Language of document : ECLI:EU:C:2018:425

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

MICHALA BOBKA

přednesené dne 12. června 2018(1)

Věc C594/16

Enzo Buccioni

proti

Banca d’Italia

další účastníci:

Banca Network Investimenti SpA in liquidazione coatta amministrativa

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie)]

„Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Přístup k aktivitám úvěrových institucí a obezřetnostní dohled nad úvěrovými institucemi a investičními podniky – Profesní tajemství – Konkurs nebo nucená likvidace úvěrových institucí – Zpřístupnění důvěrných informací v občanském soudním řízení – Žádost o přístup k dokumentům před podáním žaloby v občanském soudním řízení – Žaloba na náhradu škody“






I.      Úvod

1.        Enzo Buccioni měl běžný účet u Banca Network Investimenti SpA. V roce 2012 vstoupila tato banka do nucené likvidace. Z italského systému pojištění vkladů mu byla vyplacena jen částečná náhrada za peněžní prostředky na jeho účtu. V důsledku toho E. Buccioni ztratil 81 000 eur.

2.        Enzo Buccioni podal žádost o přístup k dokumentům týkajícím se dohledu nad touto bankou u Banca d’Italia (Italská centrální banka), italského orgánu dohledu nad bankami. Informace požadoval za účelem posouzení, zda by potencionálně mohl podat žalobu vůči Banca d’Italia z důvodu finanční škody, kterou utrpěl. Banca d’Italia odmítla umožnit přístup k některým vyžádaným dokumentům z důvodu, že obsahují důvěrné informace.

3.        Enzo Buccioni toto rozhodnutí napadl u italských správních soudů. Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie) předložila otázky Soudnímu dvoru, přičemž odkazovala na několik ustanovení unijního práva, a to konkrétně na článek 53 směrnice 2013/36/EU(2). Podstatou její otázky je, zda osobě v situaci E. Buccioniho, která zamýšlí podat žalobu na náhradu škody proti vnitrostátnímu orgánu bankovního dohledu k vymožení finanční škody, kterou údajně utrpěl z důvodu nesprávného dohledu, který vedl k nucené likvidaci banky, by mohl být udělen přístup k dokumentům nezbytným pro uplatnění takového nároku.

II.    Právní rámec

A.      Unijní právo

1.      Směrnice 2013/36

4.        Směrnice 2013/36 stanoví pravidla týkající se přístupu k činnosti úvěrových institucí a investičních podniků. Stanoví také pravidla týkající se pravomocí dohledu a nástrojů obezřetnostního dohledu nad těmito institucemi.

5.        Článek 53 této směrnice je nadepsán „Profesní tajemství“. V odstavci 1 se stanoví, že:

„Členské státy stanoví, že všechny osoby pracující v současnosti nebo v minulosti pro příslušné orgány a auditoři a odborníci jednající jménem příslušných orgánů, jsou vázáni profesním tajemstvím.

Důvěrné informace, které tyto osoby, auditoři nebo odborníci získají při výkonu svých povinností, mohou sdělit pouze v souhrnné nebo obecné podobě, z níž nelze určit totožnost jednotlivých úvěrových institucí, aniž jsou dotčeny případy stanovené trestním právem.

Byl-li však na úvěrovou instituci vyhlášen konkurs nebo nařízena likvidace, lze v občanském soudním řízení sdělit důvěrné informace, které se nedotýkají třetích osob účastnících se pokusu o záchranu úvěrové instituce.“

B.      Italské právo

6.        V Itálii se přístup ke správním dokumentům řídí Legge 7 agosto 1990, n. 241, recante nuove norme in materia di procedimento amministrativo e di diritto di accesso ai documenti amministrativi, e successive modificazioni (zákon č. 241 ze dne 7. srpna 1990, ve znění pozdějších změn a doplňků, o nových pravidlech v oblasti správního řízení a právu na přístup ke správním dokumentům) (dále jen „zákon č. 241/1990“).

7.        Článek 22 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 241/1990 stanoví:

„2. S přihlédnutím k jeho důležitým cílům veřejného zájmu představuje právo na přístup ke správním dokumentům obecnou zásadu, která je základem činnosti správních orgánů s cílem podpořit účast a zajistit, aby takové činnosti byly objektivní a transparentní.

3. Přístup ke všem správním dokumentům bude umožněn, vyjma případů uvedených v článku 24 odst. 1, 2, 3, 5 a 6.“

8.        Článek 24 zákona č. 241/1990 stanoví výjimky z práva na přístup. Odstavec 1 písm. a), odstavec 2 a odstavec 7 stanoví:

„1. Právo na přístup bude odepřeno:

a)      v případě dokumentů, na které se vztahuje státní tajemství ve smyslu zákona č. 801 ze dne 24. října 1977, ve znění pozdějších změn a doplňků, a pokud jde o tajemství nebo zákaz zpřístupnění výslovně stanovený zákonem, vládním nařízením uvedeným v odstavci 6 a orgány veřejné správy, jak je stanoveno v odstavci 2 tohoto článku.

[…]

2. Jednotlivé orgány veřejné moci určí kategorie dokumentů, jež vytvořily nebo ke kterým mají v každém případě přístup, u kterých není povolen přístup v souladu s odstavcem 1.

[…]

7. Žadatelům však musí být umožněn přístup ke správním dokumentům, jejichž znalost je potřebná k zajištění nebo ochraně jejich vlastních právních zájmů. […]“

9.        Článek 7 Decreto legislativo 1º settembre 1993, n. 385, recante il testo unico delle leggi in materia bancaria e creditizia (legislativní nařízení č. 385 ze dne 1. září 1993, ve znění pozdějších změn a doplňků, o italském zákonu o bankách), je nadepsán „Profesní tajemství a spolupráce mezi orgány“. Tento článek v odstavci 1 stanoví:

„Všechny informace a údaje v držení Banca d’Italia z důvodu jejích dohledových činností se považují za státní tajemství, a to i vůči orgánům veřejné moci, s výjimkou ministerstva hospodářství a financí, které předsedá CICR (Comitato interministeriale per il credito e il risparmio – meziministerský výbor pro úvěry a úspory). Z důvodu státního tajemství nemůže být zpřístupnění odepřeno justičním orgánům, jestliže jsou požadované informace nezbytné pro předběžné vyšetřování nebo řízení týkající se protiprávních jednání, za které lze uložit trestní sankce.“

10.      Článek 2 odst. 1 písm. a) rozhodnutí guvernéra Banca d’Italia ze dne 16. května 1994 o nařízení pro vyloučení výkonu práva na přístup k dokumentům na základě čl. 24 odst. 2 zákona č. 241/1990 (dále jen „rozhodnutí guvernéra Banca d’Italia“) stanoví, že:

„V souladu s čl. 24 odst. 1 zákona č. 241/1990 je vyloučen přístup k:

a)      správním dokumentům s obecným nebo zvláštním obsahem, které obsahují informace a údaje v držení Banca d’Italia z důvodu jejích aktivit ohledně monitoringu informací, regulace, kontroly a krizového řešení souvisejících s činnostmi bank, bankovních skupin […] a z důvodu jakékoliv jiné dohledové činnosti týkající se poskytování bankovních či finančních zprostředkovatelských služeb a výkonu těchto zprostředkovatelských činností, na které se vztahuje profesní tajemství ve smyslu článku 7 legislativního nařízení č. 385 ze dne 1. září 1993 [a několika dalších vnitrostátních právních předpisů].“

III. Skutkový stav, původní řízení a předběžné otázky

11.      V roce 2004 si E. Buccioni (dále jen „navrhovatel“) otevřel běžný účet u italské banky Banca Network Investimenti SpA (dále jen „BNI“). Dne 5. srpna 2012 byl zůstatek na jeho běžném účtu 181 325,31 eura. Po nařízení nucené likvidace mu bylo z jeho peněžních prostředků na jeho účtu vyplaceno jen 100 000 eur od Fondo Interbancario di Tutela dei Depositi (Interbank Deposit Protection Fund, italský systém pojištění vkladů).

12.      Dne 3. dubna 2015 podal navrhovatel žádost o přístup k dokumentům k Banca d’Italia, italskému orgánu bankovního dohledu, kterou navrhovatel považoval za dohledový orgán vůči BNI. Jak potvrdily zúčastněné strany na jednání, navrhovatel se snažil získat dokumenty, které by mu umožnily posoudit, zda existují relevantní informace umožňující mu podat žalobu proti Banca d’Italia na určení její odpovědnost za finanční ztrátu, kterou utrpěl v důsledku nucené likvidace BNI.

13.      Rozhodnutím ze dne 20. května 2015 umožnila Banca d’Italia přístup k některým navrhovatelem požadovaným dokumentům, avšak odmítla zpřístupnit některé další dokumenty. Argumentovala tím, že posledně uvedené dokumenty se týkaly údajů, které byly v jejím držení pro účely dohledu, a proto jsou vyloučeny z přístupu na základě ustanovení čl. 24 odst. 1 a 2 zákona č. 241/1990 ve spojení s článkem 2 rozhodnutí guvernéra Banca d’Italia.

14.      Navrhovatel podal žalobu k Tribunale amministrativo regionale per il Lazio-Roma (regionální správní soud v Laziu-Řím, Itálie), kterou se domáhal určení neplatnosti rozhodnutí Banca d’Italia a následného uznání jeho práva na nahlížení do dokumentů a pořizování kopií všech dokumentů uvedených v jeho žádosti o přístup. Soud prvního stupně tuto žalobu zamítl rozsudkem ze dne 2. prosince 2015.

15.      Navrhovatel následně podal odvolání k předkládajícímu soudu – Consiglio di Stato (Státní rada). V rámci tohoto odvolání, mimo jiné, tvrdil, že soud prvního stupně nesprávně použil článek 53 směrnice 2013/36(3). Navrhovatel také tvrdil, že dokumenty, ke kterým chtěl mít přístup, již nebyly předmětem profesního tajemství, protože BNI byla v nucené likvidaci, a tedy již nemohla vykonávat bankovní činnosti.

16.      Banca d’Italia uvedla, že v době podání žádosti navrhovatele o přístup nebyl ještě podán jeho návrh na zahájení občanskoprávního řízení. Článek 53 směrnice 2013/36 se tak nepoužil. Banca d’ Italia rovněž zdůraznila, že nucená likvidace BNI dosud nebyla ukončena, a tak potřeba zachování důvěrnosti zůstala nedotčena.

17.      Za těchto podmínek se Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie) rozhodla přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Není zásada transparentnosti, jež je jasně zakotvená v článku 15 [Smlouvy o fungování Evropské unie], pokud jde o její závazný obecný cíl, je-li (tato zásada) chápána v tom smyslu, že může být regulována právními nebo jim rovnocennými předpisy stanovenými v odstavci 3 uvedeného článku, jejichž obsah by mohl naznačovat příliš širokou diskreční pravomoc, která nemá právní základ v nadřazeném prameni evropského práva, z hlediska nezbytnosti předem stanovit minimální zásady, od kterých se nelze odchýlit, v rozporu s omezujícím záměrem v oblasti evropských právních předpisů týkajících se dohledu nad úvěrovými institucemi, a to do té míry, že je samotná zásada transparentnosti zbavena smyslu, včetně případu, kdy zájem na přístupu souvisí se základními zájmy žadatele, které jsou zjevně srovnatelné se zájmy zakládajícími v jeho prospěch výjimky z příslušných omezení v dané oblasti?

2)      Mají být v důsledku toho čl. 22 odst. 2, jakož i čl. 27 odst. 1 nařízení Rady (EU) č. 1024/2013 ze dne 15. října 2013, který svěřuje Evropské centrální bance zvláštní úkoly dohledu nad úvěrovými institucemi, vykládány jako nikoli výjimečné případy, ve kterých se lze odchýlit od nepřístupnosti dokumentů, avšak jako ustanovení, která je třeba vykládat ve světle širšího účelu článku 15 [Smlouvy o fungování Evropské unie], a která jsou jako taková založena na obecné zásadě unijního práva, podle které přístup k dokumentům nelze omezovat, v souladu s rozumnou a přiměřenou rovnováhou potřeb úvěrového sektoru se základními zájmy střadatele, který se dostal do situace burden sharing, a to v závislosti na relevantních okolnostech zjištěných orgánem dohledu, který má organizační charakteristiky a pravomoci v daném odvětví podobné těm, které má Evropská centrální banka?

3)      Není proto třeba článek 53 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU ze dne 26. června 2013 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými institucemi a investičními podniky, o změně směrnice 2002/87/ES a o zrušení směrnic 2006/48/ES a 2006/49/ES (text s významem pro EHP), a právní předpisy vnitrostátního právního řádu, které jsou s tímto ustanovením v souladu, uvést do souladu se zbývajícími předpisy a zásadami evropského práva uvedenými v otázce 1) v tom smyslu, že přístup lze umožnit v případě příslušné žádosti podané poté, co byla vůči bance nařízena nucená správní likvidace, i když žadatel nepožádá o přístup výhradně v rámci občanských soudních řízení, která byla zahájena na ochranu majetkových zájmů poškozených v důsledku nařízení nucené správní likvidace vůči bance, ale i v případě kdy se žadatel právě s cílem ověřit konkrétní možnost zahájit občanská soudní řízení obrátí se svou žádostí před jejich zahájením na soud pověřený členským státem ochranou práva na přístup a transparentnost právě z důvodu úplné ochrany práva na obhajobu a soudní ochranu, se zvláštním ohledem na žádost střadatele, který již podstoupil účinky burden sharing v rámci postupu zaměřeného na řešení insolvence úvěrové instituce, u které uložil své úspory?“

18.      Písemná vyjádření předložily Banca d’Italia, italská a portugalská vláda, jakož i Evropská komise. Enzo Buccioni, Banca d’ Italia, italská vláda a Evropská komise přednesly ústní vyjádření na jednání, které se konalo dne 21. března 2018.

IV.    Posouzení

19.      Struktura tohoto stanoviska bude následovná. Nejprve se budu zabývat přípustností žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v projednávané věci (A). Zadruhé se budu snažit posoudit, která z ustanovení unijního práva, na které odkazuje předkládající soud, jsou použitelná na projednávanou věc (B). Poté se budu věnovat výkladu třetího pododstavce čl. 53 odst. 1 směrnice 2013/36 (C).

A.      K přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce

20.      V průběhu písemné části řízení tvrdila italská vláda a Banca d’Italia, že projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce by měla být prohlášena za nepřípustnou. Podle jejich názoru bylo žádosti navrhovatele o přístup k dokumentům vyhověno. Z toho důvodu již u předkládajícího soudu žádný spor neprobíhá.

21.      Skutečně se jeví, že poté, co byla dne 10. března 2017 podána Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, navrhovatel informoval předkládající soud, že od Banca d’Italia obdržel veškeré dokumenty uvedené v jeho původní žádosti o přístup. Banca d’Italia toto potvrdila dne 14. března 2017.

22.      Dopisem ze dne 18. července 2017 se Soudní dvůr dotázal předkládajícího soudu, zda za těchto okolností trvá na své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. V usnesení ze dne 22. září 2017 předkládající soud uvedl, že si přeje setrvat na své žádosti, a potvrdil, že se považuje za oprávněný věc projednávat a že tato věc před ním nadále probíhá. Konkrétně poznamenal, že navrhovatel uvedl, že trvá na pokračování v původním řízení vzhledem k tomu, že ne všechny jeho nároky byly dosud uspokojeny.

23.      Ze zásady je třeba připomenout, že na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem se vztahuje domněnka relevance(4). Otázky, jako například zda, jak dlouho a do jaké doby je vnitrostátní soud oprávněn věc projednávat, tj. ve věci probíhářízení před tímto soudem ve smyslu článku 267 SFEU, je věcí, o které musí rozhodnout vnitrostátního soud, a to s ohledem na jeho výklad skutkových okolností dotčeného sporu a také vnitrostátních procesních předpisů(5). To, co je pro Soudní dvůr určující, je, že z jednoznačného prohlášení předkládajícího soudu vyplývá, že předkládající soud potvrzuje, že se stále považuje za oprávněný věc projednat podle vnitrostátního práva(6).

24.      Proto mám s ohledem na toto potvrzení za to, že by Soudní dvůr měl dospět k závěru, že je vhodné odpovědět na projednávanou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

B.      Použitelné unijní právo

25.      Svou první otázkou předkládající soud žádá o výklad článku 15 SFEU. Ve druhé otázce žádá o výklad čl. 22 odst. 2 a čl. 27 odst. 1 nařízení Rady (EU) č. 1024/2013(7) ve spojení s článkem 15 SFEU. Třetí otázka se týká článku 53 směrnice 2013/36, rovněž vykládaném ve světle článku 15 SFEU. Podstatou těchto otázek je určit, zda výše uvedená ustanovení opravňují zpřístupnění dokumentů, jako jsou dokumenty požadované navrhovatelem.

26.      Pokud jde o první dvě otázky, tak se domnívám, že se ve skutečnosti na projednávanou věc nepoužijí ani článek 15 SFEU, ani nařízení č. 1024/2013.

27.      Článek 15 odst. 1 SFEU zakotvuje zásadu otevřenosti při výkonu činnosti institucí, orgánů a jiných subjektů Unie. Obdobně čl. 15 odst. 3 SFEU zakládá „právo na přístup k dokumentům orgánů, institucí a jiných subjektů Unie“. Znění těchto ustanovení, jakožto i judikatura Soudního dvora potvrzují, že článek 15 SFEU se vztahuje pouze na orgány, instituce a jiné subjekty Unie a na dokumenty, které mají v držení, i když tyto dokumenty byly vypracovány jinou institucí nebo členským státem(8). I když je článek 15 SFEU vykládán ve spojení s ostatními ustanoveními primárního práva, která se dotýkají zásady otevřenosti, jakým je druhý pododstavec článku 1 SEU a článek 298 SFEU, nebo s článkem 42 Listiny základních práv Evropské unie(9), nic to nemění na tom, že tato ustanovení, v podobném duchu jako článek 15 SFEU, zakotvují cíle otevřené unijní – spíše než vnitrostátní – správy(10).

28.      Výsledkem je, že přístup k dokumentům, které se nacházejí v držení vnitrostátních správních orgánů, se neřídí článkem 15 SFEU, ale vnitrostátními předpisy o přístupu k dokumentům. Ve věci v původním řízení to znamená, že se italským právem bude ze zásady řídit i žádost podaná k Banca d’Italia o přístup k dokumentům, které byly vypracovány touto bankou nebo byly v jejím držení.

29.      Pokud jde o druhou otázku, tak první pododstavec článku 1 nařízení č. 1024/2013, nadepsaný „Předmět a oblast působnosti“, stanoví, že „[t]ímto nařízením se [Evropské centrální bance (dále jen ‚ECB‘)] svěřují zvláštní úkoly týkající se politik, které se vztahují k obezřetnostnímu dohledu nad úvěrovými institucemi […]“. Z toho je zřejmé, že se nařízení č. 1024/2013 vztahuje pouze na ECB, a nikoli na příslušné vnitrostátní orgány pověřené obezřetnostním dohledem nad úvěrovými institucemi, jako je například Banca d’Italia. Toto je dále potvrzeno pátým pododstavcem tohoto článku, který stanoví, že „[t]ímto nařízením nejsou dotčeny působnost a související pravomoci příslušných orgánů zúčastněných členských států provádět úkoly v oblasti dohledu, které nejsou v tomto nařízení svěřeny ECB“. Proto se jeví, že skutkové okolnosti projednávané věci, které zahrnují přezkum povinností vnitrostátního orgánu dohledu ohledně zpřístupnění důvěrných informací, nespadají do působnosti nařízení č. 1024/2013.

30.      Jediným ustanovením unijního práva přímo relevantním pro projednávanou věc proto podle všeho je ustanovení, na které odkazuje předkládající soud ve své třetí otázce: článek 53 odst. 1 směrnice 2013/36. Před provedením výkladu tohoto konkrétního ustanovení bych však chtěl vyjasnit dva body.

31.      Zaprvé vzhledem k tomu, že článek 15 SFEU nelze použít na žádosti o přístup k dokumentům u vnitrostátních orgánů, domnívám se, že není možné vykládat článek 53 odst. 1 směrnice 2013/36 ve smyslu článku 15 SFEU nebo obecně ve smyslu zásady otevřenosti a transparentnosti. To by se nebezpečně blížilo obcházení rozsahu působnosti unijního práva a jeho rozšíření na oblasti a věci, které zjevně nemá upravovat.

32.      Zadruhé, jak jsem již uvedl v bodě 28 tohoto stanoviska, se však žádost (jako je žádost podána navrhovatelem) vnitrostátnímu orgánu dohledu (jako je Banca d’Italia) o přístup k dokumentům, které má v držení pro účely bankovního dohledu, bude řídit příslušnými vnitrostátními pravidly pro přístup k dokumentům. Proto první stupeň pravidel, která je potřeba použít v projednávané věci, tvoří vnitrostátní pravidla pro přístup k dokumentům. Druhý stupeň pravidel je potom tvořen obecným ustanovením o profesním tajemství, které předpokládá první pododstavec čl. 53 odst. 1 směrnice 2013/36. Toto ustanovení představuje unijním právem zavedenou výjimku z obecné zásady přístupu k dokumentům zjevně stanovenou vnitrostátním právem. Konečně pravidlem na třetím stupni je třetí pododstavec čl. 53 odst. 1, který stanoví výjimku k pravidlu na druhém stupni. Proto v projednávaném případě, jakož i v každém jiném případě obdobné povahy, v nichž se navrhovatel domáhá přístupu k dokumentům, které má v držení vnitrostátní orgán, znamená ustanovení čl. 53 odst. 1 třetího pododstavce této směrnice v zásadě návrat k zásadě pravidla prvního stupně: obecné zásadě přístupu k dokumentům.

33.      Jinými slovy, jestliže obecným pravidlem ohledně přístupu k dokumentům ve vnitrostátním právu je, že je potřebné přístup povolit, potom je to obecná zásada v (prvním pododstavci) čl. 53 odst. 1 směrnice 2013/36 (a vnitrostátní pravidla, která toto ustanovení provádějí), jež je výjimkou k tomuto pravidlu.

C.      Článek 53 odst. 1 třetí pododstavec směrnice 2013/36

1.      Původ tohoto pravidla

34.      Projednávaná věc je první příležitostí pro Soudní dvůr, kterou má k výkladu třetího pododstavce čl. 53 odst. 1 směrnice 2013/36 nebo jeho ekvivalentních předchůdců, konkrétně čl. 44 odst. 1 směrnice 2006/48 a čl. 30 odst. 1 směrnice č. 2000/12/ES(11).

35.      Předtím existovalo ekvivalentní ustanovení v čl. 12 odst. 1 první směrnice Rady 77/780/EHS(12) (dále jen „první směrnice Rady“). Toto ustanovení však nebylo v prvotním znění první směrnice Rady. Toto posledně uvedené znění obsahovalo pouze ustanovení, které bylo do značné míry podobné ustanovení, které lze nyní nalézt v prvním pododstavci čl. 53 odst. 1 směrnice 2013/36. Založilo obecnou povinnost zachovávat profesní tajemství, která zakazovala u důvěrných informací „zpřístupnění jakékoliv osobě nebo orgánu vyjma případů stanovených zákonem“.

36.      V roce 1989 byla první směrnice Rady novelizována druhou směrnicí Rady 89/646/EHS(13), která nahradila čl. 12 odst. 1 novým zněním, které obsahovalo pravidla, jež jsou nyní v druhém a třetím pododstavci čl. 53 odst. 1 směrnice 2013/36.

37.      Novelizace provedená druhou směrnicí Rady byla přijata po vydání rozsudku Soudního dvora ve věci Hillenius(14). Navrhovatelem v této věci byla obec Hillegom v Nizozemí. Uložila si peněžní prostředky v nizozemské bance, u které byla později zjištěna platební neschopnost. Navrhovatel podal návrh, kterému bylo vyhověno, na vydání usnesení o předběžném výslechu svědků, což je postup, který byl v nizozemském právu možný před zahájením řízení týkajícího se hmotněprávních nároků. Odpůrce, C. Hillenius, pracoval pro De Nederlandsche Bank (nizozemská centrální banka), která byla orgánem dohledu dle první směrnice Rady. Byl jedním ze svědků, kteří byli předvoláni, aby podali svědectví o insolvenci. Cílem otázek, které mu byly kladeny, bylo prokázat tvrzení navrhovatele, že centrální banka náležitě nedohlížela nad činností subjektu v úpadku. Na některé otázky odmítl odpovědět z důvodu existence bankovního tajemství, neboť otázky se týkaly způsobu provádění dohledu nizozemskou centrální bankou.

38.      Ve svém rozsudku Soudní dvůr konstatoval, že povinnost zachovávat profesní tajemství podle čl. 12 odst. 1 první směrnice Rady se vztahovala i na tvrzení učiněná zaměstnanci orgánu dohledu v postavení svědků v občanském soudním řízení(15). Ve vztahu k výjimce ze zákazu zpřístupnit důvěrné informace uvedené v tomto ustanovení – „vyjma případů stanovených zákonem“ – Soudní dvůr konstatoval, že jestliže ve vnitrostátním právu nejsou jasná vodítka, potom je na vnitrostátním soudu, aby nalezl rovnováhu „mezi zájmem na nalezení pravdy, což je zásadní pro výkon spravedlnosti, a zájmem na zachování důvěrnosti určitých druhů informací […] Při zvažování těchto zájmů musí vnitrostátní soud zejména rozhodnout, jestliže to bude v projednávaném případě potřeba, jaký význam je třeba přikládat skutečnosti, že dotčené informace byly získány od příslušných orgánů jiných členských států v souladu s čl. 12 odst. 2 této směrnice“(16).

39.      Čtyři roky po vydání rozsudku ve věci Hillenius byl čl. 12 odst. 1 podstatně změněn druhou směrnicí Rady. Pojem „vyjma případů stanovených zákonem“ byl nahrazen zákazem zpřístupnění důvěrných informací „jinak než v souhrnné nebo obecné podobě, z níž nelze určit totožnost jednotlivých úvěrových institucí, aniž jsou dotčeny případy stanovené trestním právem“. Toto bylo tudíž velmi podobné znění jako současný druhý pododstavec čl. 53 odst. 1 směrnice 2013/36. Kromě toho bylo přidáno pravidlo, které je v současné době obsaženo v třetím pododstavci čl. 53 odst. 1, které zůstalo prakticky nezměněné.

40.      Historie a kontext čl. 53 odst. 1 směrnice 2013/36 ukazuje dvě věci.

41.      Zaprvé z historie čl. 53 odst. 1 směrnice 2013/36 vyplývá, že původně unijní zákonodárce nepovažoval za nutné stanovit zvláštní, v unijním právu stanovené výjimky ze zásady ochrany profesního tajemství. Jednoduše odkázal na výjimky stanovené vnitrostátním právem. Teprve později došlo k „poevropštění“ samotných výjimek.

42.      Zadruhé znění čl. 53 odst. 1 směrnice 2013/36 (posuzováno společně s předchozími verzemi) prošlo značným vývojem, zejména s ohledem na výjimky, které stanoví. Znění těchto výjimek tak určitě nebylo vytesané do kamene.

43.      Toto stanovisko je dále posíleno skutečností, že paralelní nástroje unijního práva, které obsahují ustanovení obdobné povahy, se jeví být formulovány odlišně. Například čl. 76 odst. 1 a odst. 2 směrnice 2014/65/EU(17) (který nahradil stejné ustanovení čl. 54 odst. 1 a odst. 2 směrnice 2004/39/ES(18)) má obdobné znění jako čl. 53 odst. 1 směrnice 2013/36. Přesněji řečeno, ustanovením podobným – ale nikoliv stejným – třetímu pododstavci čl. 53 odst. 1 směrnice 2013/36 je čl. 76 odst. 2 směrnice 2014/65(19). Další podobné – ale nikoliv stejné – ustanovení je čl. 102 odst. 1 směrnice č. 2009/65/ES(20). To je v příkrém kontrastu s přístupem čl. 25 odst. 1 směrnice 2004/109/ES(21), který pouze odkazuje na případné výjimky stanovené ve vnitrostátním právu, a to na základě stejné logiky jaká byla v původním znění první směrnice Rady. Pokud jde o zveřejňování údajů evropskými orgány dohledu, tak jak článek 70 nařízení (EU) č. 1093/2010(22), tak článek 70 nařízení (EU) č. 1095/2010(23) obsahují obecné pravidlo týkající se profesního tajemství a výjimku pro trestní právo a pro zpřístupňování informací v souhrnné nebo obecné podobě, avšak neumožňují žádnou výjimku ohledně soudních řízení v občanských nebo obchodních věcech.

44.      V souhrnu, vzhledem k takové historické a kontextuální rozmanitosti, a to nikoli pouze z hlediska přesného znění, ale i z hlediska přístupů, navrhuji, aby se užila zdravá dávka skepse v souvislosti s argumenty, které trvají na tom, že v případě, pokud by třetí pododstavec čl. 53 odst. 1 směrnice 2013/36 v současném znění nebyl vykládán, jak nejvíc restriktivně to je jen možné, účinný dohled nad úvěrovými institucemi a investičními podniky by byl zásadně ohrožen. Zdá se, že jak v minulosti, tak v paralelních režimech (které jistě nejsou méně citlivé) pravidla byla nebo jsou formulována odlišně, někdy méně restriktivně, a zjevně se celá struktura okamžitě nerozpadne.

2.      Výklad pojmu „v občanském soudním řízení“: věc Altmann

45.      Předkládající soud považuje za zcela jisté, že informace, k nimž navrhovatel požaduje přístup, jsou důvěrné, a netýkají se třetích stran zúčastněných na pokusech o záchranu BNI. Předkládající soud dále tvrdí (a bylo to potvrzeno na jednání), že BNI je (stále) v nucené likvidaci. Proto jedinou zbývající otázkou, pokud jde o výklad čl. 53 odst. 1 třetího pododstavce směrnice 2013/36(24) v projednávané věci, je rozsah výrazu „v občanském soudním řízení“.

46.      V tomto ohledu se navrhovatel domnívá, že má nárok na přístup k dokumentům, které si vyžádal od Banca d’Italia, v rozsahu, v němž je hodlá použít pro účely (potenciálního) občanského soudního řízení. Banca d’Italia se domnívá, že přístup k těmto dokumentům by mohl být umožněn jen v průběhu (probíhajícího) občanského soudního řízení.

47.      Projednávaná věc představuje první příležitost pro Soudní dvůr, aby vyložil pojem „v občanském soudní řízení“ ve smyslu čl. 53 odst. 1 směrnice 2013/36. Soudním dvorem však již byl poskytnut výklad paralelního znění v kontextu obdobného ustanovení obsaženého v čl. 54 odst. 1 a odst. 2 směrnice 2004/39 ve věci Altmann a další(25).

48.      Pan a paní Altmannovi a další investoři požádali o přístup k dokumentům a informacím v držení Bundesanstalt für Finanzdienstleistungsaufsicht (Německý spolkový orgán finančního dohledu, „BaFin“), které se týkaly společnosti Phoenix Kapitaldienst GmbH („Phoenix“), investičního podniku, jehož obchodní model byl založen především na podvádění investorů ve velkém měřítku. Společnost Phoenix byla zrušena a následně byla nařízena nucená likvidace. Na začátku bylo zahájeno trestní řízení proti dvěma ředitelům společnosti Phoenix. Následně podali Pan a paní Altmannovi a další investoři žádost o umožnění přístupu k dokumentům, které však BaFin jen částečně vyhověla. Přístup k některým dokumentům byl zamítnut z toho důvodu, že se na ně vztahovala povinnost důvěrnosti stanovená německou legislativou provádějící směrnici 2004/39. Žadatelé poté podali proti rozhodnutí BaFin žalobu k německému soudu. Tento soud podal Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, ve které se tázal, zda se vzhledem k tomu, že požadované informace se týkaly trestně postižitelných jednání a jiných závažných porušení práva, může výjimečně odchýlit od povinnosti zachovávat profesní tajemství vyplývající ze směrnice.

49.      Citováním rozsudku ve věci Hillenius Soudní dvůr konstatoval, že „účinné fungování systému dohledu nad činnostmi investičních podniků […] vyžaduje, aby jak podniky, nad nimiž je vykonáván dohled, tak příslušné orgány mohly mít jistotu, že poskytnuté důvěrné informace zůstanou v zásadě nadále důvěrné“(26), přičemž dodal, že neexistence takové důvěry by „mohla ohrozit hladké předávání důvěrných informací, které jsou nezbytné k výkonu dohledu“(27).

50.      Nicméně článek 54 směrnice 2004/39 rovněž stanovil výjimky z obecného zákazu zveřejňování důvěrných informací. Při zkoumání těchto výjimek se Soudní dvůr zabýval výjimkou „aniž jsou dotčeny případy stanovené trestním právem“ uvedenou v čl. 54 odst. 1(28), jakožto výjimkou „v občanském soudním řízení“, která je uvedena v čl. 54 odst. 2 uvedené směrnice. Ohledně posledně uvedené Soudní dvůr konstatoval, že „lze se tedy od povinnosti zachovat služební tajemství odchýlit, aniž by byly dotčeny případy, na něž se vztahuje trestní právo, pouze v případě, že jsou splněny tři podmínky [předpokládané čl. 54 odst. 2] – a sice že důvěrné informace se netýkají třetích osob, ke sdělení těchto informací dochází v občanských soudních řízeních a uvedené informace jsou nutné k tomu, aby se tato řízení uskutečnila“(29). Soudní dvůr rozhodl takto: „[z] předkládacího rozhodnutí přitom nevyplývá, že by spor v původním řízení, který se týká správního řízení o žádosti o přístup k informacím a dokumentům, které má vnitrostátní orgán dohledu k dispozici na základě [příslušné německé legislativy], […] spadal do rámce občanskoprávních řízení zahájených žalobci v původním řízení“(30).

51.      Je zajímavé poznamenat, že pojem „in the course of“ („do rámce“) použitý v anglickém znění rozsudku, se nenachází ve znění čl. 54 odst. 2 směrnice 2004/39(31). Kromě toho Soudní dvůr dodal, že žádost v tomto případě nebyla předložena v rámci sporu „zahájeném žalobci“, což lze chápat tak, že řízení již mělo být zahájené, aby se pravidlo uplatnilo.

52.      Soudní dvůr však výslovně neuvedl, že by občanskoprávní nebo obchodněprávní řízení již musela probíhat, aby se použil čl. 54 odst. 2 směrnice 2004/39. To je v rozporu se stanoviskem generálního advokáta N. Jääskinena v této věci, který zdůraznil potřebu restriktivního výkladu tohoto pravidla. Zdůraznil, že „unijní zákonodárce umožnil zpřístupnění informací v občanském soudním řízení, a nikoli pro účely takových řízení. Ze znění této výjimky, kterou je třeba vykládat restriktivně, tedy vyplývá, že k tomu, aby se uplatnil čl. 54 odst. 2 směrnice 2004/39, je třeba, aby probíhalo občanské soudní řízení“(32). Dle jeho názoru se však „výjimka […] nevztahuje na žádost o přístup k důvěrným informacím, jež má k dispozici příslušný orgán dohledu, za účelem zjištění, zda by některé z těchto informací mohly být využity v rámci pozdějšího samostatného řízení, které nespadá do rámce právě probíhajícího občanského soudního řízení“(33).

3.      Proč by výklad ve věci Altmann neměl být dále rozšiřován

53.      Třetí pododstavec čl. 53 odst. 1 směrnice 2013/36 a čl. 54 odst. 2 směrnice 2004/39 mají do značné míry stejné znění. Bylo by tudíž možné tvrdit, že by se přístup ve věci Altmann měl použít na projednávanou věc, jak navrhuje Banca d’ Italia, italská a portugalská vláda a Komise. Skutečně se všichni domnívají, že věc Altmann má být vykládána tak, že pro použití čl. 54 odst. 2 směrnice 2004/39 je nutné, aby občanské soudní řízení již probíhalo.

54.      Jestliže by se analogicky použil tento výklad v projednávané věci, znamenalo by to, že by se výjimka uvedená v třetím pododstavci čl. 53 odst. 1 směrnice 2013/36 z (obecného) zákazu zpřístupňování informací nepoužila. Žádost o přístup k dokumentům nebyla podána v rámci občanského soudního řízení, ale spíše pro účely občanského soudního řízení. Navrhovatel by tak nemohl získat přístup k jakémukoli dokumentu či informaci.

55.      Rád bych znovu zdůraznil skutečnost, že Soudní dvůr v rozsudku ve věci Altmann – na rozdíl od stanoviska generálního advokáta N. Jääskinena – výslovně neuvedl, že by řízení muselo být zahájené jako podmínka pro použití tohoto ustanovení. Avšak i za předpokladu, že by Soudní dvůr implicitně stanovil takovou podmínku, existuje podle mého názoru řada důvodů, proč by analogické použití takového pravidla na projednávanou věc bylo problematické a vedlo by k velmi sporným výsledkům. Než načrtnu několik takových problémů (c), uvedu právní (a) a faktické rozdíly (b), které odlišují věc Altmann od projednávané věci.

a)      Právní rozdíly

56.      Přestože jsou ustanovení skutečně do značné míry stejná, třetí pododstavec čl. 53 odst. 1 směrnice 2013/36 a čl. 54 odst. 2 směrnice 2004/39 se zároveň liší v jejich přesném znění.

57.      Zaprvé, zatímco čl. 54 odst. 2 směrnice 2004/39 umožňuje sdělit důvěrné informace, jen jestliže „se netýkají třetích osob“, třetí pododstavec čl. 53 odst. 1 směrnice 2013/36 dovoluje sdělit důvěrné informace, jestliže „se nedotýkají třetích osob účastnících se pokusu o záchranu úvěrové instituce“ (kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska). Toto posledně uvedené ustanovení tedy omezuje rozsah zákazu zveřejňování informací týkajících se třetích stran: tento zákaz se vztahuje pouze na důvěrné informace týkající se nikoliv jakékoli třetí strany (jako v případě směrnice 2004/39), ale pouze třetích stran podílejících se na pokusech o záchranu úvěrové instituce, na kterou byl vyhlášen konkurs nebo u které byla nařízena nucená likvidace. Jinými slovy to znamená, že možnost zpřístupnění je podle směrnice 2013/36 širší než podle směrnice 2004/39.

58.      Zadruhé čl. 54 odst. 2 směrnice 2004/39 dovoluje zpřístupnění důvěrných informací v občanském soudním řízení, „jestliže je to nutné k tomu, aby se řízení uskutečnilo“(34), přičemž směrnice 2013/36 žádné takové omezení neobsahuje, což je důležité. Znění směrnice 2004/39 je tedy užší než směrnice 2013/36. Neexistence takového požadavku v třetím pododstavci čl. 53 odst. 1 směrnice 2013/36 opět umožňuje větší prostor pro zveřejňování informací, než je tomu u směrnice 2004/39.

59.      Zatřetí spíše v rámci takové doplňkové poznámky, v některých jazykových verzích není samotný pojem „in civil or commercial proceedings“ („v občanském soudním řízení“) stejný v obou směrnicích. Je tomu tak zejména v italské verzi směrnic, jak poukázal navrhovatel na ústním jednání, a v jiných jazykových verzích(35). V dalších jazykových verzích je však znění stejné u obou směrnic(36).

60.      Celkově lze říci, že třetí pododstavec čl. 53 odst. 1 směrnice 2013/36 je širším ustanovením než čl. 54 odst. 2 směrnice 2004/39. Nebo když se na to díváme z opačného pohledu, je možnost nezveřejňovat [informace] v případech, kdy na úvěrovou instituci byl vyhlášen konkurs nebo probíhá nucená likvidace, užší. Tento rozdíl, pokud je posuzován v kontextu jak historického vývoje tohoto ustanovení, tak jiných souběžných nástrojů, kterými se tato věci řídí(37), vyvolává pochybnosti, zda unijní zákonodárce zamýšlel, pokud vůbec nějaká taková legislativní koordinace existovala, aby měla obě ustanovení stejný rozsah.

b)      Skutkové a kontextuální rozdíly

61.      Kromě právních rozdílů mezi projednávanou věcí a věcí, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Altmann, bych rád zdůraznil dvojí skutkový a kontextuální rozdíl mezi těmito případy na vnitrostátní úrovni.

62.      Zaprvé z hlediska postupu se projednávaná věc týká pouze přístupu k dokumentům, přičemž je do značné míry odtržená od insolvenčního řízení jako takového. Na ústním jednání bylo potvrzeno, že likvidační řízení ohledně BNI stále probíhá a navrhovatel se tohoto řízení účastní jako nezajištěný věřitel. Nicméně přístup k dokumentům, jako jsou ty, které si vyžádal od Banca d’Italia, by mu zjevně nemohl být umožněn v rámci likvidačního řízení prostřednictvím žádosti likvidátorům. Důvodem je jednoduše skutečnost, že likvidátoři požadovaný druh dokumentů nemají k dispozici. Z tohoto důvodu je zbytečné posuzovat otázku, zda samo insolvenční řízení může být považováno za „občanské soudní řízení“ ve smyslu čl. 53 odst. 1 směrnice 2013/36, a zda by v jeho rámci bylo možné žádat o přístup k takovému druhu dokumentů, jaké žádal navrhovatel, neboť v rámci tohoto řízení by navrhovatel nikdy nemohl obdržet takový druh dokumentů, ke kterým žádá přístup.

63.      Zadruhé, pokud jde o povahu požadovaných dokumentů, jak navrhovatel, tak i Banca d’Italia na ústním jednání potvrdili, že žádost navrhovatele o přístup k dokumentům se týkala pouze a výlučně dokumentů vypracovaných Banca d’Italia a týkajících se dohledu nad BNI. Navrhovatel se tedy snaží získat přístup k dokumentům vypracovaným orgánem veřejné moci v rámci plnění jeho úkolů v oblasti dohledu, s cílem zjistit, zda může existovat dostatečný základ pro žalobu proti tomuto orgánu z důvodu odpovědnosti státu.

64.      Naproti tomu ve věci Altmann dokumenty, ke kterým se navrhovatel snažil získat přístup, byly zprávy o auditu a interní stanoviska, zprávy, korespondence, dokumenty, dohody, smlouvy, poznámky ke spisu a dopisy týkající se vnitřního života společnosti, u které probíhalo nucené likvidační řízení(38). Předmětné dokumenty byly proto soukromé nebo vnitrofiremní dokumenty v držení německého orgánu dohledu BaFin.

65.      Tyto rozdíly tedy staví výrazně do popředí zásadní a širší otázku, která je předmětem projednávané věci: měl unijní normotvůrce při přijímání čl. 53 odst. 1 směrnice 2013/36 v úmyslu zcela vyloučit tím, že o této otázce zcela mlčel, možnost vůbec někdy poskytnout jakýkoliv administrativní přístup k jakýmkoliv dokumentům, které se týkají profesního tajemství na vnitrostátní úrovni, a tudíž rovněž vyloučit získání jakéhokoliv přístupu k takovým dokumentům správním soudům v průběhu přezkumu jakéhokoli správního rozhodnutí, kterým se zamítá přístup k takovým dokumentům? Nebo je to spíše výsledkem pouhého legislativního opomenutí zahrnout tento druh přístupu, který je-li spojen s velmi restriktivním jazykovým výkladem třetího pododstavce čl. 53 odst. 1 směrnice 2013/36, vede k poněkud absurdním výsledkům?

c)      Praktické problémy při rozšíření použití věci Altmann

66.      Konečně, resp. dle mého názoru především, by rozšíření použití přístupu ve věci Altmann na projednávanou věc prostřednictvím analogie, opět za předpokladu, že by tato věc byla vykládána jako vyžadující probíhající občanské soudní řízení, vedlo z praktického hlediska k řadě problémů.

67.      Zaprvé tento přístup s sebou nese silný náznak definice v kruhu: aby bylo možné zjistit, zda má smysl podat žalobu, musí osoba nejprve tuto žalobu podat. Cynik (nebo realista, podle úhlu pohledu) by snad mohl poznamenat, že nejistota je neodmyslitelným prvkem při zahájení řízení u soudu. Nicméně na rozdíl od nutných omezení při možnosti přesně určit polohu subatomárních částic v kteroukoli dobu, by k uplatňování (Heisenbergova) principu neurčitosti(39) na soudní řízení mělo i nadále docházet pouze výjimečně. Toto platí ještě více v případě žadatelů, kteří již utrpěli značnou škodu a jsou povinni zahájit nejistou soudní „loveckou výpravu“ s dalšími značnými náklady, jen aby zjistili, zda by některé tyto ztráty mohly potenciálně být nahrazeny. Nejen že se takový výsledek jeví být velmi problematickým pro jednotlivé žadatele, ale je nesmyslným i z hlediska řádného výkonu spravedlnosti na vnitrostátní úrovni.

68.      S tím je spojena další věc: v mnoha členských státech není v obdobných věcech žádná úprava postupu zpřístupnění informací před zahájením řízení ve vnitrostátních soudních řádech. Jednotlivec by tudíž musel podat úplnou žalobu na náhradu škodu, aby mu bylo umožněno požádat soud o nařízení zpřístupnění informací. Za předpokladu, že by taková žaloba nebyla okamžitě vnitrostátním soudem odmítnuta jako zjevně neopodstatněná nebo i nepodložená, může navrhovatel následně jen doufat, že soud protiprávní jednání (nezákonnost) a příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním a tvrzenou škodou (což je pravděpodobně jediným prvkem žaloby na náhradu škody, kterou je navrhovatel schopen doložit) určí sám.

69.      Jak na ústním jednání potvrdila italská vláda, u těchto typů jednání neexistuje v Itálii žádné řízení týkající se zpřístupnění informací před zahájením řízení. Samozřejmě by bylo možné argumentovat, že v zájmu účinného prosazování práv vyplývajících z unijních právních předpisů by členský stát měl takové zveřejňování informací zajišťovat s cílem umožnit přístup k účinnému prostředku právní ochrany a spravedlivému procesu, které jsou zaručeny článkem 47 Listiny.

70.      Nemyslím si, že to by byl rozumný přístup. Ve skutečnosti by to znamenalo, že namísto řešení původního problému, kterým je sporné znění čl. 53 odst. 1 směrnice 2013/36, a vyřešení tohoto problému přímo u zdroje, a to konkrétně rozumným výkladem uvedeného ustanovení, by se tento problém zasekl na výkladu, a poté by byl ve skutečnosti přenesen na soudní systémy členských států. Skutečnost, že zajištění zveřejnění informací před zahájením jednání ve většině kontinentálních systémů občanského soudního řízení není zcela jednoduché, byl právě ten důvod, proč unijní normotvůrce zahrnul pravidla týkající se zpřístupnění důkazů do směrnice 2014/104/EU(40), a to v oblasti žalob o náhradu škody způsobené porušením právních předpisů v oblasti hospodářské soutěže.

71.      Naproti tomu, neexistují žádná podobná unijní pravidla o zpřístupnění informací v oblasti bankovního dohledu. Osoby, jako je navrhovatel v původním řízení, by tak měly jen malou šanci na získání přístupu k dokumentům týkajícím se úkolů prováděných orgánem dohledu, pokud by to nebylo možné na základě pravidel o přístupu k dokumentům. V projednávané věci je tomu tak tím spíše, že navrhovatel nemohl získat přístup k těmto dokumentům v rámci insolvenčního řízení prostřednictvím žádosti podané likvidátorům odpovědným za likvidaci BNI, jak jsem poznamenal v bodě 62 tohoto stanoviska.

72.      Zadruhé je třeba zdůraznit, že pojem „důvěrné informace“ může být potencionálně vykládán velmi široce(41). Uplatnění tohoto širokého přístupu k výkladu třetího pododstavce čl. 53 odst. 1 směrnice 2013/36 by mohlo vést k přílišnému zúžení výjimky, kterou zakotvuje. V zásadě by potom jakékoliv informace týkající se úvěrové instituce představovaly důvěrné informace.

73.      Zatřetí mi ze systémového hlediska není jasné, z jakého přesvědčivého důvodu by čl. 53 odst. 1 směrnice 2013/36 měl být vykládán v tom smyslu, že vylučuje možnost správních soudů, které provádí soudní přezkum správních rozhodnutí(42), mít přístup k důvěrným informacím o úvěrových institucích, které jsou v konkursu nebo v nucené likvidaci, jestliže tyto informace potřebují pro vedení jejich řízení. Toto ustanovení výslovně zmiňuje pouze „případy stanovené trestním právem“ a „v občanské[m] soudní[m] řízení“. Mělo by být chápáno tak, že kategoricky vylučuje správním soudům provádějícím přezkum správních aktů přístup k důvěrným informacím?

74.      Při hledání odpovědi na tuto otázku je důležité zohlednit potenciální zdůvodnění výjimek ze zákazu zpřístupnění důvěrných informací uvedených v čl. 53 odst. 1. Pokud byla na jedné straně základní myšlenkou pro tyto výjimky skutečnost, že zpřístupnění důvěrných informací může být umožněno pouze v případě, že k přístupu dochází jen pod dohledem soudce, potom nevidím důvod k vyloučení přístupu pod dohledem správního soudu. Dokážu si představit celou řadu právních nároků(43), pro něž správní soudy potřebují mít přístup k takovým důvěrným informacím.

75.      Na druhé straně, pokud však důvodem pro tyto výjimky byla spíše skutečnost, aby o tom, které informace mohou být zpřístupněny a které by měly zůstat utajeny, rozhodoval odborník, potom se domnívám, že jsou to právě orgány dohledu (v daném případě Banca d’Italia), které mají nejlepší možnosti k tomu, aby takové posouzení provedly, a to na základě jejich zkušeností a znalostí. Proto vyloučení jakékoliv možnosti zpřístupnit informace podle vnitrostátních právních předpisů o přístupu k dokumentům, a zároveň nepřímo tvrdit, že jakýkoliv civilní soudce v prvním stupni má lepší postavení k nařízení zpřístupnění těchto informací v občanském soudním řízení, které u něho probíhají, se jeví být poněkud zvláštní. V každém případě mohou vždy rozhodnutí orgánů dohledu v tomto ohledu podléhat přezkumu správního soudu.

76.      Celkově musím přiznat, že mám značné potíže s přijetím výkladu třetího pododstavce čl. 53 odst. 1 směrnice 2013/36, který navrhuje Banca d’Italia, italská a portugalská vláda a Evropská komise.

4.      (Alternativní) výklad třetího pododstavce čl. 53 odst. 1 směrnice 2013/36

77.      S ohledem na výše uvedené právní a faktické rozdíly mezi projednávanou věcí a věcí Altmann, a konkrétně s ohledem na praktické problémy, které přináší restriktivní výklad tohoto ustanovení, navrhuji podrobnější výklad třetího pododstavce čl. 53 odst. 1 směrnice 2013/36. Podle mého názoru možnost sdělit důvěrné informace „v občanském soudním řízení“ ve smyslu tohoto ustanovení je třeba chápat ve smyslu „pro účely občanského soudního řízení“.

78.      Chtěl bych uvést tři bezprostřední vysvětlení.

79.      Zaprvé je zřejmé, že i při tomto výkladu pojmu „v občanském soudním řízení“ by ostatní podmínky stanovené ve třetím pododstavci čl. 53 odst. 1 zůstaly i nadále použitelné. To znamená, že toto ustanovení by mohlo být použito jednak pouze tehdy, kdyby byl na úvěrovou instituci vyhlášen konkurs nebo byla nařízena její likvidace, a jednak, a co je ještě důležitější, pro přístup k důvěrným informacím, které se nedotýkají třetích osob účastnících se pokusu o záchranu úvěrové instituce.

80.      Zadruhé je rovněž zjevné, že takový výklad by jistě nevedl k náhlému poskytnutí neomezeného přístupu k důvěrným informacím týkajícím se úvěrové instituce, na kterou byl vyhlášen konkurs nebo byla nařízena její likvidace, a to jakékoliv osobě, která by tvrdila, že možná někdy v budoucnu bude mít v úmyslu podat občanskoprávní žalobu. V tomto ohledu pojem „pro účely občanského soudního řízení“ v podstatě znamená pro účely existencemožnosti podat návrh na zahájení občanského soudního řízení. Logicky se to vždy může vztahovat jen na osoby, jež jsou přímo dotčeny konkursem nebo likvidací úvěrové instituce, jako jsou investoři, zákazníci nebo zaměstnanci. Okruh těch, kterým by mohl být udělen přístup, by tak byl omezen pouze na osoby, které mohou prima facie rozumně tvrdit, že byly přímo poškozeny konkursem nebo likvidací.

81.      Zatřetí je velmi důležité, že takový výklad ponechává orgánům dohledu plnou kontrolu nad informacemi, které mohou být ve skutečnosti zveřejněny. Tudíž kontrola jednak toho, kdo může mít přístup k důvěrným informacím, a jednak toho, jaké důvěrné informace mohou být zpřístupněny, by byla v rukou orgánů zabývajících se přístupem k dokumentům na vnitrostátní úrovni. V takové věci, jako je věc v původním řízení, by žádost o poskytnutí informací byla podána v prvé řadě vnitrostátnímu dohledovému orgánu. Zadruhé rozhodnutí tohoto orgánu by přirozeně podléhalo možnému přezkumu správního soudu. Logika kontrolovaného zpřístupňování důvěrných informací, o které lze říct, že je základem čl. 53 odst. 1 směrnice, by tak byla plně zachována. S touto dvojí kontrolou je určitě jen malá hrozba jakýchkoliv rozsáhlých následků: kdo může mít přístup a co bude přístupné, bude vždy stanoveno orgánem dohledu pod dozorem příslušného vnitrostátního soudu.

82.      Je třeba uvést tři závěrečné poznámky ohledně širšího kontextu, v němž má Soudní dvůr poskytnout výklad jednoho konkrétního ustanovení směrnice 2013/36.

83.      Zaprvé je zde potřeba přiměřené rovnováhy mezi jednotlivými dotčenými zájmy. To již bylo potvrzeno v rozsudku ve věci Hillenius(44), kde Soudní dvůr konstatoval, že vnitrostátní soudy musí najít přiměřenou rovnováhu mezi různými zájmy, které vyvstanou při uplatňování (předchůdce) třetího pododstavce čl. 53 odst. 1.

84.      Během „normálního“ života úvěrové instituce má ochrana profesního tajemství a důvěrných informací v souladu se směrnicí 2013/36 mimořádný význam. Tajemství a důvěrnost jsou skutečně pravidlem. Avšak jak stanoví třetí pododstavec čl. 53 odst. 1 směrnice 2013/36, jakmile je na úvěrovou instituci „vyhlášen konkurs nebo nařízena likvidace“, základní pravidlo se začíná měnit.

85.      Samozřejmě netvrdím, že potřeba chránit důvěrné informace jednoduše zmizí, jakmile se dostane úvěrová instituce do konkursu nebo nucené likvidace. Bude stále zapotřebí neustále chránit určité důvěrné informace (například pokud jde o know-how společnosti, její obchodní praktiky apod.), neboť mohou mít stále určitou hodnotu jako aktivum, které může být realizováno v průběhu likvidace podniku(45). Dále, co se týče informací týkajících se třetích osob účastnících se pokusu o záchranu úvěrové instituce, je důvěrnost v každém případě zaručena podle čl. 53 odst. 1. A konečně zde bude také potřeba ochrany veřejného zájmu na zajištění hladkého fungování systému obezřetnostního dohledu.

86.      Přestože si plně uvědomuji tyto výhrady, co ve skutečnosti navrhuji je, že jakmile se úvěrová instituce dostane do konkurzu, začne přesun celkové rovnováhy zájmů. (Trvající) požadavek na ochranu těchto zájmů uvedený v předcházejícím bodě bude muset být vyvážen proti dvěma dalším a nově vzniklým zájmům: zaprvé zde budou (soukromé) zájmy těch, kteří byli poškozeni nucenou likvidací úvěrové instituce, zejména možnost požadovat náhradu škody. Zadruhé je zde rovněž oprávněný (veřejný) zájem na zjištění toho, co se stalo, s cílem určit, zda úvěrová instituce zkrachovala pouze v důsledku vlastního jednání, nebo zda to mohlo být alespoň částečně způsobeno orgánem dohledu.

87.      Skutečnost, že všechny tyto legitimní zájmy je třeba vyřešit, jakmile je na úvěrovou instituci vyhlášen konkurs, hovoří rovněž ve prospěch podrobnějšího výkladu čl. 53 odst. 1 směrnice 2013/36.

88.      Zadruhé dva nové zájmy, které se zde objevily, jakmile byl na úvěrovou instituci vyhlášen konkurs, se budou velmi pravděpodobně doplňovat. Umožnění přístupu k dokumentům těm, kteří mají v úmyslu podat žalobu na ochranu svých soukromých zájmů, nepřímo pomůže, pokud a jakmile podána bude, k ochraně veřejného zájmu na kontrole nad činností orgánů dohledu. Kromě toho by to mohlo být rovněž přínosné pro veřejný zájem na celkově hladké fungování systému obezřetnostního dohledu. Záruka vyšší úrovně kontroly nad orgány dohledu – i když nepřímo prostřednictvím žalob podaných jednotlivci před vnitrostátním soudem – tudíž pravděpodobně povede k posílení nejen odpovědnosti těchto orgánů, ale také kvality jejich práce(46).

89.      Je potřeba uvést třetí a závěrečnou poznámku ohledně samotného vnímání obezřetnostního dohledu. Obecně Soudní dvůr potvrdil potřebu zachovávat důvěrnost některých informací, aby nebyl ohrožen přenos informací mezi sledovanými subjekty a orgány dohledu, přičemž konečným cílem je chránit řádné fungování režimu obezřetnostního dohledu nad úvěrovými institucemi a investičními podniky(47).

90.      Rozhodně opět uznávám zásadní význam řádného fungování režimu obezřetnostního dohledu zavedeného směrnicí 2013/36. Nicméně problém s touto argumentací, jak bylo rovněž ukázáno v průběhu tohoto řízení, je, že se jeví být uplatněn na spíše vysoké úrovni abstrakce, s velmi mála skutečnými detaily, jak přesně by tento dohled byl ohrožen. V konkrétním případě, jako je projednávaný případ, mi není jasné, proč by tento argument v praxi znamenal ochranu úvěrových institucí, a případně také orgánů dohledu, před žalobami podanými poškozenou stranou, která tvrdí, že utrpěla škodu v důsledku údajně špatného řízení úvěrové instituce nebo nefungujícího systému obezřetnostního dohledu(48). Proto neexistuje důvod tvrdit, že mechanismus omezeného zpřístupnění [informací], který je k dispozici pouze v případě úpadku nebo nucené likvidace a je pod kontrolou orgánu dohledu a příslušných soudů, by nutně ohrozil hladké fungování systému obezřetnostního dohledu, a to v tom smyslu, že by ohrozil předávání důvěrných informací od kontrolovaných osob orgánům dohledu.

91.      Závěrem navzdory rétorice, která při zdůrazňování významu jistoty a vzájemné důvěry někdy více připomíná komunikaci mezi rovnými, je možná vhodné připomenout, že předávání informací ze strany úvěrových institucí nebo investičních podniků orgánům dohledu podle směrnice 2013/36 není otázkou dobré vůle, ale veřejné zákonem uložené povinnosti pro podniky působící na některých trzích. Proto by jistota a vzájemná důvěra, přestože by měly být určitě vítány a podporovány, neměly být vnímány natolik široce, že se ztratí ze zřetele skutečnost, že to, co musí být provedeno, není ani obezřetnostní jistota ani obezřetnostní důvěra, ale obezřetnostní dohled.

V.      Závěry

92.      S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na otázky položené Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie) odpověděl takto:

„Třetí pododstavec čl. 53 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU ze dne 26. června 2013 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými institucemi a investičními podniky, o změně směrnice 2002/87/ES a zrušení směrnic 2006/48/ES a 2006/49/ES, musí být vykládán v tom smyslu, že možnost zpřístupnit důvěrné informace ‚v občanském soudním řízení‘ se vztahuje na situaci, kdy se podle vnitrostátních pravidel upravujících přístup k dokumentům osoba domáhá přístupu k dokumentům, které se týkají dohledu nad úvěrovou institucí pro účely posouzení možnosti podat žalobu proti příslušnému orgánu dohledu na náhradu škody, která uvedené osobě údajně vznikla v důsledku konkursu nebo nucené likvidace úvěrové instituce.“


1–      Původní jazyk: angličtina.


2–      Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU ze dne 26. června 2013 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými institucemi a investičními podniky, o změně směrnice 2002/87/ES a zrušení směrnic 2006/48/ES a 2006/49/ES (Úř. věst. 2013, L 176, s. 338).


3–      Nebo spíše jeho předchůdce, na kterého navrhovatel původně odkazoval, a sice článek 44 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/48/ES ze dne 14. června 2006 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o jejím výkonu (přepracované znění) (Úř. věst. 2006, L 177, s. 1). Směrnice 2006/48 však byla mezitím zrušena a nahrazena směrnicí 2013/36. Je to proto tato posledně uvedená směrnice, která je použitelná na projednávanou věc, a je to také směrnice, ohledně které předkládající soud položil svoji třetí předběžnou otázku.


4–      Rozsudek ze dne 23. ledna 2018, F. Hoffmann-La Roche a další (C‑179/16, EU:C:2018:25, bod 45).


5–      Například viz rozsudek ze dne 27. února 2014, Pohotovosť (C‑470/12, EU:C:2014:101, bod 30). Viz také rozsudky ze dne 26. února 2015, Matei (C‑143/13, EU:C:2015:127, body 39 až 41) nebo ze dne 13. září 2016, Rendón Marín (C‑165/14, EU:C:2016:675, body 29 až 31).


6–      Bez ohledu na to, zda je to z toho důvodu, že navrhovatel může mít stále právní zájem na vydání deklaratorního rozsudku, nebo, jak potvrdili zúčastnění na jednání, z toho důvodu, že poté, co předkládající soud podal tuto žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, navrhovatel požádal o přístup k dalším dokumentům, ke kterým dosud Banca d’Italia neudělila přístup.


7–      Nařízení Rady ze dne 15. října 2013, kterým se Evropské centrální bance svěřují zvláštní úkoly týkající se politik, které se vztahují k obezřetnostnímu dohledu nad úvěrovými institucemi (Úř. věst. 2013, L 287, s. 63).


8–      Rozsudek ze dne 18. července 2017, Komise v. Breyer (C‑213/15 P, EU:C:2017:563, bod 49). Po přijetí nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. 2001, L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331) bylo tzv. „pravidlo autora“ zrušeno [viz rozsudek ze dne 18. prosince 2007, Švédsko v. Komise (C‑64/05 P, EU:C:2007:802, bod 56)], takže rozhodujícím prvkem pro určení použitelnosti nařízení č. 1049/2001 je, zda je dokument v držení orgánu, a to bez ohledu na totožnost jeho autora.


9–      Vyjadřuje „právo na přístup k dokumentům orgánů, institucí a jiných subjektů Unie“.


10–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. července 2017, Komise v. Breyer (C‑213/15 P, EU:C:2017:563, bod 52).


11–      Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 20. března 2000 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o jejím výkonu (Úř. věst. 2000, L 126, s. 1; Zvl. vyd. 06/03, s. 272).


12–      První směrnice Rady ze dne 12. prosince 1977 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti úvěrových institucí a jejího výkonu (Úř. věst. 1977, L 322, s. 30).


13–      Druhá směrnice Rady ze dne 15. prosince 1989 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti úvěrových institucí a jejího výkonu a o změně směrnice 77/780 (Úř. věst. 1989, L 386, s. 1).


14–      Rozsudek ze dne 11. prosince 1985, Hillenius (110/84, EU:C:1985:495).


15–      Rozsudek ze dne 11. prosince 1985, Hillenius (110/84, EU:C:1985:495, body 28 a 29).


16–      Rozsudek ze dne 11. prosince 1985, Hillenius (110/84, EU:C:1985:495, bod 33).


17–      Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 15. května 2014 o trzích finančních nástrojů a o změně směrnic 2002/92/ES a 2011/61/EU (Úř. věst. 2014, L 173, s. 349).


18–      Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 21. dubna 2004 o trzích finančních nástrojů, o změně směrnice Rady 85/611/EHS a 93/6/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/12/ES a o zrušení směrnice Rady 93/22/EHS (Úř. věst. 2004, L 145, s. 1; Zvl. vyd. 06/07, s. 263).


19–      Který má následující znění: „Byl-li však na investiční podnik, organizátora trhu nebo regulovaný trh vyhlášen konkurs [úpadek] nebo nařízena likvidace, lze důvěrné informace, které se netýkají třetích osob, sdělit v občanském soudním řízení, jestliže je to nutné k tomu, aby se řízení uskutečnilo.“ Kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska.


20–      Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 13. července 2009 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se subjektů kolektivního investování do převoditelných cenných papírů (SKIPCP) (Úř. věst. 2009, L 302, s. 32). Článek 102 odst. 1 druhý pododstavec stanoví: „Je-li některý SKIPCP nebo podnik podílející se na činnosti SKIPCP v úpadku nebo v nucené likvidaci, mohou být důvěrné informace, které se netýkají třetích stran zúčastněných na pokusech o jeho záchranu, sděleny v občanském soudním řízení nebo v soudním řízení v obchodních věcech. Kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska.


21–      Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 15. prosince 2004 o harmonizaci požadavků na průhlednost týkajících se informací o emitentech, jejichž cenné papíry jsou přijaty k obchodování na regulovaném trhu, a o změně směrnice 2001/34/ES (Úř. věst. 2004, L 390, s. 38). První věta čl. 25 odst. 1 se zní takto: „Údaje, které jsou předmětem úředního tajemství, nesmějí být sděleny jiné osobě nebo orgánu, pokud tak není stanoveno právními či správními předpisy členského státu.“ Kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska.


22–      Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 24. listopadu 2010 o zřízení Evropského orgánu dohledu (Evropského orgánu pro bankovnictví), o změně rozhodnutí č. 716/2009/ES a o zrušení rozhodnutí Komise 2009/78/ES (Úř. věst. 2010, L 331 s. 12).


23–      Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 24. listopadu 2010 o zřízení Evropského orgánu dohledu (Evropského orgánu pro cenné papíry a trhy), o změně rozhodnutí č. 716/2009/ES a o zrušení rozhodnutí Komise 2009/77/ES (Úř. věst. 2010, L 331, s. 84).


24–      Uvedený výše v bodě 5 tohoto stanoviska.


25–      Rozsudek ze dne 12. listopadu 2014 (C‑140/13, EU:C:2014:2362).


26–      Rozsudek ze dne 12. listopadu 2014, Altmann a další (C‑140/13, EU:C:2014:2362, bod 31).


27–      Rozsudek ze dne 12. listopadu 2014, Altmann a další (C‑140/13, EU:C:2014:2362, bod 32).


28–      Ohledně této výjimky viz nedávné stanovisko generální advokátky J. Kokott ve věci UBS Europe a další (C‑358/16, EU:C:2017:606).


29–      Rozsudek ze dne 12. listopadu 2014, Altmann a další (C‑140/13, EU:C:2014:2362, bod 38).


30–      Rozsudek ze dne 12. listopadu 2014, Altmann a další (C‑140/13, EU:C:2014:2362, bod 39).


31–      Francouzské znění používá neutrálnější pojem v čl. 54 odst. 2 („dans le cadre de“), aniž ho kvalifikuje. Znění v německém jazyce, který byl jednacím jazykem v této věci, uvádí, že správní řízení není „součástí občanskoprávních nebo obchodněprávních řízení“ („Teil zivil- oder handelsrechtlicher Verfahren“).


32–      Viz stanovisko generálního advokáta N. Jääskinena přednesené ve věci Altmann a další (C‑140/13, EU:C:2014:2168, bod 52).


33–      Viz stanovisko generálního advokáta N. Jääskinena přednesené ve věci Altmann a další (C‑140/13, EU:C:2014:2168, bod 56).


34–      Soudní dvůr poznamenal, že toto je jedna ze tří podmínek vyžadovaných pro použití čl. 54 odst. 2 směrnice 2004/39: viz rozsudek ze dne 12. listopadu 2014, Altmann a další (C‑140/13, EU:C:2014:2362, bod 38).


35–      V italském znění směrnice 2013/36 se používá pojem „nell’ambito civili di procedimenti o commerciali“, zatímco směrnice 2004/39 používá „nel quadro civili di procedimenti o commerciali“; stejně tomu tak je například v polské („w postępowaniach cywilnych“ a „w ramach sądowej procedury cywilnej prawa handlowego“), portugalské („no âmbito do foro processos de competência genérica ou comercial“ a „em processos de direito civilní ou comercial“), rumunské („în cursul unor acțiuni în instanțe civile sau comerciale“ a „în cadrul unor proceduri civile sau comerciale“), španělské („en el marco de procedimientos civiles o mercantiles“ a „en el curso de procedimientos civiles o mercantiles“) jazykové verzi.


36–      Kromě anglické verze, tomu tak je například v české („v občanském soudním řízení“), nizozemské („in het kader van civiele of handelsrechtelijke procedures“), francouzské („dans le cadre de procedures civiles ou comerciales“) nebo německé („in zivil- oder handelsrechtlichen Verfahren“) jazykové verzi.


37–      K tomu viz výše, body 34 až 44 tohoto stanoviska.


38–      Rozsudek ze dne 12. listopadu 2014, Altmann a další (C‑140/13, EU:C:2014:2362, body 14 a 15).


39–      Viz Heisenberg, W., „Über den anschaulichen Inhalt der quantentheoretischen Kinematik und Mechanik“, Zeitschrift für Physik, sv. 43 (3–4), 1927, s. 172.


40–      Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/104/EU ze dne 26. listopadu 2014 o určitých pravidlech upravujících žaloby o náhradu škody podle vnitrostátního práva v případě porušení právních předpisů členských států a Evropské unie o hospodářské soutěži (Úř. věst. 2014, L 349, s. 1).


41–      Viz nedávné stanovisko generálního advokáta Y. Bota ve věci Bundesanstalt für Finanzdienstleistungsaufsicht (C‑15/16, EU:C:2017:958, body 64 a 65). V tomto stanovisku generální advokát Y. Bot vykládal pojem „důvěrné informace“ ve smyslu článku 54 směrnice 2004/39. Není však důvod se domnívat, že výklad téhož pojmu ve smyslu směrnice 2013/36 by se výrazně lišil.


42–      Jako je předkládající soud ve věci v původním řízení, který přezkoumává správní rozhodnutí Banca d’Italia, kterým zamítla umožnit přístup k dokumentům požadovaným navrhovatelem. Touto (poněkud těžkopádnou) formulací bych chtěl zaměřit pozornost na oblast funkčně definovaného správního soudnictví, tj. s vyloučením těch instancí, ve kterých v některých členských státech rozhodují o občanských nebo obchodních věcech instituce, které se nazývají správní soudy.


43–      Jako žaloby týkající se odpovědnosti státu podané proti orgánům dohledu v systémech, kde takové případy jsou přiděleny správním soudům, přezkum správních rozhodnutí nebo sankcí týkajících se nucené likvidace, jako například napadení nařízení o vyloučení u soudu podané proti ředitelům takových úvěrových institucí atd.


44–      Rozsudek ze dne 11. prosince 1985, Hillenius (110/84, EU:C:1985:495, bod 33).


45–      Viz stanovisko generálního advokáta N. Jääskinena v Altmann a další (C‑140/13, EU:C:2014:2168, body 43 až 45).


46–      Veřejný zájem, který pravděpodobně může být dále posílen, jestliže značné peněžité prostředky byly předtím použity k pokusům o záchranu úvěrových institucí nebo investičních podniků, které jsou nyní v úpadku.


47–      Co se týče předchůdce čl. 53 odst. 1, tedy čl. 12 odst. 1 první směrnice Rady, viz rozsudek ze dne 11. prosince 1985, Hillenius (110/84, EU:C:1985:495, bod 27); co se týče čl. 54 odst. 1 směrnice 2004/39, viz rozsudek ze dne 12. listopadu 2014, Altmann a další (C‑140/13, EU:C:2014:2362, body 31 až 33).


48–      Rád bych zdůraznil, že takový obecný návrh se nijak nevyjadřuje k opodstatněnosti případné žaloby na určení odpovědnosti státu, včetně otázky, jaký by byl (pokud by vůbec existoval) přesný právní základ takové žaloby. Projednávaná věc je poměrně vzdálená od těchto otázek. Kromě toho, a co je ještě důležitější, jakákoliv taková tato opatření se budou standardně řídit vnitrostátními právními předpisy, a nikoliv, určitě ne primárně, unijními právními předpisy. Srovnejme v tomto ohledu zcela jinou situaci v rozsudku ze dne 12. října 2004, Paul a další (C‑222/02, EU:C:2004:606), který se zabýval otázkou, zda řada směrnic, včetně první směrnice Rady, brání vnitrostátnímu pravidlu, aby neumožňovalo jednotlivcům požadovat náhradu škody vyplývající z nesprávného dohledu ze strany orgánu dohledu. Soudní dvůr konstatoval, že z těchto tří dotčených směrnic, pouze jediné jasně uvedené právo přiznané jednotlivcům bylo to, které bylo obsaženo v čl. 7 odst. 1 směrnice 94/19/ES Evropského parlamentu a Rady ze dne 30. května 1994 o systémech pojištění vkladů (Úř. věst. 1994, L 135, s. 5) (systém pojištění vkladů do výše 20 000 ECU), náhrada škody, která již byla zaplacena na základě rozhodnutí vnitrostátních soudů. Soudní dvůr dále potvrdil, že kromě toho tyto tři směrnice platné v té době nedávaly žádná další konkrétní práva vkladatelům, aby příslušné vnitrostátní orgány za takových okolností přijaly v jejich zájmu opatření dohledu (body 30, 41 a 46), a tedy že unijní právo nebrání dotčené vnitrostátní právní úpravě.