Language of document : ECLI:EU:F:2013:83

ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE

(druhý senát)

19. června 2013

Věc F‑89/11

Charles Dieter Goetz

v.

Výbor regionů Evropské unie

„Veřejná služba – Úředníci – Mimosmluvní odpovědnost – Žaloba na náhradu škody – Přípustnost – Počátek běhu lhůty pro podání žaloby – Vyšetřování OLAF – Správní vyšetřování – Disciplinární řízení před disciplinární komisí – Povinnost administrativy jednat s náležitou péčí – Délka disciplinárního řízení – Odpovědnost za zahájení disciplinárního řízení ukončeného bez uložení sankce“

Předmět:      Žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, který se použije na Smlouvu o ESAE na základě jejího článku 106a, jíž se Ch. D. Goetz v podstatě domáhá toho, aby bylo Výboru regionů Evropské unie uloženo zaprvé nahradit nemajetkovou újmu, kterou údajně utrpěl z důvodu nepřiměřeného prodloužení stavu nejistoty, v němž se nacházel od okamžiku, kdy proti němu byla vznesena obvinění, zadruhé, nemajetkovou újmu, kterou údajně utrpěl na základě chyb a nedbalosti způsobených ze strany Výboru regionů v průběhu správního a disciplinárního řízení, která se ho týkala, zatřetí, majetkovou újmu, kterou údajně utrpěl z důvodu předčasného a nuceného odchodu do starobního důchodu

Rozhodnutí:      Žaloba se zamítá. Charles D. Goetz ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Výborem regionů Evropské unie.

Shrnutí

1.      Žaloby úředníků – Lhůty – Žádost o náhradu škody podaná k orgánu – Dodržení přiměřené lhůty – Délka a počátek lhůty

(Statut Soudního dvora, článek 46; služební řád, článek 90)

2.      Úředníci – Mimosmluvní odpovědnost orgánů – Podmínky – Náhrada škody způsobené úředníkovi nebo zaměstnanci – Povinnost administrativy jednat s náležitou péčí – Rozsah

(Články 268 SFEU a 270 SFEU a čl. 340 druhý pododstavec SFEU; služební řád, články 24, 90 a 91)

3.      Žaloby úředníků – Žaloba na náhradu škody – Návrhová žádání směřující k náhradě nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou disciplinárního řízení – Přípustnost – Podmínky

(Služební řád, články 90 a 91)

4.      Úředníci – Disciplinární režim – Disciplinární řízení – Lhůty – Povinnost Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF) a administrativy jednat s náležitou péčí – Posouzení – Nedodržení – Zvláštní okolnosti – Důkazní břemeno

(Listina základních práv Evropské unie, čl. 41 odst. 1; služební řád, příloha IX)

5.      Úředníci – Disciplinární režim – Disciplinární řízení – Lhůty – Povinnost administrativy jednat v přiměřené lhůtě – Vyšetřování před zahájením disciplinárního řízení – Posuzovací pravomoc administrativy – Rozsah

(Služební řád, příloha IX)

6.      Úředníci – Disciplinární režim – Řízení před disciplinární komisí – Lhůty stanovené v příloze IX služebního řádu – Neprekluzivní lhůty

(Služební řád, příloha IX)

7.      Úředníci – Disciplinární režim – Disciplinární řízení – Disciplinární a trestní řízení vedená zároveň ohledně stejných skutků – Přerušení disciplinárního řízení – Odůvodnění – Návrh dotyčného úředníka vyčkat rozhodnutí soudních orgánů v jeho věci – Přípustnost

(Služební řád, příloha IX, článek 25)

8.      Úředníci – Disciplinární režim – Disciplinární řízení – Pravomoci orgánu oprávněného ke jmenování a Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF) – Rozsah

(Služební řád, příloha IX, článek 3; rozhodnutí Komise 1999/352)

9.      Žaloby úředníků – Akt nepříznivě zasahující do právního postavení – Pojem – Zpráva o vnitřním auditu – Vyloučení

(Služební řád, článek 90)

10.    Úředníci – Disciplinární režim – Disciplinární řízení – Zahájení řízení Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF) a následně zahájení disciplinárního řízení orgánem oprávněným ke jmenování – Posuzovací pravomoc – Rozsah – Nezbytnost existence závažných indicií – Dodržování zásady presumpce neviny

(Služební řád, příloha IX)

1.      Jestliže je určitý druh újmy striktně předmětem náhrady škody v tom smyslu, že je usilováno o náhradu škody údajně způsobené zaviněním nebo opomenutím, která při neexistenci jakéhokoli právního účinku nemohou být považována za akt nepříznivě zasahující do právního postavení, jsou návrhová žádání přípustná pouze tehdy, když je žalobce již dříve vznesl prostřednictvím žádosti o náhradu škody podané administrativě v přiměřené lhůtě, na niž je třeba nahlížet tak, že běží od okamžiku, kdy k údajné újmě skutečně došlo, a dále prostřednictvím stížnosti podané proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o náhradu škody ve lhůtách stanovených v čl. 90 odst. 2 služebního řádu.

V tomto ohledu platí, že i když musí být přiměřená lhůta posuzována v závislosti na okolnostech vlastních každé věci a zejména na důležitosti sporu pro dotyčnou osobu, na složitosti věci a na jednání dotčených stran, lze učinit srovnání s pětiletou promlčecí lhůtou stanovenou ve vztahu k mimosmluvní odpovědnosti v článku 46 statutu Soudního dvora Evropské unie, a to i přesto, že se tato posledně uvedená lhůta nevztahuje na spory mezi Unií a jejími zaměstnanci.

(viz body 95 a 96)

Odkazy:

Soudní dvůr: 19. dubna 2007, Holcim (Deutschland) v. Komise, C‑282/05 P, bod 33; 17. července 2008, Komise v. Cantina sociale di Dolianova a další, C‑51/05 P, bod 63

Soud prvního stupně: 5. října 2004, Eagle a další v. Komise, T‑144/02, bod 71

Soud pro veřejnou službu: 2. května 2007, Giraudy v. Komise, F‑23/05, bod 69

2.      Žaloby na náhradu škody způsobené orgánem úředníkovi nebo zaměstnanci, které byly podány na základě článku 270 SFEU a článků 90 a 91 služebního řádu, se řídí zvláštními a specifickými pravidly ve srovnání s pravidly, která vyplývají z obecných zásad upravujících mimosmluvní odpovědnost Unie v rámci článku 268 SFEU a čl. 340 druhého pododstavce SFEU. Ze služebního řádu totiž vyplývá, že na rozdíl od jakéhokoli jiného jednotlivce spojuje úředníka nebo zaměstnance Unie s orgánem, kterému podléhá, pracovněprávní vztah, v rámci kterého existuje rovnováha zvláštních vzájemných práv a povinností, která se projevuje v podobě povinnosti orgánu jednat vůči dotyčnému s náležitou péčí. Z toho vyplývá, že pokud Unie jedná jako zaměstnavatel, nese zvýšenou odpovědnost, která se projevuje povinností nahradit škody způsobené zaměstnancům každým protiprávním jednáním učiněným v roli zaměstnavatele, aniž by k prokázání mimosmluvní odpovědnosti orgánu v rámci sporu v oblasti evropské veřejné správy bylo nutno doložit existenci dostatečně závažného porušení nebo zjevného a závažného překročení mezí její posuzovací pravomoci.

(viz bod 98)

Odkazy:

Tribunál Evropské unie: 16. prosince 2010, Komise v. Petrilli, T‑143/09 P, bod 46 a citovaná judikatura; 12. července 2012, Komise v. Nanopoulos, T‑308/10 P, body 103 a 104

3.      Okolnost, že nemajetková újma, již úředník uplatňuje z důvodu nepřiměřeně dlouhého disciplinárního řízení, nebyla zcela prokázána ke dni, k němuž tento úředník podal svůj návrh na náhradu škody, nepředstavuje podmínku přípustnosti bodu návrhových žádání na náhradu škody týkajícího se nepřiměřené délky řízení. Pokud by tomu totiž takto nebylo, administrativa by mohla neomezeně odkládat ukončení řízení, aby zabránila vzniku své odpovědnosti za nepřiměřenou délku tohoto řízení.

(viz bod 122)

Odkazy:

Soud prvního stupně: 11. dubna 2006, Angeletti v. Komise, T‑394/03

4.      Jedná-li se o situaci určité osoby, má administrativa povinnost jednat s náležitou péčí. Tato povinnost představuje obecnou zásadu unijního práva, jejíž dodržování zajišťuje unijní soud a jež je převzata jako složka práva na řádnou správu do čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, jejíž nedodržení může vést ke vzniku odpovědnosti na straně Unie. Pokud se jeví, že administrativa nejednala s náležitou péčí, je na ní, aby prokázala existenci zvláštních okolností, které mohou její jednání odůvodnit.

V tomto ohledu je třeba uvést, že z disciplinárního hlediska má orgán oprávněný ke jmenování nebo případně Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) povinnost jednat s náležitou péčí od okamžiku, kdy se dozví o skutečnostech a jednáních, která mohou představovat porušení povinností podle služebního řádu ze strany úředníka, aby posoudil, zda je třeba zahájit vyšetřování, jakož i případně v průběhu tohoto vyšetřování a, pokud jde o uvedený orgán, v průběhu disciplinárního řízení. Zejména pokud jde o disciplinární řízení, musí tento orgán dbát na to, aby byl každý akt přijat v přiměřené lhůtě ve vztahu k předchozímu aktu.

K posouzení, zda nedostatek náležité péče administrativy ztížil dotyčnému úředníkovi výkon jeho práva na obhajobu a odůvodňuje tak – podobně jako pravidlo promlčení – zrušení sankce přijaté po ukončení tohoto řízení, je třeba zohlednit dobu mezi dnem, kdy ke sporným událostem došlo, a dnem, kdy se o nich dozvěděl orgán oprávněný ke jmenování nebo OLAF. Tato lhůta naproti tomu postrádá relevanci pro posouzení, zda uvedený orgán a OLAF způsobily osobě újmu tím, že ji po nepřiměřeně dlouhou dobu udržovaly v úzkostném stavu souvisejícím se skutečností, že je podezírána z nesplnění povinností vyplývajících ze služebního řádu; tato újma musí být nahrazena, neboť v tomto případě, jestliže se tento orgán nebo OLAF nedozvěděly o žádné skutečnosti, která by mohla prokázat existenci nesplnění povinnosti u dotyčného úředníka, nelze ani jednomu z nich vytýkat, že uvedeného úředníka nepřiměřeně dlouho udržovaly ve stavu nejistoty z důvodu nedostatku náležité péče.

(viz body 123 a 125 až 127)

Odkazy:

Soudní dvůr: 21. září 2006, Nederlandse Federatieve Vereniging voor de Groothandel op Elektrotechnisch Gebied v. Komise, C‑105/04 P, bod 35

Soud prvního stupně: výše uvedený rozsudek Angeletti v. Komise, bod 162

Soud pro veřejnou službu: 13. ledna 2010, A a G v. Komise, F‑124/05 a F‑96/06, bod 395; 8. března 2012, Kerstens v. Komise, F‑12/10, body 124 až 126

5.      V případě, že orgán oprávněný ke jmenování přistoupí kromě vyšetřování Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF) k vnitřnímu správnímu vyšetřování, nezbytně dojde k prodloužení délky trvání disciplinárního řízení, ale v zásadě nelze mít za to, že následkem provedení uvedeného vnitřního správního řízení je délka trvání tohoto řízení nepřiměřená. Vykazují-li totiž sporné skutečnosti jistou složitost nebo administrativa nedisponuje dostatečnými odbornými znalostmi, aby posoudila, zda určité praktiky, zejména ve finanční oblasti, představují porušení povinností, může být nutné, aby se orgán oprávněný ke jmenování obrátil na třetí osoby k objasnění dosahu aktů, které OLAF ve své vyšetřovací zprávě identifikoval.

(viz body 135 a 136)

6.      Příloha IX služebního řádu neuvádí žádnou lhůtu, v níž orgán oprávněný ke jmenování – poté, co již přijal rozhodnutí zahájit disciplinární řízení před disciplinární komisí – musí předat disciplinární komisi svou zprávu. V každém případě lhůty stanovené v příloze IX služebního řádu nejsou prekluzivní a lhůty delší, než jsou lhůty stanovené v uvedené příloze, mohou být nezbytné pro dostatečně ucelené posouzení skutečností, přičemž pro dotyčnou osobu znamenají dodržení veškerých záruk požadovaných služebním řádem.

(viz bod 141)

Odkazy:

Soud prvního stupně: 18. prosince 1997, Daffix v. Komise, T‑12/94, body 130 a 131; 10. června 2004, François v. Komise, T‑307/01, bod 47

7.      Důvod související s přáním vyhovět žádosti úředníka, proti němuž je vedeno disciplinární řízení a vnitrostátní soudní stíhání, aby se vyčkalo rozhodnutí vnitrostátních orgánů, se jeví jako platný důvod pro přerušení disciplinárního řízení a tedy prodloužení trvání disciplinárního období.

V tomto ohledu je pravda, že článek 25 přílohy IX služebního řádu disciplinární komisi neukládá, aby svá jednání přerušila. Na straně jedné souběžné trestní stíhání nebrání podle znění tohoto článku tomu, aby proběhlo disciplinární řízení, ale pouze tomu, aby orgán oprávněný ke jmenování přijal své rozhodnutí. Na straně druhé je administrativa povinna přerušit disciplinární řízení pouze tehdy, pokud úředník prokáže, že proti němu bylo zahájeno trestní stíhání, což s sebou nese zapojení veřejného mechanismu k uplatnění trestů a nemůže zahrnovat existenci inspekce, dokazování nebo vyšetřování, ale předpokládá, že trestní stíhání bylo zahájeno.

Okolnost, že disciplinární komise není povinna přerušit disciplinární řízení, však neznamená, že přerušení disciplinárního řízení, o němž rozhoduje, není odůvodněné. Pro určení, zda je takové přerušení účelné, je totiž třeba zohlednit pouze skutečnosti, které měl orgán nebo disciplinární orgán, jenž o něm rozhodoval, k dispozici při přijetí svého rozhodnutí.

Naproti tomu na důvody související se složitostí spisu, s počtem svědectví, jež je třeba shromáždit, a s dalšími vyšetřovacími opatřeními, která si disciplinární komise přeje uskutečnit, je třeba nahlížet tak, že neumožňují odůvodnit přerušení disciplinárního řízení a další prodloužení disciplinárního období, ale především musí disciplinární komisi vést k investici dalších zdrojů do zpracování spisu žalobce. Stejně tak nemůže být letní období důvodem pro přerušení disciplinárního řízení.

(viz body 147 a 150 až 153)

Odkazy:

Soud pro veřejnou službu: 17. července 2012, BG v. Evropský veřejný ochránce práv, F‑54/11, bod 70

8.      Ačkoli článek 3 přílohy IX služebního řádu stanoví, že po ukončení vyšetřování Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF) přísluší orgánu oprávněnému ke jmenování, a nikoli OLAF, rozhodnout o zahájení disciplinárního řízení a následně o možnosti přijmout sankci, z těchto ustanovení nelze dovodit – nemá-li být zpochybněna zásada nezávislosti vyšetřování OLAF, jak je stanovena v článku 3 rozhodnutí 1999/352, kterým se zřizuje OLAF – že uvedený orgán může vyšetřování OLAF ukončit.

(viz bod 159)

9.      Aktem nepříznivě zasahujícím do právního postavení úředníka ve smyslu čl. 90 odst. 1 služebního řádu není zpráva o vnitřním auditu orgánu, která se týká analýzy fungování služby a nikoli jednání jedné osoby, a která tudíž nesouvisí s protiprávností aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení úředníka, proti němuž tento úředník musí podat stížnost, aby byla přípustná, v tříměsíční lhůtě stanovené v čl. 90 odst. 2 služebního řádu.

(viz bod 170)

10.    Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) a orgán oprávněný ke jmenování mají vzájemně širokou posuzovací pravomoc při rozhodování, zda s přihlédnutím k informacím, které mají k dispozici, je třeba zahájit fázi vyšetřování a poté případně jedno z disciplinárních řízení stanovených v oddílech 4 a 5 přílohy IX služebního řádu.

Tato široká posuzovací pravomoc však nemůže být důvodem pro to, aby OLAF nebo případně uvedený orgán zahájily řízení dokonce bez toho, že by měly počátky důkazu proti dotyčným osobám. Aby byla chráněna práva dotyčného úředníka, musí se tedy OLAF i orgán oprávněný ke jmenování ujistit, že před zahájením vyšetřování mají k dispozici nepřímé důkazy, které nasvědčují tomu, že u dotyčné osoby došlo k nesplnění jejích povinností podle služebního řádu, a před zahájením disciplinárního řízení, že mají na podporu svých podezření dostatečně přesné a relevantní informace. Kromě toho OLAF a uvedený orgán musí zohlednit zásadu presumpce neviny, jež od nich vyžaduje, aby jejich tvrzení během disciplinárního řízení zůstávala uvážená.

(viz body 184 a 185)

Odkazy:

Soud pro veřejnou službu: výše uvedený rozsudek Giraudy v. Komise, bod 99

Tribunál Evropské unie: výše uvedený rozsudek Komise v. Nanopoulos, body 150 a 152