USNESENÍ SOUDNÍHO DVORA (desátého senátu)
14. listopadu 2019(*)
„Řízení o předběžné otázce – Článek 53 odst. 2 a článek 94 jednacího řádu Soudního dvora – Nedostatečné upřesnění skutkového rámce sporu v původním řízení a skutečností odůvodňujících potřebu odpovědi na předběžné otázky – Zjevná nepřípustnost“
Ve věci C‑520/19,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě (Česká republika) ze dne 18. června 2019, došlým Soudnímu dvoru dne 9. července 2019, v řízení
ARMOSTAV MÍSTEK, s.r.o.
proti
Odvolacímu finančnímu ředitelství,
SOUDNÍ DVŮR (desátý senát),
ve složení I. Jarukaitis, předseda senátu (zpravodaj), M. Ilešič a C. Lycourgos, soudci,
generální advokát: H. Saugmandsgaard Øe,
vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar,
s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout usnesením s odůvodněním podle čl. 53 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora,
vydává toto
Usnesení
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 17 odst. 1, článku 20, čl. 52 odst. 1 a 6, jakož i článku 54 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností ARMOSTAV MÍSTEK, s.r.o., a Odvolacím finančním ředitelstvím (dále jen „finanční ředitelství“) ve věci odpočtu daně z přidané hodnoty (DPH) za období od srpna do prosince 2012 z nákupu betonářské oceli od jiných tří obchodních korporací.
Právní rámec
Unijní právo
3 Článek 94 jednacího řádu Soudního dvora stanoví:
„Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce obsahuje kromě znění předběžných otázek položených Soudnímu dvoru:
a) stručné vylíčení předmětu sporu, jakož i rozhodných skutečností tak, jak byly zjištěny předkládajícím soudem, nebo alespoň vylíčení skutkových okolností, na kterých jsou otázky založeny;
b) znění vnitrostátních předpisů, jejichž použití přichází v projednávané věci v úvahu, a případně příslušnou vnitrostátní judikaturu;
c) uvedení důvodů, na základě kterých má předkládající soud pochybnosti o výkladu nebo platnosti určitých ustanovení práva Unie, jakož i vztah, který spatřuje mezi těmito ustanoveními a vnitrostátními právními předpisy použitelnými ve sporu v původním řízení.“
České právo
4 Ustanovení § 109 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění (dále jen „zákon o DPH“), stanoví:
„(1) Plátce, který přijme zdanitelné plnění s místem plnění v tuzemsku uskutečněné jiným plátcem nebo poskytne úplatu na takové plnění (dále jen ‚příjemce zdanitelného plnění‘), ručí za nezaplacenou daň z tohoto plnění, pokud v okamžiku uskutečnění zdanitelného plnění nebo poskytnutí úplaty na takové plnění věděl nebo vědět měl a mohl, že
a) daň uvedená na daňovém dokladu nebude úmyslně zaplacena,
b) plátce, který uskutečňuje toto zdanitelné plnění nebo obdrží úplatu na takové plnění (dále jen ‚poskytovatel zdanitelného plnění‘), se úmyslně dostal nebo dostane do postavení, kdy nemůže daň zaplatit, nebo
c) dojde ke zkrácení daně nebo vylákání daňové výhody.
(2) Příjemce zdanitelného plnění ručí také za nezaplacenou daň z tohoto plnění, pokud je úplata za toto plnění
a) bez ekonomického opodstatnění zcela zjevně odchylná od obvyklé ceny,
b) poskytnuta zcela nebo zčásti bezhotovostním převodem na účet vedený poskytovatelem platebních služeb mimo tuzemsko,
c) poskytnuta zcela nebo zčásti bezhotovostním převodem na jiný účet než účet poskytovatele zdanitelného plnění, který je správcem daně zveřejněn způsobem umožňujícím dálkový přístup, a pokud úplata za toto plnění překračuje dvojnásobek částky podle zákona upravujícího omezení plateb v hotovosti, při jejímž překročení je stanovena povinnost provést platbu bezhotovostně, nebo
d) poskytnuta zcela nebo zčásti virtuální měnou podle právního předpisu upravujícího některá opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.
(3) Příjemce zdanitelného plnění ručí za nezaplacenou daň z tohoto plnění, pokud je v okamžiku jeho uskutečnění nebo poskytnutí úplaty na něj o poskytovateli zdanitelného plnění zveřejněna způsobem umožňujícím dálkový přístup skutečnost, že je nespolehlivým plátcem.
[…]“
Spor v původním řízení a předběžné otázky
5 Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj rozhodnutími ze dne 7. října 2014 a 1. dubna 2015 doměřil společnosti ARMOSTAV MÍSTEK DPH a sdělil zákonnou povinnost uhradit penále. Odvolání podané touto společností proti těmto rozhodnutím bylo finančním ředitelstvím zamítnuto.
6 Společnost ARMOSTAV MÍSTEK podala k předkládajícímu soudu, Krajskému soudu v Ostravě, žalobu směřující ke zrušení rozhodnutí finančního ředitelství, kterým bylo zamítnuto její odvolání, v níž tvrdila, že jí neměl být neuznán odpočet DPH na vstupu, ale mělo být vůči ní postupováno podle § 109 zákona o DPH, tj. jako vůči ručiteli, po doručení ručitelské výzvy.
7 Předkládající soud této žalobě vyhověl, avšak po podání kasační stížnosti finančního ředitelství Nejvyšší správní soud rozsudek předkládajícího soudu zrušil, přičemž měl v podstatě za to, že § 109 odst. 1 zákona o DPH není v projednávané věci použitelný.
8 Předkládající soud, kterému byla věc znovu předložena k projednání, uvádí, že si je vědom, že obecně je třeba odepření nároku na odpočet DPH odlišovat od případného ručení za zaplacení této daně, neboť jak odpočet daně, tak ručení podléhají různým ustanovením směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (Úř. věst. 2006, L 347, s. 1). Argument uplatněný ve věci v původním řízení pro toto odlišení však podle něj odpadá, neboť podmínky pro neuznání odpočtu a podmínky pro aplikaci institutu ručení stanoveného vnitrostátním právem jsou totožné. Volba daňových orgánů, zda v konkrétním případě zvolí cestu neuznání odpočtu na DPH nebo cestu ručení, je zcela nezávislá na vůli daňového subjektu, avšak má vůči němu nemalý dopad.
9 Ručitel totiž platí podle českých vnitrostátních předpisů úrok z prodlení (v současnosti 16 % ročně) až poté, co byl k zaplacení dluhu vyzván, zatímco vůči daňovému subjektu, kterému nebyl uznán odpočet na DPH, je úrok z prodlení uplatňován již od počátku. Daňový subjekt, kterému nebyl uznán odpočet daně, je navíc povinen zaplatit daňové penále ve výši 20 % neuznaného odpočtu. Jaká z těchto sankcí na konkrétní daňový subjekt dopadne, je zcela v dispozici daňových orgánů, což otevírá prostor pro svévoli.
10 Předkládající soud má za to, že vnitrostátní právní praxe, podle které daňová správa odpírá daňovému subjektu odpočet na DPH podle judikatorních závěrů Soudního dvora v situaci, v níž výslovná vnitrostátní právní úprava stanoví, že vůči tomuto subjektu má být užit institut ručení, odporuje čl. 17 odst. 1, článku 20, čl. 52 odst. 1 a 6 a článku 54 Listiny.
11 Za těchto podmínek se Krajský soud v Ostravě rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Brání existence výslovné vnitrostátní úpravy o ručení za chybějící daň v podvodném řetězci orgánům finanční správy v odepření nároku na [od]počet [DPH] takovému ručiteli podle judikatorních závěrů [Soudního dvora] o podvodech na DPH?
2) Brání takovému postupu v uvedené situaci čl. 17 odst. 1, čl. 20, čl. 52 odst. 1 a 6 a čl. 54 [Listiny]?“
K přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce
12 Podle čl. 53 odst. 2 jednacího řádu platí, že je-li určitá žádost o rozhodnutí o předběžné otázce zjevně nepřípustná, může Soudní dvůr po vyslechnutí generálního advokáta kdykoli rozhodnout usnesením s odůvodněním, aniž by pokračoval v řízení.
13 Toto ustanovení je třeba použít v projednávané věci.
14 Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že v rámci spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, která byla zavedena článkem 267 SFEU, potřeba dospět k výkladu unijního práva, který by byl pro vnitrostátní soud užitečný, vyžaduje, aby tento soud vymezil skutkový a právní rámec, ze kterého vycházejí otázky, které pokládá, nebo alespoň vysvětlil skutkové předpoklady, na nichž jsou tyto otázky založeny (viz zejména rozsudek ze dne 5. července 2016, Ogňanov, C‑614/14, EU:C:2016:514, bod 18 a citovaná judikatura). Soudní dvůr je totiž oprávněn rozhodovat o výkladu unijních předpisů pouze na základě skutečností, které mu sdělil vnitrostátní soud (viz zejména rozsudky ze dne 11. září 2008, Eckelkamp a další, C‑11/07, EU:C:2008:489, bod 52, a ze dne 26. července 2017, Superfoz – Supermercados, C‑519/16, EU:C:2017:601, bod 44).
15 Soudní dvůr též zdůraznil, že je důležité, aby vnitrostátní soud uvedl konkrétní důvody, proč má pochybnosti o výkladu unijního práva a proč považuje za nezbytné položit Soudnímu dvoru předběžné otázky. Rozhodl již, že je nezbytné, aby vnitrostátní soud podal v samotném předkládacím rozhodnutí alespoň minimální vysvětlení k důvodům volby ustanovení unijního práva, o jejichž výklad žádá, jakož i k souvislosti, kterou spatřuje mezi těmito ustanoveními a vnitrostátní právní úpravou použitelnou na spor, který mu byl předložen (viz zejména rozsudky ze dne 6. prosince 2005, ABNA a další, C‑453/03, C‑11/04, C‑12/04 a C‑194/04, EU:C:2005:741, bod 46, a ze dne 9. března 2017, Milkova, C‑406/15, EU:C:2017:198, bod 73).
16 Tyto požadavky na obsah žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce jsou výslovně uvedeny v článku 94 jednacího řádu, který má předkládající soud v rámci spolupráce zavedené článkem 267 SFEU znát a který je povinen náležitě dodržovat.
17 Uvedené požadavky jsou zachyceny rovněž v Doporučení Soudního dvora Evropské unie pro vnitrostátní soudy o zahájení řízení o předběžné otázce (Úř. věst. 2016, C 439, s. 1).
18 Je třeba rovněž zdůraznit, že informace obsažené v předkládacích rozhodnutích nemají pouze umožnit Soudnímu dvoru, aby podal užitečné odpovědi, ale mají rovněž poskytnout vládám členských států, jakož i ostatním zúčastněným, možnost předložit vyjádření v souladu s článkem 23 statutu Soudního dvora Evropské unie. Je na Soudním dvoru, aby zajistil, aby tato možnost byla zachována s ohledem na to, že na základě uvedeného ustanovení jsou zúčastněným oznamována pouze předkládací rozhodnutí (viz zejména rozsudek ze dne 20. prosince 2017, Asociación Profesional Elite Taxi, C‑434/15, EU:C:2017:981, bod 25 a citovaná judikatura).
19 V projednávané věci předkládací rozhodnutí zjevně nesplňuje požadavky připomenuté v bodech 14 až 18 tohoto usnesení.
20 Vedle toho, že skutečnosti, které vedly ke spornému doměření DPH, nejsou v předkládacím rozhodnutí popsány, a to ani stručně, nejsou v něm totiž uvedeny ani důvody, proč má předkládající soud pochybnosti o výkladu unijního práva, ani souvislost, kterou spatřuje mezi ustanoveními unijního práva, kterých se dovolává, a vnitrostátní právní úpravou použitelnou na spor v původním řízení. Uvedené rozhodnutí zejména nenastoluje konkrétní otázky ve vztahu ke směrnici 2006/112 nebo judikatuře Soudního dvora a neposkytuje vysvětlení ohledně souvislosti mezi ustanoveními Listiny, o jejichž výklad je žádáno, a vnitrostátními právními předpisy nebo praxí, o které jde ve věci v původním řízení.
21 Vzhledem k těmto nedostatkům žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru neumožňuje, aby předkládajícímu soudu podal užitečnou odpověď pro rozhodnutí sporu v původním řízení, ani neposkytuje vládám členských států, jakož i ostatním zúčastněným možnost předložit vyjádření v souladu s článkem 23 statutu Soudního dvora Evropské unie.
22 S ohledem na vše výše uvedené je třeba na základě čl. 53 odst. 2 jednacího řádu určit, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je zjevně nepřípustná.
K nákladům řízení
23 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (desátý senát) rozhodl takto:
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě (Česká republika) ze dne 18. června 2019 je zjevně nepřípustná.
V Lucemburku dne 14. listopadu 2019.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda desátého senátu |
A. Calot Escobar | | I. Jarukaitis |