Language of document : ECLI:EU:C:2011:817

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

PEDRA CRUZ VILLALÓNA

přednesené dne 8. prosince 2011(1)

Věc C‑477/10 P

Evropská komise

proti

Agrofert Holding a. s.

„Kasační opravný prostředek – Právo na přístup k dokumentům orgánů – Odepření – Výjimka z práva založená na ochraně obchodních zájmů – Nařízení (ES) č. 1049/2001 – Článek 4 odst. 2 a 3 – Dokumenty týkající se řízení o kontrole spojování podniků – Nařízení (ES) č. 139/2004 – Již skončená řízení“






1.        Projednávaný kasační opravný prostředek podala Komise proti rozsudku Tribunálu ze dne 7. července 2010, Agrofert Holding v. Komise(2), kterým bylo zrušeno rozhodnutí Komise ze dne 13. února 2007 zamítající žádost o přístup k dokumentům na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise(3). Konkrétně byly požadovány všechny dokumenty vyhotovené v rámci řízení o spojení podniků na základě nařízení Rady (ES) č. 139/2004 ze dne 20. ledna 2004 o kontrole spojování podniků (dále jen „nařízení o spojování“)(4).

2.        Za těchto okolností projednávaná věc umožní Soudnímu dvoru zejména upřesnit rozsah výjimky týkající se obchodních zájmů ve specifickém kontextu řízení o preventivní kontrole spojování podniků s evropským významem. Vyvstává tak zde velmi specifická otázka, kterou stávající judikatura Soudního dvora v oblasti přístupu k dokumentům orgánů, zaručeného čl. 15 odst. 3 SFEU a článkem 42 Listiny základních práv Evropské unie, dosud neřešila(5).

I –    Právní rámec

3.        Článek 2 odst. 1 a 3 nařízení č. 1049/2001 stanoví:

„1.      Všichni občané Unie a všechny fyzické a právnické osoby, které mají bydliště nebo sídlo v členském státě, mají právo na přístup k dokumentům orgánů, s výhradou zásad, podmínek a omezení vymezených v tomto nařízení“.

„3.      Toto nařízení se vztahuje na všechny dokumenty, které má orgán v držení, to znamená na dokumenty, které vytvořil nebo obdržel a které má v držení, a to ve všech oblastech činnosti Evropské unie.“

4.        Podle článku 4 téhož nařízení č. 1049/2001 platí v této oblasti následující výjimky:

„1.      Orgány odepřou přístup k dokumentu, pokud by zpřístupnění vedlo k porušení ochrany:

a) veřejného zájmu, pokud jde o:

– veřejnou bezpečnost,

– obranné a vojenské záležitosti,

– mezinárodní vztahy,

– finanční, měnovou nebo hospodářskou politiku Společenství nebo členského státu;

b) soukromí a osobnosti jednotlivce, zejména podle právních předpisů Společenství o ochraně osobních údajů.

2.      Neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění, odepřou orgány přístup k dokumentu, pokud by jeho zpřístupnění vedlo k porušení ochrany

– obchodních zájmů fyzické nebo právnické osoby, včetně duševního vlastnictví,

– soudního řízení a právního poradenství,

– cílů inspekce, vyšetřování a auditu.

3.      Přístup k dokumentu, který orgán vypracoval k vnitřnímu použití nebo který obdržel a který se vztahuje k záležitosti, v níž orgán ještě nerozhodl, se odepře, pokud by zpřístupnění dokumentu vážně ohrozilo rozhodovací proces orgánu, neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění.

Přístup k dokumentu, který obsahuje stanoviska pro vnitřní použití v rámci porad a předběžných konzultací uvnitř daného orgánu, se odepře i po přijetí rozhodnutí, pokud by zpřístupnění dokumentu vážně ohrozilo rozhodovací proces orgánu, neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění.

4.      U dokumentů třetích osob konzultuje orgán třetí osobu pro posouzení, zda má uplatnit výjimku uvedenou v odstavci 1 nebo 2, není-li zřejmé, zda dokument má nebo nemá být zpřístupněn.

5.      Členský stát může požádat orgán, aby nezveřejňoval dokument pocházející z tohoto členského státu bez jeho předchozího souhlasu.

6.      Pokud se některá z výjimek vztahuje pouze na části požadovaného dokumentu, zbývající části dokumentu se zpřístupní.

7.      Výjimky uvedené v odstavcích 1 až 3 se uplatňují jen po dobu, po kterou je ochrana odůvodněna obsahem dokumentu. Výjimky lze uplatňovat nejdéle po dobu třiceti let. V případě dokumentů spadajících pod výjimky, které se vztahují k soukromí nebo obchodním zájmům, a v případě citlivých dokumentů lze výjimky uplatňovat i po uplynutí této doby, je-li to nezbytné.“

5.        Třicátý čtvrtý bod odůvodnění nařízení č. 139/2004 uvádí následující:

„Za účelem účinné kontroly by měly mít podniky povinnost předem oznámit své spojení s významem pro celé Společenství po uzavření dohody, oznámení veřejného návrhu na převzetí nebo nabytí kontrolního podílu. Oznámení by rovněž mělo být možné v případech, kdy dotčené podniky přesvědčí Komisi o svém úmyslu uzavřít dohodu pro navrhované spojení a dokáží Komisi, že jejich plán pro dané spojení je dostatečně konkrétní, například na základě dohody o podstatě, protokolu o dohodě, nebo dopisu vyjadřujícího úmysl podepsaného všemi zúčastněnými podniky, nebo, v případě veřejné nabídky, pokud uveřejnily úmysl učinit takovou nabídku, za předpokladu, že by zamýšlená dohoda nebo nabídka měla za následek spojení s významem pro celé Společenství. Uskutečnění spojení by mělo být odloženo do doby, než je Komisí přijato konečné rozhodnutí. Nicméně, tam, kde je to vhodné, by mělo být na žádost dotčených podniků možné udělit výjimku z takového odkladu. Při rozhodování, zda udělit nebo neudělit takovou výjimku[,] by Komise měla brát v úvahu všechny příslušné faktory, jako například povahu a závažnost škody způsobené dotčeným podnikům nebo třetím stranám a hrozbu, kterou spojení představuje pro hospodářskou soutěž. Nicméně, v zájmu právní jistoty musí být v nezbytné míře chráněna platnost transakcí.“

6.        Podle třicátého osmého bodu odůvodnění téhož nařízení o spojování:

„Za účelem řádného hodnocení spojení by Komise měla mít právo požadovat všechny nezbytné informace a provádět všechna nezbytná šetření v rámci celého Společenství. Za tímto účelem, a v zájmu účinné ochrany hospodářské soutěže, je třeba rozšířit vyšetřovací pravomoci Komise. Komise by zvláště měla mít právo vyslechnout všechny osoby, které by mohly mít k dispozici užitečné informace a zaznamenat učiněná prohlášení.“

7.        Článek 11 nařízení o spojování upravuje režim žádosti o informace ze strany Komise v rámci řízení o spojení.

8.        Pravomoci přiznané Komisi při šetření jsou stanoveny v článku 13 nařízení o spojování.

9.        Články 14 a 15 nařízení o spojování upravují režim pokut stanovený pro případ nesplnění povinnosti spolupráce.

10.      Článek 17 nařízení č. 139/2004 stanoví:

„1.      Informace získané v důsledku použití článků 11, 12, 13 a 18 smějí být použity pouze pro účely příslušné žádosti, kontroly nebo slyšení.

2.      Aniž je dotčen čl. 4 odst. 3 a články 18 a 20, Komise a příslušné orgány členských států, jejich úředníci a jiní pracovníci a jiné osoby pracující pod dohledem těchto orgánů[,] stejně jako úředníci a státní zaměstnanci jiných orgánů členských států[,] nesmí sdělovat žádné informace získané použitím tohoto nařízení, které spadají pod závazek služebního tajemství.

3.      Odstavce 1 a 2 nebrání zveřejnění všeobecných informací nebo přehledů, které neobsahují informace týkající se konkrétních podniků nebo sdružení podniků.“

II – Skutkové okolnosti

11.      Komise rozhodnutím ze dne 20. dubna 2005 povolila převzetí, české společnosti Unipetrol polskou společností Polski Koncern Naftowy Orlen (dále jen „PKN Orlen“) prostřednictvím koupě akcií, pro podrobnější popis odkazuji na vylíčení skutkových okolností v rozsudku napadeném kasačním opravným prostředkem (body 1 až 30).

12.      Dne 28. června 2006 společnost Agrofert Holding (dále jen „Agrofert“), menšinový akcionář společnosti Unipetrol, požádala Komisi s odvoláním na nařízení č. 1049/2001 o přístup ke všem nezveřejněným dokumentům týkajícím se postupu oznámení a postupu před oznámením převzetí společnosti Unipetrol společností PKN Orlen.

13.      Uvedená žádost byla zamítnuta rozhodnutím ze dne 2. srpna 2006, jelikož Komise měla za to, že se jedná o obecnou žádost a uplatní se výjimky stanovené v čl. 4 odst. 2 a 3 nařízení č. 1049/2001. Argumentovala nadto tím, že zpřístupnění dokumentů pocházejících od účastníků spojení by bylo v rozporu s profesním tajemstvím (článek 339 SFEU a čl. 17 odst. 1 a 2 nařízení č. 139/2004), a dále tím, že částečné zpřístupnění dokumentů není možné, není-li prokázán převažující veřejný zájem na zpřístupnění.

14.      Po potvrzení zamítavého rozhodnutí Komise prostřednictvím rozhodnutí ze dne 13. února 2007 podala společnost Agrofert k Tribunálu žalobu na jeho neplatnost.

15.      Tribunál se ve svém rozsudku ze dne 7. července 2010 věnoval přímo třetímu důvodu žaloby na neplatnost a žalobě v zásadě vyhověl s argumentem, že i kdyby se na dokumenty mohly dotčené výjimky vztahovat, Komise nesplnila povinnost konkrétně a individuálně odůvodnit, že dotčené dokumenty by se skutečně dotkly zájmů chráněných prostřednictvím uvedených výjimek.

III – Kasační opravný prostředek

16.      Komise na podporu svého kasačního opravného prostředku proti rozsudku Tribunálu uplatňuje dva důvody. Prvním z nich Tribunálu vytýká, že o žalobě společnosti Agrofert rozhodl bez přihlédnutí k některým ustanovením nařízení o spojování. Druhý důvod je založen na nesprávném výkladu čl. 4 odst. 2 a 3 nařízení č. 1049/2001, tedy ustanovení, která stanoví výjimky, jež lze uplatnit vůči žádostem o přístup k dokumentům. V důsledku toho Komise Soudnímu dvoru navrhuje, aby napadený rozsudek zrušil a s konečnou platností rozhodl o otázkách, které jsou předmětem tohoto kasačního opravného prostředku, a společnosti Agrofert uložil náhradu nákladů řízení.

17.      Komise před Tribunálem uvedla, že na následující soubory dokumentů požadovaných společností Agrofert se vztahují různé výjimky uvedené v článku 4 nařízení č. 1049/2001:

– Dokumenty, které si mezi sebou vyměnili Komise, účastníci řízení o spojení a třetí osoby. Vztahují se na ně výjimky uvedené v čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážce nařízení č. 1049/2001, jelikož jejich zpřístupnění by vedlo k „porušení ochrany […] obchodních zájmů fyzické nebo právnické osoby, včetně duševního vlastnictví, [a] cílů inspekce, vyšetřování a auditu“.

– Právní stanoviska. Podle Komise je třeba uplatnit výjimku uvedenou v čl. 4 odst. 2 druhé odrážce nařízení č. 1049/2001, jelikož jejich zpřístupnění by znamenalo riziko pro ochranu „právního poradenství“.

– Vnitřní dokumenty Komise, které spadají pod výjimku podle čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1049/2001, který vylučuje přístup k takovým dokumentům(6).

18.      Tribunál vyšel z toho, že na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, je třeba v každém případě provést samostatný přezkum každého požadovaného dokumentu. V tom v konečném důsledku tkví skutečná hmotněprávní otázka, neboť po výše uvedeném konstatování Tribunál připouští, že v jednotlivých případech by bylo možné uplatnit důvody použité Komisí k odepření přístupu ke každému (skutečně přezkoumanému) dokumentu.

19.      Komise má za to, že Tribunál nevyložil za okolností dané věci správně některé z výjimek uvedených v odstavcích 2 a 3 článku 4 nařízení č. 1049/2001. Jde především o ty, které brání přístupu k dokumentům, jejichž „zpřístupnění [by] vedlo k porušení ochrany obchodních zájmů fyzické nebo právnické osoby […], soudního řízení a právního poradenství [a] cílů inspekce, vyšetřování a auditu“, „[n]eexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění“ (odstavec 2). Vedle toho se jedná i o ty, které brání v přístupu k dokumentu, který „orgán vypracoval k vnitřnímu použití nebo který obdržel a který se vztahuje k záležitosti, v níž orgán ještě nerozhodl [nebo, jde-li o dokument, který obsahuje stanoviska pro vnitřní použití v rámci porad a předběžných konzultací uvnitř daného orgánu, i když bylo rozhodnutí již přijato], […] pokud by zpřístupnění dokumentu vážně ohrozilo rozhodovací proces orgánu, neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění“ (odstavec 3).

IV – Řízeni před Soudním dvorem

20.      Společnost Agrofert hájí opodstatněnost napadeného rozsudku, a její stanovisko podporuje Švédské království, jehož vláda zdůraznila, že existence různých pravidel v oblasti přístupu obsažených v řadě specifických právních předpisů nemůže znamenat, že tato pravidla představují výjimky převažující nad výjimkami specificky připuštěnými nařízením č. 1049/2001, které by bylo jinak zbaveno svého obsahu. Stejně tak Dánské království na jednání uvedlo, že vzhledem k tomu, že základní zásadou je transparentnost, z níž jsou připuštěny určité výjimky, nemohou tyto výjimky v žádném případě zahrnovat určité oblasti jako celek a vylučovat je zcela z použití uvedené zásady.

21.      Společnost PKN Orlen podporuje kasační opravný prostředek Komise a uvádí, že její spolupráce v řízení o spojení byla založena na přesvědčení o důvěrnosti poskytnutých dokumentů, vycházejícím z nařízení č. 139/2004.

22.      Na jednání konaném dne 8. září 2011, kterého se zúčastnili procesní zástupci společností Agrofert a PKN Orlen, Dánského království, Švédského království a Komise, byly v zásadě zopakovány výše shrnuté argumenty.

V –    Posouzení

A –    Úvodní poznámka

23.      Je třeba začít připomenutím toho, že k přijetí původního rozhodnutí Komise, kterým bylo podle nařízení č. 139/2004 povoleno převzetí kontroly nad společností Unipetrol ze strany společnosti PKN Orlen, došlo, aniž se společnost Agrofert, menšinový akcionář společnosti Unipetrol, snažila zúčastnit řízení o kontrole spojení jako zúčastněná strana. Jak vyplývá ze skutkových okolností popsaných v řízení v prvním stupni, společnost Agrofert se po ukončení řízení o povolení domáhala přístupu k určitým dokumentům souvisejícím s tímto řízením za účelem jejich použití v rámci plánovaného rozhodčího řízení proti společnosti PKN Orlen na vnitrostátní úrovni, to vše s cílem odůvodnit požadavek na smluvní sankce na základě údajné nekalé soutěže v České republice. Nic z výše uvedeného přitom neumožňuje přesunutí předmětu sporu z rámce obecného přístupu k dokumentům v Unii do oblasti řízení o kontrole spojování podniků.

24.      Proto je na rozdíl od věcí Technische Glaswerk Ilmenau, uvedené výše, a MyTravel(7), tím, kdo nyní požaduje dokumenty odepřené Komisí, „třetí osoba“, jejíž zájem nespočívá, jako v prvně uvedené věci, v kvalifikaci opatření coby státní podpory, která se jí týká, nebo jako v druhé uvedené věci, v osudu spojení, které je předmětem kontroly ze strany Komise. Společnost Agrofert totiž neusiluje o přístup k dokumentům za účelem zpochybnění řádnosti řízení o spojení nebo jeho výsledku, nýbrž za účelem zahájení zcela odlišného řízení proti společnosti PKN Orlen.

25.      To znamená, že zájem společnosti Agrofert na „interních aspektech“ vlastního řízení o spojení je pouze vedlejší ve vztahu k jádru jeho prvořadého zájmu, kterým je obchodní jednání společnosti PKN Orlen.

26.      V důsledku toho je projednávaná věc především věcí související spíše s transparentností než se spojováním podniků a dotčená společnost se prima facie dovolává nařízení č. 1049/2001 a nepožaduje přístup k dokumentům na základě svého postavení zúčastněné strany v řízení o spojení, nýbrž jako subjekt k tomu oprávněný nařízením č. 1049/2001. Věc je tedy třeba řešit v první řadě ve světle nařízení č. 1049/2001.

27.      S ohledem na výše uvedené zahájím přezkum kasačního opravného prostředku posouzením jeho druhého a posledního důvodu.

B –    Druhý důvod kasačního opravného prostředku: údajně nesprávný výklad čl. 4 odst. 2 a 3 nařízení č. 1049/2001

28.      Podle čtvrtého bodu odůvodnění nařízení č. 1049/2001 je „[ú]čelem tohoto nařízení […] v co nejvyšší míře posílit právo veřejnosti na přístup k dokumentům a stanovit obecné zásady a omezení tohoto přístupu podle čl. 255 odst. 2 Smlouvy o ES“(8). Tím, jak je uvedeno v prvním bodě odůvodnění nařízení, má být proveden záměr deklarovaný v článku 1 SEU, založit „novou etapu v procesu vytváření stále užšího svazku mezi národy Evropy, v němž jsou rozhodnutí přijímána co nejotevřeněji a co nejblíže občanům“(9).

29.      Tato „zásada průhlednosti“ podle druhého bodu odůvodnění téhož nařízení „umožňuje občanům blíže se účastnit rozhodovacího procesu a zaručuje, že správní orgány budou mít ve vztahu k občanům v demokratickém systému větší legitimitu, účinnost a odpovědnost“. Průhlednost v konečném důsledku „přispívá k posílení zásad demokracie a dodržování základních práv, která jsou uvedena v článku 6 Smlouvy o EU a v Chartě [Listině] základních práv Evropské unie“(10).

30.      Zásadní cíl sledovaný nařízením č. 1049/2001 vedl ke specifickým ustanovením. Tak čl. 2 odst. 1 uznává, že „[v]šichni občané Unie […] mají právo na přístup k dokumentům orgánů, s výhradou zásad, podmínek a omezení vymezených v tomto nařízení“, které se v souladu s odstavcem 3 téhož ustanovení „vztahuje na všechny dokumenty, které má orgán v držení, to znamená na dokumenty, které vytvořil nebo obdržel a které má v držení, a to ve všech oblastech činnosti Evropské unie“.

31.      Oproti přístupu jakožto obecné zásadě nařízení č. 1049/2001 stanoví případy, které v souladu s duchem předpisu představují jediné možné výjimky. V rozsahu, v němž je účelem tohoto nařízení „vymezit zásady, podmínky a omezení z důvodu veřejného nebo soukromého zájmu pro výkon práva na přístup k dokumentům“ orgánů Unie [čl. 1 písm. a)], totiž v článku 4 výslovně stanoví výjimky, které lze uplatnit vůči tomuto v zásadě obecnému právu.

32.      Přezkum obsahu těchto výjimek stačí k učinění závěru, že jsou inspirovány řadou důvodů. Některé z nich jsou formulovány v přímé souvislosti s určitými základními právy [soukromí a osobnost jednotlivce – čl. 4 odst. 1 písm. b)], nyní zakotvenými v Listině. To mimochodem vede k tomu, že na ně lze stěží použít výkladová kritéria založená na dynamice pravidlo/výjimka. Naopak, právě z toho důvodu, že to, co má představovat výjimky, jsou v konečném důsledku podmínky přístupu stanovené nařízením, které Komisi coby nařízení o spojování umožňuje získat dokumenty velmi citlivé pro práva a zájmy podniků, nemohou být tyto podmínky vykládány striktně, ale musí být vykládány natolik široce, jak je to nezbytné k odpovídající ochraně těchto práv a zájmů.

33.      V dalších případech (vojenské záležitosti, mezinárodní vztahy, finanční politika [čl. 4 odst. 1 písm. a)], výjimky odpovídají strategickým, životním nebo v každém případě pro život politického společenství nesporně důležitým zájmům. Žádný z dosud uvedených případů není v této věci relevantní.

34.      V dalších případech slouží výjimky zvláštním zájmům Unie, jako je ochrana inspekční činnosti.

35.      Konečně, což je zde podstatné, slouží ochraně obchodních zájmů (čl. 4 odst. 2). Podle mého názoru je z výjimek uplatňovaných v projednávané věci nejvíce relevantní výjimka týkající se ochrany posledně uvedených zájmů, k níž se Soudní dvůr ostatně ještě neměl příležitost detailně vyjádřit. Na tuto výjimku se tedy musí zaměřit toto stanovisko.

36.      Přezkoumám tedy odděleně výjimku založenou na ochraně obchodních zájmů.

1.      Výjimka založená na ochraně obchodních zájmů v případě dokumentů získaných od podniků v rámci řízení o kontrole spojování

37.      Úvodem je třeba uvést, že nařízení č. 1049/2001 obchodním zájmům již přiznává určitou vyšší ochranu, jelikož vedle toho, že je uvádí jako legitimní důvod případného odepření přístupu k dokumentu (čl. 4 odst. 2), stanoví možnost, že ochrana těchto zájmů může být uplatňována i po uplynutí doby třiceti let stanovené v odstavci 7 uvedeného článku 4 nařízení(11).

38.      Po tomto konstatování je třeba pro účely projednávaného případu rovnou upozornit, že výjimka založená na ochraně obchodních zájmů navíc nabývá vlastního charakteru v případě dokumentů získaných od podniků v rámci a při příležitosti řízení o preventivní kontrole (povolení) spojení podniků. V tomto smyslu je třeba uvést, že tato okolnost kvalifikuje rozhodujícím způsobem výjimku, kterou se zabýváme. Jinými slovy se způsob, jakým nařízení č. 139/2004 řeší tento zásah Komise, stává nepominutelným výkladovým nástrojem pro správný výklad dosahu výjimky stanovené v nařízení č. 1049/2001. Nadále je tedy třeba věnovat pozornost jak smyslu této pravomoci Komise, tak oprávněním přiznaným za tímto účelem, jakož konečně i zárukám, které pro osoby podléhající uvedeným oprávněním nutně vyplývají z jejich řádného výkonu.

a)      Smysl pravomoci přiznané Komisi v řízení o spojení

39.      Zaprvé je v případě smyslu této pravomoci, jejímž právním základem je stávající článek 103 SFEU, cílem nařízení o spojování především zavedení „zvláštního právního nástroje, který by umožnil účinnou kontrolu všech spojování z hlediska jejich účinku na strukturu hospodářské soutěže ve Společenství a který by byl jediným nástrojem na ně se vztahujícím“ (šestý bod odůvodnění).

40.      Je samozřejmé, že nová uspořádání podniků sama o sobě „jsou žádoucí v míře, v jaké jsou v souladu s požadavky dynamické hospodářské soutěže a mohou posílit konkurenceschopnost evropského průmyslu, zlepšit podmínky hospodářského růstu a zvyšovat životní úroveň uvnitř Společenství“ (čtvrtý bod odůvodnění).

41.      Jde tedy pouze o to „zajistit, aby proces nového uspořádání společností trvale nenarušil hospodářskou soutěž“, což vyžaduje regulovat „spojování, které by mohlo zásadně narušit účinnou hospodářskou soutěž na společném trhu nebo na jeho podstatné části“ (pátý bod odůvodnění).

42.      Kontrola, která umožní zajistit tento výsledek, tedy musí být selektivní v tom smyslu, že při zajištění účinné hospodářské soutěže v případě, že ji spojení poškozují, avšak neodrazuje od těch spojení, která ji podporují. V konečném důsledku je cílem pouze zabránit spojením, která nejsou slučitelná se společným trhem (článek 2 nařízení č. 139/2004)(12).

b)      Inspekční pravomoci Komise v řízení o spojování

43.      Zadruhé je v případě pravomocí Komise uvedená kontrola možná pouze tehdy, jsou-li jí přiznány široké pravomoci při získávání informací od podniků a provádění šetření (třicátý čtvrtý a třicátý osmý bod odůvodnění). Je však třeba dbát i na to, aby jejich výkon nevedl ke kontrole, která by byla natolik přísná, že by bránila spojením, jež by mohla být přínosná pro dynamiku hospodářské soutěže.

44.      Na výkon pravomocí přiznaných Komisi se každopádně vztahuje zásada transparentnosti, podle níž „všechna rozhodnutí, která nemají pouze procedurální povahu, [by] měla být široce zveřejněna“ (čtyřicátý druhý bod odůvodnění). Tentýž bod odůvodnění nicméně uznává potřebu zachování „práva dotčených podniků na obhajobu a zvláště práva na přístup ke spisu“ a zdůrazňuje, že „je nezbytné, aby bylo chráněno obchodní tajemství“ a „měla [by] být zajištěna důvěrnost informací vyměňovaných v síti(13) a s příslušnými orgány třetích zemí“.

45.      Na základě těchto obecných zásad nařízení o spojování upravuje režim kontroly spojování, podle něhož Komise musí posoudit všechna spojení s významem pro celé Společenství, „aby se zjistilo, zda jsou či nejsou slučitelná se společným trhem“ (čl. 2 odst. 1), a vezme při tomto hodnocení v úvahu „a) potřebu zachování a rozvoje účinné hospodářské soutěže na společném trhu, mimo jiné vzhledem ke struktuře všech dotčených trhů a skutečné nebo možné soutěži ze strany podniků majících své sídlo uvnitř nebo mimo Společenství“, jakož i „b) tržní postavení dotčených podniků a jejich hospodářskou a finanční sílu, stávající alternativy pro dodavatele a uživatele, jejich přístup k dodávkám nebo na trh, právní nebo jiné překážky vstupu na trh, směry vývoje nabídky a poptávky, pokud jde o příslušné zboží a služby, zájmy zprostředkovatelů a konečných spotřebitelů a technický a hospodářský vývoj, je-li to ku prospěchu spotřebitelů a nebrání to hospodářské soutěži“ (čl. 2 odst. 1).

46.      Za účelem provedení tohoto hodnocení, rozhodujícího pro určení slučitelnosti spojení se společným trhem, může Komise od dotčených osob, podniků a sdružení podniků žádat „veškeré nezbytné informace“ (čl. 11 odst. 1), a požadovat od příslušných orgánů členských států provedení „šetření, která Komise považuje za nezbytná“ (čl. 12 odst. 1), nebo tato šetření provést sama, čl. 13 odst. 2 nařízení o spojování přitom specifikuje, že její úředníci „mají […] pravomoci: […] b) kontrolovat účetní knihy a jiné obchodní záznamy […]; c) pořizovat nebo získávat v jakékoliv formě kopie nebo výpisy z těchto knih nebo záznamů; […] [a] e) žádat každého zástupce nebo zaměstnance podniku nebo sdružení podniků o vysvětlení skutečností nebo dokumentů týkajících se předmětu a účelu šetření a odpovědi zaznamenávat“.

47.      K zajištění spolupráce podniků s Komisí předvídají články 14 a 15 nařízení o spojování uložení pokut nebo penále těm podnikům, které se odmítají podřídit šetření nebo poskytnout informaci, nebo které poskytnou nesprávnou nebo zavádějící informaci.

c)      Záruky ohledně výkonu inspekčních pravomocí

48.      Výše popsané pravomoci přiznané Komisi představují, jak si lze snadno povšimnout, soubor pravomocí, které lze označit za výjimečné, jež staví dotčené podniky do velmi obtížné situace, jelikož jsou otevřeně vystaveny šetření ohledně vnitřních aspektů jejich řízení, kterému se nemohou bez závažných následků vyhnout. Jak uvádí Komise, je v tomto ohledu třeba zdůraznit, že na rozdíl od případu zadávání veřejných zakázek si podniky v případě spojování nemohou svobodně zvolit, zda se podrobí stanoveným postupům či nikoli, nýbrž mohou k tomu být nuceny i proti své vůli.

49.      K tomu je třeba dodat, že na rozdíl od represivní kontroly jednání omezujícího hospodářskou soutěž se zde jedná o preventivní kontrolní řízení, které je tudíž vedeno, aniž je založeno na dřívějším údajně protiprávním jednání.

50.      Inspekční pravomoci takového rozsahu a s takovými důsledky mohou být přijatelné pouze v rozsahu, v němž jsou nezbytné k dosažení legitimního cíle, který sleduje Komise. Informaci získanou od podniků tedy musí být možné použít pouze za účelem odpovídajícího posouzení zkoumaného spojení, jehož konečným cílem je určení, zda je toto spojení slučitelné se společným trhem či nikoli. Vztah mezi získanou informací na jedné straně a cílem, jehož splnění odůvodňuje povinnost podniků poskytnout veškeré požadované informace, na straně druhé, musí být nedělitelný. Jinak by byly podniky nuceny k transparentnosti, která by mohla být neslučitelná se samotnou jejich další existencí jako subjektů podílejících se na hospodářské soutěži, aniž je vyloučeno, že by tím mohla být dotčena sféra jejich soukromého života, jelikož tento pojem se v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva v souvislosti s článkem 8 EÚLP(14) vztahuje i na obchodní činnost právnických osob.

51.      Takové je, a nemůže tomu být jinak, stanovisko samotného nařízení o spojování, jehož článek 17 v odst. 1 stanoví, že „[i]nformace získané v důsledku použití článků 11, 12, 13 a 18 smějí být použity pouze pro účely příslušné žádosti, kontroly nebo slyšení“.

52.      Totéž ustanovení v odstavci 2 stanoví, že „[a]niž je dotčen čl. 4 odst. 3 a články 18 a 20, Komise a příslušné orgány členských států, jejich úředníci a jiní pracovníci a jiné osoby pracující pod dohledem těchto orgánů stejně jako úředníci a státní zaměstnanci jiných orgánů členských států nesmí sdělovat žádné informace získané použitím tohoto nařízení, které spadají pod závazek služebního tajemství“, což podle odstavce 3 téhož článku 17 „nebrání zveřejnění obecných informací nebo přehledů, které neobsahují informace týkající se konkrétních podniků nebo sdružení podniků“.

53.      Komisí získané informace tedy úzce souvisejí s cíli posouzení spojení podniků a jejich zpřístupnění podléhá zásadě zdrženlivosti.

54.      Ve skutečnosti mám za to, že ustanovení obsažené v čl. 17 odst. 1 nařízení o spojování lze považovat do jisté míry za nadbytečné, jelikož samotný zákaz zneužití pravomoci je již sám o sobě dostačující k závěru, že tímto způsobem získaná informace může být použita výlučně k cíli, který ji odůvodňuje, bez možnosti výjimek ve prospěch jiných zájmů(15). Příklad soudem nařízeného odposlechu telekomunikačního provozu za účelem stíhání určitého trestného činu zde s ohledem na všechny odlišnosti může být velmi názorný.

55.      Po těchto konstatováních již mohu odpovědět na výtky Komise týkající se nesprávného posouzení, kterého se měl dopustit Tribunál, když vyžadoval konkrétní odůvodnění odepření přístupu ke každému dokumentu, jehož zveřejnění by mohlo poškodit obchodní zájmy společnosti PKN Orlen.

2.      Odůvodnění výjimky založené na ochraně obchodních zájmů

56.      Z různých rozsudků Soudního dvora v oblasti, která nás zde zajímá, vyplývá, že již existuje judikatura týkající se výjimek z práva na přístup a jejich odůvodnění(16).

57.      Na prvním místě je třeba uvést judikaturu Soudního dvora, podle níž jsou v souvislosti s určitými kategoriemi dokumentů přípustné obecné domněnky(17). Konkrétně se jedná o dokumenty, pro něž z důvodu řízení, v němž jsou použity, platí specifický režim přístupu. Existence uvedeného režimu v zásadě umožňuje domněnku, že zpřístupnění takových dokumentů by mohlo narušit cíl, ke kterému slouží toto řízení. Konkrétně Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku Komise v. Technische Glaswerk Ilmenau, bodech 55 až 61, prohlásil, že taková obecná domněnka může vyplývat z právní úpravy řízení o kontrole státních podpor(18).

58.      Vzhledem k tomu, že uvedená právní úprava přiznává právo konzultovat dokumenty ve správním spise pouze členskému státu odpovědnému za poskytnutí podpory, dospěl Soudní dvůr k závěru, že uvedenou okolnost je třeba zohlednit „pro účely výkladu výjimky stanovené v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce nařízení č. 1049/2001“, neboť kdyby jiné zúčastněné osoby mimo členský stát „byly oprávněny na základě nařízení č. 1049/2001 získat přístup k dokumentům obsaženým ve správním spise Komise, režim kontroly státních podpor by byl zpochybněn“(19).

59.      Obecná domněnka téhož druhu byla připuštěna rovněž – se stejným odůvodněním a stejnými důsledky pro výklad nařízení č. 1049/2001 – v souvislosti s procesními písemnostmi předloženými v rámci soudních řízení Soudnímu dvoru(20).

60.      Nejedná se v žádném případě o nevyvratitelnou domněnku, neboť „[t]ato obecná domněnka nevylučuje právo zúčastněných stran“ (tedy těch, kdo nemají právo na přístup k dokumentům v řízení o kontrole) „prokázat, že se na daný dokument […] uvedená domněnka nevztahuje nebo že existuje převažující veřejný zájem odůvodňující zpřístupnění uvedeného dokumentu“(21).

61.      Daná domněnka tedy nevylučuje bez dalšího přístup k dokumentu, na nějž se vztahuje. Umožňuje orgánu pouze odepřít přístup na základě zásadních důvodů, které vyplývají ze zvláštního režimu pro dotčený druh dokumentů. Dále zvyšuje požadovanou míru odůvodnění žádosti o přístup, která musí být založena na převažujícím veřejném zájmu, a nikoli pouze na zájmu soukromém.

62.      Konstatování, že daný dokument spadá do kategorie, na niž se vztahuje tato domněnka, vyžaduje každopádně rovněž specifické odůvodnění. Slovy Soudního dvora, musí orgán „[v] každém případě […] ověřit, zda obecné úvahy, jež jsou obvykle použitelné na určitý typ dokumentu, jsou skutečně použitelné na daný dokument, jehož zpřístupnění je požadováno“(22). To znamená ověřit, zda tento dokument skutečně patří do obecné kategorie dokumentů, pro něž platí uvedená obecná domněnka. V projednávané věci tedy orgán musí ověřit, zda se jedná o dokument patřící do spisu, pro nějž existují specifická pravidla přístupu na základě specifických nařízení.

63.      Podle mého názoru lze tuto judikaturu bez dalšího přenést na výjimku týkající se ochrany obchodních zájmů, každopádně v konkrétním případě dokumentů vyhotovených v rámci řízení o spojení(23).

64.      Jako nařízení č. 659/1999 v případě státních podpor, nařízení č. 139/2004 zavádí v případě spojování podniků správní kontrolní řízení, které sleduje pro Unii základní cíl, jímž je zaručení hospodářské soutěže na vnitřním trhu.

65.      Obě nařízení mají právní základ v první kapitole („Pravidla hospodářské soutěže“) hlavy VII („Společná pravidla pro hospodářskou soutěž, daně a sbližování právních předpisů“) SFEU, což ukazuje, že odpovídají společnému záměru, jejž sdílí i nařízení č. 1/2003(24) a který spočívá v tom, umožnit dosažení jednoho z cílů, na nichž je založena existence Unie, neboť nelze zapomínat, že Unie je založena na hodnotách deklarovaných v článku 2 SEU, ale je rovněž vázána cíli uvedenými v článku 3 SEU, mezi nimiž je třeba v případě projednávané věci zdůraznit vytvoření vnitřního trhu a „udržitelný rozvoj Evropy, založený na […] vysoce konkurenceschopném sociálně tržním hospodářství […]“ (čl. 3 odst. 3 SEU). Za účelem dosažení těchto cílů přiznává čl. 3 odst. 1 písm. b) SFEU Unii výlučnou pravomoc ke „stanovení pravidel hospodářské soutěže nezbytných pro fungování vnitřního trhu“ a právě k umožnění účinné kontroly spojení z hlediska hospodářské soutěže byl vytvořen právní nástroj, který představuje nařízení o spojování.

66.      Proto důvody, které v případě státních podpor ospravedlňují doplnění podmínek uvedených v článku 4 nařízení č. 1049/2001 specifickými podmínkami přístupu k dokumentům stanovenými v nařízení č. 659/1999, platí rovněž pro nařízení o spojování, jehož podmínky přístupu musí rovněž sloužit k tomu, aby uvedenému ustanovení daly obsah.

67.      Podle mého pojetí je tedy třeba ochranu obchodních zájmů jako základu pro výjimku z přístupu stanovenou nařízením č. 1049/2001 chápat ve světle nařízení o spojování, a je tudíž třeba připustit obecnou domněnku, že zpřístupnění dokumentů poskytnutých určitým podnikem Komisi v rámci řízení o spojení může poškodit jeho obchodní zájmy.

68.      Tuto domněnku je třeba vztáhnout na všechny dokumenty vyhotovené v tomto řízení v rozsahu, v němž mohou obsahovat informace citlivé z hlediska činnosti a obchodních zájmů podniku, kterého se týká řízení. To platí samozřejmě pouze pro části dokumentů, které splňují tuto podmínku.

69.      Komise má tedy pravdu, když tvrdí, že Tribunál nesprávně vyložil výjimku týkající se ochrany obchodních zájmů.

3.      Ostatní výjimky

70.      Zaprvé Soudní dvůr uvedl ohledně zveřejňování právních stanovisek, že nařízení č. 1049/2001 „v zásadě ukládá povinnost zpřístupnit stanoviska právní služby Rady týkající se legislativního procesu“(25), i když odepření přístupu není vyloučeno, jedná-li se o stanovisko „zvlášť citlivé povahy nebo zvlášť širokého rozsahu, jež překračuje rámec dotčeného legislativního procesu“, přičemž v takovém případě „musí dotyčný orgán odepření podrobně odůvodnit“(26).

71.      V souvislosti se stanovisky vydanými v rámci správních řízení Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku Švédsko v. MyTravel a Komise, bodech 109 až 119, rozhodl ve stejném smyslu.

72.      V projednávané věci, v níž, jak jsem již uvedl, spočívá jádro sporné otázky v ochraně obchodních zájmů, není natolik rozhodující forma nebo právní kvalifikace požadovaných dokumentů, ale skutečnost, že materiálně nebo věcně obsahují informace relevantní z hlediska těchto zájmů. Tribunálu jakožto soudu rozhodujícímu o skutkových okolnostech tedy přísluší určit, do jaké míry obsahují správní dokumenty vyhotovené v rámci řízení o spojení informace citlivé pro obchodní zájmy dotčeného podniku.

4.      Konečně, ochrana obchodních zájmů ve zvláštním případě ukončených řízení

73.      Má na výše uvedený závěr nějaký vliv okolnost, že řízení o spojení již bylo ukončeno?

74.      Ve výše uvedené věci MyTravel se Soudní dvůr vyjádřil k případnému vlivu skutečnosti, že řízení, s nímž souvisí dotčený dokument, bylo prostřednictvím přijetí odpovídajícího rozhodnutí ukončeno, na osud žádosti o přístup. Podle Soudního dvora ukončení řízení nezavazuje samo o sobě k zpřístupnění dokumentu, i když odepření přístupu k němu musí být v takovém případě obzvláště odůvodněno(27).

75.      V souladu s tímto stanoviskem lze připustit, že odpověď na výše položenou otázku musí být kladná, i když podle mého názoru pouze v případě dokumentů, jejichž důvodem je právě zformování rozhodnutí, ke kterému směřuje řízení. Po skončení řízení již přístup k dokumentům vzniklým v jeho průběhu s účelem vést k přijetí konečného a definitivního rozhodnutí nemůže z povahy věci ohrozit průběh řízení, a tedy ani rozhodnutí, které jej uzavírá. Z tohoto hlediska je tedy třeba posoudit právní stanoviska a vnitřní dokumenty, k nimž Komise odmítla přístup.

76.      V případě obchodních zájmů, na jejichž ochraně bylo založeno odepření přístupu k ostatním dokumentům požadovaným společností Agrofert, je zde však podle mého názoru velmi důležitý rozdíl.

77.      Dokumenty předložené v řízení budou vzhledem ke své povaze vždy obsahovat informace týkající se okolností činnosti podniku v době relevantní pro rozhodnutí Komise o slučitelnosti přezkoumávaného spojení se společným trhem. Jde tedy v zásadě o informace, které nutně „zastarají“, ale každopádně mají rovněž „aktuálnost“, jejíž platnost může trvat v čase mnohem déle než v případě čistě správních dokumentů nebo vnitřních dokumentů v řízení.

78.      Podle mého názoru představuje prodloužení „citlivého“ charakteru dokumentu v čase základní prvek v konstrukci režimu výjimek zavedených již vlastním článkem 4 nařízení č. 1049/2001. Dokumenty vypracované k vnitřnímu použití v řízení (odstavec 3) tak mají zajištěnou ochranu, dokud řízení neskončí, ale pouze na ty, které obsahují stanoviska, se vztahuje ochrana i po skončení řízení. V tomto druhém případě bude výjimka platit jako v případě všech výjimek uvedených v článku 4 „po dobu, po kterou je ochrana odůvodněna obsahem dokumentu“ (odstavec 7). Uvedená doba může činit v souladu s odstavcem 7 článku 4 nejdéle 30 let. Tuto maximální dobu lze přitom prodloužit, „je-li to nezbytné“, u tří kategorií dokumentů: „[v] případě dokumentů spadajících pod výjimky, které se vztahují k soukromí nebo obchodním zájmům, a v případě citlivých dokumentů“ (odstavec 7).

79.      Obchodní zájmy tak zasluhují v rámci režimu přístupu podle nařízení č. 1049/2001 vyšší míru ochrany ratione temporis. Proto v případě, kterým se nyní zabýváme, neznamená ukončení řízení o spojení pro tento typ dokumentů nutně zlom, tak jak tomu je naopak v případě dokumentů jiné povahy, zejména právních stanovisek a stanovisek k vnitřnímu použití.

80.      U dokumentů souvisejících s právním poradenstvím a dokumentů vypracovaných Komisí v rámci porad a předběžných konzultací (čl. 4 odst. 2 druhá odrážka a čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1049/2001), lze řešení, které přijal Soudní dvůr ve výše uvedené věci Švédsko v. MyTravel a Komise, bez dalšího použít na projednávanou věc.

81.      Mám tedy za to, že po skončení řízení o spojení již není udržitelná domněnka o škodě, kterou by pro cíl sledovaný uvedeným řízením mohlo představovat zpřístupnění čistě správních dokumentů z tohoto řízení mimo případy stanovené v samotném nařízení o spojování.

82.      Samozřejmě, že v konkrétním případě může dojít ke škodě i po skončení řízení, ale nelze ji považovat bez dalšího za danou a je třeba ji prokázat v každém jednotlivém případě, to znamená bez uplatnění obecné domněnky založené na povaze a cílích již skončeného správního řízení.

83.      S ohledem na výše uvedené mám za to, že druhému důvodu kasačního opravného prostředku vycházejícímu z toho, že Tribunál nevyložil režim výjimek stanovených nařízením č. 1049/2001 správně, je třeba částečně vyhovět.

C –    První důvod kasačního opravného prostředku: Údajně nesprávný výklad nařízení č. 139/2004

84.      První důvod kasačního opravného prostředku byl založen v zásadě na nesprávném výkladu nařízení č. 139/2004 a jeho důsledcích pro výklad výjimky založené na cíli ochrany obchodních zájmů. Vzhledem k tomu, že jsem navrhl, aby bylo druhému důvodu vyhověno právě na základě nesprávného výkladu výjimky týkající se ochrany obchodních zájmů, mám za to, že není třeba vyjadřovat se k prvnímu důvodu.

VI – Ke konečnému rozhodnutí sporu ze strany Soudního dvora

85.      Podle článku 61 Statutu Soudního dvora, „je-li opravný prostředek opodstatněný, zruší Soudní dvůr rozhodnutí Tribunálu“ a „může vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje.“

86.      Podle mého názoru může Soudní dvůr ve věci vydat sám konečné rozhodnutí. Vzhledem k podmínkám, za jakých navrhuji vyhovět kasačnímu opravnému prostředku, je třeba zrušit rozhodnutí Komise napadené před Tribunálem v rozsahu, v němž neodůvodňuje konkrétně a jednotlivě odepření práva na přístup ke všem právním a vnitřním dokumentům, na které se vzhledem k jejich obsahu nevztahuje výjimka založená na obchodních zájmech stanovená nařízením č. 1049/2001.

VII – Náklady řízení

87.      V souladu s čl. 69 odst. 3 a 4 jednacího řádu navrhuji Soudnímu dvoru, aby s ohledem na podmínky navrhovaného vyhovění kasačnímu opravnému prostředku každý z účastníků a vedlejších účastníků řízení nesl vlastní náklady řízení.

VIII – Závěry

88.      S ohledem na předcházející úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr:

„Vyhověl částečně kasačnímu opravnému prostředku přijetím jeho druhého důvodu, založeného na nesprávném výkladu čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001 v souvislosti s ochranou obchodních zájmů, a v důsledku toho:

1)      zrušil rozsudek Tribunálu ze dne 7. července 2010, Agrofert Holding v. Komise (T‑111/07), kterým bylo zrušeno rozhodnutí Komise ze dne 13. února 2007 zamítající žádost o přístup k dokumentům obsaženým ve spise týkajícím se řízení o kontrole spojování podle nařízení č. 139/2004;

2)      zrušil rozhodnutí Komise ze dne 13. února 2007 zamítající žádost o přístup k dokumentům obsaženým ve spise týkajícím se řízení o kontrole spojování podle nařízení č. 139/2004 v rozsahu, v němž neodůvodňuje konkrétně a jednotlivě odepření práva na přístup ke všem právním a vnitřním dokumentům, na které se vzhledem k jejich obsahu nevztahuje výjimka založená na obchodních zájmech stanovená nařízením č. 1049/2001;

3)      určil, že účastníci a vedlejší účastníci řízení ponesou vlastní náklady řízení.“


1 –      Původní jazyk: španělština.


2 –      T‑111/07.


3 –      Úř. věst. L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331.


4 –      Úř. věst. L 24, s. 1; Zvl. vyd. 08/03, s. 40.


5 –      Mezi autory, kteří zdůraznili význam této věci jako nového kroku v procesu vytváření judikatury zahájeném rozsudky ze dne 29. června 2010, Technische Glaswerke Ilmenau (C‑139/07 P, Sb. rozh. s. I‑5885) a Bavarian Lager (C‑28/08 P, Sb. rozh. s. I‑6055), patří například Idot, L., „Le règlement nº 1049/2001 doit‑il s´appliquer aux ,procédures concurrence‘? – À propos des affaires Technische Glaswerke Ilmenau, Odile Jacob et Agrofert“, v Europe č. 10, říjen 2010, studie 11, a Goddin, G., „Recent Judgments Regarding Transparency and Access to Documents in the Field of Competition Law: Where Does the Court of Justice of the EU Strike the Balance“, v Journal of European Competition Law & Practice, 2011, svazek 2, č. 1, s. 10 až 23.


6 –      Takovými dokumenty, které jsou zde relevantní, byly: zpráva o konzultacích mezi službami, v níž byl obsažen návrh rozhodnutí o oznámení (dokument č. 2); odpověď právní služby týkající se uvedené zprávy (dokument č. 3); elektronická korespondence mezi příslušnou službou a právní službou v souvislosti s uvedeným návrhem (dokument č. 4); a odpovědi dalších dotčených služeb týkající se uvedené zprávy o konzultacích (dokument č. 5).


7 –      Rozsudek ze dne 21. července 2011, Švédsko v. MyTravel a Komise (C‑506/08 P, Sb. rozh. s. I‑6237).


8 –      Nyní článek 15 SFEU.


9 –      V tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Švédsko v. MyTravel, bod 72.


10 –      Tento aspekt byl zdůrazněn ve výše uvedeném rozsudku Bavarian Lager, bod 54.


11 –      Toto ustanovení se vztahuje vedle obchodních zájmů pouze na soukromí a na „citlivé dokumenty“.


12 –      K věcnému posouzení spojení z hlediska jejich slučitelnosti se společným trhem viz Bellamy & Child, European Community Law of Competition, 6. vyd., Oxford University Press, 2008, s. 8 183 a násl.


13 –      Jedná se o „síť veřejných orgánů“, kterou tvoří Komise a příslušné orgány členských států, využívající „v úzké spolupráci svých příslušných pravomocí, za pomoci účinných prostředků pro sdílení informací a konzultace, v zájmu toho, aby případ řešil nejvhodnější orgán“ (bod 14 odůvodnění nařízení o spojování).


14 –      Za všechny rozsudek ze dne 16. února 2000, Amann v. Švýcarsko, Sbírka 2000‑II, § 65.


15 –      Akt je stižen zneužitím pravomoci, pokud „byl přijat za výlučným nebo přinejmenším rozhodujícím účelem dosáhnout jiných cílů, než jsou uváděné cíle, nebo vyhnout se postupu zvláště upravenému Smlouvou pro vyrovnání se s okolnostmi daného případu“ (rozsudek ze dne 7. září 2006, Španělsko v. Rada, C‑310/04, Sb. rozh. s. I‑7285, bod 69). Podle mého názoru to platí také v případě, že je akt, třebaže byl legitimně přijat k dosažení určitého cíle, následně použit k dosažení jiného cíle, který je případně rovněž legitimní, ale základ jeho legitimity je odlišný.


16 –      Pro úvod do judikatury Soudního dvora v této oblasti viz zejména Guichot, E., Transparencia y acceso a la información en el Derecho europeo, Cuadernos Universitarios de Derecho Administrativo, Sevilla, 2011.


17 –      Výše uvedené rozsudky Švédsko a Turco v. Rada, bod 50; Komise v. Technische Glaswerk Ilmenau, bod 54; Švédsko a další v. API a Komise, bod 74.


18 –      Nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 88 ES (Úř. věst. L 83, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 339).


19 –      Výše uvedený rozsudek Komise v. Technische Glaswerk Ilmenau, bod 58. Na základě jiného titulu (právo na přístup na základě nařízení č. 1049/2001) by bylo dosaženo věcně téhož výsledku, který specifický titul (právo na omezený přístup podle nařízení č. 659/1999) umožňuje dosáhnout pouze konkrétní zúčastněné straně (členskému státu odpovědnému za poskytnutí podpory). Tento výsledek by vedle toho, že by narušoval soudržnost celého normativního systému unijního práva, rovněž znamenal, že by nebylo zohledněno, že duch transparentnosti, kterým se řídí nařízení č. 1049/2001, se projevuje v „případ[ech], kdy orgány Společenství vykonávají své legislativní funkce“, zatímco „dokumenty související s řízeními o kontrole státních podpor [spadají] do rámce správních funkcí specificky přiznaných uvedeným orgánům článkem 88 ES“ (výše uvedený rozsudek Komise v. Technische Glaswerk Ilmenau, bod 60).


20 –      Výše uvedený rozsudek Švédsko a další v. API a Komise, body 94 až 100. Záměr Soudního dvora ve všech těchto případech není v konečném důsledku jiný než zachování rovnováhy, o niž usiloval unijní zákonodárce přijetím nařízení č. 1049/2001 a všech nařízení konkrétně upravujících přístup k dokumentům obsaženým ve správních spisech. Další příklad této snahy Soudního dvora lze nalézt v řešení přijatém ve výše uvedené věci Komise v. Bavarian Lager, v případě, který vyžadoval vyvážený výklad nařízení č. 1049/2001 vzhledem k ustanovením nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 45/2001 ze dne 18. prosince 2000 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány a institucemi Společenství a o volném pohybu těchto údajů (Úř. věst. 2001, L 8, s. 1; Zvl. vyd. 13/26, s. 102).


21 –      Výše uvedený rozsudek Komise v. Technische Glaswerk Ilmenau, bod 62.


22 –      Výše uvedený rozsudek Švédsko a Turco v. Rada, bod 50.


23 –      V tomto smyslu viz mimo jiné Goddin, G., „Recent Judgments […]“, uvedený výše, s. 22 a 23, a Idot, L., „Le règlement nº 1049/2001 […]“, uvedený výše, passim.


24 –      Nařízení Rady (ES) ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [81] a [82] Smlouvy (Úř. věst. L 2003, 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205). K řízení upravenému tímto nařízením viz Wils, W. P. J., „EU Antitrust Enforcement Powers and Procedural Rights and Guarantees: The Interplay between EU Law, National Law, the Charter of Fundamental Rights of the EU and the European Convention on Human Rights“, v Concurrences, květen 2011, a v World Competition, svazek 34, č. 2, červen 2011. K dispozici na http://ssrn.com/author= 456087.


25 –      Výše uvedený rozsudek Švédsko a Turco v. Rada, bod 68.


26 –      Výše uvedený rozsudek Švédsko a Turco v. Rada, bod 69.


27 –      Výše uvedený rozsudek Švédsko v. MyTravel a Komise, body 113 až 119.