Language of document : ECLI:EU:F:2012:29

ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU

(druhý senát)

8. března 2012

Věc F‑12/10

Petrus Kerstens

v.

Evropská komise

„Veřejná služba – Úředníci – Disciplinární řízení – Předložení věci disciplinární komisi orgánem, jenž k tomu není oprávněn – Písemná výstraha – Délka řízení – Právo na obhajobu a presumpce neviny – Přiměřená lhůta“

Předmět: Žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, jenž je použitelný na Smlouvu o ESAE na základě jejího článku 106a, jíž se domáhá zrušení rozhodnutí Komise ze dne 23. dubna 2009, kterým je žalobci uloženo disciplinární opatření ve formě písemné výstrahy.

Rozhodnutí: Žaloba se zamítá. Petrus Kerstens ponese veškeré náklady řízení.

Shrnutí

1.      Řízení – Návrh na zahájení řízení – Replika – Formální náležitosti – Stručný popis žalobních důvodů

[Statut Soudního dvora, článek 21; jednací řád Soudu pro veřejnou službu, čl. 35 odst. 1 písm. e) a článek 41]

2.      Řízení – Překážka věci rozsouzené – Dosah – Druhá žaloba týkající se odlišného individuálního rozhodnutí, které bylo vydáno později než rozhodnutí napadené první žalobou – Přípustnost

3.      Úředníci – Disciplinární režim – Vyšetřování předcházející zahájení disciplinárního řízení – Mandát k vyšetřování Úřadu Komise pro vyšetřování a disciplinární opatření – Dosah – Doporučení zaslané orgánu oprávněnému ke jmenování uložit dotyčnému úředníkovi správní opatření – Zahrnutí

(Služební řád úředníků, příloha IX, článek 3)

4.      Úředníci – Disciplinární režim – Zahájení disciplinárního řízení – Lhůta – Povinnost správy jednat v přiměřené lhůtě – Nedodržení – Důsledky

(Služební řád úředníků, příloha IX, oddíl 5)

5.      Úředníci – Disciplinární režim – Disciplinární řízení – Lhůty – Povinnost správy jednat v přiměřené lhůtě – Posouzení – Nedodržení – Zvláštní okolnosti – Důkazní břemeno

(Služební řád úředníků, příloha IX)

1.      Podle článku 21 statutu Soudního dvora a čl. 35 odst. 1 písm. e) jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu musí žaloba obsahovat žalobní důvody a uplatňované právní a skutkové argumenty. Tyto žalobní důvody a argumenty musí být dostatečně jasné a přesné k tomu, aby umožnily žalovanému připravit svou obranu a Soudu pro veřejnou službu rozhodnout o žalobě případně i bez dalších podpůrných informací. Za účelem zajištění právní jistoty a řádného výkonu spravedlnosti je k tomu, aby byla žaloba přípustná, třeba, aby hlavní skutkové a právní okolnosti, na kterých je žaloba založena, vyplývaly přinejmenším stručně, ale uceleně a srozumitelně z textu samotné žaloby. Tento výklad čl. 35 odst. 1 písm. e) jednacího řádu se týká rovněž podmínek přípustnosti repliky, která je podle článku 41 téhož řádu spolu s duplikou určena k doplnění spisu.

(viz bod 68)

Odkazy:

Soud prvního stupně: 20. dubna 1999, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, T‑305/94 až T‑307/94, T‑313/94 až T‑316/94, T‑318/94, T‑325/94, T‑328/94, T‑329/94 a T‑335/94, body 39 a 40

Soud pro veřejnou službu: 13. září 2011, Michail v. Komise, F‑100/09, bod 22

2.      Překážka věci rozsouzené, která se váže k určitému rozsudku, může bránit přípustnosti žaloby, pokud se žaloba, na jejímž základě byl vynesen dotčený rozsudek, týkala stejných účastníků řízení, téhož předmětu a vycházela z téhož základu, přičemž je třeba upřesnit, že tyto podmínky jsou nutně kumulativní povahy.

Tak tomu není, pokud se druhá žaloba týká odlišného individuálního rozhodnutí, které bylo vydáno později než rozhodnutí napadené první žalobou. Za těchto podmínek nelze mít za to, že obě žaloby mají tentýž předmět.

(viz body 85 a 87)

Odkazy:

Soudní dvůr: 19. září 1985, Hoogovens Groep v. Komise, 172/83 a 226/83, bod 9; 22. září 1988, Francie v. Parlament, 358/85 a 51/86, bod 12

Soud prvního stupně: 8. března 1990, Maindiaux a další v. HSV, T‑28/89, bod 23; 5. června 1996, NMB France a další v. Komise, T‑162/94, body 37 a 38

3.      Úřad Komise pro vyšetřování a disciplinární opatření (IDOC) nepřekračuje svůj mandát k vyšetřování tím, že v rámci zprávy o správním vyšetřování, jež předchází rozhodnutí orgánu oprávněnému ke jmenování o zahájení či nezahájení disciplinárního řízení, pro uvedený orgán vydá doporučení, aby proti úředníkovi přijal správní opatření.

Jelikož IDOC a orgán oprávněný ke jmenování jsou dvěma oddělenými a samostatnými orgány, je IDOC oprávněn vydat vedlejší nebo doplňující doporučení. Může tak například upřesnit typ disciplinárního řízení, jenž navrhuje proti dotyčnému zahájit. Jelikož článek 3 přílohy IX služebního řádu stanoví, že orgán oprávněný ke jmenování dotyčného vyslechne na základě zprávy o vyšetřování vyhotovené IDOC, doporučení, která IDOC považuje za vhodná navrhnout, jsou nezbytně zahrnuta do uvedené zprávy před tím, než je dotyčný vyslechnut orgánem oprávněným ke jmenování podle uvedeného článku 3.

(viz body 94 a 95)

4.      Ačkoli služební řád pro zahájení disciplinárního řízení nestanoví promlčecí lhůtu, ve své příloze IX, konkrétněji v oddíle 5 této přílohy, nicméně stanoví striktní lhůty pro průběh disciplinárního řízení před disciplinární komisí. Je sice pravda, že tyto lhůty nejsou propadné, vyjadřují však pravidlo řádné správy, jehož účelem je v zájmu jak správy, tak úředníků zabránit neodůvodněnému prodlení, pokud jde o přijetí rozhodnutí, kterým se disciplinární řízení ukončuje.

Disciplinární orgány jsou tudíž povinny vést disciplinární řízení s náležitou péčí a jednat tak, aby každý další akt byl přijat v přiměřené lhůtě ve vztahu k aktu předcházejícímu. Nedodržení této lhůty, které může být posouzeno jen v závislosti na zvláštních okolnostech věci, může způsobit zrušení aktu.

Tato povinnost náležité péče a respektování přiměřené lhůty se uplatní i v případě zahájení disciplinárního řízení, zejména v případě a od okamžiku, kdy se správa seznámila se skutečnostmi a jednáními, které mohou představovat porušení povinností úředníka vyplývajících ze služebního řádu. I když promlčecí lhůta stanovena není, jsou disciplinární orgány povinny jednat tak, aby k zahájení řízení, které má vést k uložení sankce, došlo v přiměřené lhůtě.

Kromě toho by byla zpochybněna zásada právní jistoty, pokud by správa zahájení disciplinárního řízení nadmíru oddalovala. Jak posouzení skutečností a jednání, které mohou představovat disciplinární pochybení, ze strany správy, tak výkon práva na obhajobu úředníkem mohou být zvláště obtížné, uplynula-li dlouhá doba mezi okamžikem, kdy k těmto skutečnostem a jednáním došlo, a zahájením disciplinárního vyšetřování. Jednak totiž mohou zmizet svědci a důležité dokumenty – v neprospěch nebo ve prospěch úředníka – a jednak se stane obtížným pro všechny dotčené osoby a svědky vybavit si věrně své vzpomínky na dané skutečnosti a okolnosti jejich vzniku.

(viz body 124 až 126)

Odkazy:

Soud prvního stupně: 17. října 1991, de Compte v. Parlament, T‑26/89, bod 88; 26. ledna 1995, D v. Komise, T‑549/93, bod 25; 10. června 2004, François v. Komise, T‑307/01, bod 47

5.      Dobou, ke které je třeba přihlížet při hodnocení přiměřenosti délky disciplinárního řízení, není pouze doba, která začíná běžet od vydání rozhodnutí o zahájení uvedeného řízení. Odpověď na otázku, zda bylo disciplinární řízení po svém zahájení vedeno s vyžadovanou náležitou péčí, bude záviset na okolnosti, jak dlouhá doba uplyne mezi okamžikem, kdy došlo k údajnému disciplinárnímu provinění, a vydáním rozhodnutí o zahájení disciplinárního řízení.

V tomto ohledu se přiměřenost délky fáze předcházející disciplinárnímu řízení a délky samotného disciplinárního řízení musí posuzovat v závislosti na okolnostech vlastních každé věci, zejména v závislosti na významu sporu pro dotyčného, složitosti věci, jakož i chování žalobce a chování příslušných orgánů. Žádný konkrétní faktor není rozhodující. Každý z nich je třeba přezkoumat samostatně a poté posoudit jejich kumulovaný účinek. Některé příklady průtahů přičitatelných orgánu oprávněnému ke jmenování se nemusí jevit jako nepřiměřené, pokud jsou posuzovány odděleně, ale mohou se jevit jako nepřiměřené, pokud jsou zvažovány společně. Požadavky vyplývající ze zásady vedení řízení s náležitou péčí však nepřekračují rámec požadavků slučitelných se zásadou řádné správy. I když není vyloučeno, že by některé části fáze předcházející zahájení disciplinárního řízení mohly probíhat rychleji, by tak lhůta byla přiměřená, pokud by akumulace průtahů, které nebyly nepřiměřené, v každé z těchto částí vedla ke lhůtě, která by z hlediska globální analýzy nemohla být považována za natolik nepřiměřenou, že by vedla k promlčení disciplinární odpovědnosti dotyčného.

Pokud v důsledku rozhodnutí, která orgán oprávněný ke jmenování přijal, řízení překročí délku, která by byla obvykle považována za přiměřenou, je na tomto orgánu, aby prokázal existenci zvláštních okolností, které mohou toto překročení odůvodnit.

(viz body 127 až 130 a 143)

Odkazy:

Soud pro veřejnou službu: 13. ledna 2010, A a G v. Komise, F‑124/05 a F‑96/06, body 392 až 395