 vyzval Soud pro veřejnou službu účastníky řízení k tomu, aby odpověděli na procesní organizační opatření, kterým účastníci vyhověli ve stanovených lhůtách. Žalobkyně nicméně Soud informovala, že není s to dodat kopii informačního listu přiloženého k žádosti pro družstevní společnost ze dne 24. března 2009.
Právní otázky
1. K předmětu žaloby
47 Kromě zrušení rozhodnutí ze dne 20. července 2010 se žalobkyně v případě potřeby domáhá zrušení rozhodnutí ze dne 18. ledna 2011, jímž orgán oprávněný ke jmenování (dále jen „OOJ“) zamítl její stížnost.
48 Návrhová žádání, která formálně směřují proti rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, mají podle ustálené judikatury v případě, kdy toto rozhodnutí nemá samostatný obsah, ten účinek, že se Soudu pro veřejnou službu předkládá akt, proti němuž byla podána stížnost (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 17. ledna 1989, Vainker v. Parlament, C‑293/87, bod 8). Rozhodnutí, kterým se zamítá stížnost podaná proti spornému rozhodnutí, nemá v projednávaném případě samostatný obsah, a proto je nutno žalobu považovat pouze za žalobu proti spornému rozhodnutí.
49 Soud pro veřejnou službu dále připomíná, že mu v rámci žaloby podané na základě článku 91 služebního řádu nepřísluší, aby vydával soudní příkazy unijním orgánům (viz např. rozsudek Soudu ze dne 24. února 2010, P v. Parlament, F‑89/08, bod 120, a ze dne 14. září 2010, Da Silva Pinto Branco v. Soudní dvůr, F‑52/09, bod 31). Návrhové žádání, v jehož rámci je navrhováno, aby Soud pro veřejnou službu rozhodl, že zrušení sporného rozhodnutí má za následek to, že žalobkyně je zpětnou účinností k datu právní moci uvedeného rozhodnutí opětně přijata na místo administrátora s platovou třídou AD 5 stupeň 2, je proto třeba zamítnout jako nepřípustné.
2. K návrhovému žádání znějícímu na zrušení
50 Žalobkyně uvádí na podporu návrhového žádání za účelem zrušení sporného rozhodnutí pět žalobních důvodů, které se zakládají na porušení disciplinárního řízení upraveného ve služebním řádu, porušení povinnosti uvést odůvodnění, zjevně nesprávném posouzení, porušení zásady rovného zacházení pro muže a ženy a práva na mateřskou dovolenou, jakož i na porušení povinnosti řádné péče a zásady řádné správy.
51 Žalobkyně ve svých písemných vyjádřeních dále nastoluje otázku týkající se role veřejného ochránce práv v disciplinárním řízení s ohledem na zásadu rovnosti zbraní účastníků a zásadu spravedlivého procesu. I za předpokladu, že žalobkyně tímto hodlá uplatnit žalobní důvod na podporu návrhových žádání znějících na zrušení, je nicméně nutno konstatovat, že takový žalobní důvod, který v rozporu s čl. 35 odst. 1 písm. e) jednacího řádu není podložen argumenty, musí být zamítnut jako nepřípustný.
K prvnímu žalobnímu důvodu, založenému na porušení disciplinárního řízení upraveného ve služebním řádu
52 Žalobní důvod založený na porušení disciplinárního řízení upraveného ve služebním řádu má tři části, které se týkají porušení článku 25 přílohy IX služebního řádu, porušení článku 23 přílohy IX služebního řádu a porušení článků 5 a 6 přílohy IX služebního řádu.
K první části prvního žalobního důvodu, týkající se existence trestního stíhání za tytéž činy
– Argumenty účastníků řízení
53 Žalobkyně tvrdí, že veřejný ochránce práv přijal konečné rozhodnutí v rozporu s článkem 25 přílohy IX služebního řádu, aniž čekal na ukončení trestního stíhání zahájeného proti ní.
54 Podle veřejného ochránce práv musí být pojem „trestní stíhání“ podle článku 25 přílohy IX služebního řádu posuzován z hlediska vnitrostátního práva použitelného v projednávaném případě, tj. z hlediska francouzského práva. Veřejný ochránce práv v tomto ohledu tvrdí, že „trestní stíhání“ ve smyslu francouzského práva v okamžiku přijetí sporného rozhodnutí neprobíhalo, a navrhuje, aby Soud tuto část prvního žalobního důvodu zamítl.
55 Žalobkyně na jednání tvrdila, že článek 25 přílohy IX služebního řádu je nutno vykládat autonomně a že odkaz na francouzské právo, který veřejný ochránce práv učinil v žalobní odpovědi, je irelevantní.
– Závěry Soudu
56 Úvodem je nutno konstatovat, že výtka týkající se porušení článku 25 přílohy IX služebního řádu nebyla vznesena v rámci postupu před zahájením soudního řízení.
57 Veřejný ochránce práv nevznesl vůči žalobkyni námitku nepřípustnosti. Shoda stížnosti a žaloby, na níž závisí přípustnost této žaloby, je však otázkou veřejného pořádku, kterou je soud povinen zkoumat bez návrhu (viz rozsudek Soudu ze dne 11. července 2007, B v. Komise, F‑7/06, bod 26 a citovaná judikatura).
58 Toto pravidlo shody se může uplatnit pouze v případě, kdy žaloba v soudním řízení mění předmět stížnosti nebo její důvod, přičemž pojem „důvod“ musí být vykládán široce. V případě návrhových žádání znějících na zrušení je třeba „důvodem sporu“ rozumět zpochybnění vnitřní legality napadeného aktu ze strany žalobkyně nebo – alternativně – zpochybnění jeho vnější legality, přičemž zde jde o rozlišení opakovaně uznané judikaturou (viz rozsudek Soudu ze dne 1. července 2010, Časta v. Komise, F‑40/09, bod 83 a citovaná judikatura).
59 V projednávaném případě je nutno konstatovat, že žalobkyně uvedla ve fázi stížnosti několik argumentů týkajících se jak vnější, tak vnitřní legality sporného rozhodnutí, tj. vady řízení, v němž bylo přijato uvedené rozhodnutí, věcná nepřesnost vytýkaných činů, porušení povinnosti uvést odůvodnění a porušení zásady proporcionality. Z toho plyne, že žalobkyně neporušila pravidlo shody, když v žalobě uplatnila žalobní důvod založený na porušení článku 25 přílohy IX služebního řádu, a projednávaný žalobní důvod je proto přípustný.
60 Z věcného hlediska má přerušení disciplinárního řízení do ukončení trestního řízení podle článku 25 přílohy IX služebního řádu dvojí opodstatnění.
61 Zaprvé má zabránit tomu, aby došlo k nepříznivému ovlivnění dotyčného úředníka v rámci trestního stíhání vedeného proti němu za činy, které jsou navíc předmětem disciplinárního řízení u orgánu, kde je zaměstnán (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 19. března 1998, Tzoanos v. Komise, T‑74/96, bod 34).
62 Zadruhé takové přerušení disciplinárního řízení umožňuje vzít v rámci tohoto disciplinárního řízení v potaz skutková zjištění trestního soudu, jestliže se jeho rozhodnutí stalo konečným. Článek 25 přílohy IX ke služebnímu řádu totiž zakotvuje zásadu, podle níž „trestní řízení přerušuje řízení disciplinární“, což je odůvodněno zejména tím, že vnitrostátní trestní soudy mají rozsáhlejší vyšetřovací pravomoci než OOJ. Proto v případě, že mohou být tytéž skutky považovány za trestný čin i za porušení služebních povinností úředníka, je správa vázána skutkovými zjištěními, která trestní soud učinil v rámci trestního řízení. Jakmile tento soud v daném případě konstatuje existenci skutků, může správa přikročit k jejich právní kvalifikaci z hlediska pojmu „disciplinární provinění“, přičemž ověří zejména, zda tyto skutky představují nesplnění služebních povinností (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 10. června 2004, François v. Komise, T‑307/01, Recueil, s. II‑1669, bod 75; rozsudek Soudu ze dne 13. ledna 2010, A a G v. Komise, F‑124/05 a F‑96/06, bod 323).
63 Podle relevantní judikatury je dále na dotyčném úředníkovi, aby OOJ poskytl relevantní informace k posouzení toho, zda jsou skutky vytýkané mu v rámci disciplinárního řízení současně předmětem trestního stíhání vedeného vůči němu. Za účelem splnění této povinnosti musí dotyčný úředník v zásadě prokázat, že proti němu bylo zahájeno trestní stíhání v době, kdy proti němu bylo vedeno disciplinární řízení. Pouze v případě, že bylo takové trestní stíhání zahájeno, lze skutky, jichž se týká, vymezit a srovnat se skutky, jež vedly k zahájení disciplinárního řízení, aby tak bylo zjištěno, zda jsou případně totožné (viz rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 30. května 2002, Onidi v. Komise, T‑197/00, bod 81).
64 Soudu pro veřejnou službu tedy nejprve přísluší rozhodnout, zda za okolností v projednávaném případě žalobkyně prokázala, že k okamžiku přijetí sporného rozhodnutí bylo zahájeno „trestní stíhání za tytéž skutky“.
65 Soud pro veřejnou službu úvodem připomíná, že podle ustálené judikatury musí být znění ustanovení unijního práva, které neobsahuje žádný výslovný odkaz na právo členských států za účelem určení jeho smyslu a rozsahu, obvykle vyloženo autonomně, přičemž se musí přihlédnout ke kontextu ustanovení a cíli sledovaného dotčenou právní úpravou (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 5. října 2009, Komise v. Roodhuijzen, T‑58/08, bod 70 a rozsudek Tribunálu Evropské unie ze dne 13. září 2011, Zangerl‑Posselt v. Komise, T‑62/10 P, bod 41 a citovaná judikatura). Pouze v případě, že unijní soud nemůže najít v unijním právu nebo v obecných zásadách unijního práva skutečnosti, které mu umožní upřesnit obsah a rozsah tohoto ustanovení na základě autonomního výkladu, může i bez existence výslovného odkazu odkázat pro účely aplikace unijního práva na právo členských států.
66 Podle této judikatury je nutno nejprve zkoumat relevantní ustanovení služebního řádu (výše uvedený rozsudek Komise v. Roodhuijzen, bod 71). Na pojem „trestní stíhání“ je ve služebním řádu odkazováno pouze v článcích 24 a 25 přílohy IX, tj. v rámci disciplinárního řízení, kteréžto články neposkytují stran obsahu tohoto pojmu žádné užitečné vodítko. Je tedy nutno konstatovat, že služební řád neupřesňuje obsah pojmu „trestní stíhání“ na rozdíl např. od pojmu „stálý partner úředníka v jiném než manželském svazku“ pro účely přiznání příspěvku na domácnost ve věci Komise v. Roodhuijzen, tj. pojem vymezený v čl. 1 odst. 2 písm. c) přílohy VII služebního řádu.
67 Pokud jde o unijní právo, je třeba poznamenat, že zákonodárce přijal několik aktů, které explicitně či implicitně odkazují na vnitrostátní právo za účelem definice pojmu „trestní stíhání“ či specifičtějšího pojmu „trestní řízení“. Článek 1 písm. c) rámcového rozhodnutí Rady 2001/220/SVV ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení (Úř. věst. L 82, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 72) vymezuje pojem „trestní řízení“ jako „trestní řízení v souladu s platným vnitrostátním právem“ (Úř. věst. L 82, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 72). Článek 2 směrnice 2012/13/EU Evropského parlamentu a Rady ze dne 22. března 2012 o právu na informace v trestním řízení podobně zakládá práva „podezřelým nebo obviněným ze spáchání trestného činu“, aniž tyto pojmy autonomně definuje (Úř. věst. L 142, s. 1).
68 Soud pro veřejnou službu z toho dovozuje, že v unijním právu nelze najít ustanovení umožňující mu upřesnit obsah a rozsah výrazu „trestní stíhání“ použitého v článku 25 přílohy IX služebního řádu za pomoci autonomního výkladu. Za těchto okolností může Soud pro účely uplatnění tohoto ustanovení odkázat pouze na právo členských států, v tomto případě právo Francouzské republiky, jejíž orgány činné v trestném řízení mají pravomoc ohledně činů vytýkaných žalobkyni.
69 V tomto ohledu ze spisu vyplývá, že v okamžiku přijetí sporného rozhodnutí bylo vedeno předběžné vyšetřování činů kvalifikovaných jako „falšování úředních dokumentů veřejného ochránce práv […] a jejich užití ve vztahu ke třetím osobám s úmyslem získání osobního prospěchu“, avšak soudní vyšetřování nebylo zahájeno ani nebylo svěřeno vyšetřovacímu soudci.
70 Soud pro veřejnou službu zadruhé podotýká, že pojem „trestní stíhání“ nezahrnuje ve francouzském právu fázi pouhého předběžného vyšetřování, jelikož v jeho rámci dochází k podání veřejné žaloby za účelem potrestání. Z toho plyne, že z hlediska francouzského práva nebylo trestní stíhání v projednávaném případě k okamžiku přijetí sporného rozhodnutí zahájeno.
71 I v případě neexistence trestního stíhání ve smyslu vnitrostátního práva však platí, že úředníkovi, vůči němuž je jako v projednávaném případě vedeno vyšetřování, které může vést k trestnímu stíhání, musí být s ohledem na dvojí ratio článku 25 přílohy IX služebního řádu umožněno konkrétním způsobem prokázat, že disciplinární rozhodnutí může nepříznivě ovlivnit jeho postavení v případném pozdějším trestním stíhání, k němuž by mohlo vést uvedené vyšetřování (viz výše uvedený rozsudek Tzoanos v. Komise, bod 38), a dále že správa vzala v rámci disciplinárního řízení v potaz činy zpochybňované žalobcem před tím, než o nich trestní soud pravomocně rozhodl.
72 K tomu v projednávaném případě nedošlo.
73 Je totiž nutno konstatovat, že žalobkyně v žalobě pouze uvedla, že podmínka podle článku 25 přílohy IX služebního řádu nebyla splněna, aniž se pokusila prokázat, že rozhodnutí upravující s konečnou platností její postavení mohlo ovlivnit její postavení v případném pozdějším trestním stíhání, k němuž by mohlo vést vyšetřování vedené v okamžiku disciplinárního řízení, tj. stíhání týkající se týchž činů.
74 Pokud jde o zásadu, že „trestní řízení přerušuje řízení disciplinární“, Soud pro veřejnou službu poukazuje na to, že v situaci, kdy se tato zásada má uplatnit v rámci pouhého vyšetřování před zahájením trestního stíhání, musí být vykládána restriktivně, aby disciplinární řízení nepozbylo užitečného účinku. Taková zásada konkrétně nemůže správě bránit v tom, aby uložila disciplinární sankci, pokud vychází z činů, které dotčený úředník k okamžiku přijetí tohoto rozhodnutí nezpochybňoval.
75 V projednávaném případě ze spisu vyplývá, že žalobkyně přiznala činy, které byly důvodem pro sporné rozhodnutí – pozměnění čtyř výplatních pásek a potvrzení o příjmech a předložení těchto pozměněných dokumentů třetím osobám v rámci žádosti o hypotéku za zvýhodněnou sazbu – a několikrát toto potvrdila během řízení, v němž bylo vydáno sporné rozhodnutí. Žalobkyně kromě toho neusiluje o to prokázat, že francouzský trestní soud, kterému by mohla být věc předložena po ukončení předběžného vyšetřování vedeného proti ní, by mohl učinit skutková zjištění, která by mohla jakýmkoli způsobem zpochybnit věcnou správnost tohoto skutkového stavu.
76 V odpověď na tuto otázku položenou na jednání žalobkyně pouze prohlásila, že případné trestní vyšetřování by mohlo přinést světlo stran některých „nevyjasněných otázek“, jako jsou podmínky, za nichž došlo ke změně potvrzení o příjmech z roku 2008, existence jejího zájmu na tom změnit výplatní pásky a toto potvrzení, jakož i existence osobního prospěchu žalobkyně z jednání, která jsou jí vytýkána.
77 Ze spisu však vyplývá, že otázky stran jejího případného zájmu na tom pozměnit výplatní pásky a potvrzení o příjmech a stran osobního prospěchu z takové změny nebyly rozhodné pro účely rozhodnutí veřejného ochránce práv, který se omezil na to, že jakožto přitěžující okolnost zohlednil úmysl žalobkyně použít tyto dokumenty „v rámci žádosti o hypotéku za zvýhodněnou sazbu pro rodiny s nízkými příjmy“ – což žalobkyně nezpochybňuje – a odmítl alternativní vysvětlení poskytnuté žalobkyní.
78 Z výše uvedeného plyne, že trestní stíhání proti žalobkyni nebylo v okamžiku přijetí sporného rozhodnutí dosud zahájeno a žalobkyně nepředložila konkrétní důkaz o tom, že v případě, že by vyšetřování vedené v okamžiku přijetí sporného rozhodnutí vedlo k trestnímu stíhání za tytéž činy, mohlo by disciplinární rozhodnutí nepříznivě ovlivnit její postavení v případném trestním řízení, ani důkaz o tom, že správa přihlížela k jiným činům než činům, které žalobkyně přiznala.
79 První část prvního žalobního důvodu tedy musí být zamítnuta jako neopodstatněná.
K druhé části prvního žalobního důvodu, týkající se procesní vady při přijímání rozhodnutí o zbavení funkce
– Argumenty účastníků řízení
80 Žalobkyně tvrdí, že o zbavení funkce bylo rozhodnuto v rozporu s článkem 23 přílohy IX služebního řádu, jelikož před přijetím tohoto rozhodnutí nebyla vyslechnuta.
81 Veřejný ochránce práv zaprvé namítá, že rozhodnutí zbavit žalobkyni funkce bylo přijato, aniž byla vyslechnuta, avšak nebylo v rozporu s článkem 23 přílohy IX služebního řádu, který toto u výjimečných případů umožňuje. Veřejný ochránce práv má zadruhé za to, že pro případ vady v řízení o přijetí rozhodnutí zbavit žalobkyni funkce, nemá tato vada na sporné rozhodnutí vliv.
– Závěry Soudu
82 Dle ustálené judikatury je rozhodnutí, kterým je úředník zbaven funkce, aktem nepříznivě zasahujícím do právního postavení, který může být předmětem žaloby na zrušení za podmínek upravených v článcích 90 a 91 služebního řádu (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 19. května 1999, Connolly v. Komise, T‑203/95, bod 33).
83 Takové rozhodnutí však není nezbytným procesním aktem pro přípravu konečného rozhodnutí ukládajícího sankci, ale autonomním rozhodnutím, které může OOJ přijmout a jehož aplikace je podmíněná existencí tvrzení, že došlo k vážnému pochybení (viz výše uvedený rozsudek Connolly v. Komise, bod 36, a rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 16. prosince 2004, De Nicola v. EIB, T‑120/01 a T‑300/01, bod 113). Z toho plyne, že případná protiprávnost rozhodnutí o zbavení funkce nemá vliv na platnost sporného rozhodnutí.
84 Druhá část prvního žalobního důvodu je tudíž neúčinná a musí být zamítnuta.
K třetí části prvního žalobního důvodu, týkající se vady ve složení disciplinární komise
– Argumenty účastníků řízení
85 Žalobkyně tvrdí, že taková disciplinární komise složená výlučně z externistů, jako je disciplinární komise ustavená veřejným ochráncem práv, byla zřízena v rozporu s články 5 a 6 přílohy IX služebního řádu.
86 Veřejný ochránce práv navrhuje, aby Soud třetí část prvního žalobního důvodu zamítl.
– Závěry Soudu
87 Je nutno konstatovat, že čl. 5 odst. 1 přílohy IX služebního řádu, který stanoví pouze to, že minimálně jeden člen disciplinární komise nesmí být pracovníkem příslušného orgánu, nezakazuje, aby většina, resp. všichni členové disciplinární komise byli vybráni z osob nepracujících pro tento orgán.
88 Výklad tohoto ustanovení tak, že zakazuje ustavit disciplinární komisi pouze z osob pracujících vně dotyčného orgánu, nemá oporu ve znění a vede k tomu, jak správně tvrdil veřejný ochránce práv v žalobní odpovědi, že by u orgánů či subjektů, které nemají k dispozici dostatečný počet úředníků s platovou třídou požadovanou podle článků 5 a 6 přílohy IX služebního řádu, již by se stali členy disciplinární komise, nebylo možné takovou komisi platně ustavit.
89 Třetí část prvního žalobního důvodu musí být proto zamítnuta jako neopodstatněná.
90 Z výše uvedeného vyplývá, že první žalobní důvod musí být zamítnut v plném rozsahu.
K druhému žalobnímu důvodu, založenému na porušení povinností uvést odůvodnění
Argumenty účastníků řízení
91 Žalobkyně má za to, že stanovisko disciplinární komise ani rozhodnutí o zbavení funkce nesplňují požadavek uvést odůvodnění.
92 Žalobkyně v prvé řadě namítá, že stanovisko disciplinární komise je lakonické a nevysvětluje, jakým způsobem a z jakých důvodů činy, které jsou jí vytýkány, narušují vážnost vykonávané funkce. Žalobkyně dále zpochybňuje tvrzení disciplinární komise, podle něhož vykonávala úkoly s vysokou mírou odpovědnosti, a připomíná, že byla zařazena v nejnižší platové třídě funkční skupiny AD.
93 Žalobkyně má zadruhé za to, že rozhodnutí o zbavení funkce nesplňuje požadavky na odůvodnění a odporuje i stanovisku disciplinární komise.
94 Podle žalobkyně veřejný ochránce práv ve sporném rozhodnutí „neověř[uje] věcnou stránku vytýkaných činů“ a pouze „formalisticky“ uvádí výčet přitěžujících a polehčujících okolností a neuvádí, proč by mělo dojít ke zbavení funkce spíše než k přeřazení do nižší funkční skupiny včetně snížení platové třídy navrhovanému disciplinární komisí.
95 Veřejný ochránce práv zastává názor, že disciplinární komise a OOJ splnily povinnost uvést odůvodnění tím, že uvedly relevantní skutečnosti, a navrhuje, aby byl tento důvod zamítnut.
Závěry Soudu
96 Podle ustálené judikatury musí odůvodnění rozhodnutí nepříznivě zasahujícího do právního postavení dotyčného umožnit soudu přezkoumat legalitu tohoto rozhodnutí, a dotyčnému poskytnout údaje potřebné k tomu, aby zjistil, zda je toto rozhodnutí opodstatněné (viz rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 19. května 1999, Connolly v. Komise, T‑34/96 a T‑163/96, bod 93 a citovaná judikatura).
97 Otázka, zda odůvodnění rozhodnutí OOJ, kterým se ukládá sankce, splňuje tyto požadavky, musí být posouzena nejen s ohledem na jeho znění, ale i obsah a právní úpravu v dané oblasti. Disciplinární komise a OOJ musí v tomto ohledu uvést skutkové a právní okolnosti, od nichž se odvíjí právní odůvodnění jejich rozhodnutí, a úvahy, které je vedly k jejich přijetí, avšak není nutné, aby se vyjádřily ke všem právním a skutkovým otázkám, které dotčená osoba vznesla během řízení (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 5. prosince 2002, Stevens v. Komise, T‑277/01, bod 71 a citovaná judikatura).
98 Pokud je sankce uložená OOJ přísnější než sankce navržená disciplinární komisí jako v projednávaném případě, musí rozhodnutí podrobně uvádět důvody, které OOJ vedly k tomu, že stanovisko disciplinární komise nerespektoval (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 29. ledna 1985, F. v. Komise, 228/83, bod 35).
99 Právě z hlediska těchto zásad je nutno zkoumat, zda bylo stanovisko disciplinární komise a sporné rozhodnutí řádně odůvodněno.
100 Pokud jde zaprvé o výtku stran stručnosti stanoviska disciplinární komise, Soud pro veřejnou službu konstatuje, že toto stanovisko skutečně je značně zkratkovité. Disciplinární komise však uvádí, že se žalobkyně k vytýkaným činům přiznala, a stanovisko dále uvádí rozličné přitěžující a polehčující okolnosti, které svědčí ve prospěch přeřazení žalobkyně do nižší funkční skupiny včetně snížení platové třídy, takže soudu umožňuje provést přezkum a dotčené osobě poskytuje údaje potřebné k tomu, aby zjistila, zda je toto rozhodnutí opodstatněné. Tato výtka tudíž musí být zamítnuta.
101 Tvrzení žalobkyně, v jehož rámci zpochybňuje posouzení disciplinární komise stran vysoké míry odpovědnosti, kterou s sebou nesly úkoly, jež plnila, je otázkou věcnou, a nikoli otázkou dostatečnosti či nedostatečnosti odůvodnění. Tato otázka tedy bude dále zkoumána jen v rámci třetího žalobního důvodu založeného na zjevně nesprávném posouzení.
102 Pokud jde o odůvodnění sporného rozhodnutí, toto zaprvé poukazuje na profesní postavení žalobkyně, „zfalšování čtyř [výplatních] pásek“ a potvrzení, jakož i na skutečnost, že „tyto zfalšované dokumenty byly použity ve vztahu ke třetím osobám“ v žádosti o hypotéku za zvýhodněnou sazbu. Toto rozhodnutí dále bere v potaz okolnost, že žalobkyně se k těmto činům přiznala již na prvním slyšení před disciplinární komisí a během řízení je nikdy nezpochybnila. Zatřetí veřejný ochránce práv vysvětluje, že s ohledem na činy vytýkané žalobkyni a její následné chování „nelze zachovat či dokonce obnovit vztah institucionální, profesní a osobní důvěry mezi veřejným ochráncem práv a [žalobkyní]“ a že vzhledem k závažnosti jejího chování a činů by její setrvání ve veřejné službě vážně poškodilo pověst veřejné služby a mělo by velmi negativní dopad na morální autoritu veřejného ochránce práv.
103 Takové odůvodnění rozhodně není formalistické a uvádí konkrétní činy vytýkané žalobkyni, jakož i úvahy, které OOJ vedly k uložení sankce ve formě zbavení funkce namísto sankce ve formě přeřazení do nižší funkční skupiny včetně snížení platové třídy. Uvedené odůvodnění je s to poskytnout dotyčné údaje nezbytné k tomu, aby zjistila, zda je sporné rozhodnutí podložené, a Soudu pro veřejnou službu umožňuje provést přezkum jeho legality.
104 S ohledem na tyto skutečnosti nelze považovat odůvodnění disciplinární komise a odůvodnění sporného rozhodnutí za nedostatečné.
105 Druhý žalobní důvod proto musí být zamítnut jako neopodstatněný.
Ke třetímu žalobnímu důvodu, založenému na zjevně nesprávném posouzení
106 Třetí žalobní důvod je rozdělen na dvě části týkající se věcné nesprávnosti vytýkaných činů a zjevného porušení zásady proporcionality.
K první části třetího žalobního důvodu, týkající se věcné nesprávnosti vytýkaných činů
– Argumenty účastníků řízení
107 Žalobkyně má za to, že se veřejný ochránce práv dopustil nesprávného právního posouzení, když dospěl k závěru, že měla, slovy sporného rozhodnutí, v úmyslu získat svým jednáním „osobní prospěch sociální povahy“. Dále uvádí, že podle francouzské judikatury jde o trestné činy podle článku 441‑1 francouzského trestního zákona pouze tehdy, pokud může padělaný či pozměněný dokument způsobit jinému skutečnou nebo potenciální škodu, a tvrdí, že její jednání v projednávaném případě nezpůsobilo nikomu škodu.
108 Veřejný ochránce práv navrhuje, aby byla první část tohoto žalobního důvodu zamítnuta.
– Závěry Soudu
109 Soud poukazuje na to, že rozhodnutí uplatnit sankci ve formě zbavení funkce vychází ze skutečnosti, že žalobkyně pozměnila několik úředních dokumentů a použila je vůči třetím osobám, což dotyčná nezpochybňuje. Žalobkyně tedy nezpochybnila věcnou správnost tohoto skutkového stavu.
110 Ačkoli je pravda, že sporné rozhodnutí žalobkyni vytýká, že „zfalšované dokumenty použila vůči třetím osobám za účelem osobního prospěchu sociální povahy“, základem pro toto rozhodnutí je skutečnost, že úřední dokumenty byly pozměněny a použity vůči třetím osobám. Sporné rozhodnutí totiž jako přitěžující okolnost uvádí úmysl žalobkyně použít tyto dokumenty „v rámci žádosti o hypotéku za zvýhodněnou sazbu určenou domácnostem s nízkými příjmy“. Žalobkyně tuto okolnost nezpochybňuje a pouze tvrdí, že svým jednáním nezískala prospěch sociální povahy, avšak nepředkládá žádný argument, který by byl s to prokázat, že posledně uvedený účel byl základem pro sporné rozhodnutí. Dále je navíc třeba konstatovat, že sporné rozhodnutí se podrobně zabývá různými vysvětleními žalobkyně s tím, že je odmítá, a dále že žalobkyně neposkytla pro své činy jiné uspokojivé vysvětlení.
111 Právní kvalifikace činů žalobkyně z hlediska francouzského trestního práva je dále irelevantní, jelikož veřejný ochránce práv šetřil vytýkané činy jako disciplinární porušení služební povinnosti, nikoli jako trestný čin.
112 Za těchto podmínek Soud konstatuje, že žalobkyně neposkytla žádný argument, který by byl s to prokázat, že ve sporném rozhodnutí byla z právního hlediska nesprávně posouzena věcná stránka činů, které jsou jí vytýkány. První část třetího žalobního důvodu tudíž musí být zamítnuta.
Ke druhé části třetího žalobního důvodu, týkající se zjevného porušení zásady proporcionality
– Argumenty účastníků řízení
113 Žalobkyně má za to, že konečnost a nevratnost uložené sankce je neúměrná v poměru k porušení služebních povinností a okolnostem projednávaného případu a že veřejný ochránce práv nesprávně posoudil přitěžující a polehčující okolnosti.
114 Veřejný ochránce práv navrhuje, aby Soud tuto část třetího žalobního důvodu zamítl.
– Závěry Soudu
115 Podle článku 10 přílohy IX služebního řádu musí být uložená disciplinární sankce úměrná závažnosti porušené služební povinnosti. Tentýž článek zakotvuje i kritéria, která musí OOJ zohlednit při výběru sankce.
116 Výběr sankce vychází z celkového posouzení všech konkrétních činů a okolností vlastních jednotlivému případu, které provádí OOJ, přičemž služební řád neváže sankce, které stanoví, fixně na různé typy porušení služebních povinností úředníků a neupřesňuje, do jaké míry mají na výběr sankce vliv přitěžující a polehčující okolnosti.
117 Dále je třeba uvést, že dodržování zásady účinné soudní ochrany, která je vyjádřena v článku 47 Listiny, nevylučuje, aby v řízení správní povahy uložil sankci nejprve správní orgán. To však znamená, že rozhodnutí správního orgánu, který nesplňuje podmínky tohoto článku, jako je v projednávaném případě OOJ, podléhá následné kontrole „soudního orgánu v plné jurisdikci“ (v tomto smyslu viz a obdobně ESLP rozsudek Albert a Le Compte v. Belgie ze dne 10. února 1983, řada A č. 58 odst. 29, rozsudky Schmautzer, Umlauft, Gradinger, Pramstaller, Palaoro a Pfarrmeier v. Rakousko ze dne 23. října 1995, řada A č. 328 A‑C a 329 A‑C, odst. 34, 37, 42, 39, 41 a 38, a rozsudek Mérigaud v. Francie, č. 32976/04 ze dne 24. září 2009 odst. 68). Aby mohl být soudní orgán kvalifikován jako „soudní orgán v plné jurisdikci“, musí mít zejména pravomoc zabývat se všemi relevantními právními a skutkovými otázkami sporu, který je mu předložen (ESLP, rozsudek Chevrol v. Francie, č. 49636/99 ze dne 3. února 2003 odst. 77 a citovaná judikatura, a rozsudek Silvester’s Horeca Service v. Belgie, č. 47650/99 ze dne 4. března 2004 odst. 27), což v případě disciplinární sankce implikuje, že musí mít zejména pravomoc posoudit úměrnost sankce v poměru k porušení služebních povinností a nesmí se omezovat pouze na zjišťování zjevně nesprávného posouzení či zneužití pravomoci (rozsudek Tribunálu ze dne 15. května 2012, Nijs v. Účetní dvůr, T‑184/11 P, body 85 a 86).
118 Soud musí posoudit argumenty žalobkyně týkající se údajného porušení zásady proporcionality v právním rámci popsaném v bodech 115 až 117 tohoto rozsudku, přičemž přezkoumá, zda OOJ přiměřeně zvážil přitěžující a polehčující okolnosti.
119 V projednávaném případě se sporná sankce nejeví jako nepřiměřená, jelikož žalobkyně tím, že pozměnila úřední dokumenty, závažným způsoben narušila vážnost jí vykonávané funkce a definitivně zpřetrhala vztah důvěry mezi ní a veřejným ochráncem práv. Žádná skutečnost tvrzená žalobkyní neumožňuje dospět k závěru, že je uložená sankce nepřiměřená v poměru k chování, které je jí vytýkáno.
120 Žalobkyně konkrétně veřejnému ochránci práv vytýká, že za přitěžující okolnosti zaprvé nesprávně považoval důležité úkoly, které plnila jako administrátorka odpovědná za komunikaci, závažnost vytýkaných činů, neschopnost a odmítnutí žalobkyně přiznat činy, značnou újmu na pověsti veřejného ochránce práv a skutečnost, že její činy byly předem promyšlené.
121 Pokud jde o odpovědnost žalobkyně, veřejný ochránce práv ve svých písemných vyjádřeních správně připomíná, že žalobkyně byla jedinou administrátorkou v oddělení „Komunikace“. Z hodnotících zpráv přiložených k žalobě dále vyplývá, že měla ve skutečnosti významné funkce v oblasti veřejných zakázek a správy veřejných financí. Praxe žalobkyně ve službě veřejného ochránce práv a významné úkoly, které jí byly svěřeny, svědčí o důvěře, kterou veřejný ochránce práv vůči žalobkyni choval, a odůvodňuje to, že k těmto skutečnostem přihlédl jako k přitěžujícím okolnostem (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Onidi v. Komise, bod 146).
122 Pokud jde o kvalifikaci činů a závažnost porušení, žalobkyně pouze tvrdí, že není taková, aby negovala její postavení jakožto úřednice, avšak nepředkládá žádný argument, který by byl s to zpochybnit posouzení veřejného ochránce práv, podle něhož je skutečnost, že pozměnila úřední dokumenty ve vztahu ke třetím osobám, velmi závažným porušením.
123 K výtce týkající se „neschopnosti a odmítnutí [žalobkyně] přiznat činy“ a okolnosti, že se za své chování nikdy neomluvila, Soud podotýká, že veřejný ochránce práv nikdy nezpochybňoval, že se žalobkyně k činům přiznala, a že ve sporném rozhodnutí ve skutečnosti považuje za přitěžující okolnost „neschopnost a odmítnutí [žalobkyně] uznat závažnost spáchaných činů“. Ačkoli je pravda, že žalobkyně při rozhovoru s vyšetřovateli ihned potvrdila, že si je „vědoma závažnosti činů“, podle spisu se ji při několika příležitostech snažila minimalizovat. Při jednání s veřejným ochráncem práv tak zdůrazňovala, že družstevní společnost a státní zástupce přikládali tomuto případu velmi malý význam; v doplňujících komentářích ze dne 3. listopadu 2009 si rovněž stěžovala, že veřejný ochránce práv mu „přikládá přehnaný význam“, takže „v konečném důsledku porušuje zásadu proporcionality“. Žalobkyně se konečně vyšetřovatelům omluvila pouze „za potíže a nepříjemnosti, které [jim] [svými] činy a touto situací způsobila“, avšak nikdy se za své jednání neomluvila. Veřejnému ochránci práv tudíž nelze vytýkat, že jako přitěžující okolnost uvedl skutečnost, že žalobkyně nepochopila závažnost činů, které jí byly vytýkány.
124 Žalobkyně tvrdí, že veřejný ochránce práv nesprávně považoval poškození pověsti veřejného ochránce práv, které mu svými činy způsobila, za přitěžující okolnost, jelikož spis byl důvěrný. Soud pro veřejnou službu však podotýká, že si sama žalobkyně stěžuje na publicitu případu, a uvádí, že případ byl – jak připomíná veřejný ochránce práv – jednoznačně znám družstevní společnosti a francouzským orgánům, které veřejný ochránce práv o činech vytýkaných žalobkyni informoval na základě čl. 4 odst. 2 rozhodnutí 94/262/ESUO ES, Euratom Evropského parlamentu ze dne 9. března 1994 o pravidlech a obecných podmínkách pro výkon funkce veřejného ochránce práv (Úř. věst. L 113, s. 15; Zvl. vyd. 01/01, s. 283), takže tato výtka nemůže obstát.
125 Žalobkyně konečně zpochybňuje výtku veřejného ochránce práv stran toho, že činy předem promyslela. Postačí však připomenout, že není zpochybňováno, že žalobkyně jednala po dobu dvou měsíců od počátku července 2009 až do 26. srpna 2009, kdy předložila družstevní společnosti potvrzení o příjmech, které sama vyhotovila. Činy, k nimž se žalobkyně přiznala, vyžadují určitou přípravu, což vylučuje „impulzivní jednání“, jak tvrdí žalobkyně. Tato námitka tedy musí být odmítnuta.
126 Pokud jde zadruhé o posouzení polehčujících okolností, žalobkyně veřejnému ochránci práv vytýká, že nezohlednil její osobní a rodinné problémy. Skutečnost, že veřejný ochránce práv tyto argumenty neuznal, však neprokazuje, že je nezohlednil.
127 Žalobkyně dále veřejnému ochránci práv vytýká, že nevyvodil důsledky z toho, že se u ní nejednalo o opakované porušení. Článek 10 písm. h) přílohy IX služebního řádu v tomto ohledu uvádí, že OOJ pro účely určení závažnosti porušení zohlední, zda je porušení služebních povinností spojeno s opakovaným jednáním nebo chováním, takže případné opakované porušení může být důvodem pro zpřísnění sankce. Absence opakovaného porušení však není polehčující okolností, jelikož úředník je ze zásady povinen zdržet se jednání či chování, které by mohlo narušit vážnost jeho funkce (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 30. listopadu 2011, Quinn Barlo a další v. Komise, T‑208/06, body 255 a 264, podle něhož absence opakovaného porušení nemůže být polehčující okolností a který je předmětem řízení o kasačním opravném prostředku před Soudním dvorem, věc C‑70/12 P).
128 Žalobkyně veřejnému ochránci práv vytýká, že směšuje její jednání soukromé osoby a zaměstnankyně, jelikož spáchaný čin byl zcela nezávislý na jejím zaměstnání. Takováto výtka však musí být odmítnuta, jelikož povinnost úředníka respektovat vážnost jeho funkce se neomezuje pouze na okamžik, kdy plní konkrétní úkol, ale platí pro něj za všech okolností (rozsudek Soudního dvora ze dne 6. března 2001, Connolly v. Komise, C‑274/99 P, body 79 až 93 a 130; rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 7. března 1996, Williams v. Účetní dvůr, T‑146/94, bod 68).
129 Žalobkyně konečně veřejnému ochránci práv vytýká, že jako polehčující okolnost nezohlednil její hodnotící zprávy, v nichž její výkon označil za vynikající. Nehledě na posouzení uvedené v hodnotících zprávách žalobkyně a přestože veřejný ochránce práv ve sporném rozhodnutí uvedl, že výkonnost a schopnosti žalobkyně jsou nepopiratelné, OOJ mohl legitimně dospět k závěru, že vzhledem k závažnosti vytýkaných činů, platové třídě a odpovědnostem žalobkyně, nemohla taková okolnost zmírnit ukládanou sankci (viz výše uvedený rozsudek Connolly v. Komise, T‑34/96 a T‑163/96, bod 167).
130 Z výše uvedeného vyplývá, že tento žalobní důvod tedy musí být zamítnut jako neopodstatněný v plném rozsahu.
Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, založenému na zásadě rovného zacházení pro muže a ženy a nároku na mateřskou dovolenou
Argumenty účastníků řízení
131 Žalobkyně zastává názor, že sporné rozhodnutí nabylo účinnosti v průběhu její mateřské dovolené, a proto porušuje čl. 2 odst. 3 směrnice 76/207 a článek 10 směrnice 92/85.
132 Veřejný ochránce práv namítá, že směrnice 92/85 se sice v zásadě může uplatnit, avšak její článek 10 zakazuje propuštění těhotné zaměstnankyně pouze v situaci, kdy je propuštění spojeno s jejím stavem, a navrhuje, aby byl tento žalobní důvod zamítnut.
Závěry Soudu
133 Pokud jde o údajné porušení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, je nejprve nutno konstatovat, že článek 23 Listiny zakotvuje zásadu rovnosti mužů a žen ve všech oblastech včetně zaměstnání, a zásada zákazu diskriminace těhotných zaměstnankyň je stanovena v čl. 2 odst. 2 písm. c) směrnice 2006/54 a článku 10 směrnice 92/85. Písemná vyjádření žalobkyně tedy musí být chápána v tom smyslu, že odkazují na tato ustanovení.
134 Soud pro veřejnou službu připomíná, že v judikatuře byla uznána nutnost zajistit rovnost zaměstnanců mužského a ženského pohlaví v rámci unijních orgánů (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 28. ledna 1992, Speybrouck v. Parlament, T‑45/90, bod 48).
135 V projednávaném případě žalobkyně neuvedla žádnou skutečnost, která by nasvědčovala přímé či nepřímé diskriminaci, přičemž na takovou diskriminaci nelze usuzovat pouze na základě skutečnosti, že veřejný ochránce práv věděl o těhotenství žalobkyně.
136 Vzhledem k tomu, že žádná skutečnost neumožňuje dospět k závěru, že žalobkyně prokázala existenci přímé či nepřímé diskriminace, veřejný ochránce práv není povinen prokazovat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení pro muže a ženy.
137 Pokud jde o údajné porušení článku 10 směrnice 92/85, čl. 1e odst. 2 služebního řádu stanoví, že úředníkům v činné službě jsou poskytnuty pracovní podmínky vyhovující příslušným normám v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví, které jsou přinejmenším rovnocenné minimálním požadavkům použitelným v rámci opatření, která jsou podle Smluv přijímána v těchto oblastech.
138 Cílem směrnice 92/85 je zlepšit pracovní podmínky posílením ochrany zdraví a bezpečnosti těhotných zaměstnankyň. Tato směrnice tedy orgány zavazuje v tom smyslu, že v rámci organizační autonomie a v mezích daných služebním řádem musí těhotným zaměstnankyním zajistit ochranu na úrovni minimální ochrany stanovené směrnicí (viz rozsudek Soudu pro veřejnou službu ze dne 30. dubna 2009, Aayhan a další v. Parlament, F‑65/07, bod 116).
139 Článek 10 směrnice 92/85 však nelze vykládat v tom smyslu, že neumožňuje dát těhotné zaměstnankyni výpověď. Rozhodnutí o zbavení funkce přijaté v době od počátku těhotenství do skončení mateřské dovolené na základě důvodů, které nesouvisejí s těhotenstvím, není v rozporu s uvedeným článkem 10 za podmínky, že zaměstnavatel uvede písemně náležité odůvodnění výpovědi a výpověď dotyčné je dovolena právními předpisy nebo zvyklostmi v souladu s ustanoveními čl. 10 bodů 1 a 2 této směrnice (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 11. listopadu 2010, Danosa, C‑232/09, bod 63).
140 Ze spisu přitom v první řadě jednoznačně vyplývá, že zbavení žalobkyně funkce nijak nesouvisí s jejím těhotenstvím. Žalobkyně ostatně nikdy v písemných a ústních vyjádřeních netvrdila, že rozhodnutí o zbavení funkce bylo přijato z důvodu, že byla těhotná.
141 Veřejný ochránce práv dále ve sporném rozhodnutí písemně uvedl odůvodnění výpovědi.
142 Zatřetí, ačkoli služební řád neobsahuje zvláštní ustanovení, které by výslovně upravovalo výjimku ze zákazu podle článku 10 směrnice, musí být vykládán v tom smyslu, že takovou výjimku připouští v čl. 47 písm. e), který ve výjimečných případech umožňuje definitivní ukončení služebního poměru úředníka v případě rozhodnutí o zbavení funkce přijatém v návaznosti na disciplinární řízení.
143 Z výše uvedeného vyplývá, že tento žalobní důvodu musí být zamítnut jako neopodstatněný.
K pátému žalobnímu důvodu, založenému na porušení zásady řádné péče a zásady řádné správy
Argumenty účastníků řízení
144 Žalobkyně veřejnému ochránci práv vytýká, že se rozhodl vyčkat do 19. května 2010 se zahájením disciplinárního řízení, ačkoli jej písemně žádala, aby bylo řízení ukončeno co nejrychleji vzhledem ke stresujícím účinkům, které mělo na její těhotenství, a k žádosti doložila osvědčení svého ošetřujícího lékaře. Žalobkyně dále uvádí, že řízení probíhalo v době jejího těhotenství a krátce po porodu, což nasvědčuje tomu, že veřejný ochránce práv porušil zásadu řádné péče.
145 Veřejný ochránce práv navrhuje, aby byl tento žalobní důvod zamítnut.
Závěry Soudu
146 Ze spisu vyplývá, že žalobkyně dne 25. listopadu 2009 kontaktovala veřejného ochránce práv, aby ho informovala o stresu souvisejícím s probíhajícím řízením a skutečnosti, že by tento stav mohl mít negativní vliv na průběh jejího těhotenství. Dopisem ze dne 27. listopadu 2009 informoval veřejný ochránce práv žalobkyni, že hodlá požádat lékaře úřadu, aby se seznámil se zdravotním stavem žalobkyně a navrhl případná opatření k minimalizaci dopadu disciplinárního řízení na její zdraví a zdraví jejího nenarozeného dítěte. V návaznosti na stanovisko lékaře úřadu, podle něhož na ni mohlo mít disciplinární řízení negativní vliv s ohledem na její zdravotní stav, veřejný ochránce práv přijal dne 18. ledna 2010 rozhodnutí, jímž odložil úkony v disciplinárním řízení na datum po porodu žalobkyně.
147 Je tedy nutno konstatovat, že veřejný ochránce práv odložil zahájení disciplinárního řízení právě s náležitým ohledem na její stav.
148 Pátý žalobní důvod tudíž musí být zamítnut jako neopodstatněný.
3. K návrhovým žádáním znějícím na náhradu škody
Argumenty účastníků řízení
149 Žalobkyně navrhuje, aby Soud určil, že jí v důsledku zrušení sporného rozhodnutí mají být vyplaceny finanční nároky za období od data účinnosti rozhodnutí o zbavení funkce do data rozhodnutí Soudu pro veřejnou službu o tomto zrušení, včetně úroků z prodlení od data uvedeného rozhodnutí.
150 Podpůrně Soud žádá, aby veřejnému ochránci práv uložil povinnost nahradit jí majetkovou a nemajetkovou újmu, který jí vznikla v důsledku sporného rozhodnutí.
151 Pro každý případ navrhuje, aby byla veřejnému ochránci práv uložena povinnost vyplatit jí částku ve výši 65 000 eur z titulu nemajetkové újmy.
152 Veřejný ochránce práv navrhuje, aby byla tato návrhová žádání zamítnuta.
Závěry Soudu pro veřejnou službu
153 Podle ustálené judikatury v oblasti veřejné služby musí být návrhová žádání znějící na náhradu škody zamítnuta v rozsahu, v němž úzce souvisí s návrhovými žádáními znějícími na zrušení, která byla sama zamítnuta jako neopodstatněná (rozsudek Soudu ze dne 8. listopadu 2007, Andreasen v. Komise, F‑40/05, bod 277).
154 V projednávaném případě spolu návrhová žádání na náhradu škody a návrhová žádání na zrušení, která byla zamítnuta jako neopodstatněná, úzce souvisejí. Jelikož při přezkumu návrhových žádání nebyla zjištěna protiprávnost, která by zakládala odpovědnost veřejného ochránce práv, je nutno návrhová žádání na náhradu škody zamítnout.
155 Z výše uvedeného vyplývá, že žalobu je třeba zamítnout v plném rozsahu.
K nákladům řízení
156 Článek 87 odst. 1 jednacího řádu stanoví, že s výhradou ostatních ustanovení hlavy II kapitoly 8 uvedeného jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Podle odstavce 2 téhož článku může Soud v souladu s požadavky ekvity rozhodnout, že se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží pouze částečná náhrada nákladů řízení nebo se mu náhrada nákladů řízení neuloží.
157 Z výše uvedeného odůvodnění vyplývá, že žalobkyně neměla ve věci úspěch. Veřejný ochránce práv kromě toho ve svých návrhových žádáních výslovně požadoval, aby byla žalobkyni uložena náhrada nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že okolnosti projednávané věci neodůvodňují použití ustanovení čl. 87 odst. 2 jednacího řádu, je tedy důvodné uložit žalobkyni povinnost nést vlastní náklady řízení a nahradit náklady řízení vynaložené veřejným ochráncem práv.
Z těchto důvodů
SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (druhý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba BG se zamítá.
2) BG ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropským veřejným ochráncem práv.
Rofes i Pujol | Boruta | Bradley |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 17. července 2012.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |