Language of document : ECLI:EU:C:2012:65

Věc C‑277/10

Martin Luksan

v.

Petrus van der Let

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Handelsgericht Wien)

„Řízení o předběžné otázce – Sbližování právních předpisů – Duševní vlastnictví – Autorské právo a práva s ním související – Směrnice 93/83/EHS, 2001/29/ES, 2006/115/ES a 2006/116/ES – Smluvní rozdělení práv na užití kinematografického díla mezi hlavního režiséra a producenta díla – Vnitrostátní právní úprava přiznávající tato práva výlučně a ze zákona filmovému producentovi – Možnost odchýlit se od této normy dohodou stran – Následné nároky na odměnu“

Shrnutí rozsudku

1.        Mezinárodní dohody – Dohody členských států – Dohody uzavřené před přistoupením členského státu k Unii – Dohoda ponechávající členskému státu možnost přijmout opatření neslučitelné s unijním právem – Povinnost členského státu nepřijmout takové opatření – Neslučitelnost vyplývající z vývoje unijního práva – Nemožnost členského státu dovolávat se této úmluvy, aby se zprostil povinností, které mu vyplynuly v důsledku tohoto vývoje

(Článek 351 SFEU)

2.        Sbližování právních předpisů – Autorské právo a práva s ním související – Práva na užití kinematografického díla – Práva náležející ze zákona hlavnímu režisérovi díla (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29, články 2 a 3, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/115, články 2 a 3, a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/116, článek 2; směrnice Rady 93/83, článek 1 a 2)

3.        Sbližování právních předpisů – Autorské právo a práva s ním související – Práva na užití kinematografického díla – Možnost členských států stanovit zákonnou domněnku převodu těchto práv na producenta díla – Podmínka – Vyvratitelná domněnka

(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29 a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/115, čl. 3 odst. 4 a 5)

4.        Sbližování právních předpisů – Autorské právo a práva s ním související – Práva na užití kinematografického díla – Práva náležející ze zákona hlavnímu režisérovi díla

[Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29, čl. 5 odst. 2 písm. b)]

5.        Sbližování právních předpisů – Autorské právo a práva s ním související – Práva na užití kinematografického díla – Nárok na spravedlivou náhradu z titulu výjimky pro rozmnožování k soukromému užití – Nemožnost členských států stanovit zákonnou domněnku převodu těchto práv na producenta díla

[Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29, čl. 5 odst. 2 písm. b)]

1.        Účelem čl. 351 prvního pododstavce SFEU je v souladu se zásadami mezinárodního práva upřesnit, že se uplatňování Smlouvy nedotýká závazku dotyčného členského státu dodržovat práva třetích zemí vyplývající z dřívější smlouvy a plnit své odpovídající povinnosti. Pokud však taková úmluva umožňuje, nikoli ukládá členskému státu přijetí určitého opatření, které se jeví být v rozporu s unijním právem, musí se členský stát přijetí takového opatření zdržet. Tuto judikaturu je třeba obdobně použít i na případy, kdy se legislativní opatření přijaté členským státem v souladu s možností, kterou měl podle dřívější mezinárodní úmluvy, dostane v důsledku vývoje unijního práva do rozporu s unijním právem. Za takových okolností se členský stát nemůže dovolávat uvedené úmluvy, aby se zprostil povinností, které mu později vyplynuly z unijního práva.

(viz body 61–63)

2.        Ustanovení článků 1 a 2 směrnice 93/83/EHS o koordinaci určitých předpisů týkajících se autorského práva a práv s ním souvisejících při družicovém vysílání a kabelovém přenosu a ustanovení článků 2 a 3 směrnice 2001/29/ES o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti ve spojení s články 2 a 3 směrnice 2006/115/ES o době ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících a s článkem 2 směrnice 2006/116/ES o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem je nutno vykládat v tom smyslu, že práva na užití kinematografického díla (právo na rozmnožování, právo na vysílání pomocí družice a veškerá další práva na sdělování díla veřejnosti prostřednictvím jeho zpřístupnění) náležejí ze zákona, přímo a originárně, hlavnímu režisérovi. V důsledku toho je nutno tato ustanovení vykládat tak, že brání takové vnitrostátní úpravě, která dotčená práva na užití díla přiznává ze zákona a výlučně producentovi předmětného díla.

V tomto ohledu nelze článek 2 směrnice 93/83 a články 2 a 3 směrnice 2001/29 vykládat v souvislosti s čl. 1 odst. 4 smlouvy Světové organizace duševního vlastnictví [o právu autorském] v tom smyslu, že by členský stát mohl ve svém vnitrostátním právu na základě článku 14 bis Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl a s odkazem na možnost, kterou mu dává tento článek úmluvy, odepřít hlavnímu režisérovi kinematografického díla práva na užití tohoto díla, jelikož by takový výklad předně nedbal pravomocí Unie v této oblasti, dále by byl neslučitelný s cílem sledovaným směrnicí 2001/29 a konečně by byl v rozporu s požadavky plynoucími z čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie, který zaručuje ochranu duševního vlastnictví.

(viz body 71–72, výrok 1)

3.        Unijní právo je nutno vykládat v tom smyslu, že členským státům ponechává možnost stanovit domněnku převodu na producenta kinematografického díla i u práv na užití kinematografického díla (právo na vysílání pomocí družice, právo na rozmnožování a veškerá další práva na sdělování díla veřejnosti prostřednictvím jeho zpřístupnění), není-li taková domněnka nevyvratitelná, a nevylučuje-li tedy možnost hlavního režiséra uvedeného díla stanovit ve smlouvě jinak.

(viz bod 87, výrok 2)

4.        Unijní právo je nutno vykládat v tom smyslu, že hlavní režisér coby autor kinematografického díla musí mít ze zákona, přímo a originárně, nárok na spravedlivou náhradu z titulu takzvané „výjimky pro rozmnožování k soukromému užití“, stanovenou v čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti.

(viz bod 95, výrok 3)

5.        Unijní právo je nutno vykládat v tom smyslu, že členským státům neponechává možnost stanovit domněnku převodu nároků na spravedlivou náhradu náležející hlavnímu režisérovi kinematografického díla na producenta uvedeného díla, a to bez ohledu na to, zda je taková domněnka formulována jako nevyvratitelná nebo se od ní lze odchýlit.

Ustanovení čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti ukládají totiž členskému státu, který ve svém vnitrostátním právu zavedl výjimku pro rozmnožování k soukromému užití, povinnost dosáhnout určitého výsledku v tom smyslu, že je tento stát povinen zajistit v rámci svých pravomocí, že bude skutečně vybrána spravedlivá náhrada, která má nositelům tohoto práva nahradit způsobenou újmu, neboť jinak by tato ustanovení pozbyla užitečného účinku. Skutečnost, že je členským státům uložena taková povinnost dosáhnout výsledku spočívajícího ve výběru spravedlivé náhrady ve prospěch nositelů práv, je ovšem pojmově neslučitelná s možností nositele práva vzdát se této spravedlivé náhrady, a tím spíše s možností členských států stanovit takovou domněnku převodu.

(viz body 106, 108–109, výrok 4)