STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
ELEANOR SHARPSTON
přednesené dne 26. března 2019(1)
Spojené věci C‑95/18 a C‑96/18
Sociale Verzekeringsbank
přičemž dalším účastníky řízení jsou
F. van den Berg,
H. D. Giesen (C‑95/18),
C. E. Franzen (C‑96/18)
[žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud Nizozemska)]
„Řízení o předběžné otázce – Sociální zabezpečení migrujících pracovníků – Nařízení (EHS) č. 1408/71 – Článek 13 odst. 2 – Práce drobného rozsahu, která nepřekračuje určitou hranici z hlediska počtu hodin nebo příjmů v jiném členském státě, než je členský stát bydliště – Použitelné právní předpisy – Odmítnutí přiznat rodinné přídavky a snížení starobního důchodu státem bydliště – Omezení volného pohybu pracovníků – Článek 17 – Dohoda mezi dvěma členskými státy, která v zájmu některých kategorií osob nebo některých osob stanoví výjimku z ustanovení článku 13“
1. Prostřednictvím projednávaných žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud Nizozemska) vyzval Soudní dvůr, aby určil, zda za specifických okolností sporů v původním řízení členské státy již nemají jen možnost(2), ale případně rovněž povinnost, bez ohledu na zásadu použití právních předpisů jediného členského státu podle článku 13 nařízení (EHS) č. 1408/71(3) a jakožto členské státy pobytu, poskytnout sociální dávky migrujícímu pracovníkovi, který podléhá právním předpisům členského státu zaměstnání.
I. Právní rámec, spory v původním řízení a předběžné otázky
2. Projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce představují značně neobvyklou situaci, jelikož v návaznosti na první rozsudek Soudního dvora(4) je Soudní dvůr vyzván, aby se opětovně zabýval jednou z právních otázek vznesených v prvním rozsudku.
3. Z tohoto důvodu není nutné v tomto stanovisku připomínat právní rámec, postup nebo skutkové okolnosti sporů v původním řízení, které byly uvedeny jak ve stanovisku generálního advokáta M. Szpunara(5), tak v rozsudku Soudního dvora(6).
4. Naproti tomu, aby byly jasně uvedeny otázky projednávaných žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, je třeba připomenout výklad podaný Soudním dvorem v tomto rozsudku a představit následující postupy v původním řízení, jakož i důvody projednávaných žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce.
5. Ve věci, v níž byl vydán rozsudek Franzen a další, Centrale Raad van Beroep (odvolací soud ve věcech sociálního zabezpečení a veřejné služby, Nizozemsko) položil Soudnímu dvoru tři předběžné otázky.
6. V odpovědi na první předběžnou otázku Soudní dvůr uvedl, že čl. 13 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71 musí být vykládán v tom smyslu, že se na rezidenta jednoho členského státu, který pracuje několik dnů v měsíci na základě smlouvy o příležitostné práci na území jiného členského státu, vztahuje právní úprava státu zaměstnání, a to ve dnech, ve kterých vykonává zaměstnání, i ve dnech, kdy zaměstnání nevykonává.
7. V odpovědi na druhou předběžnou otázku Soudní dvůr uvedl, že za takových okolností, jako jsou okolnosti dotčené v původním řízení, čl. 13 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71 nebrání tomu, aby migrující pracovník, na kterého se vztahuje právní úprava členského státu zaměstnání, pobíral na základě vnitrostátní právní úpravy členského státu bydliště dávky ze systému důchodového pojištění nebo rodinné přídavky od členského státu bydliště.
8. A konečně s ohledem na odpověď na druhou otázku a vzhledem k tomu, že předkládající soud zamýšlel na základě tzv. ustanovení o odstranění tvrdosti v příslušných vnitrostátních právních předpisech(7) nepoužít vnitrostátní ustanovení, která vedou k vyloučení F. van den Berga, H. D. Giesena a C. E. Franzen(8) z nizozemského systému sociálního zabezpečení v případě záporné odpovědi na druhou otázku, Soudní dvůr uvedl, že není třeba odpovídat na třetí otázku.
9. Centrale Raad van Beroep (odvolací soud ve věcech sociálního zabezpečení a veřejné služby) následně dne 6. června 2016 vyhlásil dva rozsudky, v nichž konstatoval, že s ohledem na výklad poskytnutý Soudním dvorem lze připustit výjimku ze zásady použití právních předpisů jediného členského státu v oblasti sociálního zabezpečení(9), a proto použil ustanovení o odstranění tvrdosti a vyhověl návrhům dotčeným v původním řízení.
10. Proti těmto rozsudkům podala SVB(10) kasační opravný prostředek k Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud Nizozemska), který je předkládajícím soudem v projednávané věci, z toho důvodu, že ustanovení o odstranění tvrdosti neumožňuje vyloučit uplatnění čl. 6a písm. b) AKW a AOW.
11. Předkládající soud má za to, že nemůže s ohledem na rozsudek Franzen a další bez rozumné pochybnosti odpovědět na otázku, zda unijní právo stanoví, že za okolností projednávané věci se nicméně tato ustanovení nepoužijí.
12. Za těchto podmínek se Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud Nizozemska) rozhodl přerušit řízení v těchto dvou věcech a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
Ve věci van den Berg a Giesen (C‑95/18):
„1) a) Je třeba články 45 a 48 SFEU vykládat v tom smyslu, že v takových případech, jako je projednávaný případ, brání vnitrostátní právní úpravě, jako je čl. 6a návětí a písm. b) AOW? Tato právní úprava vede k tomu, že rezident v Nizozemsku není pojištěn v systému sociálního zabezpečení tohoto státu bydliště, pokud vykonává pracovní činnost v jiném členském státě a na základě článku 13 nařízení č. 1408/71 se na něj vztahují právní předpisy sociálního zabezpečení členského státu zaměstnání. Projednávané případy se vyznačují tím, že dotčené osoby na základě zákonné právní úpravy státu zaměstnání nemají na základě omezeného rozsahu svého zaměstnání v tomto státě nárok na starobní důchod.
1) b) Je pro zodpovězení otázky 1a) relevantní, že pro rezidenta státu bydliště, který není příslušný podle článku 13 nařízení č. 1408/71, neexistuje povinnost odvádět příspěvek do systému sociálního zabezpečení tohoto státu? Pro období, v němž rezident vykonává pracovní činnost v jiném členském státě, se totiž na něj na základě [tohoto článku 13] vztahuje pouze systém sociálního zabezpečení členského státu zaměstnání, a rovněž vnitrostátní nizozemské právní předpisy nestanoví v takovém případě povinnost platit příspěvky.
2) Je pro zodpovězení otázky 1 relevantní skutečnost, že dotčené osoby mohly uzavřít dobrovolné pojištění podle AOW nebo požádat SVB o uzavření dohody ve smyslu článku 17 nařízení č. 1408/71?
3) Brání článek 13 nařízení č. 1408/71 tomu, aby takové osobě, jako je manželka H. D. Giesena, která před 1. lednem 1989 byla v rámci posouzení pouze na základě vnitrostátních právních předpisů ve svém státě bydliště, tedy v Nizozemsku, pojištěna podle AOW, vznikl na základě tohoto pojištění nárok na starobní důchod, pokud se jedná o období, v nichž se na ni podle tohoto ustanovení nařízení č. 1408/71 kvůli zaměstnání v jiném členském státě vztahovaly právní předpisy tohoto státu zaměstnání? Nebo je nárok na dávku na základě AOW třeba považovat za nárok na dávku, na který se podle vnitrostátního práva nevztahují podmínky zaměstnání a pojištění ve smyslu rozsudku Bosmann, takže úvahy v tomto rozsudku se mohou v tomto případě použít?“
Ve věci Franzen (C‑96/18):
„1) Je třeba články 45 a 48 SFEU vykládat v tom smyslu, že v takovém případě, jako je projednávaný případ, brání vnitrostátní právní úpravě, jako je čl. 6a návětí a písm. b) AKW? Toto pravidlo vede k tomu, že rezident v Nizozemsku není pojištěn v systému sociálního zabezpečení tohoto státu bydliště, pokud vykonává pracovní činnost v jiném členském státě a na základě článku 13 nařízení č. 1408/71 se na něj vztahují právní předpisy sociálního zabezpečení členského státu zaměstnání. Projednávaný případ se vyznačuje tím, že dotčená osoba na základě zákonné právní úpravy státu zaměstnání nemá na základě omezeného rozsahu svého zaměstnání v tomto státě nárok na přídavek na dítě.
2) Je pro zodpovězení předchozí otázky relevantní, že dotčená osoba mohla požádat SVB o uzavření dohody ve smyslu článku 17 nařízení č. 1408/71?“
13. Písemná vyjádření předložili F. van den Berg, SVB, česká, nizozemská a švédská vláda, jakož i Evropská komise. S výjimkou české vlády se tito účastníci, jakož i C. E. Franzen dostavili na jednání před Soudním dvorem, které se konalo dne 23. ledna 2019, a přednesli ústní vyjádření.
II. Analýza
A. K přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci van den Berg a Giesen (C‑95/18)
14. Pan F. van den Berg tvrdí, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci van den Berg a Giesen (C‑95/18) není přípustná. Za tímto účelem uvádí, že kasační opravný prostředek k předkládajícímu soudu nemůže být podán v případech, které se týkají čl. 6a AOW, a proto tento soud neměl přezkoumat skutkovou podstatu věci a nemá pravomoc položit Soudnímu dvoru předběžné otázky.
15. Vzhledem k tomu, že podle ustálené judikatury Soudnímu dvoru nepřísluší ověřovat, zda předkládací rozhodnutí bylo přijato v souladu s vnitrostátními pravidly upravujícími organizační a procesní aspekty soudních řízení(11), mám za to, že tato argumentace musí být odmítnuta a že je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci van den Berg a Giesen (C‑95/18) přípustná.
B. K první a druhé otázce ve věci van den Berg a Giesen (C‑95/18), jakož i k otázkám ve věci Franzen (C‑96/18)
16. V rámci první a druhé otázky ve věci van den Berg a Giesen (C‑95/18), jakož i v obou otázkách ve věci Franzen (C‑96/18), které navrhuji posoudit společně, se předkládající soud v podstatě táže, zda musí být články 45 a 48 SFEU vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě členského státu, podle níž migrující pracovník s bydlištěm v tomto členském státě, který podléhá právním předpisům sociálního zabezpečení členského státu zaměstnání za dotčenou dobu na základě čl. 13 nařízení č. 1408/71, není pojištěn v systému sociálního zabezpečení, a tedy nemá nárok na starobní důchod nebo na rodinné přídavky, i když mu právní předpisy členského státu zaměstnání nepřiznávají žádné právo na starobní důchod nebo na rodinné přídavky na základě uvedených dob. Předkládající soud se Soudního dvora rovněž ptá, zda možnost uzavřít dobrovolné pojištění podle AOW nebo požádat o uzavření dohody ve smyslu článku 17 nařízení č. 1408/71 je v tomto ohledu relevantní.
17. Za účelem odpovědi na tyto otázky je třeba zdůraznit několik úvodních úvah.
18. Zaprvé, co se týče okolností a situace dotčených osob v původním řízení, nejprve připomínám, že vzhledem k drobné povaze jejich práce, která nepřekračuje určitou hranici z hlediska počtu hodin nebo příjmů, se dotčené osoby v původním řízení účastnily pouze systému zákonného pojištění Unfallversicherung (německý zákonný systém pojištění proti pracovním úrazům), který chrání pravděpodobně více zaměstnavatele než zaměstnané osoby, aniž měly přístup k jakémukoli jinému systému sociálního zabezpečení v tomto členském státě během dotčených období. Dále, jak vyplynulo z diskuzí během jednání, dotčené osoby v původním řízení byly vyzvány ze strany nizozemských orgánů, aby nastoupily do zaměstnání v Německu, a to i přes nedostatky v oblasti sociální ochrany vyplývající z povahy těchto pracovních míst, namísto toho, aby v Nizozemsku zůstaly nezaměstnanými. Na jednání bylo rovněž zdůrazněno, že pokud by dotčené osoby v původním řízení zůstaly v Nizozemsku, aniž by v něm vykonávaly výdělečnou činnost, byly by pojištěny v systému sociálního zabezpečení tohoto členského státu, a měly by nárok na rodinné dávky nebo by přispívaly do důchodového systému, jelikož tyto příspěvky platí stát sám. A konečně, pokud jde o C. E. Franzen, ta zcela ztratila nárok na rodinné přídavky na svou dceru, kterou vychovávala sama, zatímco starobní důchody nebo partnerský příplatek F. van den Berga a H. D. Giesena byly sníženy o 10 %, respektive o 16 %, což nepochybně představuje zásadní snížení(12).
19. Zadruhé, pokud jde o právní kontext projednávaných žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, nizozemská vláda potvrdila, že nizozemská ustanovení o odstranění tvrdosti, podle nichž se za pojištěnou nepovažuje osoba, na kterou se vztahují právní předpisy jiného členského státu na základě smlouvy nebo rozhodnutí mezinárodní organizace, provádějí článek 13 nařízení č. 1408/71.
20. V tomto ohledu připomínám, že mechanismus koordinace systémů sociálního zabezpečení podle uvedeného nařízení má za cíl, jak uvádí jeho druhý a čtvrtý bod odůvodnění, zajistit volný pohyb zaměstnaných osob a osob samostatně výdělečně činných v rámci Evropské unie při současném respektování zvláštních vlastností vnitrostátních právních předpisů v oblasti sociálního zabezpečení(13). Z toho plyne, že základní zásady tohoto nařízení umožňují dosáhnout cíle ochrany pracovníků, aniž je třeba přistoupit k harmonizaci v oblasti sociálního zabezpečení(14).
21. A právě v tomto rámci, v souladu se zásadou jedinečnosti použitelných právních předpisů, která je vyjádřena zejména v čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1408/71, pracovník, na kterého se vztahuje toto nařízení, podléhá právním předpisům pouze jediného členského státu(15).
22. Kromě toho čl. 13 odst. 2 písm. a) uvedeného nařízení, podle kterého osoba zaměstnaná na území jednoho členského státu podléhá právním předpisům uvedeného státu, i když má bydliště na území jiného členského státu, stanoví uplatnění lex loci laboris.
23. Zásada použití právních předpisů jediného členského státu, která byla formálně zavedena nařízením č. 1408/71(16), je kolizní normou, jež má podobně jako ostatní kolizní normy hlavy II tohoto nařízení za cíl vyhnout se konfliktům mezi právními předpisy, které jinak mohou představovat překážky volného pohybu.
24. Konkrétně zásada použití právních předpisů jediného členského státu má jednak za cíl zabránit použití ustanovení několika vnitrostátních právních řádů po dobu dané práce a komplikacím, které z toho mohou plynout(17), a jednak „zabránit, aby osoby, které spadají do působnosti nařízení č. 1408/71, byly zbaveny ochrany v oblasti sociálního zabezpečení pro nedostatek právních předpisů, které by se na ně použily“(18).
25. Koordinace vycházející z nařízení č. 1408/71, a zejména z jeho článku 13, spočívá rovněž na myšlence, že navzdory rozdílům mezi systémy sociální ochrany bude migrující pracovník podle právních předpisů každého členského státu pod ochranou, která je vcelku poměrně rovnocenná a pokrývá téměř všechna rizika, na něž se vztahuje toto nařízení(19).
26. Z judikatury vyplývá, že rozsah zásady použití právních předpisů jediného členského státu není tak rigidní, jak mohly naznačovat rané rozsudky Soudního dvora, zejména pro tzv. „nepříslušný“ členský stát, tedy členský stát, jehož právní předpisy se nepoužijí.
27. Je pravda, že Soudní dvůr poprvé rozhodl, že určení právních předpisů jednoho členského státu jakožto právních předpisů použitelných na pracovníka má za následek to, že se na něj vztahují pouze tyto právní předpisy, čímž je vyloučeno, aby mu nepříslušný členský stát přiznal dávky(20). Následně rovněž uvedl, že článek 13 nařízení č. 1408/71 vylučuje, aby nepříslušný členský stát uložil povinnost hradit příspěvky ze mzdy pobírané zaměstnancem v případě pracovní činnosti vykonávané v jiném členském státě, a aby tak takový zaměstnanec podléhal právním předpisům sociálního zabezpečení tohoto členského státu(21).
28. Nicméně podruhé již Soudní dvůr tento postoj poněkud zmírnil.
29. V rozsudku Bosmann měl sice Soudní dvůr za to, že unijní právo nevyžaduje, aby nepříslušný členský stát podle nařízení č. 1408/71 poskytoval dávky, avšak doplnil, že čl. 13 odst. 2 písm. a) tohoto nařízení nebrání tomu, aby migrující pracovník, který podléhá systému sociálního zabezpečení členského státu zaměstnání, pobíral na základě vnitrostátních právních předpisů členského státu bydliště rodinné dávky v posledně uvedeném státě. Soudní dvůr tento postoj zopakoval v rozsudku ze dne 16. července 2009, von Chamier-Glisczinski(22), ve kterém rovněž uvedl, že vzhledem k rozdílům existujícím mezi systémy a právními předpisy členských států v oblasti sociálního zabezpečení, využití svobody pohybu může být více či méně výhodné či nevýhodné z hlediska sociální ochrany a že ustanovení unijního práva nemohou pojištěnci zaručit, že přestěhování do jiného členského státu bude v tomto ohledu neutrální. V důsledku toho Soudní dvůr zdůraznil, že systém sociálního zabezpečení nemůže být považován za příčinu diskriminace nebo znevýhodnění jen z toho důvodu, že má nepříznivé důsledky, je-li v souladu s koordinačními mechanismy uplatněn v kombinaci se systémem jiného členského státu(23).
30. Konečně, rozsudek ze dne 12. června 2012, Hudzinski a Wawrzyniak(24), rozšířil možnosti vyplývající z rozsudku Bosmann pro nepříslušný členský stát v rozsahu, v němž byly situace Waldemara Hudzinského a Jaroslawa Wawrzyniaka velmi odlišné od situace Brigitte Bosmann. Z tohoto rozsudku zaprvé vyplývá, že skutečnost, že dotčení pracovníci neztratili nárok na dávky sociálního zabezpečení nebo že tyto dávky nebyly omezeny v příslušném členském státě (Polská republika) z důvodu využití práva volného pohybu, nemůže sama o sobě vyloučit, aby nepříslušný členský stát mohl sociální dávky poskytnout. Zadruhé z uvedeného rozsudku plyne, že bydliště není jediným kritériem vztahu s nepříslušným členským státem, ale že i ostatní kolizní kritéria, jako je podléhání dani z příjmů, mohou být považována za dostatečně blízká, aby mohla založit poskytování této dávky.
31. Je zřejmé, že v těchto rozsudcích Soudní dvůr neuznal žádnou povinnost nepříslušného členského státu poskytovat sociální dávky, a proto zásada jedinečnosti použitelných právních předpisů nebyla zpochybněna. Nicméně z analýzy těchto rozsudků a zejména z rozsudku ze dne 12. června 2012, Hudzinski a Wawrzyniak(25), kromě kazuistiky kvůli faktickým rozdílům vyplývá, že Soudní dvůr použití článku 13 nařízení č. 1408/71 navázal na dodržování zásady proporcionality(26).
32. Právě ve světle těchto úvah je třeba odpovědět na otázky předkládajícího soudu.
33. V projednávaném případě jsou účastníky původního řízení nizozemští státní příslušníci s bydlištěm v Nizozemsku, kteří využili svého práva na volný pohyb podle článku 45 SFEU za účelem práce v Německu.
34. Z ustálené judikatury vyplývá, že cílem všech ustanovení Smlouvy týkajících se volného pohybu osob je „usnadnit státním příslušníkům Unie výkon povolání všeho druhu na území Unie, přičemž tato ustanovení brání opatřením, která mohou znevýhodnit tyto občany, pokud si přejí vykonávat činnost na území jiného členského státu než členského státu svého původu“. Článek 45 SFEU tak brání jakémukoli vnitrostátnímu opatření hostitelského členského státu nebo členského státu původu, které může bránit unijním občanům ve výkonu základní svobody zaručené tímto článkem nebo tento výkon učinit méně atraktivním(27).
35. Jak uvedly vlády, které Soudnímu dvoru předložily vyjádření, z judikatury rovněž vyplývá, že unijní primární právo nemůže pojištěnci zaručit, že přestěhování do jiného členského státu pro něj bude z hlediska sociálního zabezpečení neutrální. Soudní dvůr tak již uznal, že použití, a to případně na základě ustanovení tohoto nařízení č. 1408/71, vnitrostátní právní úpravy, která je z pohledu dávek sociálního zabezpečení méně příznivá, tak může být v zásadě v souladu s požadavky primárního unijního práva v oblasti volného pohybu osob(28).
36. Tento postoj Soudního dvora vychází ze skutečnosti, že článek 48 SFEU stanoví koordinaci právních předpisů členských států, a nikoli jejich harmonizaci. Z toho vyplývá, že hmotněprávní a procesněprávní rozdíly mezi systémy sociálního zabezpečení jednotlivých členských států, a tedy i rozdíly mezi nároky osob, které jsou v těchto systémem přidružené, nejsou tímto ustanovením dotčeny, přičemž každý členský stát má nadále pravomoc určit ve svých právních předpisech při dodržení unijního práva podmínky poskytování dávek v rámci systému sociálního zabezpečení.
37. To znamená, že při stanovování těchto podmínek jsou členské státy mimo jiné omezeny zásadou proporcionality při uplatňování vnitrostátních opatření o vyloučení přiznání dávek. Tato zásada tak umožňuje nalézt správnou rovnováhu mezi zásadou jedinečnosti použitelných právních předpisů zakotvenou v nařízení č. 1408/71 a ochranou migrujících pracovníků, a to možnost, která již byla uznána v judikatuře Soudního dvora, aby nepříslušný členský stát dávky přiznal.
38. V tomto ohledu uvádím, že za zvláštních okolností projednávané věci použití ustanovení o vyloučení nepředstavuje pro dotčené osoby v původním řízení pouhé znevýhodnění, ale vede k tomu, že jsou zbaveny pojištění v členském státě bydliště z pouhého důvodu, že pracovaly v jiném členském státě, i když jsou v členském státě zaměstnání vyloučeny z veškeré sociální ochrany za dotčená období(29). S dotčenými osobami v původním řízení je tudíž nejen zacházeno méně příznivě než se zaměstnanci, kteří celou svou pracovní dráhu vykonali v Nizozemsku, ale také způsobem, který překračuje meze zásady proporcionality.
39. Použití ustanovení o vyloučení podle nizozemských právních předpisů provádějících zásadu jedinečnosti vede k důsledkům, které jsou zjevně nepřiměřené, a (stejně jasně) má za následek to, že brání unijním občanům s bydlištěm v Nizozemsku ve výkonu volného pohybu pracovníků nebo tento výkon činí méně atraktivním. Tato situace nepředstavuje pouhé znevýhodnění vyplývající z nedostatku harmonizace právních předpisů v oblasti sociálního zabezpečení v rámci Evropské unie. Je přímým důsledkem uplatnění nizozemského ustanovení o vyloučení.
40. Mimoto takové omezení volného pohybu pracovníků porušuje všechny požadavky této klasické zásady unijního práva(30).
41. V tomto ohledu nizozemská a švédská vláda zejména na jednání uvedly, že pravidla pro určení příslušnosti a rozdělení pravomocí stanovená v nařízení č. 1408/71 mají kromě ochrany zaměstnanců za cíl zajištění spravedlivého a vyváženého rozdělení finanční zátěže mezi členskými státy prostřednictvím sladění financování systémů sociálního zabezpečení a s nimi souvisejících výdajů, a to tak, že je-li členský stát na základě tohoto nařízení členským státem příslušným pro sociální zabezpečení pracovníka, příspěvky a dávky mají být financovány a vypláceny v souladu s právem tohoto státu.
42. I když nepochybuji o legitimitě takového cíle, a to tím spíše, že zásady nařízení č. 1408/71 a koordinace, kterou zavádí, rovněž zajišťují integritu vnitrostátních systémů sociálního zabezpečení a zejména rozdílů, pokud jde o pojištění a financování(31), mám za to, že nizozemská právní úprava jde v každém případě nad rámec toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné.
43. Je pravda, že v souladu s judikaturou připomenutou v bodě 27 tohoto stanoviska členský stát, který není příslušný podle nařízení č. 1408/71, nemůže ukládat povinnost platit příspěvky, a že dotčené osoby v původním řízení tedy nepřispívaly do systému sociálního pojištění v Nizozemsku během období, kdy pracovaly v Německu.
44. Nizozemské království však mohlo stanovit opatření alternativní k použití ustanovení o vyloučení, která by byla přizpůsobena situaci dotčených osob v původním řízení tak, že by jim bylo umožněno účastnit se nizozemského systému sociálního zabezpečení na základě zaplacení příspěvků.
45. Ačkoli Soudní dvůr uvedl, že nepříslušné členské státy nemohou ukládat povinnost platit příspěvky, podle mého názoru toto omezení nebrání tomu, aby navrhly poskytování dávek výměnou za dobrovolné příspěvky, pokud taková možnost skutečně odpovídá podmínkám pro poskytnutí příspěvků ostatním osobám, na které se vztahují vnitrostátní právní předpisy. V tomto ohledu připomínám, že pokud by dotčené osoby zůstaly nezaměstnanými v Nizozemsku, účastnily by se nizozemského systému sociálního zabezpečení, a to na náklady tohoto členského státu(32).
46. Mimoto Nizozemské království může iniciovat a sjednat dohodu ve smyslu článku 17 nařízení č. 1408/71(33) se Spolkovou republikou Německo. Taková dohoda by mohla stanovit zapojení dotčených osob v původním řízení do nizozemského systému sociálního zabezpečení, placení příspěvků podle úrovně příjmů, která je výrazně nízká, dotčenými osobami v původním řízení, jakož i ujednání mezi členskými státy, pokud jde o příspěvky, které obvykle hradí zaměstnavatel.
47. Stejně tak možnost uzavřít dobrovolné pojištění na základě AOW nemůže zaručit soulad čl. 6a návětí a písm. b) s unijním právem, pokud tato možnost není upravena tak, aby zohlednila zvláštní situaci pracovníků, jako jsou F. van den Berg a H. D. Giesen, a zejména jejich nízké příjmy.
48. Za těchto podmínek použití ustanovení o vyloučení a prosté vyloučení osob dotčených v původním řízení ze systému sociálního zabezpečení v Nizozemsku jdou nad rámec toho, co je nezbytné pro zajištění finanční rovnováhy systému sociálního zabezpečení.
49. S ohledem na veškeré tyto úvahy jsem toho názoru, že články 45 a 48 SFEU brání použití ustanovení o vyloučení stanovených v čl. 6a návětí a písm. b) AKW a čl. 6a návětí a písm. b) AOW.
C. Ke třetí otázce ve věci van den Berg a Giesen (C‑95/18)
50. Ve třetí otázce ve věci van den Berg a Giesen (C‑95/18) se předkládající soud Soudního dvora v podstatě táže, zda nárok na dávku na základě AOW musí být považován za nárok na dávku, která podle vnitrostátních právních předpisů není vázána na podmínky zaměstnání nebo pojištění.
51. Prostřednictvím této otázky, která se týká situace manželky H. D. Giesena(34), se tedy předkládající soud dotazuje na rozsah výše uvedeného rozsudku Bosmann. Zejména se snaží zjistit, zda v tomto rozsudku a v rozsudku Franzen a další Soudní dvůr podmínil možnost členského státu bydliště přiznat nárok na dotčené dávky tím, že v právních předpisech tohoto členského státu tyto dávky nepodléhají podmínkám zaměstnání nebo pojištění.
52. Je věcí předkládajícího soudu určit, jaké byly v dotčeném období podmínky poskytnutí dávek starobního důchodu, a naopak přísluší přirozeně Soudnímu dvoru, aby v rámci své pravomoci v řízení o předběžné otázce vymezil rozsah výkladu rozsudků Bosmann a Franzen a další.
53. Je pravda, že v rozsudku Bosmann Soudní dvůr položil velký důraz na specifické okolnosti této věci. V bodě 28 uvedeného rozsudku zdůraznil, že s výhradou ověření předkládajícím soudem se zdá, že B. Bosmann může mít podle německých právních předpisů patrně nárok na rodinné přídavky již z důvodu svého bydliště v Německu. V bodě 32 uvedeného rozsudku rovněž odkázal na skutečnost, že nárok na přiznání rodinné dávky není vázán na podmínky zaměstnání nebo pojištění. Nicméně skutečnost, že Soudní dvůr zohlednil takové okolnosti v kontextu konkrétních okolností tohoto případu, podle mého názoru neznamená, že možnost poskytování těchto dávek je vázána na takové podmínky.
54. Tato analýza je podle mého názoru potvrzena rozsudkem ze dne 12. června 2012, Hudzinski a Wawrzyniak(35), v němž skutečnost, že dotčené plnění nebylo vázáno na podmínky zaměstnání nebo pojištění, nepředstavovala podmínku výkladu uvedeného Soudním dvorem, a nebyla podle mého názoru zpochybněna ani v rozsudku Franzen a další.
55. Zaprvé okolnosti, na které upozornil Soudní dvůr v bodě 64 výše uvedeného rozsudku Franzen a další, totiž navazují na analýzu, která začíná v předcházejícím bodě, v němž Soudní dvůr uvedl, že hmotněprávní podmínky přiznání takových dávek byly zřejmě splněny a že poskytnutí takových dávek nepovede k souběhu dávek.
56. Zadruhé poukazuji na to, že ze závěru uvedeného Soudním dvorem v bodě 65 rozsudku Franzen a další (podle něhož obdobně jako v rozsudku Bosmann článek 13 nařízení č. 1408/71 nebrání poskytování takových dávek členským státem bydliště) implicitně, ale jasně plyne, že výjimka ze zásady použití právních předpisů jediným členským státem uznaná v posledně uvedeném rozsudku není podmíněna skutečností, že členský stát bydliště neváže přiznání nároku na sociální dávky na podmínky zaměstnání nebo pojištění.
57. Nicméně z těchto rozsudků vyplývá, že tuto možnost má členský stát bydliště pouze za předpokladu, že poskytování předmětné dávky vyplývá z právních předpisů tohoto státu a že pracovník splňuje podmínky nezbytné k tomuto účelu, s výhradou, že tyto podmínky jsou přiměřené situaci pracovníka a nejsou přísnější než podmínky pro ostatní příjemce této dávky.
58. V tomto ohledu uvádím, že v bodě 64 rozsudku Franzen a další Soudní dvůr zdůraznil, že na jednání v této věci bylo potvrzeno, že podmínka bydliště postačuje pro získání členství v zákonném systému důchodového pojištění v Nizozemsku. Kromě toho z bodů 63 a 64 tohoto rozsudku vyplývá, že Soudní dvůr konstatoval, že členství v tomto systému je jedinou podmínkou pro poskytnutí dávek starobního důchodu. Naproti tomu nizozemská vláda na jednání v projednávané věci uvedla, že ačkoli je podmínka bydliště skutečně dostačující pro získání členství v zákonném systému důchodového pojištění, je pro poskytnutí dávek starobního důchodu nezbytné placení příspěvků. Je věcí předkládajícího soudu určit, jaké byly v dotčeném období podmínky poskytnutí dávek starobního důchodu.
59. V této souvislosti musí předkládající soud zohlednit skutečnost zdůrazněnou v bodě 18 tohoto stanoviska, že osobám s bydlištěm v Nizozemsku, které jsou nezaměstnané, očividně platí příspěvky do systému sociálního zabezpečení samotný stát.
60. Mám tudíž za to, že článek 13 nařízení č. 1408/71 nebrání tomu, aby osoba, která byla považována za pojištěnou v členském státě svého bydliště, měla na základě vnitrostátních ustanovení právo na starobní důchod za období, v němž tato osoba pracovala v jiném členském státě. Předkládajícímu soudu přísluší ověřit, zda poskytování dotčených dávek vyplývá z právních předpisů tohoto členského státu a zda pracovník splňuje podmínky nezbytné k tomuto účelu.
III. Závěry
61. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud Nizozemska) následovně:
„1) Články 45 a 48 SFEU brání použití ustanovení vnitrostátního práva členského státu, podle nichž migrující pracovník s bydlištěm v tomto členském státě, který na základě článku 13 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1997, ve znění nařízení (ES) č. 1992/2006 Evropského parlamentu a Rady ze dne 18. prosince 2006, podléhá právním předpisům o sociálním zabezpečení členského státu zaměstnání, není pojištěn v systému sociálního zabezpečení, a tedy nemá nárok na starobní důchod ani na rodinné přídavky, i když použitelné právní předpisy členského státu zaměstnání mu nepřiznávají žádné právo na dávky sociálního zabezpečení kromě ochrany v případě pracovních úrazů během těchto období zaměstnání.
2) Článek 13 nařízení č. 1408/71, ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením č. 118/97, ve znění nařízení č. 1992/2006, nebrání tomu, aby osoba, která byla považována za pojištěnou v členském státě svého bydliště, měla na základě vnitrostátních ustanovení právo na starobní důchod za období, v němž tato osoba pracovala v jiném členském státě. Předkládajícímu soudu přísluší ověřit, zda poskytování dotčených dávek vyplývá z právních předpisů tohoto členského státu a zda pracovník splňuje podmínky nezbytné k tomuto účelu.“