Language of document : ECLI:EU:C:2012:226

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

NIILA JÄÄSKINENA

přednesené dne 19. dubna 2012(1)

Věc C‑133/11

Folien Fischer AG,

Fofitec AG

proti

Ritrama SpA

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce
podaná Bundesgerichtshof (Německo)]

„Soudní příslušnost v občanských a obchodních věcech – Výklad čl. 5 bodu 3 nařízení (ES) č. 44/2001 – Zvláštní příslušnost – Věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti – Pojem – Žaloba na negativní určení (,negative Feststellungsklage‘) – Možnost, aby potenciální osoba, která způsobila škodnou událost, podala žalobu proti případnému poškozenému u soudu místa, kde k této události došlo nebo může dojít, za účelem určení neexistence deliktní odpovědnosti“





I –    Úvod

1.        Projednávaná věc se týká v podstatě otázky, zda se na žalobu směřující k tomu, aby byla určena neexistence deliktní odpovědnosti, vztahuje zvláštní příslušnost „soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“, která je stanovena „ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ podle čl. 5 bodu 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech(2). V případě záporné odpovědi by žalovaný v rámci takové žaloby měl být žalován u soudu, v jehož obvodu má své bydliště v souladu s pravidlem obecné příslušnosti, které je uvedeno v článku 2 uvedeného nařízení.

2.        Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce předložil Bundesgerichtshof v rámci sporu mezi Folien Fischer AG (dále jen „společnost Folien Fischer“) a Fofitec AG (dále jen „společnost Fofitec“), společnostmi usazenými ve Švýcarsku, a společností Ritrama SpA, která má sídlo v Itálii. Žaloba na negativní určení(3), kterou u německého soudu podaly společnosti Folien Fischer a Fofitec, směřuje k tomu, aby bylo prohlášeno, že společnost Ritrama SpA nemůže vyvozovat žádné právo z protiprávního jednání, kterého se obě žalobkyně potenciálně dopustily, a to ani na základě obchodní praxe společnosti Folien Fischer zpochybňované žalovanou, ani proto, že jí společnost Fofitec odmítla poskytnout licence ke svým patentům.

3.        V projednávaném případě se jedná o žádost o výklad, o které ještě nebylo rozhodováno, třebaže se již Soudní dvůr zabýval předběžnými otázkami týkajícími se žalob na negativní určení ve sporu mezi vlastníky zboží přepravovaného na základě konosamentů a vlastníkem plavidla, který zajišťoval jeho přepravu(4). Význam poskytnuté odpovědi je tím větší, že jak soudy několika členských států, tak právní nauka, zejména v Německu – jak uvádí Bundesgerichtshof ve svém předkládacím rozhodnutí – zaujaly velmi odlišná stanoviska v případě použitelnosti či nepoužitelnosti čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001 s ohledem na tento druh žalob.

II – Právní rámec

4.        Jak vyplývá z prvního a druhého bodu odůvodnění nařízení č. 44/2001, toto nařízení v zájmu „řádného fungování vnitřního trhu“ obsahuje „předpisy, které umožní sjednotit pravidla pro určení příslušnosti v občanských a obchodních věcech […]“, která jsou použitelná v členských státech(5).

5.        Jedenáctý bod odůvodnění uvedeného nařízení uvádí, že „[p]ravidla pro určení příslušnosti musí být vysoce předvídatelná a založená na zásadě, podle které je příslušnost obecně založena na místě bydliště žalovaného, a musí být na tomto základě vždy určitelná, kromě několika přesně určených případů, kdy předmět sporu nebo smluvní volnost stran opravňuje k použití odlišného určujícího hlediska [hraničního určovatele]“.

6.        Dvanáctý bod odůvodnění nařízení uvádí, že „[k]romě místa bydliště žalovaného by měla existovat i jiná kritéria pro určení příslušnosti, založená na úzké vazbě mezi soudem a právním sporem nebo usnadňující řádný výkon spravedlnosti“.

7.        Pravidla pro určení příslušnosti jsou uvedena v článcích 2 až 31 nařízení č. 44/2001, která jsou obsažena v jeho kapitole II.

8.        Článek 2 odst. 1 uvedeného nařízení, který je uveden v oddíle 1 kapitoly II nadepsaném „Obecná ustanovení“, zní následovně:

„Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.“

9.        Článek 3 odst. 1 nařízení č. 44/2001, který je uveden v témže oddílu, stanoví:

„Osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly.“

10.      Článek 5 bod 3 uvedeného nařízení, který je součástí oddílu 2 kapitoly II nadepsaného „Zvláštní příslušnost“, stanoví:

„Osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována,

[…]

3.      ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“(6).

III – Spor v původním řízení, předběžná otázka a řízení před Soudním dvorem

11.      Společnost Folien Fischer je společností usazenou ve Švýcarsku, která se zabývá vývojem, výrobou a prodejem potahovaného papíru a fólií. Zejména v Německu uvádí na trh materiál pro formuláře různých karet. Společnost Fofitec, která má rovněž své sídlo ve Švýcarsku a je součástí skupiny společností Folien Fischer, je majitelkou různých patentů v téže oblasti činnosti.

12.      Společnost Ritrama SpA, společnost usazená v Itálii, vyvíjí, vyrábí a uvádí na trh vrstvený papír a různé druhy vícevrstvých fólií.

13.      V dopise z března 2007 společnost Ritrama SpA uvedla, že distribuční politika společnosti Folien Fischer a její odmítnutí poskytnout licence k patentům jsou v rozporu s právem hospodářské soutěže.

14.      V návaznosti na tento dopis společnosti Folien Fischer a Fofitec předložily u Landgericht Hamburg (Německo) negativní určovací návrh s cílem, aby soud prohlásil, že společnost Folien Fischer nemusí ukončit svou obchodní praktiku v oblasti poskytování a vypracování distribučních smluv a že společnost Ritrama SpA nemá právo na to, aby tuto obchodní praktiku nechala ukončit, ani aby z tohoto důvodu získala odškodnění. Společnosti Folien Fischer a Fofitec rovněž požádaly, aby tento soud určil, že společnost Fofitec není povinna poskytnout licenci týkající se relevantních evropských patentů, jejichž je majitelkou.

15.      Po podání této negativní určovací žaloby společnosti Ritrama SpA a Ritrama AG, dceřiná společnost usazená ve Švýcarsku, prostřednictvím níž prvně uvedená společnost uvádí, že distribuovala své výrobky zejména v Německu, podaly u Tribunale di Milano (Itálie) žalobu na plnění. Na podporu svého návrhu směřujícího k přiznání náhrady škody, jakož i k tomu, aby bylo společnosti Fofitec uloženo, aby poskytla nucené licence k dotčeným patentům, výše uvedené společnosti uvedly, že společnosti Folien Fischer a Fofitec jednají v rozporu s pravidly hospodářské soutěže.

16.      Rozsudkem vydaným dne 9. května 2008 Landgericht Hamburg negativní určovací žalobu podanou společnostmi Folien Fischer a Fofitec odmítl jako nepřípustnou z důvodu nedostatku mezinárodní příslušnosti.

17.      Toto rozhodnutí v rámci odvolání dne 14. ledna 2010 potvrdil Oberlandesgericht Hamburg (Německo), který nepřijal mezinárodní příslušnost německých soudů proto, že příslušnost v oblasti protiprávního jednání stanovená v čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001 se nemůže vztahovat na takovou negativní určovací žalobu, jako je žaloba podaná společnostmi Folien Fischer a Fofitec, jelikož cílem takové žaloby je právě prokázat, že v Německu k žádnému protiprávnímu jednání nedošlo.

18.      Společnosti Folien Fischer a Fofitec k Bundesgerichtshof (Německo) podaly opravný prostředek „Revision“, ve kterém trvaly na svých závěrech formulovaných v rámci odvolání. Ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Bundesgerichtshof poznamenává, že se Soudní dvůr ještě nevyjádřil k otázce, zda je příslušnost stanovená v čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001 založena rovněž v případě, kdy osoba, která způsobila potenciální újmu, podá negativní určovací žalobu směřující k tomu, aby bylo určeno, že pro případného poškozeného z možného protiprávního jednání nevyplývá žádný nárok. Má za to, že správný výklad tohoto ustanovení není v podobném případě zjevný, a to s ohledem na rozdílné teze právní nauky a různých soudů členských států Unie, jakož i Švýcarské konfederace, pokud jde o rovnocenné pravidlo obsažené v Luganské úmluvě.

19.      V tomto kontextu se Bundesgerichtshof rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku, přičemž upřesnil, že se přiklání k tomu, aby se čl. 5 bod 3 nařízení č. 44/2001 na negativní určovací žalobu použil:

„Musí být čl. 5 bod 3 nařízení č. [44/2001] vykládán v tom smyslu, že se soudní příslušnost ve věcech týkajících se deliktní odpovědnosti použije rovněž na negativní určovací návrh [,negative Feststellungsklage‘], ve kterém osoba, která způsobila potenciální škodnou událost, uvádí, že pro potenciálního poškozeného z daných okolností nevyplývá žádný nárok v oblasti deliktní odpovědnosti (v projednávané věci odpovědnosti za porušení ustanovení práva hospodářské soutěže)?“

20.      Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla zapsána do rejstříku kanceláře Soudního dvora dne 18. března 2011.

21.            Společnosti Folien Fischer, Fofitec a Ritrama SpA, německá, francouzská, nizozemská, polská a portugalská vláda, jakož i švýcarská vláda Soudnímu dvoru předložily písemná vyjádření. Písemné vyjádření Komise, podané po lhůtě, bylo odmítnuto rozhodnutím předsedy Soudního dvora v tomto smyslu vydaným dne 19. července 2011.

22.      Na jednání, které se konalo dne 15. února 2012, byli přítomni zástupci společností Folien Fischer, Fofitec a Ritrama SpA, německé vlády, jakož i Komise.

IV – Analýza

A –    Úvodní poznámky

–       K relevanci předběžné otázky

23.      Nejprve společnost Ritrama SpA zpochybnila relevanci předběžné otázky pro účely vyřešení sporu v původním řízení, neboť její dopis z března 2007, na který odkazuje předkládající soud, je nikoli formální výzvou, ale pouze žádostí o zahájení jednání za účelem vyřešení sporu, a že společnosti Folien Fischer a Fofitec tedy nemají žádný právní zájem na zahájení řízení.

24.      Dodala, že i v případě kladné odpovědi na položenou otázku německé soudy nemají mezinárodní příslušnost na základě čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001, neboť ke spornému protiprávnímu jednání nemohlo dojít ve smyslu procesního práva v Německu, a to s ohledem na to, že účastnice původního řízení na německém území nejsou v konkurenčním vztahu a na žádnou z nich se nevztahuje německé právo, jelikož se jejich sídla nenacházejí na tomto území. Společnost Ritrama SpA na jednání upřesnila, že na německém trhu od roku 2004 již nepůsobí. Podle jejího názoru, i když je pravda, že její švýcarská dceřiná společnost Ritrama AG v Německu působí, je nicméně nemožné společnosti s odlišnou právní subjektivitou pokládat za tutéž společnost v rámci občanského řízení týkajícího se mimosmluvní odpovědnosti.

25.      V souladu s ustálenou judikaturou je v rámci řízení o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vnitrostátní soud s ohledem na zvláštní okolnosti dané věci soudem s nejlepšími předpoklady pro posouzení jak nezbytnosti uvedené žádosti k tomu, aby byl s to vydat své rozhodnutí, tak i relevance otázek, které Soudnímu dvoru pokládá(7). Jestliže se tedy tyto otázky týkají výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout, avšak s tou výhradou, že za účelem ověření své vlastní pravomoci případně přezkoumá podmínky, za kterých se na něj předkládající soud obrátil(8).

26.      V projednávané věci Bundesgerichtshof svou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podložil podle mého názoru dostatečným způsobem k prokázání, že tato žádost odpovídá objektivní potřebě související s vyřešením sporu ve věci v původním řízení.

–       K problémům, které je třeba odlišit

27.      S ohledem na skutečnosti uplatněné v rámci diskuze je třeba připomenout, že především nelze zaměnit různé etapy úvah prováděné soudem, jemuž byl předložen spor ve věci občanské a obchodní, který obsahuje přeshraniční faktor.

28.      Nejprve musí uvedený soud ověřit, zda je skutečně mezinárodně příslušný, zvláště s ohledem na ustanovení nařízení č. 44/2001. Tato problematika je jediným předmětem otázky, kterou předkládající soud položil v projednávané věci.

29.      Příslušný soud musí tedy přezkoumat, zda ve vnitrostátním právu existují taková procesní pravidla(9), jako jsou pravidla týkající se podmínek přípustnosti, která by mohla zabránit pokračování v řízení. Pouze na této úrovni lze vznést otázku právního zájmu žalobkyně na zahájení řízení.

30.      Dále musí uvedený soud určit, které právo se použije, a to na základě pravidel pro určení použitelného práva obsažených v předpisech unijního práva, mezinárodního práva nebo podpůrně vnitrostátního práva, která platí v členském státě, ve kterém má sídlo.

31.      Konečně, a až v této fázi, musí ve sporu konkrétním způsobem použít právní předpisy stanovené na základě relevantní kolizní normy. Tato ustanovení hmotného práva určují zvláště podmínky, za kterých lze mít za to, že v rámci škodné události poškozenému vznikla ujma, jakož i důkazy, které poškozený musí předložit na podporu svého návrhu na náhradu škody(10).

–       K dopadu judikatury týkající se „souběžných“ nástrojů na nařízení č. 44/2001

32.      Zohlednění judikatury Soudního dvora týkající se výkladu Bruselské úmluvy a Luganské úmluvy je vhodné, a dokonce nezbytné, jestliže nařízení č. 44/2001, které má nahradit prvně uvedenou úmluvu ve vztazích mezi členskými státy, obsahuje ustanovení, která lze kvalifikovat jako v podstatě rovnocenná(11).

33.      Tak je tomu v případě čl. 5 bodu 3, který je obsažen v každém z těchto předpisů, jehož cílem je vymezit pravidla pro určení příslušnosti v oblasti „deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“, třebaže se znění nařízení č. 44/2001 liší od znění uvedeného v Bruselské úmluvě v rozsahu, v němž výslovně zahrnuje důvod zakládající příslušnost spočívající v „místě, kde […] může dojít ke škodné události“, stejně jako je tomu v případě Luganské úmluvy ve znění z roku 2007. Takto doplněná zmínka poskytuje pouze upřesnění(12), aniž zavádí podstatnou odlišnost mezi těmito nástroji, neboť již Soudní dvůr rozhodl, že žaloby na ukončení určitého jednání, které slouží k zabránění vzniku újmy, spadají rovněž do působnosti čl. 5 bodu 3 Bruselské úmluvy(13).

–       K dosahu věci

34.      Připomínám, že projednávaná věc se týká určení oblasti, na kterou se vztahuje pravidlo zvláštní příslušnosti uvedené v čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001, a konkrétněji vymezení hraničního určovatele, který je v tomto ustanovení stanoven.

35.      Soudní dvůr není povinen vyjadřovat se k otázce, zda – a za jakých podmínek – mohou být negativní určovací žaloby připuštěny v oblasti mimosmluvní odpovědnosti. V tomto případě jde o otázku, která se týká zvláště právního zájmu žalobce na zahájení řízení, která spadá pod procesní pravidla platná v každém členském státě, třebaže specifičnost takových žalob musí být zohledněna v rámci použití čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001.

36.      Rozhodne-li Soudní dvůr, že pravidlo zvláštní příslušnosti uvedené v tomto odchylném ustanovení u tohoto druhu žalob nelze použít, k rozhodnutí o přípustnosti a případně o opodstatněnosti takové žaloby budou příslušné soudy určené na základě obecného pravidla uvedeného v článku 2 uvedeného nařízení, a sice soudy členského státu, ve kterém má žalovaný bydliště.

B –    K případné použitelnosti čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001 na negativní určovací žaloby v oblasti deliktní odpovědnosti

–       K významu položené otázky

37.      Předkládající soud žádá Soudní dvůr, aby rozhodl, zda se na takovou negativní určovací žalobu, jako je žaloba podaná ve sporu v původním řízení, vztahuje ustanovení čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001. Konkrétně vyvstává otázka, zda německý soud může svou mezinárodní příslušnost založit na tomto ustanovení, které určuje „soud místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“, aby mohl rozhodovat o návrhu společností Folien Fischer a Fofitec směřujícímu k tomu, aby bylo určeno, že protiprávním jednáním, kterého se údajně dopustily tyto společnosti založené podle švýcarského práva, které působí zejména na německém území, není založena občanskoprávní odpovědnost v oblasti hospodářské soutěže.

38.      Soudní dvůr se k této otázce ještě nikdy nevyjádřil. Naproti tomu soudy členských států Unie a Švýcarské konfederace zaujaly odlišná stanoviska. Podle nikoli vyčerpávajících informací, kterými disponuji, celá řada soudů členských států(14), avšak nikoli všechny(15), vyloučila použití čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001 s ohledem na negativní určovací žaloby v oblasti deliktní odpovědnosti, zatímco švýcarský federální soud se přiklonil k tomu, aby v tomto ohledu byla použita totožná ustanovení obsažená v čl. 5 bodu 3 Luganské úmluvy, jestliže byla založena švýcarská příslušnost, pokud jde o opačnou žalobu na plnění(16).

39.      Předkládající soud uvádí, že se přiklání rovněž k tomu, že čl. 5 bod 3 nařízení č. 44/2001 umožňuje vymezit mezinárodní příslušnost v případě žaloby směřující k tomu, aby bylo určeno, že nedošlo k protiprávnímu jednání. Bundesgerichtshof uvádí, že v německé právní nauce(17) převládá názor, že k soudu příslušnému ve věcech deliktní odpovědnosti na základě tohoto ustanovení lze podat i zápůrčí žalobu na určení neexistence nároků vyplývajících z možného protiprávního jednání.

40.      V tomto ohledu tvrdí jak členské státy, které předložily vyjádření v projednávané věci, tak předkládající soud, že v důsledku zrcadlového účinku je třeba přijmout tentýž přístup v oblasti pravidel pro určení příslušnosti, pokud jde o negativní určovací žalobu v oblasti deliktní odpovědnosti i o žalobu na plnění nebo na náhradu škody, která s ní souvisí jakožto její protějšek, jelikož stojí symetricky proti ní.

41.      Vzhledem k tomu, že zrcadlo může obraz zdeformovat, je však možné, že evokovaná symetrie není dokonalá, případně není relevantní. V projednávané věci se přikláním k myšlence – i když mám určité pochybnosti – že teorii, kterou v projednávané věci zastává většina, lze zpochybnit s ohledem zejména na obsah a účel čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001, na to, že na projednávanou věc nemá dopad totožnost předmětu sporu mezi žalobou na negativní určení a pozitivní žalobou, jakož i na praktické důsledky vyplývající z navrhovaného širokého výkladu.

42.      Úvodem upřesňuji, že nevylučuji, že se na negativní určovací žaloby mohou vztahovat pravidla pro určení příslušnosti stanovená v nařízení č. 44/2001, avšak je třeba připomenout, že podmínky pro jejich přípustnost před soudy členských států jsou vymezeny vnitrostátními procesními pravidly. V tomto ohledu uvádím, že vnitrostátní přístupy se liší, ale že možnost podat negativní určovací žalobu obecně podléhá podmínkám souvisejícím s předmětem této žaloby a s právním zájmem žalobce nebo jeho zájmem na zahájení řízení k použití této formy právní ochrany(18).

43.      Mám však za to, že je-li taková žaloba podána v oblasti deliktní odpovědnosti, musí se použít nikoli pravidlo zvláštní příslušnosti stanovené v čl. 5 bodu 3 uvedeného nařízení, ale pravidlo obecné příslušnosti stanovené v článku 2 téhož nařízení, a to z důvodů, které uvedu níže.

–       K doslovnému výkladu čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001

44.      Podle ustálené judikatury platí, že k zajištění plné účinnosti a jednotného uplatnění pojmů obsažených v nařízení č. 44/2001 na území všech členských států musejí být tyto pojmy vykládány nikoli pouze odkazem na vnitrostátní právo některého z dotčených států, ale autonomně s odkazem hlavně na systematiku a cíle předpisu(19).

45.      Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že ve smyslu čl. 5 bodu 3 Bruselské úmluvy zahrnuje pojem „deliktní nebo kvazideliktní odpovědnost“ jakýkoli návrh, který „směřuje k uplatnění odpovědnosti žalovaného“ a „nesouvisí se ,smluvní oblastí‘ “ ve smyslu čl. 5 bodu 1 uvedené úmluvy s tím, že je třeba upřesnit, že smlouva znamená volně sjednaný závazek jedné smluvní strany vůči druhé(20). Tato judikatura použitelná na čl. 5 bod 3 nařízení č. 44/2001 stanoví kvalifikační kritérium ukládající splnění dvou podmínek, a sice pozitivní podmínky související s předmětem žaloby a negativní podmínky související s důvodem žaloby(21).

46.      Z toho vyplývá, že soud členského státu může být příslušný na základě čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001 pouze v případě, že předmětem žaloby, která je mu předložena, je „založit deliktní nebo kvazideliktní odpovědnost žalovaného“(22), aby byl tento žalovaný donucen ukončit jednání, které může způsobit škodu nebo ji nahradit, pokud již vznikla. V rámci negativní určovací žaloby to přitom není žalovaný, kterému je vytýkáno, že se dopustil škodného jednání a je namítána jeho odpovědnost, ale žalobce, který chce nechat prokázat opak, a sice že se nedopustil protiprávního jednání, které by mohlo způsobit škodu, z níž vyplývá právo na náhradu škody. V tomto ohledu německá vláda správně uvedla – i když nesdílím závěr, který vyvozuje z tohoto konstatování – že v rámci negativní určovací žaloby dochází k převrácení úloh, které obvykle existují v oblasti protiprávního jednání, neboť žalobce je v tomto případě potenciálním dlužníkem pohledávky založené na protiprávním jednání, zatímco žalovaný je možným poškozeným tohoto jednání.

47.      Návrh na negativní určení tak směřuje nikoli k tomu, aby byla prokázána a založena odpovědnost žalovaného, jak je tomu ve výše uvedené judikatuře, ale právě naopak k vyloučení odpovědnosti žalobce. Takový návrh, jako je návrh dotčený ve věci v původním řízení, ostatně není ve vlastním slova smyslu žalobou na určení deliktní odpovědnosti, neboť jejím cílem není určit existenci porušení práva hospodářské soutěže, kterých se údajně dopustily žalobkyně na německém území, ale má zcela opačný cíl ospravedlnit jednání těchto žalobkyň tím, že bude určeno, že jejich chování je v souladu s tímto právem. Konkrétněji společnosti Folien Fischer a Fofitec nezpochybňují existenci jednání, která by mohla představovat škodnou událost, ale tvrdí, že jejich odpovědnost založit nelze, jelikož uvedená jednání nejsou protiprávní.

48.      V judikatuře vzešlé z rozsudku Bier, zvaného „Doly hydroxidu draselného v Alsasku“(23), Soudní dvůr čl. 5 bod 3 Bruselské úmluvy vyložil tak, aby žalobci poskytl volbu, která mu umožní vybrat si mezi místem, kde došlo k příčinné události, a místem, kde došlo ke škodě(24). Jeví se mi, i když to Soudní dvůr neuvedl výslovně, že cílem výběru mezi dvěma příslušnými soudy, který tak byl umožněn žalobci v rámci žaloby ve věci deliktní odpovědnosti, je upřednostnit předpokládaného poškozeného, který v zásadě má toto procesní postavení(25). Žádná skutečnost v judikatuře nenaznačuje, že by tatáž možnost volby měla být poskytnuta osobě, která se dopustila možného škodného jednání.

49.      Je sice pravda, že výše uvedený rozsudek Henkel, týkající se Bruselské úmluvy, i znění čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001 umožňují do oblasti působnosti tohoto ustanovení zahrnout zohlednění újmy, která ještě nevznikla, ale je potenciální v důsledku identifikované škodné události. Je zajisté pravda, že újma vyplývající z protiprávního jednání může být pouze budoucí, ale musí mít skutečnou, a nikoli abstraktní povahu, protože jinak by důvod zakládající zvláštní příslušnost související s deliktní odpovědností mohl být založen zcela libovolně. Je tak pravda, že žaloba na určení deliktní odpovědnosti může být založena na nebezpečí, jestliže příčina případné škody existuje a je identifikovatelná, ale škoda ještě nevznikla. Žaloba na negativní určení však předpokládá, že je vyloučeno i nebezpečí, že škoda vznikne, což znamená popřít naplnění daného hraničního určovatele, a tedy důvod zakládající zvláštní příslušnost s tím související, který je stanoven v čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001.

50.      Cílem negativní žaloby je určení určitého stavu v oblasti soukromého práva, které podle mého názoru nezbytně znamená, že daný hraniční určovatel v mezinárodním procesním právu nebude naplněn. Je sice pravda, že je možné představit si případ, kdy by žalobce připustil škodu, která vznikla žalovanému, ale požadoval by negativní určení, že za uvedenou škodu neodpovídá například proto, že jednání, ke kterému došlo, není protiprávní nebo že neexistuje příčinná souvislost mezi dotčeným jednáním a uplatněnou škodou(26). I v tomto případě se mi však jeví, že použití čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001 na takovou negativní určovací žalobu není slučitelné s judikaturou připomenutou ve výše uvedeném rozsudku Tacconi, neboť v takové situaci cílem návrhu není „uplatnit odpovědnost žalovaného“, a podle mého názoru se tedy na něj vztahuje nikoli toto zvláštní ustanovení, ale pravidlo obecné příslušnosti související s bydlištěm žalovaného.

51.      V projednávané věci předkládající soud připomíná, že k účinku toho, že společnost Fofitec odmítla poskytnout licence, dochází na území Spolkové republiky Německo, tedy členského státu, jehož právo je podle Bundesgerichtshof použitelné na základě relevantních kolizních norem. V rozsudku Marinari(27) však Soudní dvůr konstatoval, že Bruselská úmluva nezamýšlela spojit pravidla územní příslušnosti, která definuje, s vnitrostátními ustanoveními týkajícími se podmínek občanskoprávní mimosmluvní odpovědnosti. V tomto ohledu dodávám, že čl. 6 odst. 3 nařízení (ES) č. 864/2007(28) opravňuje osobu usilující o náhradu škody, aby si vybrala mezi právními předpisy použitelnými na mimosmluvní závazkové vztahy vyplývající z jednání omezujícího hospodářskou soutěž, kterým jsou narušeny trhy v několika členských státech.

52.      Soudní dvůr o výkladu čl. 5 bodu 3 Bruselské úmluvy, a tedy rovněž podobného pravidla pro určení příslušnosti v nařízení č. 44/2001, rozhodl, že žaloba na určení mimosmluvní odpovědnosti nespadá do působnosti tohoto ustanovení, jestliže jejím cílem není náhrada škody ve smyslu tohoto ustanovení, třebaže je tato žaloba založena na údajně protiprávním jednání(29).

53.      V důsledku toho doslovný výklad čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001 neumožňuje podpořit myšlenku, že by toto ustanovení bylo použitelné na negativní určovací žaloby.

–       K teleologickému výkladu čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001

54.      Cílem nařízení č. 44/2001 je zejména posílení právní ochrany osob usazených v Unii tím, že umožňuje žalobci snadno určit soud, u něhož může podat žalobu, a zároveň běžně informovanému žalovanému přiměřeně předvídat, u kterého soudu může být žalován(30).

55.      V tomto ohledu z jedenáctého bodu odůvodnění nařízení č. 44/2001 vyplývá, že v zájmu předvídatelnosti, a tedy právní jistoty, je třeba vždy upřednostňovat příslušnost obecně založenou na místě bydliště žalovaného, kromě několika přesně určených případů, kdy předmět sporu nebo smluvní volnost stran opravňuje k použití odlišného určujícího hlediska.

56.      Článek 5 bod 3 nařízení č. 44/2001 je pravidlem pro určení příslušnosti, které se odchyluje od pravidla obecné příslušnosti stanoveného v jeho čl. 2 odst. 1, jehož cílem je chránit účastníka, proti němuž směřuje žaloba, kterou podal žalobce(31). Jeho výklad tudíž musí vycházet ze striktní, případně restriktivní koncepce(32).

57.      Účelem pravidla pro určení zvláštní příslušnosti uvedeného v čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001 je zohlednit „existenci zvláště úzké vazby mezi sporem a soudem, kterému může být předložen, za účelem účelné organizace řízení“(33). Toto ustanovení poskytuje žalobci volbu, když mu umožňuje výjimečně předložit věc soudu nacházejícímu se v jiném státě než je stát, ve kterém má žalovaný bydliště, a to z důvodu zvláštní vazby mezi tímto soudem a povahou sporu. Aby tak bylo možné odchýlit se od soudu bydliště žalovaného, je třeba ověřit, zda s ohledem na údaje týkající se dotyčného sporu skutečně existuje faktor blízkosti(34), který je na tomto místě vyžadován zesíleným způsobem, neboť musí existovat „zvláště úzká“ vazba mezi sporem a soudem, kterému byl spor předložen, který je soudem(35) „místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“ ve smyslu dotčeného ustanovení.

58.      V rámci negativní určovací žaloby taková posílená blízkost nemůže být identifikována bez nebezpečí nejednoznačnosti. Ve sporu ve věci v původním řízení by tak mezinárodní příslušnost německého soudu, kterému byla věc předložena, měla být založena na protisoutěžním účinku opomenutí či jednání, kterých se dopustily dvě společnosti usazené ve Švýcarsku, na německém trhu ke škodě italské společnosti Ritrama SpA, která popírá, že by vykonávala činnosti v Německu, avšak bez jakýchkoli pochybností prováděla operace výroby a uvádění na trh v jiných členských státech Unie. V oblasti hospodářské soutěže totiž existují různé faktory, které mohou způsobit rozptýlení důvodů zakládajících příslušnost souvisejících s protiprávními akty a jejich účinky.

59.      Podle mého názoru účel čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001 nezakládá možnost do jeho působnosti zahrnout spory týkající se neexistence protiprávního jednání. Tentýž závěr je třeba použít s ohledem na celkovou systematiku, do níž tento článek spadá.

–       K systemickému výkladu čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001

60.      Je pravda, že ve výše uvedeném rozsudku Tatry, vydaném v rámci výkladu článku 21 Bruselské úmluvy(36), týkajícím se překážky věci zahájené, Soudní dvůr rozhodl, že v oblasti námořní přepravy na základě konosamentu existuje rovnocennost důvodu a předmětu mezi návrhem směřujícím k náhradě škody a opačným návrhem směřujícím k rozhodnutí, že ke škodě nedošlo(37). Předkládající soud i účastníci řízení, kteří předložili vyjádření, s výjimkou společnosti Ritrama SpA, mají za to, že tuto judikaturu je třeba použít na výklad čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001 a že musí vést k tomu, aby důvod zakládající příslušnost stanovený v uvedeném článku byl použitelný rovněž na negativní určovací žaloby(38).

61.      Ostatně se mi nezdá, že by judikatura vzešlá z výše uvedeného rozsudku Tatry představovala vážnou překážku k restriktivnímu výkladu čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001, který navrhuji. Připouštím, že v oblasti protiprávního jednání může mít negativní určovací žaloba stejný předmět jako pozitivní žaloba, jejímž je protějškem, v rozsahu, v němž je cílem jedné žaloby nechat u soudu prohlásit, že potenciální původce nezpůsobil škodnou událost, zatímco cílem druhé žaloby je prokázat opak.

62.      Třebaže pojem předmět sporu umožňuje určit v souladu s uvedeným rozsudkem rozsah sporu předloženého soudu, pokud jde o překážku věci zahájené a překážku věci rozsouzené, která z toho vyplývá, neplyne z toho však, že by tento pojem umožnil určit, zda v rámci daného je či není naplněn náležitý hraniční určovatel podle čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001.

63.      Ve výše uvedeném rozsudku Tatry se totiž Soudní dvůr vyjádřil pouze s ohledem na ustanovení týkající se překážky věci zahájené, která jako taková neuvádějí důvody zakládající příslušnost, ale vymezují pouze to, který ze dvou soudů, kterým byla věc souběžně předložena, se musí prohlásit za příslušný v tomto ohledu. Tato problematika je tedy velmi odlišná od problematiky předložené Soudnímu dvoru v projednávané věci.

64.      Navíc se mi jeví, že technika použitá k vypracování znění článku 5 nařízení č. 44/2001 vede k tomu, že soudní příslušnost je založena nikoli na předmětu sporu, ale na hraničním určovateli stanoveném pro každý důvod zakládající zvláštní příslušnost, což jsou dva rozdílné prvky, jak vyplývá ze srovnávací analýzy pravidel pro určení příslušnosti, která jsou uvedena ve zmíněném článku. „V oblasti smluvní“ je tak hraničním určovatelem „místo, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn“ (čl. 5 bod 1 nařízení č. 44/2001) nebo „ve věcech týkajících se výživného“ je jím „místo, kde má oprávněná osoba k výživě bydliště nebo místo obvyklého pobytu“ (čl. 5 bod 2 nařízení č. 44/2001).

65.      Účastníci řízení, kteří předložili vyjádření a tvrdí, že čl. 5 bod 3 nařízení č. 44/2001 zahrnuje žaloby směřující k určení, že není dána deliktní odpovědnost, uvádějí, že v rámci ostatních důvodů zakládajících příslušnost stanovených v článku 5 uvedeného nařízení se totéž pravidlo použije jak pro negativní určovací žalobu, tak pro pozitivní žalobu.

66.      Mám však za to, že v jiných případech, než je případ uvedený v čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001, hraniční určovatel stanovený v ustanoveních uvedeného článku 5 není dotčen pozitivní či negativní povahou soudní žaloby. Naproti tomu ve věcech deliktní odpovědnosti je povaha žaloby podstatná pro určení soudní příslušnosti, neboť rozdíl spočívá v tom, zda škodná událost existuje či nikoli, což je prvek pro tento hraniční určovatel určující.

–       K praktickým důsledkům extenzivního výkladu čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001

67.      Francouzská vláda předložila zvláštní návrh v rozsahu, v němž navrhuje, aby právní moc rozhodnutí vydaného na základě takové negativní určovací žaloby, jako je žaloba podaná ve sporu v původním řízení, byla omezena na území členského státu, kde má sídlo příslušný soud, jelikož žaloby tohoto druhu jako takové nejsou ve francouzském právu v oblasti mimosmluvní odpovědnosti přípustné.

68.      Domnívám se, že by bylo v rozporu se systémem zavedeným nařízením č. 44/2001, kdyby byl nejprve připuštěn takový důvod zakládající soudní příslušnost, jako je důvod uvedený v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, a následně by se mělo za to, že vzhledem k tomu, že právní či praktické důsledky tohoto připuštění jsou nepřijatelné, je třeba účinek rozhodnutí, který by mohl dotčený soud vydat, omezit na území členského státu, pod něhož příslušný soud spadá.

69.      Je třeba, aby ustanovení nařízení č. 44/2001 mohla vyvolávat své účinky ve všech členských státech bez omezení na území jen některého z členských států, jak navrhuje francouzská vláda, protože jinak by toto nařízení ztratilo svůj užitečný účinek(39). Účelem a samotným přínosem nařízení č. 44/2001 je stanovit pravidla pro určení příslušnosti, která jsou platná pro soudy všech členských států zároveň a která vedou k tomu, aby v tomtéž sporu bylo vydáno jediné rozhodnutí, které má mezinárodní působnost(40).

70.      Připouštím, že Soudní dvůr přijal, aby účastník řízení mohl „mařit“ nebo „sabotovat“ žalobu druhého účastníka, když mu svědčí námitka překážky věci zahájené na základě extenzivního použití článku 21 Bruselské úmluvy(41). Skutečnost, že by bylo přijato, aby negativní určovací žaloba v oblasti protiprávního jednání mohla být založena na důvodu zakládajícím zvláštní příslušnost stanoveném v čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001, by však podle mého názoru mohla zvýšit nebezpečí maření tím, že by osobám, které způsobily potenciální škodné události, poskytla volbu zahájit řízení před jiným soudem, než je soud bydliště žalovaného(42).

71.      Je třeba vyhnout se použití výkladu čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001, který by byl uspokojivý z teoretického hlediska, ale vyplývaly by z něj takové praktické problémy.

72.      V důsledku toho mám za to, že Soudní dvůr by měl zvolit úzké pojetí působnosti pravidla zvláštní příslušnosti stanoveného v čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001, pokud jde o jeho případné použití na negativní určovací žaloby v mimosmluvní oblasti, a upřednostnit pravidlo obecné příslušnosti související s bydlištěm žalovaného.

V –    Závěry

73.      Vzhledem k předcházejícím úvahám navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžnou otázku položenou Bundesgerichtshof odpověděl následovně:

„Článek 5 bod 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že se soudní příslušnost ve věcech týkajících se deliktní odpovědnosti nevztahuje na negativní určovací návrh, na základě kterého se osoba, která způsobila potenciální škodnou událost, domáhá určení, že pro potenciálního poškozeného z daných okolností nevyplývá žádný nárok v oblasti deliktní odpovědnosti.“


1 – Původní jazyk: francouzština.


2 – Úř. věst. 2001, L 269, s. 14; Zvl. vyd. 19/04, s. 42. Ke konsolidovanému znění, které do základního znění začlenilo následné změny a opravy uvedeného nařízení, které v projednávané věci nejsou relevantní, viz 02001R0044-20120314.


3 –      Žaloba, která je v německém právu známa pod názvem „negative Feststellungsklage“.


4 –      Rozsudek ze dne 6. prosince 1994, Tatry (C‑406/92, Recueil, s. I‑5439).


5 –      V tomto stanovisku bude pojem „členský stát“ odkazovat na členské státy Evropské unie s výjimkou Dánského království v souladu s čl. 1 odst. 3 nařízení č. 44/2001.


6 –      Článek 5 bod 3 úmluvy o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, podepsané v Bruselu dne 27. září 1968 (Úř. věst. 1972, L 299, s. 32), ve znění následných úmluv v souvislosti s přistoupením nových členských států k této úmluvě (dále jen „Bruselská úmluva“), obsahuje v podstatě podobné pravidlo, ale výslovně neuvádí případ, kdy ke škodné události „může dojít“.


Zcela totožné pravidlo s pravidlem v nařízení č. 44/2001 je uvedeno v čl. 5 bodu 3 úmluvy o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, podepsané v Luganu dne 16. září 1988 (Úř. věst. 1988, L 319, s. 9), ve znění úmluvy podepsané v Luganu dne 30. září 2007 [viz rozhodnutí Rady 2007/712/ES ze dne 15. října 2007 o podpisu uvedené úmluvy jménem Společenství (Úř. věst. L 339, s. 1)], která vstoupila v platnost dne 1. května 2011 a která zavazuje Evropské společenství, Dánské království, Islandskou republiku, Norské království a Švýcarskou konfederaci (dále jen „Luganská úmluva“).


7 –      Viz zejména rozsudek ze dne 21. října 2010, Padawan (C‑467/08, Sb. rozh. s. I‑10055, body 21 a násl., a citovaná judikatura).


8 –      Viz zejména rozsudek ze dne 4. července 2006, Adeneler a další (C‑212/04, Sb. rozh. s. I‑6057, body 39 a násl.).


9 –      Soudní dvůr v nedávné době připomněl, že cílem nařízení č. 44/2001 ani Bruselské úmluvy není sjednotit veškeré procesní předpisy členských států, avšak že v rámci jejich procesní autonomie členské státy nemohou stanovit procesní předpisy použitelné na řízení zahájená před jejich soudy, které by porušovaly unijní právo, a zejména ustanovení uvedeného nařízení (rozsudek ze dne 15. března 2012, G, C‑292/10, body 44 a 45).


10 –      V rozsudku ze dne 7. března 1995, Shevill a další (C‑68/93, Recueil, s. I‑415, body 38 až 41) bylo uvedeno, že „na podmínky pro posouzení toho, zda sporná skutečnost způsobuje újmu, a na podmínky týkající se důkazu o existenci a rozsahu újmy, kterou uvádí osoba poškozená pomluvou, se nevztahuje [Bruselská] úmluva, ale jsou upraveny hmotným právem stanoveným na základě pravidel pro určení práva podle vnitrostátních právních předpisů soudu, jemuž byla věc předložena, a to s výhradou, že tímto použitím nebude dotčen užitečný účinek úmluvy“. Stejně je tomu v případě nařízení č. 44/2001.


11 –      Viz zejména rozsudek ze dne 25. října 2011, eDate Advertising a další (C‑509/09 a C‑161/10, Sb. rozh. s. I‑10269, bod 39 a citovaná judikatura).


12 –      Viz obdobně důvodová zpráva k Luganské úmluvě v platném znění, vypracovaná F. Pocarem (Úř. věst. 2009, C 319, s. 15, bod 61).


13 –      Viz rozsudek ze dne 1. října 2002, Henkel (C‑167/00, Recueil, s. I‑8111), týkající se návrhu na vydání předběžného opatření, který podalo sdružení na ochranu spotřebitelů za účelem zákazu, aby obchodník ve smlouvách s jednotlivci používal ustanovení, o kterých se mělo za to, že jsou zneužívající, a rozsudek ze dne 5. února 2004, DFDS Torline (C‑18/02, Recueil, s. I‑1417), týkající se návrhu na vydání předběžného opatření, který podalo sdružení námořních dopravců za účelem zpochybnění legality předběžného oznámení kolektivní akce, o které měli za to, že může způsobit újmu.


14 –      Rozhodnutí o nepoužitelnosti, která v Německu vydal zejména Landgericht München dne 23. října 2008 (7 O 17209/07, www.juris.de) a Oberlandesgericht Dresden dne 28. července 2009 (14 U 1008/08, www.juris.de). K podobnému důvodu zakládajícímu příslušnost obsaženému v čl. 5 bodu 3 Bruselské úmluvy, viz v Německu: rozsudek Oberlandesgericht München ze dne 25. října 2001 (6 U 5508/00, www.juris.de); v Nizozemsku: rozsudky Gerechtshof’s‑Gravenhage ze dne 22. ledna 1998, Evans v. Chiron (IEPT19980122) a Rechtbank’s‑Gravenhage ze dne 19. června 2002, Freelift v. Stannah Stairlifts (NiPR 2002, Afl. 4, č. 279), a v Itálii: rozsudek Tribunale di Bologna ze dne 22. září 1998 (Resp. civ. e prev., 2000, s. 754), rozsudky Corte suprema di cassazione, rozsudek ze dne 19. prosince 2003 (č. 19550, Riv. Dir. Ind., 2005, II, s. 162) a Corte d’appello di Milano ze dne 2. března 2004 (Dir. ind., 2004, s. 431).


15 –      Rozhodnutí ve prospěch použití čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001 vydaná v Německu: Oberlandesgericht Düsseldorf dne 12. května 2005 (I‑2 U 67/03, č. 34, www.juris.de) a Landgericht Frankfurt dne 25. března 2010 (2‑03 O 580/08, 2/03 O 580/08, 2/3 O 580/08, 2‑3 O 580/08, www.juris.de); v Nizozemsku: Rechtbank Breda dne 29. června 2011, Mivena v. Geogreen c.s. (LJN: BR0157) a ve Spojeném království: High Court of Justice (England & Wales), Queen’s Bench Division (Commercial Court), Equitas Ltd and another v. Wave City Shipping Co Ltd and others, at para 11 Christopher Clarke LJ (2005) EWHC 923 (Comm). Viz rovněž rozhodnutí ve prospěch použití čl. 5 bodu 3 Bruselské úmluvy vydaná v Itálii Corte suprema di cassazione dne 17. října 2002 (č. 14769, Riv. dir. inter., 2003, s. 238) a Tribunale di Brescia dne 11. listopadu 1999 (Riv. Dir. Ind., II, s. 236).


16 –      Viz zejména rozsudky švýcarského federálního soudu ze dne 2. srpna 1999 (ATF 125 III 346), ze dne 23. října 2006, G. GmbH. v. A. AG und B. AG (4C.210/2006, ATF 132 III 778), ze dne 23. října 2006, F. AG v. G. GmbH (4C.208/2006/len) a ze dne 13. března 2007 (ATF 133 III 282). Rozsudky jsou přístupné na internetové stránce Soudního dvora (http://curia.europa.eu/common/recdoc/convention/fr/tableau/tableau.htm) v rubrice „Informace na základě protokolu č. 2 připojeného k Luganské úmluvě“ pod čísly 2000/19, 2007/14, 2008/19 a 2008/20.


17 –       Viz bod 13 žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.


18 –      Uvádím, že tento druh žalob může údajného poškozeného donutit, aby se jako potenciální věřitel pohledávky na náhradu škody účastnil soudního řízení ve fázi, kdy ještě není s to poskytnout nezbytné důkazy k tomu, aby úspěšně prokázal mimosmluvní odpovědnost, které se chce druhý účastník řízení zprostit.


19 –      Uvedené pojmy musejí být tedy chápány nezávisle na definici vyplývající z hmotného práva stanoveného na základě kolizních norem platných v členském státě, kde má sídlo soud, jemuž byla věc předložena. Viz zejména k Bruselské úmluvě rozsudky ze dne 26. března 1992, Reichert a Kockler (C‑261/90, Recueil, s. I‑2149, bod 15), a ze dne 20. ledna 2005, Engler (C‑27/02, Sb. rozh. s. I‑481, bod 33), a k nařízení č. 44/2001 viz rozsudek ze dne 16. července 2009, Zuid‑Chemie (C‑189/08, Sb. rozh. s. I‑6917, bod 17 a citovaná judikatura).


20 –      Viz zejména rozsudek ze dne 17. listopadu 2002, Tacconi (C‑334/00, Recueil, s. I‑7357, body 21 až 23 a citovaná judikatura).


21 –      V projednávané věci druhá podmínka použitelnosti čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001 problematická není, neboť je jasné, že právní vztahy mezi společnostmi Folien Fischer a Fofitec na straně jedné a společností Ritrama SpA na straně druhé nespadají do smluvní oblasti.


22 –      Viz výše uvedený rozsudek Henkel (bod 41).


23 –      Rozsudek ze dne 30. listopadu 1976 (21/76, Recueil, s. 1735).


24 –      Viz zejména rozsudek ze dne 19. září 1995, Marinari (C‑364/93, Recueil, s. I‑2719, body 11 a 12).


25 –      V bodě 17 svého stanoviska v projednávané věci Wintersteiger (C‑523/10) generální advokát Cruz Villalón v tomto ohledu uvádí, že je „poškozenému“ přiznán „určitý prostor pro rozhodnutí“.


26 –      K nezbytnosti prokázat příčinnou souvislost mezi škodou a skutečností, na základě níž tato škoda vznikla, viz zejména výše uvedený rozsudek DFDS Torline (bod 32 a citovaná judikatura).


27 –      Výše uvedený rozsudek (body 16 a násl.).


28 –      Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II) (Úř. věst. L 199, s. 40).


29 –      Výše uvedený rozsudek Reichert Kockler (body 19 a 20) tak věřitelskou odpůrčí žalobu, existující ve francouzském právu, vyloučil z uvedené oblasti působnosti z důvodů, že jejím předmětem „není uložit dlužníkovi, aby nahradil škodu, kterou způsobil svému věřiteli na základě podvodného jednání, ale to, aby vůči věřiteli zanikly účinky dispozičního aktu jeho dlužníka“ a že tedy není „návrhem směřujícím k uplatnění odpovědnosti žalovaného ve smyslu, který zamýšlí čl. 5.3 úmluvy“.


30 –      Viz zejména rozsudky ze dne 19. února 2002, Besix (C‑256/00, Recueil, s. I‑1699, bod 26 a citovaná judikatura), a výše uvedený rozsudek G (bod 39 a citovaná judikatura).


31 –      Pravidlo uvedené ve zmíněném článku 2 směřuje k ochraně žalovaného, tedy účastníka, který je zpravidla slabší v důsledku toho, že je proti němu podána žaloba, tím, že mu umožňuje se snadněji bránit. Viz rozsudky ze dne 20. března 1997, Farrell (C‑295/95, Recueil, s. I‑1683, bod 19) a ze dne 13. července 2000, Group Josi (C‑412/98, Recueil, s. I‑5925, bod 35).


32 –      Soudní dvůr výslovně rozhodl, že pravidla pro určení příslušnosti odchylující se od obecné zásady příslušnosti soudů státu, na jehož území má žalovaný své bydliště, nemohou vést k výkladu, který by šel nad rámec situací uvedených v Bruselské úmluvě. Viz rozsudky ze dne 27. října 1998, Réunion européenne a další (C‑51/97, Recueil, s. I‑6511, bod 16), jakož i výše uvedený rozsudek Zuid‑Chemie (bod 22 a citovaná judikatura). To platí rovněž pro nařízení č. 44/2001. 


33 –      Ke čl. 5 bod 3 Bruselské úmluvy viz rozsudek ze dne 10. června 2004, Kronhofer (C‑168/02, Sb. rozh. s. I‑6009, bod 15 a citovaná judikatura). Ke čl. 5 bod 3 nařízení č. 44/2001, viz výše uvedený rozsudek eDate Advertising a další (bod 40 a citovaná judikatura).


34 –      Dvanáctý bod odůvodnění nařízení č. 44/2001 uvádí, že v určitých případech je odůvodněné kromě místa bydliště žalovaného i jiné kritérium pro určení zvláštní příslušnosti, existuje-li úzká vazba mezi soudem a právním sporem nebo za účelem usnadnění řádného výkonu spravedlnosti. Viz rovněž usnesení Evropského parlamentu ze dne 7. září 2010 o provádění a přezkumu nařízení č. 44/2001, které navrhuje zavést požadavek „dostatečné, věcné či významné vazby“ za účelem „omez[ení] možnost[i] tzv. ,forum shopping‘“ v oblasti protiprávního jednání [2009/2140(INI), P7_TA(2010)0304, bod Q odůvodnění a bod 25].


35 –      Zdůrazňuji, že čl. 5 bod 3 nařízení č. 44/2001 stanoví důvod zakládající příslušnost, který není rozšířen na všechny soudy členských států, jako je tomu na základě článku 2 uvedeného nařízení, ale je omezený na soud, který je nejblíže místu, kde došlo ke skutečnosti zakládající deliktní nebo kvazideliktní odpovědnost.


36 –      Odpovídající ustanovení nařízení č. 44/2001 je uvedeno v jeho článku 27, který ve svých odstavcích 1 a 2 uvádí, že „[j]e-li u soudů různých členských států zahájeno řízení v téže věci mezi týmiž stranami, přeruší soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, bez návrhu řízení až do doby, než se určí příslušnost soudu, který řízení zahájil jako první“ a že „[j]akmile je určena příslušnost soudu, u něhož bylo řízení zahájeno jako první, prohlásí se soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, za nepříslušný ve prospěch prvního soudu“. Článek 27 Luganské úmluvy, ve znění z roku 2007, je v podstatě podobný.


37 –      Podle výše uvedeného rozsudku Tatry „[uvedený] článek 21 musí být vykládán v tom smyslu, že návrh, který směřuje k tomu, aby bylo rozhodnuto, že žalovaný odpovídá za škodu a aby mu bylo uloženo nahradit škodu, má stejný důvod a stejný předmět jako starší návrh tohoto žalovaného směřující k tomu, aby bylo rozhodnuto, že za uvedenou škodu neodpovídá“.


38 –      Poznamenávám, že tato judikatura vedla k tomu, že byly předloženy návrhy směřující k jejímu zpochybnění. Uvažovalo se totiž o tom, že použití pravidla překážky věci zahájené bude vyloučeno v případě koexistence žaloby omezující se na návrh na negativní určení a žaloby ve věci samé, zvláště jestliže je skrytým cílem prvně uvedené žaloby „zmařit“ posledně uvedenou žalobu. Viz zpráva Komise Evropskému parlamentu, Radě a Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru o uplatňování nařízení č. 44/2001 [COM(2009) 174 final, body 3.3 a 3.4], jakož i zelená kniha týkající se přezkumu nařízení č. 44/2001 [COM(2009) 175 final, s. 5 a 7].


39 –      Působnost rozsudku vydaného soudem členského státu se v zásadě vztahuje na celé území Unie, a to za podmínek stanovených v kapitole III nařízení č. 44/2001. Každý členský stát je z tohoto důvodu povinen uznat a vykonat rozhodnutí vydané v jiném členském státě a přizná mu tak přeshraniční účinek stanovený v tomto nařízení.


40 –      Nedochází k rozporu mezi tímto bodem a judikaturou vzešlou z výše uvedených rozsudků Shevill a další, jakož i eDate Advertising a další, ve kterých Soudní dvůr omezil územní příslušnost soudů v některých situacích, avšak nikoli právní moc rozhodnutí vydaných takovými soudy.


41 –      Viz výše uvedený rozsudek Tatry, vykládaný ve spojení s rozsudkem ze dne 9. prosince 2003, Gasser (C‑116/02, Recueil, s. I‑14693, bod 41, jakož i body 70 a násl.).


42 –      Ve své zprávě o uplatňování nařízení č. 44/2001 (uvedené výše v poznámce pod čarou 38, bod 3.4) Komise zdůraznila, že někteří účastníci usilují o „to, aby předjímali výkon pravomoci soudu tím, že zahájí řízení před jiným soudem, který je zpravidla – ne však vždy – nepříslušný, a to nejlépe ve státě, kde je řízení, v rámci něhož se rozhoduje o příslušnosti nebo ve věci samé, pomalé. Takové úskoky (,maření‘) mohou mít zvláště zneužívající povahu, pokud je cílem prvně uvedeného řízení získat prohlášení o tom, že není založena odpovědnost, které tak účinně zabrání druhému účastníkovi v zahájení řízení ve věci samé u příslušného soudu. Mohou vést dokonce k nemožnosti podat návrh na náhradu škody“.