Language of document : ECLI:EU:F:2010:121

ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU

(první senát)

30. září 2010

Věc F‑43/09

Carlo van Heuckelom

v.

Evropský policejní úřad (Europol)

„Veřejná služba – Služební řád pro zaměstnance Europolu – Článek 29 – Postup do vyššího platového stupně přiznaný na základě hodnotících posudků – Námitka protiprávnosti rozhodnutí, kterým se stanoví politika určování platových tříd a platových stupňů – Pravomoci ředitele Europolu a pravomoci správní rady Europolu – Posuzovací pravomoc ředitele Europolu – Meze“

Předmět: Žaloba podaná na základě čl. 40 odst. 3 Úmluvy o zřízení Evropského policejního úřadu založené na článku K.3 Smlouvy o Evropské unii (Úmluva o Europolu) a na základě čl. 93 odst. 1 služebního řádu pro zaměstnance Europolu, jejímž prostřednictvím se C. van Heuckelom domáhá zrušení rozhodnutí ředitele Europolu ze dne 14. července 2008, kterým se mu od 1. dubna 2008 přiznává postup pouze o jeden platový stupeň, a zrušení rozhodnutí ze dne 19. ledna 2009, kterým se zamítá jeho stížnost proti uvedenému rozhodnutí.

Rozhodnutí: Žaloba se zamítá. Každý z účastníků řízení ponese vlastní náklady řízení.

Shrnutí

1.      Žaloba na neplatnost – Právní zájem na podání žaloby – Fyzické a právnické osoby

(Článek 263 čtvrtý pododstavec SFEU)

2.      Úředníci – Žaloba – Předchozí správní stížnost – Shoda mezi stížností a žalobou – Totožnost předmětu a důvodu – Námitka protiprávnosti vztahující se k jinému právnímu důvodu, než který je uveden ve stížnosti – Přípustnost

(Služební řád úředníků, články 90 a 91)

3.      Úředníci – Zaměstnanci Europolu – Postup do vyššího platového stupně prováděný každé dva roky

(Služební řád pro zaměstnance Europolu, články 28 a 29)

4.      Úředníci – Zaměstnanci Europolu – Postup do vyššího platového stupně prováděný každé dva roky

(Služební řád pro zaměstnance Europolu, článek 29)

1.      Žaloba na neplatnost podaná fyzickou nebo právnickou osobou je přípustná pouze v případě, že žalobce má zájem na zrušení napadeného aktu. Předpokladem takového zájmu je, že samotné zrušení aktu může vyvolat právní následky nebo, jinak řečeno, že žaloba může ve svém výsledku přinést prospěch straně, která ji podala.

(viz bod 31)

Odkazy:

Soudní dvůr: 24. června 1986, AKZO Chemie a AKZO Chemie UK v. Komise, 53/85, Recueil, s. 1965, bod 21

Tribunál: 14. září 1995, Antillean Rice Mills a další v. Komise, T‑480/93 a T‑483/93, Recueil, s. II‑2305, body 59 a 60 a uvedená judikatura; 20. června 2001, Euroalliages v. Komise, T‑188/99, Recueil, s. II‑1757, bod 26; 28. září 2004, MCI v. Komise, T‑310/00, Sb. rozh. s. II‑3253, bod 44

2.      Pravidlo shody mezi stížností a žalobou v podstatě vyžaduje, aby mezi předmětem a důvodem žaloby a předmětem a důvodem stížnosti byla dána shoda. Tento požadavek je nutno vykládat pružně. Pravidlo shody se tedy může uplatnit pouze v případě, kdy žaloba v soudním řízení mění předmět stížnosti nebo její důvod, přičemž pojem „důvod“ musí být vykládán široce. V případě návrhových žádání směřujících ke zrušení aktu je třeba podle takového výkladu „důvodem sporu“ rozumět zpochybnění vnitřní legality napadeného aktu ze strany žalobce nebo – alternativně – zpochybnění jeho vnější legality.

Pokud jde o námitky protiprávnosti, jejich nepřípustnost z důvodu nedodržení pravidla shody by narušovala rovnováhu mezi ochranou procesních práv úředníka a účelem postupu před zahájením soudního řízení a představovala by pro úředníka nepřiměřenou a neodůvodněnou sankci, a to i kdyby se vztahovaly k jinému právnímu důvodu, než který je uveden ve stížnosti. Kvůli tomu, že námitka protiprávnosti má svou podstatou právní charakter, a kvůli úvahám, jež dotyčného vedou k tomu, aby takovou protiprávnost zjišťoval a uplatňoval, totiž nelze po úředníkovi nebo zaměstnanci, který podá stížnost a který nutně nemá odpovídající právní kvalifikaci, požadovat, aby pod hrozbou pozdější nepřípustnosti takovou námitku uplatnil ve stádiu před zahájením soudního řízení. To platí tím spíše, že uplatnění námitky protiprávnosti ve stádiu před zahájením soudního řízení může stěží vést k úspěchu stěžovatele v tomto stádiu, protože je nepravděpodobné, že by se úřad rozhodl nepoužít některé platné ustanovení, které případně porušuje normu vyšší právní síly, pouze s cílem umožnit mimosoudní řešení sporu.

(viz body 43 a 44)

Odkazy:

Soud pro veřejnou službu: 1. července 2010, Mandt v. Parlament, F‑45/07, body 109, 115, 119 a uvedená judikatura a bod 121

3.      V rámci systému určování platových tříd a platových stupňů platného u Europolu jsou upravena dvě různá řízení: zaprvé hodnocení, které je upraveno článkem 28 služebního řádu pro zaměstnance Europolu a které spadá do pravomoci hodnotitele, a zadruhé postup do vyšších platových stupňů, který je upraven článkem 29 uvedeného služebního řádu a který je v pravomoci ředitele Europolu.

Článek 29 první pododstavec věta první služebního řádu pro zaměstnance Europolu stanoví, že rozhodnutí ředitele Europolu týkající se postupu zaměstnanců Europolu do vyšších platových stupňů prováděného každé dva roky se přijímají na základě „hodnocení“, při němž se přihlíží k výkonnosti každého dotyčného zaměstnance. Z toho vyplývá, že stanoví-li čl. 29 první pododstavec věta třetí služebního řádu pro zaměstnance Europolu, že „přesná pravidla hodnocení stanoví správní rada“, toto ustanovení odkazuje na řízení, ve kterém se hodnotí a známkuje výkonnost zaměstnanců Europolu. Toto ustanovení tedy nevyžaduje, aby správní rada Europolu stanovila pravidla řízení týkajícího se postupu do vyššího platového stupně.

(viz body 48 až 50)

Odkazy:

Tribunál: 22. března 2006, Mausolf v. Europol, T‑209/02 a T‑210/04, Sb. VS s. I‑A‑2‑79 a II‑A‑2‑335, bod 37

4.      Článek 29 služebního řádu pro zaměstnance Europolu stanoví, že ředitel může přiznat postup nejvýše o dva platové stupně za období dvou let na základě hodnocení a s přihlédnutím ke služebnímu výkonu dotyčného. Uplatňování tohoto článku spadá do oblasti, v níž je třeba řediteli Europolu přiznat široký prostor pro uvážení podobně jako orgánu oprávněnému ke jmenování při uplatňování článku 45 služebního řádu úředníků.

Článek 5 odst. 1 politiky určování platových tříd a platových stupňů zaměstnanců Europolu, která byla přijata jeho ředitelem, stanoví kritéria pro přiznávání platových stupňů. Na základě posledních dvou ročních hodnocení ředitel přizná postup o dva platové stupně zaměstnancům, kteří své úkoly plnili soustavně nebo často nad očekávání, nepřizná žádný postup o platový stupeň těm, kdo očekávání splnili jen částečně nebo je nesplnili vůbec, a ostatním zaměstnancům přizná postup o jeden platový stupeň.

Z uvedeného čl. 5 odst. 1 vyplývá, že ředitel přizná postup o dva platové stupně pouze v případech, kdy dotyčný zaměstnanec za oba tyto roky rozhodného období podával zvlášť vynikající služební výkony a nespokojil se jen s naplněním očekávání. Smyslem těchto jistě náročných kritérií je odměnit soustavnost úsilí. Nelze popřít, že politika přijatá ředitelem Europolu v rámci jeho diskreční pravomoci přiznané článkem 29 služebního řádu pro zaměstnance Europolu, která zaměstnance povzbuzuje k tomu, aby ve svém úsilí o překonání očekávání vytrvali, je ve služebním zájmu.

Vzhledem k tomu, že ředitel nemá při uplatňování čl. 5 odst. 1 shora uvedené politiky žádnou diskreční pravomoc a musí striktně dodržovat kritéria stanovená v uvedeném ustanovení, může ředitel právě díky tomu, že jeho pravomoc v oblasti postupu do vyššího platového stupně je ohraničena pomocí uvedených kritérií, dbát na to, aby příslušné žádosti byly posouzeny pečlivě, spravedlivě a v souladu se zásadou rovného zacházení.

(viz body 59 a 61 až 63)

Odkazy:

Tribunál: výše uvedený rozsudek Mausolf v. Europol, bod 67