Language of document : ECLI:EU:F:2013:173

ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE

(druhý senát)

7. listopadu 2013

Věc F‑52/12

Maria Luisa Cortivo

v.

Evropský parlament

„Veřejná služba – Úředníci – Důchody – Opravný koeficient – Členský stát pobytu – Pojem – Hlavní bydliště – Bydliště ve dvou členských státech – Doklady – Legitimní očekávání“

Předmět:      Žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, jenž je použitelný na Smlouvu o ESAE na základě jejího článku 106a, kterou se Maria Luisa Cortivo domáhá zejména zrušení rozhodnutí, kterými orgán oprávněný ke jmenování Evropského parlamentu (dále jen „OOJ“) stanovil se zpětnou účinností ke dni 1. ledna 2010 její hlavní bydliště v Lucemburku (Lucembursko) a zrušil uplatnění opravného koeficientu pro Francii (dále jen „OK“).

Rozhodnutí:      Žaloba se zamítá. Maria Luisa Cortivo ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropským parlamentem.

Shrnutí

1.      Úředníci – Důchody – Opravný koeficient – Opravný koeficient podle země hlavního bydliště důchodce – Pojem hlavní bydliště – Podmínky použití – Vázaná pravomoc správy – Soudní přezkum – Rozsah

(Služební řád, příloha XIII, článek 20)

2.      Úředníci – Důchody – Opravný koeficient – Opravný koeficient podle země hlavního bydliště důchodce – Důkazní břemeno úředníka v důchodu – Důkazní prostředky

(Služební řád, příloha XIII, článek 20)

3.      Úředníci – Zásady – Ochrana legitimního očekávání – Každoroční ověření hlavního bydliště úředníků v důchodu, na které se uplatňuje opravný koeficient vyšší než 100 – Porušení – Neexistence

1.      Aby místo, kde úředník v důchodu bydlí, mohlo být považováno nejen za místo jeho bydliště, ale také za místo jeho hlavního bydliště ve smyslu článku 20 přílohy XIII služebního řádu, přičemž hlavní význam musí být přikládán různým složkám pojmu bydliště, totiž, že osoba skutečné bydlí v daném místě, a tedy mu přiznává povahu skutečného bydliště, rozvíjí na tomto místě běžné sociální vztahy a vynakládá na tomto místě běžné výdaje s úmyslem přiznat stabilitu a kontinuitu tomu, že na tomto místě setrvá.

Ustanovení článku 20 přílohy XIII služebního řádu nepřiznávají správě žádnou diskreční pravomoc k rozhodnutí o použití opravného koeficientu, ale přiznávají jí související pravomoc v tom smyslu, že z kogentního znění výše uvedených ustanovení vyplývá, že správa je povinna přiznat dotčenou výhodu, pokud konstatuje, že jsou splněny podmínky stanovené v těchto ustanoveních. Z toho vyplývá, že unijní soud vykoná úplný soudní přezkum, když přezkoumává skutečnosti použité správou a kvalifikaci těchto skutečností touto správou za účelem poskytnutí odpovědi na otázku, zda jsou splněny podmínky, kterým je podřízeno poskytnutí práva na použití určitého opravného koeficientu.

(viz body 40 a 41)

Odkazy:

Soud prvního stupně: 27. září 2006, Kontouli v. Rada, T‑416/04, body 74 a 75

Soud pro veřejnou službu: 8. dubna 2008, Bordini v. Komise, F‑134/06, bod 89

2.      Pokud jde o prokázání hlavního bydliště, spočívá důkazní břemeno na úředníku v důchodu, přičemž příslušný orgán při posouzení důkazů, které v této souvislosti předložil, a při případném provádění kontrol nesmí uvedené ustanovení zneužívat.

K prokázání hlavního bydliště se může dotyčná osoba dovolávat jakékoliv skutkové okolnosti, které jej tvoří, a předkládat všechny důkazní prostředky, které považuje za užitečné.

(viz body 42 a 43)

Odkazy:

Soud prvního stupně: 4. června 2003, Del Vaglio v. Komise, T‑124/01 a T‑320/01, bod 75

Soud pro veřejnou službu: 4. května 2010, Petrilli v. Komise, F‑100/08, bod 33 a citovaná judikatura

3.      Právo domáhat se ochrany legitimního očekávání, které je jednou ze základních zásad unijního práva, se vztahuje na každého jednotlivce, který se nachází v situaci, ze které vyplývá, že správa tím, že mu poskytla konkrétní, nepodmíněná a shodující se ujištění z oprávněných a spolehlivých zdrojů, u něj vyvolala opodstatněná očekávání. Krom toho musejí být tato ujištění v souladu s ustanoveními služebního řádu a obecně použitelnými normami.

Kontrolní systém, podle kterého se od úředníků v důchodu, kterým byl přiznán vyšší koeficient než 100, vyžaduje, aby vyplnili každoročně prohlášení s cílem ověřit, zda si během předchozího kalendářního roku ponechali hlavní bydliště v zemi, pro kterou byl opravný koeficient přiznán, a zda přiznání uvedeného koeficientu bylo pro daný rok důvodné, již pojmově nemůže vyvolat legitimní očekávání v zachování opravného koeficientu.

(viz body 85 až 87)

Odkazy:

Soud pro veřejnou službu: 13. dubna 2011, Sukup v. Komise, F‑73/09, bod 89