STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
CHRISTINE STIX-HACKL
přednesené dne 18. března 2004(1)
Věc C-36/02
OMEGA Spielhallen- a Automatenaufstellungs-GmbH
proti
Oberbürgermeisterin der Bundesstadt Bonn
[Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Bundesverwaltungsgericht (Německo)]
„Volný pohyb služeb – Omezení – Veřejný pořádek – Lidská důstojnost – Ochrana základních hodnot zakotvených vnitrostátní ústavou – ,Hry na zabíjení‘“
Obsah
I – Úvod
II – Právní rámec
A – Právo Společenství
B – Vnitrostátní právo
III – Skutkové okolnosti a řízení
IV – K předběžné otázce
A – Přípustnost
1. Podstatná tvrzení pořádkového orgánu
2. Posouzení
B – Právní posouzení
1. K dotčené základní svobodě
a) Podstatná tvrzení účastníků řízení
b) Posouzení
2. K odůvodnění omezení
a) Podstatná tvrzení účastníků řízení
b) Posouzení
i) Úvodní poznámky
ii) Ochrana základních práv v právu Společenství
– K postavení základních práv jako obecných zásad práva Společenství
– K funkcím základních práv v právním řádu Společenství
– Závěry s ohledem na vztah mezi vnitrostátní ochranou základních práv a ochranou Společenství
iii) Lidská důstojnost v právu Společenství
– Obrysy lidské důstojnosti jako právního pojmu
– Lidská důstojnost jako právní norma a její ochrana v právu Společenství
– Důsledky pro projednávanou věc
iv) Výklad pojmu veřejného pořádku s ohledem na význam a dosah lidské důstojnosti
– Pojem veřejného pořádku
– K existenci dostatečně závažného ohrožení v konkrétním případě
V – Závěry
I – Úvod
1. V této věci má Soudní dvůr objasnit, do jaké míry se mohou vnitrostátní soudy opřít o hodnoty zakotvené v jejich vnitrostátním ústavním právu pro přijetí opatření, která sice slouží k ochraně veřejného pořádku v příslušném členském státě, avšak současně také omezují základní svobody Smlouvy ES.
2. Podnětem je vyhláška vnitrostátního pořádkového orgánu, kterou byly zakázány simulované akty zabíjení v rámci hry. Tato vyhláška o zákazu byla odůvodněna nebezpečím pro veřejný pořádek, k jehož základním hodnotám patří i lidská důstojnost.
3. Vycházíme-li z různých mezí ochrany základních práv v členských státech naskýtá se otázka, zda a jak se mají takové rozdíly projevit na přípustnosti takového vnitrostátního opatření z hlediska práva Společenství při náležitém zohlednění vázanosti Společenství základními právy.
II – Právní rámec
A – Právo Společenství
4. Dle čl. 6 odst. 1 ES je Unie založena na zásadách svobody, demokracie, dodržování lidských práv a základních svobod a právního státu, zásadách, které jsou společné členským státům. Dle odst. 2 tohoto článku ctí Unie základní práva zaručená Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod podepsanou dne 4. listopadu 1950 v Římě a ta, jež vyplývají z ústavních tradic společných členským státům jako obecné zásady práva Společenství.
5. Dle článku 30 ES jsou přípustná omezení volného pohybu zboží, pokud jsou odůvodněna mj. důvody veřejného pořádku.
6. S ohledem na volný pohyb služeb je třeba připomenout, že Soudní dvůr u vnitrostátních předpisů, použitelných bez rozdílu, v ustálené judikatuře zásadně shledává odůvodnění omezení prostřednictvím tzv. veřejného zájmu, tedy pomocí důvodů, které nejsou výslovně uvedeny v primárním právu.
B – Vnitrostátní právo
7. § 14 odst. 1 Ordnungsbehördengesetz Nordrhein-Westfalen (zákon použitelný na pořádkové orgány v Severním Porýní-Vestfálsku, dále jen „OBG NW“) zní: „Pořádkové orgány mohou přijmout nezbytná opatření pro zamezení nebezpečí ohrožujících v jednotlivých případech veřejnou bezpečnost nebo pořádek.“
III – Skutkové okolnosti a řízení
8. Omega Spielhallen- und Automatenaufstellungs-GmbH (dále jen „Omega“) je společností podle německého práva, která provozovala v Bonnu zařízení pod názvem „laserdrome“. Toto zařízení slouží obvykle k provádění rekreační činnosti nazývané „laserový sport“, která je inspirována filmem „Hvězdné války“ a je provozována s užitím moderní laserové techniky.
9. Ze spisů vyplývá, že vybavení užívané Omega v jejím „lasedrome“ bylo původně vyvinuto z dětské hračky „laser hit“ volně přístupné na trhu, mj. v obchodech v Bonnu. Protože se toto vybavení ukázalo jako technicky nedostatečné, Omega se od neurčitého data, ale v době po dni 2. prosince 1994, zásobila vybavením, které dodává britská společnost Pulsar International Limited (nyní Pulsar Advanced Games System Ltd, dále jen „Pulsar“). Nicméně franšízová smlouva s Pulsar byla uzavřena teprve dne 29. května 1997.
10. Dne 7. září 1993 bylo vydáno stavební povolení na výstavbu zařízení. Ještě před otevřením „laserdrome“ pro veřejnost část obyvatelstva protestovala proti tomuto záměru. Dopisem ze dne 22. února 1994 nakázala Oberbürgermeisterin der Bundesstadt Bonn (dále jen „pořádkový orgán“) společnosti Omega, aby jí dodala přesný popis zařízení, a sdělila jí svůj záměr vydat vyhlášku o zákazu v případě, že tam bude možné „hrát na zabíjení“ osob. Omega odpověděla dne 18. března 1994, že se jedná pouze o zasažení upevněných objektů umístěných ve střeleckých drahách. „Laserdrome“ byl otevřen dne 1. srpna 1994.
11. Dle údajů pořádkového orgánu se jednalo o rozsáhlý labyrint vybudovaný pomocí posuvných stěn, ve kterém bylo cílem vedle zasažení deseti pevně instalovaných senzorových přijímačů i střílení do lidských terčů. Jako vybavení pro hráče byly předpokládány laserové zaměřovací přístroje podobné samopalům a látkové vesty, na kterých byl v hrudní a zádové části umístěn vždy jeden senzorový přijímač. Za účelem optického znázornění „střel“ byl současně s infračerveným paprskem promítán laserový paprsek. Zásahy byly indikovány akustickým a optickým signálem. Cílem hry bylo dosáhnout během hracího času 15 minut co nejvyššího počtu bodů. Za každý zásah pevně instalovaného přijímače obdrželi hráči body. Zasaženým hráčům byly body odečítány. Hráč, který byl zasažen pětkrát, si musel na nabíjecí stanici nechat nově nabít svůj zaměřovací přístroj.
12. Dne 14. září 1994 vydal pořádkový orgán vůči společnosti Omega vyhlášku, kterou jí zakázal „povolit nebo tolerovat v jejím […] zařízení hry, jejichž předmětem je střílet do lidských terčů prostřednictvím laserového paprsku nebo jiných technických vybavení (například infračervených paprsků), tedy jejichž cílem je na základě registrování zásahů „hrát na zabíjení osob“. Vyhláška byla mj. odůvodněna tím, že je dáno nebezpečí pro veřejný pořádek, protože simulované akty zabíjení a s tím spojené zlehčování násilí jsou v rozporu se základními hodnotami převládajícími ve veřejném mínění. Penále za každou hru hranou v rozporu s touto vyhláškou činilo 10 000 DEM.
13. Omega podala proti této vyhlášce správní opravný prostředek, který byl dne 6. listopadu 1995 Bezirksregierung Köln (místní správní orgán) zamítnut. Rozsudkem ze dne 3. září 1998 zamítl Verwaltungsgericht Köln její žalobu. Odvolání podané společností Omega, které bylo pro zásadní význam věci připuštěno, bylo dne 27. září 2000 zamítnuto Oberverwaltungsgericht für das Land Nordrhein-Westfalen. Následně podala Omega opravný prostředek „Revision“ k Bundesverwaltungsgericht.
14. Na podporu svého opravného prostředku „Revision“ vznesla Omega četné procesní námitky. Dovolává se toho, že vyhláška o zákazu zasahuje do jejích základních práv, obzvláště do práva na zřízení a provozování živnosti a do práva na svobodnou volbu povolání. Namítá porušení zásady rovného zacházení v tom ohledu, že je znevýhodňována oproti ostatním provozovatelům „laserdrome“ v Německu i vůči subjektům nabízejícím jiné hry jako „paintball“ nebo „gotcha“. Dále je dle jejího názoru vyhláška příliš neurčitá a postrádá platné zákonné zmocnění, protože pojem veřejného pořádku v § 14 OBG NW je příliš neurčitý. Vyhláška o zákazu zasahuje i do práva Společenství, obzvláště do volného pohybu služeb zakotveného v článku 49 ES, protože v „laserdrome“ měla být užívána vybavení a technika dodaná britskou společností Pulsar.
15. Omega navrhuje zrušení rozsudků soudů nižších instancí a správního rozhodnutí, které bylo proti ní vydáno, a též podpůrně postoupení věci Soudnímu dvoru Evropských Společenství k rozhodnutí o předběžné otázce. Žalovaný pořádkový orgán navrhuje zamítnutí opravného prostředku „Revision“.
16. Předkládající soud má za to, že za použití vnitrostátního práva musí být opravný prostředek „Revision“ podaný Omega zamítnut. Nicméně se táže, zda je toto řešení v souladu s právem Společenství, obzvláště s články 49 ES až 55 ES o volném pohybu služeb a články 28 ES až 30 ES o volném pohybu zboží.
17. Předkládající soud uvádí, že Oberverwaltungsgericht užil spolkové právo, zejména normy Spolkové ústavy, za účelem výkladu generálního zmocnění § 14 odst. 1 OBG NW uděleného dle zemského práva. Podle předkládajícího soudu Oberverwaltungsgericht rozhodl správně, že obchodní provozování „hry na zabíjení“ v „laserdrome“ Omega představuje zásah do lidské důstojnosti, pojmu zakotveného v čl. 1 odst. 1 první větě německé ústavy.
18. Lidská důstojnost je ústavní zásada, kterou je možné porušit buď ponižujícím zacházením s protivníkem, což není v projednávaném případě dáno, nebo tím, že u hráče je vzbuzen nebo posilován postoj popírající základní právo každého být uznáván a respektován, jako je tomu v projednávaném případě předváděním fiktivních násilných aktů za účelem hry. Nejvyšší ústavní hodnota, jako je lidská důstojnost, nemůže jít stranou v rámci zábavní hry. Základní práva dovolávaná společností Omega nemohou s ohledem na vnitrostátní právo tento závěr změnit.
19. Co se týče použití práva Společenství, předkládající soud se domnívá, že dotčená vyhláška porušuje především volný pohyb služeb upravený článkem 49 ES. Slučitelnost napadené vyhlášky s právem Společenství závisí dle názoru předkládajícího soudu rozhodujícím způsobem na tom, zda a do jaké míry může být tento zásah odůvodněn z důvodů veřejného pořádku.
20. Jádrem otázky, která se jeví předkládajícímu soudu nevyjasněná, je přitom, zda společné právní pojetí ve všech členských státech je předpokladem pro oprávnění členských států omezit základní svobody zakotvené ve Smlouvě – zde volný pohyb služeb a volný pohyb zboží – pro naléhavé důvody obecného zájmu. Dle názoru předkládajícího soudu je možné tento předpoklad vyčíst z vyjádření Soudního dvora ve věci C-275/92, Schindler, jakož i určitých vyjádření v německé literatuře. Pokud by byl tento pohled správný, muselo by být předmětné žalobě vyhověno, jelikož koncept „laserdrome“ je legálně distribuován přinejmenším ve Velké Británii. Pokud by tento pohled nebyl správný, pak soud dovozuje, že žaloba by musela být nižšími instancemi zamítnuta, a z důvodu zásadního významu porušené zásady lidské důstojnosti není na místě se blíže zabývat proporcionalitou, obzvláště přiměřeností opatření.
21. Za těchto okolností se předkládající soud rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru tuto předběžnou otázku:
Je slučitelné s ustanoveními Smlouvy o založení Evropského společenství, týkajícími se volného pohybu služeb a volného pohybu zboží, aby vnitrostátní právo zakázalo určitou hospodářskou činnost – v daném případě provoz tzv. „laserdrome“, kde jsou simulovány akty zabíjení – protože tato činnost je v rozporu se základními hodnotami zakotvenými ústavou?
IV – K předběžné otázce
A – Přípustnost
1. Podstatná tvrzení pořádkového orgánu
22. Pořádkový orgán považuje předběžnou otázku za nepřípustnou, protože se netýká činnosti s přeshraničním charakterem. Argumentuje v podstatě tím, že obchodní kontakty se společností Pulsar byly navázány až po vydání sporné vyhlášky dne 28. září 1994, takže do této doby zcela chybí přeshraniční charakter. Existence přeshraničního charakteru je sporná i po navázání těchto kontaktů, protože vyhláška nezakazovala instalaci ani užívání zařízení dodaného, resp. spravovaného společností Pulsar, nýbrž pouze variantu hry. Mezi společností Omega a Pulsar byla sice uzavřena franšízová smlouva s odvoláním na zakázanou variantu hry, k čemuž však došlo až dne 29. května 1997, a tedy až dlouho po sporné vyhlášce.
23. V ústní části řízení se německá vláda k tomuto tvrzení v podstatě připojila.
2. Posouzení
24. Pochybnosti vyjádřené pořádkovým orgánem s ohledem na přípustnost předběžné otázky nejsou přesvědčivé. Dle ustálené judikatury Soudního dvora „je věcí pouze vnitrostátních soudů, které rozhodují spor a které musí nést odpovědnost za přijaté soudní rozhodnutí, posoudit s ohledem na zvláštnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jejich rozsudku, tak i relevanci otázek, které kladou Soudnímu dvoru“(2).
25. Soudní dvůr z toho vyvozuje zásadu, že „jestliže se otázky položené vnitrostátními soudy týkají výkladu práva Společenství […] je Soudní dvůr v zásadě povinen o nich rozhodnout“(3). Soudní dvůr může tudíž „odmítnout rozhodnutí o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem pouze tehdy, pokud je zjevné, že tímto soudem žádaný výklad nebo přezkoumání platnosti práva Společenství nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení“(4).
26. V této souvislosti Soudní dvůr zdůrazňuje, že „není věcí Soudního dvora, nýbrž vnitrostátního soudu zjistit skutečnosti tvořící základ sporu a učinit z nich závěry pro rozhodnutí, které má vydat“(5).
27. S ohledem na tvrzení pořádkového orgánu je nutné konstatovat, že nemůže být věcí Soudního dvora zjišťovat obsah smluv mezi Omega a Pulsar nebo srovnávat okamžik vzniku těchto smluvních vztahů s datem vyhlášky. Dále je třeba poznamenat, že pohrůžka pokutou jde zpravidla ruku v ruce s prodlouženým časovým účinkem, takže ani při skutečném vzniku smluvních vztahů až po vydání vyhlášky není možné vyloučit vztah k právu Společenství.
28. Z toho plyne, že předběžná otázka musí být prohlášena za přípustnou.
B – Právní posouzení
1. K dotčené základní svobodě
a) Podstatná tvrzení účastníků řízení
29. Jak pořádkový orgán, tak Komise zdůrazňují, že sporné vnitrostátní opatření se volného pohybu zboží a volného pohybu služeb dotýká, pokud vůbec, různým způsobem.
30. Pořádkový orgán – a německá vláda v rámci ústní části řízení – v souladu se svými tvrzeními o přípustnosti zpochybňují, zda je vůbec dotčen volný pohyb zboží a volný pohyb služeb, a v této souvislosti zdůrazňují, že i za předpokladu, že by základní svobody byly dotčeny, by bylo v každém případě nutné posuzovat dotčenost každé z těchto dvou základních svobod různě. Ohledně volného pohybu zboží je totiž nutné konstatovat, že sporná vyhláška zakazuje dovoz zboží jen do té míry, že zakazuje jejich užívání v rámci „laserdrome“. Ve smyslu rozsudku Schindler(6) je možné konstatovat, že i v projednávaném případě není „vlastním účelem dovoz a distribuce zboží“, nýbrž pouze umožnění účasti na hře, takže omezení spojené s předmětnou vyhláškou je nutné – pokud vůbec – přednostně zkoumat dle měřítek volného pohybu služeb.
31. I podle názoru Komise stojí v projednávaném případě v popředí plnění z franšízové smlouvy, jelikož dovoz zboží ze Spojeného království slouží jen k funkčnosti provozu hry.
b) Posouzení
32. Vzhledem k ustálené judikatuře Soudního dvora, dle které není na místě zkoumat samostatně jednu ze základních svobod, jestliže se ukáže, že za daných okolností případu je jedna z těchto svobod oproti druhé zcela druhořadá a může k ní být přiřazena(7), může být v projednávaném případě upuštěno od samostatného zkoumání článků 28 a násl. ES. Komise a pořádkový orgán totiž právem zdůrazňují, že sporná vyhláška omezuje dovoz zboží, jen pokud tento slouží k umožnění účasti na sporné hře, takže volný pohyb zboží má v projednávaném případě pouze druhořadý význam.
33. Dotčení volného pohybu služeb není v projednávaném případě obtížné zjistit. Spornou vyhláškou se zakazuje varianta hry, která je podstatnou součástí smluvních ujednání mezi v Německu usazeným provozovatelem hry Omega a v Británii usazeným majitelem práv duševního vlastnictví ke hře, Pulsar. Pořádkový orgán ovšem v této souvislosti právem zdůrazňuje, že sporná vyhláška plánovité nabízení „laserdrome“ v zásadě nezakazuje; negativní dotčení volného pohybu služeb, na který má společnost Pulsar právo, je podle toho nutné spatřovat v tom, že může své služby ve Spolkové republice Německo nabízet pouze za ztížených podmínek – tzn. s vynecháním podstatných částí těchto služeb, což opětovně omezuje právo příjemce služeb na využívání služeb zahraničního poskytovatele.
34. Dle názoru pořádkového orgánu však nedošlo k porušení volného pohybu služeb. Judikaturu Keck & Mithouard(8) je totiž možné na projednávaný případ použít v tom smyslu, že není zakázán ani provoz „laserdrome“ jako takového ani využívání služeb Pulsar, nýbrž pouze jedna forma užití v podobě jedné varianty hry. Je tedy nutné vycházet z toho, že sporné opatření představuje úpravu poskytování služby, která je vyjmuta z ochrany článku 49 ES.
35. K tomu je třeba konstatovat, že Soudní dvůr se s podobným tvrzením vypořádal již v rozsudku Alpine Investments(9): Soudní dvůr zde zdůraznil, že právní úprava způsobů nabídky v členském státě poskytovatele služeb přímo ovlivňuje přístup k trhu služeb, jelikož se netýká jen nabídek služeb v tomto členském státě, nýbrž i nabídek v jiných státech, zatímco důvod pro vyjmutí způsobů prodeje z oblasti použití článku 28 ES spočívá v tom, že použití takových právních úprav způsobů prodeje nemůže zabránit nebo podstatněji omezit přístup těchto výrobků na trh v členském státě dovozu, než jak je tomu v případě vnitrostátních výrobků.
36. Pořádkový orgán však v této souvislosti dává ke zvážení, že se Soudní dvůr v rozsudku Alpine Investments zabýval právní úpravou členského státu poskytovatele služby, zatímco v projednávaném případě je sporná právní úprava členského státu příjemce služby, takže argumentaci Soudního dvora není možné přeneseně použít. Tato námitka, která je sama o sobě pravdivá, však nezohledňuje to, že přenesení diferenciace dle rozsudku Keck na volný pohyb služeb nemůže být přesvědčivé již z toho důvodu, že při dostatečném přeshraničním charakteru musí právní úprava způsobu poskytnutí jakékoliv služby – nezávisle na jejím místě – znamenat právě z důvodu chybějícího fyzického charakteru služeb omezení relevantní z hlediska práva Společenství, aniž by bylo takové rozlišování mezi úpravami ohledně způsobů poskytování a úpravami týkajícími se přímo služby vůbec možné.
37. Analogické použití judikatury Keck na právní úpravu státu příjemce nemůže přesvědčit ani vzhledem k zásadě země původu zakotvené v článku 49 ES. To také vysvětluje, proč Soudní dvůr v ustálené judikatuře – bez diferenciace dle rozsudku Keck – předpokládá, že článek 49 ES zahrnuje i takovéto právní úpravy(10). Dle této judikatury vyžaduje totiž „dodržování zásady v článku 49 ES […] nejen odstranění veškeré diskriminace z důvodu státní příslušnosti, ale také zrušení všech omezení, která jsou způsobilá zabránit nebo jinak omezit činnosti poskytovatelů služeb, kteří jsou usazeni v jiném členském státě a poskytují zde legálně příslušné služby“(11) (mé zdůraznění).
38. Je tudíž nutné konstatovat, že sporná vyhláška omezuje volný pohyb služeb zaručený článkem 49 ES.
2. K odůvodnění omezení
a) Podstatná tvrzení účastníků řízení
39. Jak pořádkový orgán, tak také Komise a německá vláda považují odůvodnění sporného omezení volného pohybu služeb na základě vyhlášky, která je sporná v projednávaném případě, za možné. V této souvislosti se použijí jak důvody stanovené v článku 46 ES ve spojení s článkem 55 ES, tak i naléhavé důvody obecného zájmu uznané Soudním dvorem.
40. Omega považuje naproti tomu, jako již v řízení před vnitrostátním soudem, sporné vnitrostátní opatření v dvojím ohledu za pochybné: dle názoru společnosti Omega toto postrádá jednak dostatečně konkrétní a určitý vnitrostátní právní základ, což je v rozporu s ochranou dobré víry chráněnou právem Společenství; jednak nelze omezení základních svobod Společenství spojené se spornou vyhláškou odůvodnit z důvodu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo ochrany zdraví. Omega zdůrazňuje, že simulace zabíjení a násilí ve filmech, ale i ve výtvarném umění a bojových sportech, jakož i v dětských hrách je rozšířená a společností akceptovaná; „laserový sport“ se od takových aktivit neliší. Omega dále zdůrazňuje, že při „laserovém sportu“ v žádném případě nejde o simulované zabíjení.
b) Posouzení
i) Úvodní poznámky
41. Svou předběžnou otázkou chce předkládající soud v podstatě zjistit to, zda oprávnění členských států omezit z naléhavých důvodů obecného zájmu – zde zejména z důvodů ochrany veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, základní svobody zaručené Smlouvou ES, podléhá podmínce, že toto omezení spočívá na společném právním pojetí ve všech členských státech.
42. Předkládající soud k tomu uvedl, že předpoklad ohrožení veřejného pořádku byl v projednávaném případě odvozen z ochrany lidské důstojnosti zakotvené vnitrostátní ústavou. Tímto spočívá sporná vyhláška konečně na – vnitrostátní – ochraně základních práv. Pokud však uvážíme, že ochrana základních práv na úrovni práva Společenství je zaručena uznáním obecných právních zásad, které vychází – obzvláště – z ústavních tradic společných členským státům(12), je nutné s ohledem na předběžnou otázku dojít k závěru, že předpoklad nezbytnosti společného právního pojetí ve všech členských státech ohledně v jednotlivém případě sporného rozhodnutí o hodnotách z hlediska základních práv současně naznačuje existenci – na úrovni práva Společenství – přímé kolize základních svobod, jako např. zde volného pohybu služeb, se základními právy zakotvenými právem Společenství. V důsledku takové kolize vznikají zásadní otázky ohledně systematiky základních svobod.
43. Na základě těchto úvah se jeví jako účelné před zodpovězením předběžné otázky uvážit vztah základních svobod Společenství(13) a ochrany základních práv ve Společenství.
44. Je nutné ještě předeslat, že Soudní dvůr je stále častěji konfrontován s případy, ve kterých se objevuje otázka kolize základních svobod a základních práv zakotvených právem Společenství(14). Projednávaný případ je možné v tomto ohledu spojovat s věcí Schmidberger(15): I zde se členský stát odvolával na nutnost ochrany základních práv, aby tak odůvodnil omezení jedné ze základních svobod Smlouvy. Vycházeje z toho, že i Společenství je povinno chránit základní práva a že uplatněná základní práva platí i v právu Společenství, zkoumal Soudní dvůr v této věci, „jak je možné uvést do souladu požadavky na ochranu základních práv ve Společenství s požadavky vyplývajícími ze základní svobody zakotvené ve Smlouvě“(16).
45. Zkoumání vztahu základních svobod a ochrany základních práv Společenství v souvislosti s projednávaným případem vyžaduje nejprve obecný popis ochrany základních práv Společenství (ii), a obzvláště ochrany lidské důstojnosti (iii). Teprve poté bude zkoumáno, zda je možné v projednávaném případě uvažovat o přímé kolizi volného pohybu služeb a ochrany lidské důstojnosti nebo zda je možné ochranou lidské důstojnosti odůvodnit zjištěné omezení volného pohybu služeb (iv).
ii) Ochrana základních práv v právu Společenství
46. K hlavním pilířům právního řádu Společenství patří bezpochyby vázanost Společenství základními právy. Dle ustálené judikatury jsou tato práva součástí obecných právních zásad, jejichž dodržování Soudní dvůr zajišťuje. Soudní dvůr za tímto účelem vychází z ústavních tradic společných členským státům, jakož i z poznatků, které skýtají mezinárodně právní smlouvy týkající se ochrany lidských práv, na jejichž tvorbě členské státy spolupracovaly nebo k nimž přistoupily. Zvláštní význam přísluší v této souvislosti Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod(17).
47. Judikaturou vypracované zásady byly opětovně zdůrazněny preambulí Jednotného evropského aktu a poté čl. F odst. 2 Smlouvy o Evropské unii (nyní čl. 6 odst. 2 EU)(18).
– K postavení základních práv jako obecných zásad práva Společenství
48. Je nutné objasnit, jaké pořadí je nutno přiznat základním právům jako obecným zásadám práva Společenství. Otázkou je zejména, zda existuje vztah přednosti mezi základními právy platnými jako obecné právní zásady a základními svobodami zakotvenými ve Smlouvě.
49. V této souvislosti má význam, že Soudní dvůr chrání základní práva jako obecné právní zásady Společenství na základě článku 220 ES, jakož i čl. 6 odst. 2 EU. Je nutné je považovat za součást primárního práva, a jsou tak z hlediska hierarchie norem na stejné úrovni jako ostatní primární právo, zejména základní svobody(19).
50. Obecně hodné diskuse by však bylo, zda by bylo, s ohledem na základní hodnoty obecně chráněné základními a lidskými právy, vlastní chápaní Společenství jako společenství založeného na respektování těchto práv, a především s ohledem na dle dnešního chápaní zřejmě nutnou zpětnou vazbu na ochranu lidských práv jako předpokladu legitimity každého státu, v zásadě možné poskytnout základním a lidským právům určitou přednost před „obecným“ primárním právem. Avšak právě základní svobody přece mohou být materiálně – přinejmenším v určité míře – klasifikovány také jako základní práva: Pokud například představují zákazy diskriminace, je nutné je považovat za zvláštní způsoby vyjádření obecné zásady rovnosti(20). V tomto ohledu může kolize norem mezi základními svobodami zakotvenými ve Smlouvě a základními a lidskými právy představovat přinejmenším v některých případech také kolizi základních práv.
51. V praxi se však tento kolizní problém sotva objevuje v takové síle, protože jak základní svobody, tak i (většina) základních práv připouští omezení.
52. Ve věci Schmidberger položil předkládající soud otázku, zda zásada volného pohybu zboží zakotvená ve Smlouvě ES má přednost před určitými vnitrostátními zárukami základních práv(21). Při svém zkoumání, „jak je možné uvést do souladu požadavky na ochranu základních práv ve Společenství s požadavky vyplývajícími ze základní svobody zakotvené ve Smlouvě“(22), porovnal Soudní dvůr důvody, které mohou ospravedlnit omezení volného pohybu zboží uvedené v článku 36 ES nebo důvody uznané za naléhavé požadavky obecného zájmu, s odůvodněnými omezeními, pod které je podřazena svoboda projevu a svoboda shromažďování podle příslušných odstavců 2 čl. 10 a 11 EÚLP(23). Nebylo blíže odůvodněno, do jaké míry implikuje dotčení ochrany vnitrostátního základního práva dotčení ochrany odpovídající záruky Společenství.
53. I když Soudní dvůr obsahově chápe uvedená omezení základních práv určitým způsobem, který odpovídá potřebám Společenství(24), považuji za významné, aby bylo v případech, jako je tento, konečně provedeno nezbytné zvážení významu zájmů v rámci skutkové podstaty omezení příslušných základních práv. „Uvedení do souladu“ s požadavky na ochranu základních práv totiž nemůže znamenat, že základní svobody budou zvažovány vůči základním právům jako takovým, což by implikovalo, že ochrana základních práv je dána. Spíše je třeba přezkoumat, do jaké míry připouštějí dotčená základní práva omezení. Ustanovení o dotčené základní svobodě, zejména skutkové podstaty výjimky, je poté nutné vykládat pokud možno tak, že nepřipouští žádná opatření nad rámec dovoleného zásahu do dotčených základních práv, a tedy nedovolují žádná opatření, která nejsou v souladu se základními právy.
– K funkcím základních práv v právním řádu Společenství
54. Z ochrany základních práv zaručené právním řádem Společenství na jedné straně vyplývá, že ochrana základních práv je předpokladem pro legitimitu jednání Společenství(25), avšak také, že členské státy jsou povinny při – široce chápaném – provádění právní úpravy Společenství respektovat požadavky na ochranu základních práv v právním řádu Společenství(26).
55. Pokud se tedy Společenství jako právní společenství má za společenství založené na respektování základních a lidských práv(27), nemohou být vzhledem k tomu „uznána jako oprávněná […] jak opatření orgánů Společenství, tak opatření členských států v oblasti použití práva Společenství, která jsou neslučitelná s respektováním takto uznaných a zaručených lidských práv“(28). Článek 51 odst. 1 Charty základních práv Evropské unie toto tvrzení potvrzuje(29).
56. Z právně-metodického hlediska je nárok na soulad základních práv, který si Evropská společenství, resp. Evropská unie jako celek sama klade, uskutečňován v judikatuře Soudního dvora naprosto různým způsobem.
57. Jako nejdůležitější podnět je nutné uvést výklad v souladu se základními právy, který může být současně chápán jako forma výkladu v souladu s primárním právem(30), resp. „v souladu s ústavou“. Dle výše uvedeného je nutné vykládat ustanovení práva Společenství pokud možno tak, aby byla v souladu s příslušnými základními právy.
58. Soudní dvůr tak konstatoval např. ve svém rozsudku Johnston, že soudní ochrana práva stanovená v článku 6 směrnice 76/207 je „výrazem“ zásady práva na účinnou právní ochranu zakotvené v ústavních tradicích společných členským státům a v článcích 6 a 13 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP), a vyložil ustanovení směrnice následně „ve světle“ této zásady(31). Tak je nutné vykládat i článek 11 směrnice 89/552, který upravuje četnost reklamních přestávek, ve světle čl. 10 odst. 1 EÚLP, na který výslovně odkazuje osmý bod odůvodnění této směrnice(32). Dle judikatury je nutné ve světle práva na respektování soukromého života dle článku 8 EÚLP vykládat dále např. i ustanovení Smlouvy, jakož i nařízení a směrnice v oblasti volného pohybu pracovníků a osob samostatně výdělečně činných, mezi nimi i nařízení č. 1612/68(33).
59. Výchozím bodem je přitom často vnitřní souvislost s určitým základním právem založená v právní úpravě Společenství, která má být vyložena, ale tato souvislost může ostatně vyplynout i z obecné věcné souvislosti případu(34).
60. Za ještě širší výraz této funkce výkladu s ohledem na výklad práva Společenství může být považován rozsudek ERT(35), dle kterého podléhají členské státy požadavkům na ochranu základních práv Společenství i tehdy, pokud se, jako v projednávaném případě, odvolávají na výjimky ze základních svobod. Pokud se členský stát odvolává na naléhavý požadavek obecného zájmu nebo na ve Smlouvě stanovený ospravedlňující důvod za účelem odůvodnění vnitrostátní právní úpravy, která je způsobilá omezit výkon některé základní svobody ze Smlouvy, je nutné dle této judikatury vykládat toto odůvodnění „ve světle obecných právních zásad a zejména základních práv“(36).
61. Zcela obecně se však základní a lidská práva v rámci ochrany základních práv ve Společenství objevují nejen jako výkladová kritéria, nýbrž mnohem příměji i jako přímé měřítko pro přezkoumání legitimity aktů Společenství(37). Obsahem takovéhoto přezkoumání může být nárok na základní právo, který může být uplatněn cestou opravného prostředku nebo žaloby na neplatnost(38),(39).
62. Z metodického hlediska je třeba poznamenat, že ustanovení (sekundárního) práva Společenství je v rozporu se základními právy, a tudíž protiprávní pouze tehdy, pokud není možný výklad tohoto ustanovení v souladu se základními právy. Je-li tedy uplatňováno, že nějaké ustanovení práva Společenství je v rozporu s některým základním právem chráněným právem Společenství, zkoumá Soudní dvůr nejprve, zda toto ustanovení je možné vykládat v souladu s tímto základním právem. Pokud to možné není, je nutné toto ustanovení zrušit. Pokud však vyplyne, že právní úprava při příslušném výkladu jako taková neporušuje základní práva chráněná právním řádem Společenství, je platná a je věcí vnitrostátních orgánů a soudů zajistit uplatňování této právní úpravy v souladu s ochranou základních práv(40).
63. Ohledně této vnitrostátní úrovně ochrany základních práv Společenství je třeba konstatovat, že i vnitrostátní ustanovení nebo opatření k provedení práva Společenství je nutné poměřovat měřítkem základních práv Společenství. Soudní dvůr v této souvislosti opakovaně konstatoval, že taková ustanovení a opatření musí vnitrostátní soudy vykládat co možná nejvíce v souladu s touto – v souladu se základními právy vykládanou – právní úpravou Společenství(41). V opačném případě jsou dle přednosti použití práva Společenství vnitrostátní soudy povinny tato vnitrostátní ustanovení, resp. opatření nepoužívat, resp. zrušit.
64. Pokud kromě toho právní úprava Společenství ponechává členským státům určitou volnou úvahu, resp. volbu mezi více způsoby provedení, jsou tyto povinny vykonat své uvážení při respektování základních práv Společenství, takže tedy sporná vnitrostátní úprava bude použita způsobem, který je v souladu s ochranou základních práv Společenství. Základní práva navíc zavazují orgány a soudy členských států i v oblasti tzv. procesní autonomie členských států resp. tvoří podmínky, které ji omezují(42).
65. Samozřejmě je nutné konstatovat, že ve všech těchto případech obsah ustanovení Společenství, které má být provedeno – ať už se jedná o určité ustanovení směrnice nebo o odůvodňující skutkovou podstatu v rámci některé základní svobody, na kterou se členský stát odvolává – již často není vlastně konkretizován resp. materializován, právě naopak je doplňován o další prvky. Základní práva se tak jeví jako doplňující prvky. Tyto jsou však inherentní dotčeným ustanovením Společenství.
66. Závěrem budiž poznamenáno, že funkce základních práv jako výkladového kritéria a jako přímého měřítka při kontrole legitimity právní úpravy Společenství(43) nebo vnitrostátního prováděcího opatření jsou vzájemně úzce propojeny.
– Závěry s ohledem na vztah mezi vnitrostátní ochranou základních práv a ochranou Společenství
67. Na základě popsaných zásad by mělo být nyní přezkoumáno, jaký význam má být z hlediska práva Společenství přisouzen s ohledem na řešení projednávaného případu vnitrostátnímu hodnocení základních práv.
68. V této souvislosti je třeba obecně předeslat, že Soudní dvůr již od nejranější fáze své rozhodovací praxe odmítal platnost námitek založených na vnitrostátním ústavním právu proti platnosti práva Společenství(44).
69. Důvody přednesené Soudním dvorem, jejichž znění neztratilo nic ze své přesvědčivosti, v zásadním rozsudku Internationale Handelsgesellschaft, jsou následující: „Jednotnost a účinnost práva Společenství by byla omezena, pokud by byly při posuzování platnosti aktů vydaných orgány Společenství používány pouze normy nebo zásady vnitrostátního práva. Platnost takových aktů může být posuzována jen dle práva Společenství, neboť před právem vytvořeným Smlouvou, tedy právem plynoucím z autonomního pramenu práva, nemohou mít vzhledem k jeho povaze přednost vnitrostátní právní předpisy jakéhokoli charakteru, pokud nemá ztratit svůj charakter práva Společenství a pokud nemá být zpochybněn právní základ Společenství samotného. Z tohoto důvodu nemůže mít vliv na platnost aktu Společenství nebo na jeho účinek na území členského státu, když je uplatňováno, že jsou porušena základní práva, tak jak jsou vyjádřena ústavou tohoto státu nebo strukturálními principy vnitrostátní ústavy.(45)“
70. Odmítnutí orientace práva Společenství na vnitrostátní ustanovení ve věci základních práv je však nutné současně relativizovat potud, pokud jednak základní a lidská práva uznaná jako obecné zásady práva Společenství čerpají svůj obsah – jak vyplývá z výše uvedené ustálené judikatury – opět z pramene ústavních tradic společných členským státům, jakož i zejména z EÚLP; a jednak Smlouva předpokládá odůvodnění pro omezení základních svobod jí zaručených, takže v konečném důsledku mohou hrát roli i úvahy vnitrostátní ochrany základních práv, jak je patrné i v tomto případě.
71. Při pohledu na předběžnou otázku ze všeho výše uvedeného vyplývá, že zjištěné omezení volného pohybu služeb nemůže být bez dalšího odůvodněno ochranou specifických, v ústavě členského státu zaručených, základních práv. Musí se spíše zkoumat, do jaké míry může být toto omezení odůvodněno z důvodů uznaných právem Společenství, jako zejména ochranou veřejného pořádku. Společné právní pojetí členských států ohledně ochrany veřejného pořádku nepředstavuje předpoklad takového odůvodnění.
72. Pokud se však v rámci tohoto přezkoumání ukáže, že sporné omezující vnitrostátní opatření spočívá na takovém hodnocení vnitrostátní ochrany základních práv, které odpovídá společnému právnímu pojetí členských států, mohla by vyplynout odpovídající povinnost ochrany (i) z ochrany základních práv na úrovni Společenství, což by mělo z metodologického hlediska za následek, že by již nebylo namístě zkoumat, zda je nutné považovat vnitrostátní opatření za přípustnou – protože odůvodněnou – výjimku ze základních svobod zakotvených ve Smlouvě, nýbrž – dle věty z rozsudku Schmidberger – „jak je možné uvést do souladu požadavky ochrany základních práv ve Společenství s požadavky vyplývajícími ze základní svobody zakotvené ve Smlouvě“.
73. V projednávané věci je tedy třeba určit, zda je možné dovolávat se ochrany lidské důstojnosti stanovené v německé ústavě v souvislosti s odůvodněním sporné vyhlášky, nebo zda je díky případné existenci příslušné záruky v právu Společenství nutné vyrovnání na úrovni práva Společenství. Tato otázka opět předpokládá rozbor pojmu lidské důstojnosti.
iii) Lidská důstojnost v právu Společenství
– Obrysy lidské důstojnosti jako právního pojmu
74. Jen stěží je jiný právní pojem právně obtížněji uchopitelný než pojem lidské důstojnosti. Níže bude učiněn pokus naznačit alespoň některé obrysy tohoto konceptu(46).
75. „Lidská důstojnost“ vyjadřuje nejvyšší nárok na respektování a hodnotu, kterou má člověk na základě své lidskosti. Jedná se o ochranu a respektování bytosti resp. přirozenosti člověka jako takového, o „podstatu“ člověka. V lidské důstojnosti se člověk sám odráží, tato tvoří to, co dělá člověka člověkem. Otázka, co dělá člověka člověkem, však nevyhnutelně odkazuje do oblasti mimo právo, tj. obsah lidské důstojnosti je nakonec určován dle určitého „obrazu člověka“(47).
76. Lidská důstojnost představuje jako základní vyjádření toho, co člověku náleží již jen na základě jeho lidskosti, substrát a východisko všech lidských práv, která se z ní diferencují, současně je, pokud uplatníme pojem perspektivy, souběžným bodem lidských práv, ve vztahu ke kterému je tato práva třeba chápat a směřovat. Přiměřeně se např. v německé nauce o základních právech hovoří o lidské důstojnosti jako o „nosném ústavním principu“ lidských práv(48).
77. Jako jejich původní základ sdílí lidská důstojnost i ideově-historické pozadí a zdůvodnění lidských práv vůbec. Požadavek na dodržování lidských práv se v tomto ohledu staví proti myšlence, že hodnota člověka je k dispozici státu, národu, většině, tedy proti tomu, že jednotlivec je definován státem a je chápán jako jeho funkce(49). Odpovídá myšlence, že každého jednotlivého člověka je nutné chápat spíše jako původní místo nezadaných a nezadatelných práv.
78. Jako podklady tohoto hodnocení lze uvést různá náboženská, filozofická resp. ideologická odůvodnění(50). Lidská důstojnost je zakořeněna vcelku hluboce ve vzniku obrazu člověka v evropském kulturním prostředí, které chápe člověka jako bytost nadanou k samostatné činnosti a k sebeurčení. Na základě své schopnosti k vlastní, svobodné tvorbě vůle je subjektem a nesmí být degradován na věc, na objekt(51).
79. Ze vztahu pojmu důstojnosti k pojmu sebeurčení a svobodě člověka, který je vyjádřen v tomto konceptu, vyplývá, proč se myšlenka důstojnosti člověka často objevuje i prostřednictvím jiných pojmů a chráněných hodnot jako osobnost nebo identita(52).
80. Dále je myšlence lidských práv obecně a lidské důstojnosti zvláště vlastní i myšlenka stejné důstojnosti všech, pročež se často hovoří i o pojmu „égale dignité“ zahrnujícím oba koncepty(53).
81. Všechna (zvláštní) lidská práva však nakonec slouží, jako projevy a zvláštní formy lidské důstojnosti, k uskutečňování a ochraně lidské důstojnosti, což mne vede k otázce, v jakém vztahu je lidská důstojnost ke zvláštním lidským právům, resp. zda se u lidské důstojnosti jedná o obecnou zásadu, princip hodnocení nebo samostatné základní právo.
– Lidská důstojnost jako právní norma a její ochrana v právu Společenství
82. Myšlenka ochrany lidské důstojnosti vstoupila do mezinárodního i vnitrostátního pozitivního práva především zároveň s hnutím za lidská práva druhé poloviny 20. století, přičemž toto převzetí mělo velmi rozdílné formy. Tak obsahují jak Všeobecná deklarace lidských práv ze dne 10. prosince 1948, tak oba pakty OSN o občanských a politických právech, resp. o hospodářských, sociálních a kulturních právech, ve svých preambulích vždy přihlášení se k důstojnosti vlastní všem lidem jako základu lidských práv, aniž by však byla lidská důstojnost jako taková zakotvena jako samostatné lidské právo. V EÚLP – která ovšem ve své preambuli odkazuje na Všeobecnou deklaraci lidských práv – není lidská důstojnost vůbec výslovně zmíněna. Dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) je však respektování lidské důstojnosti a svobody „základem a průvodním motivem Úmluvy“(54).
83. Co se týče ústavních pořádků členských států, byl koncept lidské důstojnosti takřka všude uznán v té či oné podobě, zejména pokud je respektováno, jak jsem výše rozvedla, že tento koncept může být vyjádřen různými pojmy(55).
84. Jak je zřejmé, objevuje se však lidská důstojnost, podobně jako v uvedených mezinárodně právních instrumentech, ve vnitrostátních právních řádech členských států v rámci obecného přihlášení se k ní, resp. jako – často v judikatuře vytvořený – základní, hodnotící nebo ústavní princip, nikoliv jako samostatná, před soudy uplatnitelná právní norma(56). Právní úprava, která existuje např. dle německé ústavy, dle které – alespoň podle zřejmě převažujícího pojetí – představuje respektování a ochrana lidské důstojnosti, zakotvená v článku 1 německé ústavy, nejen „nosný ústavní princip“, nýbrž i nezávislé základní právo, musí být považována za výjimečný případ.
85. Podstatným důvodem toho by mohlo být, že lidská důstojnost získává konkrétnější obsah teprve jejím formováním a formulováním v jednotlivých základních právech a funguje ve vztahu k nim jako hodnotící a výkladové kritérium. Pojem lidské důstojnosti jako takové je totiž – stejně jako pojem člověka, na který přímo odkazuje – druhovým pojmem, který není možné klasicky právně definovat nebo vyložit ve vlastním smyslu slova; spíše je možné konkretizovat jeho obsah především soudními zjištěními v jednotlivém případě.
86. Kodifikace a použití jednotlivých konkrétních záruk základních práv namísto přímého odkázání na lidskou důstojnost je tedy nasnadě z hlediska zásady uplatnitelnosti práva před soudy a právní metody obecně.
87. Co se týče lidské důstojnosti v právu Společenství, je nutné konstatovat, že v platném primárním právu není výslovně (písemně) zmíněna. Přinejmenším v některých právních aktech sekundárního práva – tak v bodech odůvodnění nařízení (EHS) č. 1612/68(57) a v článku 12 směrnice 89/552/EHS(58) – je však na lidskou důstojnost odkazováno, a tato tedy v této souvislosti pronikla i do judikatury(59).
88. V některých případech poukázal Soudní dvůr, resp. poukázali jeho generální advokáti, i nezávisle na tom na lidskou důstojnost, a to vždy v souvislosti se zásadou rovnosti resp. nediskriminace, tedy v propojení rovnost-důstojnost resp. „égale dignité“(60).
89. V rozsudku ze dne 9. října 2001 ve věci C‑377/98(61) měl Soudní dvůr příležitost upřesnit postavení lidské důstojnosti a její ochranu v právu Společenství. Kontext této věci tvoří žaloba na neplatnost směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/44/ES ze dne 6. července 1998 o právní ochraně biotechnologických vynálezů(62). Žalobce mj. uplatňoval – zcela ve smyslu výše uvedené „doktríny objektu“ lidské důstojnosti (člověk nemůže být považován za objekt) –, že patentovatelnost prvků izolovaných z lidského těla vyplývající z čl. 5 odst. 2 směrnice znamená instrumentalizaci živé lidské hmoty, která porušuje lidskou důstojnost. Soudní dvůr k tomu uvedl: „Je věcí Soudního dvora zajistit v rámci kontroly souladu aktů orgánů s obecnými zásadami práva Společenství respektování lidské důstojnosti a základního práva na nedotknutelnost osoby.“ Soudní dvůr následně zamítl existenci jakékoliv protiprávnosti vedoucí k porušení lidské důstojnosti(63).
90. Tím uznal Soudní dvůr dodržování lidské důstojnosti v každém případě jako součást obecných právních zásad práva Společenství a jako měřítko a předpoklad legitimity aktů Společenství. Otázkou ovšem je, zda by bylo i v tomto případě možné argumentovat, že se jedná o formu výkladu ustanovení práva Společenství v souladu se základními právy a ochrana lidské důstojnosti zde nevystupuje pouze jako výkladový princip. Předpoklad, že Soudní dvůr uznává lidskou důstojnost – jako obecnou právní zásadu ve smyslu principu hodnocení – , nikoli však jako samostatné základní právo nebo samostatný základ nároku, se jeví být nasnadě na první pohled i rozlišováním mezi „respektováním“ (lidské důstojnosti) a „základním právem“ (na nedotknutelnost) v německém znění rozsudku(64), avšak toto pojetí nemá oporu v ostatních jazykových verzích včetně jednacího jazyka (nizozemština), ve kterých se bez výjimky hovoří bez příslušného rozlišování o „základním právu“ na respektování lidské důstojnosti.
91. Zdá se tedy, že Soudní dvůr chápe lidskou důstojnost ve stejně širokém smyslu(65), jako je ten, který vyplývá z článku 1 Charty základních práv Evropské unie(66). Tento článek zní takto: „Lidská důstojnost je nedotknutelná. Musí být respektována a chráněna.“
– Důsledky pro projednávanou věc
92. Na základě charakteru pojmu lidské důstojnosti, který je třeba ještě rozvést, by Soudní dvůr v tomto případě – jinak než v případě Schmidberger – ale jen sotva mohl bez dalšího postavit na roveň obsah záruky lidské důstojnosti podle německé Ústavy obsahu záruky lidské důstojnosti vyplývající z práva Společenství.
93. Nabízí se tedy posouzení sporného vnitrostátního opatření na základě práva Společenství. Toto přezkoumání předpokládá výklad členským státem použité skutkové podstaty odůvodnění veřejného pořádku, která odpovídá významu a dosahu lidské důstojnosti v právním řádu Společenství. Významným se v této souvislosti jeví, že ochrana lidské důstojnosti je uznána jako obecná právní zásada – a tím jako součást primárního práva. Jak je z toho možné dovodit, Soudní dvůr tedy nesmí připustit pokud možno žádný výklad základních svobod, které členský stát nutí povolit akty nebo jednání porušující lidskou důstojnost, resp. jinými slovy musí být možné zahrnout do výjimky veřejného pořádku úvahy týkající se právního statku, jehož ochranu a dodržování ukládá samo právo Společenství.
94. Na vysvětlenou budiž závěrem poukázáno na srovnatelný případ, o kterém rozhodoval Výbor pro lidská práva Paktu OSN o občanských a politických právech. V tomto řízení bylo rozhodováno o legitimitě zákazu, který byl vysloven francouzskými orgány a odůvodněn především ochranou lidské důstojnosti a který se týkal aktivity tzv. „házení trpaslíky“, kterou si stěžovatel malého vzrůstu vydělával na obživu. K otázce, zda tento zákaz představuje nepřípustnou diskriminaci ve smyslu článku 26 Paktu, konstatoval Výbor, že provedené rozlišování – a sice mezi osobami malého vzrůstu a osobami, které nejsou malého vzrůstu – spočívá na objektivních důvodech a nemá za cíl diskriminaci. Na podporu svých úvah uvedl v této souvislosti, že „smluvní stát v projednávaném případě tvrdil, že zákaz házení trpaslíky, vykonávaného stěžovatelem, není zneužívajícím opatřením, nýbrž byl nezbytný z důvodů veřejného pořádku, což ukazuje na úvahy o lidské důstojnosti, které jsou slučitelné s cíly Paktu“(67).
iv) Výklad pojmu veřejného pořádku s ohledem na význam a dosah lidské důstojnosti
95. Po úvodních poznámkách k pojmu veřejného pořádku je nyní nutné se zohledněním výše uvedených zásad zkoumat, do jaké míry sporná vyhláška sleduje uznávaný cíl obecného zájmu a zda je případně v přiměřeném vztahu ke sledovanému cíli.
– Pojem veřejného pořádku
96. Judikatura Soudního dvora k pojmu veřejného pořádku – jako pojmu práva Společenství – je charakterizována jednak snahou o vytvoření rovnováhy mezi nutným utlumením výjimek ze základních svobod zajištěných primárním právem a s ním spojenými možnostmi odůvodnění a jednak volnou úvahou členských států.
97. Soudní dvůr podle toho zdůrazňuje, že členské státy sice „v podstatě dále svobodně dle jejich vnitrostátních potřeb [mohou určovat], co vyžaduje veřejný pořádek a bezpečnost“(68). Navíc Soudní dvůr uznal, že zvláštní okolnosti, které mohou popřípadě odůvodnit použití institutu veřejného pořádku a bezpečnosti, „se [mohou] lišit země od země a v čase, takže je tedy třeba v tomto ohledu přiznat příslušným vnitrostátním orgánům určitou volnou úvahu v mezích stanovených Smlouvou“(69).
98. Na druhé straně Soudní dvůr stále zdůrazňoval, že co se týče odůvodnění odchylky, pojem veřejný pořádek musí být v právu Společenství chápán restriktivně, takže jeho dosah nemůže být určován jednostranně každým členským státem bez kontroly ze strany orgánů Společenství(70). Z této judikatury vyplývá ohledně předložené otázky, že odchylné posouzení každým členským státem je sice možné, že však právo Společenství tomuto posouzení jednotlivého státu stanoví úzké hranice.
99. Toto přezkoumání Soudním dvorem vede především k tomu, že nelze každé porušení vnitrostátních právních předpisů hodnotit jako porušení veřejného pořádku. Soudní dvůr vyžaduje spíše „skutečné a dostatečně závažné ohrožení, které se dotýká základního zájmu společnosti“(71). Existenci takového ohrožení je možné vyloučit zejména tehdy, pokud jsou důvody – odtrženy od své původní funkce – ve skutečnosti uplatňovány pro čistě hospodářské cíle(72). Stejně tak nemůže členský stát přijmout opatření vůči státnímu příslušníkovi jiného členského státu „z důvodu jednání, které by pro příslušníky prvního členského státu nemělo za následek žádná represivní nebo jiná faktická a účinná opatření určená k jeho potlačení“(73).
– K existenci dostatečně závažného ohrožení v konkrétním případě
100. Výše uvedená judikatura znamená pro projednávaný případ, že odůvodnění zjištěného omezení volného pohybu služeb z důvodů veřejného pořádku přichází v úvahu pouze tehdy, pokud vyhláškou zakázaná varianta hry znamená skutečné a dostatečně závažné ohrožení základního zájmu společnosti.
101. Při provádění tohoto hodnocení disponují vnitrostátní orgány určitou volnou úvahou. Soudní dvůr to vyjadřuje i konstatováním, že „právo Společenství členským státům neukládá ohledně posuzování jednání, která mohou být považována za v rozporu s veřejným pořádkem, jednotnou stupnici hodnot“(74).
102. Z judikatury lze dovodit, že Soudní dvůr přiznává členským státům volnou úvahu především v oblastech citlivých z hlediska morálních, náboženských nebo kulturních úvah nebo v oblastech spojených se zvláštními nebezpečími pro společnost. Takto ponechal na uvážení členského státu vzhledem ke zvláštním společenským implikacím a rizikům hazardních her, do jaké míry „chce na svém území poskytnout ochranu v oblasti loterií a jiných peněžních her“(75). Jak Komise právem dovodila, potvrzuje to, že důvody odůvodnění ponechávají členským státům prostor pro hodnotová rozhodnutí resp. rozhodnutí na základě uvážení.
103. Ovšem i vnitrostátní omezující opatření, např. v oblasti peněžních her, musí, jak objasnila nejnovější judikatura, mj. splňovat i předpoklady vhodnosti a přiměřenosti(76).
104. Pokud je respektování lidské důstojnosti členským státem použito k odůvodnění zvláštního nebezpečí, je nutné konstatovat, že toto nepochybně patří k základním zájmům každé společnosti zavázané chránit a respektovat základní práva.
105. V metodickém ohledu je nutné poznamenat, že předpoklad dotčení základního zájmu společnosti závisí na hodnotách vlastních dotčenému státu. Na případném společném pojetí členských států zde nezáleží(77).
106. V rozporu s tím není ani předkládajícím soudem citovaný rozsudek Schindler(78), ve kterém Soudní dvůr totiž uvedl, že „morální, náboženské nebo kulturní úvahy činěné ve všech členských státech, nemohou zůstat nezohledněné“. Tímto výrokem bylo vyjádřeno, že existence příslušného společného pojetí ohledně nutnosti omezení základní svobody představuje indicii pro její legitimitu, nikoli však, že toto společné pojetí je předpokladem pro uznání této legitimity(79).
107. V projednávané věci nelze spatřovat společné pojetí členských států snad v konkrétní – vnitrostátní – podobě ochrany lidské důstojnosti – ústící zde ve spornou vyhlášku, nýbrž v zásadní shodě o hodnotách při pohledu na hodnotové postavení lidské důstojnosti v dotčeném vnitrostátním právu a v právu Společenství.
108. Okolnosti sdělené předkládajícím soudem hovoří se zohledněním zásadního významu lidské důstojnosti v právním řádu Společenství pro uznání zde uplatňovaného závažného ohrožení základních zájmů společnosti. Tak náleží ke skutkovým zjištěním předkládajícího rozhodnutí i to, že provoz hry společností Omega vyvolal veřejnou nelibost. V právním ohledu je nutné zmínit odmítnutí způsobů jednání nebo služeb ztělesňujících nebo podporujících násilí, odůvodněné ochranou a respektováním lidské důstojnosti(80).
109. Nesporným je, že sporná vyhláška představuje opatření použitelné bez rozdílu.
110. K vyjádřeným pochybnostem o právním základu vyhlášky ve vnitrostátním právu postačí konstatování, že výhrada zákona (zásada možnosti omezit základní práva jen zákonem) pro omezení základních svobod zakotvených Smlouvou je právu Společenství cizí. Otázka, zda je právní základ vyhlášky dostatečně určitý, se tak řídí vnitrostátním právem.
111. O způsobilosti sporné vyhlášky čelit zjištěnému ohrožení závažných zájmů společnosti nebyla vznesena pochybnost ani v písemné, ani v ústní části řízení.
112. O nezbytnosti zákazu za účelem čelit nebezpečím pro veřejný pořádek, zejména s ohledem na chráněnou hodnotu lidské důstojnosti, by rovněž neměla existovat pochybnost. Pořádkový orgán nikoli neprávem zdůrazňuje, že sporná vyhláška zakázala pouze jednu variantu hry, takže existenci méně omezujícího prostředku nelze vysledovat.
113. Sporná vyhláška rovněž neznamená nepřiměřený zásah do právního statku společnosti Omega. Pokud došlo k omezení dotčené základní svobody jednotlivým opatřením, nemůže hrát pro přezkoumání přiměřenosti tohoto opatření z hlediska práva Společenství roli, do jaké míry byla nebo nebyla přijata opatření v jiných případech, jelikož jejich posouzení z hlediska práva Společenství je závislé na všech okolnostech jednotlivého případu, jak byly zjištěny předkládajícím soudem. V každém případě ze spisu nevyplývá, že by německé orgány jednaly ohledně laserových sportovních her nedůsledně.
V – Závěry
114. S ohledem na výše uvedené je na místě odpovědět na otázku položenou Bundesverwaltungsgericht takto:
Vyhláška jednotlivého státu proti hospodářské činnosti, kterou vnitrostátní soud shledal jako neslučitelnou se základními hodnotami ústavního práva, musí být považována za slučitelnou s ustanoveními Smlouvy o založení Evropských společenství týkající se volného pohybu služeb, je-li tato vyhláška skutečně odůvodněna cílem veřejného pořádku zaměřeným na veřejný zájem a je-li zaručeno, že tento cíl není možné dosáhnout opatřeními, která méně omezují volný pohyb služeb.