Language of document : ECLI:EU:F:2010:120

ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU

(třetí senát)

30. září 2010

Věc F‑29/09

Giorgio Lebedef a Trevor Jones

v.

Evropská komise

„Veřejná služba – Úředníci – Odměňování – Článek 64 služebního řádu – Článek 3 odst. 5 první pododstavec a článek 9 přílohy XI služebního řádu – Opravný koeficient – Rovné zacházení“

Předmět: Žaloba podaná na základě článků 236 ES a 152 AE, kterou se G. Lebedef a T. Jones domáhají zrušení údajného rozhodnutí Komise, kterým bylo odmítnuto uvést kupní sílu úředníků zaměstnaných v Lucemburku (Lucembursko) na úroveň rovnocennou úrovni kupní síly úředníků zaměstnaných v Bruselu (Belgie), a podpůrně zrušení svých výplatních pásek počínaje červnem 2008.

Rozhodnutí: Žaloba se zamítá. Žalobci ponesou veškeré náklady řízení kromě těch, které vynaložila Rada Evropské unie, vedlejší účastnice řízení podporující návrhová žádání Komise. Rada ponese vlastní náklady řízení.

Shrnutí

1.      Námitka protiprávnosti – Akty, proti nimž může být vznesena námitka protiprávnosti

(Článek 230 druhý pododstavec ES, články 236 ES a 241 ES; čl. 236 druhý pododstavec SFEU, články 270 SFEU a 277 SFEU)

2.      Úředníci – Žaloba – Akt nepříznivě zasahující do právního postavení – Pojem – Výplatní páska

(Článek 265 SFEU; služební řád, článek 90 a čl. 91 odst. 1; příloha XI, čl. 3 odst. 5 první pododstavec)

3.      Úředníci – Odměňování – Opravné koeficienty – Stanovení – Pravomoci Rady – Prostor pro uvážení – Meze – Dodržení zásady rovného zacházení – Soudní přezkum – Meze

(Služební řád, články 64 a 65)

4.      Úředníci – Odměňování – Opravné koeficienty – Neexistence opravného koeficientu pro Belgii a Lucembursko – Porušení zásady rovného zacházení – Důkazní břemeno

(Služební řád, příloha XI, čl. 3 odst. 5 první pododstavec)

5.      Úředníci – Zásady – Ochrana legitimního očekávání – Podmínky

1.      Článek 241 ES (nyní po změně článek 277 SFEU) stanoví, že dotýká-li se spor legality právního předpisu podle tohoto ustanovení, může každá strana uplatnit, a to zejména na podporu žaloby proti prováděcímu opatření, důvody stanovené v čl. 230 druhém pododstavci ES (nyní po změně v čl. 263 druhém pododstavci SFEU), i když lhůta stanovená pro podání žaloby proti právnímu předpisu uplynula. Tento incidenční právní prostředek je výrazem obecné zásady, která má zaručit, aby každá osoba měla (v minulosti nebo v přítomnosti) možnost napadnout unijní akt, který sloužil jako základ pro rozhodnutí, které je vůči němu namítáno. Pravidlo zakotvené v článku 241 ES zajisté platí i v rámci soudního řízení před unijním soudem na základě článku 236 ES (nyní po změně článku 270 SFEU).

Možnost – poskytnutá článkem 241 ES – dovolávat se nepoužitelnosti právního předpisu však nezakládá samostatné právo podat žalobu a může být uplatněna pouze incidenčně, takže pokud neexistuje právo podat žalobu ve věci samé nebo pokud je žaloba ve věci samé nepřípustná, mají tyto skutečnosti za následek nepřípustnost námitky protiprávnosti.

(viz body 29 a 30)

Odkazy:

Soudní dvůr: 6. března 1979, Simmenthal v. Komise, 92/78, Recueil, s. 777; 16. července 1981, Albini v. Rada a Komise, 33/80, Recueil, s. 2141, bod 17; 19. ledna 1984, Andersen a další v. Parlament, 262/80, Recueil, s. 195; 10. července 2003, Komise v. ECB, C‑11/00, Recueil, s. 7147, body 74 až 78; 7. července 1987, Étoile commerciale a CNTA v. Komise, 89/86 a 91/86, Recueil, s. 3005, bod 22

2.      Výplatní páska svou povahou a svým účelem v zásadě nevykazuje znaky aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení ve smyslu čl. 90 odst. 2 a čl. 91 odst. 1 služebního řádu, protože jen odráží – v peněžním vyjádření – dopad předchozích administrativních rozhodnutí týkajících se osobního a právního postavení úředníka. Avšak pokud z ní jasně vyplývá existence a obsah individuálního administrativního rozhodnutí, které dosud zůstávalo skryté, protože dotyčnému nebylo formálně oznámeno, pak lze výplatní pásku obsahující výpočet peněžních nároků považovat za akt nepříznivě zasahující do právního postavení, jenž může být předmětem stížnosti a případně žaloby a jehož následkem je počátek běhu lhůt.

V tomto ohledu je v zájmu zachování práva úředníků na podání žaloby nutno připustit, aby úředníci v rámci žaloby, na základě níž orgánu v podstatě vytýkají, že nepřevzal potřebnou politickou iniciativu v zájmu budoucího zavedení zvláštního opravného koeficientu pro Lucemburk, což předpokládá zrušení čl. 3 odst. 5 prvního pododstavce přílohy XI služebního řádu, mohli napadnout svou výplatní pásku tak, že vůči ustanovení služebního řádu, kterým se stanoví jejich peněžní nároky, uplatní námitku protiprávnosti vycházející zejména z porušení zásady rovného zacházení.

Je sice pravda, že taková žádost vzhledem k tomu, že čl. 90 odst. 1 služebního řádu umožňuje úředníkům pouze to, aby žádali administrativu jednající v postavení orgánu oprávněného ke jmenování, aby vůči nim přijala rozhodnutí, nespadá do působnosti uvedeného ustanovení, protože politickou iniciativu nelze kvalifikovat jako „rozhodnutí vydané vůči úředníkovi“.

S ohledem na procesní potíže, s nimiž by se potýkal jednotlivec, který by zamýšlel podat proti orgánu na základě článku 265 SFEU žalobu pro nečinnost za účelem zrušení ustanovení právního předpisu přijatého unijním zákonodárcem, by však vyloučení možnosti úředníka napadnout svou výplatní pásku z důvodu takové změny skutkových okolností, jako je změna hospodářských podmínek, a to tak, že při této příležitosti uplatní námitku protiprávnosti vůči ustanovení služebního řádu, které se sice v okamžiku svého přijetí jevilo jako podložené, nicméně podle dotyčného úředníka se z důvodu této změny okolností stalo protiprávním, vedlo k tomu, že uplatnění žaloby k zajištění dodržování obecné zásady rovného zacházení uznané unijním právem by bylo takřka nemožné, což by nepřiměřeně zasahovalo do práva na účinnou soudní ochranu.

(viz body 33 a 40 až 42)

Odkazy:

Soudní dvůr: 16. února 1993, ENU v. Komise, C‑107/91, Recueil, s. I‑599, body 16 a 17

Tribunál: 24. března 1998, Meyer a další v. Soudní dvůr, T‑181/97, Recueil FP, s. I‑A‑151 a II‑481; 16. února 2005, Reggimenti v. Parlament, T‑354/03, Sb. VS s. I‑A‑33 a II‑147, body 38 a 39

Soud pro veřejnou službu: 23. dubna 2008, Pickering v. Komise, F‑103/05, Sb. VS s. I‑A‑1‑101 a II‑A‑1‑527, body 72 a 75; 23. dubna 2008, Bain a další v. Komise, F‑112/05, Sb. VS s. I‑A‑1‑111 a II‑A‑1‑579, body 73 a 76

3.      Účelem opravných koeficientů, které mají vliv na odměny úředníků a které jsou upraveny v článcích 64 a 65 služebního řádu, je zaručit zachování rovnocenné kupní síly pro všechny úředníky bez ohledu na jejich místo zaměstnání v souladu se zásadou rovného zacházení.

Podle čl. 65 odst. 2 služebního řádu přísluší Radě, aby zjišťovala, zda mezi jednotlivými místy zaměstnání neexistuje podstatný rozdíl v životních nákladech, a aby z toho případně vyvodila důsledky přijetím opravných koeficientů. Zásada rovného zacházení, která má být zaručena stanovením těchto opravných koeficientů, platí i pro unijního zákonodárce.

Zásada rovného zacházení ovšem nemůže požadovat naprosto totožnou kupní sílu úředníků bez ohledu na jejich místo zaměstnání, nýbrž to, aby se životní náklady v posuzovaných místech zaměstnání v podstatné míře shodovaly. Vzhledem ke složitosti dané oblasti má unijní zákonodárce v tomto ohledu široký prostor pro uvážení a soud smí zkoumat pouze to, zda orgány nepřekročily rozumné meze ve vztahu k úvahám, z nichž vycházely, a neužily své pravomoci zjevně nesprávným způsobem.

(viz body 62, 63 a 67)

Odkazy:

Soudní dvůr: 19. listopadu 1981, Benassi v. Komise, 194/80, Recueil, s. 2815, bod 5; 23. ledna 1992, Komise v. Rada, C‑301/90, Recueil, s. I‑221, body 19, 24 a 25; 29. dubna 2004, Drouvis v. Komise, C‑187/03 P, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 25 a citovaná judikatura

Tribunál: 7. prosince 1995, Abello a další v. Komise, T‑544/93 a T‑566/93, Recueil FP, s. I‑A‑271 a II‑815, bod 76

4.      V rámci žaloby podané úředníky zaměstnanými v Lucembursku, kteří poukazují na údajně znevýhodňující zacházení s nimi z důvodu, že na základě čl. 3 odst. 5 prvního pododstavce přílohy XI služebního řádu chybí příslušný opravný koeficient pro tento členský stát, nelze požadovat, aby žalobci před unijním soudem právně dostačujícím způsobem prokázali existenci významného a trvalého růstu životních nákladů v Lucemburku oproti Bruselu, na základě čehož by pak bylo možné dokázat existenci nerovného zacházení s úředníky podle jejich místa zaměstnání. Žalobcům pouze přísluší předložit dostatečně významný soubor nepřímých důkazů, z něhož vyplyne možný rozdíl v kupní síle, díky tomu bude možné přenést důkazní břemeno na žalovaný orgán a případně odůvodnit zahájení správního šetření ze strany Eurostatu.

Kromě toho v případě, kdy je žalovanému orgánu vytýkáno, že uplatňoval čl. 3 odst. 5 prvního pododstavce přílohy XI služebního řádu, aniž provedl studii o případném rozdílu v kupní síle mezi Bruselem a Lucemburkem, se přezkum soudu neomezuje na ověření zjevně nesprávného posouzení, ale týká se i toho, zda dotyční předložili dostatečné indicie, jako například dostatečně podložené číselné či jiné studie z autorizovaného zdroje odůvodňující zahájení šetření.

(viz body 64, 66 a 68)

5.      Neposkytla-li administrativa úředníkovi konkrétní ujištění, nemůže se úředník dovolávat zásady ochrany legitimního očekávání, aby tak zpochybnil legalitu ustanovení služebního řádu a bránil jeho použití. Přísliby administrativy, které neberou ohled na ustanovení služebního řádu, nemohou u osoby, které jsou určeny, vzbuzovat legitimní očekávání.

(viz bod 72)

Odkazy:

Tribunál: 27. března 1990, Chomel v. Komise, T‑123/89, Recueil, s. II‑131, body 26 až 30; 7. července 2004, Schmidt v. AER, T‑175/03, Sb. VS s. I‑A‑211 a II‑939, body 46 a 47