Language of document : ECLI:EU:C:2014:207

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

YVESE BOTA

přednesené dne 2. dubna 2014(1)

Věc C‑112/13

A

proti

B a dalším

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Oberster Gerichtshof (Rakousko)]

„Prostor svobody, bezpečnosti a práva – Nařízení (ES) č. 44/2001 – Spolupráce v občanských věcech – Soudní příslušnost – Ujednání o příslušnosti v případě účasti žalovaného na řízení před soudem – Opatrovník žalovaného pro případ nepřítomnosti – Článek 47 Listiny – Přednost unijního práva“





1.        V projednávané věci má Soudní dvůr nejprve určit, zda účast opatrovníka žalovaného, který je ustanoven pro případ nepřítomnosti v souladu s vnitrostátním právem, na řízení před soudem znamená účast na řízení před soudem ve smyslu článku 24 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech(2).

2.        Důležitost této otázky spočívá ve skutečnosti, že účast na řízení před soudem ve smyslu tohoto ustanovení má automaticky za následek prorogaci ve prospěch soudu, kterému byla věc předložena, třebaže tento soud není příslušný podle pravidel zavedených nařízením č. 44/2001.

3.        Dále se Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko) táže, zda mají vnitrostátní soudy na základě zásady rovnocennosti povinnost klást ústavnímu soudu otázku ohledně slučitelnosti vnitrostátního zákona, o kterém mají za to, že je v rozporu s Listinou základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), pro účely úplného zrušení tohoto zákona, namísto toho, aby tento zákon v konkrétním případě pouze nepoužily v souladu se zásadou přednosti unijního práva.

4.        V tomto stanovisku vyložím důvody, proč mám za to, že článek 24 nařízení č. 44/2001, ve světle článku 47 Listiny, musí být vykládán v tom smyslu, že účast opatrovníka žalovaného, který je ustanoven pro případ nepřítomnosti v souladu s vnitrostátním zákonem, na řízení před vnitrostátním soudem, neznamená účast žalovaného na řízení před soudem ve smyslu článku 24 tohoto nařízení.

5.        Poté vysvětlím, proč podle mého názoru v působnosti unijního práva zásada rovnocennosti neukládá za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, vnitrostátním soudům povinnost tázat se ústavního soudu na slučitelnost vnitrostátního zákona, o kterém mají za to, že je v rozporu s Listinou, pro účely úplného zrušení tohoto zákona. Ustanovení vnitrostátního práva zavádějící takovouto povinnost není v rozporu s unijním právem za podmínky, že jím nedojde ke zrušení, přerušení, oslabení ani zdržení uplatňování povinnosti vnitrostátního soudu použít ustanovení unijního práva a zajistit jejich plný účinek tak, že na základě vlastní pravomoci v případě potřeby upustí od použití jakéhokoli odporujícího ustanovení vnitrostátních právních předpisů, jakož i jeho pravomoci položit otázku Soudnímu dvoru na základě žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

I –    Právní rámec

A –    Nařízení č. 44/2001

6.        Podle čl. 1 odst. 1 nařízení č. 44/2001 se toto nařízení použije v občanských a obchodních věcech bez ohledu na druh soudu.

7.        Článek 2 odst. 1 tohoto nařízení stanoví, že nestanoví-li ustanovení tohoto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.

8.        V oddíle 7, nadepsaném „Ujednání o příslušnosti“, článek 24 uvedeného nařízení stanoví následující:

„Není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 22 výlučně příslušný.“

9.        Článek 26 odst. 1 nařízení č. 44/2001 zní takto:

„Pokud se žalovaný, který má bydliště na území jednoho členského státu a je žalován před soudem jiného členského státu, řízení před tímto soudem neúčastní, prohlásí soud bez návrhu, že není příslušný, nevyplývá-li jeho příslušnost z tohoto nařízení.“

10.      V kapitole III, nadepsané „Uznávání a výkon“, čl. 34 odst. 2 tohoto nařízení uvádí, že se rozhodnutí neuzná, jestliže žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost v dostatečném časovém předstihu a takovým způsobem, který mu umožňuje přípravu na jednání před soudem, ledaže žalovaný nevyužil žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, i když k tomu měl možnost.

B –    Rakouské právo

1.      Ústavní právo

11.      Podle článku 89 spolkového ústavního zákona (Bundes-Verfassungsgesetz, dále jen „B-VG“) nemají obecné soudy ani Oberster Gerichtshof – který je na základě článku 92 B-VG soudem nejvyššího stupně v občanských a trestních věcech – právo rušit běžné zákony z důvodu protiústavnosti. Mají-li uvedené soudy za to, že je zákon protiústavní, mají povinnost podat návrh k Verfassungsgerichtshof (Ústavní soud).

12.      V souladu s čl. 140 odst. 6 a 7 B-VG má zrušení zákona prostřednictvím Verfassungsgerichtshof obecný účinek a je závazné pro obecné soudy.

13.      Podle ustálené judikatury Oberster Gerichtshof opakovaně, aniž se obrátil na Verfassungsgerichtshof, upouštěl v jednotlivých případech od použití zákonných ustanovení, která jsou v rozporu s přímo použitelným unijním právem, čímž uplatňoval zásadu přednosti tohoto práva. Stejně tak Verfassungsgerichtshof až dosud rovněž rozhodoval, že případný rozpor mezi rakouským zákonem a unijním právem musí být řešen uplatněním této zásady. Takový rozpor tedy nevede ke zrušení zákona z důvodu protiústavnosti ve smyslu článku 140 B-VG.

14.      Nicméně v rozhodnutí ze dne 14. března 2012 se Verfassungsgerichtshof od této judikatury odklonil a rozhodl, že Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsaná v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), je v Rakousku přímo použitelná a má právní sílu ústavního zákona. Práva jí zaručená jsou práva ústavně zaručená B-VG. Podle Verfassungsgerichtshof je tudíž třeba s ohledem na zásadu rovnocennosti zkoumat, jakým způsobem a v jakém řízení mohou být uplatňována práva vyplývající z Listiny na základě vnitrostátního práva.

15.      Verfassungsgerichtshof dodává, že systém procesních prostředků stanovený B-VG spočívá na zásadě, že ústavní soud má jako jediná instance rozhodovat o porušeních způsobených obecnými normami, tedy zákony a vyhláškami, a jako jediná instance má pravomoc k rušení takových norem.

16.      Verfassungsgerichtshof tudíž dochází k závěru, že na základě vnitrostátního práva ze zásady rovnocennosti vyplývá, že i práva zaručená Listinou představují v oblasti její působnosti kritérium pro posouzení v rámci postupů obecné kontroly norem, zejména pak podle článků 139 a 140 B-VG.

17.      Závěrem Verfassungsgerichtshof zdůraznil, že povinnost k předložení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce k Soudnímu dvoru neexistuje, pokud otázka není relevantní pro vyřešení sporu, který před ním probíhá, to znamená, pokud odpověď na tuto otázku bez ohledu na to, jaká bude, nemůže mít žádný vliv na rozhodnutí o uvedeném sporu. Tak je tomu v oblasti Listiny tehdy, když má právo zaručené B-VG, zejména právo vyplývající z EÚLP, stejný rozsah působnosti jako právo vyplývající z Listiny. V tomto případě ústavní soud rozhodne na základě rakouského ústavního práva a není nutné vydat rozhodnutí o předběžné otázce ve smyslu článku 267 SFEU.

18.      Předkládající soud tedy uvádí, že to může znamenat, že při rozporu rakouského zákona s unijním právem, a zejména Listinou, nelze tento rozpor odstranit přímo v rámci běžného řízení uplatněním zásady přednosti a že – aniž je dotčena možnost předložení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru – obecné soudy jsou na základě zásady rovnocennosti povinny k podání návrhu u Verfassungsgerichtshof.

2.      Občanský soudní řád

19.      Ustanovení § 115 občanského soudního řádu (Zivilprozessordnung, dále jen „ZPO“), ve znění použitelném na spor v původním řízení, stanoví, že osobám, jejichž adresa pro účely doručování je neznámá, se zpravidla doručuje veřejným oznámením. Rovněž je stanovena povinná registrace v databázi soudních oznámení.

20.      Ustanovení § 116 ZPO stanoví, že osobám, kterým je možno doručovat pouze prostřednictvím veřejného oznámení z důvodu, že jejich místo bydliště není známo, ustanoví soud, který o věci rozhoduje, opatrovníka žalovaného pro případ nepřítomnosti, pokud tyto osoby musí v důsledku doručení, které se jich týká, učinit k ochraně svých práv procesní úkon a zejména pokud doručovaná písemnost obsahuje předvolání této osoby. Podle § 117 ZPO se ustanovení tohoto opatrovníka oznamuje soudním oznámením v databázi soudních oznámení, do které lze nahlédnout za pomoci automatického přenosu dat.

21.      Konečně podle § 230 ZPO musí soud, který o věci rozhoduje, předem rovněž zkoumat, zda je mezinárodně příslušný. Ukáže-li se, že tomu tak není, soud prvního stupně musí bez návrhu žalobu odmítnout. Je-li naopak jeho příslušnost dána, je povinen doručit žalobu žalovanému, aby se mohl vyjádřit.

II – Skutkové okolnosti sporu v původním řízení

22.      Dne 12. října 2009 B a další podali žalobu u Landesgericht Krems an der Donau (zemský soud v Krems an der Donau), soudu prvního stupně, proti A, kterou se domáhají náhrady škody k tíži A. Tvrdí, že posledně jmenovaný unesl v Kazachstánu jejich manžele nebo otce. Příslušnost rakouských soudů odůvodňují tím, že A má obvyklé bydliště na rakouském území.

23.      Po několika neúspěšných pokusech o doručení žaloby Landesgericht Krems an der Donau konstatoval, že A již nemá bydliště na adresách, na které bylo doručováno, a na návrh B a dalších tedy usnesením ze dne 27. srpna 2010 ustanovil opatrovníka žalovaného pro případ nepřítomnosti v souladu s § 116 ZPO.

24.      Poté, co byla tomuto opatrovníkovi doručena žaloba, podal tento opatrovník žalobní odpověď, ve které navrhoval zamítnutí žaloby a vznesl řadu věcných námitek. Uvedený opatrovník v žalobní odpovědi nenamítl nedostatek mezinárodní příslušnost rakouských soudů.

25.      Poté, co se A dozvěděl o řízení, které bylo proti němu zahájeno, oznámil, že zplnomocnil advokátní kancelář, která ho napříště zastupuje, a požádal, aby v budoucnu byly všechny písemnosti doručovány této advokátní kanceláři. Kromě toho A rovněž oznámil, že namítá nedostatek mezinárodní příslušnosti rakouských soudů, přičemž upřesnil, že skutkové okolnosti sporu v původním řízení nastaly v Kazachstánu. Podle jeho názoru není nepříslušnost těchto soudů zhojena vstoupením opatrovníka žalovaného pro případ nepřítomnosti, se kterým neměl žádný kontakt a který není obeznámen s okolnostmi dané věci, do řízení. A rovněž uvedl, že nesmí odhalit svou adresu z důvodu ohrožení svého života, a upřesnil, že Rakousko trvale opustil dávno před podáním žaloby.

26.      Landesgericht Krems an der Donau se tedy prohlásil za mezinárodně nepříslušný a žalobu zamítl s odůvodněním, že A pobývá na maltském území a že účast opatrovníka žalovaného pro případ nepřítomnosti na řízení neznamená účast na řízení ve smyslu článku 24 nařízení č. 44/2001.

27.      B a další podali proti tomuto rozhodnutí odvolání. Odvolací soud tomuto odvolání vyhověl a zamítl námitku mezinárodní nepříslušnosti. Podle uvedeného soudu ukládá nařízení č. 44/2001 soudu povinnost zkoumat svou mezinárodní příslušnost pouze v případě neúčasti na řízení před soudem ve smyslu článku 26 tohoto nařízení a jinak je soud povinen přezkoumat svou mezinárodní příslušnost pouze na základě námitky žalovaného. Odvolací soud dodal, že procesní úkon opatrovníka žalovaného pro případ nepřítomnosti povinného k hájení zájmů tohoto žalovaného má podle rakouského práva stejné právní účinky jako úkon smluvního zmocněnce.

28.      A tedy podal u předkládajícího soudu proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek „Revision“. Podle jeho názoru takové rozhodnutí porušuje zásadu dodržování práva na obhajobu zakotveného v článku 6 EÚLP a v článku 47 Listiny, jelikož žalovaný neví o tom, že proti němu bylo zahájeno řízení.

29.      B a další ve svém vyjádření k opravnému prostředku „Revision“ předloženém předkládajícímu soudu naproti tomu tvrdí, že ustanovení opatrovníka žalovaného pro případ nepřítomnosti je zárukou dodržení jejich základního práva na účinný procesní prostředek, jež je rovněž zakotveno v těchto ustanoveních.

30.       Předkládající soud, jenž vyjadřuje pochybnosti ohledně výkladu článku 24 nařízení č. 44/2001, jakož i článku 47 Listiny, se rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru několik předběžných otázek.

III – Předběžné otázky

31.      Oberster Gerichtshof pokládá Soudnímu dvoru tyto předběžné otázky:

„1)      Je třeba při použití unijního práva na procesní systém, ve kterém jsou sice obecné soudy rozhodující ve věci samé povinny zkoumat i protiústavnost zákonů, je jim však zakázáno je úplně zrušit, což je vyhrazeno zvláště organizovanému ústavnímu soudu, dovodit ze „zásady rovnocennosti“ unijního práva, že se obecné soudy v případě, že je zákon v rozporu s článkem 47 Listiny [...], musejí během řízení obrátit i na ústavní soud se žádostí o obecné zrušení zákona a nemohou zákon v konkrétním případě pouze nepoužít?

2)      Má být článek 47 Listiny vykládán v tom smyslu, že brání procesnímu ustanovení, podle kterého soud, který není mezinárodně příslušný, ustanoví žalovanému, jehož pobyt nelze zjistit, opatrovníka pro případ nepřítomnosti a tento opatrovník může následně tím, že se „účastní řízení“, právoplatně založit mezinárodní příslušnost tohoto soudu?

3)      Má být článek 24 nařízení [...] č. 44/2001 [...] vykládán v tom smyslu, že „účast žalovaného na řízení před soudem“ ve smyslu tohoto ustanovení je dáno pouze tehdy, když sám žalovaný nebo jím zmocněný právní zástupce učiní tento procesní úkon, nebo to platí bez omezení i u opatrovníka žalovaného pro případ nepřítomnosti ustanoveného podle práva příslušného členského státu?“

IV – Analýza

32.      Úvodem, jak navrhli A, rakouská a italská vláda, jakož i Evropská komise, mám za to, že je třeba odpovědět nejprve na druhou a třetí otázku, na jejichž základě Soudní dvůr podá výklad článku 24 nařízení č. 44/2001 ve světle článku 47 Listiny a poté na první, jež je relevantní pouze tehdy, bude-li na druhou a třetí otázku odpovězeno v tom smyslu, že unijní právo brání takovým vnitrostátním právním předpisům, jako jsou vnitrostátní právní předpisy dotčené v původním řízení.

A –    K druhé a třetí otázce

33.      Podstatou druhé a třetí otázky předkládajícího soudu, kterými navrhuji se zabývat společně, je, zda je třeba článek 24 nařízení č. 44/2001, ve světle článku 47 Listiny, vykládat v tom smyslu, že účast opatrovníka žalovaného, který je ustanoven pro případ nepřítomnosti v souladu s vnitrostátním zákonem, na řízení před vnitrostátním soudem, znamená účast žalovaného na řízení před soudem ve smyslu článku 24 tohoto nařízení, což způsobuje konkludentní přijetí mezinárodní příslušnosti tohoto soudu.

34.      Připomínám, že ve sporu v původním řízení byl ustanoven opatrovník žalovaného pro případ nepřítomnosti v souladu s § 116 ZPO, jelikož žaloba B a dalších nemohla být doručena z důvodu neznámé adresy.

35.      Pojem „účast na řízení“ ve smyslu článku 24 nařízení č. 44/2001 není v tomto nařízení nijak definován. Podle mého názoru musí být tento pojem vykládán v unijním právu autonomně, jelikož cílem uvedeného nařízení je zlepšit řádné fungování vnitřního trhu zavedením ustanovení, která umožní zejména sjednotit kolizní pravidla pro určení příslušnosti v občanských a obchodních věcech(3). Rozdílný výklad tohoto pojmu by přitom mohl ohrozit dosažení tohoto cíle. Je tudíž třeba vykládat článek 24 téhož nařízení ve světle systému a cílů, které stanoví toto nařízení.

36.      Toto ustanovení představuje prorogaci ve prospěch soudu, jehož řízení se žalovaný účastní, třebaže podle pravidel zavedených nařízením č. 44/2001 není tento soud nutně příslušný. Tato výjimka, která neplatí pro pravidla výlučné příslušnosti stanovená v článku 22 tohoto nařízení, představuje výjimku ze systému příslušnosti stanoveného uvedeným nařízením, a musí být tudíž vykládána striktně.

37.      Pravidla zavedená nařízením č. 44/2001 mají totiž za cíl stanovit vysokou předvídatelnost pro jednotlivce a jsou založena na zásadě, podle které je příslušnost obecně založena na místě bydliště žalovaného(4) a která přebírá pravidlo, jež již dlouho platí v občanskoprávním řízení, a sice actor sequitur forum rei. Této primární příslušnosti byla dána přednost před jakoukoli jinou, neboť se předpokládá, že místo bydliště žalovaného má v zásadě nejužší vazbu se sporem.

38.      Vzhledem k tomu, že toto konstatování není vždy správné, nařízení č. 44/2001 stanoví pravidla zvláštní příslušnosti, která se použijí tehdy, když oblast dotčená sporem nebo autonomie stran odůvodňuje jiné určující hledisko(5). Konkrétně pravidla příslušnosti zavedená v oblasti pojištění, spotřebitelských a pracovních smluv mají za cíl ochranu slabší strany prostřednictvím pravidel, která jsou jejím zájmům příznivější(6). Nutnost vykládat článek 24 nařízení č. 44/2001 striktně je tedy o to důležitější, jelikož jinak by tento výklad mohl být výjimkou z pravidel příslušnosti poskytujících vyšší ochranu.

39.      Účelem konkludentního prorogace ve prospěch soudu, jehož řízení se žalovaný účastní, je přispět k rychlému uznání a výkonu soudních rozhodnutí vydaných soudem, jehož příslušnost obě strany akceptovaly, a to i v případě, že tento soud nebyl ve skutečnosti příslušný k rozhodnutí sporu. Pokud je soud vykonávající soudní rozhodnutí veden zkoumat příslušnost soudu, který rozhodnutí vydal(7), jedná se o zamezení tomu, aby první soud zpochybňoval příslušnost druhého soudu na základě nařízení č. 44/2001, třebaže se strany sporu dohodly na této příslušnosti a žalovaný se účastnil řízení bez namítnutí této příslušnosti. Jak zdůrazňuje Komise, v tomto případě tedy určí příslušnost soudu jedině jednání žalovaného.

40.      Je dobře patrné, že pro žalovaného, který se účastní řízení před soudem, je velice důležité informovaně se rozhodnout pro konkludentní prorogaci ve prospěch soudu, který není běžně příslušný. Vezměme příklad sporu, který se týká smlouvy uzavřené spotřebitelem. Představme si, že tento spotřebitel je žalován obchodníkem, který je smluvní stranou smlouvy, u soudů členského státu, na jehož území má tento obchodník bydliště. Článek 16 odst. 2 nařízení č. 44/2001 běžně brání příslušnosti těchto soudů, jelikož spotřebitel je slabší stranou, takže příslušným soudem je soud členského státu, na jehož území má bydliště spotřebitel. Nicméně pokud se tento spotřebitel účastní řízení před soudy prvního členského státu vědomě, aniž namítá nedostatek jejich příslušnosti, budou tyto soudy příslušné v souladu s článkem 24 tohoto nařízení(8), a rozhodnutí tedy musí být soudem vykonávajícím soudní rozhodnutí uznáno.

41.      Důležitost toho ujistit se, že si je žalovaný vědom důsledků „účasti na řízení“ ve smyslu článku 24 nařízení č. 44/2001, se nyní jasně objevuje v novém znění, které je přepracovaným zněním tohoto nařízení, a sice nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech(9). Článek 24 nařízení č. 44/2001 byl totiž změněn a byl doplněn odstavec 2. Tento odstavec stanoví, že „[v]e věcech uvedených v oddílech 3, 4 nebo 5, v nichž je žalovaným pojistník, pojištěný, osoba oprávněná [z] pojistné [...] smlouvy nebo poškozený, spotřebitel nebo zaměstnanec, soud před uznáním své příslušnosti podle odstavce 1 ověří, že je žalovaný informován o svém právu namítat nepříslušnost soudu a o účincích, které vyvolá jeho účast nebo neúčast v řízení před soudem“(10).

42.      Je tedy zásadní, aby konkludentní prorogace ve prospěch soudu členského státu byla akceptována pouze tehdy, když si všechny strany sporu, a především žalovaný, vědomě zvolily tuto příslušnost na úkor příslušnosti soudu, který je běžně příslušný podle pravidel zavedených nařízením č. 44/2001.

43.      Nevidím tedy, jak by bylo možné připustit, že pokud se žalovaný nejen neúčastní řízení před soudem osobně, nýbrž ani neví o řízení, které bylo proti němu zahájeno, informovaně a „vědomě“ – abych převzal příslovce použité Soudním dvorem v rozsudku ČPP Vienna Insurance Group(11) –, akceptuje příslušnost soudu, jehož řízení se neúčastní.

44.      Účast opatrovníka žalovaného pro případ nepřítomnosti na řízení před soudem, aby ho zastupoval, v ničem tuto úvahu nemění.

45.      V rozsudku Hendrikman a Feyen(12) totiž Soudní dvůr uvedl, že žalovaný, jenž neví o řízení, které proti němu bylo zahájeno a za něhož se řízení před původním soudem účastní advokát, kterého nezmocnil, je zcela zbaven možnosti se bránit. Musí být proto považován za žalovaného, který nebyl přítomen, ve smyslu čl. 27 odst. 2 Úmluvy ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (neoficiální překlad)(13), i když řízení před původním soudem bylo kontradiktorní(14). Věc, v níž byl vydán uvedený rozsudek, se týkal otázky, zda dožadovaný soud členského státu může odmítnout uznat rozhodnutí vydaná soudem jiného členského státu, pokud tato rozhodnutí byla vydána proti žalovanému, kterému nebyl doručen návrh na zahájení řízení řádně a v dostatečném časovém předstihu a který nebyl v řízení právoplatně zastoupen, ačkoli v důsledku účasti údajného zástupce žalovaného na řízení před původním soudem nebyla rozhodnutí vydána v nepřítomnosti.

46.      Soudní dvůr rozhodl, že rozhodnutí, byť považované za rozhodnutí učiněné „kontradiktorně“, nemůže být uznáno vzhledem k tomu, že sám žalovaný svého advokáta nezmocnil a že řízení proběhlo bez jeho vědomí. I když se projednávaná věc odlišuje od věci, v níž byl vydán rozsudek Hendrikman a Feyen(15), v tom, že v případě projednávané věci se nacházíme v původní fázi řízení, kdežto v té druhé šlo o fázi vykonávacího řízení, nic to nemění na tom, že v obou případech se jedná o právo na obhajobu, zaručené článkem 47 Listiny, které může být porušeno.

47.      Nejsem totiž toho názoru, že opatrovník žalovaného pro případ nepřítomnosti ustanovený za takových podmínek, jako jsou podmínky věci v původním řízení, může být schopen chránit co nejlépe zájmy žalovaného, a umožnit tak dodržování práv zaručených uvedeným článkem 47. Tento opatrovník disponuje pouze částečnými informacemi týkajícími se sporu, a sice informacemi, které mu poskytl žalobce. Obhajobu žalovaného tudíž nemůže náležitě zajistit. Stejně tak podle mého názoru chybí základní prvky pro případné zpochybnění mezinárodní příslušnosti soudu, kterému byla věc předložena, žalobcem, jelikož otázka příslušnosti v mezinárodním právu není nikdy jednoduchou otázkou. Žalovaný nemůže být právoplatně zastoupen před dotyčným soudem z důvodu, že o řízení nevěděl a že si a fortiori nemohl zvolit advokáta.

48.      Nejenže by žalovaný, který se jako A v pozdější fázi dozví o řízení zahájeném proti němu, již neměl možnost namítat nepříslušnost soudů, kterým byla věc předložena, ale byl by i vydán rozsudek, platný na celém území Evropské unie, spočívající na řízení, které není v souladu s článkem 47 Listiny, což není přijatelné.

49.      Podle mého názoru rozsudek Hypoteční banka(16) nemůže tato zjištění zpochybnit. V tomto rozsudku Soudní dvůr rozhodl, že možnost pokračovat v řízení bez vědomí žalovaného prostřednictvím doručení žaloby opatrovníkovi ustanovenému soudem, kterému byla věc předložena, omezuje právo žalovaného na obhajobu. Toto omezení je nicméně odůvodněno s ohledem na právo žalobce na účinnou ochranu vzhledem k tomu, že bez takového postupu by toto právo zůstalo nenaplněno(17). Soudní dvůr dále uvedl, že na rozdíl od situace žalovaného, který může, jestliže byl zbaven možnosti účinné obrany, dosáhnout dodržení práva na obhajobu tím, že podle čl. 34 bodu 2 nařízení č. 44/2001 napadne uznání rozsudku, který byl proti němu vydán, žalobci hrozí, že bude zbaven jakékoli možnosti podat žalobu(18).

50.      I když lze pochopit vůli Soudního dvora v uvedeném rozsudku chránit jak právo na obhajobu, tak právo žalobce, v jehož případě se snaží zamezit odepření spravedlnosti, podstatný rozdíl v projednávané věci spočívá ve skutečnosti, že žalovaný, a sice A, již nebude moci namítat nepříslušnost rakouských soudů, vezmeme-li v úvahu, že se opatrovník žalovaného pro případ nepřítomnosti účastní řízení před soudem ve smyslu článku 24 nařízení č. 44/2001. Navíc nelze zapomínat, že v projednávané věci a na rozdíl od skutkových okolností ve věci, v níž byl vydán rozsudek Hypoteční banka(19), bydliště A je známo a nachází se na území jiného členského státu. B a další mají tedy možnost podat žalobu u soudů členského státu, na jehož území má A bydliště, a sice u maltských soudů.

51.      Nejsem tedy toho názoru, že na projednávanou věc mohou být uplatněny tytéž úvahy, jako jsou úvahy uvedené v rozsudku Hypoteční banka.

52.      Kromě toho ve prospěch teze, kterou zastávám, svědčí ještě další skutečnost. Jedná se o samotný účel článku 26 nařízení č. 44/2001.

53.      Unijní zákonodárce se totiž rozhodl do oddílu 8 tohoto nařízení, nadepsaného „Přezkoumání příslušnosti a přípustnosti“, vložit tento článek, který ve svém odstavci 1 stanoví, že pokud se žalovaný, který má bydliště na území jednoho členského státu a je žalován před soudem jiného členského státu, řízení před tímto soudem neúčastní, prohlásí soud bez návrhu, že není příslušný, nevyplývá-li jeho příslušnost z uvedeného nařízení.

54.      Ve zprávě o úmluvě ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech vypracované p. Jénardem(20), jež předcházela nařízení č. 44/2001, byl článek rovnocenný článku 26 tohoto nařízení považován za „jeden z nejdůležitějších“ (neoficiální překlad)(21). V této zprávě je ostatně upřesněno, že nepřítomnost žalovaného se nerovná konkludentní prorogaci, že nestačí, aby soud uznal prohlášení žalobce týkající se příslušnosti za správná, a že musí dbát na to, aby žalobce prokázal, že mezinárodní příslušnost je opodstatněná. Důvodem tohoto je skutečnost, že v případě nepřítomnosti žalovaného je třeba se ujistit, že rozhodnutí bude vydáno příslušným soudem, aby tomuto žalovanému byly v původním řízení přiznány co nejširší záruky(22).

55.      Užitečný účinek článku 26 nařízení č. 44/2001, a tím tedy záruka, že právo na obhajobu bude dodrženo, by přitom byl narušen, kdybychom měli za to, že k tomu, aby příslušnost soudu byla založena, stačí, aby se opatrovník žalovaného pro případ nepřítomnosti účastnil řízení před soudem ve smyslu článku 24 uvedeného nařízení, třebaže je nepopiratelné, že tento soud není k rozhodnutí sporu příslušný.

56.      Konečně samotná projednávaná věc podle mého názoru ozřejmuje, čemu chtěl unijní zákonodárce tím, že zavedl takový systém pravidel příslušnosti, jako je systém stanovený nařízením č. 44/2001, zamezit. V této věci je totiž nesporné, že A nemá bydliště na rakouském území. Kdybychom připustili, že účast opatrovníka žalovaného pro případ nepřítomnosti na řízení před soudem znamená účast žalovaného na řízení před soudem ve smyslu článku 24 tohoto nařízení, vedlo by to k tomu, že se založí příslušnost soudu členského státu, který však nemá žádný vztah k realitě sporu. Připomínám, že B a další jsou kazašskými státními příslušníky s bydlištěm v Kazachstánu, že A je rovněž kazašský státní příslušník s bydlištěm na maltském území a konečně že skutkové okolnosti sporu v původním řízení nastaly na kazašském území.

57.      Vykládat článek 24 nařízení č. 44/2001 tímto způsobem by ve skutečnosti znamenalo připustit, že tento soud je kdykoli mezinárodně příslušný na úkor pravidel zavedených tímto nařízením, a to přesto, že zahraniční soud je vhodnějším z důvodu případných vazeb se sporem.

58.      Z výše uvedených důvodů mám za to, že článek 24 nařízení č. 44/2001, ve světle článku 47 Listiny, je třeba vykládat v tom smyslu, že účast opatrovníka žalovaného, který je ustanoven v souladu s vnitrostátním zákonem pro případ nepřítomnosti, na řízení před vnitrostátním soudem, neznamená účast žalovaného na řízení ve smyslu článku 24 tohoto nařízení.

B –    K první otázce

59.      Svou první otázkou se předkládající soud Soudního dvora táže, zda mají vnitrostátní soudy povinnost na základě zásady rovnocennosti obrátit se na ústavní soud ve věci slučitelnosti vnitrostátního zákona, o kterém mají za to, že je v rozporu s Listinou, za účelem úplného zrušení tohoto zákona, namísto toho, aby tento zákon v konkrétním případě pouze nepoužily v souladu se zásadou přednosti unijního práva.

60.      Důvod, proč předkládající soud klade tuto otázku Soudnímu dvoru, vyplývá z judikatury Verfassungsgerichtshof, který rozhodl, že jelikož se lze práv zaručených EÚLP, jež má právní sílu ústavního zákona, před uvedeným soudem dovolávat, vyžaduje zásada rovnocennosti , aby tato ústavní žaloba byla rovněž přístupná pro práva zaručená Listinou. Předkládající soud má tedy za to, že nyní již není možné upustit od použití zákona, který je v konkrétním případě v rozporu s unijním právem, v souladu se zásadou přednosti tohoto práva, nýbrž že vnitrostátní soudy mají nyní povinnost obrátit se ve věci slučitelnosti tohoto zákona, o kterém mají za to, že je s uvedeným právem v rozporu, na Verfassungsgerichtshof.

61.      Pokud jde o důsledky, které má vnitrostátní soud vyvodit z rozporu mezi ustanoveními vnitrostátního práva a právy zaručenými Listinou, má-li se tato použít, z ustálené judikatury vyplývá, že vnitrostátní soud pověřený v rámci své pravomoci uplatňováním ustanovení unijního práva má povinnost zajistit plný účinek těchto norem tak, že na základě vlastní pravomoci podle potřeby upustí od použití jakéhokoli odporujícího ustanovení vnitrostátních právních předpisů, i když je pozdějšího data, a nemusí nejprve žádat o jeho odstranění legislativní cestou ani jiným ústavním postupem, či na toto odstranění čekat(23).

62.      Povinnost vyhovět požadavkům Listiny, kterou si stanoví vnitrostátní právo, pokud se nachází v působnosti unijního práva, vychází pouze z vůle dotyčného členského státu a je součástí jeho svrchované svobody.

63.      V této souvislosti jsou způsoby provádění této vnitrostátní ústavní povinnosti rovněž věcí jejího vlastního uplatňování při splnění jedné základní podmínky, a sice že provedení této volby nemůže porušit zásady vytýčené rozsudkem Simmenthal(24) a následující judikaturu, jak je vyjádřena zejména v rozsudku Melki a Abdeli(25).

64.      V tomto posledně uvedeném rozsudku totiž Soudní dvůr připomněl svou ustálenou judikaturu, podle které by bylo neslučitelné s požadavky inherentními samotné podstatě unijního práva jakékoli ustanovení vnitrostátního právního řádu, či jakákoli právní, správní nebo soudní praxe, které by měly za následek oslabení účinnosti unijního práva tím, že by odmítaly soudci příslušnému pro použití tohoto práva pravomoc učinit v samotném okamžiku tohoto použití vše, co je nezbytné pro to, aby nebyla použita vnitrostátní legislativní ustanovení, která by případně představovala překážku pro plnou účinnost norem unijního práva. Tak by tomu bylo, pokud by v případě rozporu mezi ustanovením unijního práva a vnitrostátním zákonem bylo vyřešení tohoto rozporu vyhrazeno jinému orgánu, než je soud povolaný k zajišťování uplatňování unijního práva, nadanému vlastní posuzovací pravomocí, i kdyby z toho vyplývající překážka plného účinku tohoto práva byla jen dočasná(26).

65.      Z toho plyne, že účinkem postupu přijatého vnitrostátním ústavním právem k zajištění uplatňování jeho zásad nemůže být zrušení, přerušení, oslabení ani zdržení uplatňování pravomoci vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen, ke splnění jeho povinnosti spočívající na základě výše uvedené judikatury v upuštění od použití vnitrostátního zákona, který je v rozporu s unijním právem.

66.      Uplatnění zásady rovnocennosti tuto judikaturu nikterak nezpochybňuje.

67.      Podle této zásady nesmí být procesní pravidla upravující žaloby k ochraně práv jednotlivce podle unijního práva méně příznivá než ta, která se týkají obdobných návrhů na základě vnitrostátního práva(27).

68.      V projednávaném případě přitom nevidím, v čem je upuštění od použití vnitrostátního zákona, který je v rozporu s unijním právem, v daném sporu pro jednotlivce méně příznivé, než předložení návrhu na incidenční řízení o přezkumu ústavnosti, jehož předmětem je úplné zrušení takového zákona. Právě naopak. Jak na to poukazuje samotný předkládající soud, provedení takového řízení je relativně obtížné, neboť s sebou pro jednotlivce nese náklady řízení a další lhůty, ačkoli vnitrostátní soud má možnost určit neslučitelnost vnitrostátního zákona s unijním právem přímo v rámci sporu, který mu je předložen, a tento zákon nepoužít, čímž těmto jednotlivcům zajistí okamžitou ochranu.

69.      Zásada rovnocennosti tak, jak je zde pojímána, a v takové situaci, jako je situace popsaná ve věci v původním řízení, se tedy z důvodu, že by měla paradoxní účinek spočívající v oslabení zásady přednosti unijního práva, nemůže uplatnit.

70.      Proto jsem s ohledem na výše uvedené skutečnosti toho názoru, že v oblasti působnosti unijního práva neukládá zásada rovnocennosti za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, vnitrostátním soudům povinnost obrátit se na ústavní soud ve věci slučitelnosti vnitrostátního zákona, o kterém mají za to, že je v rozporu s Listinou, za účelem úplného zrušení tohoto zákona. Ustanovení vnitrostátního práva zavádějící takovou povinnost není v rozporu s unijním právem za podmínky, že jím nedojde ke zrušení, přerušení, oslabení ani zdržení uplatňování povinnosti vnitrostátního soudu použít ustanovení unijního práva a zajistit jejich plný účinek tak, že na základě vlastní pravomoci v případě potřeby upustí od použití jakéhokoli odporujícího ustanovení vnitrostátních právních předpisů, jakož i jeho pravomoci položit otázku Soudnímu dvoru na základě žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

V –    Závěry

71.      Vzhledem k výše uvedenému navrhuji Soudnímu dvoru, aby Oberster Gerichtshof odpověděl takto:

1)      Článek 24 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, ve světle článku 47 Listiny základních práv Evropské unie, je třeba vykládat v tom smyslu, že účast opatrovníka žalovaného, který je v souladu s vnitrostátním zákonem ustanoven pro případ nepřítomnosti, na řízení před vnitrostátním soudem, neznamená účast žalovaného na řízení před soudem ve smyslu článku 24 tohoto nařízení.

2)      V oblasti působnosti unijního práva zásada rovnocennosti neukládá za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, vnitrostátním soudům povinnost obrátit se ve věci slučitelnosti vnitrostátního zákona, o kterém mají za to, že je v rozporu s Listinou základních práv Evropské unie, za účelem úplného zrušení tohoto zákona, na ústavní soud.

Ustanovení vnitrostátního práva, zavádějící takovou povinnost není v rozporu s unijním právem za podmínky, že jím nedojde ke zrušení, přerušení, oslabení ani zdržení uplatňování povinnosti vnitrostátního soudu použít ustanovení unijního práva a zajistit jejich plný účinek tak, že na základě vlastní pravomoci v případě potřeby upustí od použití jakéhokoli odporujícího ustanovení vnitrostátních právních předpisů, jakož i jeho pravomoci položit otázku Soudnímu dvoru na základě žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.


1 – Původní jazyk: francouzština.


2 – Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 31.


3 – Viz body 1 a 2 odůvodnění nařízení č. 44/2001.


4 – Viz článek 2 a bod 11 odůvodnění tohoto nařízení.


5 – Viz bod 11 odůvodnění tohoto nařízení.


6 – Viz bod 13 odůvodnění uvedeného nařízení.


7 – Tato možnost existuje nyní pouze u sporů v oblasti pojištění, práva spotřebitelů, jakož i v oblastech spadajících do výlučné příslušnosti. Viz čl. 35 odst. 1 a 2 tohoto nařízení.


8 – V tomto ohledu viz rozsudek ČPP Vienna Insurance Group (C‑111/09, EU:C:2010:290, body 25 až 30).


9 – Úř. věst. L 351, s. 1.


10 – Viz čl. 26 odst. 2 nařízení č. 1215/2012.


11 – EU:C:2010:290.


12 – C‑78/95, EU:C:1996:380.


13 – Úř. věst. 1972, L 299, s. 32; Zvl. vyd. 08/01, s. 31. Úmluva ve znění následujících dohod o přistoupení nových členských států k této úmluvě.


14 – Bod 18 tohoto rozsudku.


15 – EU:C:1996:380.


16 – C‑327/10, EU:C:2011:745.


17 – Bod 53.


18 – Bod 54.


19 – EU:C:2011:745.


20 – Úř. věst. 1979, C 59, s. 1.


21 – Viz komentář k článku 20 (s. 39 této zprávy).


22Idem.


23 – Viz rozsudek Åkerberg Fransson (C‑617/10, EU:C:2013:105, bod 45 a citovaná judikatura).


24 – 106/77, EU:C:1978:49.


25 – C‑188/10 a C‑189/10, EU:C:2010:363.


26 – Bod 44 a citovaná judikatura.


27 – Viz rozsudek Agrokonsulting-04 (C‑93/12, EU:C:2013:432, bod 36).