ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (třetího senátu)
30. května 2013(*)
„Prostor svobody, bezpečnosti a práva – Směrnice 2008/115/ES – Společné normy a postupy při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí – Použitelnost na žadatele o azyl – Možnost ponechat státního příslušníka třetí země v zajištění po podání žádosti o azyl“
Ve věci C‑534/11,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Nejvyššího správního soudu (Česká republika) ze dne 22. září 2011, došlým Soudnímu dvoru dne 20. října 2011, v řízení
Mehmet Arslan,
proti
Policii ČR, Krajskému ředitelství policie Ústeckého kraje, odboru cizinecké policie,
SOUDNÍ DVŮR (třetí senát),
ve složení M. Ilešič (zpravodaj), předseda senátu, E. Jarašiūnas, A. Ó Caoimh, C. Toader a C. G. Fernlund, soudci,
generální advokát: M. Wathelet,
vedoucí soudní kanceláře: M. Aleksejev, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 7. listopadu 2012,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za českou vládu M. Smolkem a J. Vláčilem, jako zmocněnci,
– za německou vládu N. Graf Vitzthumem, jako zmocněncem,
– za francouzskou vládu G. de Berguesem a S. Menezem, jako zmocněnci,
– za slovenskou vládu B. Ricziovou, jako zmocněnkyní,
– za švýcarskou vládu D. Klingelem, jako zmocněncem,
– za Evropskou komisi M. Condou-Durande a M. Šimerdovou, jako zmocněnkyněmi,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 31. ledna 2013,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 2 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (Úř. věst. L 348, s. 98) ve spojení s bodem 9 jejího odůvodnění.
2 Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi tureckým státním příslušníkem M. Arslanem, který byl v České republice zadržen a zajištěn za účelem správního vyhoštění a v průběhu svého zajištění podal žádost o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu vnitrostátní právní úpravy azylového práva, a Policií ČR, Krajským ředitelstvím policie Ústeckého kraje, odborem cizinecké policie, ohledně rozhodnutí shora uvedeného orgánu ze dne 25. března 2011 o prodloužení zajištění dotyčného, jež bylo původně stanoveno na dobu 60 dnů, o dalších 120 dnů.
Právní rámec
Unijní právo
Směrnice 2008/115
3 Body 2, 4, 8, 9 a 16 odůvodnění směrnice 2008/115 zní:
„(2) Evropská rada [...] vyzvala k vypracování účinné politiky pro vyhošťování a dobrovolný návrat založené na společných normách pro navracení osob humánním způsobem a při plném respektování jejich lidských práv a důstojnosti.
[...]
(4) Je třeba stanovit jasná, průhledná a spravedlivá pravidla pro účinnou návratovou politiku jakožto nezbytnou složku dobře řízené migrační politiky.
[...]
(8) Uznává se, že členské státy mají právo navracet neoprávněně pobývající státní příslušníky třetích zemí, pokud jsou zavedeny spravedlivé a účinné azylové systémy, jež plně respektují zásadu nenavracení.
(9) V souladu se [směrnicí Rady 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka (Úř. věst. L 326, s. 13)] by státní příslušník třetí země, který požádal o azyl v některém členském státě, neměl být považován za osobu neoprávněně pobývající na území daného členského státu, dokud nenabude platnosti rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti nebo rozhodnutí o ukončení jeho oprávnění k pobytu jakožto žadatele o azyl.
[...]
(16) Využití zajištění za účelem vyhoštění by mělo být omezeno a mělo by podléhat zásadě proporcionality, pokud jde o použité prostředky a sledované cíle. Zajištění je odůvodněné pouze pro přípravu navrácení či pro výkon vyhoštění a pouze v případě, že by uplatnění mírnějších donucovacích opatření nebylo dostatečně účinné.“
4 Článek 1 směrnice 2008/115, nadepsaný „Předmět“, stanoví:
„Tato směrnice stanoví společné normy a postupy, které jsou v členských státech používány při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí v souladu se základními právy jakožto obecnými zásadami práva Společenství i s mezinárodním právem, včetně závazků v oblasti ochrany uprchlíků a dodržování lidských práv.“
5 Článek 2 odst. 1 této směrnice, nadepsaný „Oblast působnosti“, stanoví:
„Tato směrnice se vztahuje na státní příslušníky třetích zemí neoprávněně pobývající na území členského státu.“
6 Článek 3 bod 2 uvedené směrnice definuje pojem „neoprávněný pobyt“ jako „přítomnost státního příslušníka třetí země, který nesplňuje nebo přestal splňovat podmínky [...] vstupu, pobytu nebo bydliště v určitém členském státě, na území tohoto členského státu“.
7 Článek 6 odst. 1 směrnice 2008/115 stanoví, že „[č]lenské státy vydají rozhodnutí o navrácení každému státnímu příslušníkovi třetí země, který pobývá neoprávněně na jejich území [...]“.
8 Článek 15 uvedené směrnice stanoví:
„1. Nemohou-li být v konkrétním případě účinně uplatněna jiná dostatečně účinná, avšak mírnější donucovací opatření, mohou členské státy zajistit pouze státního příslušníka třetí země, o jehož navrácení probíhá řízení, za účelem přípravy návratu nebo výkonu vyhoštění, zejména v případě, že
a) hrozí nebezpečí skrývání se nebo
b) dotčený státní příslušník třetí země se vyhýbá přípravě návratu či uskutečňování vyhoštění nebo je jinak ztěžuje.
Jakékoli zajištění musí trvat co nejkratší dobu, a pouze dokud jsou s náležitou pečlivostí činěny úkony směřující k vyhoštění.
[...]
4. Ukáže-li se, že reálný předpoklad pro vyhoštění přestal z právních nebo jiných důvodů existovat nebo že přestaly existovat podmínky uvedené v odstavci 1, ztrácí zajištění odůvodnění a dotčená osoba musí být bezodkladně propuštěna.
5. Zajištění trvá, dokud trvají podmínky uvedené v odstavci 1 a dokud to je nezbytné pro zajištění úspěšného vyhoštění. Každý členský stát stanoví omezenou dobu trvání zajištění, jež nesmí přesáhnout dobu šesti měsíců.
6. Členské státy nesmějí prodloužit dobu uvedenou v odstavci 5, s výjimkou prodloužení o omezenou dobu nepřesahující dalších dvanáct měsíců v souladu s vnitrostátním právem v případech, kdy je pravděpodobné, že doba potřebná pro úkony směřující k vyhoštění bud[e] přes jejich řádné úsilí delší z důvodu
a) nedostatečné spolupráce dotčeného státního příslušníka třetí země nebo
b) zpoždění při získávání nezbytných dokladů ze třetích zemí.“
Směrnice 2005/85
9 Účelem směrnice 2005/85 je podle jejího článku 1 stanovit minimální normy pro řízení o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka. Upravuje hlavně podávání žádostí o azyl, rozhodování o těchto žádostech a práva a povinnosti žadatelů o azyl.
10 Článek 2 směrnice 2005/85 mimo jiné stanoví, že se pro účely této směrnice rozumí:
„[...]
b) ,žádostí‘ nebo ,žádostí o azyl‘ žádost podaná státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti, kterou lze vykládat jako žádost o poskytnutí mezinárodní ochrany členským státem podle [Úmluvy o právním postavení uprchlíků podepsané v Ženevě dne 28. července 1951 [Recueil des traités des Nations unies, sv. 189, s. 150, č. 2545 (1954)], která vstoupila v platnost dne 22. dubna 1954]. Za žádost o azyl se považuje každá žádost o mezinárodní ochranu, pokud dotyčná osoba nepožaduje výslovně jinou formu ochrany, o kterou lze žádat odděleně;
c) ,žadatelem‘ nebo ,žadatelem o azyl‘ státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, která podala žádost o azyl, o níž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto;
d) ,pravomocným rozhodnutím‘ rozhodnutí, zda je státnímu příslušníku třetí země nebo osobě bez státní příslušnosti přiznáno postavení uprchlíka [...] a které s výhradou přílohy III této směrnice již nepodléhá opravnému prostředku podle kapitoly V této směrnice bez ohledu na to, zda takový opravný prostředek vede k tomu, že žadateli může být až do rozhodnutí o opravném prostředku dovoleno setrvat v dotyčném členském státě;
e) ,rozhodujícím orgánem‘ s výhradou přílohy I kvazisoudní nebo správní orgán členského státu odpovědný za posuzování žádostí o azyl a příslušný k přijímání rozhodnutí v prvním stupni v těchto případech;
[...]
k) ,setrváním v členském státě‘ setrvání na území členského státu, ve kterém byla žádost o azyl podána nebo se posuzuje, a to včetně hranice nebo tranzitních prostor.“
11 Článek 7 uvedené směrnice stanoví:
„1. Žadatelé mohou v členském státě setrvat výlučně za účelem řízení do doby, než rozhodující orgán vydá rozhodnutí v řízení v prvním stupni podle kapitoly III. Toto právo setrvat nezakládá nárok na povolení k pobytu.
2. Členské státy mohou učinit výjimku pouze tehdy, pokud v souladu s články 32 a 34 nebude následná žádost dále posuzována nebo pokud osobu předají, případně vydají, na základě závazků podle evropského zatýkacího rozkazu [...] či z jiných důvodů jinému členskému státu, nebo třetí zemi či mezinárodnímu trestnímu soudu či tribunálu.“
12 Článek 18 téže směrnice stanoví:
„1. Členské státy nezajistí osobu pouze z toho důvodu, že se jedná o žadatele o azyl.
2. Je-li žadatel o [azyl] zajištěn, členské státy zajistí možnost rychlého soudního přezkumu.“
13 Článek 23 odst. 4 směrnice 2005/85 stanoví:
„Členské státy mohou rovněž stanovit, že se posuzovací řízení [...] upřednostní nebo urychlí, pokud:
[...]
j) žadatel podává žádost pouze proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon dřívějšího anebo blížícího se rozhodnutí, které by vedlo k jeho vyhoštění [...]
[...]“
14 Článek 39 odst. 1 této směrnice ukládá členským státům povinnost zajistit žadatelům o azyl právo na účinný opravný prostředek. Odstavec 3 tohoto ustanovení zní:
„Členské státy v souladu se svými mezinárodními závazky případně stanoví pravidla týkající se:
a) otázky, zda opravný prostředek podle odstavce 1 má za následek to, že žadatel může setrvat v dotyčném členském státě až do rozhodnutí o opravném prostředku;
b) možností právních prostředků nebo ochranných opatření, pokud opravný prostředek podle odstavce 1 nemá za následek to, že žadatel může setrvat v dotyčném členském státě až do rozhodnutí o opravném prostředku. [...]
[...]“
Směrnice 2003/9
15 Směrnice Rady 2003/9/ES ze dne 27. ledna 2003, kterou se stanoví minimální normy pro přijímání žadatelů o azyl (Úř. věst. L 31, s. 18; Zvl. vyd. 19/06, s. 101), upravuje zejména podmínky pobytu a pohybu žadatelů o azyl. Článek 7 této směrnice stanoví:
„1. Žadatelé o azyl se mohou volně pohybovat na území hostitelského členského státu nebo na území, které jim tento stát vymezí. Vymezené území nesmí narušovat nedotknutelnost soukromí a musí poskytovat dostatečný prostor pro zajištění přístupu ke všem výhodám vyplývajícím z této směrnice.
2. Členské státy mohou z důvodů veřejného zájmu nebo veřejného pořádku, nebo je-li to nutné pro účely rychlého vyřízení a účinného prověření žádosti, stanovit místo pobytu žadatele o azyl.
3. Je-li to nezbytné, například z právních důvodů nebo z důvodu veřejného pořádku, mohou členské státy v souladu s vnitrostátními předpisy nařídit žadateli, aby se zdržoval na určeném místě.
[...]“
16 Článek 21 odst. 1 této směrnice stanoví:
„Členské státy zajistí, aby bylo možné podat opravný prostředek v souladu s postupy vnitrostátního práva proti zamítavým rozhodnutím ohledně přiznání dávek [výhod] podle této směrnice a proti rozhodnutím podle článku 7, jimiž jsou dotčeny zájmy jednotlivého žadatele o azyl. Možnost podání opravného prostředku k soudu nebo soudního přezkumu rozhodnutí musí být zaručena alespoň v posledním stupni.“
České právo
17 Směrnice 2008/115 byla do českého práva provedena především novelizací zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“).
18 Podle § 124 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. je policie „oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování“, a pokud je splněna alespoň jedna z podmínek stanovených v písm. b) a e) uvedeného ustanovení, tedy že „je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění“, nebo že „je cizinec evidován v informačním systému smluvních států“.
19 Podle § 125 odst. 1 tohoto zákona nesmí doba zajištění v zásadě překročit 180 dnů.
20 Ustanovení § 127 uvedeného zákona stanoví:
„1. Zajištění musí být bez zbytečného odkladu ukončeno
a) po zániku důvodu pro zajištění,
[...]
d) je‑li cizinci udělen azyl nebo doplňková ochrana, nebo
e) je‑li cizinci povolen dlouhodobý pobyt za účelem ochrany na území.
2. Podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany v průběhu zajištění není důvodem pro ukončení zajištění.“
21 Směrnice 2005/85 byla do českého práva provedena především novelizací zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Ustanovení § 85a tohoto zákona stanoví:
„1) Prohlášením o mezinárodní ochraně zaniká platnost dlouhodobého víza nebo povolení k dlouhodobému pobytu uděleného podle zvláštního právního předpisu.
2) Právní postavení cizince vyplývající z jeho umístění v zařízení pro zajištění cizinců není prohlášením o mezinárodní ochraně nebo podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany (§ 10) dotčeno.
3) Cizinec, jenž učinil prohlášení o mezinárodní ochraně nebo podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, je za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem povinen strpět umístění v zařízení pro zajištění cizinců.“
Spor v původním řízení a předběžné otázky
22 Dne 1. února 2011 byl M. Arslan zadržen hlídkou české policie a následně zajištěn. Dne 2. února 2011 bylo vydáno rozhodnutí o jeho správním vyhoštění.
23 Rozhodnutím ze dne 8. února 2011 byla doba zajištění M. Arslana stanovena na 60 dnů, a to zejména s odůvodněním, že s ohledem na jeho chování v minulosti je možné mít za to, že bude rozhodnutí o vyhoštění mařit. V tomto rozhodnutí bylo uvedeno, že dotyčný vstoupil do schengenského prostoru nelegálně tak, aby se vyhnul hraničním kontrolám, a pobýval na území Rakouska a následně České republiky bez cestovního dokladu a víza. Toto rozhodnutí dále poukázalo na skutečnost, že se M. Arslan již v roce 2009 prokazoval na řeckém území padělaným cestovním pasem a následně byl vrácen zpět do země původu a byl zařazen do Schengenského informačního systému jako osoba se zákazem vstupu na území států schengenského prostoru v období od 26. ledna 2010 do 26. ledna 2013.
24 V den, kdy bylo vydáno posledně uvedené rozhodnutí, učinil M. Arslan před českými orgány prohlášení o mezinárodní ochraně.
25 Rozhodnutím ze dne 25. března 2011 bylo zajištění M. Arslana prodlouženo o 120 dnů z důvodu, že toto prodloužení je nezbytné pro pokračování přípravy výkonu rozhodnutí o vyhoštění jmenovaného, a to zejména vzhledem k tomu, že řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany podané M. Arslanem dosud neskončilo a během doby, po kterou je tato žádost posuzována, není rozhodnutí o vyhoštění vykonatelné. V rozhodnutí ze dne 25. března 2011 bylo uvedeno, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána s cílem ztížit výkon rozhodnutí o vyhoštění. Toto rozhodnutí dále poukázalo na skutečnost, že zastupitelský úřad Turecké republiky dosud nevystavil M. Arslanovi náhradní cestovní doklad, což rovněž mohlo bránit výkonu rozhodnutí o vyhoštění.
26 Mehmet Arslan podal proti tomuto rozhodnutí o prodloužení svého zajištění žalobu, v níž zejména tvrdil, že v době vydání tohoto rozhodnutí neexistoval vzhledem k jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany reálný předpoklad, že by k jeho vyhoštění mohlo dojít v době zajištění, která podle zákona č. 326/1999 Sb. nesmí přesáhnout 180 dnů. V této souvislosti uvedl, že v případě zamítnutí své žádosti o udělení mezinárodní ochrany využije veškerých možných právních prostředků. Vzhledem k obvyklé délce soudních řízení o těchto typech žalob považoval za nereálné, že by rozhodnutí o vyhoštění mohlo být vykonáno před uplynutím maximální přípustné doby trvání zajištění. Za těchto podmínek měl M. Arslan za to, že rozhodnutí ze dne 25. března 2011 je v rozporu s čl. 15 odst. 1 a 4 směrnice 2008/115 i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.
27 Vzhledem k tomu, že tato žaloba byla zamítnuta rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 27. dubna 2011, který měl mimo jiné za to, že je založena na čistě účelové a spekulativní argumentaci, podal M. Arslan k předkládajícímu soudu kasační stížnost, přičemž vycházel v podstatě ze stejných argumentů, které již byly předloženy v řízení v prvním stupni.
28 V mezidobí byla žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta rozhodnutím českého ministerstva vnitra ze dne 12. dubna 2011, proti kterému podal M. Arslan žalobu.
29 Dne 27. července 2011 bylo zajištění dotyčného ukončeno z důvodu, že doba trvání tohoto opatření dosáhla maximální přípustné doby stanovené vnitrostátním právem.
30 Předkládající soud má pochybnosti o tom, zda žadatel o mezinárodní ochranu může být na základě směrnice 2008/115 legálně zajištěn. Klade si zejména otázku, zda nemá být tato směrnice vykládána v tom smyslu, že zajištění cizince za účelem navrácení musí být ukončeno v případě, že podá žádost o mezinárodní ochranu. Předkládající soud má mimo jiné za to, že ze systematického a teleologického výkladu předmětných ustanovení vyplývá, že v případě podání žádosti o azyl smí zajištění pokračovat pouze za předpokladu, že je vydáno nové rozhodnutí, které však není opřeno o směrnici 2008/115, nýbrž o předpis, který konkrétně umožňuje zajištění žadatele o azyl. Předkládající soud nicméně také vyjadřuje obavu, že by takový výklad mohl podporovat zneužívání azylových řízení.
31 Za těchto podmínek se Nejvyšší správní soud rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Je třeba vykládat čl. 2 odst. 1 ve spojení s bodem 9 odůvodnění směrnice [2008/115] tak, že se tato směrnice nevztahuje na státního příslušníka třetí země, který podal žádost o mezinárodní ochranu ve smyslu směrnice [2005/85]?
2) V případě kladné odpovědi na první otázku, musí být zajištění cizince za účelem navrácení ukončeno v případě, že podá žádost o mezinárodní ochranu ve smyslu směrnice [2005/85] a neexistují zde jiné důvody pro pokračování zajištění?“
K přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce
32 Francouzská vláda má pochybnosti o přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, neboť z předkládacího rozhodnutí nevyplývá, že by M. Arslan zpochybnil skutečnost, že se na něj po podání jeho žádosti o azyl vztahuje směrnice 2008/115. Za těchto podmínek je podle ní žádost o rozhodnutí o předběžné otázce hypotetické povahy.
33 V tomto ohledu je třeba úvodem připomenout, že v rámci řízení zavedeného článkem 267 SFEU je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Jestliže se tedy položené otázky týkají výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout (viz zejména rozsudek ze dne 26. února 2013, Melloni, C‑399/11, bod 28 a citovaná judikatura).
34 Domněnka relevance, která se váže k předběžným otázkám položeným vnitrostátními soudy, může být vyvrácena jen výjimečně, pokud je zjevné, že žádaný výklad ustanovení unijního práva, jichž se otázky týkají, nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými a právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (viz zejména výše uvedený rozsudek Melloni, bod 29 a citovaná judikatura).
35 V daném případě je však nutno konstatovat, že ze spisu předloženého Soudnímu dvoru není zjevné, že by žádaný výklad unijního práva neměl žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení nebo že by problém nastolený předkládajícím soudem byl hypotetické povahy.
36 Nejprve budiž uvedeno, že je zajisté patrné, že M. Arslan napadl prodloužení svého zajištění nikoli z důvodu nepoužitelnosti směrnice 2008/115, ale zejména z důvodu, že je toto prodloužení v rozporu s článkem 15 této směrnice, neboť vzhledem k délce posuzování žádosti o azyl neexistoval reálný předpoklad, že by k jeho vyhoštění mohlo dojít v maximální době zajištění přípustné podle českého práva. To však nic nemění na tom, že k tomu, aby bylo možné určit, zda je uvedené prodloužení doby zajištění v rozporu s článkem 15 směrnice 2008/115, či nikoli, musí předkládající soud nejprve určit, zda je tato směrnice na situaci M. Arslana použitelná po podání jeho žádosti o azyl. Odpověď na první otázku je tedy nezbytná k tomu, aby mohl předkládající soud rozhodnout o opodstatněnosti argumentu, který byl před ním uplatněn.
37 Z předkládacího rozhodnutí dále vyplývá, že pokud by se již směrnice 2008/115 po podání žádosti o azyl nepoužila, mohl by být M. Arslan podle předkládajícího soudu nadále zajišťován pouze na základě nového rozhodnutí přijatého na základě předpisů, které konkrétně umožňují zajištění žadatele o azyl, takže by sporné rozhodnutí bylo již z tohoto důvodu protiprávní. Nelze přitom vyloučit, že je předkládající soud oprávněn se takovou vadou zabývat, případně i bez návrhu.
38 Konečně, ačkoli se v předkládacím rozhodnutí uvádí, že zajištění M. Arslana bylo dne 27. července 2011 ukončeno, a ačkoli dotyčný dle doplňujících informací české vlády uprchl den po svém propuštění, je třeba konstatovat, že ani jedna z těchto skutečností nedovoluje vyslovit domněnku, že by předkládající soud již nebyl na základě vnitrostátního práva povinen rozhodnout o kasační stížnosti, která mu byla předložena, když v tomto směru neexistuje sebemenší zmínka ve spisu ani se o tom nezmínil předkládající soud či některý ze zúčastněných v řízení před Soudním dvorem.
39 Za těchto podmínek musí být žádost o rozhodnutí o předběžné otázce prohlášena za přípustnou.
K předběžným otázkám
K první otázce
40 V rámci první otázky se předkládající soud táže, zda je třeba čl. 2 odst. 1 směrnice 2008/115 ve spojení s bodem 9 jejího odůvodnění vykládat v tom smyslu, že se tato směrnice nevztahuje na státní příslušníky třetích zemí, kteří podali žádost o mezinárodní ochranu ve smyslu směrnice 2005/85.
41 Německá a švýcarská vláda, jakož i Evropská komise navrhují na tuto otázku kladnou odpověď, zatímco česká, francouzská a slovenská vláda mají v podstatě za to, že se uvedená směrnice může – případně za určitých podmínek – použít i na žadatele o azyl.
42 Na úvod je třeba připomenout, že podle bodu 2 odůvodnění usiluje směrnice 2008/115 o vypracování účinné politiky pro vyhošťování a dobrovolný návrat založené na společných normách pro navracení osob humánním způsobem a při plném respektování jejich základních práv a důstojnosti. Jak vyplývá z jejího názvu i z jejího článku 1, směrnice 2008/115 za tím účelem zavádí „společné normy a postupy“, které musí každý členský stát používat při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (rozsudek ze dne 28. dubna 2011, El Dridi, C‑61/11 PPU, Sb. rozh. s. I‑3015, body 31 a 32).
43 Pokud jde o oblast působnosti směrnice 2008/115, její čl. 2 odst. 1 stanoví, že se vztahuje na státní příslušníky třetích zemí neoprávněně pobývající na území členského státu. Pojem „neoprávněný pobyt“ je definován v čl. 3 bodě 2 této směrnice jako „přítomnost státního příslušníka třetí země, který nesplňuje nebo přestal splňovat podmínky [...] vstupu, pobytu nebo bydliště v určitém členském státě, na území tohoto členského státu“.
44 V bodě 9 odůvodnění směrnice 2008/115 se v tomto ohledu upřesňuje, že „[v] souladu se směrnicí [2005/85] by státní příslušník třetí země, který požádal o azyl v některém členském státě, neměl být považován za osobu neoprávněně pobývající na území daného členského státu, dokud nenabude platnosti rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti nebo rozhodnutí o ukončení jeho oprávnění k pobytu jakožto žadatele o azyl“.
45 Směrnice 2005/85, jejímž účelem je podle jejího článku 1 zavedení minimálních norem pro řízení o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka, totiž v čl. 7 odst. 1 zakotvuje právo žadatelů o azyl setrvat v členském státě, ve kterém byla jejich žádost podána nebo se posuzuje, výlučně za účelem azylového řízení, a to do doby, než rozhodující orgán, který tuto žádost posuzuje, o ní vydá rozhodnutí v řízení v prvním stupni.
46 Článek 7 odst. 2 uvedené směrnice umožňuje výjimku z pravidla obsaženého v odstavci 1 téhož článku pouze za restriktivních podmínek, a sice v případě, že se nejedná o první žádost o azyl, nýbrž o žádost následnou, která není dále posuzována, nebo v případě, že je žadatel předán, případně vydán, jinému členskému státu, nebo třetí zemi či mezinárodnímu trestnímu soudu či tribunálu.
47 Článek 39 odst. 3 směrnice 2005/85 mimoto dává každému členskému státu možnost rozšířit právo zakotvené v čl. 7 odst. 1 této směrnice, a to stanovením, že podání opravného prostředku proti rozhodnutí rozhodujícího orgánu prvního stupně má za následek to, že žadatel o azyl může setrvat na území uvedeného státu až do rozhodnutí o tomto opravném prostředku.
48 I když tedy uvedený čl. 7 odst. 1 výslovně nepřiznává nárok na povolení k pobytu, nýbrž ponechává na uvážení každého členského státu, zda takové povolení vydá, či nikoli, ze znění, systematiky a účelu směrnic 2005/85 a 2008/115 jasně vyplývá, že žadatel o azyl má nezávisle na vydání takového povolení právo setrvat na území dotyčného členského státu přinejmenším do doby, než bude jeho žádost zamítnuta v prvním stupni, a nemůže být tedy považován za „neoprávněně pobývajícího“ ve smyslu směrnice 2008/115, která upravuje jeho vyhoštění z uvedeného území.
49 Z výše uvedeného vyplývá, že na první otázku je třeba odpovědět tak, že čl. 2 odst. 1 směrnice 2008/115 ve spojení s bodem 9 jejího odůvodnění musí být vykládán v tom smyslu, že se tato směrnice nevztahuje na státního příslušníka třetí země, který podal žádost o mezinárodní ochranu ve smyslu směrnice 2005/85, a to v době od podání uvedené žádosti do přijetí rozhodnutí o této žádosti v prvním stupni, či případně do rozhodnutí o opravném prostředku podaném proti uvedenému rozhodnutí.
Ke druhé otázce
50 Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda i v případě, že se směrnice 2008/115 nevztahuje na státní příslušníky třetích zemí, kteří podali žádost o mezinárodní ochranu ve smyslu směrnice 2005/85, je možné ponechat v zajištění takového státního příslušníka, který uvedenou žádost podal poté, co byl na základě článku 15 směrnice 2008/115 zajištěn za účelem navrácení nebo vyhoštění.
51 Německá a švýcarská vláda a Komise mají za to, že v takovém případě může zajištění pokračovat, je-li odůvodněné v souladu s normami azylového práva. Česká, francouzská a slovenská vláda sice s ohledem na odpověď, kterou navrhly na první otázku, na tuto druhou otázku neodpověděly, avšak z jejich vyjádření vyplývá, že podání žádosti o azyl podle nich nemůže mít za následek povinnost ukončit zajištění.
52 Jak již Soudní dvůr uvedl, zajištění za účelem vyhoštění upravené směrnicí 2008/115 a zajištění nařízené proti žadateli o azyl, zejména na základě směrnic 2003/9 a 2005/85 a použitelných vnitrostátních ustanovení, spadají pod různé právní režimy (viz rozsudek ze dne 30. listopadu 2009, Kadzoev, C‑357/09 PPU, Sb. rozh. s. I‑11189, bod 45).
53 Pokud jde o režim použitelný na žadatele o azyl, je třeba připomenout, že čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/9 stanoví zásadu, podle které se žadatelé o azyl mohou volně pohybovat na území hostitelského členského státu nebo na území, které jim tento stát vymezí. Odstavec 3 uvedeného článku 7 však upřesňuje, že je-li to nezbytné, například z právních důvodů nebo z důvodu veřejného pořádku, mohou členské státy v souladu s vnitrostátními předpisy nařídit žadateli o azyl, aby se zdržoval na určeném místě.
54 Článek 18 odst. 1 směrnice 2005/85 stanoví, že členské státy nezajistí osobu pouze z toho důvodu, že se jedná o žadatele o azyl, a odstavec 2 téhož článku stanoví, že je-li žadatel o azyl zajištěn, členské státy zajistí možnost rychlého soudního přezkumu. Soudní přezkum je upraven rovněž v článku 21 směrnice 2003/9 v případě rozhodnutí podle článku 7 této směrnice.
55 Avšak směrnice 2003/9 ani směrnice 2005/85 za současného stavu neobsahují harmonizovanou úpravu důvodů, pro něž lze nařídit zajištění žadatele o azyl. Jak podotkla německá vláda, od návrhu taxativního výčtu těchto důvodů bylo totiž upuštěno během jednání, jež předcházela přijetí směrnice 2005/85, a o zavedení takového výčtu na úrovni Unie se uvažuje až v rámci přepracovaného znění směrnice 2003/9, které je v současné době přijímáno.
56 Je proto prozatím na členských státech, aby za plného respektování závazků vyplývajících z mezinárodního práva i z práva unijního stanovily důvody, pro něž smí být žadatel o azyl zajištěn nebo ponechán v zajištění.
57 V takové situaci, jako je situace ve věci v původním řízení, kdy byl státní příslušník třetí země zajištěn na základě článku 15 směrnice 2008/115 z důvodu, že jeho chování vyvolávalo obavu, že nebýt takového zajištění, uprchl by a mařil své vyhoštění, a kdy byla žádost o azyl patrně podána pouze s cílem pozdržet, či dokonce zmařit výkon rozhodnutí o navrácení, které vůči němu bylo vydáno, je třeba konstatovat, že takové okolnosti skutečně mohou odůvodnit ponechání uvedeného státního příslušníka v zajištění i po podání žádosti o azyl.
58 Vnitrostátní ustanovení, které za takovýchto podmínek umožňuje ponechat žadatele o azyl v zajištění, je totiž v souladu s čl. 18 odst. 1 směrnice 2005/85, neboť toto zajištění nevyplývá z podání žádosti o azyl, nýbrž z okolností, jež charakterizují individuální chování tohoto žadatele před podáním této žádosti a při něm.
59 Pokud se dále pokračování zajištění jeví za takovýchto podmínek objektivně nutným k tomu, aby se dotyčný nemohl definitivně vyhnout svému navrácení, je pokračování zajištění přípustné rovněž podle čl. 7 odst. 3 směrnice 2003/9.
60 V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že byť se směrnice 2008/115 v průběhu řízení o posouzení žádosti o azyl nepoužije, neznamená to, že by se tím definitivně ukončilo řízení o navrácení, které tak může pokračovat v případě, že bude žádost o azyl zamítnuta. Jak přitom uvedla česká, německá, francouzská a slovenská vláda, kdyby členské státy nemohly za takových podmínek, jaké jsou popsány v bodě 57 tohoto rozsudku, zabránit tomu, aby dotyčný podáním žádosti o azyl automaticky dosáhl propuštění, byl by tím narušen smysl této směrnice, kterým je účinné navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (obdobně viz rozsudek ze dne 6. prosince 2011, Achughbabian, C‑329/11, Sb. rozh. s. I-12695, bod 30).
61 Článek 23 odst. 4 písm. j) směrnice 2005/85 mimoto výslovně stanoví, že v řízení o posuzování žádosti může být zohledněna také skutečnost, že žadatel podává žádost pouze proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon dřívějšího nebo blížícího se rozhodnutí, které by vedlo k jeho vyhoštění, neboť tato skutečnost může být důvodem pro její přednostní nebo zrychlené posouzení. Směrnice 2005/85 tak dbá na to, aby měly členské státy k dispozici nástroje nezbytné k zajištění účinnosti řízení o navrácení, přičemž brání tomu, aby bylo toto řízení přerušeno na delší dobu, než je nezbytné k řádnému vyřízení žádosti.
62 Je však třeba upřesnit, že z pouhé skutečnosti, že v okamžiku podání žádosti o azyl již bylo vůči žadateli vydáno rozhodnutí o navrácení a že byl žadatel zajištěn na základě článku 15 směrnice 2008/115, nelze bez individuálního posouzení veškerých relevantních okolností vyvozovat domněnku, že tuto žádost podal pouze s cílem pozdržet nebo zmařit výkon rozhodnutí o navrácení a že je pokračování zajištění objektivně nutné a přiměřené.
63 Ze všech předchozích úvah vyplývá, že na druhou otázku je třeba odpovědět tak, že směrnice 2003/9 a 2005/85 nebrání tomu, aby byl státní příslušník třetí země, který po svém zajištění na základě článku 15 směrnice 2008/115 podal žádost o mezinárodní ochranu ve smyslu směrnice 2005/85, ponechán v zajištění na základě ustanovení vnitrostátního práva, jestliže se po individuálním posouzení všech relevantních okolností ukáže, že tato žádost byla podána pouze s cílem pozdržet nebo zmařit výkon rozhodnutí o navrácení a že je pokračování zajištění objektivně nutné k tomu, aby se dotyčný nemohl definitivně vyhnout svému navrácení.
K nákladům řízení
64 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:
1) Článek 2 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí ve spojení s bodem 9 jejího odůvodnění musí být vykládán v tom smyslu, že se tato směrnice nevztahuje na státního příslušníka třetí země, který podal žádost o mezinárodní ochranu ve smyslu směrnice Rady 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka, a to v době od podání uvedené žádosti do přijetí rozhodnutí o této žádosti v prvním stupni, či případně do rozhodnutí o opravném prostředku podaném proti uvedenému rozhodnutí.
2) Směrnice Rady 2003/9/ES ze dne 27. ledna 2003, kterou se stanoví minimální normy pro přijímání žadatelů o azyl, a směrnice 2005/85 nebrání tomu, aby byl státní příslušník třetí země, který po svém zajištění na základě článku 15 směrnice 2008/115 podal žádost o mezinárodní ochranu ve smyslu směrnice 2005/85, ponechán v zajištění na základě ustanovení vnitrostátního práva, jestliže se po individuálním posouzení všech relevantních okolností ukáže, že tato žádost byla podána pouze s cílem pozdržet nebo zmařit výkon rozhodnutí o navrácení a že je pokračování zajištění objektivně nutné k tomu, aby se dotyčný nemohl definitivně vyhnout svému navrácení.
Podpisy.